Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace (dokončení)

26.8.2015

předchozí část

20050607-psychologicky_aspekt_historie.pdf (397,7 kB)
20050607-psychologicky_aspekt_historie.odt (85,4 kB)

pozn. Hox: následuje klíčová část, kvůli které byla celá práce i přeložena. Vše dosud uvedené se dá chápat jako nutný základ, aby mohla být napsána tato část.

...Protože kompletní upřímnost, celostnost psychiky (ve smyslu souladu a vzájemné provázanosti specializovaných algoritmů ji tvořících), odhodlanost až do sebeobětování a občinná etika celkově je to, co není vlastní lidem v jejich většině v davově-“elitární“ společnosti, pak s přechodem od občinnosti k davo-“elitarizmu“ — «доступ закрыт» je objektivní, i když budete mít v pasu na každé stránce napsáno, že jste etnický Rus v 10. koleni a slova „Sláva Rusku!!!“ vytetovány na hrudi staroslovanským písmem, nebo rituální kamennou sekerku, osobně vyrobenou pra-pra-předkem, která se předává v průběhu tisíciletí z otce na syna – následníka nějaké staroslovanské znacharské tradice: je to jedno - „доступ закрыт“. Ty nejsi ruský, protože tvého osobního ducha egregor, nazývaný „Ruský duch“, nepřijme.

Nicméně v období sociálních katatrof a vojenských porážek, když proud životních neštěstí smývá z duší lidí veškerý nános bahna etických norem davo-“elitarizmu“, většímu nebo menšímu množství lidí se daří vcházet do Ruského ducha, což vleče odpovídající důsledky pro ty, kdo proti nim koná agresi. Ale po završení skutečně ohromujících činů v důsledku nichž je katastrofa překonána, — v důsledku návratu k obvyklým etickým normám davo-“elitarizmu“, — znovu nastupuje stav «доступ закрыт»¹.

Co se týká svědectví protivníků, pak:

• Ti, kdo zahynuli, o ničem svědčit nemohli.

• Ti, kdo úspěšně utekli v nepochopitelné (pro ně) hrůze, nemohli nic smysluplného říct, ale svědčili o hrozné porážce a vymýšleli příčiny pro její objasnění v míře schopnosti své fantazie. A od nich zděděný strach (na úrovni emocí) z ruských právě jako z vojenské síly, která je neporazitelná a údajně může být agresivní, je naživu dodnes téměř u všech národů-potomků sousedících s lesní Rusí a u jejich sousedů. Jsou předsudky přesvědčeni o nějaké zvláštní a hrozné agresivitě ruských, ačkoliv říct nic konkrétního o podstatě té agresivity a její hrozivosti nemohou, a reálná historie zná více příkladů agresivity obrácené proti Rusi a Rusku, kterou oni předkládají jako prevenci a profylaktiku. A ruské „zábavy“ typu pěstního boje stěna na stěnu a vtípky na hraně agrese jsou pro ně nepochopitelné, nepříjemné, přání účastnit se nevyvolávají a proto straší, což se projevuje ve frázích typu „Ti šílení Rusové“.

• Ti, kdo upadl do zajetí, ve své většině z-rus-štěli. Zajatce na Rusi nezabíjeli a nehnali do hrobu těžkou otrockou prací, ale odváděli do oblastí, vzdálených od jejich vlasti, kde se integrovali do panujícího kompaktně-občinného způsobu života a během několika let se stávali normálními členy občin: v občinném způsobu života je každý člověk cenný svým způsobem. O té praxi, zformované už v předhistorické době, svědčí letopisy období vzniku na konci 1. tisíciletí našeho letopočtu „elitární“ státnosti na Rusi.

3.6. Rus Veliká, Původní

Všechno, co je napsáno v této práci v kapitolách 3.4 a 3.5 a zčásti v 3.3 je v rozporu s mechanisticko-materialistickými představami o předhistorii Rusi a životě Slovanů v předhistorické době, vlastním tradiční vědě, přinesené do kultury Ruska z Evropy, počínaje epochou vlády Petra I.

Ale mnohé z napsaného v této práci není v souhlasu ani s tím, co propagují v poslední době ti, kdo jsou přesvědčeni o tom, že předkové dnešních Indoevropanů, včetně všech Slovanů a takzvaných „etnických Rusů“, po završení globální geofyzikální katastrofy a globální změně klimatu (přibližně před 13 000 lety) vyšli ze své arktické, nyní zatopené Vlasti a namířili si to na jih, realizujíc civilizátorskou misi ve vztahu k etnickým skupinám, nacházejících se na trase jejich migrace, které byly na nižším stupni rozvoje kultury.

Vyvracet tu verzi předhistorie lidstva a indoevropských národů by bylo hloupé právě díky tomu, že mnohé archeologické památky a příběhy legend a mýtů, které se zachovaly do našich dní, nemohou být interpretovány v souladu s geografií za předpokladu, že pochod dávných Árijů z arktické oblasti nebyl. Konkrétně v indických Védách jsou některá místa jednoduše beze smyslu, pokud se držet verze historie, podle které Védy vznikly na území současné Indie, protože vyprávějí o přírodních jevech, které jsou pozorovány jen v polárních oblastech (půlroční den a noc, polární záře atd.), kde bylo v době vytvoření Véd jiné klima, dovolující lidem žít, a ne přežívat, a jiná konfigurace masivů souše.

Všechny slovanské jazyky, včetně ruského, patří skutečně do jedné jazykové skupiny a jsou příbuzné sanskrtu. Rekonstrukce víry a obřadů dávných Slovanů a Indů, analýza mnohých tradic, mající kořeny v předhistorické době, dokazuje jejich totožný původ. Ale existuje i jeden důležitý a principiální rozdíl:

• Kastový systém v Indii existuje odedávna, a je popsán-předepsán i ve Védách, a jsou spisovatelé, kteří tvrdí, že byl přinesen do Indie Áriji, tj. byl přinesen z Artidy;

• Kultura předhistorické Rusi, při veškerém souladu víry a rituálů s védickými, na nějaké etapě svého rozvoje v předhistorické době přestala být kastovou.

