Poslední Gambit (6)

12.4.2014

-předchozí část-

...

— Chápu vás, Holmesi. Vše je to ve slovech „vědomě nevinného“. Intuice je jistě mocná věc, nicméně je v ní něco subjektivní, a proto někdy vede k omylům, pokud se stává zajatcem subjektivizmu. Co známe o Hérostratovi? — Zapálil jeden z divů světa — chrám Artemidy v Efesu — a div byl nenávratně ztracen. Ale pokud už se zabýváme tak neobvyklým vyšetřováním a dotkli jsme se Hérostrata, to pro vás musí být velmi důležitou otázka o motivech jeho činu. Všichni, pro které není Hérostratovo jména prázdný zvuk, vědí, že byl údajně přehnaně ješitný a zničením chrámu se rozhodl zapsat se do dějin. Ale o tom víme jen z informací antických historiků, z nichž jeden, Plútarch, mimochodem, byl zároveň vrchním žrecem Délfského orákula. To znamená, že z Délfského orákula jsme začali a zase se k němu vrátili.

A pokud mluvit o nám všem společné evropské kultuře, není tak neškodná, jak se může zdát člověku, který je na ní zvyklý. Ekologická krize je všem na očích. A je toho mnohem více. Všiml jste si v úryvku budování asociace „erotická přitažlivost – mrzáci – bezruká Venuše – Niké bez hlavy“?

— ???

— Většina si toho nevšimne. A přitom od konce 19. století, kdy se chirurgie stala řemeslem, garantujícím přežití pacientů s vysokou spolehlivostí (za Napoleona přibližne 1/3 chirurgických pacientů umíralo na sepsi), na Západě se začala formovat velmi specifická subkultura. V ní jsou z nějakého důvodu sexuálně atraktivní ženy s amputovanými končetinami. A ta subkultura nyní získává pozice: beznohé manekýnky vycházejí na protézách na pódium, jeden z členů skupiny Beatles, Paul McCartney je zasnouben s jednonohou ženou; ve filmu „Titanik“, který obešel plátna celého světa, hlavní hrdina v jedné scéně bez zjevného důvodu vzpomíná na jednonohou prostitutku, která v Paříži byla jeho modelem, atd. Vše se odehrává jakoby samo sebou: jedni potřebují zvednout náklad a rating svého produktu, a druzí nudou neví coby a čím se zabavit. Ve výsledku první dělají ideál krásy z ženy s amputovanými končetinami¹; a druzí bezmyšlenkově zírají na tu, s dovolením, „exotiku“. Ať chceme nebo ne, ve společnosti se objektivně formuje kult estetické přitažlivosti invalidů.

Jistě, člověk, který utrpěl zranění, ale nezlomil se duchem, který se snaží žít normálním životem, být užitečný lidem a dosahuje v tom úspěchu, je hoden obdivu. A společnost by ho v tom měla podpořit. Bezbariérové přístupy a trasy, sport pro invalidy a další věci jsou ve společnosti, ve které jsou invalidé, nutné. A nechť vztahy Paula McCarthyho s Heather Mills, když ještě s dvěma nohama pózovala pro „erotické“ časopisy, jsou nyní čisté. Nechť Emmy Mulens, nemajíc nohy z ranného dětství, žije jako všichni a zabývá se lehkou atletikou pro svou radost a zdraví a cítí se normálním, nijak nepoškozeným člověkem...

Ale vzniká otázka: jak nemyslící člověk z davu, hledající požitky, podvědomě zareaguje na kult úrazů, jejichž „majitelé“ dosáhli něčeho co on obdivuje, bez čehož on domněle nebo skutečně trpí? Včetně nějakých specifických potěšení v sexu, nedostupných tělesně zdravým jedincům. Z pohledu mnohých, „za sex je možné oddat vše“, a pokud amputace dovoluje stát se eroticky atraktivní a otevírá cestu k nějakým exotickým prožitkům v sexu i životě, pak očekávejte: algoritmika podvědomého a zčásti i vědomého chování přesyceného a zvráceného davu zareaguje na kult amputantek růstem statistiky amputací z plně medicínských důvodů, které nicméně budou zakrývat skutečnou morálně-psychologickou příčinu – zachtělo se exotiky. Pokud pro to, stát se přitažlivou a sexuálně vládnoucí se ženě bude zdát, že musí přijít o nohu, noha bude „ztracena“, ale ve skutečnosti odtržena nevědomými úrovněmi psychiky, které vyprovokují odpovídající úraz nebo psychosomatické onemocnění.

