Postřehy k Varšavskému povstání

25.9.2019

JanaK

Při posuzování vývoje situace kolem Varšavského povstání a osvobozování Polska je třeba zmínit faktory, které hrály důležitou roli:
————————————————————————–
- „Bolestným bodem“ ve vztazích mezi Polskem a SSSR byl problém sovětsko-polské hranice.
- Polská vnitropolitická situace byla charakterizována nedostatkem jednoty v řadách polského hnutí odporu, zastoupeného převážně dvěma politickými proudy: jeden v čele s vládou v emigraci v Londýně a jeho zástupci v zemi, druhý na bázi antifašistických a podzemních levicových organizací
- Podlost a falešnost Britů a Winstona Churchilla, který v Jaltě souhlasil s tím, aby Polsko patřilo do východního bloku, ale v praxi podporoval polskou exilovou vládu ve vyhlášení vojensky beznadějného povstání

Termín vypuknutí povstání diktovaly hlavně politické zájmy exilové polské vlády v Londýně a ne vojenské možnosti povstalců a Rudé armády. Diktovala ho především snaha zabránit tomu, aby Varšavu osvobodili Sověti.
————————————————————————

Po německé invazi do Polska v září 1939 vznikla na území Francie (později v Londýně) polská exilová vláda v čele s generálem W. Sikorským. Ta až do začátku Velké vlastenecké války zaujímala vůči SSSR nepřátelský postoj.
30. července 1941 byly obnoveny diplomatické vztahy mezi SSSR a polskou vládou. V příslušné dohodě byla naznačena ochota SSSR vytvořit na svém území polské vojenské jednotky pod velením lidí jmenovaných exilovou vládou, ale operativně podřízené nejvyššímu velení SSSR. Formování polské armády začalo koncem srpna 1941. Sovětský svaz vyčlenil na tyto účely přes 300 milionů rublů a poskytl výzbroj a potraviny. Na začátku roku 1942 čítala polská armáda, jejímž velitelem exilová vláda jmenovala generála V. Anderse, 73 415 lidí. V rozporu se sovětsko-polskou vojenskou dohodou ze 14. srpna 1941 vláda W. Sikorského rozhodla o stažení Andersovy armády na Blízký východ. Přemisťování začalo v březnu a skončilo v srpnu 1942 – v období nejtěžším pro SSSR během Velké vlastenecké války, kdy německá vojska obsadila severní Kavkaz a vyrazila směr Stalingrad. Celkem SSSR opustilo 75 491 polských vojáků a 37 756 členů jejich rodin.

Evakuace Andersovy armády nemohla nepodkopat důvěru Moskvy v polskou exilovou vládu. V dubnu 1943 SSSR přerušil diplomatické vztahy s vládou W. Sikorského (po jeho smrti v červenci 1943 kabinet převzal S. Mikolajczyk), protože ta se aktivně podílela na hitlerovci zahájené propagandistické kampani o „Katyni“.

Kromě otevřené anti-sovětské politiky exilové vlády hlavním problémem, který bránil normalizaci sovětsko-polských vztahů, bylo odmítnutí Sikorského kabinetu uznat hranice ze září 1939, tedy začlenění západní Ukrajiny a západního Běloruska do SSSR.

V samotném Polsku byl počátkem roku 1940 vytvořen „Svaz ozbrojeného boje“, který získal od února 1942 oficiální označení Zemská armáda (Armia Krajowa – AK). Organizace podléhala exilové vládě v Londýně a jejím vojenským velitelem byl velitel všech polských ozbrojených sil generál K. Sosnkowski, ostře protisovětsky naladěný. Přímo v samotném Polsku velel AK od července 1943 generál T. Komorowski.

První plány ozbrojeného povstání v Polsku vypracovala AK už v roce 1940. Předpokládala porážku Německa západními spojenci a odchod německých jednotek z Polska a úkolem mělo být zabránit ničení země ustupujícími německými fašistickými jednotkami. Plán zahrnoval i možnost ozbrojeného boje s Rudou armádou za „osvobození“ území, které se stalo součástí SSSR v září 1939. AK měla být navíc připravena k akci proti těm polským politickým silám, které byly v opozici vládě v emigraci.

