Rok 1917

22.1.2017

 

Exkluzivně - další úryvek z knihy "Bůh synergie" (anotace  + obsah)

Jedná se o knihu českého autora, která je v procesu dokončování a vyjít v knižní podobě by měla tento rok, v elektronické podobě bude volně ke stažení. Autor žádá čtenáře, aby v diskuzi pod článkem upozornili na chyby, kterých si v textu všimnou.

 

První světová válka

Průběhu první světové války se dotkneme jenom okrajově, podíváme se pouze na několik souvislostí mezi událostmi minulými a budoucími.

 

Pro začátek zajímavá informace. Traduje se, že na radu Rasputina1 se Mikuláš II. dodatečně pokusil válce vyhnout tím, že chtěl změnit právě vyhlášenou všeobecnou mobilizaci na částečnou. Mikulášův bratranec, Vilém II., císař německý, totiž všeobecnou mobilizací Ruska svůj vstup do války podmínil. Rasputin při této příležitosti předpověděl Mikulášovi, že pokud půjde do této války, jeho dynastie bude svržena.

Problém byl v tom, že generální štáb měl s Mikulášem II. špatné zkušenosti, protože car rád měnil již vydaná rozhodnutí. Proto se důstojníci jednoduše naučili zapírat osoby, které právě obdržely rozkazy od Jeho Veličenstva. Ze zvyku to udělali i tentokrát, a tak se Mikuláši nepodařilo změnit všeobecnou mobilizaci na částečnou – a Rusko bylo do války zataženo.

Rasputin měl ještě jedno zajímavé proroctví a zajímavé je to, že existuje ve dvou zcela odlišných podobách. Podle té všeobecně známé měl carovi říci, že bude-li zavražděn, bude vyvražděna celá rodina cara2. Jsou ale tvrzení, že ve skutečnosti řekl, že on sám zemře strašlivou smrtí a tou vykoupí život cara a jeho rodiny3. V každém případě Rasputin hodnotil situaci správně.

 

Ale vraťme se k první světové válce. První otázkou je, proč do ní Ruské impérium vlastně vstoupilo. Povídání o Ferdinandovi, slovanských bratřích a tak podobně jsou dobré jen jako pohádky pro malé děti. Vysvětlení je jednoduché. Rusko tehdy ovládal britsko-francouzsko-belgický kapitál, který si z Ruska udělal svoji kolonii. Válku rozpoutaly britské intriky a britské zájmy na omezení vlivu dalších zemí, především Německa – a také Ruska. Rusko jednak mělo snížit válečné zatížení samotné Velké Británie, jednak se ve válce s dobře připraveným Německem mělo vyčerpat. Vedlejším efektem oslabení Ruska mohla potom být britská expanze do ruské Střední Asie.

 

Tak jako druhá světová válka, i první světová válka měla dvě hlavní válčiště. Na západě a na východě Evropy. Jenže tenkrát klíčovým válčištěm byla západní fronta, kde probíhaly ony strašlivé mlýnky na maso. Za první světové války byla východní fronta tou klidnější.

A jak si ruská armáda za těchto podmínek stála? Rakousku-Uhersku byla asi celkem rovnocenným soupeřem, ale německé armádě rozhodně nestačila ani výcvikem, ani vybavením.

Zajímavou otázkou jsou ruské ztráty. Na wikipédii4 se část o ruské účasti odkazuje na historika C. V. Volkova, který píše, že Rusko bylo 1. světovou válkou poměrně málo zasažené. Celkové ztráty měly dosáhnout 775-991 tisíc vojáků, tedy pouze 11,5% stavu vojsk. Dokonce prý v Rusku ani nenastaly potíže se zásobováním, takže v týlu údajně v průběhu války nevznikly žádné další ztráty!

Jenomže tomu neodpovídají další informace5, podle kterých ruská armáda do války vstoupila s 1,4 miliónu vojáků a po mobilizaci měla asi 6 miliónu vojáků. A v průběhu války bylo celkem mobilizováno přibližně 16 miliónu lidí. Výšeuvedená Volkovova informace o relativních ztrátách (11,5 %) vzhledem k početnosti vojsk ukazuje na stav armády 6,7-8,6 miliónu vojáků. Na necelý milión padlých by mohlo připadat tak 2 až 3 krát více raněných, tedy asi 2,5 miliónu invalidů, kteří museli být demobilizováni, což dohromady vytváří ztrátu okolo 3,5 miliónu vojáků. Ale v takovém případě by ruská armáda měla mít nejméně 12 miliónu vojáků, což neodpovídá stavu vojska, ze kterého vychází6.

Daleko pravděpodobnější je názor, že ruské vrchní velení se počty padlých vůbec nezabývalo7 (!) a ani spojencům nesdělovalo žádná čísla s tím, že „svědectví podobného druhu pouze ostouzejí ruskou armádu v očích cizinců“. Podle tohoto zdroje výše uvedené ztráty pocházely z rozboru, který si vyžádala v roce 1917 Francie, ale započteny byly pouze ztráty severního frontu, které se podařilo nějak zkompletovat. Zajímavější pak je tvrzení, že souhrnné číslo ztrát, které získal ruský Červený kříž v zimě 1916/1917 na základě padlých deklarovaných Německem, Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Tureckem je 2,2 miliónu vojáků. Celkový odhad padlých ruských vojáků za celou první světovou válku potom činí asi 3,5 miliónu.

Antoine Prost8 uvádí, že ruská armáda měla asi 2 milióny padlých, asi 5 miliónu raněných a 1,5-2 milióny zemřelých nevojáků, především v důsledku problémů se zásobováním – tedy také daleko od tvrzení C. V. Volkova. Pokud tyto ztráty odečteme od celkového počtu mobilizovaných (asi 16 miliónů), vychází početní stav armády asi 9 miliónů vojáků, což již vypadá daleko rozumněji. Zásobování se podle něj za první světové války stalo velkým problémem Ruska a Turecka. Myslím, že buď Axell, nebo Overy9 uváděli, že ruské průměrné denní ztráty byly podobné v obou světových válkách, asi pět tisíc vojáků denně. To by znamenalo za 1. světovou válku asi 5 miliónu mrtvých do Únorové revoluce, tedy podstatně více, než uvádí Volkov. Trochu optimističtější jsou informace na valka.cz10, kde se ruské ztráty odhadují na 1,7 miliónu padlých, ovšem pořád to je dvojnásobek Volkovových tvrzení.

Tak jsme se zase zbavili nějakých iluzí a nyní již plnou parou ke zprvu tak nenápadnému výbuchu.

Rok 1917

Tím kritickým místem se staly ruské elity. Kupodivu za státním převratem stáli ti, kteří uprostřed války nejvíce mlaskali a vůbec nemuseli umírat v zákopech světové války, ani netřeli bídu v ruském týlu. Vůdcové Svazu 17. října (Okťabristů), A. I. Gučkov a M. V. Rodzjanko. Esa, s plnými ústy vlastenectví a války do vítězného konce, vytáčející ceny vojenských dodávek do nebeských výšin a žijící v přepychu, o jakém se vojákům, rolníkům i dělníkům mohlo jenom zdát.

Konkrétně samolibý Gučkov se začátkem roku 1917 dopustil indiskrece o nějakém svém rozhovoru s carem a navíc ho komentoval, což car nelibě nesl. Gučkov se nejspíše rozhodl potrestat cara tím, že ho vymění. Jako prostředek snad mělo posloužit vyvolání společenských bouří tím, že omezí dodávky obilí do metropole na jednu čtvrtinu11. No, povedlo se mu to …

Přímou předehrou únorové revoluce bylo vcelku překvapivé rozhodnutí cara svolat 14. 2. 1917 Státní dumu, když všeobecně vládlo přesvědčení, že vláda po prodloužených novoročních prázdninách Státní dumu prohlásí za rozpuštěnou12. Téhož dne ve Státní dumě Kerenský prohlásil, že „Historickým úkolem ruského lidu v této chvíli je okamžité zničení středověkého režimu, ať to stojí, co to stojí …“. Car nakonec zareagoval a v noci z 26. na 27. 2 Státní dumu rozpustil.

Únorová revoluce

Poté, co car rozpustil Státní dumu, Kerenskij vyzval předsednictvo, aby se nepodvolovalo carovu nařízení. Kerenskij vstoupil do formujícího se Prozatímního výboru, do jehož čela se postavil dosavadní předseda Státní dumy okťabrista Rodzjanko. Následně Kerenskij jednal s vojáky a přebíral od nich zatčené ministry, zadržené peníze a tajné dokumenty vlády.

Ovšem souběžně s tím došlo k události úplně jiné. Po tuhých mrazech, kdy většina lidí nevycházela z domů, se počasí vylepšilo a hospodyně vyrazily do ulic na nákupy doplnit vyjedené zásoby. Ovšem obchody takový nápor nečekaly, potraviny brzo zmizely. Kromě jiného příčinou událostí bylo snad i to, že krátce před tím byli odvedeni na vojnu někteří petrohradští pekaři. A nakonec je zde tvrzení o tom, že vládnoucí Okťabristé záměrně omezili dodávky obilí, ačkoliv zásoby byly dostatečné. Ženské se začaly srocovat a bouřit. 27. 2. tyto bouře přerostly ve všeobecnou stávku, k níž se připojili vojáci petrohradské posádky, čítající někde mezi 170 a 250 tisíci vojáků. Ti se sice připravovali do války, ale, samozřejmě, nechtělo se jim tam.

Náčelník generálního štábu generál Alexejev se po konzultacích s nejvyššími veliteli rozhodl vzpouru nepotlačovat, ale přimět cara Mikuláše II. k abdikaci. Carská vláda projevila naprostou neschopnost situaci zvládnout a nenašel se nikdo další, kdo by se na stranu monarchie postavil. Carem doporučený následník se vzdal cti státi se carem a vládu převzala Státní duma.

Prozatímní vláda

1. 3. 1917 se konalo rozšířené zasedání Prozatímního výboru za účasti Ústředního výboru strany kadetů, tzv. progresívního bloku (spíše nacionalistů) ze Státní dumy a zástupců právě vzniklého Petrohradského sovětu. Na něm byla uzavřena dohoda o nové vládě a o volbách do Ústavodárného shromáždění. Členy vlády se vedle asi nejiniciativnějšího Kerenského jako ministra spravedlnosti stali především představitelé společenských organizací, Zemstva13 a Ústředního vojensko-průmyslového výboru. Předsedou vlády byl jako mravní autorita jmenován Georgij Jevgenijevič Lvov, který za války posiloval postavení. Za jistou zajímavost lze považovat, že Lvova předsedou vlády jmenoval ještě Mikuláš II. hodinu před abdikací. Ještě téhož dne nová vláda vydala Nařízení č.1, jímž moc nad vojskem získaly vojenské výbory.

2. 3. 1917 se Mikuláš II. vzdal trůnu a den nato i velkokníže Michail Alexandrovič. Celé to asi byl zajímavý propletenec intrik, když původním úmyslem iniciátorů (Gučkov, Rodzjanko) zřejmě bylo převzít vládu a odpovědnost ponechat panovníkovi. Zdá se, že to prohlédl nejen car, který abdikací vyvázal i svého syna, ale i carův bratr Michail Alexandrovič, který připustil svojí korunovaci Ústavodárným shromážděním. Nakonec do Prozatímního výboru přišli i zástupci sovětu a přímo vyzvali, aby Prozatímní výbor zformoval vládu14. Připomeňme si tu hezkou scénu, kdy jacísi prý představitelé lidu přišli za vznešenými poslanci Státní dumy, aby zkušení a odpovědní poslanci sestavili vládu a ti si z toho skoro nadělali do kalhot, když se obávali hněvu lidu. Až musel poslance uklidňovat jakýsi monarchista, že se ti lidé opravdu nepřišli přesvědčit, že jim v žilách koluje modrá krev a že opravdu chtějí, aby Prozatímní výbor sestavil vládu.

Prozatímní výbor se takto dostal do situace, ve které se ocitnout nechtěl. Najednou nejenže měl sestavit vládu – to opravdu ti lidé chtěli, jenomže při absenci panovníka to zároveň znamenalo převzít odpovědnost – a to již bylo mimo jejich představy. Asi tušili, že nic slavného nepředvedou.

 

Nová moc měla oporu celé společnosti a před sebou spoustu velmi naléhavých úkolů. Byla doprovázena řadou slavných projevů. Ovšem kromě těchto projevů toho moc nepředvedla. Během několika týdnů byly likvidovány komise pro dozor nad tiskem, policie, četnictvo a o několik dní později i Ochranka. Ministr spravedlnosti Kerenskij nařídil propustit všechny politické vězně a vyhnance na Sibiři, pozdravovat je jménem nové vlády – a zajistit jejich čestný příjezd do Petrohradu. Jeho dalším úkolem byla revize zákonů, včetně rovnoprávnosti pro židy a ženy. Zároveň zřídil prozatímní soudy, řešící spory v Petrohradě. Předseda vlády Lvov odvolal gubernátory a jejich úkoly předal gubernským správám Zemstva. Vzápětí sestavil komisi pro vyšetřování nezákonného jednání bývalých hodnostářů, ale ta nakonec odsoudila jediného – generála Suchomlinova za to, že ruská armáda nebyla připravena na válku! Je vyhlášena všeobecná politická amnestie, v důsledku čehož se na svobodu dostalo devadesát tisíc lidí, nazývaných později ‚Kerenského ptáčata‘. (Vzpomeňme v této souvislosti na již nenápadně pozapomenutou Havlovu amnestii z roku 1990, která vypustila podobnou lůzu s podobnými důsledky.) Prozatímní vláda se podobnou činností zabývala i nadále.

