10.3.2016
pe-tri
Snaha o co nejkomplikovanější vystižení aspektů KSB/DVTR
nebo
Úvaha na téma: Iterační optimalizace subjektivních názorů a její důsledky?
(nadpis upraven redakcí, pozn. :)
Vyjděme z axiomu, že každý lidský jedinec jsme od narození potencionálně dobrým Člověkem (tedy bytost s lidským strojem psychiky). Je však na nás, jak s touto potencionalitou naložíme. Je na nás, zda ji budeme svým životem realizovat nebo nikoliv. Na začátku naší úvahy je užitečné si uvědomit, že tuto seberealizaci nemáme tak zcela ve svých současných rukou a to v tom smyslu, že cílevědomě pracovat na tom, stát se dobrým Člověkem můžeme, až tehdy, když převezmeme plnou odpovědnost za své jednání do svých vlastních rukou, srdce a mysli. Avšak tomu, než tato plně svéprávná situace nastane, předchází lidskému životu dvojí období, které svým působením vytváří každému z nás individuálně rozdílnou, nazvěme to - „startovací pozici“ do dospělého života. Za prvé to je naše genetika (rodina, poměry v rodině, lokalizace rodiny, …), na kterou se tak můžeme dívat i jako na spravedlivé dědictví z předcházejících forem naší existence (a jako takové v sobě plně nese konsekvence z této naší minulé existence, všeobecně známé pod pojmem karma). A za druhé to je výchovně-kulturní vliv v našem dětství a dospívání, kteréžto období úměrně tomuto vlivu zákonitě formovalo či determinovalo naše tělesné, emocionální, mentální a světonázorové predispozice obsažené ve výše uvedené startovní pozici našeho dalšího dospělého života (lidově - se učit, se učit, se učit:).
Dále předpokládejme, že kvalitativní stav této naší startovní pozice nám umožňuje chápat a položit si otázku ohledně toho, jak vlastně máme, chceme či můžeme se svým dospělým životem naložit, jak využívat daru svobodné vůle, kam napřít své snažení, aby nebylo marné. Je nasnadě, že na takto položenou otázku odpovíme každý po svém a to v přímé úměře k této naší, výše zmíněné, individuálně různé startovní pozici. Naskytá se tu však otázka. Lze platně říct, že nějaká odpověď je lepší než druhá nebo je vše relativní a tedy co platí (je dobré) pro jednoho neplatí pro druhého? Pro možnost najít kvalitní odpověď si nyní pojďme zformulovat n+1. smysluplný poznatek (n – nechť si každý dosadí sám, dle vlastní míry chápání a vědomosti o tom, že znalosti jsou moc:) spočívající v tom, že názory (odpovědi na otázky) každého jedince jsou jednak ryze subjektivní a dále – a tady pozor - jako takové jsou předmětem vývoje (kvalitativního růstu) což implicitně říká, že jedna odpověď je vskutku lepší než druhá. Jak říká klasik: “jen ten, kdo nikdy nemění své názory, má víc rád sám sebe než pravdu“. Je tedy na místě, co nejdříve se ve svém životě naučit pracovat s myšlenkou nutnosti (chceme-li tedy realizovat svůj potenciál) celoživotní iterační (cyklicky opakovaně prováděné „oddělování zrna od plev“, kdy každý další cyklus staví na výsledku cyklu předchozího) optimalizace svých subjektivních názorů, kterýžto trvalý proces si můžeme schématicky zapsat např. takto :
Od mladické neznalosti k všeobecnému (mainstreamovému) poznání (nevyžaduje žádné zvláštní úsilí), od všeobecného poznání k poznání individualizovanému (vyžaduje vlastní úsilí), dále pak od individualizovaného poznání k poznání optimalizovanému (vyžaduje přemýšlení a zkušenosti) a na konec od optimalizovaného subjektivního poznání k dostatečnému poznání objektivní reality (objektivních zákonitostí – vyžaduje hluboké přemýšlení a bohaté životní zkušenosti). Fakt existence objektivní reality (objektivně existujících zákonitostí) berme prosím jako n-tý smysluplný poznatek (kdo nesouhlasí, nechť si znovu projde žebříček svých smysluplných poznatků nižších než n :-).
