Další část překladu dokumentu, který nemilosrdně obnažuje podstatu politiky a skutečných úmyslů Chruščova. Jedná se o tzv. zprávu Poljanského, která byla přednesena na říjnovém zasedání KSSS roku 1964. První část se nachází zde.
...
O chybách v mezinárodní politice
Soudruzi! Dovolte mi nyní v krátce povědět o tom, jak se provádí mezinárodní politika, vypracována stranou, především při řešení jejích nejhlavnějších problémů. Naše strana na XXII. sjezdu zpracovala jasnou linii, poskytla odpovídající směrnice ke všem mezinárodním otázkám. Ona tvůrčím způsobem zpracovala cesty a metody uskutečňování politiky mírného soužití a mírného soutěžení v zájmu zachování míru, odvrácení jaderné války, s tím, aby byl řešen hlavní náš úkol – zabezpečení budování komunistické společnosti v SSSR a další rozvoj světového socialistického systému v mírových podmínkách.
Kdo pozorně sledoval události, snadno pochopí, že místo směrnic, určených stranou, soudruh Chruščev často v praxi upřednostňuje a uskutečňuje jiné směrnice. Strana ve vztahu k imperialistickému táboru požaduje: zachovávat největší bdělost, disciplinovanost a chladnokrevnost, nepoddávat se provokacím nepřítele, které mohou přivést naši zemi k nebezpečí rozpoutání jaderné války, nepoužívat politiku vydírání a vyhrožování, projevovat rozhodnost a zásadovost při obraně základních životních zájmů naši Vlasti, celého socialistického systému.
A copak vidíme ve skutečnosti? Naše země byla několikrát zatažena do takových situací, při kterých nebezpečí válečného konfliktu bylo velmi blízko.
Vzpomeňte si na Suezskou krizi. Tehdy jsme jen o vlásek unikli velké válce. A proč bychom měli bojovat? Vždyť s Egyptem jsme neměli ani smlouvu o vzájemné pomoci, nebyla ani prosba o pomoc. A vůbec, jak bylo možné prakticky začít ten boj?
V té době se naše země ještě nevzpamatovala z války s Hitlerem, národ nechtěl válku a ani jí neočekával. Taková válka by byla „hromem z jasného nebe“ a sovětští lidé by nám nepoděkovali za takové rozuzlení události. Někdo může říct, že jsme se vůbec nechystali bojovat. Ale v tomto případě to není politika, ale politické dobrodružství, vydírání a nezodpovědné žonglování s osudem země, osudem naší strany a naší velké věci. Naštěstí vše dobře dopadlo a soudruh Chruščev to vše okamžitě připsal na vrub své velké geniality.
А tolik proslulá „berlínská otázka“! Ve Vídni, na setkání soudruha Chruščeva s Kennedym při projednávání této otázky došlo k tak výbušné situaci, že Kennedy prohlásil: „Pokud to půjde takhle dál, v nejbližší době počasí v Evropě bude nesnesitelné“. Měl na mysli válku.
Nyní se podíváme na „Karibskou krizi“. Soudruh Chruščev samolibě prohlašuje, že Stalinovi se nepovedlo proniknout do latinské Ameriky, ale jemu ano. Ale, za prvé, politika „pronikání“ není naší politikou. A za druhé, jenom dobrodruh může tvrdit, že v současných podmínkách náš stát může poskytnout reálnou pomoc zemím tohoto kontinentu. Vždyť od nás leží na tisíce kilometrů a jsou odděleny oceány. Jak tam posílat vojska a zásobovat je? Rakety v tomto případě jsou nepoužitelné. Ony jen spálí zemi, které je třeba pomoct. Zeptejte se jakéhokoli našeho maršála nebo generála a oni vám povědí, že plány vojenského „vniknutí“ do jižní Ameriky jsou naprostý nesmysl, který v sobě nese obrovské nebezpečí války. A pokud bychom, kvůli pomoci jedné z latinskoamerických zemí, první poslali na Ameriku jaderné hlavice, tak nejenže bychom mohli očekávat odvetu, ale také všechny ostatní země by se od nás odvrátily.
