17.1.2016
Vzhledem ke kritice hodnocení marxismu v materiálu "Jidášův hřích 20. sjezdu" ze strany stoupenců dialektického materialismu, hlubší rozbor otázek nepoužitelnosti marxismu a marxistické filosofie:
Z filosofických slovníků:
„DIALEKTIKA (z řeckého dialegomal – soudit, vést besedu): věda o nejobecnějších zákonech rozvoje přírody, společnosti a myšlení. Vědeckému chápání dialektiky předcházela dlouhá historie, a sám pojem dialektiky vznikl během přepracování a dokonce překonání původního smyslu termínu. Prvotně termín (dialektike techne – umění dialektiky) označoval: 1) umění vést spor prostřednictvím otázek a odpovědí; 2) umění klasifikace pojmů, rozdělení věcí na rody a druhy. Vrcholem rozvoje domarxistické dialektiky byla idealistická dialektika Hegela. Hegel „poprvé představil celý přírodní, historický a duchovní svět v podobě procesu, tj. v neustálém pohybu, změně, přeměně a rozvoji, a pokusil se odhalit vnitřní spojitost toho pohybu a rozvoje“. Na rozdíl od abstraktních definic je podle Hegela dialektika takový přechod jedné definice v druhou, v níž se objevuje, že tyto definice jsou jednostranné a ohraničené, tj. obsahují popření sebe samých. Proto dialektika je podle Hegela „hybná síla každého vědeckého rozvoje mysli a představuje jediný princip, který vnáší do obsahu vědy immanentní vazby a nevyhnutelnost.“
„DIALEKTIKA: filosofické učení o rozvoji bytí a poznání a na tom učení založená metoda myšlení. V historii filosofie byly navrhovány různé výklady dialektiky: učení o věčné proměnlivosti bytí (Herakleitos); umění dialogu, dosažení pravdy cestou konfrontace názorů (Sokrates); učení o jednotě a protikladnosti (J.Bruno); všeobecná metoda postižení protikladů (vnitřních impulsů) rozvoje bytí, ducha a historie (Hegel); učení a metoda navrhovaná jako základ poznání skutečnosti a její revoluční přeměny (Marx, Engels, Lenin).“
Přirozeně že z úhlu pohledu marxistů, dialektika a učení o ní dosáhly svého vrcholu v dialektickém materialismu:
„DIALEKTICKÝ MATERIALISMUS: filosofie marxismu-leninismu; věda o nejobecnějších zákonech rozvoje přírody, společnosti a myšlení; vědecké filosofické vnímání světa a obecná metodologie poznání objektivního světa a revolučního konání. (…) Dialektický materialismus tvoří organickou jednotu materialismu a dialektiky, vychází z toho, že matérie je jediným základem světa, vědomí je vlastnost hmoty, přiznává všeobecnou propojenost předmětů a jevů, pohybu a rozvoje světa jako výsledek jeho vnitřních protikladů. Centrální kategorií dialektického materialismu je hmota, způsobem její existence je pohyb, základní formy existence jsou prostor a čas. Podstatu dialektického chápání pohybu a rozvoje objektivního světa a poznání vyjadřují základní zákony dialektického materialismu, mezi něž patří: jednota a boj protikladů, přechod kvantitativních změn v kvalitativní, zákon negace negace.“ (Sovětský encyklopedický slovník, Moskva 1986, dále tentýž)
„JEDNOTA A BOJ PROTIKLADŮ, jeden ze základních zákonů dialektiky, odkrývající zdroj samopohybu a rozvoje objektivního světa a poznání. Základ jakéhokoliv rozvoje je rozpor – boj (interakce) protikladných, vzájemně vylučujících se stran a tendencí, nacházejících se zároveň ve vnitřní jednotě a vzájemném pronikání. Jednota protikladů je relativní, boj – absolutní; jednota se projevuje v počátečním stádiu rozvoje protikladů (bezprostřední jednota protikladů), boj signalizuje vyšší etapy jeho rozvoje – krajní vyjádřenost protikladů, vyřešení rozporu, vedoucí ke kvalitativní přeměně objektu a vzniku nového rozporu.“
