Zrušení nevolnictví

9.1.2017

Další úryvek z chystané knihy "Bůh synergie" (anotace + obsah)

Jedná se o knihu českého autora, která je v procesu tvorby/dokončování.

Zrušení nevolnictví

Ve školním dějepise se zrušení nevolnictví vykládalo jako zásadní přínos pro ruský venkov. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Zrušení nevolnictví sice dalo teoretickou svobodu, ale zato výrazně, především v dlouhodobém výhledu, zhoršilo hospodářské postavení rolníků. Bylo vlastně první otevřenou příčinou ruských revolucí 20. století¹. Celá řada aspektů podporuje toto tvrzení.

Začnu odkazem na předcházející stať. Britský historik Philip Longworth píše, že velkostatky byly nositeli rozvoje a pokroku. Jejich zánikem zmizela síla podporující technický rozvoj venkova, jenž ve své hrůzné zaostalosti prostě ustrnul. Takový už potom zůstal vlastně až do kolektivizace. O tom, jaké to bylo s hospodářskou výkonností Ruska, píše Alexandr Buškov.

Longworth také uvádí, že zajímavým a nečekaným důsledkem zrušení nevolnictví, který měl nakonec fatální dopad, bylo to, že lidé začali vstupovat do manželství dříve než dosud (uvádí se, že předtím do manželství mladí lidé vstupovali běžně až po 25. roku života), měli dříve děti a nastala klasická populační exploze. Vliv snad měla i zlepšující se lékařská péče. Uvedu jedno zajímavé zjištění: v Ruském impériu, na rozdíl od jiných koloniálních říší (například Britského impéria), platila na celém území pro všechny obyvatele stejná pravidla (což zřejmě také je jednou z příčin poměrně velmi dobrého postoje ‚anektovaného‘ obyvatelstva k říši a je příčinou malých odstředivých tendencí dodnes). Další zdroje uvádějí trochu jiné příčiny, ale i zde vystupuje souvislost s nevolnictvím. Pravděpodobnější příčinou pozdního vstupu do manželství byly zřejmě obstrukce ze strany poměščiků, pro něž vstup nevolníka do manželství znamenal ‚snížení výnosu‘, a proto sňatky povolovali teprve tehdy, když to již ohrožovalo reprodukci – tedy i ‚výnosy budoucí‘. V době zrušení nevolnictví, okolo roku 1860, mělo Ruské impérium okolo 70 mil. obyvatel, o půlstoletí později už dvojnásobek. Tento nárůst se přitom týkal více venkova než měst, a to především evropské části Ruska. Rozdrobená hospodářství se dále dělila, volnou půdou rolníci nedisponovali a na nákup další prakticky neměli zdroje.

Ruské nevolnictví představovalo veliký mravní problém celé ruské společnosti. To přiznávali jak odpůrci, tak i stoupenci nevolnictví. Oba tyto tábory spíše než o nevolnictví (крепостничество) otevřeně mluvili o otroctví (рабство). Ovšem poměščici měli v ruské vysoké společnosti velký vliv a blokovali jakékoliv řešení tohoto neudržitelného stavu².

Ruské nevolnictví bylo kuriózní i z dalších hledisek. Jednou ze zvláštností bylo i to, že nevolníky byli vlastně pouze Rusové, zatímco v dalších částech říše (na Sibiři, ve střední Asii, ve Finsku, v oblasti Kavkazu a v kozáckých oblastech) zavedeno nebylo.

V Rusku vládla obrovská nevraživost mezi rolníky a poměščiky. V roce 1856 car Alexandr II. sice odmítl názor, že by chtěl dát svobodu rolníkům, ale zároveň říkal, že „je lepší vyřešit tento problém shora, než zdola.“.

První se o zrušení nevolnictví pokoušel car Alexandr I. Ten si jeho neudržitelnost uvědomil v souvislosti s napoleonskými válkami. Hlavní oporou mu byl právník Michail Michailovič Speranskij, jeho úsilí však naráželo na odpor vysokých hodnostářů a také samotných Romanovců. Alexandr I. tak zemřel (na tyfus) dříve, než stačil nevolnictví zrušit³.

Jeho nástupce Mikuláš I. po celou dobu své vlády sestavoval komise, které se snažily navrhnout nějaké rozumné řešení⁴. Pro odpor poměščiků se však žádné všeobecné řešení nepodařilo prosadit. Zcela neúspěšný však nebyl. Během jeho vlády poklesl podíl nevolníků mezi rolníky z asi 58% přibližně na 35-45%. Hlavní úsilí na likvidaci nevolnictví bylo dílem Pavla Dmitrijeviče Kiseljova, za tímto účelem jmenovaného v roce 1834 do Státní rady a následně i do Tajné rady. Řada jednání však výsledek nepřinesla, pouze Mikuláš I. pochopil, že situace se bude řešit postupně a dlouho. Výšeuvedený Speranskij Mikuláše I. upozorňoval, že odstranění nevolnictví a otroctví je možné pouze za podmínky, že se v prvé řadě zlepší postavení tzv. ‚státních‘ rolníků, které se fakticky moc nelišilo od nevolníků patřících poměščikům.

