13.10.2016
„Chruščovky + šest sotok“ = „likvidace biocenóz + marné plýtvání zemědělskými zdroji, transportními a výrobními“ ve srovnání s variantou zástavby měst rodinnými domky se zahradami a rozvojem v malých městech a na vesnici průmyslových výrob, nevyžadujících velké množství lidí.
Stejným záškodnitvím byl i rozvoj Ozbrojených sil SSSR v post-stalinské době. Aby v mírové době byly ozbrojené síly garantem obranyschopnosti země a úspěšně se rozvíjely, na každého vojáka musí připadat určité množství důstojnického sboru a odpovídající (druhu vojsk) množství kvalitní bojové techniky. Aby to vše bylo bojeschopné, musí být rozvinuta struktura bazírování (obydlí pro řadové členy a rodiny, testovací polygony atd.) a bojové přípravy. Protože výzbroj zastarává jak morálně tak fyzicky a je snímána z používání, v národním hospodářství je nutný komplex modernizačně-rekonstrukčních a šrotovacích odvětví.
Určité narušení proporcí v struktuře ozbrojených sil směrem k růstu samotných zbraní a personálního složení bojových jednotek, nezabezpečené odpovídajícím rozvojem infrastruktur bazírování, bojové přípravy, rekonstrukce, modernizace a utilizace, je přípustné v jednom jediném případě: pokud je známo, že v nejbližší době začne válka, ve které se nadbytečná výzbroj a personální složení (ve vztahu k proporcím mírového období) stanou základem rychlého vítězství v důsledku masivního úderu na protivníka v obraně nebo útoku (nebo bude zničeno během bojových dějství první etapy dlouhé války).
Ale pokud stát během více než 30 let (1953-1985) buduje své ozbrojené síly podle proporcí období kdy hrozí válka, je to předmět zvláštního výzkumu.
Z našeho pohledu, v období, počínaje získáním nejvyšší státní moci N.S.Chruščovem v létě 1953 (po odstranění Beriji) a konče smrtí Brežněva v roce 1982, představy vyššího vedení SSSR o reálných procesech globální politiky v důsledku náplavy trockistů druhého pokolení byly cíleně deformovány konzultanty od vědy (Institut USA a Kanady AV SSSR) i rozvědky. Pijáctví (Chruščov i Brežněv) a kouření (Brežněv), jež byly neoddělitelnou součástí života a činnosti vyššího stranického a státního vedení (s výjimkami), deformovaly a potlačovaly psychiku pijících a kouřících politiků, vytvářely „úrodnou půdu“ pro to, aby jim bylo možné vnutit různé lživé představy o záměrech a reálné politice USA, NATO a průběhu procesů globální politiky celkově.
Co se týká zemí-protivníků SSSR ve studené válce 1946-1985, pak tam mnozí politici, jsa zasvěcenými zednáři, konali vědomě v řečišti globálního politického scénáře zednářstva; a ti, kteří sami zednáři nebyli, těm motala hlavu zazednářená rozvědka a věda těch zemí. Marxistický trockizmus v sobě od začátku obsahoval větev zednářství, proto v globální politice téměř vše bylo „zachváceno“ představiteli biblické koncepce.
V takových podmínkách proporce ozbrojených sil SSSR, deformované směrem k nadbytku výzbroje ve vztahu k infrastruktuře bazírování a zabezpeční, přesvědčovaly každého, kdo nebyl připuštěn ke globální scénáristice, že SSSR se připravoval k tomu začít válku, a všechny rozhovory a usilování o mírovou koexistenci dvou stran mají za cíl ukolébat bdělost politiků a západní společnosti.
Kromě toho existovaly i chyby metodologického charakteru v práci Státního plánu SSSR (Gosplan) a spojeneckých republik a stranicko-státních orgánů řízení hospodářské činnosti, v jejichž důsledku dokonce skutečně dobré záměry nemohly být realizovány prostředky k tomu účelu nevhodnými.
Tak, ačkoliv v sovětské vědě vzniklo odvětví pod názvem „ekonomická kybernetika“, ekonomičtí „kabernet1-ici“ se zabývali převážně řečmi a přizpůsobováním citátů ze západních publikací k marxisticko-leninské ideologii a materiálům budoucích sjezdů KSSS a plén ÚV, než vědeckovýzkumnou prací a tvůrčí činností.