V letech 1941 až 1943 vznikly různé podzemní organizace, které bojovaly s hitlerovci, jako například partyzánské oddíly Lidové gardy (GL) nebo oddíly milicí dělnické strany polských socialistů. K jejich konsolidaci vznikla 1.ledna 1944 Státní národní rada ( KRN ) a bylo rozhodnuto o sloučení všech těchto odbojových sil do podzemní Lidové armády – Armia Ludowa (AL), jíž velel generál M. Żymierski. Ve snaze zabránit růstu autority AL, nařídilo velení Zemské armády i útok na její oddíly.

Na 1. konferenci v Quebecu v srpnu 1943 Churchill a Roosevelt schválili plán Renkin, který zahrnoval Varšavské povstání silami AK a začlenění Polska do sféry vlivu západních spojenců. AK zase počítala s nevyhnutelným „sovětsko-anglosaským konfliktem“, což by znemožnilo Rudé armádě vstoupit do Polska.
Dne 20. listopadu 1943 vydal velitel AK rozkaz k plnění plánu Bouře, který představoval komplex diverzifikovaných akcí proti ustupujícím německým jednotkám a zahrnoval obsazení měst opouštěných hitlerovci a nastolení tam moci exilové vlády před příchodem Rudé armády.

V červenci 1944 velení AK nařídilo svým jednotkám, aby obsadily „historická polská města“ Vilnius a Lvov a vyhlásily tam moc exilové vlády. Špatně vyzbrojené jednotky AK však nebyly schopny úkol splnit a obě města byla osvobozena Rudou armádou. Zde došlo poprvé k ozbrojeným srážkám jednotek AK se sovětskými vojsky, protože se Poláci odmítli odzbrojit.

Když se Komorowski 21. července dozvěděl o atentátu na Hitlera, rozhodl, že nastal dlouho očekávaný krach Německa a nařídil silám AK ve Varšavě, aby byly připraveny k povstání kdykoli od 25. července. Zároveň Komorowski odmítl myšlenku všeobecného povstání v Polsku, protože by přispěla k úspěchům Rudé armády.

27. července 1944 polský velvyslanec v Londýně Raczyński oficiálně informoval Churchilla o chystaném povstání. Ministr obrany exilové vlády Kukel vyslovil konkrétní požadavky: podpořit povstalce polskou výsadkovou brigádou a letectvem.
Britský výbor náčelníků štábů v písemné zprávě reagoval na Kukelovo memorandum : „Podle našeho názoru se spojenecké operace v Polsku mohou provádět výhradně při plné koordinaci s ruskou ofenzívou“. Výsadek polské brigády považoval výbor za nereálný, protože přelet nad Německem by vedl k těžkým ztrátám. Jako prakticky neproveditelné se hodnotilo i případné bombardování německých letišť pod Varšavou.

1. srpna 1944 se Komorowski odhodlal vydat rozkaz k zahájení povstání. Když se Himmler dozvěděl o povstání ve Varšavě, označil ho za „dar osudu“, protože se stal vhodnou záminkou pro masovou represi a zkázu polského hlavního města.

Sověti nevěděli o plánech Poláků. 31. července se setkal předseda polské exilové vlády Mikolajczyk s lidovým komisařem zahraničních věcí SSSR Molotovem. Během rozhovoru polský premiér ani slovem nepromluvil o plánovaném povstání. Churchill, který o přípravě povstání věděl, také Stalinovi nic nesdělil. 3. srpna se setkal Mikolajczyk se Stalinem a oznámil mu, že „polská odbojová armáda“ zahájila 1. srpna otevřený boj proti Němcům ve Varšavě a on brzy hodlá vycestovat, aby vytvořil svou vládu.