Jakkoliv bychom se stavěli ke scientologii, ale jestli hovořit v jejích termínech, asociativní spojení ve článku, na které jsem vás upozornil, je velmi škodlivá „engrama“, kterou sdělovací prostředky a aktéři kultury nyní vybuzují k aktivní činnosti. A takzvaný „body-art“, nyní také propagovaný, který začal z make-upu a piercingu uší pro náušnice, končí „dekorativně - estetickým“ mrzačením a amputacemi orientovanými na uspokojení nízkých egoistických přání.

Ale nemyslete si, že jsme se odchýlili od tématu projevů algorimitky matric v mýtech a plodech kultury. Co víme o kultu Artemidy?

— Nakolik si pamatuji, byla bohyní lovu a jejím totemovým zvířetem byla laň a medvěd; považovala se za patronku rození dětí; v Římě se nazývala Dianou. Byla bohyní-pannou a v tom ohledu byla velmi svědomitá ve srovnání s mnohými dalšími obyvateli Olympu...

— To je pravda, Holmesi, a o tom se dá dočíst v mýtech o Artemidě, ale málokomu je známo, že v jejím kultu hráli zvláštní roli kastráti – nedobrovolní garanti panenství těch slečen, které ho neuspěly ztratit do setkání s nimi. Efez, kde byl jeden z hlavních chrámů kultu Artemidy, nebyl vyjímkou.

Kastrace je jedním z nejstarších a nejzáhadnějších jevů v historii lidstva. Muži, klanící se Artemidě, se během obřadů dostávali do stavu transu a kastrovali se navzájem, načež pokračovali „sloužit bohyni“ už v ženském oděvu. Historie kultovní kastrace čítá nejedno tisíciletí a existuje dokonce v současnosti v náboženské komunitě Hidžrů v Indii. Ta podivná sekta, skládající se z pseudomuslimů a hinduistů, kteří uctívají Bharukara Mate – bohyni jejich Gudžratu, a které podobně jako Artemidě a fénické Astartě, také slouží eunuši.

— Ale hrabě, jaké jsou podle vašeho názoru příčiny a cíle tak podivného obřadu, jako kastrace?

— Zdá se mi, že je to reakce na hypertrofované vnímání tlaku na psychiku pohlavních instinktů, které lidé nemohli ovládnout. Kastrace je pokus se toho tlaku zbavit.

V ještě více sociálně vyhroceném případě je to snaha zbavit se psychologické závislosti na ženě skrz nezvládnuté instintky, které takzvané „démonické“ ženy cílevědomě rozpalují v mužích. Z těch vlastností charakteru a chování určitých představitelek ženského pohlaví i pramení představy o ženě jako o vnitrosociálním zdroji zla, vlastní mnohým kulturám. Ačkoliv z mého pohledu, tak zvaní muži, neschopní se osvobodit od diktátu skrze instinkty „démonických“ žen, jsou také zlo. Přičemž nebezpečnější zlo, protože „démonická“ žena je bytost, která udeří do očí, a muž je její nevolník a sluha – pracuje tiše, maskuje se svou delikátností na odiv a trpělivostí, podobně jako Gorbačov; nebo otevřeně demonstruje svou zlobu na všechny, kdo se mu jeví slabým, podobně jako Hitler.

Jinými slovy, v rituálně-kultovní kastraci se může projevovat nejen absence vůle ve vztahu k volání instinktů, ale i velmi krutý démonizmus, pretendující na něco více, ve srovnání s tím, na co pretendují „malí démoni“, zaujatí životními situacemi. Nu a ženské amputace končetin se snahou o erotickou přitažlivost a moc nad okolím na základě instinktů v nyní rozšiřující se subkultuře je odvetný krok démonizmu, protože v důsledku amputace se určité zdroje nervového systému jednou provždy osvobozují z procesů řízení ztracených fragmentů těla, načež mohou být využity pro mysticko-psychologickou činnost. V každém případě, irské legendy, jak poznamenává výzkumník keltských eposů Škunajev, informují o tom, že „některé jejich postavy v pruběhu 17 let dosahovaly tajného poznání a druidské moudrosti, a potom každému z nich byla odseknuta pravá noha a levá ruka, což bylo stabilním znakem bytostí, spojených se stínovým světem v jeho démonické inkarnaci“

Takové zranění obyčejného člověka těch dob bylo ve většině případů neslučitelné se životem, protože i v naší době většina amputantů žije jen díky lékařské pomoci. A s ohledem na tuto okolnost, v algoritmice pudu sebezáchovy byl jen pouhý pohled na tyto mrzáky zasvěcené do tajného poznání pro jejich soukmenovce signálem smrtelného nebezpečí. Ale kromě toho, že je mrzačili, je něco předtím učili. A vyvolávaje svým vzhledem v soukmenovcích pud sebezáchovy, ti zasvěcení invalidé mohli na té osnově budovat v jejich psychice nějaké nadstavby, dokud byla vůle potlačena aktivovaným instinktem sebezáchovy. Mimochodem, muže–stoupence žen–amputantek je nyní na Západě přijato posměšně nazývat „devotee“, a jeden z významů toho slova je „zasvěcený“.

