10.7.2016
...
Jsou to otázky souladu kádrové a finanční politiky podniku, které vycházejí za rámec současné práce.
* *
*
Znovu se vrátíme ke knize H. Forda:
„Veliké dílo je naše každodenní práce. Práce, to je úhelný kámen na kterém stojí svět. V ní má kořeny naše sebevědomí. A zaměstnavatel je zavázán dělat ještě větší práci během svého pracovního dne, než jeho podřízení (zvýrazněno námi při citování). Podnikatel, který se vážně staví ke své povinnosti před světem, by měl být i dobrým pracovníkem (zvýrazněno námi). Nemůže říkat: „Nutím tolik a tolik lidí pracovat na mě.“ <to může říkat jen otrokář>. Ve skutečnosti se to má tak, že on pracuje pro tisíce lidí, a čím lépe pracují ty tisíce, tím energičtěji by měl dodávat na trh jejich produkci1.
Mzdy a platy jsou fixovány ve formě konkrétní sumy a to je třeba, aby se vytvořil pevný základ pro kalkulace. Mzdy a platy nejsou ve skutečnosti nic jiného, než dopředu vyplacená určitá část zisku; často se ale na konci roku ukazuje, že může být vyplacena větší část zisku. V takovém případě by měla být vyplacena. Kdo spolupracuje s podnikem, ten má právo na podíl na zisku, ve formě solidního platu nebo odměn, nebo zvláštních jednorázových výplat (zvýrazněno námi). Tento princip už začíná být obecně uznáván.
Nyní už předkládáme určité požadavky, aby se lidské straně v průmyslovém životě dával takový význam, jako i materiální. A jsme na pravé cestě k realizaci toho požadavku (zvýrazněno námi). Otázka je jen v tom, zda půjdeme po pravé cestě – cestě, která nám zachová materiální stránku, naši nynější oporu, nebo po falešné, která nám vyrve z rukou plody práce minulých let. Náš pracovní život představuje naše národní bytí, je zrcadlem ekonomického pokroku2 a vytváří nám naši pozici mezi národy. Nemůže tím lehkomyslně riskovat. Co nám chybí, tak to je vnímání k lidskému elementu v našem pracovním životě, a řešení toho problému spočívá v přiznání partnerského vztahu lidí mezi sebou (zvýrazněno námi).
To jsou základní pravdy platové otázky. Celá otázka spočívá jen v rozdělení zisku mezi pracovníky, <a druhá strana téže otázky – v úrovni zformovaných v makroekonomickém systému cen na produkci, bezprostředně spotřebovávanou lidmi>.
Výplata musí pokrýt všechny výdaje ohledně závazků pracovníka za branami fabriky; uvnitř fabriky ona platí veškerou práci a myšlenky, které odevzdává pracující. Produktivní pracovní den je ta nejnevyčerpatelnější zlatá žíla, která kdy byla objevena. Proto výplata by měla, jako minimum, pokrývat výdaje ohledně vnějších závazků pracujícího. Ale ona by také měla zbavit ho obav ze stáří, kdy už nebude schopen pracovat a také by neměl ve skutečnosti pracovat. Ale pro dosažení dokonce tohoto skromného cíle, průmysl musí být reorganizován podle nového schématu výroby, rozdělení a odměn, aby ucpal i díry v kapsách těch, co se nezabývají žádnou produktivní prací. Je třeba vytvořit systém, který by nezávisel na dobré vůli štědrých, ani na zlostnosti egoistických zaměstnavatelů (zvýrazněno námi). Ale pro to je třeba najít první podmínku, reálný základ.
(…)
Pokud by při tom šla řeč jen o samotném pracovníkovi, o nákladech na jeho vlastní existenci a jeho právu na určité příjmy, pak by to bylo velmi prostým úkolem. Ale on se nejeví izolovaným jedincem. Zároveň je občanem, který vnáší svůj vklad do prosperity národa. Je hlavou rodiny, možná otec dětí, a musí je ze svého platu naučit něčemu užitečnému. Musíme vzít do úvahy všechny tyto okolnosti. Jak ocenit a vyčíslit všechny ty závazky ve vztahu k domu a rodině, které leží na jeho každodenní práci? Platíme člověku za jeho práci: kolik má ta práce přinést domu, rodině? Kolik jemu samému jako občanovi? Nebo jako otci? Muž plní svou práci na fabrice, žena doma. Fabrika musí platit oba dva. Podle jakého principu bychom měli hodnotit ty okolnosti, spojené s domem a rodinou, na stránkách našich účetních knih? Možná že výdaje pracovníka na jeho vlastní existenci by měly být vneseny jako „výdaje“, a práce na podporu domu a rodiny jako „přebytek“ nebo „příjem“? Nebo by příjem měl být určen na základě výsledků jeho pracovního dne, na základě těch peněz v hotovosti, které zůstanou po uspokojení potřeb jeho a jeho rodiny? Nebo by měly být všechny ty jednotlivé závazky zařazeny do výdajů, a příjem by se měl určovat zcela nezávisle na nich? Jinými slovy, poté, co pracující člověk vyplnil své závazky ve vztahu k sobě samému a k rodině, poté co ošatil, nakrmil, vychoval a zabezpečil jim výhody, odpovídající jeho životní úrovni, má ještě právo na nějaké přebytky ve formě úspor? A vše to se má ocitat v propočtech našeho pracovního dne? Já myslím že ano! (zvýrazněno námi). Protože v opačném případě budeme mít před očima hrozný obraz matek a dětí, odsouzených na otrockou práci mimo domov3.