Kiseljov chtěl nevolnictví odstranit postupně, aby nedošlo k ohrožení státu. Celou reformu podle něj bylo nutno doplnit o rozšíření obhospodařování půdy, snížení rozsahu feudálních povinností, modernizací agronomie a vylepšením kulturně-bytových podmínek rolníků. To vše bylo podmíněno hospodářskou politikou státu a efektivní administrativou. V letech 1837-1841 provedl reformu správy ‚státních‘ rolníků. Reforma představovala převod těchto rolníků z pravomoci Ministerstva financí pod pravomoc nově zřízeného Ministerstva státního majetku, které vytvořilo rozsáhlou administrativu na celém území státu s velkými pravomocemi. Zřídil síť zemědělských škol a podporoval zavádění nových plodin (brambory) a nových postupů (kypření půdy). V roce 1842 vedl práce na dokumentu (Положения об обязанных крестьянах), který určoval postup, jak může nevolník po dohodě s poměščikem vystoupit z nevolnictví. Dále inicioval vytvoření tzv. Bibikovského inventáře, prosazovaného generálním gubernátorem Bibikovem v Západním kraji (pravobřežní Ukrajina a gubernie Vilno). Jednalo se o úpravu vztahů mezi rolníky a poměščiky do roviny zákona. Následovaly ostré protesty poměščiků. Kiseljov také navrhoval využít ke zrušení nevolnictví dluhů, neboť výše dluhů poměščiků u státu by stačila k vykoupení většiny nevolníků. Pro odpor poměščiků se však tento způsob nepodařilo prosadit. Kiseljov byl ovšem napadán i ze strany rolníků a stoupenců zrušení nevolnictví, protože se jeho postupy považovaly za přísně administrativní a direktivní. Kromě toho se proti němu vlastně bouřili i rolníci (bramborové vzpoury). O tom, že administrativa vzniklá z jeho reforem nebyla zrovna ideální, píše i A. Buškov v knize Rudý car.

Ruský historik a demograf A. G. Rašin⁵ tvrdí, že pokles podílu nevolníků v tomto období je pouze okrajově důsledkem ústupu instituce nevolnictví, protože dominantní vliv měl přírůstek ‚státních‘ rolníků, tedy těch, kteří podléhali přímo státu. To znamená, že Kiseljov výrazným způsobem zlepšil postavení státních rolníků, ti změnili své návyky, například došlo k dřívějšímu osamostatnění dětí a začala populační exploze.

V roce 1853 vypukla krymská válka a rolníci odvedení do armády předpokládali, že vojenská služba v zájmu říše znamená osvobození od nevolnictví. Asi padly nějaké sliby, které se proměnily na chyby. Naděje naplněny nebyly a napětí rostlo dále.

Na rozdíl od Miluláše I., který reformou pověřoval zemědělské odborníky a státní úředníky (Kiseljov, Bibikov), Alexandr II. předal práci jejich nástupcům ve funkcích, tentokrát právě poměščikům (Panin, Muravjov, Orlov)⁶. Tím byl vymezen charakter reforem. V každé gubernii (nevolnictví bylo zavedeno v 52 guberniích z 65) byla v roce 1858 sestavena komise tvořená šlechtou, která měla právo do projektu vnášet úpravy. Program vlády předpokládal zrušení osobní závislosti rolníků na poměščicích při zachování vlastnictví půdy poměščiky. Rolníci měli dostat určitý příděl půdy, kterou byli povinni vyplatit zvláštními platbami (označované jako ‚obročí‘), nebo robotou. Po čase měli právo na výkup zemědělských usedlostí (obytných domů a hospodářských budov). Právní závislost se nelikvidovala hned, ale po 10 letech. Obava z všeruského rolnického povstání přinutila vládu několikrát měnit program reforem. Ty se upravovaly podle okamžité bojovnosti rolníků. Reforma se tak radikalizovala, zvýšily se příděly půdy a snížily povinnosti rolníků. V tomto stavu projekt ovšem vyvolal nespokojenost u poměščiků. A tak za redakce konzervativního poměščika Panina se povinnosti zvýšily a příděly snížily a v této podobě se zrušení nevolnictví v roce 1861 realizovalo.