V důsledku „ekonomická kybernetika“ neřešila úkol stanovování cílů a neidentifikovala cenové hladiny zboží jako finančně-ekonomické vyjádření vektoru chyb samořízení společnosti; nezkoumala problém vlastních šumů systému a zvenku zaváděných rušení na makro- i mikro-úrovních ekonomiky a způsobů jejich potlačení a izolování od procesů řízení a samořízení; neidentifikovala problematiku zajišťování souladu direktivně-adresného (strukturního) řízení s mechanizmem tržní samoregulace (bezstrukturního řízení) v jediném procesu řízení uskutečňování plánů. A bez konkrétních odpovědí na otázky: co je to vektor cílů řízení? V čem se objektivně projevuje vektor chyby řízení? co může být využito jako prostředky řízení? Jaké parametry v procesu řízení mají být volnými parametry? - nemůže být žádná teorie řízení životu adekvátní v praxi řízení. To se týká jak sovětské ekonomické kybernetiky, tak i zahraniční.
To i mnohé další odsuzovalo Státní plány SSSR a spojeneckých republik k využívání v praxi plánování nedokonalých a defektních metodik modelování společensko-ekonomického rozvoje a optimizace plánů.
Abychom ukázali, jakými idiotskými představami o fungování mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému se řídil Gosplan SSSR a jaké názory kultivovala ekonomická „věda“ SSSR, uvedeme úryvek z knihy „Plánová vyváženost: vytvoření, zajištění, efektivita“ (autoři V.D.Belkin, B.B.Ivanter, vydavatelství „Ekonomika“, Moskva 1986, str.209):
„Jak ocenit produkci, jejíž část je vyrobena nad rámec koupěschopné poptávky? Je to možné udělat v rovnovážných cenách2. Jak je ukázáno (…) ceny na zboží, jejichž výroba je ve vztahu ke koupěschopné poptávce nadbytečná, musí být odpovídajícím způsobem nižší než výrobní cena. Vždyť výroba navíc, to jsou zbytečné výdaje pracovních, materiálních a přírodních zdrojů, škoda pro společnost, snížení ekonomické efektivity národního hospodářství.“
Poslední věta je vyjádřením soukromě podnikatelského, kapitalistického způsobu myšlení, který nevidí systémovou celostnost mnohoodvětvové výroby a spotřeby ve společnosti a orientovaného na získání maximálního zisku soukromým podnikatelem právě tady a teď.
Toto chápání světa není schopné stanovovat cíle a hodnotit efektivnost činnosti státu-superkoncernu. Od poslední fráze uvedeného fragmentu „ Plánové vyváženosti“ je už jen jeden logický krok k doporučení zlikvidovat produkci, nadbytečnou ve vztahu ke koupěschopné poptávce při cenách, nezabezpečujících rentabilitu výroby. Jak se známo, to se často dělo v kapitalistických ekonomikách: pšenici sypali do moře, topili obilím v elektrárnách, aby zvedli ceny v době, kdy obyvatelstvo celých regionů v jiných zemích umíralo hlady.
Je nutný jiný přístup k otázce o efektivitě národního hospodářsví jako systémové celostnosti, určené pro garantované uspokojování životních potřeb všeho obyvatelstva v následnosti generací, a nikoliv převážně uspokojování degradačně-parazitických potřeb málo početné „elity“. Avšak otázka o vztahu objemu výroby nad rámec koupěschopné poptávky a demograficky podmíněných potřeb v knize, zasvěcené plánové vyváženosti ve státě, který vyhlásil svým cílem vybudování „komunismu“, ve kterém je vše zdarma a bez ohraničení dostupné všem a každému, nebyla nastolena.
Ale jestli vycházíme z toho, že výroba ve společnosti se vede kvůli uspokojení životních potřeb, pak v normálně fungujícím systému výroby má kvalita produkce odpovídat potřebám a standardům je vyjadřující. Cena v takovém systém je především ohraničitel množství spotřebitelů, který zabraňuje jejich nedostatečně koupěschopné části něco získat nebo využívat.
V souladu s tím výroba nad rámec očekávané (plánové) koupěschopné poptávky v demograficky podmíněném spektru potřeb představuje předstihnutí plánu a je společensky prospěšná, protože umožní uspokojit životní potřeby většího množství lidí už v období, kterého se plán týkal. Proto ceny na vyráběnou produkci mají být zavčas sníženy na úroveň, zabezpečující její odbyt, a „úbytky“ výrobců mají být pokryty dotacemi. Nebo při zachování předchozích cen, zabezpečujících rentabilitu výroby, mají být potenciálním spotřebitelům zajištěny cílové příspěvky (dotace na nákup).