Na této naší cestě životem, na které, jak už víme a (snad i akceptujeme), kontinuálně zkvalitňujeme své vlastní subjektivní názory (což lze zajisté dobře vyjádřit i obrazně, myšlenkou o skládání obrázku v puzzle či mozaice), což vlastně znamená, že roste naše individuální míra chápání objektivní reality, postupně zjišťujeme, že v korelaci (souvztažnosti) s růstem této míry objektivity našich subjektivních názorů se vyvíjí (mění) i povaha a charakter individuálních a skupinových cílů, které si před sebe klademe. Toto je důležitý poznatek. Zopakujme si ho: s růstem objektivity našich subjektivních názorů jsou přímo svázány vektory cílů v našem osobním i společenském životě (cíle jsou funkcí míry chápání objektivní reality). Přitom je zřejmé, že tato změna v orientaci našich cílů je přímo svázána se snahou o realizaci toho potenciálu, který jsem zmínil na samém začátku textu. Tedy s realizací sebe sama coby dobrého Člověka. Jen zde okrajově upozorním na to, že z výše uvedeného vyplývá, že chceme-li u druhého dosáhnout změnu v jeho vektoru cílů či ho vůbec zbavit bezcílného bloumání, nebývá úspěšná ta strategie, které ignoruje poznatek o závislosti volby cíle na míře objektivity subjektivních názorů. Je tedy produktivnější zaměřit se (jakoby oklikou) primárně na posun v subjektivních názorech dotyčného, než vyvíjet přímý tlak (požadavek) na (od změny názoru odvislou) změnu cíle.
Tak a nyní se dostáváme do okamžiku, kdy si můžeme zformulovat n+2. smysluplný poznatek. Jde v něm o to, že právě efektivnost toho, jak se nám daří dosahovat své cíle, je vhodné chápat jako kritérium míry objektivity našich subjektivních názorů, respektive směru jejich vývoje. A v přímé vazbě na tento n+2.smysluplný poznatek je namístě (spíše naprosto nezbytné, chceme-li řízeným způsobem růst směrem k dobrému Člověku) položit si sám sobě analytickou otázku:
Narůstá má efektivnost při řešení každodenních výzev souvisejících s dosahování mých vytčených cílů?
Pokud je odpověď na tuto otázku ANO, pak s vysokou mírou objektivity:
- Lze pozorovat, že množství a složitost překážek (problémů, bloků, ostnů, nerovnováh…) se na naší cestě životem umenšuje, z čehož lze dále usuzovat, že naše míra chápání objektivní reality skutečně roste a jsme tedy na správném kursu, na kterém naše optimalizované subjektivní názory postupně konvergují (přibližují se) k objektivní realitě a stroj psychiky k lidskému typu. (Pozn. v křesťanské motlitbě Páně (Pán je zde analog objektivní reality) je tato situace vyjádřena přikázáním … buď vůle Tvá …).
- Prognóza naší budoucnosti je příznivá, kvalita našeho života roste a proto se doporučuje pokračovat v nastoupené cestě optimalizace subjektivních názorů s opodstatněným očekáváním, že se tyto pozitivně promítnou do struktury volby našich dalších (nových) individuálních i skupinových cílů a jejich uskutečnění.
Avšak pokud je (upřímná) odpověď na výše položenou otázku NE, pak opět s vysokou mírou objektivity:
- Lze pozorovat, že množství a složitost překážek (problémů, starostí, zádrhelů všeho druhu,…) na naší cestě životem roste, což nám potvrzuje, že naše míra chápání objektivní reality neroste, naše subjektivní názory se nezkvalitňují (neobjektivizují) v důsledku čehož divergují (vzdalují se) od objektivní reality s progresem nepříznivé prognózy pro další průběh kvality našeho života do budoucna. Stroj psychiky se nemění k lidskému, a pokud dochází k jeho (zhusta neuvědomované) změně, jedná se o přechody mezi nelidskými typy (zvířecím, biorobotickým a démonickým).
- Je žádoucí (či spíše opět nezbytný) zásadní korekční zásah do řízení iteračního optimalizačního procesu vývoje našich subjektivních názorů s cílem upravit tento proces tak, aby odpověď na výše položenou otázku mohla být co nejdříve změněna na ANO. V opačném případě se seberealizace stává stále víc nedosažitelnou.
A nyní, když jsme si nastínili jak to je s námi jednotlivci, naskýtá se vhodná příležitost, poohlédnout se po odpovědi na další klíčovou otázku, kterou je povaha vztahu (existuje-li vůbec) mezi subjektivními názory jednotlivců a společenskými poměry panujícími v různých kolektivech.
