Ford a Stalin: O tom, jak žít lidsky (20)

28.11.2016

předchozí část

H. Forda se podařilo zavléct do „židovské otázky“ nejen v důsledku jeho nevědomosti v oblasti historie a sociologie, ale i proto, že lépe chápal organizaci a algoritmiku systémové celostnosti mnohoodvětvové výroby a rozdělení produkce, než organizaci a algorytmiku psychiky jedince a algoritmiku kolektivní psychiky, kterou vytváří.

To neznamená, že nevnímal zvláštnosti psychiky lidí a neuměl na tom základě organizovat lidi do kolektivní činnosti. Pokud by byl nevnímavý k odlišnostem lidí v organizaci jejich psychiky a charakteru jimi formované kolektivní psychiky, řídící kolektivní činnost, pak by nevznikla firma „Ford Motors“ v té podobě, v jaké ji známe. Ale ačkoliv H. Ford byl více strojní inženýr, technolog a organizátor, než „inženýr lidských duší“¹, přece jen spatřil a řekl to hlavní, co charakterizovalo jeho současníky a krajany:

„Výběr [kandidátů na posun do vedoucích pozic] není těžký. Probíhá sám sebou navzdory všelijakým řečím o nedostatku příležitostí posunout se vpřed. Průměrný pracovník si více cení dobrou práci než povýšení.

Jen kolem 5% všech těch, kdo získává mzdu , souhlasí s tím vzít si na sebe odpovědnost a zvětšit práci , spojenou se zvýšením platu . Dokonce počet těch, kteří by chtěli být vedoucími brigád, je jen okolo 25%, a většina z nich se o to zajímá jen proto, že je zde vyšší mzda než u stroje. Lidé s tíhou k mechanice, ale obavami z řídící funkce a odpovědnosti, z větší části přecházejí na výrobu nástrojů, kde je plat citelně vyšší než v obvyklé výrobě. Drtivá většina nicméně chce zůstávat tam, kde jsou. CHTĚJÍ BÝT VEDENI, CHTĚJÍ, ABY VE VŠECH PŘÍPADECH ROZHODOVALI JINÍ A ABY Z NICH BYLA SŇATA ODPOVĚDNOST ². Proto hlavní těžkost, nehledě na velkou nabídku, spočívá ne v tom, najít ty kdo si zaslouží povýšení, ale najít ty, kdo ho chtějí.“ (zvýrazněno námi, kap.6 „Stroje a lidé“)

Jak je jasné z knih H.Forda, nepokoušel se odhalit příčiny vzniku neodpovědnosti a bezstarostnosti převládající ve společnosti, a doprovodného příživnického spotřebitelského vztahu ke všem druhům moci a jejím nositelům. Přitom jde o USA, je přijato myslet si, že:

• společenské uspořádání je demokratičtější, než v monarchistické Evropě, pokračující v podpoře mnoha tradic stavovsky-kastovního uspořádání jak v epoše pádu monarchií (19-20. století), tak i v post-monarchistické epoše – díky psychologické setrvačnosti;

• každému jedinci je poskytnuto více svobody, než ve starých státech Evropy a Asie, kde je svoboda vyjádření a tvorby jedince tak či onak potlačena historicky zformovanými tradicemi, které mají kořeny v hluboké minulosti;

• příchozí do USA byli údajně skuteční svobodomilci, kteří kvůli osobní svobodě opustili svou etnickou vlast, a své děti a vnuky – původní Američany v prvním a dalších generacích – také vychovávali v duchu svobody³.

Ale svoboda reálně je především svoboda volby a vložení na sebe odpovědnosti a starání se o osudy druhých a o prosperitě všech.

Jinými slovy, pokud se z jedné strany většina Američanů vyhýbá vzít na sebe odpovědnost a starání se, na což narazil H. Ford, pak ta většina není svobodná a nachází se pod mocí menšiny.

Z druhé strany, H. Ford si všímá:

„Židy zákonitě potkáme ve vyšších kruzích – tam, kde je soustředěna veškerá moc. V tom spočívá podstata židovské otázky. Jak se jim daří dostat se na samotný vrchol ve všech zemích? Kdo jim pomáhá?.. Co tam dělají?.. V každé zemi, kde se židovská otázka stává životně důležitou, se vyjasňuje, že její příčina je v židovském umění držet moc pod svou kontrolou. Zde ve Spojených státech je to nevyvratitelným faktem: za posledních 50 let tato menšina dosáhla takové úrovně kontroly, jaká by byla nemožná pro jakoukoliv jinou národnost, která je počtem mnohonásobně převyšuje.“ („Mezinárodní židovstvo“, citované vydání, str.9)

A v jiném chápání je svoboda přijetí na sebe, především z vlastní iniciativy, moci – té či oné kvality, plnosti a šíře.

