2.11.2016

předchozí část

Ale ačkoliv sám Ford to neudělal a předal řízení „Ford Motors“ svým příbuzným¹, dostal se velmi blízko aby tu hranici setřel a tím proměnil právně soukromé vlastnictví výrobních prostředků na veřejné – právně i fakticky.

Jen při variantě dědění práva řídit podnik nejdůstojnějším z uchazečů – nezávisle na jeho právech dědění rodinného majetku zakladatele firmy – „kapitál množící možnosti práce a zároveň snižující náklady na sloužení společnosti, jsa dokonce v rukou jednoho člověka, nepředstavuje pro společnost nebezpečí.“

Ale ještě jednou zdůrazníme, že právo veřejného vlastnictví výrobních prostředků pramení ze světonázoru jak konkrétních osob, tak i společnosti celkově, a nemůže být realizováno navzdory panující mravnosti a světonázoru zákonodárně.

Nejdřív musí v kultuře společnosti a v psychologii lidí vzniknout mravně-světonázorová základna, proměňující vlastnictví výrobních prostředků kolektivního využívání na veřejné nezávisle na jeho právním zakotvení, a teprve potom se panování veřejného vlastnictví de-fakto projeví v praxi řízení mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému společnosti a bude ukotveno právně.

Jen při přítomnosti v kultuře společnosti takové mravně-světonázorové základny, stabilní při směně pokolení, je možné jak odstranění od vedení neodpovídajících vedoucích iniciativou zdola, tak i předání řídících funkcí nejdůstojnějšímu pokračovateli díla

Ale taková mravně-světonázorová základna neexistovala ani v USA v době H. Forda, ani v Rusku v r.1917. Nevznikla ani v SSSR, kde se „veřejné“ většinou společnosti, hlavně v post-stalinské době, vnímalo jako bezprizorní „ničí“, které je možné podle možností likvidovat a přisvojovat si úlomky. V důsledku toho byl umožněn rozpad SSSR a privatizace „sovětského dědictví“ finančními a burzovními spekulanty-nájezdníky při lhostejnosti ostatní části obyvatel, která v tomtéž neuspěla.

Při převládajícím chápání ve společnosti toho, že veřejné vlastnictví je osobní vlastnictví každého, ta jeho část, kterou on sám vyčleňuje (bezprostředně nebo zprostředkovaně skrz instituty jeho státu) ze svého výlučně osobního nebo rodinného využívání do společenského využívání více či méně širokého kruhu osob, by rozpad SSSR ani privatizace „sovětského dědictví“ nebyly možné. Pokusy konat tím směrem by byly hodnoceny politicky aktivní částí obyvatel jako vyjádření zjevného šílenství nebo jako cílevědomá agrese nositelů degradačně-parazitické mravnosti a sektaly by se s efektivním preventivním opatřením skutečných, tj. konceptuálně gramotných bolševiků-komunistů.

Část II

Historická zkušenost bolševismu v 20. století a perspektivy

5. Důsledky „fordizmu“ jako amerického pokusu bolševismu ve 20. století

H. Ford ve věku 59 let, jsa už životem zmoudřelým člověkem, ve své knize „Můj život, mé úspěchy“ v r.1922 – v rok vzniku SSSR – vyjádřil přání, které jsme už uváděli dříve v kapitole 4.4:

„Je třeba vytvořit systém, který by nezávisel na dobré vůli štědrých, ani na zlostnosti egoistických zaměstnavatelů. Ale pro to je třeba najít první podmínku, reálný základ.“

On sám osobním příkladem řízení „Ford Motors“ ukazoval, že přechod společnosti k jinému, efektivnějšímu způsobu výroby, orientovanému na garantované uspokojení životních potřeb většiny, která se více či méně dobrovolně a svědomitě účastní práce na blaho celé společnosti, - je věc zcela reálná a uskutečnitelná.