Prozatímní vláda se také plnou silou vrhla na organizaci voleb do Ústavodárného shromáždění, ale protože měla mandát vymezený pouze těmito volbami15, příliš s nimi možná nepospíchala, možná také byl problém jenom v tom, že lidé, kteří se za tímto účelem sešli, nebyli zrovna tahouni. Vláda 25. 3. rozhodla o svolání zvláštní rady pro přípravu projektu voleb. Tato rada ihned po svém sestavení zahájila práci přesně o dva měsíce později … Výsledkem byl volební zákon o všeobecných, rovných, tajných a přímých volbách a právo účastnit se jichž měly i ženy. Zákon neobsahoval žádné majetkové, náboženské, národnostní a vzdělanostní omezení. Volby byly vyhlášeny 14. 6. na 30. 9. 1917. Ovšem 9. 8. Prozatímní vláda rozhodla o odkladu na 12. 11. 1917. Možným důvodem bylo to, že teprve až v tuto dobu byl dokončen volební zákon.

Stručně řečeno, Prozatímní vláda svojí nečinností velmi rychle utratila legitimitu jak svoji, tak Ústavodárného shromáždění.

Venkov

Pád carské moci rychle zachytil venkov. Rolníci vycítili oslabení moci, která až dosud poměščiky chránila a bránila tolik potřebným změnám. Ihned začali organizovat vlastní správní orgány16, na kterých se nepodíleli poměščici, inteligence a většinou ani kulaci a samostatní ‚Stolypinovi‘ rolníci. ‚Prozatímní výkonné výbory‘ uznávaly jediné možné řešení: konfiskaci veškeré půdy poměščiků a církve, často i velkých kulaků a spekulantů s půdou. Samozřejmě, že bez jakéhokoliv výkupu. Žádná politická síla Ruska neměla na vývoj na venkově vliv. To se týkalo i eserů, o nichž se říkalo, že se o venkov opírají17

Zprvu se poměščici pokusili s půdou spekulovat a snažili se ji prodat do zahraničí. Protože požadavkem rolnictva byl zákaz prodeje půdy a pokusy poměščiků je pouze vydráždily, prudce začal růst počet rolnických bouří. Prozatímní vláda 3. května slíbila zákaz prodejů, dokonce vydala nařízení notářům o pozastavení převodů půdy, 25. května je však na nátlak poměščiků zrušila. Rolníci na jedné straně začali násilně bránit převodům pozemků, na druhé straně začali přímo konfiskovat půdu poměščiků. Jakmile to vešlo ve známost, mnoho vojáků-rolníků rychle i se zbraněmi dezertovalo, aby si také přišli na své. Odpovědí bylo znovuzavedení vojensko-polních soudů, tím se dále zvedlo napětí, aniž by se cokoliv vyřešilo18.

Proto 12. července Prozatímní vláda otázku převodu pozemků, stejně jako otázku nájemních poplatků delegovala ‚dolů‘ na pozemkové výbory. Pozemkové výbory vyšly rolníkům vstříc. Poměščici také zareagovali, začali se organizovat, napadli pozemkové výbory, jejich členy uvěznili a vydávali je soudům. Přitom již 8. července Prozatímní vláda otevřeně vyhrožovala ‚naprostou likvidací destruktivní a dezorganizující zemědělské politiky venkova‘. Ve skutečnosti se pouze podařilo zavést jakési usnesení vztahující se k provádění Stolypinovy reformy a to proto, že rolníci již přešli od pogromu na poměščiky k pogromu na samostatné (Stolypinovy) rolníky.

Následující velký podvod rolníky dohřál a v srpnu začaly rozsáhlé rolnické bouře. 6. srpna Prozatímní vláda oznámila, že v žádném případě nedojde ke zvýšení pevných výkupních cen obilí pro rok 1917. Rolníci, nečekaje podraz, obilí za tyto ceny prodali. Ve skutečnosti Prozatímní vláda potichu zvýšení cen chystala a poměščici to věděli. Vláda náhle ceny zvýšila na dvojnásobek a rolníci ostrouhali … Na venkově se rozpoutaly rozsáhlé boje a teď už nejen proti poměščikům a kulakům, ale rabovat ve velkém se začala i střední hospodářství.

Prozatímní vláda zvládala pouze podobné podrazy, žádnou konstruktivní činnost nepředvedla. Sice již dříve slíbila znárodnění půdy, ale tento slib nemohla vyplnit, protože byla pod příliš velkým tlakem ze zahraničí. Značná část pozemků byla zastavena a znárodnění by dostalo do problémů banky, které na tyto pozemky poskytly úvěry. Banky byly většinově zahraniční. V hlavní vnitropolitické záležitosti se tak Prozatímní vláda ukázala zcela bezmocná.

 

Za spontánními rekvizicemi půdy následovaly rekvizice inventáře a hospodářských zvířat. Stejně spontánně se zrušila Stolypinova reforma a vydávaly se zákazy prodejů půdy. Potom následovalo převzetí sýpek a dozor nad nájemními smlouvami. Rolníci se zcela přirozeně vrátili k jedinému zřízení, které znali – ‚občině‘.

Při té příležitosti je vhodné připomenout, že poměščici měli i určitou pozitivní funkci. Na venkově vlastně zajišťovali řadu služeb, například určité minimum lékařské péče, někde podporovali školy (školní docházka nebyla do posledních dnů impéria povinná!) a zajišťovali obchodní spoje. Po roce 1917 vzrostla již tak strašlivě vysoká kojenecká úmrtnost. Nenávist venkovanů byla bezměrná, a kdo před ní neutekl, rychle zaplatil životem (viz také kapitola Československé vojsko na Rusi)! Rozpadly se všechny instituce, které až dosud podporovaly společenskou dělbu práce a společenské služby. Výslovně upozorňuji na to, že tyto události neměly nic společného s bolševiky, protože ti tehdy na venkově neměli prakticky žádný vliv.

Kromě dalšího vedl tento vývoj k novému výraznému rozdělení bohatství. Na jedné straně ozbrojení dezertéři získávají nejlepší půdu. Stávají se novými kulaky – ale půdu nakonec pouze pronajímají rolníkům, protože to je nejvýnosnější. Na druhé straně zůstávají ostatní rolníci, na které zbývá podřadnější půda. Okraj představují vdovy po padlých a ti, kteří nedezertovali. Ti se rychle dostávají do silně závislého postavení na nově vznikajících kulacích.

Sověty

Prozatímní vláda byla následníkem Státní Dumy a sledovala její politické tradice. Představovala liberálně-demokratické pojetí moci, jak se v Rusku podle západoevropského způsobu zformovala po roce 1905. Liberálně-demokratický koncept předpokládá existenci několika politických stran, které mezi sebou bojují o moc.

Jenomže tradiční pojetí moci je jiné, je to o dohodě na společných cílech a spolupráci na jejich dosažení. Mechanizmy již byly v roce 1905 vyzkoušené19, koneckonců volosti a zemstva20 také byly založeny na stejném schématu. V tomto smyslu se brzy po Únorové revoluci společnost na venkově začala spontánně formovat. Jejím vyjádřením byly místní rady – rusky sověty. V tradičním státoprávním pojetí nebojují mezi sebou o moc jednotlivé strany, nebo i lidé, ale jsou to orgány sestavené za účelem dosažení společných cílů, proto, aby účelně zorganizovaly činnost a rozhodly o rozdělení výnosů. Sověty se staly takovým orgánem moci21.

Fakticky tento vývoj proběhl ve velké míře mimo město a mimo (většinou sebestřednou) inteligenci. Tahounem událostí byli většinou prakticky negramotní lidé. Proto je o tom jen velmi málo pramenů. V této souvislosti připomenu ruskou revoluci roku 1905, o které máme spoustu informací, ale zjistit, co se stalo na venkově a že to vlastně byly nejpodstatnější události, bylo velmi obtížné. Tady máme stejně skryté pokračování, přitom se zde navíc skrývá vysvětlení řady specifik sovětské doby22.

Do sovětů, jakmile dosáhly měst, sice začaly pronikat jednotlivé politické strany, které asi chtěly využít formující se orgány pro své cíle, ale sověty jim to nedovolily. Stranickost v sovětech rychle zanikla. Někoho může napadnout otázka, proč městské sověty zachovaly venkovské pojetí. Kara-Murza píše, že to bylo proto, že ruské dělnictvo si zachovalo venkovské společenské zvyky (a proto také zůstalo jako společenská třída akceschopné).

Sověty se zformovaly jako mocenský systém paralelní k Prozatímní vládě. Může se říci, že s ohledem na neschopnost Prozatímní vlády sověty nemohly neuspět. Ve skutečnosti tím, že vznikly jako orgán určený k dosažení nějakých cílů, byly akceschopné a snažily se své úkoly naplnit. Oproti Prozatímní vládě nebetyčný rozdíl.

 

V metropoli to byl ‚Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců‘ (dále jen Petrosovět). Petrosovět přitom jenom navazoval na tzv. vojensko-průmyslové výbory, zřízené v roce 1915 za účelem vylepšení zásobování vojsk. Jejich hlavní funkcí mělo být rozdělování státních zakázek, kromě toho měly zajišťovat sociální smír. Údajně si moc dobře nevedly a zakázky v celkové výši 400 mil. rublů dokázaly naplnit jen asi z poloviny. Z nějakého důvodu dal 27. 1. 1917 ministr vnitra Protopopov celé vedení Ústředního vojensko-průmyslového výboru zatknout. Ráno 27. 2. je revolučně naladění vojáci osvobodili a hned poté byly na tentýž den vyhlášeny volby do Petrosovětu.

Petrosovět měl zprvu mezi 300 a 500 členy a zvolil 15-členný výkonný výbor (ÚVV), v jehož čele stanul předseda menševické frakce ve Státní dumě N. S. Čcheidze. Druhý den byli vybráni zástupci městských továren a vojáci, kterých nakonec bylo v asi tří tisícovém tělese nejvíce.

 

Ještě jeden výmluvný detail: Ony pozemkové výbory, na které Prozatímní vláda shodila zodpovědnost za řešení rolnických problémů, byly zase dílem Petrosovětu. Ten inicioval jejich zřízení 9.4. 1917.

A nakonec poznamenejme, že v Ústředním výkonném výboru Petrosovětu zasedl i Stalin a po celou tu dobu patřil k jeho významným představitelům.

Krize

Brzy po revoluci začala téct krev. Začátkem března došlo k bouřím u Baltské flotily, nejprve v Helsinkách, později i v Kronštadtu. Vojáci napadli své velitele a zhruba stovku nejvyšších velitelů zabili23. Ruská společnost se prostě s válkou neztotožnila a v prvé řadě si přála její ukončení. Společnost se rozhodla prosadit mír občanskou válkou.

Ale zpátky k vysoké politice. Vláda se snažila udržet při životě spojenectví s Velkou Británií a Francií, a dokonce připravila jarní ofenzívu. 18. dubna ministr zahraničí, kadet Miljukov, předal Velké Británii a Francii nótu o tom, že Rusko ve válce bude pokračovat. Začaly demonstrace, objevil se požadavek na abdikaci Miljukova a Gučkova (ministra války) a předání moci sovětům. Prozatímní vláda se snažila situaci řešit dohodou s Petrosovětem. Výsledkem byla první koaliční vláda pod vedením knížete Lvova. Do vlády vstoupili menševici a eseři a vláda slíbila provést agrární reformu. K té se vláda vlastně nikdy nedostala.

I tato vláda pokračovala ve válce, a dokonce zahájila ofenzívu s cílem dobýt město Lvov. Vzhledem k demoralizaci Rusů jádro ofenzívních sil představovali Finové, na jejichž křídle stála československá brigáda (viz dále). Finové pohořeli, Čechoslováci přes úspěšný průlom představovali okrajovou sílu. Válka lid rozzlobila. Vláda proto obsadila jistý dělnický klub a odborářskou organizaci a lidé odpověděl velkou stávkou.

Byla zde ještě jedna věc. Již jsem uvedl, že to byl nejspíše předseda Okjabristů Gučkov, kdo v únoru omezil rozvoz potravin po Petrohradu. Petrohrad byl metropolí Ruského impéria, takže město bylo zásobeno dobře, mělo v sýpkách potraviny na dva roky. Ale spekulanti si dokázali najít cestičku k úředníkům, kteří měli sýpky na starosti. Samozřejmě, že to zase byli Oktjabristé a Kadeti, uvědomělí a státotvorní lidé. Sýpky se rychle vyprázdnily a v létě ve městě nastal tentokrát už opravdový hlad24.

Parvus

Rusko na straně dohodových mocností bylo ve válce s mocnostmi centrálními. Německo mělo samozřejmě zájem Rusku uškodit. Za situace, kdy se moci v Rusku ujali revolucionáři, Němci vcelku logicky podpořili třemi milióny říšských marek Parvuse, který za to sbíral ruské revolucionáře v zahraničí a s malým kapesným je odesílal do Ruska. Němci usoudili, že když do Ruska pošlou velkou skupinu revolucionářů, v Rusku vzroste zmatek a bojeschopnost Ruska poklesne. A že Rusů, kteří se až dosud nesměli vrátit do Ruska, bylo mnoho. V jednom se však přepočítali. Do Ruska se jich vrátilo tolik, že prostě už jen ‚zákon velkých čísel‘ ručil za to, že do Ruska přibyli nejen ‚žvanilové‘ a ‚chlapíci s kolty proklatě nízko‘, ale i schopní vůdci.

