Lin
Protože bylo nedávno výročí jedné z prvních husitských bitev u Sudoměře (25.3.), rozhlížela jsem se po netu, jestli si vůbec někdo vzpomněl. A narazila jsem na články, které mě tedy dost „nadzvedly“. První takový, co jsem našla, se datuje červnem r. 2015 – a myslím si, že je to těsně na začátku „uprchlické krize“, co se k nám začaly drát „hordy“.
Vzhledem k tomu, že článek je na stránkách, plných „evropských hvězdiček“ a je zde zmiňovaný i J.X.Doležal z Reflexu (a další podobný článek jsem na Reflexu skutečně našla) – a vzhledem k tomu, co se v těchto „výtvorech“ píše“, našla jsem (si) dost pádný důkaz, že celá ta „slavná migrace ubohých“ byla nejen naplánovaná, ale také řízená a pěkně zaplacená naší páté koloně.
http://www.hrebenar.eu/2015/07/husite-a-islamsky-stat-si-jsou-podobni-jako-vejce-vejci/
V tom článku (článcích) se nám zaprodanci snaží podsunout, že jako IS (Daeš) pro nás není ničím neznámým, protože se naši předci (husité) chovali hůř, než oni. Náboženští fanatici, kteří se díky tomu (svému zarytému fanatismu) snažili vyvraždit celou Evropu a budili stejnou hrůzu v „civilizované Evropě“, jako nyní budí IS. Dokonce se snaží vzbudit dojem, že stejný názor mají i historici – ovšem taktně nezmiňují, že jen „historici“ ze stejné líhně, jako jsou oni = placení zaprodanci. A útočí vždy na stejné = pilíře našich dějin, naší státnosti a národní hrdosti.
A mám osobní podezření, že se nás „ti na západě“ musí stále ještě bát a že se jim ty dějinné „příhody“ s naším národem musely hluboko zapsat do „paměti“.
K diskusi předkládám svůj názor, ke kterému jsem došla:
Husité a jejich „vzdor“ byli pokusem o zvrácení „římské“ nadvlády (biblické koncepce) – a na dlouhou dobu posledním (ne-li posledním).
Proč jsem k tomu došla:
Doba před Husem se vyznačovala velkou a hlubokou krizí „papeženství“ a ŘKC – tzv. schizma (dokonce tři papežové, jeden ve vězení). Boj o moc a hrabivost způsobila v řadách prelátů totální rozklad, kdy udávali jeden druhého, vraždili, vytvářeli stálé nové a nové „mocenské kroužky“.
V českých zemích církev nezvítězila ani po několika staletích genocidy a krutého pronásledování „kacířů“. Dokonce i „tatíček“ Karel IV. si ve svých dopisech stěžoval papeži, že v Čechách má s ŘKC těžké pořízení, protože „oni“ stále ještě lpějí na „své staré víře“, nechtějí uznávat papeže coby „zástupce božího na zemi“ a odmítají se podřídit jeho autoritě. A když se na ně „zatlačí silou“ – stáhnou se do lesů, kde vykonávají své staré obřady pod širým nebem a „papeženecké svatostánky“ zejí prázdnotou.
Hus nebyl jediný, kdo poukazoval na zvrácenost a nesrovnalosti církevních (papeženeckých) obřadů a hlásání. Měl své předchůdce – např. Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova…
To uvádím hlavně proto, že se nyní od některých autorů dočtete, že Hus prostě jen opsal Viklefa. Není to tak. Hus na některé jeho myšlenky jen navázal – ale tzv. reformní hnutí tu bylo již před Viklefem (takže i on na někoho navazoval).
Stejně významný jako Hus (možná i významnější) byl Jeroným Pražský. Mistr čtyř evropských univerzit, znalec jazyků a velký filosof.
Když byl Hus vězněn v Kostnici, dokázal „nepozorovaně“ přijet, aby ho navštívil a povzbudil. V noci pak přibil na vrata radnice a všech kostnických kostelů své vyhlášení se žádostí o slyšení na koncilu (pod zárukou bezpečnosti). Záruky se nedočkal – naopak – koncil na něj vydal „zatykač“. Jeroným se musel vrátit zpět do vlasti, ale těsně na českých hranicích byl zatčený. Vězněn též v Kostnici, Husa již nikdy neviděl, upálený na témže místě s téměř roční prodlevou.