Hlavní ilustrace toho spočívá v tom, že staroruské žrečestvo žilo v samotném národě a reprodukovalo se při směně generací ne na principu klanové příslušnosti, ale na celonárodní; neoddělovalo se od národa ani v organizačních formách profesionální korporace znacharů, zasvěcených do zbytku společnosti neznámých návyků a znalostí, ani ve formě zvláštní kasty „duchovních“, podobně jako se vydělovaly korporace druidů a šamanů a jak se formovaly dědičné kasty (brahmáni, levité, kněží RPC v Rusku v dopetrovských dobách)

Volchvové, putující starci, v dávné Rusi byli sociálně-funkcionálně ŽREČESTVEM, a, jak svědčí byliny a letopisy, popisující události epochy vzniku „elitární“ státnosti na Rusi na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu, nebyli od společnosti oddělenou sociální skupinou, v to období začátku krize Rusi počáteční.

A to je hlavní kvalita Ruské civilizace, která je v mnohém analogická koránickému tvrzení: „Bůh zná nejlépe, kde umístit své poselství.“ (Korán, 6:124)². A uzavřenost a hierarchičnost stavů a kast je překážkou realizace toho principu, přímá protiakce společnosti vůči realizaci Božího Zámyslu.

Kultur kompaktně-občinného způsobu života bylo v předhistorické a raně historické³ době mnoho. Ale ruská kultura, pokud není jediná, pak je jedna z mála, ve které se žrečestvo neoddělilo od ostatních ani korporátně, ani kastově.Ve vztahu k tomu faktu mají všechny další okolnosti druhotný nebo doprovodný charakter (tj. mají čistě formální význam), pokud mít na paměti plnou funkci řízení ve vztahu ke společnosti.

*    *    *

Plná funkcia riadenia – to je svojho druhu pustá a  priezračná forma, obsahovo napĺňaná v procese riadenia. Inými slovami, je to matrica objektívne možného riadenia - miera riadenia, ako procesu trojjedinstva matérie-informácie-miery. Opisuje súvislé (nadväzujúce) etapy cirkulácie a premien informácie v  procese riadenia. Začína momentom rozpoznania faktorov prostredia subjektom, čo vyvoláva u neho subjektívnu potrebu riadenia a formovania vektora cieľov riadenia subjektom-riadičom a  pokračuje až do uskutočnenia vytýčených cieľov v procese riadenia. Je to systém stereotypov vzťahov a  stereotypov premien informačných modulov. Tie tvoria informačnú bázu riadiaceho subjektu, modelujúceho na ich osnove správanie sa objektu riadenia (alebo modelujúceho proces samoriadenia) v tom prostredí, s ktorým interaguje (spolupôsobí) objekt (a cez objekt aj subjekt).

Plná funkcia riadenia sa môže realizovať iba v intelektuálnej schéme riadenia (rôznorodé schémy riadenia prediktor –korektor – predpovedateľ-upravovateľ), ktorá predpokladá tvorivosť systému riadenia – subjektu-riadiča, a to minimálne v nasledujúcich oblastiach:

1. rozpoznanie faktorov prostredia, ktoré vyvolávajú potrebu riadenia alebo zmenu jeho charakteru;

2. formovanie vektorov cieľov;

3. formovanie nových koncepcií riadenia;

4. zdokonaľovanie metodológie a návykov prognózy pri riešení otázky o udržateľnosti v zmysle predpovedateľnosti pri stanovení úlohy riadenia aj (alebo) v procese riadenia podľa schémy prediktor-korektor.

Ve vztahu ke společnosti, plná funkce řízení celostátní úrovně předpokládá následující kroky:

1. Rozpoznávání přírodní a společností zrozených procesů, v jejichž vzájemné vloženosti se rozvíjí společnost.

2. Formování stereotypu identifikace, tj. stereotypu objevení a rozpoznávání procesů.

3. Formování vektoru cílů řízení ve vztahu k nově objeveným faktorům a jeho začlenění do celkového vektorů cílů.

4. Formování cílové funkce řízení ve vztahu k nově objeveným faktorům v její vloženosti v obecnější koncepci společenské bezpečnosti.

5. Uvádění koncepce do života, opíraje se na systém strukturního a bezstrukturního řízení.

Plná funkce řízení ve vztahu ke společnosti jako k samořízenému nebo z vnějšku řízenému systému se distribuuje po funkcionálně specializovaným druhům moci (což ale nijak neznamená, že by se musela distribuovat po profesionální specializaci těch či oněch skupin nositelů moci).

KONCEPTUÁLNÍ MOC v sobě nese:

·  rozpoznávanie faktorov, vykazujúcich vplyv prostredia na spolоčnosť;

·  formovanie vektorov cieľov vo vzťahu k faktoru, vykazujúcemu vplyv - tlak;

·  formovanie účelnej, cieľavedomej funcie riadenia štruktúrnym a bezštruktúrnym spôsobom, t.j., koncepcie riadenia na dosiahnutie cieľa rozvoja spoločnosti. Konceptuálna moc vždy pracuje podľa schémy prediktor-korektor, tj. realizuje:

• mnohovariantní prognózu;

• volbu nejlepší varianty (z jejího pohledu) pro realizaci řízení a s ní spojených záložních variant;

• korekci prognózy, kultury prognózy a kultury realizace řízení.

Ona je začiatok a koniec všetkých kontúr - obrysov riadenia, je to vyšší druh z jednotlivých druhov vnútrospoločenskej moci. Je AUTOKRATICKÁ, t.j. svojou povahou absolutistická a ignoruje „demokratické“ procedúry spoločnosti, ktoré ju nevidia, alebo si neprajú priznať jej autokraciu.

Hlavný problém skutočne demokratického zriadenia spoločnosti nie je v spôsoboch a termínoch hlasovania.