„PŘECHOD KVANTITATIVNÍCH ZMĚN V KVALITATIVNÍ, jeden ze základních zákonů dialektiky, podle něhož změna kvality objektu probíhá tehdy, kdy nahromadění kvalitativních změn dosáhne určité meze. Zákon má objektivní a všeobecný charakter; odkrývá nejobecnější mechanizmus rozvoje. Při dosažení určitého prahu vedou kvantitativní změny objektu ke změně jeho struktury, v důsledku čehož se tvoří kvalitativně nový systém se svými zákonitostmi rozvoje a strukturou. Kvalitativní a kvantitativní změny se podmiňují navzájem; zákon určuje i opačnou závislost: kvalitativní změny vedou ke množstevním změnám. Proces přechodu je zároveň plynulý i skokový: množstevní změny probíhají kontinuálně, kvalitativní skokově.“
„ZÁKON NEGACE NEGACE, jeden ze základní zákonů dialektiky, charakterizující směr, formu a výsledek procesu rozvoje, jednotu v linearitě a postupnosti rozvoje, vznik nového a relativní opakování některých momentů starého. Podle zákonu negace negace, rozvoj se realizuje cykly, z nichž každý se skládá ze třech stádií: výchozího stavu objektu, jeho proměny do svého protipólu (negace), proměny tohoto protipólů do svého protipólu (negace negace). Forma procesu rozvoje má podobu spirály: každý cyklus vystupuje jako závit v rozvoji, a samotná spirála jako řetěz cyklů. Činnost zákona je plně identifikována jen v celostním, relativně dokončeném cyklu rozvoje, na každé jednotlivé etapě zákon vystupuje obvykle jako tendence.“
Jak je vidět z uvedených citátů, otázka o dialektice Života byla během památné historie v zorném poli evropské vědecké filosofie. Ty či ony hrany se stávaly předmětem zkoumání filosofů, a někteří filosofové dávali více či méně přesné formulace zákonů dialektiky a odedávna využívali ve své podstatě dialektické procedury pro hledání vědecké pravdy. A hlavně:
Když prvotně pod termínem „dialektika“ (dialektike techne — umění dialektiky) lidé rozuměli: 1) umění vést spor prostřednictvím otázek a odpovědí; 2) umění klasifikace pojmů, rozdělení věcí na rody a druhy, byli blíže k dialektičnosti myšlení, než marxisté (to bude ukázáno dále).
Formulace zákonů dialektiky v marxisticko-leninské filosofii jsou škodlivé, se všemi z toho vyplývajícími důsledky pro praktickou činnost na jejich základě. V případě zákona jednoty a boje protikladů a jeho chápání v dialektickém materialismu, protipóly jsou v realitě vždy párové, pokud pár není nalezen, lze mluvit jen o rozdílnostech a jejich interakcích. Množství možných vztahů mezi objektivními rozdílnostmi (různorodostmi, odlišnostmi) je ve skutečnosti širší, než binární bázový nábor marxismu (jednota a boj), v důsledku čehož aspirace otroků dialektického materialismu řešit všechny problémy společenského rozvoje na jeho základě jsou nejen neopodstatněné, ale i společensky nebezpečné.
Kromě toho, boj může skončit i nevratným krachem výchozího systému bez jeho přechodu na novou úroveň spirály rozvoje, na němž se projeví jeho nové kvality. Přitom se v marxismu neříká nic srozumitelného o řízení jako o procesu, o pronikání různých procesů řízení (podporovaných různými subjekty) do sebe navzájem. Cílevědomé řízené vyvolávání rozporů v systému, vybraném do role protivníka, a jeho údajné „samozničení“ ve výsledku dovedení jejich řízeného absolutizovaného boje do „vítězného konce“, se v marxismu svádí k „objektivnímu chodu věcí“, „nevyhnutelnosti“ a „roli osobnosti v historii“, realizující tu jedinou možnou „nutnost“ , ačkoliv její realizaci předcházela potenciálně řízená mnohovariantnost možností, ze kterých bylo možné vybrat jinou variantu a řídit chodem událostí v souladu s ní.