Cena povinně vykupované půdy přesahovala tržní cenu půdy dvakrát až pětkrát (!). Samotný výkup se nedal obejít a realizoval se v průběhu 49 let buď finančně ‚obročím‘, nebo robotou, která ovšem na rozdíl od předchozí doby byla poměrně dobře vymezená. Přesto historikové upozorňují, že představovala vyšší cenu, než ‚obročí‘. Roční splátka činila 6 % z výkupní ceny nemovitostí. Při době splatnosti 49 let to znamenalo platbu za vlastní nemovitosti úročenou 5,6 %. Byl to vynikající, garantovaný a ničím neodůvodněný příjem pro poměščiky a gigantická zátěž pro rolníky. Výkup fakticky netrval celých 49 let, protože po revoluci v roce 1905 vláda platby poměščikům doplatila sama. Podstatně lépe na tom byli rolníci v Pobaltí, které nevolnictví zbavil již Alexandr I. sice bez půdy, ale také bez těchto neúměrně vysokých plateb. Výměra půdy byla určena řadou zákonů, jejichž výsledkem bylo to, že ‚nadbytečná‘ půda byla ‚odříznuta‘, zatímco chybějící půda znamenala snížení plateb – ovšem neproporcionálně. Celkově po reformě vycházelo 3,3 desjatin⁷ půdy na duši (na hlavu), což bylo méně, než před reformou. Mimoto poměščici do výkupu poskytovali půdu podřadnou, zatímco kvalitní si ponechali a pronajímali ji.

Z právního hlediska rolníci přestali být považováni za nevolníky, stali se ‚dočasně zavázanými‘, a to až do té doby, než s poměščiky uzavřeli smlouvu o výkupu půdy. Po podpisu smluv se stali ‚vykupujícími se rolníky‘, kteří po dobu výkupu (49 let!) nemohli půdu opustit. Oproti předešlé době nevolnictví sice měli teoretickou svobodu, ale neměli na ni nárok, protože se nejprve museli ‚vykoupit‘. Tento výkup trval déle, než byla tehdejší průměrná doba života v Rusku⁸! Výkupní platby samy o sobě představovaly asi polovinu zemědělských výnosů! Jedním z mála přínosů byl zánik práva poměščiků povolovat sňatky nevolníků. Populační exploze, omezená dosud na státní rolníky, se rozšířila na celý ruský venkov.

Zrušení nevolnictví bylo velmi špinavou záležitostí. Ale i ta byla ještě daleko překonána existencí tzv. odřezků⁹. Šlo o pozemky, které si ponechali poměščici a které byly umístěny mezi usedlostmi, zdroji vody a polnostmi. Jejich součástí byly pastviny, lesy a silnice a představovaly asi 18 % pozemků, kterými disponovali rolníci do zrušení nevolnictví. V některých oblastech, například v Samarské oblasti, odřezky představovaly i více, než 40 % půdy. Příčinou byly zvláštní smlouvy, umožňující rolníkům namísto výkupu využít možnosti ‚darování půdy‘. V těchto případech příděly byly velmi malé, okolo jedné desjatiny. Rolníci se tím sice vyhnuli zničujícímu výkupu, ale upadli do ještě horšího nájmu¹⁰. ‚Darování‘ půdy se stalo obvyklé v černozemní oblasti.

Za ‚právo vstupu‘ na ‚odřezky‘ si poměščici nechávali platit vysoké ceny robotou nebo dalšími platbami. Odřezky byly všeobecně rozšířené a představovaly samy o sobě obrovské zatížení rolníků a bezpracný, ničím neodůvodněný příjem poměščiků. Poměščici při obchodech s půdou samozřejmě považovali odřezky za hlavní faktor stanovení ceny nemovitostí. Jejich likvidace byla klíčovým požadavkem všech revolučních stran. Osobně bych se nedivil, kdyby zánik liberálních stran v roce 1917 byl důsledkem toho, že vlády sestavené těmito stranami odmítly ‚odřezky‘ zlikvidovat.

Tolik teorie. V praxi bylo ještě hůře. Vláda již dopředu provedla mobilizaci a přeskupení vojsk. Samotné zveřejnění zákona vyvolalo obrovské protesty, jen v roce 1861 bylo více než 1000 rolnických povstání a většinu potlačovali vojáci. Kromě toho vláda měla strach, že vojáci své pušky obrátí proti ní.

Vlastní realizace rušení nevolnictví začala uzavřením smluv poměščiků s občinami. Více, než polovina občin to odmítla udělat, takže rolníci zůstávali ‚dočasně zavázanými‘. Tento stav trval ve větší části říše do roku 1883 a na periférii až do roku 1913, kdy byli rolníci povinně přivedeni k výkupu na základě zákona.

V Rusku v té době ovšem existovali nevolníci, kteří již půdou nedisponovali. Bylo to sice v rozporu s ruským právem, ale oni prostě zastání neměli. Ti byli zbaveni nevolnictví, aniž by měli možnost získat půdu a dokonce i vlastní bydlení.