Avšak v závislosti na tom, nakolik přijetí na sebe moci je doprovázeno odpovědností a starostí o osudy druhých a blahobyt všech a co konkrétně se chápe a podrozumívá pod blahobytem osobnosti a společnosti – natolik se svoboda jeví svobodou, a nikoliv všedovolováním ve vztahu k okolí.

Společnost je obvykle lhosjtená k otázce o tom, kdo personálně realizuje starost o lidském soužití všech. Tím více se to týká davu, více či méně spokojeným se svým spotřebiteským statusem a pracovními náklady na jeho zajištění. Otázka o personálním složení moci vyvstane jen tehdy, když ty či ony společenské skupiny nebo většina společnosti jsou s činností moci nespokojeni.

Právě v důsledku nesouhlasu takového druhu s historicky zformovaným společenským uspořádáním a jemu vlastním systémem výroby a rozdělení produkce, H. Ford uzrál pro to, aby ho nasměrovali na „židovskou otázku“.

Ale když se s ní setkal, nepustil se do analýzy příčin vzniku psychologických rozdílů v motivaci chování představitelů židovského prostředí a ostatní původem mnohonárodnostní americké společnosti. Jen „zaregistroval“ tento, obecně známý fakt.

Příčina „židovské otázky“ není v „židovském umění držet moc pod svou kontrolou“, jak píše Ford, ale v jiných okolnostech, týkajících se algorytmiky psychiky osobnosti, jejichž studováním se zabývat nezačal, konkrétně:

• zacílenost na získání moci nebo absence takové zacílenosti;

• mocenské kroky lidí, kteří si osvojili ty či ony kvality moci v té či oné šíři a plnosti, odlišující je od mocenských představitelů jiných kultur v té samé struktuře moci a těch samých společensko-historických okolnostech.

Takzvané „židovské umění držet moc pod kontrolou“ je jen důsledek neidentifikovaných, nepochopených a Fordem neuvedených příčin – statisticky projevených odlišností v algoritmice osobnostní psychiky židů a ne-židů.

První příčina stálého vznikání „židovské otázky“ ve všech davově-“elitárních“ společnostech, kde je židovská diaspora, spočívá v tom, že v těch situacích, kdy drtivá většina nežidů, jak si všiml sám Ford, se vyhýbá vzít na sebe mocenskou roli a odpovědnost, židé se nejen nevyhýbají vzít jakoukoliv moc, ale v mnoha případech uměle vytvářejí situace, ve kterých by tu či onu moc mohli vzít.

Druhá příčina, sebou vlastně představující „židovskou otázku“, která uzrála pro „pogrom“ toho či jiného druhu, spočívá v tom, že vláda/moc, podřízená představitelům historicky zformovaného tradičního židovstva – v důsledku jemu vlastní specifiky konání, podmíněné ještě hlubšími a staršími příčinami (ve své většině neznámých ani rabinátu) – je ostatní společností vnímána jako jemu nepřátelská, parazitující⁴ na něm.

Identifikace a chápání těch hlubších příčin, starších, než historicky reálné židovstvo a jeho kultura, znamená chápání pramenů „židovské otázky“⁵.

Řešení židovské otázky spočívá v praktické odpovědi na otázku:

Je možné změnit v davově-“elitární“ společnosti panující a vyjádřenou v statisticky algoritmiku psychiky židů a nežidů tak, aby byl konflikt vyčerpán, aby ve společnosti nastal lad ve vzájemných vztazích nezávisle na jejich původu, a samotná společnost a každý člověk v ní aby přebývali v ladu s biosférou, Vesmírem a Bohem? A jestli je to objektivně možné, jak to prakticky udělat?

Avšak bez identifikace kořenů „židovské otázky“ na ní H. Ford nemohl dát adekvátní odpověď. Protože H. Ford byl více zaměstnán řízením „Ford Motors“, a sociologickou a historickou problematikou se zabýval povrchně, mimochodem ve svém volném čase, stalo se že neidentifikoval a nenazval svým jménem ty hlubší a starší příčiny. Svéobraznost chování drtivé většiny představitelů tradičního židovstva, nepřijatelné pro okolí, zůstalo u Forda historicky příčinno-důsledkově nepodloženým a nepochopeným, a historické perspektivy, alternativní jejich parazitickému světovému panování zůstaly neobjevené.