Názor H. Forda na toto téma:
„V našich úvahách se nijak neopíráme o statistiku a teorii ekonomů o periodických cyklech prosperity a deprese. Období, kdy jsou ceny vysoké, oni považují za „prosperitu“, ale skutečně, období prosperity se určuje na základě cen, získávaných výrobcem za jeho produkci. Nás zde nezajímají libozvučné fráze. Pokud jsou ceny na zboží vyšší, než příjmy lidí, pak je nutné přizpůsobit ceny příjmům (zdůraznění naše). Cyklus výroby obvykle začíná procesem výroby, aby zakončil spotřebou. Ale když spotřebitel nechce kupovat to, co prodává výrobce, nebo nemá peníze, výrobce svaluje vinu na spotřebitele a tvrdí, že byznys jde špatně, neuvědomuje si, že on svými stížnostmi zapřahá koně před povoz.“ (kap.9 „Proč nedělat vždy dobré skutky?“)
Z toho je možné pochopit, že H.Ford chápal lépe účel a charakter normálního fungování mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému, než pracovníci a vedení Státního plánu SSSR 60 let poté, co vyšla kniha H. Forda „Můj život, mé úspěchy“. Dále zhoršuje vinu Gosplanu a ekonomické „vědy“ SSSR ta okolnost, že na rozdíl od H. Forda měli praktickou zkušenost několika desetiletí vypracovávání a realizace plánů, kterou měli povinnost reflektovat. Ale kariéristé a korytáři jsou neplodní.
Vrátíme se k otázce autorů „Plánové vyváženosti“, na kterou je třeba dát správnou odpověď:
Daňově-dotační a emisní politika státu-superkoncernu, jakým byl SSSR, má zajišťovat v normálním režimu fungování podporu rovnováhy platbyschopnosti odvětví při převýšení plánového spektra výroby reálným spektrem výroby, coz bude nevyhnutelně doprovázeno snížením cen na vyráběnou produkci v rámci demograficky podmíněného spektra potřeb. To je normální režim fungování mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému mravně zdravé společnosti, rozvíjející se lidským způsobem.
Pokud je vyrobena produkce i nad rámec vlastních demograficky podmíněných potřeb státu, pak může najít odbyt na vnějším trhu (kvalita to musí umožňovat) nebo může být nabídnuta potřebným státům jako pomoc bez úhrady v rámci řešení úkolů globální politiky svého státu3.
Ale ekonomická věda SSSR nechápala výjimečné pozice socialistické státnosti jako vlastníka celého kreditně-finančního systému země a monopolního laditele „finančního lisu“ tak, aby produkoval zákon hodnoty (tj. bázi nominálních cen a cenových vztahů) a představovala věc tak, jako by státnost byla jedním z mnoha soukromých uživatelů toho systému, který ho může používat do té doby, dokud je jeho činnost rentabilní při zformovaných cenových relacích a vztazích.
Taková pozice byla správná ve vztahu k libovolné soukromě-kapitalistické státnosti, protože v nich je majitelem kreditně-finančních systémů a laditeli finanční oprátky nadstátní lichvářská korporace.
V SSSR nevzniklo odvětví sociologické vědy, které by bylo možné nazvat „právnická kybernetika“, a které by se zabývalo zkoumáním a zdokonalováním zákonodárství jako systému algoritmů společenského samořízení v řečišti konkrétní koncepce globální politiky.
Jistě, mnohé z uvedeného i neuvedeného, ale známého z života post-stalinského SSSR, jsou defekty, zděděné od epochy J.V.Stalina a dřívějších období.
Avšak v době stalinizmu se nad nimi dalo z velké části přimhouřit oko, protože byly objektivně podmíněny tím, že socialistická revoluce proběhla v zemi, kde 85% obyvatel neumělo číst ani psát. V předválečné době vyrostla první vzdělaná generace sovětského národa. Oni si osvojovali vědu (včetně jim podsunutého marxismu) a obecnou kulturu předchozí vládnoucí „elity“, které zdědili po minulosti v připravené podobě se všemi defekty, a proto bylo nevyhnutelné, že statisticky převládající část obyvatel nebyla ve svém světonázoru svobodná od moci chybných a cíleně lživých pohledů a realizovala je v životě ve své praktické činnosti jako to, co je třeba.
