22.7.2014
Někteří upřímně nechápou, proč od jisté doby Strelkov mimo svodek bojových operací celkem systematicky publikuje poměrně pesimistické věci. Ve skutečnosti jsou zde příčiny poměrně průzračné.
V květnu-červnu, když politická linie, která se změnila v dubnu (otázka o poslání vojsk byla sňata 24. dubna), začala postupně ovlivňovat operativně-taktickou situaci na Donbasu, bojové operace postupně nabíraly sil a dostaly se k momentu, kdy se dobrovolnické opolčení dostalo do situace, kdy bylo nuceno bojovat proti regulérní armádě. Tento scénář zpočátku plánován nebyl – všichni počítali s přiznáním nových republik a příchodem ruských vojsk.
Po začátku bojových operací a změně politické linie se na pořad dne dostala otázka tiché pomoci. Aby bylo jasno o situaci Strelkova – za tři měsíce bojů pod Slavjanskem měl všeho všudy 2–2,5 tisíce lidí (lehké střelné zbraně, těžké kulomety, automatické granátomety, PTURSy (částečně nefunkční), několik přenosných protiletadlových systémů atd.), všeho všudy 3 tanky + tank IS-3 z památníku, několik BMP a BMD, 4 nebo 5 děl „Nona“, několik protileteckých kanónů kalibru 12,7 a 23 mm. To je přibližně rozměr jedné kolony z „army shopu“, jaké junta dnes fixuje téměř každý den. To je přibližně vše, co dostal Strelkov když byl ve Slavjansku za 3 měsíce, a omezený rozměr pomoci byl velmi dobře patrný podle toho, co nakonec ze Slavjanska vyvezli, a podle těch trofejí, které ukázala junta (1 BMD, několik nefunkčních PTURSů, několik kulometů a min).
Tím vším dohromady byla držena obrana Slavjanska, Kramatorska, Nikolajevky, Semjonovky a dalších míst proti 3,5-4,5 násobné přesile.
Tady je třeba chápat, že z hlediska výzbroje pomoc postupovala, ale byla naprosto nedostatečná pro boj s protivníkem, který měl 10-12 tisíc lidí. Nemluvě už o tancích, dělostřelectvu a letectvu. Proto po míře rozvoje bojových operací a tempa růstu sil protivníka, Strelkov začal otevřeně ozvučovat výhrady, jejichž společný smysl byl ten, že pomoc je nedostatečná.
Přesto kurátoři ruské politiky na Donbasu (což je v prvé řadě Surkov, jemuž předali část otěží řízení ruské politiky na Donbasu, a Volodina odsunuli na druhou kolej) se naprosto klidně dívali, jak junta pomalu, ale jistě zachvacuje Slavjansk, uzavírajíc kruh operativního obklíčení. Stejně klidně se dívali i na enklávu v Soledaru (ochraňovanou od března speciálními jednotkami junty – 150-200 lidí), kde se nacházelo více než milion kusů střelných zbraní, které začaly proudit na černý trh a dostávat se k opolčení i káratelům za peníze (obchodovat začali orientačně na konci dubna, když se u bojujících stran začaly masově objevovat staré zbraně). I sám Strelkov na jaře psal, že museli kupovat zbraně u důstojníků junty.