Otázka tedy zní: Jaký vliv má kvalita subjektivních názorů příslušníků nějakého kolektivu na kvalitu sociálních poměrů v tomto kolektivu panujících? A tady mějme na mysli kolektivy všeho druhu tj. od rodiny a party kamarádů či spolužáků, přes kolektivy pracovní a zájmové až ke kolektivům celonárodním, potažmo všemu lidstvu. Odpověď na tuto otázku, byť je samozřejmě opět jen subjektivní, ale přece jen je tento subjektivní názor optimalizován a verifikován, tak odpověď na tuto otázku lze s klidným svědomím prohlásit za n+3. smysluplný poznatek. Odpověď je následující:
Souhrn (zprůměrovaný sumář) individuální míry chápání objektivní reality a z toho plynoucí stanovování a úsilí při dosahování individuálních a skupinových cílů všech členů kolektivu vytváří, nazvěme to pracovně - informační pole, které lze příznačně chápat jako jakési podhoubí, ze kterého vyrůstají (analogicky k tomu, jak z běžného pole vyrůstají rostlinky dle semínek do pole zasazených – semínka jsou pak analogem k lidským činům) reálné vztahy (mravní, právní, kulturní, ekonomické…) formující kvalitu společenských poměrů daného kolektivu (tedy kvalita společenských poměrů je funkcí průměru/mediánu míry názorové objektivnosti všech členů uvažovaného kolektivu).
Přičemž na pomyslné stupnici těch společenských vztahů se můžeme pohybovat od tvrdých, davo-elitářských forem otevřeného otrokářství a různé formy znásilňujícího fašismu (šikany) na jednom (nežádoucím) pólu, přes různé formy totalitních, pseudodemokratických a vykořisťovatelských režimů až k režimům mezilidsky spravedlivým, založeným na skutečné svobodě a podpoře celoživotní optimalizace subjektivních názorů každého seberealizujícího se Člověka (a v nich kořenící spravedlivá společenská praxe) na pólu druhém.
A nyní si všimněme. Co je přímým důsledkem tohoto n+3.smysluplného poznatku, který nás přímo praští přes oči a přitom asi nelze říct, že je v současnosti všeobecně známým či akceptovaným, natož respektovaným?
Je jím fakt oboustranné závislosti (vazby) mezi jednotlivcem a kolektivem, jinak řečeno, kvalita života jedince ve společnosti je determinována nejen úrovní jeho subjektivních názorů a z nich plynoucích cílů, ale ve zpětném působení i kvalitou společenských poměrů, ve kterých žije a na jejichž praktické, každodenní podobě (praxi) se spolupodílí. V životě každého jedince pak jde jen o to, kdy narazí na jejich hranice - vlastně mantinely, v rámci nichž se může v daném společenském zřízení svobodně (fyzicky i psychicky) pohybovat. Ve vazbě na kvalitu subjektivních názorů jednotlivce je totiž jedno a to samé, nějaké, „společenské pravidlo či praxe“ pro jednoho v klidu, kdežto pro druhého je tatáž společenská praxe už totálně „mimo mísu“ a neakceptovatelná. Rozdíl mezi nimi je dán právě v míře chápání objektivní reality, kdy uvažovaná diskutabilní praxe je pro druhého v přímém rozporu s objektivní realitou, ke kteréžto ve svém subjektivním názoru již dospěl, kdežto pro prvního nikoliv, protože k pochopení v pozadí stojící objektivní realitě ve svém subjektivním názoru ještě nedospěl a imperativ objektivní reality (např. v podobě hlasu svého svědomí) nechápe.
A obráceně, už víme, že kvalita společenských poměrů v kolektivu je spoluurčována úrovněmi subjektivních názorů každého jedince coby jejich jakýsi „geometrický průměr“. V tomto smyslu není při zvyšování kvality svého života (limitovaného kvalitativními hranicemi společenského režimu) ani možná ani účinná strategie nějaké separace či izolace jedince od tohoto kolektivu, když je zřejmé, že v určitém okamžiku svého vývoje jedinec zákonitě narazí na limity dané převažujícími celospolečenskými (kolektivními) poměry. Tyto pak nelze nijak obejít (bez újmy na již dosažené kvalitě života), lze je pouze posunovat či zdvihat prostřednictvím správně si stanovených skupinových cílů, potažmo angažováním se v organizování skupinových či kolektivních „pravidel hry“. Jenom tak lze posunovat i kvalitu svého individuálního života směrem k ukončení života v tom stavu, v jakém to objektivní realita pro dobrého Člověka umožňuje (téma transformace forem života je na jinou úvahu). Proto je zákonité, že kvalitativně výše stojící jedinci (ve smyslu míry chápání objektivní reality) vnímají limity společenských poměrů jako sebeomezující. Je to jednak příznak či ukazatel úrovně optimalizace jejich subjektivních názorů a současně výzva ke spolupodílení se na jejich posunování (těch zatím nedostatečně vyvinutých kolektivních limitů). I zde totiž platí, že účinně „bojovat - měnit“ názory druhých lze jedině pomocí nabídky názorů kvalitnějších - efektivnějších. Je proto žádoucí zvládnout tyto limitující poměry, nepodlehnout emocionálním tlakům z nich plynoucím a postavit se jim jako výzvě (příležitosti), posunující dosaženou kvalitu života na další level. Mějme na paměti, že tento další level lze charakterizovat jako: převzetí vlastní odpovědnosti za jednání druhých, což je ale opět již na jinou úvahu.