Ale poté, co byly na konci r.1952 publikovány „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, kde na mnoho z uvedených problémů J.V.Stalin přímo nebo nepřímo poukázal; poté, co začalo „oteplení“ Chruščova, obecně nic, kromě prodejnosti samotných vědců, „sovětské“ inteligence celkově, která je omezovala ve výběru témat výzkumů a získání mravně nepřijatelných výsledků, jim nebránilo identifikovat a vyřešit teoreticky i prakticky ten komplexní problém, který zformuloval S.Okito v interview, citovaném v Odbočení od tématu 6.
Za léta po r.1953 bylo při jiné mravnosti činitelů vědy a politiky plně možné osvobodit se od chyb, vlastních epoše J.V.Stalina, a rozvinout všechno dobré, čemu byl položen základ nebo přidána nová síla v důsledku VŘSR, budování socialismu a vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941-1945.
Ale nemravní činitelé vědy a politiky (při lhostejnosti ostatního obyvatelstva) všechno to, co by dobré, dovedli do absurdna, překroutili a pošlapali, a to co bylo špatné – to rozvinuli. Ve výsledku vznikla perestrojka a to, co máme nyní jako dočasný důsledek reforem, začatých v době perestrojky.
To vše ukazuje, že v uvedených fragmentech z „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ J.V.Stalin nemlátí prázdnou slámu. V rozsahem malé práci jednoduše nemá možnost zabývat se vysvětlením všech detailů4 a jen identifikuje problémy a staví úkoly, které musí z jeho pohledu řešit všechen lid SSSR dohromady pro další úspěšný rozvoj SSSR jako mnohonárodnostní společnosti, v níž si může každý osvojit svůj geneticky předurčený potenciál rozvoje a stát se člověkem.
Nyní se vrátíme k hlavnímu tématu.
* *
*
To, že J.V.Stalin byl stoupencem socialismu a plánové ekonomiky, je známo, ačkoliv většina zapomíná, že nebyl stoupencem plánované ekonomiky „obecně“, ale plánované ekonomiky, konkrétně zacílené na plné uspokojení životních potřeb všech lidí ve společnosti. To, že je řeč o garantovaném uspokojení mravně zdravých potřeb, podrozumívá sama Idea socialismu a spravedlivosti v životě společnosti a jejím rozvoji v každé historické epoše.
Nyní se podíváme na názory H.Forda. Dříve jsme uvedli mínění H.Forda o hlavním nedostatu systému kapitalistického podnikání jako systému výroby a rozdělení produkce ve společnosti:
„Nynější systém neposkytuje vyšší produktivitu, protože podporuje plýtvání ve všech jeho formách; mnoha lidem odebírá produkt jejich práce. Nemá plán. Všechno závisí na stupni plánovitosti a smysluplnosti.“
Z toho je možné pochopit, že H.Ford a J.Stalin mají jednotný názor:
Národní hospodářství (a v perspektivě i světové hospodářství všeho lidstva) musí být plánované, ve své podstatě socialistické, a musí garantovaně v následnosti generací zabezpečovat uspokojování životních potřeb pracovníků, dobrovolně se účastnících hospodářské činnosti, tj. většiny společnosti.
Ale někdo může mít podezření, že uvedené mínění soukromého podnikatele, kapitalisty H.Forda je nějaký jeho náhodný, nemotivovaný výrok nebo dvousmyslnost, jejímž vytržením z kontextu5 se pokoušíme opřít se o autoritu H.Forda a podložit nutnost plánového principu v ekonomice jak na mikro- tak i na makro-úrovních a ve své podstatě – podložit socialistický charakter výrobně-spotřebních vztahů ve společnosti. Proto se obrátíme na jiná místa knihy H.Forda, ve kterých je otázka nutnosti plánování v ekonomice na makro- i mikro- úrovních a o vztahu zbytku společnosti k podnikatelům-kapitalistům hlavní téma:
„Pod chudobou rozumím nedostatek jídla, bydlení a oděvů jak pro jedince, tak i pro rodinu. Rozdíl ve způsobu života bude existovat vždyítání kasárenského pseudosocialismu>. Chudoba může být odstraněna jen hojností. V současnosti jsme dostatečně hluboce pronikli do vědy výroby, abychom vytušili den, kdy výroba, stejně jako rozdělování, se budou zdokonalovat tak přesnými metodami, že každý bude odměněn podle svých schopností a úsilí.