Státní rolníci na tom byli lépe. Těm byla zachována veškerá půda, kterou dosud disponovali (5,9 desjatin na ‚duši‘), a mohli si vybrat, jestli budou pouze platit daně, nebo půdu vykoupí. Výkupní ceny byly v průměru 2-2,5x nižší, než měli nevolníci (odpovídaly tržním cenám) a neexistovaly zde ‚odřezky‘. Tito rolníci měli vlastně štěstí, protože pro ně reforma začala až v roce 1866. Car v roce 1861 totiž shodil zodpovědnost za rolnická povstání na ministra státního majetku Muravjova, který po řadě rozepří v roce 1862 z funkce odstoupil. A Muravjov¹¹ byl pašák! Neměl rád nespravedlivé zvýhodnění některých skupin obyvatel! Proto původně prosazoval pro státní rolníky podobné podmínky, jaké měli ostatní nevolníci, tj. ořezání půdy a zvýšení výkupních cen.

Co s tím vším mohli udělat rolníci? Jedině to, že po skončení zemědělských prací se odebírali do měst a v zimě pracovali jako dělníci v továrnách. To mělo několik dopadů. Jednak tím snižovali cenu práce dělníka, jednak se stalo zvykem, že mnohé podniky na léto zavíraly.

Samozřejmě, že poměščici se po zrušení nevolnictví předvedli. Ačkoliv měli naprosto ideální podmínky pro rozvoj hospodářství (zrušení nevolnictví jim dalo více, než polovinu zemědělské půdy v evropské části Ruska – 76 miliónů desjatin, zatímco rolníci získali 73 miliónů desjatin), vedle samotné půdy i příjmy z ‚výkupu‘, zemědělství se prakticky nevěnovali, půdu pronajímali drobným rolníkům a peníze utopili v přepychu. A tak k roku 1905 jim zůstávalo již jen 50 miliónů desjatin a řada z nich žila v bídě a nenávisti k rolníkům, kteří nechtěli na ‚ušlechtilé‘ řádně pracovat. Ve skutečnosti na velká hospodářství v roce 1905 připadalo jen 20% půdy¹².

Na závěr ještě upozorním na zajímavou skutečnost. Ačkoliv se ruská vláda snažila modernizovat ruské zemědělství a zvýšit jeho výkonost přechodem na kapitalistické hospodaření, občiny dokázaly velkostatky vytěsnit. Příčinou bylo nastavení vysokých výkupních plateb, tedy přesně to, co mělo být motorem kapitalistického rozvoje. Od těchto neúměrných plateb se odvíjely nájmy, které byly vyšší, než zemědělská renta, jaké dosahovaly velkostatky. Proto pro ‚podnikatele‘ bylo výhodnější půdu pronajmout rolníkům (občině), než na ni vést zemědělskou velkovýrobu. Ve skutečnosti náklady na nájmy a výkup půdy několikanásobně převyšovaly výnosnost půdy. To znamená, že ti chudí a nevybavení rolníci z hlediska klasické politické ekonomie byli paradoxně podstatně výkonnější, než moderní velká hospodářství.¹³

Vzepětí teroru

Zrušením nevolnictví se otevřelo leccos, jen ne ‚světlé zítřky‘. Samotní rolníci o takovéto ‚osvobození‘ zpod jařma nevolnictví zájem neměli a mnoho občin dalo přednost setrvání ve stavu ‚dočasně zavázaných‘ před naprosto zbídačenou svobodou. Zrušení nevolnictví nesnížilo napětí ve společnosti, ale dále je vyhrocovalo. Vědomí nespravedlnosti v ruské společnosti rozšířila tolik po právu pomlouvaná, inteligence. Inteligence začala organizovat akce na podporu rolnictva, i když se její kroky nakonec proměnily na čistokrevný teror namířený nejen proti vrchnosti, ale dokonce i proti rolníkům.

Co se týče hospodářského vývoje, bylo Rusko ve srovnání s evropskými státy a Severní Amerikou silně … ale vlastně ano, zaostalé. To zaváhání souvisí s tím, že Rusko na tom až tak špatně nebylo, jenomže se svými tvrdými přírodními podmínkami muselo konkurovat zemím s podstatně lepším podnebím¹⁴. Vlastně jediným vývozním artiklem bylo obilí. Ovšem USA po občanské válce rychle sílily a zvyšovaly vývoz svého obilí a postupně vytlačovaly Rusko z mezinárodního trhu. Rusko se rozhodlo konkurovat snížením cen pod heslem „Sami nebudeme jíst, ale budeme vyvážet“. Během dvou desetiletí cena obilí spadla na polovinu¹⁵.

