Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (25)

Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (25)

30.1.2017

předchozí část

 

Ford a Stalin - o tom jak žít lidsky .odt (598041)

 

6.4. Nepřipravenost Rusku k socialismu a její důsledky

Rusko nebylo ani v roce 1917, ani po završení občanské války v roce 1922 připraveno pro socialistické uspořádání života společnosti ani v strukturně-ekonomickém, ani v kulturním, ani v mravně-psychologickém směru. To věděli všichni: jako protivníci1, tak stoupenci socialismu. Stoupenci socialismu se po vítězství revoluce, během občanské války, názorově odlišovali.

Přiznávaje nepřipravenost Ruska k socialismu, jedni měli za to, že je nutné přejít k mnohostranické buržoazní demokracii, v jejíž podmínkách by se po dlouhou dobu rozvíjela ekonomika a kultura, a dozrávaly by objektivní i subjektivní předpoklady k přechodu k socialismu.

Druzí – bolševici v čele s I.V.Leninem a trockisté v čele s L.D.Bronštejnem s nimi souhlasili v otázce toho, že Rusko nedozrálo v kulturním a ekonomickém směru do socialismu, a trvali na tom, že rozvíjet kulturu a ekonomiku, budovat reálný socialismus je nutné pod vedením strany bolševiků na základě vlády sovětů (výborů) dělnických a rolnických zástupců tak, aby se dělnická třída a rolníci neoctli znovu minimálně na deset let v pozici vykořisťovaných ze strany domácího a zahraničního kapitálu v podmínkách občanských svobod buržoazní demokracie, všechno-si-dovolování soukromého podnikání a formování meziodvětvových proporcí a hrubých kapacit odvětví2 zákonem hodnoty během tržní samoregulace. V této souvislosti uvedeme názor V.I.Lenina:

„... nekonečně šablonovitý je jejich důvod, který se naučili nazpaměť během rozvoje západoevropské sociál-demokracie a který spočívá v tom, že jsme nedorostli do socialismu, že u nás nejsou, jak se vyjadřují různí „učení“ pánové mezi nimi, objektivní ekonomické předpoklady pro socialismus. A nikoho nenapadlo se zeptat: copak nemohl národ, který se setkal s revoluční situací, takovou, která vznikla během první imperialistické války, nemohl se pod vlivem bezvýchodnosti vrhnout do takového boje, který mu dával alespoň nějaké naděje na vydobytí neobyčejných podmínek pro další růst civilizace?
„Rusko nedosáhlo té úrovně rozvoje výrobních sil, při které je možný socialismus.“ S tímto tvrzením chodí všichni hrdinové Internacionály, včetně pochopitelně Suchanova, jako s praporem. Tento nevyvratitelný stav popisují na tisíc způsobů, a zdá se jim, že je rozhodujícím pro hodnocení naší revoluce.
(…)
Pokud je pro vznik socialismu třeba určitá úroveň kultury (ačkoliv nikdo nemůže říct, jaká konkrétně „úroveň kultury“ to je, protože je odlišná v každém ze západoevropských států), pak proč bychom nemohli začít dosažením revoluční cestou předpokladů pro tu konkrétní úroveň, a až potom na základě dělnicko-rolnické vlády a sovětského zřízení, začít dohánět jiné národy.
(…)
Pro vytvoření socialismu, říkáte, je třeba civilizovanost. Velmi dobře. Proč bychom tedy nemohli napřed vytvořit takové předpoklady civilizovanosti u sebe, jako vyhnání poměščiků a ruských kapitalistů, a teprve potom začít pohyb směrem k socialismu? V jakých knihách jste četli, že podobné změny historického pořádku jsou nedostupné nebo nemožné?
Napoleon psal: „Napřed je třeba pustit se do vážného boje, a pak se uvidí...“ Tak jsme se i my pustili v říjnu 1917 do vážného boje, a pak už spatřili takové detaily rozvoje (z pohledu světové historie to jsou bezesporu detaily) jako Brestský mír, NEP atd. A v současnosti není pochyb, že celkově jsme zvítězili.“ (V.I.Lenin „O naší revoluci (ohledně zápisek Suchanova)“, Sebrané spisy, svazek 45, str. 378-382)

O stejném z úst Stalina, ale už 35 let po vítězství Velké říjnové socialistické revoluce:

