9.12.2016

předchozí část

Do okamžiku, než imitátor boje za svobodu od židovského parazitismu začne válku, odsouzenou stát se světovou, zbývá o něco déle než rok. Ale H.Ford se nacházel v zajetí svých iluzorních sociologických a historických představ, ačkoliv sám napsal krátce po skončení první světové války 20. století:

„Nestranné vyšetřování poslední války, události, které jí předcházely a její důsledky nezvratně dokazují přítomnost ve světě mocné skupiny vládců, dávajících přednost tomu zůstávat ve stínu, neusilujících o viditelné funkce a vnějším atributy moci, nepatřící k žádnému jednomu národu, ale jevící se internacionálními – vládců, kteří využívají vlády, široce rozšířené průmyslové organizace, novinové agentury a všechny prostředky lidové psychologie – pro to, aby způsobili ve světě paniku. Je to starý trik hráčů – křičet „policie“, když je na stole mnoho peněz, sebrat je během paniky a zmizet. Ve světě je podobně síla, která křičí „válka“ a mizí s kořistí během zmatku národů.

Neměli bychom zapomínat, že nehledě na naše vojenské vítězství, světu se dosud nepodařilo rozdrtit ponoukávače, kteří poštvali národy proti sobě. Neměli bychom zapomínat, že válka je umělé zlo, které se může vytvářet použitím určitých technologií. Kampaň vojenského štváčství se vede téměř podle stejných pravidel, jako jakákoliv jiná kampaň. Za pomoci všemožných mazaných výmyslů vnucují národu nepřízeň k národu, se kterým chtějí vést válku. Ze začátku vyvolávají podezření u jednoho, poté u dalšího. Pro to je třeba všeho všudy několik agentů, s důmyslem a bez svědomí, a tisk, jehož zájmy jsou spojeny s těmi, komu válka přinese žádaný zisk. Velmi brzy se najde důvod k válce. Nepředstavuje nejmenší problém najít záminku, když je vzájemná nenávist dvou národů dostatečně silná.“ („Můj život, moje úspěchy“, kap.17 „O různých tématech“).

Tyto události ukazují, že bolševická cílevědomost, objektivně vlastní H. Fordovi v jeho činnosti v rámci „Ford Motors“, byla při pokusu vyjít za hranice podniku zachvácena postraními silami, zdeformována a dovedena do absurdu ve všem, co přesahovalo rámce jeho profesionalismu v roli technika a ekonoma. Hlavní příčina tohoto spočívá ve vlastní objektivní, a ne deklarované mravnosti H.Forda, která podmínila jeho způsob chápání světa. V kultuře současné globální civilizace je možné identifikovat dva způsoby chápání světa¹.

PRVNÍ - „Já-centrický“. V něm se myšlenkový strom rozvíjí různými směry od vlastního „Já“, které na sebe bere roli počátku souřadnic. V procesu rozvoje myšlenkového stromu se do jeho rozrůzněných větví vlévá nová a nová informace, týkající se nejrůznějších oblastí života a činnosti jedince a společnosti současníků i lidstva celkově. Myšlení na úrovni vědomí představuje jednotu proudu emocí a proudu jazykových konstrukcí a obrazných představ (to je možné nazvat emocionálně-smyslovým nastavením duše). Emoce zase představují výstup (ve zkomprimované formě hodnocení „špatně“ či „dobře“) vědomě neuvědomovaných, mravně podmíněných výsledků činnosti nevědomých úrovní psychiky na úroveň vědomí. Nevědomé úrovně psychiky ve svých možnostech zpracování informací mnohokrát překonávají úroveň vědomí².

Při Já-centrické algoritmice psychiky je proud emocí podmíněn těmi okolnostmi, které bezprostředně ovlivňují osobnost. Ve výsledku se mění uvědomování si vlastního „Já“. Proto v závislosti na tom, v jakém emocionálním naladění člověk s Já-centrickým způsobem vnímání začíná nějaké činnosti, v nich dosahuje větší či menší úspěchy nebo trpí krach. A mnohé procesy jednoduše není schopen zhodnotit proto, že za dobu pro to nutnou se u něj nejednou mění „počátek souřadnic“, ze kterého buduje myšlenkový strom, a pokaždé při změně počátku souřadnic se proces myšlení rozsypává aniž by bylo dosaženo výsledku, nebo je dosaženo lživého výsledku³.

Z druhé strany, oceněním reálné mravnosti nositele Já-centrické algoritmiky psychiky a řízením jeho emocemi je možné dovést ho k určitým názorům a zabránit mu, aby došel k nějakým jiným, nežádoucím (pro kurátory procesu), názorům.