Autorem tohoto hesla byl v roce 1891 I. A. Višněgradskij, v letech 1887-1892 ruský ministr financí. Bylo to v době velké neúrody a on měl obavu ze ztráty příjmů z prodeje obilí, které potřeboval pro budování průmyslu. Přitom se však nestaral o stav zemědělství, a tak se mu podařilo vyvolat na venkově hladomor. Následný pád Višněgradského ovšem nebyl důsledkem hladomoru, ale vlastní nemoci a dvorních intrik …

Až dosud bylo možno říci, že ve špatném stavu byla pouze drobná zemědělská hospodářství. Tímto krokem se oslabily i velkostatky, ty byly tlačeny k vývozu pod cenou a klesala úroveň jejich profinancování. Jak to dopadlo? Jak asi. Výkonné velkostatky zkrachovaly a následně se půda pronajala drobným rolníkům. Vlastníci půdy si výnosy zachovali a možná i zvýšili a na ostatním nezáleželo. Při nezájmu poměščiků a vlády o rozumné řešení se v tuto chvíli již definitivně zavíraly dveře k jakýmkoliv rozumným řešením.

Ať je na tom ruská inteligence s duševními schopnostmi jakkoliv, nakonec právě tato skupina obyvatelstva, reprezentující především nižší úřednictvo, pochopila neudržitelnost situace. Byli to tito lidé, kdo začali hledat cestu z tohoto prokletí. Velmi rychle pochopili, že klíčem jsou změny a narovnání na venkově.

Zcela běžně se lze setkat s tvrzením, že ruská inteligence zastávala naprosto katastrofální pojetí práva. S tím lze bez problémů souhlasit. Lze pro to najít spoustu důkazů, ovšem nutno dodat, že její myšlení bylo pouze odrazem bezpráví, které vládlo v Rusku minimálně od doby Petra I. Velikého. Dodejme, že způsob, jakým nevolnictví zrušil za spolupráce s poměščiky Alexandr II. tomu také nepomohl.

A tak se z nepovoleného sňatku bohatého poměščika Jakovleva a mladé Němky z rodiny malých úředníků jménem Haag narodil syn Alexandr Ivanovič Gercen. Toto příjmení mu vymyslel otec a znamenalo ‚syn srdce‘. Byl to svobodymilovný fantasta a během studií matematiky a fyziky na Moskevské státní univerzitě se s kroužkem jemu podobných seznamoval s ruskými dějinami, německou filozofií a myšlenkami utopického socializmu. Po odchodu do emigrace se setkal s řadou revolucionářů, přiklonil se k socializmu a hlásal, že revoluce nejprve vznikne v Rusku. Po zrušení nevolnictví, spolu se sečtělým učitelem a literátem Nikolajem Gavrilovičem Černyševským, založili tajný revoluční spolek Půda a svoboda¹⁶, který formuloval ideje řečeného ‚narodnictví‘. V letech 1861-1864 měl asi 3 000 členů, včetně bojové organizace pod velením podporučíka A. A. Potebni. Pod tlakem vlády, v důsledku neúspěšného povstání a nedůvěry společnosti se v roce 1864 spolek rozpustil. Zánik organizace neznamenal zánik idejí, neboť společenské podmínky za moc nestály.

V roce 1876 vzniká spolek podruhé, tentokrát pod vedením A. D. Michajlova, G. V. Plechanova a D. A. Lizoguba. Měl asi 200 členů a opíral se o řadu dalších spolupracovníků. Na rozdíl od předchůdců se členové odklonili od socialistické teorie a využili lidem pochopitelnější pragmatický pohled. Za cíl prohlásili anarchii a kolektivizmus. Program zahrnoval tyto body:

1. Předání veškeré půdy rolníkům

2. Zavedení samosprávy

3. Svoboda vyznání

4. Právo národů na sebeurčení

Za účelem prosazení programu vedli nejen agitaci, ale uplatňovali i teror proti úředním činitelům a tajné policii. Výrazně ovlivnili studenty, ale na rolníky měli vliv minimální. Spolek se v roce 1879 rozpadl, ovšem jeho vojenská organizace založila nový spolek ‚Svoboda lidu‘¹⁷.

‚Svoboda lidu‘ si kladla za cíl přinutit vládu k demokratickým reformám a za tím účelem postupně přijímala za své prostředky spolku ‚Půda a svoboda‘. ‚Svoboda lidu‘ neměla oporu v širokých vrstvách obyvatel, ovšem měla podporu inteligence (a do značné míry i šlechty) a proměnila se ve spolek sebestředný, orientovaný na teror proti státní moci. 1. 3. 1881 byl zavražděn Alexandr II. Jeho syn Alexandr III. se vrhl plnou silou do boje s terorem, ovšem přitom si neuvědomil, že faktickou příčinou teroru je podoba moci, kterou reprezentuje. Nic na základech státní moci nezměnil. I když samotný spolek Svoboda lidu se mu podařilo zlikvidovat, podhoubí žilo dál a bezprostředně ohrožovalo na životě každého, koho bylo možno považovat za příslušníka tvrdého jádra státní moci. Později vznikají podobné, již neúspěšné spolky, například jako ilegální politická strana Právo lidu, zničená Ochrankou pod vedením Zubatova.