Jeden z nich, Vladimír Iljič Uljanov, řečený Lenin, do té doby známý jen mezi revolucionáři a ruskými intelektuály, byl sice také jedním z emigrantů – revolucionářů, ale pod tímto pláštíkem se skrýval silný intelekt, vlastenectví, široký obzor, jasný cíl a rozhodnost jej naplnit. Lenin se Parvusovi vyhýbal. Ten nakonec musel využít prostředníka, švýcarského sociálního demokrata Fritze Plattena25. A jsou názory, že peníze, které Platten předal Leninovi na revoluční činnost, ani nebyly německé26.

Ovšem v té době do Ruska putovali i další revolucionáři. Vízum do Ruska dostal v New Yorku i Trockij s rodinou – jen tak mimochodem jako občan USA27! Nasedl na parník, ale když parník zakotvil v Kanadě, Britové ho strčili do basy. Tehdy se ozval již zmíněný ministr zahraničí Prozatímní vlády Pavel Miljukov a Trockého vyreklamoval. Zdá se to podivné? Ale kdepak! To jen společní přátelé si vzájemně otevírají dveře! V tomto případě jím byla figurka již zde a dosud ne naposledy zmíněná – ctihodný americký kapitalista a bankéř, človíček tolik vnímavý k utrpení bližních, generální sponzor ruských revolucí, ale ano, správně, Jacob Schiff! Vždyť to vlastně bylo skoro v rodině! A když už padají jména bankéřů, budou i peníze. Trockij rozhodně nejel na sucho. Britové u něj našli nějaké to ‚malé‘ kapesné na cestovní výlohy, celkem deset tisíc tehdejších dolarů. V současných dolarech to je tak stokrát tolik. Už jste si položili otázku, proč američtí kapitalisté podpořili socialistickou revoluci? Je nejvyšší čas o tom začít přemýšlet!

Lenin

Uvádí se, že Lenin byl Únorovou revolucí zaskočen a spíše, než za spontánní výbuch hněvu, ji považoval za angažmá dohodových spojenců. Ostatně Lenin není sám, dodnes žije názor, že za Únorovou revolucí stál britský velvyslanec G. W. Buchanan, který chtěl převést Rusko do podoby konstituční monarchie, a tak snad zvýšit bojeschopnost Ruska28. Osobně vůbec nechápu, jak si to představoval, ale máme zde nezanedbatelné signály podporující tuto hypotézu.

Jde o vraždu Rasputina v prosinci 1916, k níž se nám přimotal další velký agent SIS, Oswald Theodore Rayner29, spolužák Felixe Jusupova, v jehož paláci k vraždě došlo. Podle Britů se Rasputin angažoval ve snaze ukončit válku, a proto se ho Britové chtěli zbavit. Samotný Rayner byl v té době v Petrohradě a údajně to byla kulka z jeho zbraně, která proletěla Rasputinovi hlavou a měla jistit jeho smrt. Kromě toho Buchanan pořádal přátelská posezení, na kterých se u dobrého vína otevřeně diskutovalo, jestli bude nutno zabít pouze carevnu, nebo i cara30 … To že je vyslanec spřátelené země? Aha, vlastně ne, Velká Británie nemá trvalých přátel, jen trvalých zájmů … ale i tak – copak se tak chová spojenec?

Vlastně tady máme již dva zahraniční zdroje, které stály za výbuchem ruských revolucí. Němci zaútočili podporou revolucionářů, tedy zdola, a na druhé straně si Britové zřejmě přiložili svoje polínko na opačném konci společenského spektra, tedy shora, a podíleli se na vraždě člověka, který přes všechna negativa představoval spojení ruské vlády s lidem.

 

Když vypukla Únorová revoluce, Lenin začal hledat cestu do Ruska. Byl v té době ve Švýcarsku a cesta do Ruska znamenala jet buď přes Německo, nebo Francii anebo přes Itálii. Původně předpokládal cestovat přes Francii, teprve dodatečně se ukázala možnost cesty přes Německo, kterou nakonec využil31. Ve Stockholmu potom dostal ruské vízum a i lístky na cestu ze Stockholmu do Ruska pro sebe i celý doprovod.

Leninovu cestu do Ruska tedy zaplatil Leninův švýcarský kolega a přítel a Parvus byl spokojen. Cestou se možná Lenin s Parvusem sešel ve Stockholmu, ale ani to není jisté. Stejně tak je nejasné, odkud vlastně byly peníze, které se tehdy k bolševikům dostaly. Parvus se musel před inteligentním a podezíravým Leninem schovávat a na anglické wikipédii se píše, že rozbor Kerenského materiálů o německém původu bolševických peněz ukazuje na velké fabulace. Přiznejme si, že tato informace je v souladu s Leninovým odmítáním japonských i rakousko-uherských peněz na revoluci v Rusku32.

Leninův příjezd do Ruska byl slavný, stejně jako příjezd dalších revolucionářů. Ať už cestu platili Němci nebo někdo jiný, byla to velká srocení a vznosné řeči. Ovšem Lenin cestou hodně uvažoval o perspektivách dalšího vývoje v této bouřlivé situaci. Leninovi docházelo, že liberální koncept moci není zdaleka optimální. Již v roce 1905 se na venkově spontánně zformovaly zcela nové (přesněji řečeno ‚zcela staré‘) orgány moci, které pracovaly velmi efektivně. V roce 1917 se stejně spontánně začaly formovat opět – neklamné znamení, že to je rozumné řešení. K tomu možná Lenin odhadl míru neschopnosti Prozatímní vlády a máme dostatečné vysvětlení jeho dalších kroků.

Lenin vsadil na sověty. Jenomže sověty byly institucí zcela neslučitelnou s liberální filozofií a tedy i marxizmem. Postavit se proti marxizmu nešlo, protože tím by zůstal zcela osamocen. Lenin to vyřešil tak, že prohlásil pohled marxistů za zkažený: „Mě se zdá, že marxistický pohled na stát je maximálně zatížen vládnoucím oficiálním socializmem Západní Evropy, což se zřetelně potvrdilo zkušeností sovětské revoluce a vytvořením sovětů v Rusku.“33 Tím ‚přiohnul‘ ruské revolucionáře a inteligenci podle potřeb většiny společnosti – rolnictva – a tímto okamžikem se Lenin marxizmu definitivně zbavil. Inteligence se ve skutečnosti nikdy s konceptem takovéto lidové moci neztotožnila a proto se později tak snadno a rychle stala základem rozkladu SSSR.

 

Zatímco ostatní revolucionáři zabředli do všeobecného marazmu vzletného žvanění, Lenin prohlásil, že Prozatímní vládu nemá cenu podporovat a že budoucnost je nutno založit na jiném konceptu: „Všechnu moc sovětům!“ Tím zaskočil i řadu svých stoupenců, kteří tyto tzv. ‚dubnové teze‘ zpočátku odmítali. O postoji dalších stran nemá smysl mluvit, ti ho prostě prokleli.

Na jednání bolševického Petrohradského výboru byly ‚dubnové teze‘ odmítnuty 13 hlasy a podpořeny 2 hlasy při jednom nehlasujícím. Ovšem z organizací (s dělnickou členskou základnou) jim zaznívala podpora34, proto se o nich zahájila diskuze. Na 14. dubna byla svolána městská konference, na ní byl Leninův přístup podpořen a petrohradský výbor bolševiků se obměnil. Jádrem Leninova postoje byl požadavek – v prvé řadě ukončit válku. Bolševici se tím stali vyvrheli v očích svých bývalých revolučních souputníků. Na druhé straně naopak začali získávat obyvatelstvo na svoji stranu. Je dobré si uvědomit, že bolševici v poslední Státní Dumě z roku 1912 měli pouze 6 ze 442 poslanců, přičemž v následujících letech bolševici vliv spíše ztráceli, neboť většina z nich se buď ‚rekreovala‘ v panenské sibiřské přírodě, nebo si, pro jistotu, zaplatila výlet do zahraničí.

Jen několik dní po bolševické konferenci, 18. dubna, předává Miljukov dohodovým spojencům nótu o dodržení spojeneckých závazků. Tím se Leninův postoj projevil jako velmi prozíravý, bolševici začali rychle posilovat a narůstalo nepřátelství ostatních politických stran. Válečná rétorika Prozatímní vlády posílila sověty. Do ulic Petrohradu vyšly zástupy lidí a probíhaly demonstrace. Na některých demonstracích se objevili oponenti a proběhly i protidemonstrace, které vyjadřovaly podporu Prozatímní vládě a snahu pokračovat ve válce. Došlo ke srážkám a střelbě.

Bolševici v doplňovacích volbách na přelomu května/černa opět výrazně posílili a vypadalo to, že brzy získají v sovětech většinu a v klidu převezmou moc. Od 3. června se konal 1. všeruský sjezd sovětů. Následující den předseda sjezdu a ministr Prozatímní vlády Cereteli35 prohlásil, že provedli největší revoluci, následkem čehož v Rusku zavládl chaos, v zemi probíhá občanská válka, rolníci svévolně obsazují zemědělskou půdu a vyřizují si účty s poměščiky a kláštery, vojáci dezertují i se zbraněmi, aby se tohoto reje zúčastnili a důstojníci dezertují proto, aby své majetky ochránili … „V Rusku dnes není politická strana, která by mohla říci: Dejte nám politickou moc a odejděte. Taková strana v Rusku neexistuje!“ Na to se ozval Lenin zvučným prohlášením: „Taková strana je zde!“36

Sjezd sovětů konsolidoval rostoucí moc. To vlastně Petrosovět svolal zástupce místních sovětů celého Ruska. Sjezdu se zúčastnilo 1090 poslanců37 a bolševici mezi nimi měli pouze 105 poslanců (asi 10%). Již na této scéně Lenin oznámil aspiraci převzít moc. Jeho požadavek ukončit válku sice sjezd sovětů nepodpořil, naopak sjezd podpořil Prozatímní vládu a pokračování v ‚revoluční válce‘. Ovšem zároveň sestavil výkonný výbor tvořený 320 poslanci, mezi nimiž bylo 58 bolševiků, tedy skoro 20%. Donedávna prakticky neznámí bolševici se díky konstruktivní Leninově a Stalinově politice stali podstatnou silou.

Ale 2. července se konalo shromáždění kulometného pluku, na němž po Trockém promluvil voják navrátivší se z fronty a popisoval vynucování si plnění rozkazu k útoku. Shromáždění přijalo odsuzující rezoluci a druhý den vojáci poslali agitátory do ostatních kasáren a svolávali demonstraci, jsou také názory, že to celé byla záměrná provokace zacílená na zkompromitování bolševiků. Když to zjistili bolševici, vyslali své agitátory, aby demonstraci zabránili38. To se nepovedlo a 3. července ozbrojení vojáci ve velkém počtu vyšli do ulic Petrohradu a demonstrovali proti Prozatímní vládě. 4. července se sešli dělníci a ozbrojení kronštadští námořníci. Jejich průvod zastavil u paláce Kšešinské a vyžádal si vystoupení Lenina (demonstranti odmítli nejprve Sverdlova a potom Lunačarského – Lenin se prý necítil dobře, ale spíše tušil nějakou kulišárnu. „Co je to za pořádek? Nepřišli jsme sem poslouchat bolševické řeči. Lenina, Lenina!“). Lenin nakonec vylezl, demonstranti ho přivítali mohutným „Hurá!“ a pochodovali dále. Na rohu Něvského prospektu a Sadové ulice z okolních budov začala střelba do demonstrujících. Námořníci palbu opětovali. Po městě se rozhořely boje. Odkud se tak najednou na střechách vzali vojáci s puškami a kulomety? Asi opravdu dopředu připravená provokace.

Výkonný výbor Petrosovětu po dlouhém jednání odmítl převzít moc od Prozatímní vlády a zřejmě iniciativou menševika Cereteliho 6. července menševici a eseři prosadili vyhlášení diktatury a odzbrojení dělníků a vojáků. Podle Stalina, vyjednávajícího zklidnění situace, se velení vojsk rozhodlo krvavě potlačit protesty. Útvary, které se zúčastnily demonstrací, byly odzbrojeny a vojáci deportováni. Již 4. července vydali bolševici výzvu, v níž se snažili uklidnit vzbouřence. Cereteli se diktaturu pokoušel prosadit již v červnu, ale zabránil mu v tom další menševik Martov39 prohlášením, že „na bodácích umí vládnout každý hlupák“.

Poslední události zřetelně ukázaly, že je jen otázkou času, kdy Prozatímní vláda padne. Na druhé straně sověty ovládané menševiky a esery začaly být příliš vstřícné Prozatímní vládě. Bolševici proto stáhli svůj požadavek ‚všechnu moc sovětům‘ a nabídli svoji vlastní realizaci sovětské vlády a výstavby socializmu. Tím se dostali do sporu s klasickým marxizmem, hlásajícím vznik socializmu nejprve v nejvyspělejších státech. Stalin, podobně, jako dříve Lenin, to podal tak, že se ‚nelze držet dogmat, ale i marxizmus se musí aplikovat tvůrčím způsobem‘40. Podpora bolševiků rostla. Za těchto okolností se Trockij rozhodl spolupracovat s bolševiky.

Výkonný výbor sovětu dohodl s bolševiky a vojáky opuštění paláce Kšešinské, ale než se to stalo, vojenská klika nařídila jeho okamžité vyklizení. Vojáci převzali veškerou iniciativu a začali tvrdě likvidovat opěrné body ‚nepřátel revoluce‘, celé město bylo plné vojenských hlídek. Začalo nové tažení proti bolševikům, součástí kampaně snad byla i výroba falzifikátů, plenění a zatýkání. Vládní oddíly prohledávaly dělnické čtvrti a hledaly zbraně. Ty však již byly dobře poschovávané.