Formulace zákona o přechodu kvantitativních změn v kvalitativní a kvalitativních v kvantitativní je také povrchní a neurčitá. Ve skutečnosti:
Kvalitativní stav objektu je podmíněn jak kvantitatními parametry, tak uspořádáním (strukturou). Existuje vzájemná podmíněnost kvality množstvím a pořádkem (uspořádaností), v souladu s tím: množstevní změny a změny uspořádání vyvolávají kvalitativní změny, a kvalitativní změny se projevují ve množstevních a pořádkových.
Stejně škodlivá je situace i v případě zákona negace negace. Je možné „zákon negace negace“ vybavit obšírnou interpretací na téma, že druhá negace znamená přechod na kvalitativně novou úroveň rozvoje, ale ve skutečnosti jak první negace, tak druhá a všechny další se můžou realizovat i ve formě krachu, což také spadá pod formulaci zákona - bez potřeby jakýchkoliv komentářů je jasné, že krach je popření předchozího stavu, kterému předcházel nějaký jiný stav.
Kromě toho, jak plyne z komentářů filosofů materialistů-“dialektiků“, činnost zákona „lze identifikovat teprve v relativně dokončených procesech rozvoje, v průběhu každé etapy zákon vystupuje obvykle jako tendence“. To znamená že formulace zákona „negace negace“ vytrhává nějaký úsek procesu, jež má název „řetěz přeměn“, a zakrývá fragmentem procesu celý proces, možná mnohovariantní.
V podstatě formulace „zákona negace negace“ podměňuje celek jeho částí, čímž otevírá dveře pro zkreslené a ohraničené chápání objektivních možností průběhu procesu a možností jeho řízení. Tak se za druhým popřením očekává třetí, čtvrté a další, v řetězů popření. Co je to řetěz popření = nekonečné popírání? Bezvýchodnost, infernální chůze po kruhu, protože rozvoj, to je řada proměn na základě vnitřní a vnější algoritmiky v interakci rozdílností, a nikoliv nekonečná řada popření předchozích popření, ačkoliv popření může být částí, předpokladem nebo základem dalších přeměn.
Ale formulace zákona „negace negace“ rodí v psychice algoritmiku odmítání všeho, čímž odvádí od cest k přeměně, protože na pozadí množství samozničujících popření se ztrácejí nemnohé cesty ke skutečné přeměně do lepší kvality:
Zákon „negace negace“ je v podstatě programování kolektivní i individuální psychiky na potlačení jejich tvůrčích potenciálů a schopností, protože – proč něco s vynaložením úsilí vytvářet, pokud následuje popření vytvořeného jako chybného, či krach?
Základní otázka filosofie, subjektivní dialektika a základní filosofické kategorie
Problém dosažení objektivní funkčnosti „subjektivní dialektiky“ je otázkou:
-
o tom, jak se objektivní rozdílnosti, vlastní Objektivní realitě, transformují v psychice subjektu do jeho subjektivních různokvalit (subjektivních obrazných představ o realitě)
-
z toho vyplývající otázkou o mezně zobecňujících pojmech, bezprostředně předcházejících pojmu „Vše vůbec“ v hierarchické posloupnosti zobecnění, a stejně tak otázkou o prvotních rozdílech, bezprostředně následujících za pojmem „Vše vůbec“ („objektivní realita“) při myšlenkovém přechodu od „Vše vůbec“ k něčemu konkrétnímu v Objektivní realitě.
Problém dosažení objektivní funkčnosti „subjektivní dialektiky“ se řeší, pokud objektivní, tj. nezávislé na vůli a přání subjektů, odpovědi na tyto otázky existují.
V opačném případě je vědecká filosofie, schopná dávat odpovědi na ZÁKLADNÍ OTÁZKU o předvídatelnosti následků jako základu pro výběr nejlepší varianty řízení chodem událostí – objektivně nemožná, v důsledku čehož je třeba všechny filosofy zařadit mezi profesionální parazity a najít jim jinou práci v nějaké společensky prospěšné oblasti, a zároveň s tím začít hledat „šamany“ a „zaříkávače živlů“, kteří budou předvídat budoucnost a řídit společnost na základě neformálních návyků, jak tomu bylo v prvobytně pospolných kulturách.