H. Ford to dokázal prakticky na úrovni mikroekonomiky v podmínkách biblicko-talmudické degradačně-parazitické makroekonomiky, vybudované na principech mafiózně organizovaného panování lichvářství a burzovních spekulací, podporovaných vší mocí státu a jeho právní mašinérií.

Přitom H. Ford jako podnikatel konal jen na úrovni mikroekonomiky, neměl možnost měnit zákony a státní zřízení USA tak, aby odpovídaly principům „fordizmu“ - první americké verze bolševismu ve své podstatě. Chápaje omezenost možností takového druhu, H. Ford v r.1918 koupil noviny „Deaborn independent“ a z jejich stránek vyjadřoval své názory na historicky zformovanou organizaci společenského ekonomického a politického života USA i světa, a dával jí do protikladu principy „fordizmu“ jako organizačního základu jiného způsobu života civilizace, závislé na technosféře a výrobně-distribučním systému.

Ale H. Ford nedosáhl úspěchu jako propagandista idejí a vůdce společenské iniciativy ohledně transformace společenského života. Navíc, bylo mu nabídnuto ukončit svou společensko-politickou činnost pod hrozbou bankrotu. Po startu publikací článků v „Deaborn independent“, na téma společensko-politických a ekonomických otázek a role židovstva v nich, se H. Ford setkal s organizovaným odporem šíření novin a svobodnému posuzování dané problematiky ve společnosti. Ta protisíla zesílila tlak po publikaci knihy „Mezinárodní židovstvo“, ve které byly vydány články, publikované dříve v „Deaborn independent“. Kampaň tlaku a očerňování proti H. Fordovi pokračovala během celých 20. let a skončila tak, že když H. Ford viděl nepřítomnost citelné podpory jeho názorů na společensko-politické a ekonomické otázky ve společnosti, ukončil svou publicistickou činnost.

Během té mnohaleté antifordovské kampaně se děly různé věci. Majitel kinostudia „20^th Century Fox“ jménem židovské „veřejnosti“ USA napsal H. Fordovi dopis, v němž mu navrhoval ukončit vystoupení ohledně „židovské otázky“ a v opačném případě sliboval zahrnout do filmové produkce jen záběry z havárií automobilů Ford, doprovázeje je odpovídajícími komentáři o množství zemřelých, zraněných a o technických příčinách havárií. Ta kampaň vrcholila tím, že H. Fordovi byl předložen na podpis text jeho distancování se od veškerých dříve publikovaných názorů na židovskou otázku, a s omluvou před židovskou „veřejností“.

„Detaily omluvy a distancování se byly vypracovány jeho dvěma představiteli a dvěma široce známými židovskými činiteli: Luisem Marshallem a kongresmanem Nathanem Perelmanem. Marshall napsal text distancování se, který se, jak spoléhal, stane základem pro fordovskou omluvu před židovstvem a … postaví automobilového titána do směšného světla. „Pokud bych měl jeho peníze“ ,- řekl Marshall příteli - „nepodepsal bych tak ponižující prohlášení ani za 100 milionů dolarů!“ K obrovskému překvapení Marshalla byl omluvný dopis publikován bez jediné změny a stál pod ním podpis Forda.

V tom dopise se stavěl důraz na „mimořádnou vytíženost“ velkého byznysmena, která mu nedala možnost věnovat patřičnou pozornost článkům, které vycházely v „Deaborn independent“. Přiznávalo se, že obvinění proti židům měly nespravedlivý a falešný charakter. „Velký Ford“ smířeně prosil o prominutí „těžce zkoušený židovský národ“ za „neprověřená tvrzení a omyly“ vycházející v novinách Forda.

Omluva Forda se setkala s otevřenou radostí „židovské veřejnosti“. „Antisemité celého světa drží smutek!“ - zajíkal se od spokojenosti jidiš-tisk. Ale pokál se před nimi ve skutečnosti „hrdý Američan“?