Nastal protibolševický teror. Spousta bolševiků si šla sednout do chládku, další se před zatčením schovali. Za jistou kuriozitu lze považovat skutečnost, že zatykač na Lenina podepsal pozdější Stalinův spojenec menševik A. J. Vyšinskij. Lenin byl zalezlý na salaši u finských hranic nedaleko Petrohradu a Prozatímní vláda se tvářila, že o tom neví.

Kornilov

Klíčovou událostí se stala změna v osobě vrchního velitele. Generál Brusilov zřejmě na rozdíl od Kornilova chápal obzor událostí, neviděl ve vojenské diktatuře řešení problémů a odmítl se postavit do čela reakce. Na druhé straně generál Lavr Georgijevič Kornilov byl stoupencem klasických vojenských řešení, chtěl obnovit vojenskou disciplínu, žádal zastavení ofenzívy a obnovení trestu smrti. Výkonný výbor sovětu se začal utápět v diskuzích. Došlo k další vládní krizi a kadeti chtěli z vlády vystoupit. Zůstali v Prozatímní vládě teprve poté, co byl Kornilov jmenován 18. července velitelem armády. 24. července je představena druhá koaliční vláda v čele s Kerenským.

Byl to takový zajímavý generálek, generál Alexejev ho charakterizoval slovy: „srdce lví a hlava skopová“. Na začátku války velitel divize, ‚vyznamenal‘ se tím, že když jeho divize byla na jaře 1915 obklíčena, on se štábem ji opustil … a padl do rakouského zajetí. O rok později ze zajetí utekl a tisk, ovládaný Angličany z něj udělal hrdinu. Zřejmě pro v zajetí získané zkušenosti, dostal sbor. Po Únorové revoluci se již stal velitelem Petrohradského vojenského okruhu – v té době klíčová funkce ve státě, on osobně také zatýkal carevnu. Ani potom se moc nevyznamenal, spustit palbu z děl proti obyvatelstvu města Petrosovět neskousl a tak Kornilov utekl na frontu. Tam již pod své velení dostal armádu. S ní měl vést ofenzívu na Lvov. Dopadlo to jako jeho předchozí úspěchy – útok se rozpadl. K zodpovědnosti byl volán velitel frontu generál Brusilov – a Kornilov zaujal jeho místo. Mezi jeho další ‚úspěchy‘ patřila ztráta (spíše odevzdání) Rigy a z toho vyplývající přímé ohrožení Petrohradu.

Pozoruhodná kariéra jakéhosi sibiřského kozáka. Tento neznámý človíček bez kapky modré krve stoupal ne díky úspěchům, ale průšvihům. Ale bylo tam ještě něco dalšího z předválečné doby: byl členem různých expedic v Turkestánu a Íránu a vojenský atašé v Číně – tedy poblíž rozvědky a … zase Britů. A čirou náhodou tvrdý stoupenec pokračování války. Pravděpodobně další z Buchananových spiklenců proti carovi. Do stejného pytle patřila i jeho pravá ruka – politický komisař Boris Viktorovič Savinkov, starý dobrý eserovský terorista pobývající dlouhé roky v Paříži. On měl přece v představách britského velvyslanectví nahradit Kerenského …

 

Rozšířily se zvěsti, že bolševici chystají převrat. Dokonce se v továrnách objevili jacísi lidé, kteří se snažili vyvolat bouře. Bolševici ovšem na tom zájem neměli, oni v tu chvíli viděli, že čas pracuje pro ně a protože na disciplíně po červencových událostech zapracovali, provokatéři dostali přes ‚ústa‘.

Přesně v tu dobu se Kornilov rozhodl ‚pověsit bolševiky a rozehnat sovět‘. Přípravy konal bez dohody s Prozatímní vládou a touto dobou prohlásil: „Já osobně nic nehledám a nechci. Chci jen zachránit Rusko a budu se bez výhrad podřizovat očištěné a upevněné Prozatímní vládě.“ Získává stoupence a 23. srpna v souvislosti s reorganizací Petrohradského vojenského okruhu vypovídá Kerenskému poslušnost. 26. srpna Kornilov požaduje demisi vlády a předání pravomocí vrchního velitele. Druhý den Kerenskij odvolává Kornilova a ten posílá na Petrohrad jezdecký sbor s rozkazem „v případě potřeby podstoupit bitvu“. Jakmile je Kornilov odvolán, podávají demisi kadeti.

Kerenskij se prostě nakonec rozhoupal a vydal rozkazy. Jenomže ty byly typu „konejte jedině vůli ruského lidu samého“ a konkrétně v nich bylo pouze to, že se nemají plnit příkazy Kornilova41 … V Petrohradě byl pod vedením Petrosovětu a jmenovitě esera Filippovského sestaven Vojenský revoluční výbor (VRV). Zasedal ve Smolném, a neohlížeje se na Kerenského, zahájil kroky na obranu Petrohradu. Nyní již Prozatímní vládu musel ochraňovat sovět! VRV eliminoval potencionální spojence Kornilova, nechal rozebrat železniční trať a ozbrojil dělníky. Výkonný výbor Petrosovětu nabídl těmto vojenským oddílům vyslat své zástupce do Výkonného výboru. Bolševici tak v něm zvýšili svůj vliv a zřejmě v tento okamžik získali absolutní většinu. Následkem událostí se lid odvrátil od Kornilova a bolševici znovu posílili. 31. srpna se bolševici vyjádřili pro odebrání plných mocí Prozatímní vlády.

Den nato byla vyhlášena demokratická republika. Slovy Prudnikové42 „pojem demokracie si každý vykládal po svém, takže všichni byli spokojeni“ a když Kerenskij stvořil Direktorium „nastala idylka, protože Direktorium chtělo řídit zemi,ale nemělo sil, zatímco demokracie měla sílu, ale neměla vůli“ … Protože v sovětech neustále posilovali bolševici, ÚVV řízený menševiky a esery v podstatě připravoval likvidaci sovětů a odmítl požadavek na svolání dalšího sjezdu sovětů. Eseři a menševici, vedeni snahou omezit vliv sovětů, vyšpekulovali jakousi demokratickou konferenci, ale odsouhlasení svých představ prosadili jen s obtížemi43. Nová vláda začala tvrdě vystupovat proti výdobytkům revoluce, proto se proti ní rychle zvedal odpor. Bolševici zatím o své vůli svolali na 20.11 1917 2. Sjezd sovětů rozhodnuti prosadit převzetí moci sověty. Co ‚demokratická společnost‘? Škoda mluvit, snažila se projev demokracie sabotovat, jak to jen šlo. Jenomže lid tentokrát naprosto spontánně (bolševici byli schopni kontrolovat jen malé části Ruska) na Sjezd sovětů vyslal své delegáty.

Kerenskij sice zůstal formálně předsedou vlády, ale jeho kroky již vyvolávaly jen odpor. VRV se odmítl rozpustit a Výkonný výbor Petrosovětu odsouhlasil vznik ozbrojených dělnických milicí. A Lenin ze svého vyhnanství na salaši začal psát o nutnosti převzít moc.

Za této situace Čcheidze abdikoval na funkci předsedy Petrosovětu, na jeho místo byl zvolen Trockij. Trockij se také stal poslancem II. sjezdu sovětů, Ústavodárného shromáždění a Prozatímního sovětu Ruské republiky. S ohledem na možný útok Němců na Petrohrad, anebo z obavy opakování kornilovského povstání Trockij 12. 10. zformoval z bolševiků a levých eserů druhý VRV. VRV měl na starosti Petrohrad. A 16. 10. Lenin pro potřeby řízení celostátního povstání sestavuje Vojenské revoluční ústředí. Jeho členy byli Sverdlov, Urickij, Dzeržinskij, Bubnov a Stalin.44

Nástup bolševiků

Trockij do Ruska přijel proto, aby revoluci převzal do svých rukou. To se mu nepovedlo. Namísto něj převahu rychle začali získávat bolševici, a tak se k nim přidal s celou silnou skupinou svých přívrženců (je na místě napsat místních i zaoceánských). Jeho bolševická kariéra byla udivující, přímo se vstupem k bolševikům získal i členství v ÚV VKS(b)! Svoje kapesné na cestovní výdaje dokázal dobře využít. Trockij se dostal do hlavního proudu politického dění a sehrál velkou roli při převzetí vlády.

Následující události ovšem vypadají dost tajemně. Bolševici vlastně nakonec překvapivě, prakticky bez jakýchkoliv problémů, v říjnu 1917 převzali vládu. Náhle, prostě jakoby jen tak pro nic za nic, získali podporu petrohradské vojenské posádky a s její pomocí ovládli strategické body v Petrohradu a následně také v Moskvě. Posilování proběhlo za Leninovy neúčasti, když Trockij nakonec neuměl nic jiného, než řečnit. Lid v té době již musel být zcela otupený spoustou projevů, tak odkud vzešla moc bolševiků? Že by Trockij bez nějakého dalšího důvodu, získal snadno pomocí nějakého plamenného projevu v předvečer revoluce na svoji stranu ‚váhající‘ vojáky45? Osobně se domnívám, že bolševici tehdy v říjnu museli moc získat na nějakém zcela reálném základě. Pokud by k tomuto skrytému posílení nedošlo, muselo by dojít k bojům s jinými mocnými uskupeními té doby. Přece jen krátce předtím zde byly další mocné síly, které by mohly a chtěly bránit převzetí moci bolševiky. Žádné boje ale nenastaly, pouze se omezené skupiny především společenských elit nové moci vzepřely. Prakticky veškeré ozbrojené síly Petrohradu novou vládu podpořily.

Koncem srpna sice bolševici zase začali zvyšovat svůj vliv … ale vidím v tom háček: Bolševici v té době mohli posilovat jako opoziční síla, nikoliv koaliční! Kdyby se v tomto okamžiku pokusili převzít moc, ztratili by značnou část svých stoupenců, protože velká část z nich představovala ‚oponenty z principu‘. Ti by se od nich po převzetí moci okamžitě odvrátili. Stejně tak tam chyběla ozbrojená podpora těch, kdo je považovali za obyčejné uzurpátory. Zatím však den po revoluci Trockij poslal bolševické oponenty na ‚smetiště dějin‘ … a oni tam vlastně, poslušně a bez reptání, v poklidu odkráčeli. To nemohli být bolševici na konci srpna. À propos … do října chyběly ještě skoro dva měsíce, podzimní měsíce …

Důvod zde vlastně máme, byť není příliš zjevný. Zatím jsme totiž uvedli pouze dva z bolševických vůdců. Jeden z nich byl sice pověstný svými znalostmi a úsudkem, ale byl následkem svých radikálních postojů proti Prozatímní vládě odsouzen k nečinnosti a druhý vlastně nikdy nebyl ničím jiným, než publicistou a řečníkem. Tím zatím nejmenovaným byl Stalin. Stalin po návratu z vyhnanství se samozřejmě zapojil do revolučního dění v Petrohradě, dokonce se stal členem výkonného výboru Petrohradského sovětu a patřil k jeho vyloženě konstruktivnímu křídlu. Po rozbrojích okolo paláce Kšešinské právě Stalin vyjednal zklidnění situace. Potom Lenin s Trockým (podobně jako další) tlačili na pilu a nakonec byli vytěsněni na okraj událostí, případně skončili v base, zatímco Stalin zůstával pracovat v sovětu a nebyl v nejmenším postižen protibolševickými akcemi.

Komentáře událostí říkají, že zatímco v Zimním se kecalo, ve Smolném se pracovalo. Jen málo bolševiků koncem léta 1917 nesedělo v base, nebo se neschovávalo jako Lenin a pouze ti se mohli účastnit oné tajemné práce, jež asi přivedla bolševiky k moci. Z těch známějších to byli pouze Stalin a Molotov.

Co to asi bylo za práce? Zůstaly nám zachovány plamenné projevy revolučních vůdců všech možných vyznání a barvité popisy událostí, které mnohdy zjevně proběhly zcela jinak. Ale osobně se domnívám, že žádná z těchto událostí, ani projev, nepřinesly nic zvláštního, ani žádnou zvláštní výhodu, přinášející tak snadné vítězství.

Jedinou další informaci, kterou jsem v dokumentech o bolševické činnosti té doby nalezl, byla zpráva, že ve Smolném se zajišťovalo zásobování Petrohradu potravinami. A to by mohl být klíč k řešení. Úřednický aparát během čtyřech měsíců vybílil sýpky … ale město přece muselo jíst! Navíc jsme v Rusku, s jeho specifickým podnebím, metropole je zasažena revolučními bouřemi, kdekdo se realizuje žvaněním anebo alespoň nasloucháním těchto projevů. Ale málokdo si uvědomuje, že se blíží zima a ta bude nejspíše, jako obvykle, dlouhá a těžká … Existují městské sýpky, ale kdo se postará o jejich naplnění?

Předem upozorňuji, že tento odstavec je výhradně mojí spekulací. Řekněme, že někdo z místních, možná bolševiků, možná jen náhodný posluchač, někde v rozmrzelosti plácne něco ve smyslu „Počkejte, až přijde zima, to vás ty kecy přejdou!“ A poblíž je Stalin, možná zrovna řečnící, ale zprávu zachytí. Mohlo to být i jinak, hlad byl již v létě zjevný a Stalin byl dostatečně schopný si to uvědomit a začít konat. Stalin nejspíše prohodil slovíčko s Molotovem, člověkem místním a jako muž činu a mistr podivuhodných cestiček, se ujal řešení. Nebylo to nic jiného, než to, čím se následně stal pověstný. Schopný, pečlivý, výkonný a nikdy nic nezpronevěřil. Celá akce dále zlepšuje pověst bolševiků a na jejich stranu se postaví i posádkové velitelství. I dalším nezbývá, než uznat, že bolševikům se povedl velký čin. Naproti tomu tímto definitivně ztrácí společenskou podporu kadeti, kteří stáli u rozkradení sýpek. Bolševici získávají legitimitu a celá jedna politická síla, o níž se opírá Prozatímní vláda, ji ztrácí. Potom již bolševikům stačilo pouze oznámit převzetí vlády.