To se stalo i s H. Fordem: když se pokusil stát se společensko-politickým činitelem, dostal se pod kurátorství v důsledku toho, že mu byl vlastní Já-centrický způsob chápání světa. Nebudeme se zabývat obšírnou a hlubokou „psychoanalýzou“ a dokazováním tohoto faktu. Postačí to, že Já-centrizmus H. Forda se projevil i v názvu jeho knihy: „Můj život, mé úspěchy“. Pokud by jeho způsob vnímání nebyl Já-centrický, kniha by se nazývala jinak, například „Můj život, naše úspěchy“, - protože, jak nejednou píše na stránkách své knihy Ford, všechny úspěchy Ford Motors nejsou jeho osobní úspěchy, ale úspěchy kolektivu, vzniklého a rozvíjejícího se pod jeho vedením na principech kolegiálních vztahů lidí, tj. na principech bolševismu. Kdyby H. Ford postupoval jinak, tak, jak postupovala většina podnikatelů jeho doby, pak by neexistoval Ford Motors v té podobě, v jakém historicky existoval, a pak by nejspíš nikdo kromě blízkých příbuzných ani nevěděl, kdo to byl Henry Ford.

Já-centrickému chápání světa je vlastní určitá kaleidoskopičnost, v tom smyslu, že se v něm různé pojmy ocitají rozrůzněnými, nemající vzájemné spojení: to se týká i vzájemných vazeb pojmů a objektivních jevů. Právě v důsledku takového druhu kaleidoskopičnosti, vlastní Já-centrizmu, si H. Ford nevšiml ukázaného nesouladu mezi názvem knihy („mé úspěchy“) a jejím obsahem.

Já-centrizmus algoritmiky psychiky a chápání světa je přirozený pro děti v procesu jejich osobnostního rozvoje. Ale podle míry toho, jak člověk během dospívání obrací pozornost na vzájemné vazby dosud zdálo by se nespojených pojmů v jeho psychice a zdálo by se rozrůzněných jevů v životě, začíná hledat a vypracovávat v sobě alternativu Já-centrizmu, ačkoliv si to nemusí vědomě uvědomovat a nemusí znát žádné pojmenování pro to, co jsme nazvali Já-centrismem, a jeho alternativ. Výsledkem hledání alternativy se formuje jiný způsob chápání světa.

DRUHÝ – Bohocentrické vnímání a chápání světa. V něm se myšlenkový strom rozvíjí v posloupnosti:

Bůh → tvárný Vesmír → předmět pozornosti člověka, ve vzájemných vazbách toho předmětu se všemi ostatními, člověkem během života identifikovanými, objekty a subjekty.

V tom chápání světa existuje „ladička“, zabezpečující soulad emočního a smyslového naladění duše člověka a Života jako takového:

Bůh-Všedržitel se nemýlí. Vše, co se děje, se děje nejlepším možným způsobem. Ale ve vztahu ke společnosti je to spravedlivé s dodatkem: při těch mravech a etice, které jsou lidem objektivně vlastní⁴.

Uvědomění si tohoto faktu by mělo být doprovázeno radostí – kladnými emocemi a životním klidem. V takovém emociálně-smyslovém naladění pracuje algoritmika psychiky nejlepším způsobem a řeší problémy, stavěné Životem, a odstraňuje problémy dopuštěné v minulosti.

V Bohocentrickém vnímání světa se kaleidoskopičnost odstraňuje neustále, svět se stává stále detailnější mozaikou. „Počátek koordinát“ je v něm v principu objektivně neměnný, což je nevyvratitelnou osnovou pro odstraňování všech chyb chápání světa a osobnostního rozvoje člověka.

Ale kultura současné civilizace je taková, že Já-centrizmus psychiky se v té či oné míře zachovává u většiny dospělých, a ti, kdo tak či onak přešel k Bohocentrickému vnímání světa, se v určitých okamžicích setkávají s Já-centrizmem pod vlivem nějakých jim vlastních chyb jejich zformované mravnosti. Intelektuální moc každého jedince a řešení všech problémů, kterými se zabývá, se vždy realizuje v rámci konkrétního způsobu chápání světa: buď Já-centrického nebo Bohocentrického.

H. Ford si zachoval do stáří Já-centrizmus algoritmiky psychiky, čímž se stal neadekvátním jako sociolog a veřejný činitel-praktik, ačkoliv v jedné z větví svého já-centrického chápání světa byl schopen vyjádřit organizačně-ekonomické principy bolševismu a socialismu.

6. Smysl a důsledky stalinského bolševismu

6.1. Konkrétnost významů terminologie – klíč k chápání epochy

Historici a sociologové se s vzácnými výjimkami shodují v tom, že po revoluci 1917 v Rusku následoval pokus vybudování nové společnosti na principech, neslučitelných s principy organizace a fungování kapitalismu.