Za 3 měsíce také nebylo organizováno obsazení tankové základny v Artemovsku, kde se dokonce podle pesimistických odhadů nachází 20-25 kusů v bojeschopném stavu. Nejen že nebyla obsazena, ale ani nebyla vytvořena deblokující skupina, která mohla zasazovat údery vojskám junty, obkličujícím Slavjansk, což by i dovolilo držet Slavjansk i Kramatorsk dále. Ale dopadlo to tak, že Slavjank obkličovali a nakonec obklíčili, a v Doněcku se dokonce ani nezačali škrábat na zátylku. O svodkách Strelkova začali psát nesmysly typu „když si Strelkov stěžuje, znamená to úspěchy“, ačkolik když se na jeho tehdejší svodky podívat zpětně, je vidět že celkem adekvátně popisovaly zhoršující se situaci kolem Slavjansku. Příčiny toho „ignorování“ Strelkova jsou kompletně jasné, zatímco on bojoval ve Slavjansku, skrz Doněck probíhala jednání lidí Surkova s lidmi Achmetova, přitom dozrával plán s cílem předání kontroly nad městem juntě. Více podrobně o politickém podhoubí událostí bylo napsáno zde:
http://colonelcassad.livejournal.com/1652174.html
2. července probíhaly boje za Nikolajevku, což vedlo ke trátě kontroly nad poslední významnou zásobovací cestou do Slavjansku. Strelkov si „zastěžoval“ ještě více, bylo jasné, že jeho spolu s osádkou Slavjanska dávno odepsali a nikdo se nechystá jít jim na pomoc. 2-3 července, když ještě pokračovali pouliční boje v obklíčené Nikolajevce, kde statečně bojoval oddíl Motoroly (dokonce nehledě na zradu dvou velitelů, kteří odkryli křídla), bylo ve Slavjansku přijato rozhodnutí probít se z obklíčení. Je třeba chápat, že to rozhodnutí bylo motivováno jak vojenskými příčinami, tak politickými – Strelkov byl varován z Moskvy, že s Doněckem plánují zradu.
V noc ze 4. na 5. července Strelkov úspěšně realizoval probití se z města a utrpěl jen velmi malé ztráty. Tím zlomil všechny zákulisní hry lidí Surkova s Achmetovem a Kolomojským (skrz lidi Kurgiňana). Společný smysl těch jednání spočíval v tom, že okolokremlovské skupiny, které představuje Surkov, skrz ruské oligarchy (Friedman a další) se pokusily dohodnout s ukrajinskými oligarchy otázku o „velkém Podněsteří“ z Luganské a Doněcké lidových republik, v jehož čele měl být na první etapě Oleg Carjov, na kterého byla orientována část peněžních toků financování Jihovýchodu.
V těch kontaktech byli namočeni primátor Doněcka Lukjančenko (utekl do Kyjeva), mluvčí parlamentu Novoruska Pušilin (odstoupil na vlastní žádost), ministr vnitra DLR Chodakovský (odstaven z postu ministra, batalion „Vostok“ reformován a operativně podřízen štábu Strelkova), generál milice Požidajev. Všichni ti lidé byli tak nebo onak spojeni s Achmetovem a pro vyčištění „vrchů“ DLR byl přislán Antofejev, který začal zařizovat pořádek, načež následovala série odstoupení a odvolání.
Jakmile odchod Strelkova ze Slavjansku zmařil zákulisní dohody, prudce byly aktivovány bojové operace po celé frontě – ukrajinští oligarchové, kteří byli v kontaktu s Moskvou, se okamžitě stali cíly informační kampaně. Po kontaktech zástupce Kolomojského Korbana s člověkem Kurgiňana, kampaň proti Kolomojskému v ukrajinských médiích přijala rozsáhlý charakter, a udály se dokonce tradiční úniky informací SBU, jako například rozhovor o přípravě odstřelení Ljaška, jejichž cílem bylo nasměrovat fašistické radikály proti jednomu ze sponzorů. Při tom otevřené prohlášení Kolomojského, Filatova a Korbana o tom, že je třeba konfiskovat majetek Achmetova, nenašly širokou mediální podporu, média junty se svorně postavila na záštitu Achmetova, který už předal juntě Mariupol a připravoval odevzdání Doněcka.
Po selhání jednání se junta naprosto přestala stydět likvidovat města a infrastrukturu (šance na to, získat je bez boje cestou spiknutí s majiteli Kurgiňana a spol. Nezůstaly žádné), protože jen válečnou cestou bylo možné získat kontrolu nad Donbasem.