Prvopříčina chudoby dle mého názoru spočívá především v nedostatečném souladu mezi výrobou a rozdělením jak v průmyslu, tak i v zemědělství, v absenci poměrnosti mezi zdroji energie a jejím využíváním6. Ztráty, pramenící z toho nesouladu, jsou ohromné. Všechny ty ztráty je dlužno odstranit rozumné, dílu sloužící vedení. Dokud bude vedení stavět peníze nad sloužení, ztráty budou pokračovat. Ztráty mohou být odstraněny jen dálnovidnými, nikoliv přízemními umy. Přízemní v prvé řadě myslí jen na peníze a vůbec nevidí úbytky. Oni považují skutečně sloužení za altruismus (dopředu ztrátový) a nikoliv nejziskovější činnosti na světě7» (kap. 13. Naco být chudý?).
„Na Zemi ještě nikdy nebyl nadbytek produkce – jinak by musel být nadbytek štěstí a prosperity, nehledě na to, vidíme občas podivnou podívanou, že svět zažívá nedostatek zboží, a průmyslový segment – nedostatek pracovních sil. Mezi dva principy – mezi poptávku a prostředky pro její uspokojení – se derou nepřekonatelné finanční překážky. Výroby, stejně jako trh práce, jsou kolébající se nestabilní faktory. Místo toho, abychom šli stále vpřed, se pohybujume trhaně, občas příliš rychle, občas stojíme na místě. Pokud je mnoho kupujících, mluvíme o nedostatku zboží, pokud nikdo nechce kupovat, mluvíme o nadvýrobě. Osobně vím, že jsme vždy měli nedostatek zboží a nikdy nadvýrobu. Možná, že se občas vyskytoval nadbytek nějakého nevhodného druhu zboží, ale to není nadvýroba – to je výroba bez plánu. Možná že na trhu občas leží velké množství příliš drahého zboží. Ale ani to není nadvýroba, ale buď chybná výroba nebo chybná kapitalizace pokus zvýšit zisk cestou zvýšení ceny>. Dílo jde dobře nebo špatně, podle toho zda ho dobře nebo špatně řídíme. Proč sejeme obilí, hloubíme šachty nebo vyrábíme zboží? Proto, že lidé musí jíst, vytápět, odívat se a mít nutné každodenní předměty. Žádné další důvody nejsou, nicméně tyto důvody se stále skrývají, lidé se otáčí ne proto aby sloužili společnosti druhým lidem>, ale aby vydělali peníze <pro sebe>8. A to vše jen proto, že jsme vynalezli finanční systém, který místo toho, aby byl pohodlným prostředkem výměny, je často přímou překážkou pro výměnu9. Ale o tom později.
Jen proto, že špatně hospodaříme, musíme často strádat řetězy takzvaných „neúspěchů“. Pokud by u nás byla strašná neúroda, pak si mohu představit, že by země byla hlady. Ale nelze si představit, že jsme odsouzeni ke hladu a chudobě kvůli špatnému hospodaření, které pramení z našeho nesmyslného finančního systému10. Rozumí se, válka přivedla hospodářství naší země k úpadku. Ale nejen válka je vinna. Ona obnažila mnohočetné chyby našeho finančního systémučnosti obnažila neadekvátnost nadějí na samoregulaci volným trhem výroby a rozdělení produkce v souladu se skutečnými životními potřebami> a především, nevyvratitelně dokázala, jak nezabezpečené je jakékoliv dílo, které stojí jen na finančním základě. Nevím, zda jsou špatné výsledky důsledkem špatných finančních metod, nebo jsou špatné finanční metody vytvořeny chybami v našem dělném životě11. Vím jen jedno: bylo by nemožné jednoduše vyhodit náš finanční systém, ale, jistě, bylo by žádoucí nově organizovat náš dělný život na principu užitečné služby. Důsledkem toho se jeví i lepší finanční systém. Současný systém zmizí proto, že nemá právo na existenci, ale celý proces může proběhnout jen postupně.