Zajímavé je, že Jeroným udržoval kontakt s Konstantinopolí a byl pravoslavným křesťanem (v tehdejších reáliích = nepatřil mezi katolíky).
Pozn.: Možná je na tom obrázku „věštby“ Economistu“ přibitý na vratech list od Jeronýma…
Hus nikdy nekázal proti křesťanství (jak se také píše), proti zrušení církve či proti Bibli. Naopak. Písmo bylo pro něj základem a vysvětloval ho česky (oproti papežencům, kteří kázali latinsky) – a vždy nabádal k jeho dodržování. Takže – žádný „kacíř“ ani „buřič“. I před koncilem se hájil slovy: „Jestli učím špatně – uznám to, ale dokažte mi to Písmem svatým“ (a byl to také důvod, proč do té Kostnice jel = aby dokázal, že učí jen podle Písma). Dokonce i příjímání podobojí (s kalichem, který se stal symbolem celého husitského hnutí) schválil až ve vězení na žádost Jakoubka ze Stříbra.
O Žižkovi a bitvách pod jeho vedením by se daly psát romány. Nejgeniálnější vojevůdce tehdejší Evropy, což přiznává i J.Pekař, jinak k jeho osobě velmi kritický.
Žižka byl zeman, takže měl jen svou malou posádku k obraně tvrze. Díky Rožmberkům postupně přišel o celý majetek (i o rodinu – názory se liší). Proti Rožmberkům pak vedl svou „záškodnickou partyzánskou válku“ – proto se dostal i do popravčí knihy Rožmberků.
O jeho životě do významných událostí není moc známo. V některých pramenech se objevuje, že své válečné zkušenosti získával u polského krále. Co je zaznamenáno – to je r. 1409, kdy se dostává do služeb Václava IV. a o rok později bojuje v „bitvě století“ – u Grunwaldu – a to pod velením Jana Sokola z Lamberka.
Žižkovo vojenské umění bylo založené hlavně na dokonalém využití terénu ku svému prospěchu, dále na znalosti válečných taktik a způsobů protivníka (a toto pak využil proti němu) a v neposlední řadě uměl udržet vysokou bojovou morálku mužstva.
V tehdejších dobách měla ve vojsku největší „váhu“ těžká obrněná jízda. A postavit ji do boje proti vozové hradbě – to bylo šílenství. Také tehdejší zvyk „moderní armády“ v brnění (i lehčím) neměl šanci proti lehkým kroužkovým košilím či prošívankám (nejspíše předchůdce ruského „vatnika“).
Dalo by se říci, že Žižka využil všechny přednosti tehdejší „moderní armády“, taktiky a výzbroje, proti nim samým. A vítězil…
Na závěr uvedu citát Petra Čorneje, jednoho z mála, kdo se snaží o reálný pohled na dobu husitství:
“Každý civilizovaný národ klade ve svých dějinách důraz především na epochy, v nichž obohatil lidstvo o nové hodnoty, kdy dal světu velké osobnosti, nové myšlenkové impulzy či vzory hodné následování. Činí tak Řekové, Italové, Francouzi, Rusové, Němci, Poláci, Španělé, Angličané, Američané, Indové i Číňani, činíme tak i my. Občas, zatíženi pocitem příslušníků malého národa, s určitými rozpaky. Nejen na tomto místě je však třeba rezolutně prohlásit, že jedním z největších vkladů českého národa do světových dějin bylo husitství. A to přes všechny stíny a problémy, které přineslo a jež znamenaly vybočení z dosavadního vývoje i, ruku na srdce, kulturní izolaci od vyspělých západoevropských a jihoevropských oblastí. Jeho jedinečnost spočívá v jiném momentu. Právě husitství představovalo první velký historický pokus uskutečnit reformu života západního křesťanstva úsilím všech lidí, kteří cítili nutnost nápravy společnosti. Teprve o 100 let později ocenila luterská reformace v husitech své předchůdce a uznala jejich prioritu v důslednosti, s jakou vedli zápas za ozdravění života západokřesťanské církve. Naší povinností je proto vědět o husitské epoše co nejvíce, znát její světla a nezamlčovat ani temné stránky.“
pozn. redakce: manipulace s tím, jak společnosti vnímá svou minulost, je nástrojem řízení 2. priority zobecněných prostředků řízení/agrese, a může být jak zbraní hromadného ničení, tak nástrojem pomáhajícím formovat světlou budoucnost. Aneb známý výrok: kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost - a může ji manipulovat podle své ho uvážení.