Hlavný problém zostrojenia opravdivej vlády národa je v zostrojení takej organizácie života spoločnosti, pri ktorej je absolutizmus konceptuálnej moci dostupný všetkým, následkom čoho sa absolutizmus nemôže stať antinárodným. Tu je koreň demokracie-vlády národa, lebo prediktor-korektor konceptuálnej moci je začiatkom i koncom všetkých vnútrospoločenských čŕt samoriadenia.

IDEOLOGICKÁ MOC oblieka koncepciu do  príťažlivých foriem pre široké národné masy. V podmienkach davo-„elitarizmu“ môže byť obsah koncepcie koľko libo vzdialený od príťažlivosti foriem, v ktorých ona je davu predstavovaná. Moc ideologická sprostredkovává populácii koncepciu vo formách prijateľných ich stereotypom, zvykom, kultúre.

ZÁKONODÁRNA MOC privádza pod koncepciu strohé právne formy.

VÝKONNÁ MOC uvádza štruktúrne i bezštruktúrne koncepciu do života, opierajúc sa o tradície a zákonodárstvo.

VYŠETROVACO – SÚDNA MOC dohliada na dodržiavanie tejto „zákonnosti“ v živote spoločnosti.

Dostatočne všeobecná teória riadenia je i tým dobrá, že je dostatočne všeobecná. Ak hovorí, že príslušné deje sú prítomné v plnej funkcii riadenia, no v reálnom procese riadenia ich niet, tak to znamená, že nie všeobecná teória sa pomýlila v danom konkrétnom prípade, ale to, že riadenie je vykonávané nie podľa plnej funkcie.

Súhrn súdnej, výkonnej, zákonodárnej a ideologickej moci nezabezpečuje uskutočňovanie plnej funkcie riadenia v živote spoločnosti. Z toho vyplýva, že pokiaľ niekto z vedenia spoločnosti, o väčšine jej členov ani nehovoriac, nemôže zrozumiteľne prehovoriť o konceptuálnej moci v tejto spoločnosti, o jej činnosti, tak taká spoločnosť je NESAMOSTATNÁ A SKUTOČNÚ SUVERENITU NEMÁ. Reálna suverenita je kontrola nad všetkými líniami spoločenského riadenia, čo je nemožné bez v následnosti – v kontinuite pokolení udržateľného prediktora-korektora konceptuálnej moci.

*         *
*

Úměrně tomu, pokud nositelé konceptuální moci, nechť dokonce i ohraničené jejich historicky dostupným (v rozvoji kultury) chápáním světa, žijí v národě, pak žádný davo-“elitarismuz“, jako projev nároku jedněch osob na převahu na jinými a souhlas druhých s tím, být v poníženém postavení, není možný. Pokud se někdo rve k moci a nadřazenosti nad druhými, pak představitelé konceptuální moci ho usadí na místo až do hranice jeho vyhnání z občiny nebo fyzické likvidace. To je očividné všem pro koho slova „plná funkce řízení“, „konceptuální moc“ nejsou prázdnými zvuky, ale jevy v životě, které je možné ucítit, uvědomit si a osvojit.

Ve své podstatě to znamená, že původní ruská kultura a původní ruský charakter vznikly v prostředí, kde panovala védická kultura, jejíž stopy a prvky zachovala kultura tzv. „etnických ruských“ dodnes. Ale:

Ruská kultura původní a v jejím historickém rozvoji, jako taková nebyla druhem védické kultury právě v důsledku odkrytosti sociálních funkcí konceptuální moci pro všechny členy společnosti, kdo byl schopen popracovat, aby ji ovládl a využíval v zájmech všech, nezneužívaje nejvyšší vnitrospolečenskou moc a způsoby její realizace.

Ale jak konkrétně začala rusifikace Slovanů, to je záhada historie. Zda to bylo důsledkem toho, že „anténní pole“, zformované Slovany kteří osídili východoevropskou rovinu, změnilo jejich vnímání a chápání světa⁴, nebo měl místo přímý vliv Shora, s jistotou říct nemůžeme. Ale v důsledku vznikla na východoevropské rovině na převážně slovanském etnickém základě dohistoricky Ruská – od začátku mnohonárodnostní – civilizace.

*     *     *

Dohistorická civilizace počáteční Rusi se samořídila na základě:

jednoty kultury, zahrnující s sobě:

• odkrytost konceptuální moci = žrečeských funkcí všem, kdo si je mohl osvojit;

• občinnou etiku, jedinou pro všechny členy společnosti, ve které ti, kteří nedisponovali žrečeskou mocí v důsledku osobitostí svého osobnostního rozvoje, uznávali moc/vládu žreců vzhledem k jejich společensky prospěšné činnosti.

*         *
*

To bylo pro svou dobu velmi efektivní samořízení. Rodová-kmenová svébytnost v té kultuře existovala, ale oddělení rodů a kmenů, přecházející do systematických konfliktů o území a moc jedněch nad druhými, nebylo.

Jinak je nemožné pochopit, jak v epoše, kdy nebyl centralizovaný stát, byly postaveny a fungovaly jako strategické obranné linie takzvané „Hadí valy“. Výše identifikovaná řídící-algoritmická specifika ruské kultury to objasňuje⁵, a Hadí valy se jeví hmotným pomníkem efektivnosti (v otázkách řízení) kultury dohistorické civilizace prvotní Rusi, jež nepotřebovala „elitární“ státnost.

Novgorodská a Kyjevská Rus, kde na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu probíhal vznik „elitární“ monocentrické státnosti, která se ve svém historickém rozvoji proměnila v „elitární“ státnost současné Ruské federace, se zformovaly během krize a rozpadu té etnicky převážně slovanské a kulturou ruské odpočátku mnohonárodnostní civilizace, jsa její periferií.

3.7. Transformace Rusi během mnohasetleté krize

Ve své podstatě tvrdíme, že:
 

1. Výše identifikované a popsané principy organizace společenské samosprávy, na jejíchž zásadách se vyvíjela civilizační komunita mnohých národů – Rus původní, jsou efektivnější a zajišťující větší bezpečnost pro podporující ji jednotlivce i společnost než principy, vetknuté do základů organizace řízení v jiných kulturách a především – ve védické (znacharské) a biblické, jako nejzhoubnějším druhu védické kultury.