Stabilizace, konkrétně, může začít z osobní iniciativy. Pravda, kompletních výsledků nelze dosáhnout bez spolupráce dalších, ale pokud se dobrý příklad stane postupem doby známý, další ho následují12, a pomalu se podaří zařadit inflaci trhu spolu s jejím dvojníkem, s depresí trhu mezi léčitelné nemoci. Při nepochybně potřebné reorganizaci průmyslu, obchodu a financí bude plně možné odstranit z průmyslu, jestli ne samu periodičnost, pak její špatné následky spolu s těmi opakujícími se krizemi.“ (kap.9. „Proč nedělat vždy dobré skutky?“)
To vše byly myšlenky Forda o problémech, vyvolaných absencí plánového principu, které by bylo možné považovat za stěžování, nezavazující k ničemu a k ničemu nevyzývající. Avšak v kontextu knihy to tak není. V ní přímo deklaruje objektivně uzrálou nutnost zahrnutí plánového principu do hospodářské činnosti společnosti v kapitole 7:
„Existuje příliš mnoho hypotéz o tom, jaká by měla být skutečná povaha člověka, a příliš málo se myslí na to, jaká skutečně je. Tak například, tvrdí se, že tvůrčí práce je možná jen v duchovní oblasti. Mluvíme o tvůrčím daru v duchovní sféře: v hudbě, malbě a dalších uměních. Pokoušíme se ohraničit tvůrčí funkce věcmi, které je možné pověsit na stěnu, poslouchat v koncertní síni nebo nějak vystavit na odiv – tam, kde se mají za zvyk shromažďovat prázdní lidé a navzájem se ujišťovat o své kulturnosti13. Ale ten, kdo skutečně usiluje o tvůrčí aktivitu, by se měl odvážit vstoupit do té oblasti, kde kralují vyšší zákony, než zákony zvuku, linie a barvy, - měl by se obrátit tam, kde panuje zákon osobnosti. Potřebujeme umělce, kteří by ovládali umění průmyslových vztahů. Potřebujeme mistry průmyslové metody z úhlu pohledu jak výrobce, tak i produktů. Potřebujeme lidi, kteří jsou schopni proměnit neforemnou masu na zdravý, dobře organizovaný celek v politickém, sociálním, industriálním a etickém ohledu. Příliš jsme zúžili tvůrčí dar a zneužíváme ho pro triviální cíle14.
Potřebujeme lidi, kteří mohou sestavit plán prací pro všechno, v čem vidíme právo, dobro i předmět našich tužeb. Dobrá vůle a pečlivě vypracovaný plán práce se mohou proměnit ve skutečnost a vést k překrásným výsledkům. Je zcela možné zlepšit životní podmínky pracujícího ne dáváním mu méně práce, ale pomáháním mu udělat více práce. Pokud se svět rozhodne soustředit pozornost, zájem a energii na vytváření plánů pro skutečné dobro a užitek lidstvu, pak ty plány mohou být uskutečněny. Ukážou se solidními a mimořádně užitečnými jak v obecně lidské, tak finanční rovině.
Našemu pokolení chybí hluboká víra, vnitřní přesvědčení o živé a skutečné síle čestnosti, spravedlivosti a lidskosti v oblasti průmyslu. Pokud se nám nepodaří ty kvality průmyslu zajistit, pak by bylo lepší, pokud by vůbec neexistoval. Dny průmyslu jsou sečteny, pokud nepomůžeme těm myšlenkám stát se skutečnou silou. Toho je možné dosáhnout, už jsme na správné cestě." (kap.7. „Teror stroje“)15
Ve svém hodnocení perspektiv se H.Ford spletl: dny průmyslu nebyly sečteny. Avšak ve svém pocitu, že podobě, historicky zformované v té době (1922) nemá průmysl právo na existenci, měl Ford pravdu: globální biosférně-ekologická krize – nevyvratitelný atribut života lidstva v poslední čtvrtině 20. století a v perspektivě 21. století – je přímým důsledkem převládání těch principů hospodaření, které zavčas kritizoval H. Ford a nabízel společnosti alternativu.
1 druh vína
2 Rovnovážné ceny – ceny, zabezpečující plánovou rentabilitu odvětví při zabezpečení jimi plánového spektra plných kapacit a plánového spektra výroby konečné produkce.
3 Aby to nebyly prostředky utracené naprázdno, je třeba mít zřetelnou, historicky dlouhodobou strategii globální politiky.
4 Kromě toho by bylo svinstvem požadovat, aby vlastnoručně napsal traktát o teorii a praxi plánování a řízení národního hospodářství na plánovém základě, a mimochodem při tom rozvinul ještě několik oblastí matematiky, a při tom všem řídil stát. Pro detailní rozpracování různorodé problematiky v zájmech společnosti a státního řízení v SSSR existovala Akademie věd a akademie svazových republik, a kromě toho ještě vysokoškolská věda.
Ale oni dokázali svou neschopnost a neadekvátnost v oblasti společenských věd jak ve stalinské době, tak i v pozdějších letech; a mnozí pokračují v dokazování dodnes.