To je bohužel to jediné, v čemž historici a sociologové navzájem souhlasí, protože v závislosti na svých osobních sympatiích k tomu či onomu způsobu organizace života společnosti, chápou různě průběh událostí v předrevolučním období na konci 19. století – na začátku 20. století, a také různě chápou i průběh událostí po občanské válce v RSFSR-SSSR, kdy stranu a zemi vedl J.V.Stalin. V souladu s tím také různě hodnotí výsledky toho období, a v důsledku toho vidí různé perspektivy a možnosti jak Ruska, tak i lidstva celkově.

Avšak dokonce při vzájemně se vylučujících závěrech, ke kterým přicházejí a přicházeli historici a sociologové zabývající se problematikou tohoto období světové historie a současnou politologií, všechny je, se vzácnými výjimkami, spojuje jedno:

Pro ně je používání slov jako „komunizmus“ nebo „socializmus“, „komunizmus“, „marxizmus“, „bolševizmus“ a odvozených slov dáno z větší části jejich citem pro „literaturní styl“, „uhlazenost“ textu nebo ústní řeči, a nikoliv rozdíly smyslů každého z těchto slov, které jsou podmíněné svébytností reálných jevů v životě společnosti, které jsou pojmenovávány těmito slovy.

Ale pokud budeme podobně jako Trocký, Zjuganov, Gajdar, Chakamada, Javlinský a většina politologů používat ta slova v roli vzájemně zaměnitelných synonym, pak je principiálně nemožné pochopit historii Ruska konce 19. století a 20. století. Nepomůže ani, pokud podle vzoru Hitlera, Forda a mnohých dalších, včetně dnešních „skinhedů“, biblicky-“pravoslavných“ „Rusů“ a dalších „patriotů“ a nacionalistů všech zemí, dodáme do té směsi ještě další skupinu synonym odvozených od slov „sionizmus“, „judaizmus“, „židovstvo“ atd.

A ačkoliv analytika a politické projektování, pramenící z takového druhu bezmyšlenkovité lhostejnosti k životu a svébytnému smyslu každého ze slov živého jazyka každého národa, je v nějakých aspektech schopná emocionálně vybičovat dav, s cílem vybudit ho k „hrdinským činům“ budování nebo svrhávání komunismu, jsou škodlivým a nesmyslným šumem při všem jejich patosu, v důsledku lživosti toho patosu.

Proto především, než se obrátit k samotné epoše stalinského bolševismu, uděláme si jasno v chápání terminologie, charakterizující život sovětské společnosti a zbytku lidstva v té době.

* * *

Národní uvědomění – uvědomění svébytnosti (unikátnosti) svého národa (především jako nositele kultury) a odlišnosti své kultury od kultur jiných národů, také disponujících svébytností a významem ve všem společné historii lidstva.

Nacionalismus – uvědomění si neopakovatelné svébytnosti svého národa a jeho kultury, v součtu s odmítáním, z větší části bezmyšlenkovitým, unikátnosti a významu pro lidstvo a jeho budoucnost jiných kultur a národů, nesoucích je v následnosti pokolení.

Nacimus – pokusy likvidace jiných kultur a/nebo národů které je vytvořily.

Takové chápání nacionalismu a nacismu znamená, že se mohou ve společnosti realizovat při monarchii, při republice (druhy státnosti), i při otrokářství, feudalismu, kapitalismu nebo socialismu (ekonomické uspořádání). Nacionalismus a nacismus mohou obepínat jako konkrétní skupiny obyvatel, tak i celou společnost.

Internacizmus – ve své podstatě to stejné co nacismus, ale v mafiózním provedení různorodých mezinárodních diaspor (především židovské diaspory), a ne v provedení nějakého národa, který spadl do nacismu, který podporuje jeho státnost.

Socialismus jako ekonomické uspořádání života společnosti předpokládá, že mnohé potřeby každé osobnosti, a také každé rodiny se mohou garantovaně uspokojovat na úkor přímého nebo nepřímého pokrytí odpovídajících výdajů státem, vystupujícím v roli představitele společnosti celkově a garanta práv a svobod jedince v té společnosti.

V širším smyslu slova v sobě socialismus zahrnuje i mnohé vněekonomické aspekty života společnosti a jednotlivých lidí. Především je to mravnost a jí podmíněné typy struktury psychiky, světonázor a etika, projevující se v socialistickém ekonomickém uspořádání, pro které je právě on nejvhodnější a bezpečný pro život společnosti a každého jedince.