2. Přechod k nim v celosvětovém měřítku - je ekvivalentem překonání současné globální krize rozvoje lidstva na základě davo-"elitářské" kultury a ve své podstatě je uvedením do života ideálů, vyjádřených ve Zjeveních (Vnuknutích), Shora daných celému lidstvu skrze Krista a Mohameda.

Ovšem historie Rusi původní a na jejím základě vzniklého Ruska posledního tisíciletí je taková, že se nemůžeme vyhnout otázkám: Jsou-li principy ruského uspořádání civilizace efektivnější, pak:

• Proč Rus původní upadla do krize?

• Proč vznikly knížecí bratrovražedné spory?

• Proč bylo mongolsko-tatarské jho⁶, pod kterým vznikl stát – centralizovaný (monocentristický), byť i mnohonárodnostní – pod jehož vládou žijeme i my v období zhruba posledních pěti set let (od dobytí Kazaně Ivanem Hrozným v r.1552) při všech jeho bolestných «metamorfózách»?

*         *
*

Nicméně nejen nelze pouze odpovědět na tyto otázky, ale ani objasnit principy organizace samosprávy společnosti v ruské civilizaci (a v návaznosti na to – položit tyto i další otázky o její minulosti a o budoucím osudu), pokud nemáme osvojenu životní dialektiku poznání, dostatečně všeobecnou teorii řízení a neporozumíme tomu, že lidstvo je supersystém, zahrnutý v supersystému biosféry Země i Kosmu, a supersystém lidstva v sobě rovněž zahrnuje supersystémy, vzniklé na základě identity každé kultury národů a etnických komunit, které tvoří lidstvo; a také pokud nechápeme, co představuje sociální jev, který jsme nazvali na konci 80.tých let «konceptuální moc».
Nicméně, zodpovězení všech v této poznámce dotčených problematik může pomoci k osvojení dialektiky a DVTR a - v důsledku – konceptuální moci.

V životě společnosti žádné principy nefungují samy o sobě, kromě činnosti a nečinnosti lidí, kteří tuto společnost tvoří.
A příčiny krize Rusi původní:

• nejsou ve jejích principech organizace samosprávy společnosti a budování civilizace,

• ale v tom, že dávné ruské žrečestvo – představitelé konceptuální moci – v průběhu mnoha generací se personálně projevilo jako neschopné k včasnému zjištění a vyřešení některých problémů ruské civilizace - a to jak vnitřních, tak i v jeho interakci se sousedy.

————————

Příčiny krize měly čistě osobnostně-psychologický charakter, který se statisticky projevil konkrétně jako krize budování civilizace a rozvoje kultury, ze které se Rus původní bez vnějšího působení ukázala jako neschopná dostat sama. Všichni lidé, včetně těch, kteří se později stali žreci, se rodili, vyrůstali a osobnostně se rozvíjeli v lůně kultury, která měla svá specifika s ohledem na statistické rozdělení obyvatelstva podle typu uspořádání psychiky, vnímání světa, světonázoru a chápání světa.

Chápání světa, které vládlo v Rusku, představovalo nepřirozenou směs, která v mysli jedněch a těch samých lidí v různých skupinách a vzájemných vztazích sestávala z:

• pohanství (jazyčnictví) v jedinoboží Boha Stvořitele a Všemohoucího - v tom smyslu, že běh životních událostí v osobní relígii (spojení, komunikaci) člověka a Boha je interpretován jako dialog Boha a člověka v jazyce životních událostí, které mají zvláštní adresaci a smysl;

• védické mnohoboží, ve kterém byly zbožňovány elementární síly vesmíru a legendárních předků;

• modlářství, částečně vlastní výroby a částečně zděděné od kultur, které se při migraci z Arktidy na jih ocitly na trase migrace a jejíž nositelé se integrovali do civilizace Rusi původní;

• magie:

 jak přirozeně-osobnostní, určená biologií člověka a jeho osobnostním rozvojem (biopole jako množina všeobecně přírodních polí - materiální, které je schopno vzájemného působení s jinými formami hmoty, nesoucími informace, a proto člověk, emitující a přijímající tyto pole svým organizmem, je schopen vykazovat smysluplné a cílevědomé působení na průběh událostí nemechanickým a neslovním způsobem);

 a také rituální (v níž se člověk obrací k egregorům, jimiž nahrazuje Boha, jakož i k jiným éterickým subjektům, se kterými vstupuje do kontaktu s cílem, aby tyto subjekty splnily přání člověka). Součástmi rituální magie jsou také nejrůznější druhy obětí - od «neškodných» posvátných stužek, posvátných dřívek a kamenů, až po kultovní lidské oběti pod tou či onou záminkou.

Ze všeho výše uvedeného je pro člověka a lidstvo normální jazyčnictví v jedinoboží Boha Tvůrce a Všedržitele, a přirozeně-osobnostní magie. Všechno ostatní je cizí normální kultuře lidské společnosti a představuje různá odchýlení se od podstaty Člověka.

Nicméně, přítomnost parazitických složek starodávné kultury v kultuře společnosti a v psychice představitelů žrečestva osobně, omezovala jejich schopnost k včasné identifikaci a řešení problémů rozvoje Rusi původní ve všech jejích aspektech. Tedy:

Žrečestvo Rusi původní bylo částečně zombírováno jak osobnostně, tak i jako sociální skupina výše pojmenovanými parazitickými součástmi historicky vzniklé kultury Rusi původní.

A pokud dokonce představitelé žrečestva byli v některých aspektech jejich činnosti zombie(bioroboti), nebyli schopni identifikovat a přehodnotit parazitické součásti v kultuře své doby, to je základ k předpokladu, že kultura Rusi původní jako celku byla taková, že na jejím základě lidé většinou ve svém osobnostím rozvoji dosahovali typu struktury psychiky «zombie», a další dvě kvalitativně různé menšiny, které dosáhly démonického typu psychiky a lidského typu psychiky, nemohli být spokojeny s uspořádáním života jejich společnosti.

