Poslední Gambit (13)

19.7.2014

-předchozí část-

A ruské „pikniky“ jsa matricemi-scénáři možných variant rozvoje událostí v Rusku, ten efekt demonstrují.

Když jsem sem jel, pokoušel jsem se pochopit své místo v těch složitých procesech, které jsou dnes aktivní po celém světě. A když jsem se pustil do záhady ruských „rébusů“ a do pracovních záležitostí, na první pohled nijak nespojenými s „pikniky“, získávám od mě zcela neznámých lidí v různých koncech světa potřebnou informaci. To je možné, jak nyní chápu, jen za jedné podmínky: veškerá má činnost, namířená na odhalení tajemství „pikniků“ a jejich spojení s událostmi „černého úterý“ probíhá v řečišti matrice ty události objímající. A abych nenatropil hlouposti, bylo pro mě důležité pochopit, čím se ta dvě vnímání světa jedno od druhého odlišují. Ale po tom všem, co jsem dnes uslyšel, se u mě objevila jedna pochybnost, a chtěl bych se o ní s vámi podělit, pane Saleme.

— Prosím, Holmesi, jsem připraven vám pomoci, pokud je to v mých silách. Jen vás prosím mějte shovívavost k přeformulování vlastními slovy, se kterým jste se setkal ze strany mé osoby.

— Dobře, pokusím se vyložit podstatu mé otázky. Protože ta informace by měla být dostupná všem, zdá se mi, že přehršlům složitých termínů by mohly odpovídat nějaké prosté symboly, ze kterých by při nutnosti bylo možné lehce rozvinout a rekonstruovat všechny nutné atributy dvou typů vnímání světa ve vizuální paměti libovolného člověka.

— Naprosto správně. Takové prosté a dostupné symboly existují a mě o nich mnoho řekli Rusové: je to mozaika a kaleidoskop. Každý člověk při přání může pochopit, čím se odlišuje „mozaika“ od „kaleidoskopu“. Všechna sklíčka v mozaice jsou vzájemně propojena: stačí posunout nebo pootočit jedno sklíčko a okamžitě se to projeví na stavu nejen sousedních sklíček, ale i těch nacházejících se daleko od sebe. A ačkoliv jednotlivé fragmenty obrazu mohou utrpět určitou deformaci, celkově její obsah zůstane nezměněný, jakkoliv by samotným obrazem nebylo manipulováno. Při zájmu lze mozaikový obraz vnímat do potřebné detailnosti; je možné vydělit, zapamatovat a obnovit ve vizuální paměti jak její jednotlivý fragment, tak i obraz vcelku.

Jiná věc je „kaleidoskop“ (krasohled): nejmenší pohyb či dokonce prosté zatřesení mění obsah obrazu, vznikající v kukátku té hračky; přičemž pokaždé bude obraz nový a omamně podivný. Ale na rozdíl od mozaikového obrazu, další obraz „kaleidoskopu“ není možné ani předpovědět, ani si vzpomenout a vyvolat ve vizuální paměti. Proč? - proto, že všechny obrázky kaleidoskopu jsou obsahově prázdné, protože oku pozorovatele je představována stále tatáž kupka sklíček, odražená systémem zrcadel. Ten systém zrcadel zachycuje nejmenší změny rozložení v kupce sklíček, která je pozorována skrz kukátko krasohledu.

Protože jev, který získal název světonázor/vnímání světa, patří k nevědomým úrovním psychiky, pak slova „mozaika“ a „kaleidoskop“ jsou jen symboly, ukazující na dva jeho druhy, které disponují všemi vyjmenovanými vlastnostmi „mozaiky“ a „kaleidoskopu“. Libovolné jiné druhy vnímání světa lze přiřadit k jednomu z těch dvou druhů. Chápání světa je pak zrozeno tím typem vnímání světa, které je vlastní lidské psychice, ale protože patří do roviny vědomí, je i vyjádřeno v konkrétní lexice. To znamená, mozaikovému vnímání světa bude odpovídat mozaikové chápání světa, a kaleidoskopickému vnímání světa – kaleidoskopické chápání světa. Odsud je možné udělat závěr, že mozaikové vnímání světa je jediné a celostné, a vše je v něm podmíněno vztahy příčina-následek. V takovém vnímání světa je svět předvídatelný, to znamená je stabilní v smyslu předvídatelnosti pod vlivem vnitřních a vnějších změn a řízení. Jinými slovy, libovolná nová fakta, události, jevy a procesy, které se stanou majetkem mozaikového vnímání světa, jen doplňují a detailizují obsah už existujícího celostního obrazu světa. Odsud se v mozaikovém chápání světa přirozeně vypracovávají představy o poznatelnosti objektivní reality.