Trockij dokázal odvedenou práci přeměnit na politický kapitál. Vystoupil na 2. sjezdu sovětů, kde ustál velký tlak menševiků a eserů proti bolševickému povstání: „Povstání lidu nepotřebuje ospravedlnění. To, co proběhlo, bylo povstání a ne spiknutí … Těm, kteří odtud odešli a překládají návrhy, říkáme: Jste malí, jste bankrotáři, vaše role skončila. Odejděte tam, kam patříte – na smetiště dějin …“

Ale samotnou práci, nezbytnou pro získání důvěry odvedli nejspíše Stalin s Molotovem. Bylo to první veliké Stalinovo vítězství.

Říjnová revoluce

Delegáti 2. Sjezdu sovětů se začali scházet a registrovat ve Smolném paláci. Komise vytvořená ÚVV (dosud vládnoucí eseři a menševici) se snažila seč mohla a nemilé hosty označovala za neplatné delegáty, ale bolševici je stále přesvědčovali, aby neodcházeli, že ‚se budou dít věci‘. Nakonec si i menševici a eseři uvědomili, že vzniká síla, proti níž nebudou schopni se postavit a najednou se snažili projevit o 2. Sjezd sovětů zájem, jenomže to bylo s křížkem po funuse46. K 20.10. se dostatečný počet delegátů nesešel, proto byl sjezd odsunut na 25.10.

V nastalém zmatku se stoupenci Prozatímní vlády snažili vyprovokovat dělníky k nepředloženostem, ale sami nechtěli vystavit své síly zkouškám. Nakonec zřejmě znervóznil Kerenskij a zorganizoval přepad bolševické tiskárny. Po poplašných zprávách se bolševici pod vedením Lenina sešli a začali přemýšlet: ‚Máme s tím něco dělat? Máme prý podporu posádky. Máme se na ně spolehnout?‘ Nakonec se na popud Lenina rozhodli zkusit svrhnout Prozatímní vládu v předvečer 2. Sjezdu sovětů – a uspěli. Bylo to taktické rozhodnutí – v tu dobu byl v Petrohradě dostatečný počet delegátů 2. Sjezdu sovětů a ti byli naladěni bojovně. Bolševici moc naservírovali 2. Sjezdu sovětů přímo pod nos a na stříbrném podnosu.

K bolševikům se připojily frakce dalších politických uskupení, především silná skupina levých eserů a další menší sociálnědemokratické frakce. Všechny však byly ve vleku bolševiků. Pro upřesnění nutno dodat, že sami bolševici byli ve vleku Lenina.

2. Sjezd sovětů vyzval ministerstva a další významné instituce ke spolupráci a jako styčné důstojníky jmenoval komisaře. Zároveň začal sestavovat resortní komise, které měly řídit práci ministerstev a předsedové komisí vytvořili Radu lidových komisařů, která měla do svolání Ústavodárného shromáždění zastupovat vládu. Sjezd ještě zvolil nový ÚVV a jednání ukončil. Delegáti se ihned rozjeli domů a do všech koutů Ruska začali šířit fantastickou novinu: sověty převzaly vládu a za své hlavní body programu vyhlásily Dekret o míru a Dekret o půdě.

 

Vojenský revoluční výbor pod Trockého vedením nahrazuje v té době chybějící státní moc. Organizuje zásobování, vyhrožuje bohatým, bojuje proti alkoholizmu a chuligánství (v souvislosti s rabováním bohatých sklepů metropole). Jeho čas končí s tím, jak sovětská vláda začíná vykonávat správu země a 5. 12. 1917 se rozpustil.

Politickým východiskem vlády bolševiků bylo ukončení války. V tomto směru Lenin jako by vyšel vstříc zájmům Německa, které tím okamžikem mělo investici do ruských revolucionářů za velmi výhodnou. On se však zabýval zájmem ruského lidu, který nechápal význam této války a neměl nejmenší zájem na jejím pokračování. Ostatně nebyl sám, podobný názor vyplýval z postoje generála Brusilova a ke generálovi Krasnovovi se ještě dostaneme. Snaha Prozatímní vlády udržet spojenectví s Velkou Británií a Francií, a tedy setrvání ve válce, byla bezpochyby její velikou slabinou. Vyjádřením tohoto základního cíle bolševické vlády byl Dekret o míru. Tím, že bolševici postavili svůj program na tomto základě, na základě, po kterém volal ruský lid, ztratila legitimitu Prozatímní vláda i její projekt svolání Ústavodárného shromáždění, které teprve mělo rozhodnout o dalším vývoji Ruska. Prozatímní vláda příliš otálela a neřešila podstatné úkoly, nehledě už na to, že její koncept buržoazní liberální republiky ani nemohl získat podporu lidu. Na druhé straně bolševici nezaváhali, dali se do práce a legitimitu rychle získávali.

Druhým východiskem byla zemědělská otázka. Ta měla pro bolševiky dvě podoby. Jednou bylo faktické uzákonění předchozího živelného ‚znárodnění‘ půdy. Upřímně řečeno, bolševici v této věci ani jinou možnost neměli, protože jejich vliv na venkově v té době byl mizivý. (Když se proti znárodnění půdy postavili během občanské války bílí, byli smeteni.) Druhou byl Dekret o půdě – a ten s předchozím vývojem neměl až tak moc společného. Tento dekret zřejmě prosadil Stalin, když si uvědomil důsledky aktuálního vývoje na venkově. Pod tento dekret nespadala půda občin, ale další soukromá půda (snad v celkovém rozsahu asi pětiny půdy občin), která tímto měla být předána občinám k užívání – pozor, ne do vlastnictví! Občiny neměly právo tuto půdu prodávat. Stalin měl představu, že rolníci, kteří byli současným vývojem ožebračeni, by mohli být kompenzováni touto půdou. Jenomže bolševici v té době venkov nekontrolovali a i tuto půdu rychle uzurpovali kulaci a jejich bandy. Samozřejmě, že zcela protizákonně. Stejně protizákonně kulaci na této půdě nechali pracovat nejchudší rolníky a odírali je na ‚daních‘.

Žádný jiný program bolševici vlastně neměli a nejspíše byli později sami překvapeni, že když později skončila občanská válka, byli ještě u moci. Kromě toho i samotné bolševické dekrety lze spíše, než za výkon moci, považovat za projev politických snah nové vlády a později měli bolení hlavy z následků řady původních dekretů. Sem můžeme počítat například Dekret o dělnické kontrole, kterým se v průmyslových podnicích zřizovaly Výbory dělnické kontroly. Ty měly spolupracovat s podnikateli a byly jakýmsi následníkem Vojensko-průmyslových výborů. Jenomže tímto dekretem se mimo jiné likvidovalo i obchodní tajemství a nic dobrého z toho nevzniklo. Jak se k nim stavěli podnikatelé, nemá cenu psát.

V říjnu 1917 se tedy bolševikům podařilo získat moc. Ovšem tímto krokem bolševici získali pouze honosně znějící funkce, jejichž dosah končil s dosahem bodáků petrohradské posádky. Na venkově vládly ozbrojené bandy dezertérů, obávající se, že jako s dezertéry s nimi může zatočit jakákoliv státní moc. A armáda, ač v rozkladu, přece jen měla pořád milióny vojáků, byť byli poněkud nekontrolovatelní. Někde touto silou disponovali velitelé, jindy samotní vojáci.

 

poznámky

1Rasputin Grigorij Jefimovič (1869?-1916) Byl rolnického původu, pocházel z Tobolské gubernie. Stal se mnichem a vykonal řadu cest na významná církevní místa. V roce 1890 se oženil a měl tři děti. V roce 1903 přijel do Petrohradu, kde se stýkal s hodnostáři duchovní akademie. O rok později již získal pověst jurodivého a duchovního vůdce. Koncem roku 1904 se setkal s carem Mikulášem II. a brzy nato začal léčit hemofilika careviče Alexeje. V té době měl velký vliv na panování Mikuláše II. Proto proti němu začala okolo roku 1910 v tisku kampaň. V roce 1914 vznikalo spiknutí za účelem jeho vraždy za účasti členů širší carské rodiny. Koncem roku ho těžce ranila Chionie Guseva. Zavražděn za poněkud absurdních okolností v prosinci 1916 (nejprve ve velkém konzumoval koláče s kyanidem draselným, potom na něj vystřelili, on utekl z paláce, tam se snažil schovat, ale našli ho a strčili do řeky pod led) za účasti knížete F. F. Jusupova, černosotněnce V. M. Puriškeviče, velkoknížete Dimitrije Pavloviče a britského agenta O. T. Raynera.

Rasputin sepsal dvě knihy a je autorem řady proroctví.

2B. Vurm: Tajné dějiny Evropy III; Eminent, 2000

3РЕН ТВ, Игор Прокопенко, viz ren.tv/proekti/samye-shokiruyushchie-gipotezy,

viz též www.youtube.com/watch?v=kHUa1npzru8

4ru.wikipedia.org/wiki/Первая_мировая_война

5Спиридонов Илья: Возрождая Россию; rushor.su/articles/20286

6Vycházím z předpokladu, že početní stav Ruské armády byl počet mobilizovaných mínus počet padlých a raněných a toto číslo by mělo být někde okolo 6-8 milióny vojáků.

7Потери и состояние российской армии во время Первой мировой войны;

viz scisne.net/a890 a také ttolk.ru/?p=19581

8encyclopedia.1914-1918-online.net/article/war_losses

9Axell A.: Válka a Stalin očima sovětských generálů; Naše vojsko; 2005

Overy R.: Rusové ve válce; Dobrovský-BETA, 2004

10Havelka R.: Ztráty za první světové války: www.valka.cz/clanek_1001.html

11Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

12ru.wikipedia.org/Временное_правительство_России,

ru.wikipedia.org/Февральская_революция,

ru.wikipedia.org/Керенский,_Александр_Фёдорович ad.

13Viz slovníček.

14Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

15ru.wikipedia.org/wiki/Выборы_во_Всероссийское_учредительное_собрание

16Viz Slovníček, heslo ‚Volosti‘

17Прудникова Е., Чигирин И.: Мифология «голодомора»; ОЛМА, 2013

Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

18Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

19Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

20Viz slovníček.

21Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

22Svoje stalinská studia jsem kdysi založil na jisté konstrukci toho, jak se vyvíjela situace na venkově a v této podobě mi vydržela poměrně dlouho. Jenomže později jsem začal mít problémy s logikou událostí a faktů, ale velmi dlouho jsem nemohl najít žádné vysvětlení. Rozumné popisy venkovských událostí prakticky neexistují.

23Первая мировая война; viz nutidig.ru/w/fevralskaya_revolyutsiya

24Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

25Celou akci asi vymyslel a zorganizoval Parvus (viz Gelfand), který dostal od Němců 3 mil. říšských marek. Lenin však s Parvusem nechtěl mít nic společného a asi nevěděl ani o tom, že stojí v pozadí této akce.

Viz Борис Юлин о предателях; www.youtube.com/watch?v=abssFC5zfdY,

Podobně se píše i o Parvusovi na wikipédii.

26en.wikipedia.org/wiki/Alexander_Parvus

27www.aif.ru/society/history/32605

28ru.wikipedia.org/wiki/Июльские_дни_(1917)

29en.wikipedia.org/wiki/Oswald_Rayner

30Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

31Цепляев Виталий: Агенты революции. Бы ли Владимир Ленин шпионом Германии?;

noviny Аргументы и Факты, 11.4.2012; viz www.aif.ru/society/history/32605

32Na stránce o Leninovi na ru.wikipedia.org/wiki/Ленин,_Владимир_Ильич se uvádějí informace odporující takovémuto Leninovu mravnímu profilu. Jsou však označeny jako nepravdivé a probíhá okolo toho velká diskuze.

33Кара-Мурза С. Г.: Советская цивилизация (том I); Алгоритм, 2001

34Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

35Iraklij Georgijevič Cereteli, ruský politik a gruzínský šlechtic. Člen Ústředního výkonného výboru Petrosovětu.

Viz ru.wikipedia.org/wiki/Церетели,_Ираклий_Георгиевич

36ru.wikipedia.org/wiki/I_Всероссийский_съезд_Советов_рабочих_и_солдатских_депутатов

37ru.wikipedia.org/wiki/I_Всероссийский_съезд_Советов_рабочих_и_солдатских_депутатов

38Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

39Viz slovníček.

40Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

41Muška J., Janda M.: Rok 1917 neznámý; Svět sovětů, 1967

42Прудникова Е.: Ленин – Сталин. Технология невозможного; ОЛМА, 2009

43Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

44Карпов В. В.: Генералиссимус; Вече, 2007

45ru.wikipedia.org/wiki/Троцкий,_Лев_Давидович

46Reed J.: Deset dnů které otřásly světem; Panorama; 1982

 

Diskusní téma: Rok 1917

minulost

Václav | 23.01.2017

Je jen teď. Vyslovíte teď a již je to minulostí. To "teď" je však bez významu, ale svět již nebude nikdy takovým, jakým byl před vyslovením toho "teď.! Svět se nevrátí o 30 sekund zpět. desítky sražených aut neodcouvá od sebe. Desítka narozených dětí se nevrátí do matky. Mnoho zemřelých lidí znovu neobživne a vypitá piva se nevrátí z trávícího traktu do půllitrů.