Po smrti Forda vyšlo najevo, že žádné omluvy židům nepodepisoval. Podpisy pod distancováním se a omluvným dopisem Shapira byly zfalšovány jeho pomocníkem – Harry Bennetom, který se k tomu přiznal v roce 1951 v časopise „True“ (Pravda): „Zavolal jsem Fordovi. Řekl jsem mu, že “omluva už má obrysy“ a dodal „působí špatně“. Pokusil jsem se mu přečíst text do telefonu, ale on mě zastavil. Tehdy jsem zfalšoval podpis Forda na dokumentu. Vždy jsem uměl jeho podpis velmi dobře. Potom jsem předal papír Marshallovi. Podpis byl ověřen a tím byla věc hotová.“ („Mezinárodní židovstvo“, „Москвитянин“ 1993, str.22-23, úvod vydavatele)

Ve spojení s tím, že odstoupení Forda ze svých pozic se reálně neodehrálo, je nutné vzpomenout ještě jeden fakt, uváděný v citovaném úvodníku k „Mezinárodnímu židovstvu“:

„Tak, Bernard Baruch byl nazván (Fordem) „konsulem“ Jidáše v Americe, „všemocným židem“ a „nejmocnějším člověkem“ během války (první světové). Když se američtí reportéři zeptali Barucha na komentář na „tituly“ jemu dané, nejbližší poradce všech prezidentů USA první poloviny 20. století (zvýraznění naše) se pokusil vybruslit vtipkováním: „Snad si nemyslíte, že budu něco z toho popírat?!“ („Mezinárodní židovstvo“, předmluva, str.5)

Tak ve své podstatě sám Bernard Baruch mlčky potvrdil pravost hodnocení H. Forda role židovstva v dělání nadstátní globální politiky, včetně organizace první světové války a revolucí v Rusku a Německu, o čemž H. Ford psal mimo mnoha dalších věcí.

Ale, uváděje spoustu faktů, týkajících se role židovstva v dělání vnitřní a vnější politiky států Evropy a USA, a také v globální politice, a opíraje se na falešné „Protokoly Sionských mudrců“, H. Ford nebyl schopen osvětlit jejich roli správně. Z našeho pohledu jednou z příčin byla neznalost mnoha faktů historie lidstva, a tím podmíněné nechápání jejího obecného chodu v minulosti a možného směru v budoucnosti.

Ale kromě toho, z textu jednoho interview, daného H. Fordem novinám „New York Times“, je možné pochopit, že při zneužití nevědomosti H. Forda ohledně historie globální civilizace a také při zneužití absence systémově celostných sociologických představ u něj, samo „židovstvo“ zavleklo Forda do činnosti, kterou ono samo poté nazvalo „antisemitskou“. V roce 1915 H. Ford udělal pokus zastavit první světovou válku. Objednal loď, na které se se skupinou veřejných činitelů USA vydal k břehům Evropy, aby inicioval mírová jednání. Mírová iniciativa H.Forda nebyla úspěšná. Ale později řekl novináři z „New York Times“ následující:

„Sami židé mě přesvědčili o tom, že existuje přímé spojení mezi mezinárodním židovstvem a válkou. Na naší lodi se nacházeli dva velmi ctihodní židovští činitelé. Ještě jsme neurazili ani 200 mil, když mi začali vnucovat myšlenky o tom, že židé ovládají celý svět, pomocí kontroly nad zlatem. Nechtělo se mi jim věřit, ale oni se pustili do detailů, aby mě přesvědčili ohledně prostředků, využívaných židy pro kontrolu nad válečnými akcemi... Mluvili tak dlouho a s takovou znalostí díla, že mě přesvědčili.“ („Mezinárodní židovstvo„, citované vydání, str. 13)

H. Forda se podařilo zavléct do „židovské otázky“ nejen v důsledku jeho nevědomosti v oblasti historie a sociologie, ale i proto, že lépe chápal organizaci a algoritmiku systémové celostnosti mnohoodvětvové výroby a rozdělení produkce, než organizaci a algorytmiku psychiky jedince a algorytmiku kolektivní psychiky, kterou vytváří.

-pokračování-