Mimochodem právě tyto závěry jsou jedněmi z principiálních odlišností oproti závěrům vyplývajícím z východních nauk typu budhismu, kde je něco jako „útěk do sebe sama“ jedním z filosofických východisek toho, jak se vypořádat s „nekvalitním a nepřátelským okolím“, potažmo společenskou angažovaností. To, že na cestě k tomu, stát se dobrým Člověkem je nezbytné zvládnout lekci sebepoznání, v tom panuje plná shoda.
Pe-tri, 15.1.2015
Text byl napsán na základě inspirace níže uvedeného diskusního příspěvku Uda:
No, cieľom kapitalizmu je vždy komunizmus :) (ak sa bavíme o skutočnom kapitalizme, komunizme, kresťanstve..).
V opačnom prípade končia naopak vždy fašizmom.
Liberalizmus je v jeho dnešnej forme tak, ako aj demokracia, tiež už iba formou fašizmu.
Skutočný liberalizmus je naopak, nie len:
B) fanatické obhajovanie nevyhnutnej plurality názorov, vedúcej nevyhnutne vždy k spomínanému fašizmu,
ale
A) metodické hľadanie najsprávnejšieho z nich na konkrétnu vec-jav-dej-proces.
T.j. liberalizmus-sloboda, je VEDOMÁ NEVYHNUTNOSŤ.
Pochopenie a uchopenie, riadenie reality objektívne naoptimálnejším smerom pre väčśinu. Tak definuje, určuje skutočný liberalizmus demokraciu a preto je dnešný pseudoliberalizmus fundamentálnou ideológiou - podkladom modernej formy finacizmu, zvrátenej formy kapitalizmu, fašizmu.
Ostatne..
..popieranie nutnosti rozliśovania pravdy od lži v konkrétnej situácii,
..popieranie existencie objektívnej reality a nutnosti strojenia, kontinuálnej optimalizácie metódy približovania sa ku nej (jej aproximácie), ako základu skutočnej demokracie,
..prepieranie tisíc a jedna subjektívnych názorov, pohľadov bez ich skladania podľa vzdialenosti a uhlu pohĺadu voči objetívnej realite (Pravde Boźej, Jeho pohľadu na vec), v ich subjektívnom vzťahu k nej..
Nevyhnutne vždy vedie krátkou cestou, alebo okľukou k fašizmu = teroru menšiny voći väčśine.
Teda..
Nie je podstatné, ćo si kto myslí. Podstatné je, aký má jeho pohľad vzťah k realite, bo tá ho aj tak dobehne. Iba v tomto zmysle určuje pohľad skúmaného jedinca jeho budúCnosť..alebo necnosť.
Spolurozhoduje o nej on sám po miere chápania objektívnych socio-naturálnych zákonov, jeho vzťahu k nim a vôli (disciplíne) ich realizácie.
A na závěr si dovolím několik moudrých slov klasiků k tomuto tématu:
- Dopomůže-li ti kdy tvé vzdělání k tomu, abys mluvil k lidem, mluv vždy jen podle svého svědomí, neohlížej se na to, získáš-li jejich potlesk.
- Všechno zlo pochází z naší obrovské nevědomosti, kde by se mělo studovat, tam se bez diskuse věří. Místo abychom poznali, tvrdíme.
- Být šťastným a druhé učinit šťastnými, to je úloha pro Člověka. A nevěřte, že se Člověk může stát šťastným neštěstím druhých.
- Není většího neštěstí než neznat míra a není větší pohromy než bažit po zisku.
- Někteří lidé dokážou opravovat jen názory druhých, své nikoliv.
- Hodnotu člověka nevytváří pravda, kterou někdo má nebo si myslí, že ji má, nýbrž poctivá snaha kterou věnoval tomu, aby se k pravdě dopracoval.
- Kdo není stále moudřejší, není ani moudrý.
- Mocný je kdo může a může ten kdo zná.
- Do neštěstí nás přivádějí nikoliv věci které nevíme, nýbrž věci které víme jistě, ale které nejsou pravdou.
- Hloupý když nemluví, podobá se moudrému.
Informační báze KSB