(…)
Plošné vysoké platy <ve vztahu k úrovni cen na produkci, bezprostředně spotřebovávanou lidmi> se rovnají všeobecnému blahobytu – samozřejmě předpokládajíc, že vysoké mzdy jsou důsledkem zvýšené produktivity.
(…)
Předepsané normy práce nebyly drobností, ačkoliv se občas možná používaly malicherným způsobem. V oddělení sociálního zabezpečení pracovalo 50 inspektorů, v průměru obdarovaných neobyčejně silným a zdravým úsudkem. Pravda, i oni dělali občas chyby. Bylo předepsáno, že ženatí lidé, kteří získávají prémii, musí žít se svými rodinami a starat se o ně. Bylo třeba vyhlásit kampaň proti zvyku, rozprostraněném mezi cizinci, brát si do domu nájemníky. Vnímali svůj dům jako svého druhu podnik, ze kterého je možné ždímat zisk, a ne jako místo pro život. Mladí lidé mladší 18 let, kteří vydržovali sourozence, také dostávali prémie, stejně jako mládenci, kteří vedli zdravý obraz života (zvýrazněno námi: defakto je to financování mravně-zdravého způsobu života H.Fordem). Nejlepší důkaz blahorodého vlivu našeho systému dává statistika. Když začal fungovat náš plán, ihned bylo právo na prémie přiznáno 60% mužům, za šest měsíců ten údaj vyšplhal na 78%, a za rok na 87%, za rok a půl nezískávalo prémie už jen jedno procento.“ (kapitola 8, „Mzda“)
Jednoduše řečeno, na svých závodech a železnici H.Ford zavedl osmihodinový pracovní den a garantovaný plat, a zdokonalujíc dílo které vedl na tomto organizačním základě, platil prémie ze zisku všemu personálu v souladu s vypracovaným systémem finanční stimulace dobré práce a užitečné iniciativy. Ten systém efektivně pracoval na zabezpečení blahobytu kolektivu a uspokojení potřeb společnosti, nikoliv na uspokojení nenasytné chamtivosti investorů, tvořících menšinu společnosti. O tom Ford píše následující:
„Náš zisk, díky rychlosti a objemu odbytu, byl stále veliký, nezávisle na prodejních cenách v ten či onen okamžik. Z kusu jsme měli jen zanedbatelný zisk, zato celková suma byla velká. Zisk není stálý. Po každém novém snížení cen
Z mého pohledu mohou být akcionáři jen lidé, kteří ve firmě pracují, považují podnik za nástroj služby, a nikoliv za stroj na peníze. Pokud je dosaženo vysokého zisku – a práce, jež má za cíl sloužit, k tomu nevyhnutelně vede – musí být minimálně zčásti opět vrácen do podniku pro to, aby ten posílil svou službu a částečně vrátil zisk zákazníkům (zvýrazněno námi). Jeden rok náš zisk natolik převýšil naše očekávání, že jsme dobrovolně vrátili každému kupci automobilu 50 dolarů. Cítili jsme, že jsme nevědomky vzali o tolik více. Moje cenová, a zároveň moje finanční politika se před několika lety projevila v [soudním] procesu, jehož pomocí chtěli donutit Firmu platit vyšší dividendy. Seděl jsem na lavici svědků a rozbil jsem politiku, kterou sledovali tehdy a sledují i dnes, následujícími slovy:
- především, považuji za lepší prodávat více aut s menším ziskem, než menší počet s větším ziskem.
Zdá se mi to správnější proto, že touto cestou si může více lidí koupit auto a radovat se z něj, přičemž zároveň mnoho pracujících získává dobře placenou práci. Postavil jsem si životní cíl dosáhnout toho. Ale moje dílo by mohlo, místo úspěchu, vést ke kompletnímu krachu, pokud bych nevycházel z přiměřeného zisku pro sebe a účastniky podniku.