Kromě toho i v této době lidé cestovali nejen za obchodem⁷,ale i proto, aby si prohlédli svět a lidi a ukázali i sebe. Tedy setkávání různých kultur bylo i v těch časech a bylo to prolínání kultur mezi sebou navzájem jak při předávání znalostí a dovedností, tak i při přenášení kulturních výdobytků.

Nicméně pro většinu obyvatel Rusi původní ta kultura, ve které žili, byla tradiční, a proto vstupovala do jejich psychiky jako automatické chování, a jejich vědomí bylo vyplněno jinými stránkami života, takže se v drtivé většině případů nezajímali o identifikaci a porovnávání mezi sebou organizačních principů života v různých společnostech. Jejich bylo to nejlepší pro mnohé proto, že je to jejich, a ne proto, že organizačních zásady jiných kultur by přinášely ty či ony pro ně nepřijatelné důsledky.

A bezmyšlenkovité automatické lpění na historicky vzniklé tradici, aniž pochopit v ní nahromaděné chyby a úspěchy, znamená být neschopný čelit výzvám doby.

Mimoto je nezbytné pochopit, že nositelé typů psychiky zvířete a «zombie» jsou nejméně efektivní jako manažeři⁸. Vzhledem k tomu, že společenství jako celek měly zájem o kvalitní řízení, k řízení každodenních záležitostí společenství se dostávali nejméně zombírovaní z řad členů. Totéž platí i pro formování staroruského žrečestva.

Nepochybně, jedni i druzí cítili v některých oblastech svoji odlišnost od ostatních členů komunity. Viděli také prolínání různých kultur mezi sebou.

A pro nositele démonického typu struktury psychiky, kteří:
• se stávali vůdci komunity, pracovních kolektivů a vojenských oddílů, a také si osvojovali žrečeskou činnost, bylo hmatatelné a jasné (bez ohledu na to, jakou terminologii používali), že davo-"elitářská" organizace života, Rusku cizí, pro manažery - objektivně se odlišujících od ostatní společnosti v aspektu organizace psychiky - je výhodnější, protože pracovat na řízení se musí méně, míra osobní bezpečnosti je vyšší, prospěch z davo-"elitářského" uspořádání (na úkor prakticky neexistujícího technicko-technologického pokroku) a speciálně ziskovost pro"elitu" - je vyšší než u občinného způsobu života obecně, i ruského konkrétně, zejména při kvantitativní převaze nelidských typů psychiky ve společnosti.

• pro tytéž nositele démonického typu psychiky, kteří si osvojili kněžskou činnost, v důsledku jejich oddělení od Boha, není žádný podstatný rozdíl v tom, jaký egregoriální systém a s jakou informačně-algoritmickou náplní je zdrojem a prostředkem výkonu jejich vlády.

Proto jedni (knížata, kšastriové-správci) i druzí (žreci-znachaři, bráhmani) byli srozuměni k tomu, aby přijali a zavedli kulturní výdobytky sousedů, kteří žili v davo-"elitářském" uspořádání, který pro něj přirozeným postupem generuje "elitářskou" státnost jako systém profesionálního řízení, založený na základě těch či jiných principů vydělení vládnoucí sociální "elity"⁹.

Nositelé lidského typu psychiky v této společnosti také byli, ale bylo jich málo, a mimoto ta kultura chápání světa, ve které žila společnost Rusi původní, - nebyla adekvátní k lidskému typu psychiky a jazyčnictví v jedinoboží Boha Tvůrce a Všedržitele¹⁰.

Z tohoto důvodu soubor činnosti nositelů lidského typu psychiky nemohl preventivně působit proti vstupu Ruska do krize. Nicméně, také měli své místo a zůstali v paměti národa.

*      *       *

Vysvětlení:

Předpověď volchva «věšteckému» Olegovi a její odpočátku strategický politicko-historický smysl.

Jak víte, po pozvání bratří-vikingů v čele s Rurikem (v r.862), k vládě ve Velkém Novgorodu po smrti Rurika byl nějakou dobu opatrovníkem jeho následníka – nezletilého knížete Igora Oleg¹¹, k němuž se v historii váže přízvisko «věštec». A historici uznávají mimořádné přispění Olega k ustanovení státnosti na Rusi jako systému řízení na profesionálním základě činností společnosti lokálně a jako celku – státnosti „elitární“.

Ale společně s uznáním příspěvku Olega věstce kroniky vypovídají o tom, že nějaký volchv (čaroděj) mu předpověděl smrt konkrétně od jeho koně. Po vyslechnutí předpovědi Oleg (který se ve vztahu k této prorocké předpovědi jako věštec neprojevil) - nařídil vyměnit svého koně, a svého bývalého koně nechal se pást, přikázal starat se o něj a nezatěžovat ho prací. Příkaz knížete-regenta byl splněn. Po nějakém čase Olegovi hlásili, že jeho kůň pošel. Oleg se vysmál jak předpovědi, tak i volchvovi. A přesto se po nějakém čase Oleg rozhodl podívat se na kosti koně, snad proto, že některé vzpomínky, spojené s koněm, byly pro něj důležité. Pozůstatky koně ležící na poli ukázali Olegovi a jakmile kníže šlápl na koňskou lebku, z lebky se vyplazil had a Olega uštknul, následkem čehož Oleg zemřel.
V 19. století A.S.Puškin vložil tuto epizodu dávné historie do prakticky celonárodní známosti, když napsal báseň "Píseň o věšteckém Olegovi" (r.1822), která je po více než století obsažena ve všech učebnicích ruského jazyka a literatury¹².

Když učitel vysvětluje studentovi význam slova «věštec», mnoho studentů zajímá otázka, jejíž smysl lze vyjádřit slovy: Jak to, že se «věštecký» Oleg dostal do tohoto algoritmu sebezničení? Odpověď na tuto otázku ani historici, ani literaturní badatelé nedávají.