Odpovědi na tyto otázky, představující klíč k funkčnosti subjektivní dialektiky jako metody dosažení objektivní pravdy cestou pokládání otázek a klasifikace pojmů, byly dány ve zjevné podobě už v 7. století v koránickém Odhalení. Níže však nebude rozbor Koránu, ale ukázání vnitřní rozpornosti „dialektického“ materialismu použitím dialektiky jako metody dosažení pravdy cestou zadávání konkrétních otázek a získávání konkrétních odpovědí, což i bylo prvotním obsahem pojmu „umění dialektiky“.
Evropská filosofie odedávna řešila otázku „Co je prvotní - hmota nebo vědomí?“, řešila různé stránky dialektiky a dialektičnosti Bytí a důraz kladla v různých dobách na různé aspekty, „Klasici“-zakladatelé marxismu-leninismu ve svých pracech kritizovali idealisty a nedialektiky. Obrátíme se k práci Lenina „Materialismus a empiriokriticismus“ a uvedeme nejen leninskou definici hmoty, ale i kontext, v němž se nachází:
„Říkají nám: Mach „objevil elementy světa“ – červenou, zelenou, tvrdé, měkké, silné, slabé... My se ptáme: je člověku dána, když vidí červenou, cítí tvrdé atd. objektivní realita nebo ne? Tato dávná filosofická otázka je Machem zamotána. Pokud nedána, pak sklouzáváte spolu s Machem do oblasti subjektivismu a agnosticismu (...) Pokud dána, pak je nutný filosofický pojem pro tu objektivní realitu, a ten pojem je dávno vypracován, a nazývá se hmota. Hmota je filosofická kategorie pro označení objektivní reality, která je člověku dána v jeho smyslech, která se kopíruje, fotografuje, zobrazuje našimi vjemy, ale existuje nezávisle na nich. Proto mluvit o tom, že takový pojem mohl „zestárnout“ je dětské mumlání (…) Mohl za dva tisíce let zestárnou boj idealismu a materialismu? Tendencí nebo linií Platóna nebo Démokrita ve filosofii? Boj náboženství a vědy? Odmítání objektivní pravdy a její přiznání? Boj stoupenců nadpřirozených znalostí s jeho odpůrci?
Otázka o tom, zda přijmout nebo odvrhnout pojem hmoty, je otázka důvěry člověka v jeho smyslové orgány. (…) Považovat naše vjemy za obrazy vnějšího světa – přiznávat objektivní pravdu – stát na úhlu pohledu materialistické teorie poznání, to všechno je jedno a totéž.“
Leninská definice hmoty nemá nárok na pojem ve statusu „Vše vůbec“. Uvedený odstavec ukazuje, že Lenin si nevšiml nebo nepřikládal význam otázkám:
-
je rozdíl zelené a červené objektivním rozdílem, existujícím nezávisle na našich smyslových orgánech a vědomí lidí?
-
existoval v době, kdy na Zemi neměl kdo rozdíl mezi červenou a zelenou vnímat?
-
čím je podmíněn?
Z úhlu pohledu daltonika nebo koně rozdíl mezi červenou a zelenou skutečně není, ale lidé nejsou ve své většině daltonici a i daltonikovi je dostupné vnímání rozdílů červené/zelené přes technické pomůcky, například spektroskop, i když nepřímo. Pokud přiznáváme, že objektivní Svět (hmota) existuje mimo našeho vědomí, a naše smyslové orgány nám přinášejí obrazy, „akordy“ a „melodie“ vnějšího světy, pak máme právo položit si otázku:
- Obrazy vnějšího světa, například rozdíl zelené a červené, jsou objektivní? Nebo jsou jen plodem našeho subjektivismu?
A odpověď na tuto otázku, potvrzovaná Životem samým, je jedna:
Obraz je objektivní, ačkoliv sám o sobě je nemateriální: ve hmotě je jen otisknut. Ale schopnost subjektu vnímat objektivní obrazy, a stejně tak samotné subjektivní vnímání objektivního obrazu, je podmíněna parametry uspořádanosti (organizace) hmoty, tvořící subjekt, i hmoty, nesoucí obraz.