V tomto světle je obzvlášť výrazný dobrodružný charakter politiky ve vztahu ke Kubě. V jednom ze svých projevů soudruh Chruščev prohlásil, že pokud USA sáhnou na Kubu, my na ně zaútočíme. On prosadil, aby naše rakety byly poslány na Kubu. Toto nejenže vyvolalo největší krizi, přivedlo svět na hranici jaderné války, ale vylekalo i samotného organizátora tohoto nebezpečného záměru. Neměli jsme jiné východisko a byli jsme nuceni přijmout veškeré požadavky a podmínky, které nám nadiktovaly USA, včetně ponižující prohlídky našich lodi z americké strany. Rakety a také větší množství vojenských jednotek byly na žádost USA vyvezeny z Kuby.
Tato příhoda také přispěla k poškození mezinárodní prestiže naši země, našich ozbrojených sil a současně pomohla posílit autoritu USA.
Došlo k vážnému poškození sovětsko – kubánských vztahů. Kubánský národ a Castro vyhodnotili vývoz raket jako ponechání Kuby vlastnímu osudu. Ve vztahu Kubánců k nám a naši zemi se objevily vážné trhliny, které dodnes škodí našim vztahům.
Jak sami vidíte, naše země se během posledních sedmi let, bez jakýchkoli vážných důvodů k tomu, třikrát ocitla na hranici válečného konfliktu. Toto už není náhoda, ale systém, zvláštní „způsob“ uskutečňování zahraniční politiky cestou vyhrožování válkou imperialistům. Samozřejmě, když není jiné východisko, imperialistům, aby vystřízlivěli, je možné a nutné pohrozit silou zbraně. Ale nelze z toho dělat systém.
Několik slov o prohlášení soudruha Chruščeva o tom, že „ jestli se SSSR a USA dohodnou, ve světě nebude válek“.
Není to správné heslo. USA se snaží o světovou hegemonii, snaží se všem vnutit představu, že právě oni jsou pánem a vůdcem moderního kapitalistického světa. A toto heslo znamená, že Anglii, Francii a NSR považujeme za poslušné vykonavatelé americké vůle. Ale příklad Francie a NSR ukazuje, že to není vůbec pravda. Takové heslo, na úkor našeho přání, postrkuje i malé evropské země do podřízeného stavu vůči USA.
A náš cíl spočívá v jiném – využívat rozdílů a protichůdných názoru v zemích imperialistického tábora, dokazovat, že USA není hegemonem v tomto táboře a nemají právo na to aspirovat. Nakonec taková interpretace problému zhoršuje i naše vztahy se socialistickými zeměmi.
Dovolte mi říct pár poznámek o našich vztazích se socialistickými zeměmi. Určitě víte, že v současné době je situace v socialistickém táboru velmi znepokojivá. Ve skutečnosti vznikly tři skupiny těchto států. První skupina – státy, které jsou za SSSR, druhá – které jdou za Čínou a třetí – státy, které jsou mimo těchto skupin (do kterých patří Jugoslávie a v poslední době, zřejmě i Rumunsko). Vzniklo reálné nebezpečí rozkolu socialistického táboru.
Hlavním důvodem vzniklého nebezpečí rozkolu je podvratná činnost čínského vedení, které se svezlo na pozice velmocenského nacionalismu a neotrockismu. Ale existuje i řada důvodů, ve kterých vina leží na soudruhovi Chruščevovi. Při jednáních s vedením bratrských zemí, často projevuje hrubost a neschopnost se ovládat, povýšenost a urážky.
Мао Ce-tunga veřejně nazval „starou bačkorou“, ten se o tom dozvěděl a samozřejmě se rozzuřil. Nepřijatelným způsobem se bavil i s Georgiu Dej během svého pobytu v Rumunsku, hrubě se vměšoval do vnitřních záležitosti Rumunů, křičel, že oni vůbec nerozumí zemědělství, ačkoli to vůbec neodpovídá skutečnosti. Nedávno, při rozhovoru s Benem Bellem, nejlepším přítelem Castra, Chruščev nazval Castra býkem, který je schopen zaútočit na jakýkoli červený hadr. Podobným nepřípustným způsobem se také vyjadřoval o Ulbrichtovi a Homolkovi a jiných soudruzích. Přitom, dnes nadává, zítra vychvaluje do nebes, na veřejnosti a do očí říká jedno a za zády – jiné. Taková praxe nepřispívá sjednocení. Ne nadarmo Lenin ve své době upozorňoval, že důvodem rozkolu se mohou stát vlastní kvality charakteru.