Na závěr této části se ještě vraťme k Parševovu zákonu. Ruské zemědělství nemůže za rovných podmínek konkurovat zemím s příznivějšími podmínkami. Potom ale problémy ruského venkova z doby po zrušení nevolnictví byly naprosto logické! Ruská společnost se tvářila jako otevřená, to však znamená, že nebyla nejmenší síla schopná zajistit profinancování zemědělství. Narodnici problém viděli, ale ani netušili, že nemají nejmenší představu, jak jej řešit.

Daně v Rusku

Tento exkurz jsem původně zamýšlel zpracovat v podstatně menším rozsahu, ale téma se ukázalo docela zajímavé. Daně se vybírají všude na světě a státní příjmy jsou velmi často ‚úzkým profilem‘ mnoha vládců. A tak hledají další příjmy a vymýšlejí nové daně a cla. (To, co existovalo v Rusku, je podobnou ‚písní‘, jaká se pěla a vlastně stále pěje i v dalších krajích tohoto širého světa.)

Výběr daní v Rusku začal (jak by tomu mohlo být také jinak) v době formování Kyjevské Rusi v 9. století. Kníže Vladimír po křtu a založení církve svaté jí dal právo na desetinu ze všech příjmů. Sám ovšem také nezůstal na suchu. Knížecí daně byly zprvu občasné, později pravidelné. Platilo se kůžemi, za dům, z pluhu nebo za ‚čepici‘. Různé skupiny obyvatelstva platily různě. Vládci Kyjevské Rusi vesměs předepisovali nízké daně, nižší, než jejich sousedi – především Chazaři. Díky tomu se k nim přiklonily celé oblasti dosud Chazarům poplatné. Někteří vládci ovšem pozapomněli, že umírněnost je ctností vlády, a tak, když kníže Igor daně zvýšil a ještě je pro jistotu šel vybírat podruhé, Drevljané takovéhoto výběrčího poslali tam, odkud není návratu. Kromě toho se platila celá řada cel, například mýto za přechod hor, převoz přes řeku, za obchodní sklady, za právo pořádat trhy a za právo vážit a měřit. Navýšené daně platili odsouzení anebo, což je také zajímavé, v případě neodhalení viníka zločinu platilo obyvatelstvo žijící v místě zločinu (v rámci tak řečeného ‚společného ručení‘ – круговая порука). Tím byli obyvatelé zainteresováni na odhalování zločinů a nekryli je. S příchodem Mongolů (Tatarů) se daně změnily. Základem se stala daň z každé duše mužského pohlaví a z hlavy skotu.

Na druhé straně ruští vládci byli dlouhou dobu sami poplatní především Mongolům a sloužili jim jako výběrčí daní. Tuto bohulibou činnost vykonávali na základě ‚jarlyku‘, listiny opravňující k výběru daní, vydané mongolským chánem. Samozřejmě, že si přitom dokázali odsypat pro sebe příslušný podíl. Známým je Ivan I., řečený Kalita, což mongolsky znamená měšec. Platby daní Mongolům ukončil Ivan III., když je, samozřejmě, nahradil daněmi vlastními.

V druhé polovině 14. století se základem daní staly ‚daně z pluhu‘. Daně se odváděly nejen penězi a naturáliemi, ale i osobními pracovními povinnostmi. Postupně se daně staly složité a nepřehledné. Po skončení ‚Velkého nepokoje‘¹⁸ byl výběr daní bolavým místem nové dynastie Romanovců, proto panovníci začali daňovou soustavu přebudovávat. Celé to však bylo nesystematické, daňové zatížení přitom dosáhlo pětiny příjmů, tedy dvojnásobku dosud obvyklé výše. Další příjmy se Romanovci pokusili najít v nepřímých daních – například daň ze soli. Tato daň prudce dopadla na chudé a těžce pracující, kteří se hojně živili solenými rybami. Solení ryb bylo náhle příliš drahé, ryby se kazily, nastal hlad a rozhořela se povstání. Následně byla daň ze soli zrušena a roku 1653 byl zaveden nový a přehledný systém cel.