Tak zdravý člověk vnímá světlo vlnové délky 370-740 nanometrů (fialová až červená), ale už nikoliv ultrafialové nebo infračervené paprsky. Existují vrozené vady a odchylky, které omezují nebo vyřazují smyslové orgány, a existují také jedinci schopni smyslově vnímat nad statistický průměr drtivé většiny zdravých lidí. To znamená že jak norma, tak odchylky od ní jsou podmíněny zvláštnostmi v organizaci specifického druhu hmoty, z níž je složen subjekt: změna v uspořádanosti (struktuře) chromosomů a... červená je najednou „zelená“ nebo je vnímáno i infračervené nebo ultrafialové světlo.
Toto vše bylo očividné i v dobách klasiků-zakladatelů „dialektického“ materialismu. Tak Fridrich Engels nejednou viděl svůj obraz-odraz v zrcadle, viděl svůj obraz na fotografiích. Viděl Karla Marxe jak naživo, tak na fotografii. Věděl, že jeho obraz a obraz K.Marxe jsou objektivně odlišné obrazy, věděl, že každý obraz zůstává sám sebou nezávisle na druhu a velikost materiálního nosiče: živého „bílkovinného těla“, optického zobrazení jeho těla v zrcadle nebo zobrazení na fotografii, tj. obraz je objektivní. Věděl, že obraz sám o sobě je nemateriální (v smyslu že ho necharakterizuje hmota nebo jiný druh matérie, na které je nesen), a nemá místo jednoznačná podmíněnost obrazu materiálním nosičem, protože na tomtéž filmu mohou být zachyceny obrazy různých materiálních objektů, které se ocitnou před objektivem fotoaparátu s prázdným filmem.
To se týká i Lenina, protože, bičuje „machisty“, o tomtéž nemateriálním a objektivním píše: „kopíruje se, fotografuje se“, a ve výsledku se informace o vnějším světě stává majetkem člověka, ale o tom samém nemateriálním – ani slova: vždyť „kopíruje se“ ne ve smyslu vytvoření hmotného duplikátu objektu smyslovými orgány, ony vytváří jen více či méně dokonalý duplikát originálního obrazu, opíraje se na materiální procesy, vlastní organizmu člověka nebo podřízené mu ve vnějším světě, a tento nemateriální duplikát „dialektici“-materialisté nazývají „odrazem“, „věděním“.
Tato otázka patří do kategorie „gnoseologických otázek“ („gnoseologické otázky“ - otázky, odpovědi na něž tvoří teorii poznání), jejichž posuzováním se zabývá řada děl literatury „dialektického“ materialismu, včetně „Materialismu a empiriokriticismu“ Lenina:
„Existují věci nezávisle na našem vědomí, nezávisle na našich smyslech, vně nás, protože bezpochyby alizarin existoval v uhelném dehtu i včera, a včera jsme o něm stejně bezpochyby nic nevěděli ani jsme od něj nezískávali žádné vjemy našimi smysly.“
Odpovězte si: ano nebo ne?
Avšak dialektický materialismus si sám sobě „gnoseologické otázky“ o objektivitě nemateriálního nepokládá. Zkusme v tom citátu zaměnit slovo „věc“ za slovo „obraz“: otázka získá nový smysl, odpověď na niž vyžaduje opuštění ohrady materialismu obecně a „dialektického“ materialismu konkrétně.
Lidová moudrost: není věci bez obrazu.
Avšak v širším chápání otázky je otázka o objektivitě nemateriálního obrazu otázkou o objektivní pravdě jako o nemateriální komponentě Bytí, která je otištěna Životem v matérii ve všech jejích známých a člověku neznámých formách (v konkrétní historické době), pro jejíž označení je třeba odpovídající „filosofická“ kategorie.