To dalo osnovu pro odpověď vůdců židovstva v USA – v osobě Bernarda Barucha, nejprve se zasmát nad novináři: „Snad si nemyslíte, že to budu popírat?!“ — a co by měl popírat Baruch? - On, stejně jako každý židovský internacista, — upřímně souhlasil s názorem, vyjádřeným „antisemitou“ Fordem:

„Mezinárodní žid panuje... ale ne proto, že je bohatý, ale proto, že je vysoce obdařen trhoveckým a mocenským duchem, vlastním jeho rase. Předejte dnes světové panování mezinárodního židovstva libovolné jiné komerčně vysoce rozvinuté rase, a celý mechanismus světové vlády se pravděpodobně rozpadne na části, protože nežidé nemají určité vlastnosti, ať už dány od Boha nebo získané, kterými disponují židé.“ (citované vydání, str.76)

H. Ford se nezačal zabývat odpověďmi na otázky: konkrétní vlastnosti židů a nežidů, historicky reálně projevující se statisticky a odlišující je navzájem v chování, jsou geneticky a neměnně dány od Boha? nebo jsou kulturně podmíněné a mohou být změněny s Boží pomocí dobrou vůli samotných lidí?

Pokud by H. Ford osvětlil tu problematiku podle pravdy, pak by B. Baruchovi a jemu podobným nebylo do smíchu nad novináři a čtenáři, protože nejde jen o osobní kvality (vlastnosti), kterými disponuje ten který žid a nedisponuje ten který ne-žid.

Jde o to, že osobnostní kvality jedněch a jejich absence u druhých jsou podmíněny v mnohém kulturou, formovanou a podporovanou v řečišti doktríny konkrétní globální politiky. Přitom genetický aparát a kultura lidstva a národních společností jsou navzájem propojeny a vykazují vliv na sebe navzájem.

Podstata biblické doktríny je taková, že osobnostní kvality židů a ne-židů jsou v ní určeny (viz Dodatek na konci knihy) a určitým způsobem „naprogramovány“. Pokud by H. Ford osvětlil tu problematiku podle pravdy, pak by musel:

• buď souhlasit s biblickou doktrínou a podřídit se jí (prý, naše podstata je objektivně taková a neměnná, z toho plyne že je třeba se podřídit),

• nebo vypracovat alternativu.

Pokud by vyjádřil dokonce i jen krátce alternativní – ale závazně GLOBÁLNÍ – doktrínu, pak by B. Baruchovi a jemu podobným a kurátorům biblického projektu přestalo být do smíchu (tím spíše, že náklad „Deaborn Independent“ dosahoval půl milionu výtisků, které byly distribuovány v celých USA) nad žurnalisty a čtenáři: vznikl by jim problém neřešitelný v rámci biblického projektu, jehož podstata spočívá v tom, že je nemožné oponenty ani koupit, ani prodat jim sebe, ani domluvit se s nimi o „vzájemně výhodné“ spolupráci při vedení globální politiky v rámci biblické doktríny⁶.

Ale protože se to H. Fordovi nepovedlo, vůdci a kurátoři mezinárodního židovstva se na jeho účet, na účet novinářů a čtenářů pobavili a přistoupili k využití „antisemitismu“ a rasismu H.Forda v globálním projektu pod názvem „Klaun s knírkem“⁷. H.Ford do toho projektu vlezl sám v důsledku toho, že neobjevil a nepochopil kořeny „židovské otázky“, neodlišoval od sebe navzájem v jejich historicky reálném propletení objektivně odlišné společensko-historické jevy marxismu, bolševismu, socialismu, komunismu a různorodého sionismu. On, stejně jako Hitler a mnozí další dodnes, je ztotožňoval do jednoho jevu, údajně označovaného bez příčiny různými slovy.

V důsledku toho nechápání H.Ford nepoznal v Hitlerovi provokatéra, vedeného biblickým „světovým zákulisím“, - imitátora boje za svobodu od židovského parazitismu a vykazoval podporu nacistické straně v Německu od samého jejího vzniku během celých 20. a 30. let, kdy v ní chybně viděl vyjádření svobodné vůle německého národa.

A zásluhy H.Forda v projektu „Klaun s knírkem“ byly zachyceny kurátory projektu jménem vůdce třetí říše – A.Hitlera: v červenci 1938 na své 75. narozeniny byl Ford vyznamenán křížem Nejvyššího řádu německého Orla. Poté se v židovském tisku opět rozjela antifordovská kampaň. H.Ford na ni podle slov jednoho ze svých přátel reagoval následovně:

„Oni (Němci) mě vyznamenali medailí... Oni (židé) požadují, abych ji vrátil, jinak se nebudu moct považovat za Američana. Nechť se zalknou! Nezřeknu se jí!“ (Mezinárodní židovstvo, str.33)

Do okamžiku, než imitátor boje za svobodu od židovského parazitismu začne válku, odsouzenou stát se světovou, zbývá o něco déle než rok.

-pokračování-