Hned za tím se prakticky ihned ve výzbroji opolčení objevily v poměrně velkém množství tanky, BMP, dělostřelectvo (houfnice D-30 a samohybná děla „Gvozdika“) a raketomety typu Grad. To znamená, aby byla situace jasnější, za týden se na straně opolčení objevilo více těžké techniky než za tři měsíce předtím. To ihned přivedlo k operativním úspěchům – vytvořil se „jižní kotel“ a postup junty, který začal 1. července se už 13-14 července zastavil na všech místech. Je naprosto zřejmé, že pokud by ta materiálně-technická pomoc, která následovala v červenci, postupovala domobraně už od května, boje by nyní probíhaly někde v oblasti Izjuma a ne u Doněcka. Při tom, nehledě na nynější materiálně-technickou pomoc, která byla poskytnuta a poskytuje se, tempo nahromadění živé síly a techniky jsou u junty přesto vyšší (dokonce bez započtení materiální a organizační pomoci ze strany USA a NATO). Proto díky celkové převaze v lidech a technice, junta po porážce provedla přeskupení sil a pokračovala v nástupu, útočíc na nejslabší sekce fronty (opolčení jednoduše nemá zdroje dobře pokrýt vše).
Aby bylo jasno – Strelkov se probil ze Slavjansku do Doněcka s jedním tankem, třemi „Nonami“ a několika BMD/BMP. Na pomoc mu následovaly 4 tanky, 3 samohybná děla „Gvozdika“ a několik BTR, o něco dříve se pod Doněckem ocitlo několik „Gradů“. To je vše co bylo na obranu dlouhé fronty rozprostírající se od Sněžného skrz Doněck do Gorlovky a dále k zóně odpovědnosti Mozgového. To, co Strelkov mohl postrádat, poslal Mozgovému. Nyní je jeho technika spoutána boji za Marinovku a letiště, a také zabezpečuje obranu Doněcka a Gorlovky.
Pokračující pesimistická vyjádření Strelkovat vycházejí z objektivního hodnocení reality poměrů sil na frontě. Fantazie na téma „nechť má protivník mnoho tanků a děl a letadel, my ho porazíme bojovým duchem“ nemohou ovlivnit těžkou operativní situaci. Proto „smutnění“ Strelkova je ve své podstatě snahou donést skrz veřejnost (kde má širokou podporu) do „vrchů“, že potřebuje více zbraní a techniky. Samo sebou takové požadavky jdou i po zakrytým kanálům – více k věci a méně emocionálně. Ale to je jen jeden z aspektů.
Druhý aspekt „stěžovacích“ prohlášení Strelkova je politický. Krach plánu partaje poraženců ohledně předání Doněcka nepřivedl k likvidaci této partaje. Jak není těžké vidět z pokračujícího informačního útoku na Strelkova, jeho pobyt v Doněcku zjevně překáží plánům dohod s oligarchy a juntou na téma budoucnosti Novoruska. Strelkov chce bojovat a jít na Kyjev, pro to potřebuje lidi a techniku, což se mu dostává v nedostatečných objemech.
Ale protože tam idea nachází u veřejnosti velkou podporu, vést odkrytě jednání s juntou a oligarchy na téma budoucnosti „velkého Podněsteří“ nelze. Strelkov svou podstatou nedá umřít myšlence „velkého Novoruska“, kterou Surkov a spol. z velké části odepsali ještě na jaře. To znamená, Strelkov je politická překážka pro předání DLR a LLR Ukrajině. Proto ho budou obviňovat ve všech smrtelných hříchách (provokátor Kurgiňan dnes křičel, že Strelkov chtěl sestřelit Putina, nu a trefil se do Boeingu), aby vyčistili scénu pro budoucí handl s fašistickou juntou o budoucnosti DLR a LLR. Přitom vojenská pomoc pro DLR bude pečlivě dávkována, aby se domobrana jakž-takž udržela (a také budou pokusy tunelovat veřejné sbírky na pomoc Novorusku).
