(toto není pokračování, ale doplnění prvního článku, pozn. redakce)
Němci sestavili zvláštní katalog slovanských měst a pevností na území Německa a umístili ho na stránce http://slawenburgen.npage.de, která je dostupná, k naší lítosti, pouze v němčině. V něm s německou důkladností a pečlivostí dokonce vyznačili souřadnice míst a polohu každého města pomocí programu GoogleEarth.
Konkrétně našli a popsali slovanská města v těchto spolkových zemích Německa: Berlín - 8, Braniborsko - 166, Meklenbursko - 285, Dolní Sasko - 9, Sasko - 125, Sasko-Anhaltsko - 36, Šlesvicko-Holštýnsko - 38, Durynsko – 9; jsou zde popsány Rostock, Schwerin, Stralsund, města na ostrově Rujana (23) a Usedom (4). Celkem: 703 slovanských měst na území Německa! Některé popisy jsou doplněny nákresy – rekonstrukcemi toho, co zde bylo téměř před tisíci lety.
Tak město na Baltském moři Stralsund (Strelovo) ležící na břehu úžiny Strelasund, která odděluje ostrov Rujana od pevniny, bylo založeno Slovany ve IV. století, a 31. října 1234 kníže ostrova Rujana Vislav I. (Wizlaw I.) udělil „rybářské vsi na řece Stralow“ status a práva města.
Jak je vidět z německé webstránky, Slované si vybírali pro své osady strategická místa - na pobřeží, v blízkosti jezer a řek, což jim umožnilo nejen udržet kontakt se sousedy, ale také uživit se po celý rok. Na stránce jsou i fotografie hradišť, nebo spíše toho, co zbylo ze slovanského dědictví, a zbylo toho, bohužel, jen málo. Na většině snímků lze vidět jen kopce a valy uprostřed polí, zarostlé trávou a stromy, na jiných zase zbytky kamenných zdí pevností.
Bohužel, v hodinách moderní historie, která se dnes přednáší ruským dětem, nenajdeme nejen jména slovanských knížat, která vybudovala tato hradiště, ale ani zmínku o tom, že to Slovanům patřila tato území, že zde žili, obchodovali, bojovali po dobu nejméně tisíc let. Nicméně o tom, kupodivu, dobře vědí a píší němečtí vědci. Například existuje monumentální pojednání z roku 1741, které napsal Ernest Joachim Westphalen, nazvané „Monumenta inedita rerum Germanorum", jenž zase obsahuje pojednání J.F. Chemnitze: „Genealogie vévodů z Meklenburgu", psané v meklenburském dialektu podle ztracených středověkých pramenů. V tomto pojednání jsou vyjmenována knížata Venedů a Obodritů počínaje V. stoletím n.l., od nichž odvozují své rodokmeny mnohé německé rody.
Vyšeslav (477 do 486)
Alarik (486 do 507);
Alberik (517 do 590);
Johannes (590 do 630);
Radegast (630 do 664);
Vyšeslav (664 do 700);
Oritbert I. (700 do 724);
Oritbert II. (724 do 747);
Vladduch zem.772;
Viceslav (747 do 798);
Dragomir (798 do 809);
Slawomir (809 do 821);
Čelodrag (821 do 830);
Godemysl (Gostomysl) (830 do 844);
Dobemysl (Dobromysl) (844 do 861);
Mstivoj I. (861 do 865?);
Oritbert III. (869 do 888);
Vyšeslav (888 do 934);
Billung (934 do 986);
Mečislav (983-1018);
Stoigněv 955;
Mstivoj II. (960-1025?);
Udo 1025;
Godoslav (-1067?);
Budyj (1066-1067);
Henrich (1096-1122);
Svjatopolk (1122-1135);
Přibyslav I. (1135-1146);
Nikolot (1140-1167);
Přibyslav II. (1167-1171 \ 1178?), který se stal zakladatelem rodu vévodů z Meklenburgu.
Venedsko-obodritská knížata vstupovala v dynastické svazky s evropskou šlechtou. Tak byl kníže Alarik ženat s burgundskou princeznou, Johannes s norskou princeznou, Radegast s granadskou (tj. španělskou), Alberik a Oritbert I. se sarmatskými, Oritbert II. s anglosaskou, a Viceslav a Mečislav Obodritský s ruskou a litevskou.