Napětí socialistických zemí ve vztahu k nám přispívá i taková skutečnost, že soudruh Chruščev pěstuje i takové nápady, které nám nic, kromě škody pro jednotu socialistických zemí, nepřinesou. Například, pěstuje plány dobrovolného připojení k Sovětskému Svazu Bulharska a Mongolské Lidové Republiky.
Mongolští soudruzi, když se jím nastolila tato otázka, vyhnuli se jejímu projednávání. V Bulharsku, když se ty fámy rozšířily v národě, zvedla se nevídaná pro naše přátelé vlna nacionalismu. Vyhrotilo se to do takové míry, že pod heslem: “Nechceme být moskevskou gubernií“ se nacionalistům povedlo sjednotit velké množství lidí.
Jiná, stejně nebezpečná myšlenka soudruha Chruščeva, je vybudování arbitráže nebo provedení průzkumů veřejného mínění ohledně územních sporů mezi socialistickými zeměmi. Tento nápad nedávno ozřejmil. Ale která ze socialistických zemí by podle verdiktu třetí strany odevzdala jiné zemi svoje území? Nebo je možné, aby o otázce příslušnosti k tomu či jinému teritoriu nerozhodoval celý národ, vláda země, ale jenom obyvatelstvo toho území? To je v rozporu se všemi principy vztahů mezi socialistickými zeměmi, uvedenými dokonce i v našem Programu.
Je třeba zvlášť zdůraznit nedůslednost a protichůdnost kroků soudruha Chruščeva v otázce Číny. Buď dával nařízení připravit rozhodný odpor anebo nabízel ukončení polemiky. Do řád bratrských stran to vnášelo zmatek a pocit bezradnosti. Někdo polemizoval s KSČ (komunistická strana Číny), někdo mlčel, a jednota šla do háje. A vedení KS Číny neztrácelo čas, vypracovalo plán, pečlivě se připravilo a začalo na nás organizovaně útočit.
Je třeba přiznat, že zápornou úlohu ve vyostření vztahů s vedením komunistické strany Číny a vyvolalo rozpaky v socialistických zemích hrálo naše chování během čínsko–indického konfliktu. Číňané udělali hloupost, když rozpoutali válku. Ale, v jakémkoli případě, Čína je socialistickou zemí a Indie, i při její neutralitě, je buržoazním státem, a neměli jsme jí dodávat zbraně proti socialistické Číně.
Nelze vše podávat takovým způsobem, že nemáme svoji vinu na vzniklou situaci zmatku a nejistoty, v prostředí bratrských socialistických zemí a mezinárodním komunistickém hnutí. Neměli bychom se vzdávat zásadních postojů v boji s chybami čínského vedení, ale máme povinnost být moudřejší, přesněji a rafinovaněji provádět leninskou politiku spolupráce se všemi komunistickými stranami. Je třeba jednou provždy skoncovat s myšlenkou „připojení“ socialistických zemí k Sovětskému Svazu, arbitráže, průzkumu o územních sporech atd. K ničemu dobrému takové ideje nepovedou.
Je třeba si udělat jasno i v tak důležité otázce, jako je poskytování ekonomické a finanční pomoci jiným zemím a to především zemím, které teprve nedávno získaly národní suverenitu a vzaly směr na cestu samostatného rozvoje.
V této věci nelze neocenit vynikající úlohu Sovětského Svazu. Jsme věrní principům internacionalismu, poskytovali jsme a nadále budeme poskytovat těmto zemím přiměřenou ekonomickou a jinou pomoc, propagovat přednosti socialismu, dělit se získanými zkušenostmi v jeho budování, pomáhat v přípravě kádrů, v kulturním rozvoji.
Přesto zrovna v této věci dnes panuje svévole, chybí promýšlený politický přístup, ohled na účelnost, existuje jen subjektivní přání soudruha Chruščeva. On se snaží, bez ohledu na zájmy naší země, být hodným a tím si vybojovat autoritu. Štědré a zatěžující náš národ dary a jiné druhy ekonomické pomoci on ospravedlňuje nutností pomoci těmto zemím, aby rychleji rozvinuly svou nezávislou ekonomiku.