Ale objektivita nemateriálních obrazů věcí (informací v nich otištěných), to ještě není celá objektivní nemateriálnost v Životě. Obraz zůstává sám sebou nezávisle na druhu materiálního nosiče a přenosu z jednoho druhu hmoty, nesoucí obraz, na jiný druh; zůstává sám sebou v každé z množství svých kopií, umělých nebo přirozenou cestou otištěných v tom či onom druhu hmoty. A to vede k další „gnoseologické otázce“:
- Co objektivního a nemateriálního přidává hmotě objektivní obraz?
Hmotě vždy přidává svéobraznost uspořádání jejích fragmentů, přesněji obraz se vytváří určitým řádem organizace hmoty; a konkrétní obraz, nesený hmotou, se ruší při změně uspořádání struktur hmoty jeho nesoucí. V tom se projevuje jedna z komponent vzájemné podmíněnosti kvality (v tomto případě obrazu) kvantitou a uspořádáním.
Uspořádání hmoty je také nemateriální, i když neodmyslitelně spojené s hmotou, protože ve Vesmíru neexistuje neuspořádaná hmota: dokonce jeden „chaos“ se od jiného liší matematicko-statistickými charakteristikami, způsobem „uspořádanosti“ (či „chaotizace“, jak komu vyhovuje). A skutečně - uspořádání molekul povrchové vrstvy fotofilmu se odlišuje od uspořádání a druhu molekul olejomalby, ale objektivní obraz mohou nést jeden a tentýž, nehledě na to, že na filmu je otisknut prostřednictvím techniky, a na plátně prostřednictvím tvořivosti člověka.
Avšak termín „uspořádanost“ nevystihuje podstatu, pokud mluvíme o podstatě, veškerá uspořádanost – to je míra jakožto určenost a předurčenost: určenost číselná, tedy kvantita a uspořádanost. Předurčenost, konkrétně: jedním z nejprostších projevů je zákonitost vzniku v těchtýž fyzikálních podmínkách těchtýž chemických vazeb mezi atomy; v jednom z nejvyšších projevů, ale lokalizovaném v hranicích společnosti, se jedná o zákonitost (opakování) historických jevů, nepřímo uměrné jejich duchovnosti – tj. zhodnocení své minulosti samými lidmi a vyvození závěrů.
Tyto tři mezně obecné pojmy (prvotní kategorie): hmota (matérie) – informace (obraz) – míra jsou zároveň prvotními rozdílnostmi Vesmíru, následujícími za pojmem „vše vůbec“ („objektivní realita“, „Život obecně“, „Vesmír“, „vše co je“..), a pojem trojjedinosti matérie-informace-míry je pojmem se statusem „vše vůbec“ v hranicích Vesmíru. Subjektivní dialektika jako metoda poznání je v mysli jedince funkční právě v té míře, v jaké obrazné představy ve vědomí subjektu odpovídají objektivním prvotním rozdílům „všeho co je“ = Vesmíru.
Zakladatelé „dialektického“ materialismu ve svých pracech tak či onak o prvotních kategoriích matérie-informace-míra psali, i když je nazývali různě.
Engels a Lenin si „vylámali zuby“ při pokusu pozvednout hmotu do pojmu se statusem „Vše vůbec“, nevšimouce si mezer ve svých vývodech a toho, jak jejich subjektivní představy o světě přestávají odpovídat Objektivní realitě.
Tak při budování filosofie „dialektického“ materialismu zafungoval algoritmus zkoumání otázek, vycházející z principu „aby pro stromy nebyl vidět les“, jež byl důsledkem ateismu a kixů v psychické činnosti „klasiků-zakladatelů“.
Všichni zakladatelé „dialektického“ materialismu i jejich ideoví protivníci – filosofové jiných směrů, jak je zřejmé dokonce z relativně nemnoha uvedených citátů, tak či onak píší o těch třech kategoriích, ve Vesmíru nerozryvně spojených, nazývaje je různými jmény, ale nemohou je spojit dohromady pomocí dialektické metody nebo nějak jinak syntetizovat zobecňující pojem na jejich základě, v němž se řeší a vyvstává jako zjevné NEDOrozumění konflikt materialismu, idealismu a „numerologické filosofie“, mumlající o tom, že čísla vládnou světu, ale jíž idealismus nepřikládal žádný význam, a materialismus ji řadil ke směrům idealismu.
Informační báze KSB