16.8.2019

Autorský kolektiv
Vnitřní prediktor SSSR

Súfismus a zednářství: v čem je rozdíl?

Tisk se v posledních deseti letech tak či onak nejednou dotýkal tématu zednářství (židozednářství) a jeho role v Dějinách. Jedni se pokoušeli přesvědčit čtenáře o tom, že bez rozhodnutí zednářské lóže s příslušnou kompetenční úrovní a bez jejího organizačního zásahu se ve světě neodehraje ani jedna historicky významná událost; druzí – s ještě větší zuřivostí – dokazovali, že veškerá činnost nechvalně proslulého židozednářství se v Rusku v posledních třech stoletích omezovala výlučně na několik hrstí bižuterie a jiné galanterie používané členy lóží při jejich rituálech, jež jsou navíc součástí expozice, kterou mohou naši současníci zhlédnout v Katedrále Panny Marie Kazaňské v Petrohradě v Muzeu dějin náboženství a ateismu¹. Téma súfismu nebylo obvykle v těchto polemikách točících se okolo zednářství vůbec zmiňováno. Jenže v důsledku toho, že s rozpadem SSSR Rusko přijalo roli přisluhovače Západu v jeho globálním konfliktu s národy vyznávajícími islám, začalo do periodického a knižního tisku vycházejícího v Rusku pronikat téma role súfích a súfismu jako společenského jevu, jehož význam se neomezuje jen na muslimské regiony naší planety. Z publikací, které se objevily na téma súfích a súfismu, se dá dospět k závěru, že súfismus je v koránské regionální civilizaci analogem zednářství působícího na Západě – v biblické regionální civilizaci – a to tím spíše, že sami zednářští autoři píší o súfích jako o zednářích působících v historicky reálném islámu; a súfijští autoři zase poukazují na to, že mnozí slavní západní zednáři byli súfími a samo zednářství, že je odnoží súfismu². To nás přivádí k otázce, zda tento názor na identitu zednářství a súfismu odpovídá historické realitě v minulosti i současnosti, nebo zda na základě historické reality musíme dospět k obsahově zcela odlišnému názoru?

Zahájíme rozbor tohoto tématu všeobecně dostupnými údaji a podíváme do Sovětského encyklopedického slovníku (vydání z roku 1986):

«ZEDNÁŘSTVÍ (svobodné zednářství z francouzštiny franc macon³ – svobodný zednář) nábožensko etické hnutí, které vzniklo na začátku 18. století v Anglii a rozšířilo se (v buržoazních a aristokratických kruzích) do mnoha států včetně Ruska. Názvy, způsob organizace (sdružování do lóží) a tradice zednářství přejalo od středověkých cechů (bratrstev) zedníků a stavitelů, a zčásti od středověkých rytířských a mystických řádů. Snahou zednářů bylo vytvořit tajnou celosvětovou organizaci s utopickým cílem mírového sjednocení lidstva v náboženském bratrském svazu.⁴ Největší roli hrálo v 18. a na začátku 19. století. Se zednářstvím jsou spojována jak reakční, tak i pokroková společenská hnutí.»

«SÚFISMUS (z arab. suf – hrubá vlněná tkanina, odsud cilicium jako atribut askety), mystický proud v islámu. Vznikl v 8. – 9. století a svou konečnou podobu nabyl v 10. – 12. století. Pro súfismus je charakteristické spojení idealistické metafyziky s praktikováním asketismu, je to učení o tom, jak se prostřednictvím mystické lásky postupně přiblížit k poznání boha (v intuitivních extatických „prozřeních“) a splynout s ním. Velmi ovlivnil arabskou a obzvláště perskou poezii (Sanaei /Abd al-Madžíd Mahmud/, Attar, Džaláleddín Rúmí⁵).»

Z porovnání obou encyklopedických hesel to skutečně vypadá tak, že mezi zednáři a súfími – mystiky, kteří se před sociálními problémy uzavřeli do sebe, sotva mohou být podstatné rozdíly v roli, kterou hrají v životě příslušných kultur; a informace v každém tom heslu naznačují, že ani ti první, ani ti druzí „mystici“ v dnešní době žádným podstatným způsobem neovlivňují život „pragmatiků“ tvořících převážnou většinu obyvatelstva planety a jmenovitě Ruska.

Tisk i knižní vydavatelství byly nuceny místo o té „mystické“ a „galanterní“ činnosti zednářství v historii lidstva i Ruska začít mluvit o podstatě jeho společenské řídící role jak v minulosti, tak i současnosti až pod tlakem zvýšeného zájmu politicky aktivní části společnosti o toto téma v průběhu perestrojky (přestavby). Ve své většině se jednalo o publikace, které osvětlovaly mnohá, dříve zamlčovaná fakta, pro která se snažily najít pravděpodobná vysvětlení s cílem potlačit samoiniciativní zkoumání této problematiky (a také utlumit zájem o toto téma ve společnosti).