Orientace výrobně-spotřebního systému na garantované uspokojování potřeb lidí od kořene určuje plánovaný charakter socialistické ekonomiky. Plánový princip v systému společenské výroby doprovází omezení soukromého podnikání v určitých typech činnosti na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků; mohou být zakázány nějaké druhy činnosti obecně⁵. Při socialismu se také nevyhnutelně zavádí omezení na maximální příjem členů společnosti, což se odůvodňuje nutností ochrany společenského uspořádání a každého z jemu loajálních občanů od zneužití ze strany neloajálních jak podnikatelů-individualistů, tak i dalších osob, jejichž vysoké příjmy jsou přebytečné ve vztahu ke státem přiznávané úrovni výdajů, odůvodněné životními potřebami jedince a rodiny v dané společnosti.

Omezení takového druhu vedou časem k tomu, že státní sektor ekonomiky začne dominovat, ačkoliv se v něm výrobní prostředky mohou nacházet stále ne ve veřejném, ale v soukromě-korporativním vlastnictví. V důsledku soukromě-korporativního charakteru vlastnictví výrobních prostředků ve společnosti, která mravně-eticky nedozrála do socialismu (v širším smyslu než jen ekonomickém), mnohá omezení státně-socialistické ekonomiky vyjadřují zájmy státní oligarchie a ukazují se společensky neopodstatněnými a neméně škodlivými pro společenský rozvoj než kapitalismus na základě živlu soukromého podnikání – individuálního nebo oligarchicky-korporátního.

Komunizmus – uspořádání života společnosti, ve kterém zmizí parazitismus menšiny na většině, všechny potřeby se budou garantovaně a bezplatně uspokojovat podle principu „od každého podle schopností, každému podle potřeb“ na základě panování spravedlivosti ve společnosti, stabilně reprodukovaného kulturou v následnosti pokolení. Bude to možné jako důsledek celkového růstu produktivních kapacit všech odvětví, a také proto, že dojde k transformaci kultury a do života vejdou nové generace lidí, s jinou mravností a psychikou, pro které nutnost práce, osvojení profesionálních návyků a znalostí, samotná účast v pracovní činnosti společnosti, nebude mít negativní vliv v důsledku osvobození tvůrčího potenciálu každé osoby v transformované kultuře společnosti, nyní zotročeného u většiny dospělých lidí jejich nepravou a deformující výchovou v dětství. V komunistické společnosti nebude práce prvotní životní potřebou, jak to tvrdila marxistická propaganda. Prvotní potřebou se stane osobnostní a společenský rozvoj a činnost v řečišti Božího Záměru, a nutná práce zaujme v tom procesu své přirozené místo.

Kapitalizmus v jeho prvotní podobě je především ekonomické uspořádání života společnosti, ve kterém panuje buržoazně-individualistický (nebo korporativní) způsob organizace výroby a distribuce na základě práva soukromého vlastnictví a formální rovnosti všech občanů před zákonem, a řešení životních problémů jedince a rodiny se z větší části vkládá na samotnou osobu, rodinu, a na různorodé nestátní fondy a společenské organizace. Jako každé jiné společenské uspořádání i je kapitalizmus podmíněn mravně-eticky, a vyjadřuje Já-centrické chápání světa.

Dokonce při fungování progresivního zdaňování při kapitalismu prakticky neexistují omezení na příjmy a majetek, zůstávající po zaplacení příslušných daní, a státní sektor ekonomiky je obslužný ve vztahu k sektoru, konajícímu na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, v důsledku čehož se pod řízením státu ocitají málo rentabilní a ztrátové (při zformovaném zákonu hodnoty) odvětví a výroby, bez kterých však nemůže společnost fungovat.

Nacionál-socializmus – socialismus ve smyslu ekonomického uspořádání a právního statusu pro určité (jeden nebo více) národy konkrétně, ale na představitele jiných národů nebo členy dané mnohonárodnostní společnosti smíšeného původu se garance a normy nacionál-socialismu, platné pro občany nacionál-socialistického státu a jejich rodiny, nevztahují.

Internacionál-socialismus – nikoliv alternativa nacionál-socialismu, jak to tvrdí marxisté-internacisté, ale „výhodový socialismus“ pro mafiózně organizovaných mezinárodních diaspor v mnohonárostním a formálně rovnoprávně-socialisticky organizovaném státě. Jinými slovy, internacionál-socialismus je jedna z forem internacismu.

Alternativou jak nacionál-socialismu, tak i internacionál-socialismu je „mnohonárodnostní socialismus“, v němž se skutečně zabezpečuje svoboda osobního rozvoje a rovnost práv občanů různého etnického původu při absenci mafiózně organizovaného „výhodového socialismu a komunismu“ pro mezinárodní diaspory a „národnostní menšiny“.

-pokračování-