Na rozdíl od mozaikového vnímání světa, kaleidoskopické vnímání světa je nábor ničím nespojených náhodných faktů, jevů a procesů. V takovém vnímání světa svět nedisponuje stabilitou předvídatelnosti, což znamená: různá nová fakta, události, jevy a procesy, které se staly majetkem kaleidoskopického vnímání světa, mění k nepoznání celý obraz světa, což se v kolektivním vědomí fixuje v stereotypu o nepoznatelnosti světa.

Proto když je řeč o vnímání světa, vědomí označuje slovy jen nějaké prvotní limitně zobecňující kategorie, o kterých už jsem mluvili a které je úslovně možné rozdělit na dvě skupiny:

• matérie, informace, míra;

• matérie, energie, prostor a čas.

Přitom druhá skupina obrazů po podstatě je druhotná ve vztahu k první (něco jako zrcadlové odrazy nebo „echa“ první) a je v roli prvotních chybně vnímáno těmi, čí vnímání světa se více kloní ke kaleidoskopickému vidění světa.

Odsud ti, kdo operují na nevědomých úrovních psychiky první skupinou obrazů, vnímá nekonečný vesmír jako proces trojjedinosti matérie, informace a míry, a svět před nimi stojí ve formě celostného mozaikového obrazu, ve kterém je vše podmíněno příčinno-důsledkovými vztahy. Ti, kdo na nevědomých úrovních psychiky operují s druhou skupinou obrazů (hmota, energie, prostor, čas), vnímají okolní svět jako kaleidoskop ničím navzájem nespojených náhodných událostí.

Slova „matérie, informace, míra, energie, prostor, čas“ jsou jen „prsty“ ukazující na objektivní jevy, odrážející se na nevědomých úrovních psychiky ve formě obrazů, těžko rozlišitelných už proto, že jsou příjímany v roli předělných, prvotních a vše zobecňujících. A každý, komu ty obrazy vyplují na úroveň vědomí, je nazývá svými slovy, opíraje se na pojmový a terminologický aparát dostupný jeho profesionální úrovni. Vy myslím víte, Holmesi, jak si v Rusku váží Puškina?

— Ano pane Saleme, v den mého odletu z Londýna jsme s mým druhem Watsonem mnoho hovořili o Puškinovi a přišli k závěru, že jeho tvorba je nějakým tajemným způsobem spojena s „pikniky“.

— Řeknu více, — uchopil nové téma Salem a otevřel svou složku s papíry, kterou přinesl z kabinetu. — Rusové tvrdí, že Puškin na genetické úrovni ovládal vědění úrovně dřevněegyptských hierofantů. Jeho děd z mateřské strany patřil k aristokratickému etiopskému rodu, mezi nímž byli i ti, kdo odvozoval původ od jedné z vládnoucích dynastií dřevního Egypta. K tomu je možné dodat, že jedna z žen Mojžíše, o kterém dokonce Freud psal, že byl Egypťan ze žrečeské kasty, — byla Etiopanka. To znamená, že Puškin na úrovni informace, předávané po linii rodových egregorů, mohl odlišit historicky reálného Mojžíše od Mojžíše, popsaného v Bibli, a jedním z argumentů na podporu toho tvrzení slouží úryvek z jeho ranné poémy „Gavriliáda“.

S těmi slovy otevřel složku a vyndal z ní několik listů papíru s verši.

— Neručím za adekvátnost rytmiky, ale smyslová strana veršů podle hodnocení ruských specialistů, dokonale ovládajících angličtinu, plně odpovídá.