Avšak súfismus zůstával po celou tu dobu ve veškeré okultně-esoterické tématice tisku SSSR a v posledních letech i států SNS stejně jako dřív až druhořadým tématem. Nicméně i přes tuto skutečnost je v souvislosti s tím, že politika Kremlu od počátku naší intervence do vnitřních záležitostí Afghánistánu v podstatě podporuje antiislámskou globální politiku pohlavárů Západu, nutné roli súfismu v dějinách Ruska i ve světových dějinách věnovat více pozornosti. Západ určitě nemá nic proti tomu ochránit se před Islámem mocí Ruska a před Ruskem zase mocí Islámu, podobně jak to udělal v minulosti, když se před nároky impéria Hohenzollernů na přerozdělení kolonií ochránil mocí impéria Romanovců, a před impériem Romanovců zase mocí impéria Hohenzollernů; jako se před stalinismem ochránil hitlerismem a před hitlerismem zase stalinismem. Tento odvěký scénář byl v souladu s novodobými okolnostmi přepracován a Rusku v něm byla přisouzena role prostředku brzdícího a potlačujícího toto světové společenské hnutí, kterému novináři dali nálepku „islámský fundamentalismus“. Abstraktní filologický cizojazyčný strašák – „islámský fundamentalismus“, kterému každý, kdo není obeznámen s koránským učením, rozumí podle svého a podle kontextu, ve kterém se s ním setkává, byl vynalezen, aby nebylo nutné pouštět se na tenký led a pokoušet se zbavit svatozáře ideály lidského žití na Zemi vyjádřené v Koránu, kterými se však zdaleka ne vždy řídí ty národy, které jsou tradičně za „muslimské“ považovány (včetně těch na území Ruského impéria). Navíc odpadlictví od toho Islámu, kterému učil Mohamed, v regionech koránské civilizace vede ke vzniku reálné faktologie, na jejímž základě si potom obyvatelé Západu vytvářejí obraz nepřítele s nálepkou „islámský fundamentalismus“.

O správnosti toho, co zde bylo řečeno (a zejména toho posledního tvrzení), se mohou všichni přesvědčit na základě zkušeností ze současné krvavé řeže na čečenském území, která je zosobněním principu „ani válka ani mír“⁶. Jak je známo, tak v průběhu tohoto vzájemného vyřizování účtů, jež začalo v srpnu 1991, k žádným ideologickým sporům mezi Kremlem a Grozným nedocházelo: spory o státní status toho či onoho regionu, nebo o státním osamostatnění národů nelze pokládat za spory o podstatě ideologií.

Čečenští separatisté nepodnikli nic pro propagaci koránských ideálů dokonce ani mezi samotnými Čečenci, nemluvě už o tom, že by se svými činy snažili přesvědčit o jejich správnosti své protivníky či zajatce (jak to vyžaduje Korán). Naopak zcela bezostyšně – bez jakéhokoliv ideologického odůvodnění – využívali mnohé ze zajatců jako otroky. A kremelští úředníci ze své strany také nepodnikli ani jeden pokus porozumět koránským ideálům jako takovým, aby je mohli zbavit svatozáře, pokud si to zasluhují, nebo přímo obvinit čečenské separatisty z odpadlictví od toho Islámu, který učil Mohamed, aby se čečenští separatisté mohli vzpamatovat nebo zahynuli v důsledku svého vlastního odpadlictví od Islámu.

Ve výsledku se působení ozbrojených tlup na obou stranách (ruského kontingentu⁷ i čečenských „bojovníků“) omezilo na bez-ideový banditismus a co nejsurovější vzájemnou likvidaci kvůli realizaci cílů, jež samotným účastníkům těchto událostí zůstávaly skryty, neboť byli v té době na obou stranách fronty nevědomě zneužíváni pohlaváry globální politiky, kteří je využívali podle své vlastní libosti. Zároveň nás průběh té současné krvavé řeže v Čečensku donutil připomenout si události Kavkazské války, která se v Rusku odehrála v 19. století, přičemž se ukázalo, že opominout téma súfismu není dost dobře možné.