Ve skutečnosti tato předpověď byla projevem činnosti jednoho z žreců Rusi původní, který měl lidský typ psychiky. Historická epizoda, jejíž součástí je předpověď volchva Olegovi – je ten případ, kdy je v malém vyjádřeno velké – máme li používat terminologii hermetistů.
Oleg dostal přezdívku «věštecký» ne bez příčiny, tedy on skutečně něco v budoucnosti viděl, ale byl – DÉMONICKÝM prorokem. Právě v důsledku svého démonismu nepřijal věštbu volchva jako varování, vysmál se mu, ale přesto se z pověry rozhodl přijmout opatření s cílem zajistit, aby zabránil vyplnění věštby místo toho, aby přehodnotil své minulé činy i záměry do budoucna a změnil sebe sama.
Právě v důsledku toho se nemohl vymanit z algoritmiky sebezničení, v níž žil a na což mu otevřeně ukázal volchv, následkem čehož se věštba ve vztahu osobně k němu automaticky splnila. Další démon – V.S.Vysockij také nepochopil tento algoritmus a jeho morálně-etickou podmíněnost, a proto překroutil i puškinský příběh, když zesměšnil jak Olega, tak i volchva v jedné ze svých písní. Ale i v kruzích démonické "elity" sovětské ustrnulé společnosti svou písní aktivoval algoritmus její sebedestrukce a energicky jej popohnal, za což mu lze obecně poděkovat.

Ale pro pochopení neosobního aspektu této předpovědi - programu dalšího rozvoje Ruska - musíme připomenout, že v alegorii davo-"elitářské" kultury je vláda přirovnávána k jezdci, a zbytek společnosti – ke koni. Vzhledem k tomu, že se nejedná o vládu obecně, ale o vládu "elit", pak v tomto systému metafor je "elita" - jezdcem a zbytek národního davu - koněm. Právě tento smysl mají všechny jezdecké sochy panovníků na celém světě¹³.

V souladu s tím ne v osobním měřítku (v něm se předpověď žrece již dávno vyplnila), ale v měřítku historie společnosti předpověď Olegovi může být vyjádřena ne v jinotajích, ale přímo takto: Oleg, "elita" na Rusi, jejíž vládu zpočátku ustavil, přijme smrt od davu, nad kterým zkouší vládnout.

A reálné vyplnění proroctví ve vztahu k Olegovi osobně odhalilo některá zamlčení volchva, která lze vyjádřit takto: Dav také odejde do historického zapomnění (kůň, který odžil jemu dáno, pošel, když byl Oleg ještě zdráv), ale "elitu" nezabije dav jako takový, ale nějaké jedovaté «hádě».

U této posledně uvedené okolnosti je také třeba ozřejmit její symboliku: Had, požírající svůj ocas, je jeden z hlavních symbolů zednářství. V analyzovaném případě se plazí z intelektuálně mrtvé hlavy davu, tedy z téže „elity“, která aspiruje na to, aby byla hlavou národa v davo-„elitářské“ kultuře.

A toto židozednářské «hádě» v běhu historie již nejednou pokousalo rosSionskou "elitu". Pokud se nebudeme zabývat zákulisím předhistorie potíží počátku 17. století, a vezmeme do úvahy pouze poslední dvě století, pak:

• Polovina aktivních děkabristů byli svobodní zednáři - zástupci samolibě-arogantní vládnoucí "elity".

• "Elitářsko" – zednářské spiknutí uvrhlo Ruskou říši do první světové války 20. století, v jejímž průběhu sabotáž zednářské "elity" vytvořila předpoklady pro purimsko-únorový státní převrat v roce 1917.

• Všichni (až na jednoho) členové Prozatímní vlády v prvním složení, kteří v důsledku tohoto převratu přišli k vládě, byli zednáři.

• Bylo tam ale spiknutí ve spiknutí, v jehož důsledku byl buržoazně-zednářský režim nahrazen marxisticko-zednářským, ztělesňujícím architekturu struktury systému zednářských lóžích ve struktuře stranicky-státního aparátu moci v SSSR.

• SSSR se rozpadl za součinnosti zednářské a sjednocené přidružené (na základě společné morálky a chápání světa) „elity“ sovětské společnosti.
Není toto důkaz, že židozednářské «hádě» se kousá do vlastního ocasu?

A pokud analyzujeme proroctví volchva "věšteckému" Olegovi z pozice davo-„elitární“ kultury, budoucnost je temná - «národ hyne», o čemž ve dne v noci dnes křičí všechny prostředky masové informace, jak řekl V.O.Ključevský "Červi v těle národa: národ hubne - paraziti mají strach."

Ale lidé – to není vulgární dav+"elita" (podle organizace své kolektivní psychiky, "elita" je také dav, ale lépe vykrmený, než ostatní lidé).

Volchv, který vydal předpověď "věšteckému" Olegovi, tímtéž uvedl do chodu algoritmus sociálního rozvoje Rusi – komplexní s ohledem na tuto předpověď, která byla vydána osobně Olegovi "věšteckému" jako jednomu z vůdců a zakladatelů "elity", nárokující si svou exkluzivní vládu nad společnosti. A tento algoritmus, lokalizovaný v základech civilizace Rusi původní měl a má podporu Shora v globálním algoritmu rozvoje současné lidské civilizace.
Za prvé, na samém počátku krize Rusi původní byl národům jiné oblasti Země odhalen Korán, jehož sociologie je identická s principy organizace samosprávy společnosti v Ruské mnohonárodnostní civilizaci¹⁴.

Za druhé, již v průběhu krize Rusi některé národy, kterým bylo předurčeno v budoucí historii vstoupit do jejího složení, přijaly islám¹⁵, následkem čehož se Korán stal součástí kultury Ruské mnohonárodnostní civilizace.