„Odpověď na tuto otázku dal Lenin ve svých pracech o „naturální dani“ a ve svém znamenitém „kooperativním plánu“.
Odpověď Lenina spočívá krátce v následujícím:
a) nepropustit příhodné podmínky pro převzetí moci, vzít moc proletariátu, nečekaje na okamžik, kdy bude kapitalizmus schopen zkrachovat milionové obyvatelstvo malých a středních individuálních výrobců;
b) vyvlastnit výrobní prostředky v průmyslu a předat je do obecného národního vlastnictví;
c) co se týká malých a středních individuálních výrobců, sjednotit je postupně do výrobních družstev, to znamená do velkých hospodářských celků, kolchozů;
d) rozvíjet všestranně průmysl a vybavit kolchozy moderními technickými prostředky velkovýroby, přičemž je nevyvlastňovat, ale naopak vybavovat je prvotřídními traktory a dalšími stroji;
e) pro ekonomické propojení města a vesnice, průmyslu a zemědělství zachovat na určitou dobu zbožní výrobu (výměnu skrz koupi-prodej), jako jedinou přijatelnou formu pro rolníky ekonomických vazeb s městem, a rozvinout všude sovětský obchod, státní i družstevně-kolchozní, a tím vytěsnit z koloběhu zboží všechny kapitalisty.
Historie našeho socialistického budování ukazuje, že tato cesta rozvoje navržená Leninem se plně osvědčila.“ (Ekonomické problémy socialismu v SSSR, kap.2)

Ve své podstatě byla ta politika od začátku odsouzena stát se svým charakterem dvojakou a vnitřně konfliktní: za prvé, předpokládala státní a stranickou podporu iniciativy těch, kdo uvádí do života, vycházeje ze svého chápání světa, ideály socialismu a doktrínu jeho vybudování v té formě, jak je chápalo o ohlašovalo ve své propagandě vyšší stranické vedení; za druhé, předpokládala přinucení k socialistickému způsobu života těch vrstev obyvatel, které je možné charakterizovat jako bez-ideové, v tom smyslu, že v sobě nenesou žádné konkrétní ideály společenského života, a řídí se ve své činnosti individualistickým nutkáním sytosti a zařízenosti svého osobního života a života své rodiny, a jsou loajální libovolné moci, která jim zajistí přijatelné podmínky práce a růst spotřebitelského komfortu; za třetí, předpokládala identifikaci a potlačení antisocialistické (v chápání vyššího stranického-státního vedení) činnosti protivníků socialismu.

Ale to vše v ideálu.

A v reálném životě jsou jedněm a těmže lidem – díky osobitostem mravů a typů organizace psychiky, panujících v davově-“elitární“ společnosti – vlastní v různých okolnostech a v různé době činy, patřící ke všem výše uvedeným kategoriím. A to se týká jak různorodých lidí majících moc v procesu realizace deklarací o budování nové společnosti, tak i mas, nad kterými mají moc. V důsledku toho byly osobní chyby a zneužití moci represivního aparátu jeho členy objektivně nevyhnutelné3. Kromě toho, v reálném životě je vedení schopné se upřímně mýlit ve svých představách o socialismu a metodách jeho budování, v důsledku čehož byli odsouzeni stát se obětmi represí ti, kdo se v otázkách budování socialismu mýlil méně, a nebyli schopni přesvědčit o své pravdě stranu a její aparát, a to už je předpoklad toho, aby se osobní subjektivní chyby vyšších vedoucích staly systémovými chybami samořízení společnosti.

A proto není třeba myslet si, že pokud by se po smrti Lenina ve vedení strany ocitl Trocký nebo někdo další ze stoupenců toho či onoho socialismu; nebo by sovětská moc přiznala nepřipravenost Ruska k socialismu a sama by zavedla v zemi pluralismus stran a názorů4, v důsledku čehož by se státní aparát ocitl v moci stoupenců kastového zřízení nebo občanské společnosti kapitalizmu na základě hierarchie peněženek – pak by historie Ruska-SSSR v první polovině 20. století byla méně podlou a krvavou. Vše se odehrálo nejlepším možným způsobem při těch mravech a etice, které byly vlastní společnosti5.