Noviny Nězavisimaja gazeta ze dne 06.03.1997 zveřejnily článek od Vladimira Degojeva (doktora historických věd, profesora na Osetinské státní univerzitě ve Vladikavkazu) pod názvem Imám Šamil – vyvolenec i oběť Kavkazské války, kde se uvádí, že na začátku 19. století žili kavkazští horalé v rodovém zřízení založeném na jejich víře, kterou Degojev nazval „pohanským náboženstvím“⁸. Žili tedy stejným životným stylem, jakým předtím celá staletí žila mnohá pokolení jejich předků. «Neexistují žádné důvody, na základě kterých bychom se mohli domnívat, že toto stabilní, přirozené a organické prostředí toužilo po změnách⁹. Avšak právě toto prostředí se stalo objektem změn, na jedné straně díky idejím, které do něj byly zaváděny z vnějšku a na druhé straně díky vlastním významným osobnostem. A původně se tyto ideje pojily se súfismem – intelektuálně elitářským proudem v islámu určeným pro vyvolené, který měl absolutně apolitický charakter se zjevnou příměsí religiózního kosmopolitismu. Súfismus kázal asketický způsob života, mravní očistu člověka a jeho splynutí s Absolutní Pravdou (Bohem). Byla to krásná a lákavá doktrína především pro výjimečné lidi, což vysvětluje, proč můžeme mezi jeho přívrženci nalézt duchovní otce i hlavní postavy Kavkazské války. Jejich náročný intelekt a duch se pokoušely v súfismu najít odpovědi na nesnadné otázky týkající se bytí. V průběhu tohoto hledání bylo zjištěno, že se v novém učení na pohled odtažitém a nevinném skrývá ohromný přetvářecí potenciál, s jehož pomocí je možné měnit a zdokonalovat tradiční pohanskou společnost. Osvobodit ji od toho, co se z hlediska súfismu nazývalo „neřestmi“, „bezbožností“ a „omezeností“. Aby však mohl být tento potenciál uplatněn, bylo nutné se postarat o to, aby byla ideologie reforem pro masy přitažlivá nebo alespoň srozumitelná. Když si tohle uvědomili, převzali Šamilovi předchůdci i on sám ze súfismu tu nejjednodušší a nenáročnou část – šaríu¹⁰ – sbírku obřadních, životních a právních zásad islámu, které spojili s maximálně elementární koncepcí gazavatu (válečného džihádu), který byl důležitý pro upevnění nového řádu jako praktický prostředek založený na nátlaku. Co se týká hlubokého duchovního a filosofického obsahu súfismu, tak ten zůstal údělem zasvěcených, ke kterým se jen tak mimochodem počítali podněcovatelé Kavkazské války, přestože ne vždy právě odůvodněně. Projevovali zvýšený zájem o taje náboženství, ovšem šlo spíše o jejich osobní duchovní zálibu než o politický zájem. Všichni si totiž jako pragmatici příliš dobře uvědomovali, že se nemohou „oficiálně“ nechat unášet esoterickou učeností, protože konkrétní cíl, který před nimi stál, vyžadoval přesné vymezení teorie a praxe.

Takto se tedy stalo, že byla vznešená, složitá a v mnohém humanistická idea, jak se nezřídka stává, nejen zjednodušena na úroveň vhodnou k tomu, aby ji masy lépe vstřebávaly a aplikovaly, ona byla navíc degradována na úroveň instinktů davu a v určitém smyslu se stala svým pravým opakem. V podmínkách Dagestánu první třetiny 19. století se tedy klasický súfismus, který tam byl importován, postupně vyvinul v „politický súfismus“ podle definice jednoho západního autora. (V běžnější terminologii nazývaný „muridismus“¹¹.) Nová doktrína byla příhodná tím, že svou ideologií zajišťovala jak vnitřní reformy horalských společností, tak i válku proti Rusku.»

Takto tedy V. Degojev popisuje ideové základy protivníků Ruska v Kavkazské válce 19. století. O něco dále píše i o Rusku: «Rusko přišlo na severní Kavkaz se svým civilizačním programem a svou ideologií proměn, které se od základu lišily od koncepce islamizace. V určitém smyslu byla tedy Šamilova válka proti Rusům vyjádřením lítého střetu dvou protikladných reformátorských idejí.»

Uvedli jsme dva úryvky z výše uvedeného článku. První pojednává výlučně o súfismu. Kdybychom v něm nahradili slovo „súfismus“ slovem „zednářství“, vypustili konkrétní jména a zeměpisné údaje, bylo by možné vše řečené považovat za ukázku zednářské literatury popisující roli zednářských systémů zasvěcení a společenských činitelů-zednářů v politickém životě některého ze států Západu žijícího na základě Bible. Vše je stejné jako v zednářství: „elitářské“, „intelektuální“, „pro vyvolené“, a v žádném případě to není určeno obyčejným lidem apod., a v důsledku upevnění davo-„elitářství“ se „vznešená, složitá a v mnohém humanistická idea“ historicky nevyhnutelně mění ve svůj trvalý protiklad.