Dalším, pro koho státní pokladna byla příliš mělká, byl Petr I. Zpočátku pokračoval v dosavadní praxi vypisovat nové daně, dokonce ustavil úředníky, mající za úkol vymýšlet, co by ještě šlo zdanit. Ale v dalším se Petr I. začal věnovat zvýšení hospodářské výkonnosti, produktivity a rozvoji hornictví a průmyslu. Zakládal podniky, které převáděl na soukromé osoby a zároveň jim věnoval jako zdroj pracovních sil celá sídliště. To byl především právní problém vzhledem k postavení nevolníků, kteří se takto fakticky stali otroky a dostali se do prakticky bezprávného postavení. Ovšem Petr I. válčil na všechny strany, potřeboval velké peníze, a proto zaváděl daně ze všeho možného i nemožného – daně z hospod, pecí, melounů, obchodních lodí, ořechů, pronájmu, oken, daň za rozbíjení ledu, buřiči platili daň dvojitou. Nakonec byla uvalena daň na bradku a vousy. Vousatí prostě platili, ovšem šlechta a duchovenstvo méně, než obchodníci, vousatí rolníci zase platili při vjezdu a výjezdu z vesnice (to ovšem neplatilo na Sibiři, nový pán si prostě nemohl dovolit přitvrdit, poddaní by se vzbouřili) …

Základem zemědělské daně se stala daň ze statku. Na to ovšem rolníci rychle našli odpověď, když začali oplocovat celé skupiny statků. Proto se stejně rychle zase přešlo na daň z ‚mužské duše‘. Když už se Petr I. tak intenzívně věnoval daním, začaly se jeho zásluhou nakonec objevovat i rozumnější přístupy a byl tady začátek evidence údajů o hospodářské výkonnosti a objevila se průmyslová daň.

Ovšem úpisy daní převyšovaly reálné možnosti je platit, proto se za Kateřiny I. daně snížily. Dalším problémem byl vznik monopolů po rozprodejích a nedobrá finanční správa říše. Kateřina II. tedy zrušila řadu rozprodejů a monopolů, snížila cenu soli a dočasně zakázala vývoz obilí. Udělala pořádek ve finanční správě v metropoli i guberniích. Tímto, zároveň s kolonizací Novoruska (pobřeží Černého moře), zvýšila příjem státu. Řada rozhodnutí sice měla rychlý efekt, ale je obtížné je považovat za rozumné. Příkladem bylo uvolnění obchodu s lihem, což vedlo sice ke zvýšení státních příjmů, ale také k nárůstu opilství. Kateřina II. zavedla obchodní daně a za tím účelem rozdělila kupce podle kapitálu do gild¹⁹. Zajímavostí je to, že příslušnost ke gildám vlastně nebyla kontrolována, vše bylo postaveno na poctivosti obchodníků. No, mám jisté pochybnosti, že by se ruští obchodníci odlišovali od jiných. A tak většinu daňových příjmů tvořila nepřímá daň z nápojů a na druhém místě byla daň z duše (člověka). Za Kateřiny II. také vznikl systém decentralizované daňové správy.

Za napoleonských válek výdaje dvakrát převýšily příjmy, takže M. M. Speranskij provedl reformu daní a snížil státní výdaje. Základem jeho politiky byl požadavek na vyrovnanost rozpočtu – výdaj se mohl uskutečnit teprve tehdy, když pro něj existoval příjem.

Koncem 19. století se daňový systém začal modernizovat a objevily se nové daně, jako daň z aukčních prodejů, daň z práva obchodovat, daň z akciového kapitálu a daň ze zisku. Za vlády Mikoláše II. docházelo se zřetelem k velkému vnitřnímu napětí ke snižování daní z půdy a i jejich odpouštění²⁰. Ruské hospodářství bylo v té době ve stavu rychlého hospodářského rozvoje a mělo, dílem ministra financí a předsedy vlády S. J. Witte, velmi dobrou měnu, žádanou v celém světě – zlatem podložený rubl²¹. Měna založená na zlatě měla i své velké nevýhody, především nízký stav oběživa, což mělo vážné důsledky na oběh zboží na venkově a nárůst státního dluhu. Přesto celkově je nutno hodnotit stav ruského impéria na začátku 20. století po finanční stránce kladně. Po vstupu Ruska do první světové války katapultovaly státní výdaje, což vláda řešila zrušením zlatého standardu a emisí nekrytých peněz, ale vážnější potíže se stabilitou financí v té době nenastaly.

Na závěr ještě jedna zajímavost ze světa daní. Jistou daňovou absurditu prosadil po finančním krachu své politiky Chruščov, když nechal v Sovětském svazu zdanit ovocné stromy²² …

Shrnutí

Jádro ruských událostí od poloviny 19. století představovalo zrušení nevolnictví a slábnutí moci a důvěryhodnosti cara.

Deklarované zrušení nevolnictví nebylo zrušením nevolnictví, jen za krajně nepříznivých podmínek otevíralo takovou možnost. Velká část rolníků byla extrémně přetížena platbami, a dokonce i robotou! Zrušení nevolnictví z hlediska práv znamenalo pouze slovíčkaření. Fakticky se postavení rolníků nezlepšilo, ale naopak zhoršilo.