5 Což tak ovšem není, viz začátek kapitoly 4.3
6 To je klíčový bod k vyřešení problému, pokud známe teorii podobnosti mnohoodvětvových výrobních systému a chápeme, jak by se mělo uskutečňovat dlouhodobé demograficky podmíněné plánování. Spektrum výroby je podmíněno v každé historické době:
-
objemem energie (biogenní a technogenní), přiváděné do mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému;
-
koeficienty účinnosti technologických a organizačních procesů, tvořících výrobní proces;
-
rozdělením dostupného energetického potenciálu do odvětví mnohoodvětvového výrobně-spotřebního systému, vyjadřujícím mravnost panující ve společnosti, včetně rozdělení mezi odvětvími, vyrábějící výrobní prostředky (základ budoucí adekvátnosti výroby potřebám společnosti), a odvětvími, vyrábějící konečnou produkci.
7 Řeč je zjevně o úbytcích a příjmech v širším smyslu, než finanční ztráty a příjmy ve smyslu rozvahy účetní uzávěrky na téma „kvartální zisk / ztráta“.
8 Zde H. Ford ve své podstatě mluví o demografické podmíněnosti mravně zdravých potřeb lidí a staví je proti zvráceným degradačně-parazitickým potřebám. O významu rozdělení všech potřeb lidí ve společnosti na dvě třídy se hovořilo v Odbočení od tématu 6.
Avšak H. Ford nerozlišuje jasně dvě třídy vzájemně se vylučujících potřeb v plánování a proto není přesný v terminologii.
9 O příčinách tohoto bylo řečeno v Odbočení od tématu 6, kde byla řeč o vlastnostech „tržního mechanismu“ jako regulátora meziodvětvových proporcí výroby a rozdělení v souvislosti s principem dávání přednosti uspokojování degradačně-parazitických potřeb, formovaných davově-“elitární“ společností, v které převládají nelidské typy struktury psychiky a jim odpovídající typy mravnosti a etiky.
10 To se v plné míře týká i současného ruského systému, zformovaného úsilím reformátorů v období B.Jelcina.
11 Odpověď na tuto otázku je klíčem k řešení všech společensko-ekonomických problémů. Avšak H. Ford ji nezačal zkoumat v citované knize, a ve své druhé knize - „Mezinárodní židovstvo“ - na ni nebyl schopen odpovědět správně, v důsledku nevědomosti na téma mnohých faktů historie lidstva a tím podmíněného nechápání jejího obecného chodu v minulosti a možném směřování v budoucnosti.
12 Ale v USA podnikatelé nenásledovali. Neexistují zvláštní důvody spoléhat na to, že v Rusku podnikatelé ve své většině budou následovat ten příklad ze své vlastní vůle – jen pod tlakem okolností, nezávislých na nich, až do hrozeb života jim samým a jejich následníkům.
V besedě s H.G.Wellsem 25.7.1934 Stalin nazval zcela konkrétně příčinu toho:
„Vy, pane Wells, zjevně vycházíte z předpokladu, že všichni lidé jsou dobří. A já nezapomínám, že existuje mnoho zlých lidí. Nevěřím v dobrotu buržoazie. (...)“
Dříve se na podobné téma vyjádřil římský císař Markus Aurélius: „Je bláznoství myslet si, že zlí lidé nepáchají zlo.“
13 Ve své podstatě vražedná charakteristika, daná Fordem vysokokulturní „elitě“, v jejíž příjmech je vysoký podíl zjevně nepracovních příjmů a příjmů na základě zneužití možnosti získání monopolně vysokých mezd při volnotržní regulaci „trhu práce“ v davově-“elitární“ společnosti, což potvrzuje správnost tvrzení Marka Aurélia.
14 Uvedeny Fordem dříve: vzájemný obdiv své kulturnosti prázdných a náročných lidí ve „velkosvětských“ salonech.
15 Dále Ford pokračuje:
„Pokud člověk není schopný, bez pomoci stroje, vydělat si na svůj chléb, je pak spravedlivé brát mu stroj jen proto, že jeho obsluha je monotónní? Máme ho snad nechat umírat hlady? Není lepší pomoct mu dosáhnout slušné životní úrovně? Udělá hlad člověka šťastnějším? Pokud stroj, který ještě není využíván do limitu svých možností, podporuje, nehledě na to, blahobyt pracovníka, nezvýší se znatelně jeho blahobyt, pokud začne produkovat ještě více, a následně, získávat obratem větší podíl hodnot?