Vojenská situace a vojenské akce měly svoji logiku, sovětské plány nepočítaly s pokračováním operace Bagration za přirozenou přírodní překážkou, kterou představovala řeka Visla. Operace Bagration začala 22.6.1944 od řeky Dněpr v Bělorusku a měla za úkol osvobodit Bělorusko a Západní Ukrajinu. Navíc podle signálů, které Poláci z Varšavy vysílali, neochota komunikovat a dohodnout se, ukazovali, že neměli zájem o osvobození Varšavy sovětskými vojsky. Polská exilová vláda v Londýně vydala zákaz vyjednávat se sovětským velením. Naopak, mohlo se stát, že při vstupu Rudé armády do Varšavy by povstalci bojovali i proti ní. Tuto skutečnost dokládá to, že v průběhu dalších bojů na území Polska bylo „silami domácího odboje“ zavražděno 212 příslušníků Rudé armády.

Sovětské bojové jednotky dorazily sice v době povstání ke břehům Visly před Varšavou, byly však značně vyčerpané, na pokraji svých sil, absolvovaly přes 600 km nepřetržitých bojů. Měly asi 178 tisíc mrtvých a nezvěstných a 578 tisíc raněných. Na překročení řeky a hlavně proražení opevněných německých linií potřebovaly přísun ženijních jednotek, odpočinuté a doplněné bojové jednotky, doplnění paliva, střeliva, potravin. Sovětské vojenské plány počítaly s přestávkou před překonáním Visly. Protože k tomu byla nutná příprava nové operace. Polské vedení je neinformovalo o svých plánech, proto nemohly vědět o začátku povstání a koordinovat svoje plány s polskými.
Pro sovětské velení začalo povstání v ten nejnevhodnější okamžik. Na základě vzniku povstání sem nacisti přesunuli dodatečné síly. Hitler chtěl Varšavu udržet stůj co stůj, protože Varšava byla nejkratší ruskou cestou do srdce Německa.

I přes zmíněné nepříznivé faktory a to, že sovětské velení původně nepočítalo s překročením Visly, Rudá armáda neseděla se založenýma rukama a pokusila se o přechod Visly a osvobození Varšavy.
25.7.1944 se Rudá armáda pokusila o překročení Visly u Deblinu, pokus selhal, ztratila při tom 30 tanků.
30.7.1944 na předvoje Rokossovského vojsk zaútočil německý XXXIX. tankový sbor a vzápětí i IV. tankový sbor SS, zpomalily tím postup Rudé armády.
8.8.1944 se sovětská armáda pokusila postupovat souběžně s Vislou k Varšavě, ale v Pilci byla zastavená německou 9. armádou.
V srpnu probíhaly tvrdé boje za rozšíření předmostí. Němci neustále zvyšovali počet svých sil, přesouvali do tohoto prostoru zálohy a jednotky ze západní Ukrajiny, kde byly soustředěné všechny strategické německé rezervy.
Sovětská ofenzíva Bagration skončila 19. 8., Lvovsko-Sandomierzská operace 29. 8.
Začal se připravovat nový útok, jehož cílem bylo úplné osvobození Polska.
2.10.1944 bylo podepsané příměří mezi německou armádou a povstalci.
3. 10. 1944 v 5.00 hod. byla podepsaná kapitulace povstání.

V noci z 12. na 13. 1. 1945 začali Sověti Viselsko-oderskou operaci.
17. 1. 1945 definitivně osvobodili Varšavu.

Při povstání zemřelo 200 000 Poláků, z toho 16 000 povstalců. Všechno civilní obyvatelstvo Varšavy Němci vyvezli z města, 87 tisíc lidí se dostalo na nucené práce do Německa. Jednotky 1. běloruského frontu ztratily v přístupových bojích k Varšavě v srpnu až první polovině září 1944 166 808 vojáků a důstojníků.
Osvobození Polska stálo Rudou armádu 600 tisíc životů.

Zdroje:
https://history.ric.mil.ru/Stati/item/117463/
http://mil.ru/winner_may/history/more.htm?id=11974489%40cmsArticle
https://forumsk.wordpress.com/2018/08/01/varsavske-povstanie-a-cervena-armada/