Avšak v prvním úryvku jsou obsaženy i některé osobitosti, které ho z hlediska politických aspektů spojují s druhým úryvkem. Degojev píše v prvním úryvku o súfismu jako o učení «na pohled odtažitém a nevinném». To tedy předpokládá, že se súfismus na pohled zdá být jiným, než jaký ve své podstatě doopravdy je: to znamená, že se nejedná o učení odtažité od života, a zdaleka ne tak nevinné ve vztahu k těm vnitřním společenským silám, které mu v životě čelí. A odpověď na otázku: Jaké síly, proč a jak čelí súfismu? Je v podstatě odpovědí na otázky ukryté v druhém úryvku:

• V jakém konkrétním smyslu byla «Šamilova válka s Rusy¹² vyjádřením lítého střetu dvou protikladných reformátorských idejí»?

• A v čem spočívá podstata těchto vzájemně se vylučujících reformátorských idejí s ohledem na jejich projevy v životě po dobu celých zpětně vysledovatelných globálních dějin?

Abychom si však na tyto otázky odpověděli, musíme především pochopit podstatu súfismu, což, jak je vidět z dříve uváděných citací, není dost dobře možné, budeme-li vycházet z publikací „encyklopedistů“, historiků a novinářů, kteří nepatří mezi zasvěcené. Musíme se tedy podívat na tvorbu samotných súfí.

To, co se psalo o súfismu v Rusku do roku 1917 a zachovalo se i po něm, leží v knihovnách a je většině čtenářů nedostupné, pokud nevynaloží přímo hrdinské úsilí, aby se do těchto fondů dostali a dali si tu práci něco v nich najít.

Za Sovětského svazu se ze súfijské literatury v dostatečně masovém nákladu vydávaly pouze různé historické sborníky o mullovi (hodžovi) Nasredinovi a pohádky Tisíce a jedné noci (některé z nich byly zfilmovány a vešly tak ve všeobecnou známost). V té době se však nemohly vyhnout „literárně uměleckému“ zpracování, kdy bylo z jejich námětů odstraňováno vše, co bylo ve zjevném konfliktu s marxismem a pokryteckými morálními normami „inteligence“ („kulturních činitelů“), která ne vždy akceptovala lidovou kulturu myšlení a vyjadřování, ani tématiku a podrobnosti některých vyprávění nijak nepřikrášlujících reálný život. Navíc se autoři sborníků, a také předmluv i komentářů k nim, nikdy nesnažili soustředit pozornost čtenářů na roli súfích při vytváření a upravování daných příběhů, přestože o ní mnozí z nich věděli. Všechno to bylo vydáváno výlučně za produkt lidové mysli, moudrosti, umělecké tvorby a humoru. O súfijském vlivu na vznik této vrstvy v kultuře národů muslimského Východu ve svých dílech vydávaných v ruském jazyce převážně po roce 1991 nedvojsmyslně hovoří jen samotní súfí.

Z toho plyne, že lidovost příběhů o mullovi¹³ Nasredinovi a pohádek Tisíce a jedné noci, které jsou skutečně po dobu života mnohých pokolení také součástí informačního vybavení činnosti súfích, popírá Degojevovo tvrzení o súfismu jako o „intelektuálně elitářském proudu v islámu určeném pro vyvolené“. Může totiž platit jen jedno z toho: buď je súfismus lidový, nebo „elitářský“ tedy určený pro vyvolené. A dokonce i v případě, že v dějinách súfismus nikdy nebyl všelidovým, tak se přinejmenším po dobu celých staletí široké lidové podpoře těšila relativně málo početná skupina „profesionálních“ súfích, kterou Degojev ztotožnil s „intelektuální elitou“, jež z neznámých důvodů po staletí podléhala nepomíjející „módě súfismu“.

O lidovém původu se však nedá mluvit v případě stěžejní zednářské legendy o mistrovi, který se podílel na stavbě Šalamounova chrámu a byl zabit svými závistivci, která je známa na Západě pouze v „elitářských“ společenských kruzích a v řadách zasvěcenců legitimního zednářství. A není ani součástí lidového cyklu pohádek Tisíce a jedné noci, přestože biblického Šalamouna (Sulejmana) si váží i v muslimském světě jako jednoho z pravověrných muslimů.

To znamená, že na rozdíl od zednářství, které proti obyčejným lidem staví svou hierarchii „elitářských“ zasvěcení, se setkáváme v případě historicky reálného súfismu s něčím zcela jiným, co spojuje představitele navenek různých sociálních skupin v tomto jevu společenského života v převážně muslimských státech a odmítá tak „elitářskou uzavřenost“ a nadřazenost elity, do které se sama pasovala, a ze které se občas sníží k protekcionistické blahosklonnosti samolibého milostpána k obyčejnému pracujícímu člověku.

-pokračování-