Dosud jsem nebyl schopný najít případ, kdy by monotónní práce škodila člověku. Salónoví experti mě, pravda, mnohokrát přesvědčovali, že monotónní práce škodí tělu i duchu, avšak naše výzkumy to vyvrací. Měli jsme pracovníka, který měl ze dne na den vykonávat jen jeden jediný pohyb nohou. Tvrdil, že ten pohyb ho dělá jednostranným, a ačkoliv lékařská prohlídka dala negativní výsledek, on, pochopitelně, dostal novou práci, při které byla zatížena také druhá skupina svalů. O několik týdnů později prosil vrátit jemu starou pozici. Nehledě na to, je zcela přirozené předpokládat, vykonávání jednoho a téhož pohybu během 8 hodin denně musí vykazovat negativní vliv na tělo, avšak ani v jednom případě jsme nebyli schopni to konstatovat. Naši lidé se obvykle přesunují podle svého přání; bylo by nejjednodušší provést to všude, pokud by jen lidé sami souhlasili. Oni však nemají rádi jakékoliv změny, které nejsou předloženy jimi samotnými.“
To je odpověď samotného H.Forda na pomlouvačná obvinění na jeho adresu, vyzdvižené v článku „fordismus“ v Velké sovětské encyklopedii, uvedeného v kapitole 3.
„Spolu s tím fordismus vedl k nebývalému zvýšení intenzity práce, jejímu zjednodušení, automatizaci. Fordismus spoléhá na proměnu pracujících v roboty a potřebuje minimální duševní a fyzické úsilí. Nucený pracovní rytmus, určovaný dopravníkem, vyvolal nutnost výměny úkolové mzdy za mzdu časovou. Fordismus, jako před ním taylorismus, se stal synonymem metod vykořisťování pracujících, vlastních monopolní fázi kapitalismu, s cílem zabezpečit zvýšení zisků kapitalistickým monopolů. (…) Ford velebil svůj systém jako péči o pracující, obzvláště vyšší mzdu ve svých podnicích, než byl průměr v oboru. Nicméně vyšší výdělky souvisely především s obzvláště vysokým pracovním tempem, rychlým opotřebováním pracovní síly, s úkolem lákat stále nové pracující namísto odcházejících ze systému.“
Kromě toho na jiném místě své knihy H.Ford píše:
„V roce 1914, když byl spuštěn první plán (tj. byl realizován přechod k „fordismu“ - 12.ledna 1914 byl zaveden 8-hodinový pracovní den a plat minimálně 5 dolarů za hodinu: naše vysvětlení), u nás bylo jen 14000 pracovníků, ale bylo nutné rotovat každoročně 53 000 lidí, aby se kontingent pracujících udržoval na úrovni 14 000. V roce 1915 jsme museli najmout jen 6508 lidí, a většina z nich byla pozvána proto, že se náš podnik rozšiřoval. Při starém pohybu pracovní síly bychom museli každoročně najímat kolem 200.000 lidí, což by bylo téměř nemožné“ (kap.8 „Mzda“)
Tj. díky reorganizaci výroby a řízení na principech „fordismu“ se pohyb pracovní síly během roku prudce snížil minimálně 10x, z čehož je možné pochopit, že podmínky práce na „Ford Motors“ byly lepší než na jiných podnicích a opotřebovávání pracovní síly menší.
Jistě, práce v průmyslu, zvláště u posuvníku nebo v horkých dílnách a chemických výrobách není lehká při jakýchkoliv principech její organizace a zaplacení. A principy jsou v mnohém podmíněny i obecným rozvojem kultury společnosti a vzděláním personálu konkrétně. Na začátku 20. století, kdy vznikal „Ford Motors“, celkově kulturní a vzdělanostní úroveň toho kontingentu, který mohl najmout H.Ford, nechávala mnoho prostoru pro zlepšení: negramotnost byla na pořadu dne i v USA (ve spojení s tím Ford informuje, že ve struktuře Ford Motors byl rozvinutý systém vzdělání a profesionální přípravy náctiletých, z nichž mnozí se díky tomu stali vysoce kvalifikovanými profesionály a dobrými lidmi). Jinak řečeno, v jiných společensko-kulturních podmínkách by i principy „fordismu“ byly poněkud jiné a práce více lidská.
Avšak těm,komu se v principu nelíbí život v civilizaci, závislé na technosféře a kolektivním obsluhování technologických procesů a procesů řízení, - pokud jsou čestní a nevyhýbají se práci pomocí kritiky zformovaného způsobu života – je třeba vypracovat způsob přímého přechodu od nynějšího krajně nezdravého způsobu života k biologické civilizaci, jejíž životní činnost nevyžaduje výrobu a v souladu s tím, nepotřebuje ani technologické procesy a různorodé prostředky propojení množství mikroekonomik do jediného výrobně-spotřebního systému – makroekonomiky.
Informační báze KSB