Manželka Jaroslava Moudrého - Ingegerda - byla dcerou švédské královny Astrid, která byla do svatby obodritskou kněžnou. Matka Erika (Bohuslava) Pomořanského - krále norského, dánského a švédského - Maria z Mecklenburg-Schwerinu byla představitelkou meklenburského rodu. Velkovévoda meklenburský Karl Leopold byl nějakou dobu ženatý s neteří cara Petra I., dcerou Ivana V. Kateřinou.
Sophia Charlotte (1744-1818), princezna z Mecklenburg-Strelitz, která se narodila ve městě Mirow, se provdala za anglického krále Jiřího III., byla sama korunována, porodila 15 dětí a stala se babičkou slavné královny Viktorie. A již v XIX. století George, vévoda z Mecklenburg-Strelitz, pojal za manželku ruskou velkokněžnu a sloužil v armádě Ruského impéria v hodnosti generál-majora.
Slovanská stopa se dodnes zachovala v německých lidových pověstech. Tak v knize J.V. Ivanovové-Bučacké „Plattes Land: Symboly severního Německa. Slovansko-germánská syntéza v meziříčí Labe a Odry“ je popsána následující legenda.
„Zmíněná legenda o Dívčím kameni u Malchinu (Meklenbursko) podobně demonstruje v paměti lidí zachované vědomosti o venedské minulosti meklenskurských zemí. ´Před mnoha staletími stál v Malchinu venedský hrad a v něm vládla poslední venedská kněžna, princezna Vendogard. Patřily jí téměř všechny lesy a pole v okolí Malchinu. A jedině o les v okolí jezera Kummerover měla spor s loupežným rytířem Landolfem, který žil v hradě na ostrově a nárokoval si práva na tento les. Jednoho dne se princezna se svou družinou a rytíř Landolf setkali v tomto lese, aby urovnali spor. Princezna slavnostně přísahala před Bohem, že tento les od nepaměti patřil jejím předkům, a jestli ji Bůh povolá k sobě, tak les musí přejít na obyvatele Malchinu. Landolf prý odpověděl nepřístojným klením a dodal: „Přísahat nebudu, protože ani Bůh není!“ ' [Neumann, 1998: SaM, č. 9, 15].
Za fiktivními jmény se skrývá protikladný etnický původ hrdinů: název Vendogard (Wendogard), soudě podle fonetické podoby, má slovanský původ a obsahuje kořenové etnonymum, zatímco Landolf (Landolph) je jméno německého původu. Ve sporu hrdinů legendy lze vidět mytologické zobrazení věkovitého historického „sporu" německých přistěhovalců-kolonistů a slovanských obyvatel Meklenburska o práva na zemi. Když analyzujeme legendu - protiklad jemné a zbožné princezny a lupiče, který měl špatnou pověst, pak vzniká dojem, jako by legenda na jedné straně zdůrazňovala mírnou povahu Venedů, na druhé straně demonstrovala soucitný postoj k nim, jako legenda o zvonech. Popřemýšlejme nad dalšími událostmi legendy: „Rozrušená troufalostí lupiče, kněžna pronesla: „To, že Bůh existuje a že les náleží mně, je stejně jisté jako to, že otisk mé nohy a žezla zůstane v tomto kameni navždy!", a stopy skutečně zůstaly v tvrdé skále dodnes, a Boha zatrativší lupič byl potrestán“ [Neumann, 1998: SaM, č.9, 16].
Možná že toponymická legenda o Dívčím kameni je jakési folklórní potvrzení „odvěkého práva" Venedů na meklenburskou zemi ... "
Podotýkáme, že slova o odvěkosti práv Venedů na meklenburskou zemi bychom nedávali do uvozovek, z toho prostého důvodu, že dnes už je o tom dostatek nejen folklórních, ale i písemných svědectví, stejně jako o tom, že tuto zemi opravdu Slovanům sebrali Němci ...
Venedská křížová výprava
Na počátku X. století začal německý Drang nach Osten (pochod na východ), v jehož průběhu byli západní Slované částečně vyhnáni ze svých zemí, částečně obráceni na křesťanství a asimilováni, ale většina jich byla prostě vyhlazena.
překlad Klára
Informační báze KSB