Provokaci junty s Boeingem ruská skupina poraženců ihned pochopila a fakticky pomohla propagandě junty vyzdvihováním spekulací, že za sestřeleným letem mohl stát Strelkov a domobrana. Útok na DLR jde tedy ze dvou stran – z jedné strany útočí USA, jejich satelity a junta, z druhé strany ruští „poraženci“ a jejich mediální obsluha typu Kurgiňana. Dezinformace o Putinovi, kterého chtěl údajně Strelkov zavraždit, je nutná pro to, aby někde na samém „vrchu“ dali zelenou pro ukončení podpory Strelkovovi – to znamená obrázek vytvářejí jak pro veřejnost, tak pro vyšší vedení RF.
Obecný smysl operace spočívá v následujícím – mediálně zdiskreditovat Strelkova a připravit půdu pro jeho záměnu. Pokud bude třeba někoho za tím účelem obětovat a nechat si vzít určité území, není to vyloučená varianta, pamatujte jak chystali nedávno půdu pro „hrdinskou smrt Strelkova v Slavjangradu“. „Heroická smrt Mozgového v Lysičansku“ pro ně může být zcela přijatelnou, aby prodloužili útok na Strelkova, který ho nebyl schopen podpořit se svými celými čtyřmi tanky.
Ideální variantou pro ně je podřídit vojenské vedení Surkovovi a spol., aby byla vyloučena libovolná samostatnost, a přistoupit k jednání s juntou. Dokud jsou živí Strelkov a polní velitelé typu Mozgového, ty plány jsou zjevně nepoužitelné a poraženci musí tratit čas a politický kapitál na zničení Strelkova.
Strelkovovi je ten útok očividný, proto se stejně jako dříve pokouší skrz veřejný prostor donést do veřejnosti i vedení prostou myšlenku, že odejít bez boje nehodlá a že pro úspěch ve válce je třeba odpovídající podpora, čímž apeluje k „partaji války“, která zabezpečuje reálné (a ne „pí-ár“) dodávky a která má zájem na rozšíření povstání za hranice Donbasu. Je pochopitelné, že on není „osamocený superman“, ale v Moskvě jsou struktury, které ho podporují, jinak by ho už dávno zakopali někde u Slavjansku.
Obecný smysl celého toho moskevského povyku spočívá v tom, že varianta Strelkova je prostá a pochopitelná a on ji „pesimisticky“ formuluje – buď bude aktivnější pomoc a válka bude probíhat na území Ukrajiny, nebo bude kapitulace a válka bude probíhat už na území Ruska, ačkoliv na pozadí nynější hysteriky ve stylu „všechno je v pytli, všechny odepsali“ je to spíše realistická křižovatka situace, která je očividná už od května. Strelkov ale neříká „všechno je v pytli“, on říká, že tendence je neblahorodná. A rozvoj situace jeho závěry potvrzuje. Partaj poraženců, která zesílila po přijetí rozhodnutí neposílat vojska v dubnu, se dále pokouší sedět na dvou vzdalujících se židlích kapitulace a války, a spoléhá na dosáhnutí dohody s juntou (čemuž překáží Strelkov) a ukrajinskými oligarchy.
Za této situace se Strelkov, zcela nezávisle na jeho osobních názorech, už dávno stal symbolem těch, kdo si přeje bojovat za celou Ukrajinu nebo byť za její část. Oponenti Strelkova Ukrajinu už dávno odepsali a nyní hledají způsob, jak z té situace vyskočit, aby nezpůsobili „vlny“ v samotném Rusku, dokonce i když v dlouhodobé perspektivě by mělo odepsání Ukrajiny pro Rusko katastrofické následky. Proto ta konfrontace bude prozatím pokračovat, Strelkov bude „smutnit“ do toho okamžiku, dokud nebude vybrána jedna z dvou nepříjemných variant. Nebo do okamžiku jeho smrti a získání obou nepříjemných variant zároveň.
Informační báze KSB