Ale tehdy Rusko teprve čekalo překonání konceptuální neurčitosti ve svém životě, kultuře: buďto pravdověrný společný život, jakkoliv by se nazýval, ve kterém je garantován osobní rozvoj a každý je chráněn před parazitismem na jeho práci a životě; nebo – hierarchie vzájemného utlačování a ambice na utlačování okolí, ve které je nevyhnutelný parazitismum jedněch na druhých a všech dohromady na biosféře. V jedné společnosti ty dvě koncepce koexistovat ve vzájemném ladu nemohou za žádných okolností. Druhá věc je, jakými prostředky se realizuje jejich boj.

Ve vztahu k politice Sovětské moci v období reálného budování socialismu pod vedením Stalina je na místě vzpomenout výrok děkabristy P.I.Pestelja:

„Zkušenosti všech věků i všech států dokázaly, že národy se stávají takovými, jakými je dělají zákony a vláda, pod kterými oni žijí.“

A ačkoliv P.I.Pestelj hovořil o vládnutí a zákonech, ve své podstatě jde řeč o slepování společností na základě své libovůle nositeli konceptuální moci, kterým je podřízeno státní řízení, tvorba zákonů (jako komponenty státního řízení) a zčásti praxe aplikace zákonů, vyjadřujících určitou koncepci uspořádání života lidí ve společnosti a vztahu množství lidí k té koncepci a ke konceptuální moci, která ji realizuje. A Pesteljem podrozumívané reálné i možné rozdíly vlády a zákonů, pod jejichž mocí žijí různé národy nebo jeden národ v různých dobách, nevyhnutelně podrozumívají i rozdíly možných koncepcí, až do vzájemně se vylučující neslučitelnosti koncepcí v jedné společnosti, a v globálním měřítku – v jednom lidstvu.

Nyní je možné přejít k vlastní analýze úspěchů a nedotažení bolševismu stalinské epochy.

 

6.5. „Socialistický realismus“ jako prostředek překonání moci marxismu

-pokračování-

 

 

poznámky

1 To byl jeden z důvodů, proč se perspektiva vítězství revoluce pod slogany socialismu nepřijímala vládnoucími kruhy Ruska jako reálná perspektiva.

2 O těch rozdílech viz učebnice typu „Historie KSSS“ sovětské epochy, práce Lenina a Trockého, týkající se problematiky porevolučního období, počátku občanské války a socialistického budování v SSSR.

3 Socializmus a komunizmus se na konci 19. a začátku 20. století propagoval jako ideál ve své podstatě společnosti pravdověrného soužití. Znaje dobovou společnost a projekty socialistické přebudování světa, které byly populární v prostředí levé inteligence té doby, odtržené od reality, historik V.O.Ključevský ještě na konci 19. století charakterizoval perspektivy přechodu Ruska k socializmu na přelomu 19-20. století frází, klíčovou k chápání porevolučních desetiletí reálného a domnělého budování socialismu: „Společnost pravdivého soužití, složená z lumpů“. Je jasné, že zavádění forem socialistické organizace života v takové společnosti bude tím více katastrofické, čím více budou lumpové otrlí a zarputilí, což potvrdila historie SSSR.

4 Ve výsledku podobných kroků německé sociál-demokracie v roce 1918 přišel v roce 1933 k moci v NSDAP A. Hitler (NSDAP – Německá nacionálně-socialistická dělnická strana).

5 Za účelem zamezení krvavých událostí v historii Ruska v první polovině 20. století bylo nutné ve druhé polovině 19. století jim samým vypracovat alternativu globálního významu marxistickému scénáři světové socialistické revoluce. Pro to bylo nutné přehodnotit historii lidstva a historii mnohonárodnostní Ruské regionální civilizace v ní, a na základě změny svého postoje k „svatým písmům“ překonat idealistický ateizmus historicky zformovaných religiozních kultů, deformujících představy lidí o Bohu, o vzájemném vztahu všech a každého s Bohem a Božím Zámyslem, a také překonat materialistický ateizmus vědy, odmítající Boží existenci. Jen v takovém případě by se začala formovat nová kultura na základě víry (důvěry) Bohu podle svědomí a na základě vědomého vněrituálního dialogu s Ním každého. Ale ruská inteligence se ukázala neschopná řešit ten úkol včas. V důsledku toho zmizela alternativní možnost rozvoje bez válek, revolucí, občanské války a zneužití moci v porevoluční době.

 

Diskusní téma: Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (25)

jak žít lidski

filadendron | 14.02.2017

https://www.protiprudu.org/mytus-o-nemeckej-podlosti-cerveny-teror-cast-4/

Přidat nový příspěvek