Mimo to také – a to je důležité - v průběhu celé historie překonávání krize Rusí její žreci (ne jako třída "duchovních", ale jako osobnosti), žili mezi lidem, nedegenerovali do šarlatánství, byli dál aktivní, konceptuálně gramotnými a pracovali na algoritmu transformace Rusi původní do budoucí mnohonárodnostní Rusi globální. Jejich životní postoj vyjádřil A.S.Puškin slovy «Písně o „věšteckém“ Olegovi», což je v podstatě "Píseň-narážka na Svatoruské žrečestvo":

Volchvové mocných vládcu se nebojí
A dar knížecí nepotřebují,
Jazyk jejich je svobodný a pravdivý
A s Vůlí Nebes se přátelí¹⁶ ...

Chápeme-li co to je konceptuální moc, můžeme vidět, že o přiznání této skutečnosti je svědectví i v "elitární" kultuře Ruského Impéria. Jeden z aforismů historika V.O.Ključevského - konec 19 století - zní: "V Rusku je centrum na periferii.": tedy de jure hlavní město je v některých případech méně mocné, než obyčejný člověk z periferie¹⁷. Tato poznámka – o zachování na Rusi v národě konceptuální moci, je o více než tisíc let starší, než předpověď Olegovi „věšteckému".
Ve dvacátém století se to projevilo v objevení se bolševismu a konceptuální moci J.V.Stalina, stejně jako mnohých obyčejných a bezpartijních bolševiků. A samotný fakt, že čtete tento text v ruštině a Koncepce společenské bezpečnosti jako celek je vyjádřena současným ruským jazykem, je tohoto další potvrzení.

Ale v současné době i v perspektivě je dynamika vztahu úmrtnost / porodnosti a statistika průměrné délky života v procesu proměny ruské mnohonárodnostní regionální civilizace určována subjektivně - rozumným postojem lidí 1) k životu společnosti, a 2) k rozhodnutí věnovat své úsilí s Božím vedením, jak svým osobním problémům, tak i problémům Ruska a lidstva jako celku.

*          *
     *

Vraťme se ale do dávnějších dob. Nositelé lidského typu uspořádání psychiky - žreci de fakto – neuspěli zamezit vstupu Rusi do krize více než tisíciletého procesu tvorby a zakořenění davo-„elitarizmu“. V důsledku toho v epoše, která zahrnuje časové období, počínající nějaký čas před pozváním Rurika (r.862) a končící všeobecným nasazením intelektuálně-duchovní policie v podobě hierarchie byzantské církve po pokřtění Rusi "(r.988), se stalo následující:

• knížata a bojaři – máme-li hovořit moderním jazykem, manažeři-odborníci, - kteří dříve sloužili společnosti, buď jako její členové, nebo jako sociální skupina celocivilizačního významu (analogicky tomu, jak touto skupinou byli žreci a jejich součást - starci-poutníci), v důsledku čehož měnili místo svého pobytu a práce v souladu s potřebami civilizace jako celku – se klanově izolovali a „elitarizovali“ od zbytku společnosti, a slovy i skutky začali vyjadřovat nároky na moc nad jinými lidmi jako nástroji k dosažení svých cílů;

• žrečestvo jako celek (s výjimkou nepočetných žreců de fakto) – máme-li hovořit moderním jazykem, manažeři-teoretici, učitelé a administrátoři-mystici¹⁸ – se "elitarizovali", degradovali do znacharstva, které se také korporativně vydělilo od ostatní společnosti, zahrnujíce i knížecko-bojarskou třídu;

• V této době se rozvíjela města jako centra řemesel a obchodu¹⁹, v nichž spektrum zaměstnanosti obyvatelstva byla taková, že tam bylo přednostní místo pro rodinný, ne pro občinný způsob života a jejichž obyvatelstvo kompaktně- občinný způsob života nemohlo přijmout za své a akceptovat. Města odedávna i dnes při vytváření a zmnožování pokolení nelidských typů psychiky představují inkubátory individualismu jak sklonného ke korporativnosti, tak i jako odsuzujícího se k beznadějné osamělosti, což v celkovém charakteru života civilizace Rusi původní také přispělo ke zničení jeho způsobu života, nakolik vyvrženci - odpadlíci od občin - individualisté pro sebe nacházeli "ekologickou niku" ve městech a přestávali být nepočetnou a nedůležitou sociální skupinou.

V další etapě se část znacharů, s podporou některých knížecko-bojarských skupin, rozhodla pro vlastní prospěch přejít od historicky vyvinuté praxe řízení společnosti na základě pro Rus tradičních kultů mnohobožství a modloslužebnictví k pasení davu na základě byzantské modifikace biblicko-pseudokřesťanského kultu. Toto rozhodnutí vedlo k násilnému křtu Rusi ohněm a mečem knížecími družinami, byla potlačena a zničena ta část třídy znacharů, která zůstala věrná dřívějším tradicím.

V tom se projevila konceptuální bezmocnost „elitarizovaných“ jak manažerů-praktiků (knížata a bojaři), tak i manažerů-mystiků (žreců, degradovaných na znachary), kteří «lehli pod Bibli».

Ve výsledku začala tvorba "elitární" státnosti pod ideologickou autoritou Bible a byzantské tradice jejího výkladu, pokud jde o běh života. Takto se civilizace Rusi původní zapojila do projektu globalizace na základě biblické doktríny porobení všech zákulisní mafií ve jménu Boha tvůrce a Všemohoucího.

A poté, co byly tradiční víry zahnány do ilegality a zformovala se státnost na základě od začátku korporativního knížecího práva na státní moc, vyjasnilo se, že knížecí stav, při přechodu od občinné etiky – k etice „elitární" založené na převažujícím v něm (v knížecím stavu) démonickém typu psychiky, je neschopný řídit Rus jako ucelený sociální systém.

Ukázalo se tedy, že:

• knížecí stav nemůže být zvláštní občinou;

• plodí a množí se takovým tempem, že na všechny potomky knížat nevyjdou řídící pozice, na které oni aspirovali na základě jimi uměle vytvořeného sociálně-elitárního statusu;

• knížata-vyděděnci neměli kam jít, protože jít jako «nevolníci» ke svým rodičům a pracovat se jim nechtělo a neobsazených pozic pro parazity se nedostávalo.