Výsledné gigantické zatížení rolníků dále omezovalo možnosti rozvoje zemědělství. Ve skutečnosti Ruské impérium, zemědělský stát, na zemědělství nestál, ale jak dokazuje Prudniková, ohromný zemědělský sektor musel být subvencovaný slaboučkým průmyslem²³ a to ještě za situace, když značná část průmyslu nesledovala zájmy a potřeby Ruska, ale zájmy svých zahraničních vlastníků, kteří Rusko využívali jako kolonii. Venkov zůstával v katastrofálně podkapitalizovaném stavu, ze kterého se začal vymotávat teprve se vznikem traktorových stanic v době kolektivizace. Rolníci prostě neměli nejmenší možnost kupovat jakékoliv modernější zařízení. V této souvislosti připomínám Churchillův citát: „Stalin převzal Rusko s dřevěným pluhem a předal jej s atomovou bombou.“

A nakonec musím uvést jako veliký problém právě občinu²⁴ – společné hospodaření rolníků (vesnice měly často více občin). Ideál rolníků na jedné straně ponechával soukromé obhospodařování (nikoliv vlastnictví) půdy, na druhé straně byl společenským pojištěním, v ruském podnebí velmi důležitým. Občina však nedávala žádné záruky na přidělení budoucích polnosti a mohla každý rok půdu libovolným způsobem znovu rozdělit. Rolníci proto neměli žádný zájem pečovat o zvýšení výnosnosti půdy, když i přírodní podmínky situaci neusnadňovaly. Půda byla rozdrobena na spoustu malých políček a rolníci často měli přidělené polnosti mezi sebou velmi vzdálené. Uvádí se dva okamžité výnosy kolektivizace, které se nevázaly na žádné investice typu traktorových stanic. Jednak to bylo právě společné hospodaření na scelených polích, čímž se zmenšily vzdálenosti, jež museli překonávat rolníci, a jednak skutečnost, že sjednocením malých políček zaniklo velké množství mezí a podstatně se zvýšila rozloha obdělávané půdy!

Ve svém důsledku zrušení nevolnictví zahnalo ruské rolníky do dluhové pasti. Ruský venkov se však, vzhledem k finanční situaci a podnebí, setrvale pohyboval na hranici přežití. Možnosti nějakého dalšího úsporného režimu zde nebyly. Jisté ‚změkčení‘ přinesla revoluce v roce 1905, ale to zde již žily spousty zbídačených lidí … a další k nim přidala Stolypinova reforma. V důsledku toho, že poměščici ve své většině nezavedli velkostatkářské hospodářství, chyběla venkovu rozvojová síla, pouze se rychle přelidňoval a zůstával katastrofálně zaostalý.

Dalším faktorem této doby byl rozvoj anarchistického hnutí. Prostudované dokumenty naznačují, že bylo důsledkem mravní kocoviny ve společenské elitě a podstatnou příčinou bylo i právě zrušení nevolnictví. Tomu odpovídá i filozofie ‚narodniků‘, kteří hlásali názor, že „lid potřebuje půdu a svobodu“ (stejnojmenné hnutí zorganizované Gercenem). Jejich metoda terorizmu je sice jako prostředek prosazování velmi pochybná, ale společenské ‚elity‘ prostě jinou možnost nedávaly.

Velmi vyhraněný antagonizmus (jak byl přítomen v marxisticko-leninské ideologii doby socializmu) má zcela jasný původ v podmínkách ruské společnosti doby ‚zrušení nevolnictví‘. Teď pouze odkáži na kolektivizaci (budeme se jí zabývat dosti podrobně), během níž se do nebetyčných výšin vyhrotily problémy s kulaky a s lidmi spojenými s uprchlými poměščiky a průmyslníky. Kromě toho se na pozadí událostí odehrál velký zápas i se skupinami lidí zdánlivě s Ruskem zcela nespojenými – také se k němu dostaneme. Teprve tyto souvislosti vysvětlují mnohé z toho, co doprovázelo éru socializmu v SSSR i v Československu. Všimněte si zjevného převzetí ruských reálií 19. a 20. století československou politikou doby socializmu. Nestudoval jsem otázky československého zemědělství v období mezi třicetiletou válkou a kolektivizací, ale zjevně zde byla situace odlišná, byť některé aspekty československé agrární reformy z let 1919-1920 se podobají ruským reáliím a v delším časovém horizontu se mohly také vyhrotit. Jen upozorňuji, že československá kolektivizace byla nakonec provedena velmi dobře a československé zemědělství dosáhlo vynikajících parametrů.

Zaměření na minulost není nic nového, tam se nepřítel hledá vždy nejsnadněji. To platí i pro současnou dobu a současné politické doktríny.

Ale zpět. Tragédie Ruska a revoluce let 1905-1917 jsou důsledkem tlaku poměščiků, kterým se podařilo získat nadvládu nad početným, ale bezmocným rolnictvem. Ukazuje to na nebezpečnost lobbizmu jako takového, prosazování často pochybně získaných práv a nebezpečnost jejich naprostého upřednostnění před spravedlností.

poznámky