A nyní, drahý Holmesi, pamatujíc si to vše v kontextu sociální mystiky a mystických schopností člověka, vyzkoušejte se myšlenkově vrátit zpět do roku 365 před naším letopočtem představit si konfrontaci démonizmů dvou typů, manifestující se nějak podobně tomu, k čemu došlo v Ermitáži 15. června 1985. Pro historiky antiky bylo snažší připsat spálení chrámu Artemidy ješitnosti Hérostrata, než vysvětlovat mystickou motivaci jeho skutků a tím zároveň podrývat moc různých programátorů-orákul, ve kterých oni sami pracovali. Dokonce pokud Hérostratos byl skutečně ješitný, a nekonal z nějakých jiných, hlubších pohnutek, ve vztahu ke kultu Artemidy vystoupil jako nástroj Vyššího Záměru. Po zničení chrámu v Efezu se kult Artemidy už nikdy nevrátil k bývalé slávě (a moci): spadl rating, pokud mluvit soudobým jazykem.

A nyní, když jsme si to vše připomněli, zkuste, Holmesi, najít odpověď na otázku, proč je „Historický piknik“ nazván jménem Artemidy?

— Ano, hrabě, to je velmi zapeklité. Rozsah odpovědí je natolik široký, že každý při přání najde tu, která ho nejvíce uspokojuje.

— Nu v tom spočívá hlavní tajemství moci orákula v Délfách, mimojiné, i jakéhokoliv orákula obecně. Pamatujete si historii s lýdským králem Kroisosem? Když se obrátil na délfskou věštírnu s otázkou, zda má začínat válku s Peršany, orákulum odpovědělo: „Kroisos Halys [pohraniční řeka] překročí, velikou říši zničí.“ Kroisos to udělal, ale utrpěl porážku a jeho království bylo dobyto Peršany. Na obvinění Kroisose z klamání žreci délfského orákula prohlásili, že předpověď orákula se splnila přesně, protože orákulum neřeklo, jaká konkrétně velká říše bude zničena.

Ale v té věci jsou dvě strany. Z jedné strany morálka Kroisose mu diktovala linii chování, v jejímž důsledku zanikla jeho říše. Pokud by Kroisos měl jinou morálku, choval by se jinak. Z druhé strany, tím, že žreci délfského orákula vycítili reálnou morálku Kroisose a „nahmatali“ matrici-scénář dalšího vývoje událostí, už programovali chování Kroisose na bezalternativní porážku jeho říše. Vždyť jimi nebylo řečeno: „Pokud Kroisos překročí Halys, zničí velkou říši.“ Ve formulaci orákula slovo podmiňovací způsob chybí: a velkým a malým „Kroisosům“ zbývá buďto vystoupit proti vší kultuře „orákulstva“ (včetně současné cigánštiny), nebo bezalternativně vyplnit naprogramované.

V tom je i odpověď na otázky o proroctvích orákul Lajovi, Oidipu, Akrísiovi: vše se neodvratně plní, jako bylo předřečeno, protože se pokoušejí uniknout osudu, namísto toho, aby přehodnotili a změnili svou mravnost, morálku a tím se zároveň stali odolnými vůči osudu-programu bezalternativního „proroctví“.

Poté, co jsme posoudili mechanizmus vlivu orákulstva na společnosti a lidi, je možná vrátit se k „piknikům“. Na obrázcích toho „pikniku“, jak se můžete přesvědčit (hrabě před námi rozložil první „piknik“) je v symbolické formě zobrazena matrice-scénář neúspěšného srpnového puče roku 1991. Názvy filmů, které vidíte na obrácené straně novinového listu, určují algoritmus rozvoje událostí v Moskvě od 18. do 22. srpna. Jistě, vše proběhlo ne spontánně a ne najednou, jak se to pokoušely představit světové veřejnosti sdělovací prostředky. Příprava k rozčlenění Ruska probíhala celé 19. a 20. století, a v srpnu 1991 byl zahrán pouze závěrečný akord requiem veliké državy, jehož nemyslícími vykonavateli byly dva špatní muzikanti – Gorbačov a Jelcin. Od toho okamžiku probíhalo faktické obřezání ruské říše, které neprobíhalo bez pomoci Západu, ale především byly zapojeny finanční a intelektuální zdroje Spojených států. Jinými slovy, bohatá a prosperující Amerika tím, že poskytla půdu pod dvě věže Světového obchodního centra, fakticky strčila hlavu pod sekeru Historie.

-pokračování-