Dívat se dozadu, do historie a dokonce vyslovovat zde, na diskuzním fóru, různé názory na minulost, to jde. Říkat kdyby to bylo bývalo tak, a kdyby ten či oni udělali - neudělali to..... . K čemu to je?

Poznat se musí člověk jeden každý z nás, sebe, uvnitř a dát si dohromady to, co tento svět spojuje /zatím/ dohromady. Každý jeden se musí změnit, když se má změnit svět. Tady bude někdo diskutovat, obhajovat, kritizovat....., k čemu to je? Bůh říkal, mne poznejte, ale nejprve poznejte sami sebe.

Mnozí, jejich ego ukazuje, jak se vyzná, jak ví, jak studoval dějiny, jaký má výklad. Děti mu však rostou, třeba s nimi ani nemluví, nemá čas. Staré rodiče již dlouho nenavštívil, nemá čas. Se sousedem nepromluvil, nemá čas. protože stále jen píše a píše další a další úryvek z knihy. Ale kniha je jen jedna. Každý si ji žije. Teď. Rozhlédněte se kolem sebe. Přemýšlejte, jak se na tento svět nenarodit. Jak poznat tu Nejvyšší moc tak, abych si uvědomil své obrovské právo být s Ním. Tělo, miliardy těl pomine, shnijí, budou spáleny, ale duše zůstává. To obrovské dědictví být člověkem. PRÁVĚ TEĎ A TADY.

Nechce se mi hrabat v roce 1917, nemá to význam. kdo mi řekne jeden jediný, pravdivý důvod, proč bych měl a kam mě to posune?

Re: minulost

autor | 23.01.2017

Máte i nemáte pravdu. Zanedbat TEĎ je velký hřích a trpíme potom za to i celý zbytek života. Ale neznat minulost znamená opakovat minulé chyby. A s ohledem na zde popisované události to je přímo strašlivá záležitost. Tato studia začala mojí zvědavostí, pokračovala řadou překvapení a skončila velmi nepříjemným zjištěním. Bude to na konci knihy.

Re: Re: minulost

Václav | 23.01.2017

Ale vždyť lidstvo tu minulost sleduje již tisíce roků. Zaznamenává ji, zapisuje, sledují ji umělci, malíři, fabuluje se a i hledá pravda...a stejně se z ní nepoučí. Dojde k milníkům, křižovatkám, odbočkám a rozhoduje se na základě tady a teď, někdy ukvapeně a někdy i s rozvahou. Uzavírá smlouvy, pakty, a pak je porušuje, jedna čí více stran. Stojí za tím animozity lidí, jejich nálad.
Za vším opravdu stojí člověk se svou myslí. A ta mysl každého ovládá, v menší či větší míře. A ty dějiny, každý je zná, byl jich účasten, někdo v 1.světové válce, mnozí v napoleonském tažení, někdo při bitvě pod Vídní......., prostě v paměti každého jednoho člověka je ten sled událostí uložen. A pak přijde tzv. realita a nutnost rozhodnutí. I kdyby člověk stokrát sepisoval minulost a hledal poučení, bude ve stavu momentálního hnutí mysli, posuzování svých chtíčů, chtivostí, hněvů a závislostí a to vše zabaleno do svého ega, tu samolibosti, tu výjimečnosti. Možností je mnoho. Koho zajímá Trockij, Uljanov, snad jak mysleli, jaké měli pocity, jak se stavěli k Bohu. Koho bankéři, kteří již nežijí, jak pomýšlet na jejich zisky tenkrát a jak to dávat do souvislostí dnes v jejich impériích. Hledat významné Němce, Židy, Američany, Švýcary, kteří přišli před sto léty s někým do styku, zkoumat jejich pohnutky.... . Lépe řečeno, vytvářet si domněnky.
Každá doba, generace lidí, přináší opět a zase něco nového. Ale často přichází doba úpadků, mravnosti, čestnosti, etika jde stranou. Ale neustále, v kole vývoje a nových rození dospívají lidé ve své duši. Opakují chyby? No a co, to se opakuje stále. Naši dědové, otcové, my, jejich synové, naše děti a jejich děti..... . Co nás má zachránit. Poznání souvislostí roku 1917? Proč byl zajímavý? Pro ty, co v něm žili. Na Sibiři při útěku, v Kalifornii při hromadění majetku, ne dlouhé směně ve zbrojovce v Německu.... . Stručně by se dalo říci, s přihlédnutí k tomu, aby se neopakovaly chyby minulosti, tak se změňme my. K tomu nejlepšímu. Vytvořme si ideál a snažme se k němu dostat. A na to nepotřebuji především poznání sebe sama.
Ale tím Vás nezrazuji, autore z Vašeho díla. Pro někoho to bude perla, pro někoho ztráta času. A když čas, jak ho využít co nejlépe k poznání pravdy, dnes, právě teď.

Re: Re: Re: minulost

Nikdo | 23.01.2017

Teď je čistá manipulace, skočil jste na špek, elitami zavedený podvod s takzvaným přítomným okamžikem (aby jim lidé nezasahovali do procesů a trpěli si vesele v přítomném okamžiku). Vypadá to pěkně, ale když jdete do hloubky tak narazíte. Správný termín je "správné soustředění" na procesy okolo i uvnitř bytosti probíhající. Skutečnost je potřeba sledovat v čase. Nejlepší příklad je řízení auta. Pokud jste chytil o čem je KOB a DTVR, tak ten nahlíží na všechno jako na procesy, které můžeme ovlivňovat. A tím jsme u potřeby sledovat proces v čase. Zpět k příkladu s autem, rozhlédnu se doprava a uložím do paměti (nějakou minulost) a pak se rozhlednu doleva uložím si do paměti (další obrázek minulosti) a pak jedu podle minulosti (uložené v paměti) rovně a projedu bezpečně křižovatkou.

Přímá reakce je nemožná, ale protože instinkty jsou rychlé (ale nejsou rychlejší například kulky), tak zdánlivě jednáme okamžitě, ale ve skutečnosti každá naše reakce jedná na základě zpoždění a tedy z minulosti. Cíl elit je jasný dostat lidi pod kontrolu, aby se řídili pouze instinkty a nepřemýšleli o minulosti nebo budoucnosti o dlouhodobějších procesech, které oni skrytě řídí.

Re: Re: Re: minulost

Ziim | 23.01.2017

Tohle je argumentace přesně v duchu 2. chronologické priority zbraní hromadného ničení a ovládání. "Zapomeňte na poznání skutečných dějin. Nestarejte se o dějiny vůbec, nebo se spokojte s tím, co vám nalijí do hlavy ve škole."

Re: Re: Re: minulost

autor | 23.01.2017

Tady narážíte na to, čeho jsem si všiml asi před měsícem - je to tedy úplně čerstvé a je to stať Úvahy o společenském zřízení. Samotného mě to docela dostalo a tím mě důležitost znalosti dějin vystoupila ještě více. Tady jde o daleko širší souvislosti a naši vlastní budoucnost. (Ostatně já nepsal knihu ani tak o ruských dějinách, jako o jejich souvislostech s našimi.) Problém současnosti je v naprostém nepochopení příčinnosti současných jevů a proto se dnes rozhodujeme špatně.

Re: Re: Re: Re: minulost

Václav | 24.01.2017

Autore, toto je podstatná věta : "Problém současnosti je v naprostém nepochopení příčinnosti současných jevů a proto se dnes rozhodujeme špatně.

Současné jevy jsou ale důsledkem minulých příčin. Když budeme pracně hledat důvod vzniku minulých příčin, sto let zpět, 70 let zpět.....,budeme současně uskutečňovat již další a další příčiny, a to v reálném čase, a ty zapřičiní v budoucnosti nové a nové důsledky.

Vím, že pro někoho to teď bude znít jako nějaké odhalení, vycházející ze zastaralých konceptů, ale co je, nebo lépe, mělo by být tím základním? Provádějme ve svém reálném životě, kde uvádíme do světa příčiny budoucích následků tak, že budeme třeba ctít, a to bez vyjímky, "miluj bližního svého jako sebe sama a chovej se k druhým tak, jak bys chtěl, aby se jiní chovali k tobě". Jeden mladý člověk minulosti s přívlastkem Boží Syn toto přinesl lidem /nejen své doby/ a řekl, že je to Zákon. Něco neméně důležitého tomu ještě předcházelo, ale ta druhá část je pro život člověka a jeho konání velmi důležitá. Komu by to nestačilo, mohl by do svého ideálu zahrnout ještě - nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš manželky bližního svého......atd.. V ideálu, spíše sci-fi, by to mohlo vypadat tak, že se začnu jako jedinec chovat podle těchto zásad s tím, že prožiji všechny ty důsledky z minulosti, to je již nevyhnutelné, ale nové příčiny fatálního rozměru pro budoucí působení již nebudu vytvářet. Lze namítnout, ano, u jednotlivce to jde. Přesvědčím o tom 10 lidí. Každý z nich přesvědčí svých deset lidí a postupně tento základní axiom pro lepší budoucí vývoj "proroste" do povahy člověka. Autor může zpracovat vynikající dokument k jednání třeba skupiny bankéřů minulého století, který je usvědčuje z nekalých praktik, z podvodů, z manipulací, které vedly až k zásadním konfliktům. Současní bankéři jsou však stále stejní. Vyhlásili přes své páky Boha "PENÍZE". My o tom víme, ale jsme v tom zapojeni. Přesvědčeme bankéře, státníky, vědce, umělce, generály, že je potřeba se z tohoto kolotoče vymanit. Čas každému plyne a nové a nové příčiny vznikají.
Dívám se kolem sebe, jak kulhá výchova, jak se rozbíjí staleté morální zásady. Sepisovat dlouhé knihy, to je pro někoho úkol, ale mezi tím plyne čas a dění se nezastaví. "Miluj bližního svého.........", nepokradeš, nezabiješ.....to je jen pár slov, ale ty žijme. A pak bude postupně přicházet i jiná budoucnost následků.

Re: Re: Re: Re: Re: minulost

Nikdo | 24.01.2017

Václav říká(píše): Současné jevy jsou ale důsledkem minulých příčin. Když budeme pracně hledat důvod vzniku minulých příčin, sto let zpět, 70 let zpět.....,budeme současně uskutečňovat již další a další příčiny, a to v reálném čase, a ty zapřičiní v budoucnosti nové a nové důsledky.

Nikdo oponuje: Je potřeba rozlišovat mezi podstatné a méně důležité. Tohle je zcela chybný postoj, že důležitější je přítomnost nebo více současněji vzniklé procesy. Pokud nepřehlédneš šlupku od banánu, kterou včera někdo odhodil, tak skvělé neuklouzneš, ale bude to k ničemu, když si při obcházení banánové šlupky nevšimneš příkopu, do kterého zahučíš když šlupku obcházíš. A ten příkop někdo vykopal před sto lety a ty protože jsi to nevěděl si zlomíš nohu.

Je potřeba sledovat jak bylo řečeno jevy, které se tě nejvíce dotýkají a záleží také na místě ne jenom na času. Pokud je život cesta, tak je potřeba dobře znát trasu a jaké jsou na trase překážky. Tyto překážky mohou být v čase velmi staré a je potřeba je prozkoumat a najít způsob překonání. Mně trápí, že společnost není spravedlivě uspořádána, pokud si to přeji nějak ovlivnit k lepšímu jsem nucen jít hluboko do minulosti a hledat kořeny jak bylo postaveno naše naprogramování a hledat způsob jak tyto kořeny zla přetnout.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: minulost

Velekněz Ratata | 24.01.2017

K Vaší odpovědi Václavovi se asi nechá dodat, že bez této námahy a poznání se člověk dost dobře neobejde právě tehdy, pokud chce přesvědčovat ty druhé, těch prvních deset lidí kolem.

Ekonom Katasonov v nějaké přednášce krásně říká, že důležité jsou takové znalosti, které se mění v přesvědčení (uběžděnija), že dnes je těch (ekonomických) znalostí docela hodně, málo těch přesvědčení. Snad bych tedy Václavovi odpověděl i tak, že v těch sto let starých historiích bychom se měli snažit hledat právě takové znalosti.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: minulost

Václav | 25.01.2017

"Uběžděnija", souhlasím, naučme lidi tomu přesvědčení, že milovat bližního svého jako sebe sama a nedělat mu to, co nechceme, aby on dělal nám, je to jedinečné! Pak již do té minulosti jít nemusíme. Ale jedno ale mám. Musí se změnit výchova, tudíž ten proces přesvědčení nelze realizovat ze dne na den, ale změnit lidi, novou generaci. A to bez ohledu na sto let zpět staré vztahy Rakousko-Uherska, Ruska, na Uljanovo financování a Trockého potíže ty již nikomu nic neobjasní - ale reálná slupka od banánu, ta ano!