(…)
Zisk patří třem skupinám: za prvé – podniku, aby ho udržoval ve stavu zdraví, stability a rozvoje; za druhé, pracujícím, s jejichž pomocí se vytváří zisk; za třetí, do určité míry i společnosti. Kvetoucí podnik přináší zisk všem třem skupinám – organizátorům, výrobcům i kupujícím. Ten, kdo získává nadměrné zisky, by měl snižovat ceny. To se bohužel neděje. Takoví lidé, naopak, odkládají své dodatečné náklady do té doby, než všechna jejich tíha dopadne na spotřebitele. Veškerá jejich podnikatelská filosofie spočívá ve frázi „ber, dokud můžeš“. Jsou to spekulanti, zloději, opovrženíhodné elementy, skutečný vřed průmyslu. Od těch lidí se nedá čekat nic, chybí jim prozíravost. Jejich rozhled je ohraničen limity jejich vlastních pokladních knih. Ti lidé raději sníží platy, než by omezili vlastní zisk. Avšak podnikatel, mající na srdci zájmy společnosti a přející si té společnosti sloužit, musí být připraven kdykoliv vložit své prostředky pro zajištění stability podniku. (zvýrazněno námi)“ (kap.11 „peníze a zboží“)
Nyní se znovu obrátíme k J.V.Stalinovi. Když vyjádřil své chápání základního ekonomického zákona reálného kapitalismu, o něco dále v textu „Ekonomických problémů socialismu v SSSR“ J.Stalin dává definici základního ekonomického zákona socialismu:
„Existuje základní ekonomický zákon socialismu? Ano, existuje. Jaké jsou podstatné rysy a požadavky tohoto zákona? Podstatné rysy a požadavky základního ekonomického zákona socialismu bylo by možno formulovat asi takto: zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celé společnosti nepřetržitým růstem a zdokonalováním socialistické výroby na základě nejvyšší techniky.
Tedy: místo zabezpečení maximálních zisků - zabezpečení maximálního uspokojování hmotných a kulturních potřeb společnosti; místo vývoje výroby se zlomy od vzestupu ke krizi a od krize k vzestupu - nepřetržitý růst výroby; místo periodických zlomů ve vývoji techniky, doprovázených ničením výrobních sil společnosti - nepřetržité zdokonalování výroby na základě nejvyšší techniky. (zvýrazněno námi)“ („Ekonomické problémy socialismu v SSSR“, část 7 „Otázka základních ekonomických zákonů socialismu a kapitalismu“)
Pokud porovnáme to co řekl H. Ford o cílích výroby ve společnosti, o určení a rozdělení zisku podniku, s formulací J.V.Stalina o základním ekonomickém zákonu socialismu, můžeme vidět, že Fordovy výroky spadají pod formulaci J.V.Stalina základního ekonomického zákona socialismu. Ve světle tohoto lze jen při vědomém lhaní nebo pokroucenosti umu odmítat následující závěr:
H.Ford a J.V.Stalin byli čestnými pracujícími, a – každý v míře svého chápání – dělali totéž dílo hájení zájmů pracující většiny, v různých zemích, různých společensko-historických podmínkách, na blaho všech pracujících, žijících z pracovních příjmů.
Ale předtím, než přejdeme k objasnění základního ekonomického zákona socialismu a způsobů jeho zavedení do života, je nutné udělal ještě jednu odbočku od tématu.
Odbočka od tématu 6: politická ekonomie industriální civilizace
...pokračování
1Tato myšlenka H.Forda se kvalitativně odlišuje od idejí, propagovaných médii v epoše likvidace plánované ekonomiky SSSR a Ruska: tím, že soukromý podnikatel pracuje na sebe, pracuje i na společnost. Z pohledu Forda je vše naopak: prací na společnost získává podnikatel právo na část produktu, vyráběného kolektivní prací. Stav Ruska po desetiletích reforem pod hesly „Prací ve svůj prospěch podnikatel pracuje ve prospěch společnosti!“ ukazuje, že ty ideje jsou nesmyslné a H.Ford měl pravdu.
2Nejen ekonomického a vědeckotechnického pokroku, ale i mravně-etického pokroku nebo degradace. To poslední se dělo v SSSR v postalinské době a posloužilo jako mravně-etická osnova pokusu restaurace kapitalismu, počínaje rokem 1985.
3Jak je možné pochopit H.Forda, rodina, to je semínko ze kterého vyrůstá společnost v následujících pokoleních. V souladu s touto rolí rodiny, vdaná žena je především ochránkyně domu, matka a vychovatelka dětí. V tom spočívá její společenská role, ve které ji nemůže nikdo zaměnit kvůli osobitostem biologického druhu Člověk rozumný. Na vše ostatní má právo, jen pokud svědomitě plní toto své předurčení. Muž v rodině plní jinou misi, také pramenící ze zvláštností biologie druhu: účastí na společenské činnosti musí zabezpečit ženě možnost vyplnit její vnitřně rodinnou misi. Jeho mzda za společensky prospěšnou činnost tedy není jeho osobní příjem, ale příjem rodiny, ve které žije.
Proto vznik problému ekonomické nezávislosti ženy od muže a tomu podobný „feminizmus“ je jeden z mnohých projevů odstoupení vnitřního života rodiny od její pravé podstaty – reprodukce nových pokolení a výchova každého novorozence ve skutečného člověka.
4To je zamezení možnosti získávání nepracovních příjmů „investory“ - „střední třídou“ ze strany H.Forda.
Informační báze KSB