Z tohoto důvodu také započaly knížecí spory v boji o moc nad lidmi jako zdroji, na jejichž práci a životě je možné parazitovat pod rouškou té či oné ideologie, vzbuzujíc v lidech strach používáním proti nim násilí a hrubé síly. A po historicky krátké době autor „Slova o pluku Igorově, Igora Svjatoslaviče, vnuka Olegova"²⁰ hořce vypovídá:
«Utichl boj knížat s pohany, protože řekl bratr bratrovi: „Toto je moje a to je moje také“. "A knížata začali pro maličkosti o „něčem velkém“ mluvit, sami sobě škodu dělat a pohané ze všech stran vítězně přicházeli na Ruskou zemi»²¹.

V tradiční chronologii se doba sepsání „Slova o pluku Igorově“ vztahuje na léta 1187 – 1188, tedy téměř přesně 200 let po křtu, a asi půl století do nástupu Batyje v r.1237. Od r.1238 - právě z důvodu neschopnosti vzniklé „elity“ - přežitku védické kultury na Rusi započala epocha, známá jako mongolsko-tatarské «jho». Nezávisle na tom, mají-li pravdu historici-tradicionalisté (považující jho za vnější), nebo jejich oponenti (považující jho v podstatě za boj o centralizaci státní moci), ale objektivně historicky právě v této epoše probíhá další centralizace a „elitarizace“ vlády, která vyvrcholila tím, že Ivan Hrozný se z velkoknížete Moskevského stal carem (cézarem, v podstatě imperátorem) - panovníkem, a všichni ostatní byli «státními nevolníky» a stát se stal jednotným a s jediným centrem moci.
Se změnou dynastie Malkinů-Rurikovičů na dynastii Romanovců²² nenastaly žádné zásadní morálně-etické změny. V tomto systému vnitrospolečenských vztahů to nebylo všem přijatelné: obyčejní lidé byli proměněni v otroky – zavedením a posílením nevolnictví a pozice cara-imperátora se stala jednou z nejvíce nebezpečných pro život a zdraví.

A v celém průběhu dějin následovala lidová povstání proti státní moci²³, a národ – který nesl v Rusi původní vyvinutou etiku lidské společnosti, pokud ne jako reálnou životní praxi, tak alespoň jako ideál – utíkal před státní mocí do různých okolních zemí, a stát v průběhu věků někdy podpořil tuto expanzi, a někdy po faktu rozšiřoval svou „elitární" moc tam, kde začínali žít jeho ruskojazyční poddaní – ruský jazyk se stal všeobecně jazykem imperátorské vlády²⁴.
Tedy historie svědčí o tom, že:

Na Rusi právě davo-„elitarismus“ a „elitární“ státnost v průběhu celé historie posledního tisíciletí demonstruje svou neefektivnost řízení až do plné nezpůsobilosti, která je vyjádřena v mnohočetných «metamorfózách» státnosti v průběhu následujících krizí.

Z krizí vyvádí ne „elitářskou“ státnost, ale Ruskou mnohonárodnostní civilizaci právě principy samosprávy společnosti, na kterých byl založen život v Rusi původní. A právě ony zůstaly nevykořeněny v její kultuře a probíjejí se do života přes všechny povrchnosti během celého posledního tisíciletí, kdy se rozšiřují hranice rozšíření kultury, nesoucí tyto principy. Tedy:

Dokonce v podmínkách více než tisíciletého konceptuálního dvouvládí na Rusi, při vytváření kulturou nelidských typů uspořádání psychiky, právě ruskost demonstruje svou nejvyšší efektivitu řízení a vítěznost.

Odpověď na otázku: - „Jaké jsou způsoby vyvedení z krize?": musí být čitateli jasná z výše napsaného.

• Pokud v kultuře Rusi původní se neustále z generace na generaci reprodukovaly především typy uspořádání psychiky «zombie-biorobot», vedené Ruským duchem, pokud byli v nastrojení, umožňující do Ruského ducha vejít,

• pak nyní nebo v blízké budoucnosti budou lidé sami cíleně přecházet k lidskému typu uspořádání psychiky, nacházet bohocentrické mozaikové vnímání a chápání světa²⁵, a pěstujíce v sobě sebeovládání, budou sbírat ve své osobní psychice informačně-algoritmickou plnotu Ruského ducha a integrovat do ní životem dosažené výdobytky jiných kultur (včetně védické(znacharské) a biblické, jako jejího druhu).

Právě tento proces obsahuje přeměnu současné civilizace v lidstvo(lidskost), trvale žijící a rozvíjející se v Božím záměru v posloupnosti generací. Ale protože „elita“ je samolibá a arogantní, pak dav „elity“ (množství lidí, žijících podle tradic a soudících podle autorit) zmizí poslední - dvěma způsoby:

• někteří začnou myslet a přejdou k lidskému typu psychiky;

• ostatní se budou sebeničit fyzicky, vzhledem k neživotaschopnosti „elitářství", které ztratilo objekt k parazitování.

Takže proběhne návrat ke kultuře všeho toho, co skutečně učil své současníky Kristus:

«Zákon a Proroci²⁶ do Jana, od té chvíle Království Boží zvěstuje se a každý do něj svým úsilím vchází (Lukáš 16:16). Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše (v kontextu pozemské prosperity pro všechny lidi) vám bude přidáno (Matouš 06:33). Říkám vám, že pokud vaše spravedlnost nebude o mnoho převyšovat spravedlnost znalců Písma a farizejů, nikdy nevstoupíte do nebeského království. (Matouš, 05:20)²⁷»

«Víte, že vládcové národů nad nimi panují a velikáni nad nimi užívají moc; tak to ale mezi vámi nebude. Kdo by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé.» (Matouš 20:25 – 28).

A toto je ruskost. Tj. etika, na jejímž základě žila kompaktní občina Rusi původní, a principy civilizačního budování Rusi, při dosažení lidmi různých národností lidského typu uspořádání psychiky, je dlužna stát se standardem v globálním měřítku.

Vnitřní prediktor SSSR
červenec-srpen 2005