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: minulost

autor | 25.01.2017

Dnes vidím problém úplně jinde. Jde o to, že s nástupem renezance bohatí obchodníci zlikvidovali obecný mravní kodex společnosti. Desatero přikázání je jen jeho zjednodušenou formulací. Zkuste se poohlédnout po tom, jak žili nevolníci ve středověku (ne v renezanci, co jsem popisoval tady), nebo jak se žilo ve starém Egyptě. To v podstatě byl socializmus a skutečně vcelku idylka. Nástup kapitalizmu za renezance znamenal rozpad do té doby jednotné společnosti a jejího univerzálního mravního kodexu. Tady ta hnutí pravdoláskařů, teploušů, sluníčkářů, atd., ale také rozpad rodin a katastrofální populační situace jsou toho důsledkem. Problém socializmu u nás byl v tom, že jsme použili nějaké vzory a lidi je vlastně nikdy nepochopili. O tom bude konec této knihy.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: minulost

Václav | 25.01.2017

Milý autore, asi nemá cenu chválit den před večerem. Knihu, až bude kompletní si postupně přečtu.
O tom rozpadu píšu, dá se vycítit nutnost nápravy v tom novém typu vzdělání. Zdaleka není vše ideální.
Mějte se hezky.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: minulost

Václav | 25.01.2017

V tom reálném čase je třeba se naučit neházet slupku od banánu na zem. Pak nenastane důvod se jí vyhýbat a nenastane pád do starého příkopu. Milovat bližního svého......., to značí, že si máme být vědomi každé akce, myšlenky, skutku, který provádíme s domyšlením možností pro budoucnost, jako i tedy neblahého následku. Prostě změnit sebe sama bez ohledu na ty staré dluhy. Nedělat nové zhoubné příčiny.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: minulost

Nikdo | 27.01.2017

Souhlasím se snahou uvědomovat si nebo být si vědomi co nejvíc z toho co činíme. Celé to záměrné zmatení zákulisním vedením s "tady a teď" je vlastně jenom jinými slovy řečena samozřejmá věc, kterou ví každé dítě, že rozhodování probíhá v plus mínus v přítomnosti (s nějakým pro náš případ zanedbatelným zpožděním). Jenže v některých případech k dobrému rozhodnutí je potřeba znát nějakou informaci z minulosti a mít ji na paměti (dám si vařit jídlo a vím, že se vaří nějaký čas, tak si zapamatuji, kdy jsem ho dal vařit a ve správný okamžik ho přestanu vařit, když se na to zapomene jídlo se spálí - když se zapomene na minulost dojde ke škodám).

Shrnutí a náprava zmatení s teď (a odvozování z toho věčnosti a jiných zavádějících manipulací) je takovéhle: že pro správné rozhodnutí v přítomnosti, potřebujeme informace z minulosti a vizi co si přejeme v budoucnosti.

Před svými dluhy nemůžeme utéct (říká se tomu karma), potřebujeme svoje dluhy poznat a zaplatit je*, vyhýbání se placení dluhů vede pouze ke krátkodobé úlevě, ale celkové škody pouze narůstají.

* zjistit jak to napravit - můžeme dokonce platit dluh, který není náš a i to je potřeba poznat a pak odmítnout placení


Poznámka:
Sám jsem si na "tady a teď" naběhl (a dokáži být velmi důsledný) a zbavil jsem se zdánlivě nářků z nepovedené minulosti a strachu a obav z budoucnosti. Ono několik let to docela šlapalo, ale různé situace mně přinutili vystřízlivět. Byl jsem osel uvěřil jsem na přítomný okamžik. Je to přitom tak snadné, místo debilního "soustřeď se na přítomnost" platí úplně jednoduché "soustřeď se na to co děláš". Nyní se nářků z nepovedené minulosti a obav z budoucnosti zbavuji poznáním a zkoumáním jak svět funguje, podle jakých zákonitostí a jak to má být správně a dosáhl jsem tak stejného výsledku jako dříve s mylným "tady a teď", ale již mnohem bezpečněji bez ničivých efektů.

2. sjezd sovětů

Ziim | 22.01.2017

V sekci Kornilov píšete, že bolševici svolali 2. sjezd na 20.11. To je asi překlep, protože dále píšete o 20.10., což bude asi správně.

Re: 2. sjezd sovětů

autor | 23.01.2017

Děkuji, chybička se vloudila.

Rok 1917

Lexa | 22.01.2017

Zajímavé čtení! Rok 1917 došlo kromě revoluce v Rusku ještě k dalším významným událostem, které otočily kolem dějin:

"Rothschildem iniciovaná Balfourova deklarace z 2.11. 2017 položila základy vzniku Izraele a ovládnutí Mekky a Medíny Saudovými Wahhábisty, což vlilo arsen do organismu islámského světa.
V roce 1916 se schází podivná skupinka v kabaretu Voltaire ve švýcarském Curychu, kde jeho majitel se jménem - znějícím jako jméno jednoho starověkého boha - Hugo Ball píše první dadaistický manifest. V roce 1917 jej následuje Tristan Tzara, vlastním jménem Samuel Rosenstock, s druhým dadaistickým manifestem. Tyto publikace nenápadně položily základy rozkladným procesům, jež rozmetaly dosavadní poznatky a dosažené mety evropské výtvarné kultury na cáry. Rosenstock, Janco a Arthur Segal byla skupina židovského původu, která iniciovala vznik nejen anti-umění a anti-estetického „uměleckého“ směru nazvaného Dada, ale především anarchistické spekulativní ideologie s ním spojené, která se rychle rozšířila do Kolína, Berlína, Paříže a New Yorku a našla mnoho příznivců v řadách intelektuálů, kteří začali iniciativně šířit nový módní trend. Ta tam je slohové či národní umělecké cítění, harmonie, ušlechtilý kánon, zlatý řez, důraz na umělecké řemeslo a kultivovaný projev, estetika; pryč jsou všechny poznatky generací, pracně objevované těmi nejoduševnělejšími génii od antiky přes gotiku a renesanci až po secesi a La Belle Époque. Odmítání logiky a vyzdvihování nesmyslu a iracionality nelze rozhodně vykládat jako reakci na hrůzy první světové války, jak nám tvrdí (kunst)historici, protože právě duševní chabost a degradace hodnot je to, co válkám umožňuje vzniknout. Následky takové ideové diverze jsou předvídatelné. Když jsou liberály všechny dosavadní hodnoty dostatečně zpochybněny a relativizovány, jistě dříve či později někoho napadne, že „umělecké dílo je vlastně cokoli, co za něj prohlásíme.“ V témže roce 1917 přihlašuje Marcel Duchamp na výstavu Společnosti nezávislých umělců pisoár s nápisem „R. Mutt,“ pod názvem „Fontána,“ který je v roce 2004 vyhlášen britskými experty za nejvlivnější výtvarné dílo 20. století. Fontána byla bezesporu Overtonovým oknem a po čase mohly beztrestně následovat instalace ovcí ve formaldehydu a postele plné použitých prezervativů v Tate Modern… Džin byl vypuštěný z lahve."

Lev Davidovic

Tomas | 22.01.2017

Jenom poznamka:

"... Britové ho strčili do basy. Tehdy se ozval již zmíněný ministr zahraničí Prozatímní vlády Pavel Miljukov a Trockého vyreklamoval..."

A.C. Sutton, ketry se hodne hrabal v americkejch a kanadeskejch archivech, tvrdi ve svy knize "Wall Street and the Bolshevik revolution", ze Lva Davidovice vyreklamovala z vezeni britska vlada. Mluvi o tom i na tomto videu: https://www.youtube.com/watch?v=YfS9hNzZfXM

Par knih Suttona mam v anglictine, pripadne muzu poskytnout.

Re: Lev Davidovic

Pe-tri | 23.01.2017

Jen doplním, že to vyreklamování Trockého šlo od Schiffa na Wilsona a byl to on, kdo Brity varoval, že nepustí-li zadrženou loď, USA nevstoupí do války, jak slíbily, takže si v tomto lze vylepšit představu, jak velké figury byly ve hře a kdo ve skutečnosti tahal za nitky revoluce. Dav byl jen substrát.
P.

Re: Re: Lev Davidovic

Tomas | 23.01.2017

Jasne tak to bylo, ja jsem chtel jenom strucne poukazat na to, ze Miljukov byla spise mala rybicka v tyhle veci.

Re: Lev Davidovic

autor | 23.01.2017

Tak tady jste mě nachytal na švestkách. Tu knihu znám, ale jak jsem teď zjistil, to, co jsem našel na webu a prošel, byly jen její výňatky. Už ji mám celou.

Suma sumárum

Pe-tri | 22.01.2017

Čili jednou větou - realizací říjnové revoluce se Leninovi, Trockému a Stalinovi, coby nejviditelnějším revolucionářů, podařilo rozbít Ruské impérium, protože tato destrukce byla jejich společným cílem. Avšak od tohoto okamžiku, tedy kdy začalo jít o konstrukci toho, co bude následovat, se jejich cesty rozešly třemi směry, korelujícími s jejich skutečnými revolučními motivacemi. A tady se nám i začíná štěpit do té doby jednotný pojem bolševik na pojmy tři - bolševik, trockista a stalinista, mezi kterými je od teď skutečně nezbytné, umět Rozlišovat...
P.

Re: Suma sumárum

autor | 22.01.2017

Všechno špatně. Ruské impérium rozbily ruské elity, za nadšené součinnosti eserů a menševiků, zatímco Lenin se Stalinem je začali dávat zase dohromady. Trockij se k nim z nouze přidal.

Re: Re: Suma sumárum

Tomas | 22.01.2017

Urcite nejsem zrovna sectely clovek, ale vas vyklad mi vubec nezapada do myho soucasnyho obrazu udalosti sveta te doby. Mozna si poopravim nazor, az si prectu celou knihu...

Re: Re: Suma sumárum

Pe-tri | 22.01.2017

To myslíte vážně ?
P.

Re: Re: Re: Suma sumárum

popolvár | 22.01.2017

no ak si pozorne prečítal zverejnený úryvok, tak je zjavné, že rozbitie Ruského impéria začalo už v roku 1905... A Stalin, Trockij, Lenin aj s boľševikmi boli kde? No isto nie v centre diania...

Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Pe-tri | 22.01.2017

1. kde tedy byli ?
2. kde bylo centrum dění ?
P.

Re: Re: Re: Suma sumárum

autor | 23.01.2017

Naprosto. Nevidím možnost jiného výkladu historických skutečností. Jedině takto do sebe vše logicky zapadá. Zkuste si projít prameny - a najdete i spoustu dalších - toto jsou poměrně dobře popsané události. Jen se kolem toho hodně mlží.

Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Pe-tri | 23.01.2017

Tak předně, díky za Vaši veliké úsilí, které dáváte do této práce, právě v oblasti množství pramenů, které jste prošel. Rozhodně nechci být kritický, pouze se snažím při interpretaci neztratit ze zřetele celkovou nit, které se vine kolem toho, čemu tady říkáme globální politika. A z toho mi zřejmě vychází odlišné chápání/výklad podstaty proběhlých událostí. Tedy stručně:
1. Nespokojený dav v ruské společnosti je samozřejmě jednou z podmínek k úspěšnému průběhu jakéhokoliv převratu a jako taková je nespokojenost nepřítelem vždy podporovaná. Nálady ve společnosti jsou však pouze jakýmsi předpřipraveným substrátem, který ke svému vykvašení potřebuje tu správnou "rozbušku/kvásek" v podobě řídícího elementu a tuto roli sehráli ti mnou výše uvedení, tři hlavní představitelé revolučního dění (Lenin-zavilý nepřítel carismu-německý agent, Trocký, kosmopolita-americký agent a Stalin, ruský patriot, který nepracoval v žoldu žádné cizí mocnosti). Všichni tři měli své důvody rozbít Carské Rusko, jen s naprosto jinou motivací. Taky měli i na způsob realizace jiné názory a dostupné prostředky. Např. Stalin neměl peníze na podplácení, byl pro spolupráci s Prozatímní vládou, kdežto třeba Trockij byl nejagresivnější a dal by bez váhání pod gilotinu snad každého odpůrce revoluce.
2. Sám Trockij nazval bolševiky realizující převrat 1917 za jakobíny 20.století, (ty, kteří realizovali teror Velké francouzské revoluce, která byly Trockému předlohou) a zednářský západ měl i chvíli tendenci myslet si, že to budou novodobí osvícenci, ale brzy zjistil, že v Rusku půjde vše jinak.
3. Říká se - po ovoci poznáte je. Vy jste se zatím nedostal k výkladu toho, co po převratu následovalo a jak si bolševici počínali po uchvácení moci, ale jisté je, že následoval hodně nesprávně chápaný/interpretovaný, bolševiky uzavřený Brest-Litevský mír, který i Churchill označil za zradu na ruském národu a který se velkou měrou podílel na rozpoutání hodně krvavé občanské války. To, jaký se následně rozpoutal krvavý boj i mezi výše uvedenými třemi hlavními protagonisty o to, kam a jak se ruská společnost bude ubírat dál a jaký neblahý vliv - míru krvavosti - to mělo na občanskou společnost, nám možná zrekapitulujete v příštích kapitolách. Jasné je, že v těchto rozporech se začaly odrážet ony výše zmíněné rozdílné důvody, pro které se v řídících pozicích revolučních mas podíleli na státním převratu 1917. Položme si otázku - kdyby nebylo Lenina a Trockého, proběhl by státní převrat ? Stačila by nespokojenost davu vedená třeba i Stalinem k převzetí moci. Osobně si odpovídám že nikoliv.
4. A ovoce z geopolitického hlediska - rozbor výsledků Versaillské smlouvy by byl na víc i než samostatný článek, to si tedy nechme na jindy. Jisté je, že Rusko pod Leninem a Trockým hodně moc ztratilo, za což byl západ Leninovi a Trockému v podstatě vděčný, ale Stalina, který jejich internacionální politiku stopnul a přesměroval na "národní obrození", dodnes nenávidí a tvrdě očerňují.
P.

Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

autor | 23.01.2017

Kritický buďte, toto je tak drsná záležitost, že budu rád, když se do toho opřete, abych si také ověřil správnost svých konstrukcí.
ad 1) Nepřítel vždy podporuje rozvrat nepřítele. Ale bolševici v tom ruském oceánu byli jen nepočetnou skupinou oponentů. Eserů, menševiků i anarchistů bylo o řád více, kadetů jakbysmet. Velké figury? Azef, Savinkov, Martov, Čcheidze, Žordanija, koneckonců i Kerenskij a spousty lidí okolo nich bylo jádrem ruského revolučního hnutí. Lenin byl intelektuál v emigraci, Stalin revolucionář na Sibiři a Trockij k nim vůbec nepatřil. Ten se pokoušel realizovat svoje kroky a v jednu chvíli přistoupil k bolševikům (nebyl sám).
ad 2) Také si budeme povídat o "správné" revoluci a co na to Lenin.
ad 3) Pokud představitel mého úhlavního nepřítele prohlásí cosi o zradě, pak je vše v pořádku. Ostatně i na tu krvavost dojde. Kdyby nebylo Lenina a Trockého ... další převrat by prostě následovat musel už jen kvůli neschopnosti Prozatímní vlády. Kdo by stál v čele je otázkou, ale dovolím si odhadnout, že by Stalin daleko nebyl. Jak by dopadlo bez Leninovy prozřetelnosti, je otázkou.
ad 4) Obrodu Ruska zahájil Lenin, ne Stalin. Trockij usilovně mlžil.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Pe-tri | 23.01.2017

Když byli ti bolševici tak bezvýznamní, čím si tedy vysvětlujete, že dostali vývoj událostí pod vlastní kontrolu ? Jak to, že ty řádově větší síly nepřeválcovaly tuto nepočetnou, ze zahraniční přiševší skupinu oponentů ? Není právě to, že se do vývoje zamíchali zdrojem vystupňovaného chaosu ústícího do občanské války ? Jak to, že pouhé čtyři měsíce po převratu byli schopni mluvit jménem Ruska (kde byli ti Vámi zmínění ostatní velikáni) a uzavírat mezinárodní dohody (BL mír - březen 1918)?
P.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

autor | 23.01.2017

Protože zaujali postoj, pro který v té strašlivé bídě získali všeobecnou podporu. Bylo to tím, že zatímco menševici a eseři (i anarchisté) řekli "my uděláme revoluci, jak my chceme a na vás se ohlížet nebudeme", bolševici řekli "musíme přesvědčit lid provést revoluci a jeho požadavkům se revoluce musí přizpůsobit". K tomu Lenin správně odhadl sílu občiny. Občanskou válku rozpoutali Britové a Frantíci (i Němci), bude to brzy.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Pe-tri | 23.01.2017

Jakou váhu přikládáte Rakovského protokolům ? Ocituji z nich pouze odstaveček:

Trockij stál na špici revoluce v Petrohradě, to je skutečnost,
a jen on vyšel z revoluce s prestiží a lidovou oblibou. Ani Lenin,
Martov nebo Plechanov nic takového nezískali a neudrželi.
Jak a proč vystoupil neznámý Trockij a získal si najednou autoritu
a moc i nad nejstaršími a nejuznávanějšími revolucionáři? Zcela
jednoduše – oženil se!... Nepřerušujte mě, prosím, vím o čem mluvím.
Spolu s ním přišla do Ruska jeho žena, Sjedovová. Víte kdo to
je? Dcera Životovského, který byl tak těsně spjat s bankéřem Warburgem, podílníkem a příbuzným Jacoba Schiffa, tedy bankéře, který financoval Japonsko. Proto se Trockij tak rychle ocitl na nejvyšší příčce revolucionářského žebříčku a tady máte současně klíč k jeho osobě.
P.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

autor | 23.01.2017

V obsahu najdete stať Pád velikána. Tam je schovaný i podtitulek Rudá symfonie. Dojde i na ty protokoly.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Hox | 25.01.2017

ad protokoly,
http://leva-net.webnode.cz/products/rakovskeho-protokoly-jako-podvrh-hodny-pozornosti/

Re: Re: Suma sumárum

Ziim | 22.01.2017

Ano, to dává smysl a je to i v souladu s tím, co říkají v ohledu historie Ruska práce VP SSSR.

Re: Re: Re: Suma sumárum

Tomas | 23.01.2017

No, tak jak ja chapu z praci VP SSSR, tak sice ruska elita stala za mnohym, ale rozhodne nebyla samostatna a ani nebyla rizeni-zpusobila - odtud "katastroficnost" ruskych dejin po kresteni Rusi.

Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Nikdo | 23.01.2017

Je potřeba si ujasnit termín "rozbití ruského imperia". Já to chápu takhle, byl to dlouhodobější problém, kdy ruské elity neřešili problémy společnosti (hlavně nemocně mocní poměščici - úsilí udržet moc bez zodpovědnosti). Zničili ho svou neschopností řídit společnost (ne že by to byl záměr) a ten kdo dodal poslední ránu z milosti za již neudržitelné situace není ten, kdo rozbil impérium (šlo to pouze hypoteticky zachránit, kdyby elity změnili myšlení - například sama police se zasazovala za práva obyčejných lidí - viděla ty problémy - ale nenažranost a hloupost elit nebylo možno opravit, protože nebyli k dispozici potřebné znalosti, ty jsou až dnes s příchodem KSB).

Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Pe-tri | 23.01.2017

Můžeme následující chápat jako rozbití ruského impéria ?:

1. Uskutečnění státního převratu, vyvraždění vládnoucí rodiny, kompletní změny v mocenských poměrech jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní scéně (s marxistickou ideologií třídního boje v zádech)...
2. Abyste získal čas a mohl převrat konsolidovat, uzavřete hanebný/zrádný mír s nepřítelem v důsledku něhož se jménem Ruska :
- zřeknete výsledků vítězství u Poltavy a Izmailu
- pohrdnete ruskou krví prolitou na Šipce a u Sevastopolu
- vše co získal Petr I. v Pobaltí předáte nepříteli
- vzdáte se i území dnešního Finska, části Běloruska a celé Ukrajiny a celkově tak připravíte Rusko o cca 1 milion km2 území
- vydáte vniveč výsledky rusko-turecké války (Kars, Ardahan a Batumi přešly zpět pod tureckou nadvládu)
- Rumunskou okupací pak přijdete i o Besarábiii

V podstatě škrtnutím pera tak vrátíte Rusko do doby Moskevského státu, tj. připravíte zemi o tři století svých dějin, čímž mj. i zapříčiníte vznik krvavé občanské války s dalšími mohutnými zahraničními intervencemi...

Lze to považovat za rozbití Ruského impéria a zradu národních zájmů ?

P.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

autor | 23.01.2017

1. Uskutečnění státního převratu, vyvraždění vládnoucí rodiny, kompletní změny v mocenských poměrech jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní scéně (s marxistickou ideologií třídního boje v zádech)...
Brzděte, ne vše proběhlo tak, jak se říká. V prvé řadě opakuji, že převrat neprovedli bolševici, ale oktjabristé (Gučkov a Rodzjanko) a kadeti. Tedy "státotvorné strany". Připomínám rozkradení sýpek, to je příznačné a bude to ještě mít následky. Budete překvapen i s ohledem na to, co tady uvádíte.
2. Brestský mír byl nezbytný - přál si to lid - a proto padla Prozatímní vláda. Jistě, byly kolem toho velké tahanice, ale jiná cesta nebyla. Na názory "inteligence" (nejen ruské, u nás to není lepší) zapomeňte (sedí Leninovo prohlášení: "Inteligence si myslí, že je mozek lidstva. Jenomže ona není mozek ale hovno.") Neuzavření míru s Německem by bylo skutečnou zradou na národních (?! - zase termín vyhovující primitivnímu liberalizmu inteligence) zájmech.
Sám píšete o mohutných zahraničních intervencích. Proč k nim došlo? Pouze proto, že ruský lid si našel jiný model organizace společnosti, který bolševici podpořili a cizím zájmům se nelíbil. Proč potom na ně hážete vinu za rozvrat společnosti?

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Pe-tri | 23.01.2017

- Samozřejmě netvrdím, že bolševici byli jedinou silou podílející se na převratu, tvrdím, že stáli v pozadí a v pravý okamžik se chopili kormidla, když největší paseku nasekali až po té, co se dostali k moci. Od 1917 do 1929 (důležitý rok!) v podstatě mezi sebou vedli boj o moc nad dalším směrováním, který vyhoštěním Trockého skončil vítězně pro Stalina, který se chopil moci. S tímto obdobím tj. do roku 1928-9, pak souvisí i ty zahraniční intervence.
K nim asi tolik:
Bezprostředně po převratu přišla do Ruska podpora Trockého z USA - bankéři z Wall Streetu, kteří pod hlavičkou Mezinárodního červené kříže začali v Rusku bolševiky podporovat - vojsky a zbraněmi. A byly to právě tyto americké síly a prostředky, které umožnily rudým trockistům dostat postupně pod vlastní kontrolu trans-sibiřskou magistrálu, páteř Ruska, což jim umožnilo postupně obsadit nejen Moskvu a Petrohrad, ale i další ruská území. Mimo to, tyto americké síly rovněž zabránily namlsanému Japonsku ukousnout si svůj díl z koláče vojenské kořisti v podobě invaze do občanskou válkou zmítaného a tudíž vůči vnějšímu nepříteli silně oslabenému Rusku a měly vliv i zdrženlivý postoj Británie a Francie na rabování Ruska, když tyto viděly, že Američané podporují rudé proti bílým. USA tedy ve skutečnosti dělaly v Rusku, v průběhu občanské války, přesný opak toho, co se potom dostalo do školních učebnic. Nebyly tam tedy od toho, aby pomohly světu a Rusku - zbavit se tzv. bolševické infekce, ale právě naopak, tuto marxistickou, trockistickou infekci tam pomáhaly zavádět a stabilizovat a tudíž bojovaly nikoliv na straně bílých, ale na straně rudých. Má se za jednoznačné, že bez této americké podpory by rudí trockisté v občanské válce v Rusku neměli naprosto žádnou šanci zvítězit.
- Následně přišel velký hladomor, neboť továrny (které ovšem nebyly zničené), byly pouze zbavené svého vedení, které uprchlo před rudými trockisty do Evropy, se zastavily. I sám Lenin v roce 1922 dospěl k názoru, že nastal konec revoluce. A tak opět nezbylo americkým globalistům než opět přijít na pomoc. V rámci mise zednáře na pozici prezidenta USA - Herberta Hoovera, bylo uděleno na cca 200 -300 výjimek v tom, aby američtí podnikatelé mohli přijet do Ruska a vstoupit do ruské ekonomiky. Teprve v roce 1928, tedy v době kdy kosmopolitní trockisté začali definitivně prohrávat vnitrostranický boj s vlastenecky orientovaným Stalinovým vedením, byl vypracován první pětiletý plán, když prakticky všechny investice v Rusku do té doby (tedy uskutečněné pod vlivem mezinárodních trockistů, kteří převzali po Leninově smrti na nějakou dobu otěže k vedení státu do vlastních rukou), byly zahraničního, západního původu. Ani jedna nová továrna nebyla stavěna Sověty. Vše to byly americké, britské, francouzské, německé i japonské společnosti, kdo tam stavěl, případně licencoval výrobu. Např. americká automobilová firma FORD pomohla s výstavbou automobilky v Gorkém na základě licenční smlouvy z roku 1929.
- Rok 1929 znamenal další posun v globální politice, když v zákulisí bylo rozhodnuto o tom - co bude dál s Německem (vzestup Hitlera), že je potřeba záměrně utlumit rozvoj v samotných USA (řízená velká deprese) a bylo pochopeno, že globalisté Stalina pod vlastní kontrolu nedostanou a z Ruska si surovinovou základnu neudělají. A tím bychom se už ale dostali k další, meziválečné kapitole globálního historického procesu.

Máte tedy pravdu v tom, že ruský lid si našel jiný model organizace společnosti, ale tato řekněme národní konsolidace se začala dít až pod vedením Stalina v rámci druhé pětiletky (1933-1938), čímž se ovšem procesně dostáváme hodně dál od občanské války v Rusku, do období příprav na pokračování a dořešení toho, co se globalistům vymklo z rukou v podobě 2.WW.
P.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

autor | 23.01.2017

Trockij měl pozitivní vliv tak od října do začátku prosince. Jako vojevůdce bída (spíš Buďonyj, Dybenko, Jegorov ... a Stalin, ale určitě ne Trockij a Tuchačevskij). USA subvencovaly SSSR -jako vtip dobré (že by Japonci něco stavěli, docela pochybuji, to spíš ČSR ), existuje pojem "zlatá blokáda ", která to vlastně vylučuje. Rok 1929 nebyl rokem ani Stalina, ani Hitlera. Stalin vlastně ovládl SSSR až koncem 1938 a Hitler v roce 1933 (když Západ zjistil, že ani hladomor nezničí bolševiky). Mám dojem, že se ke všemu dostaneme.

Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Suma sumárum

Hox | 25.01.2017

To je mírně omyl. Vítězství Stalina nad Trockým a Velká hospodářská krize jsou úzce spojeny, události jednoho řetězu. USA skutečně pomáhaly SSSR v industrializaci (dá se říct subvencovaly) a Velká hospodářská krize je prvkem toho, aby byla motivace pro americkou technickou elitu jet na práci do SSSR.
Pokud by běžel původní plán permanentní marxistické revoluce a do hry nevstoupil Stalin, nebyla by ani Velká hospodářská krize v USA.

Přidat nový příspěvek