Ale je třeba reálného pohledu na věci. A realita je taková, že Američané, Francouzi, Angličané a Němci stovky let měli dominantní postavení v Asii, Africe a latinské Americe. Oni tam vybudovali svoje základny – vojenské a ekonomické, výborně se orientuji v prostředí, dobře znají mravy a zvyklosti, životní podmínky národů, mají tam svoje kádry. Lidé v těchto zemích používají jejích jazyk. A my často, i když víme o těchto zemích velmi málo, jim poskytujeme rozsáhlou finanční, technicko–ekonomickou, vojenskou a jinou pomoc.
Výsledky ve mnoha případech byly často k pláči: když snědli vše, co jsme jim dali, vedení některých z těchto zemí se od nás odvrátilo. Kapitalisté se nám smějí a správně dělají. Všechno se to děje jen proto, že ne vždy projevujeme politickou a třídní náročnost. Poskytujeme pomoc a půjčky zemím, jejichž vedení dobře odlišuje rubl od papírku, ale neumí odlišit komunistu od zrádce, pohybují se v mantinelech politiky imperialistických zemí.
Dovolte mi použit několik příkladů.
V Guinei byly s pomoci SSSR postaveny: letiště, konzervárna, pila, elektrárna, radiová stanice, mrazírna, nemocnice na 500 lůžek, hotel, polytechnická vysoká škola, dobytkářská farma, probíhají průzkumné a geologické práce. A kolik tam bylo dodáno strojů a zařízení! A toto všechno bylo hozeno do „žumpy“. Takzvaný socialista Seku Ture nás odtamtud vyhodil a dokonce nám nedovolil využívat při našich letech na Kubu letiště, které jsme postavili v Konakry.
V Iráku jsme vsadili na Kasema a rozvinuli tam velkou výstavbu: stavíme železnici v délce 542 km (mimochodem v SSSR v roce 1963 bylo vybudováno jenom 673 km železnic), do roku 1963 jsme vybudovali více než 200 objektů. A mezitím Kasema svrhli, k moci přišli otevření nepřátelé SSSR, kteří utopili v krvi komunistickou stranu Iráku. Stejný příběh se stal v Sýrii, kde v čele státu jsou reakcionáři a nacionalisté. Indonésie, poté, co od nás dostala velkou pomoc, nechce splácet naše půjčky.
Okolo 200 mln. zlatých rublů bylo odevzdány Indii, Etiopii a jiným zemím, jako nezištná pomoc, a to nepočítáme ohromné prostředky a zbraně, které byly vyčleněny na jejich ozbrojené síly. Nebylo by to tak strašné, pokud by ty prostředky byly použité na nejnutnější věci pro národy těchto zemí. Ale těžko můžeme považovat za nejnutnější věci stadion na 100 tis. míst v Jakkartě, hotel v Rangunu, výzkumný nukleární centrum s izotopovými laboratoři v Ghaně, stadion v Mali, hotel v Guinei atd. A takových příkladů je mnoho.
V současné době úhrnná suma sovětských půjček jenom pro 20 rozvojových zemí činí 3 mlrd. 400 mln. nových sovětských rublů. V těchto zemích je s pomoci SSSR naplánována výstavba mnoha stovek průmyslových podniků a jiných objektů. Celkem jsme za 10 let postavili v různých zemích více, než šest tisíc podniků. V řadě zemí – Afghánistánu, Indii, OAR a jiných – sovětské půjčky činí 12% až 50% všech půjček, získaných těmito zeměmi. Přičemž někteří lídři těchto zemí úplně ztratili stud, oni už neprosí, ale přímo se dožadují! Dokonce vymyslili „teorii“: bohaté země musí pomáhat chudým.
Musíme plnit svoji internacionální povinnost a pomáhat bratrským národům. Ale je třeba to dělat rozumně, účelně a držet se přísné politické linie. A samozřejmě, tato pomoc by neměla být poskytována na úkor sovětským lidem a neměla by je zbavovat nejnutnějšího a nejpotřebnějšího.
překlad Taurus
Informační báze KSB