Se svědectvím Mojžíše
Nesouhlasím svědectví mé:
On výmyslem chtěl zotročit židy,
On vážně lhal, — a naslouchali mu.
Bůh mu dal styl a pokornou mysl,
Stal se Mojžíš známým pánem,
Ale já, věřte, nejsem dvorní historik,
nezajímá mě proroka důležitý status!

Zarecitovav verše, Salem se zvrátil v křesle a vnímavě se podíval na Holmese, očekávaje od něj nějaké námity. Holmes se mlčky díval do hlubiny temného sadu.

— Nu co můžete říct o těch verších, pane Holmesi?

— Jen jedno: velmi lituji, že neznám ruský jazyk a proto jsem celý v očekávání komentářů.

— Podle mého, v těch verších Puškin nemluví o tom, jakým byl reálný Mojžíš, ale pokouší se dát pochopit čtenáři, že obraz biblického Mojžíše mu nevyhovuje. V počátku 19. století mnozí v Rusku považovali tu poému za „chybu mládí“. Ale pro posvěcené v umění řídit sociální procesy ty „chyby mládí“ byly nebezpečným signálem. Verše hovořily o tom, že v Rusku se objevil někdo, schopný za určitých okolnosti identifikovat Vnuknutí, dané Bohem skrz proroka, od vyprávění o vnuknutí těch, pro koho byla jejich spravedlivost nepřijatelná. Ten „někdo“ byl připraven odkrýt lidstvu skutečné cíle „držitelů písem“¹ a, jak ho ocenili jeho protivníci, mohl prodloužit dílo, začaté tři tisíce let nazpět Echnatonem.

Proto není překvapivé, že Puškin mohl disponovoat schopností k rozlišení svou skupin obrazů, o kterých jsme právě hovořili, jako nějaké celostnosti. Rusové mi darovali jeho udivující pověst ve verších „Domek v Kolomně“, napsanou oktávami. Zabrali jsme se do jejího překladu do arabštiny a angličtiny, protože už v první oktávě předmluvy k ní básník velmi svérázně vyjádřil svůj vztah k dvou druhům vnímání světa, využívaje terminologii básnického cechu:

Čtyřstopý jamb mě znudil:

Kdekdo jím píše. Klukům pro zábavu.

To je o „amunovské čtyřce“, obvykle vnímané i dnes v roli předělně zobecňujících kategorií vesmíru.², která slouží jako základ kaleidoskopického vnímání světa. Už tehdy Puškin předpokládal, že takové vnímání světa má většina (jím píše každý), pro kterou je omamná změna vjemů – zábava³. V našem jazyce tomu ruskému slovu může odpovídat anglické slovo „picnic“, překládané do ruštiny jako příjemné trávení času. Odtud plyne, že slovem „piknik“, které do ruského jazyka přišlo z anglického slovníku, se na nevědomých úrovních psychiky kóduje vnímání světa kaleidoskopu, o čem i hovoří všechny obrázky ruského „rébusu“. A co mohl v té době Puškin postavit proti kaleidoskopickému vnímání světa, v jehož rámci je život nepoznatelný? — Postižení věčnosti.

Dávno se ptám, zda neměl bych
se taky jednou pustit do oktávy.

Salem vyndal z kapsy svého bílého saka zdálo by se překrásný „Parker“ se zlatým perem a zanadával Američanům za to, že metalický závin hrotu se našroubovává na plastový závin korpusu, v důsledku čehož se závity rychle opotřebovávají a ruční pero získává schopnost se znenadání rozpadat v rukou na části v ten nejnevhodnější okamžik. Když si poradil se zlobivým „parkerem“, kterého si z nějakého důvodu vážil, Salem nakreslil na ubrousek symetrickou osmičku, pak ho otočil o 90 stupňů a pokračoval ve svém vyprávění.

— Vidíte, Holmesi, oktáva je osmička, ale pokud se podívat z jiného úhlu, je to i symbol nekonečnosti – jediného a celostného vesmíru, ve kterém je vše příčinno-důsledkově podmíněno. Ale tak je svět přijímán jen v mozaikovém vnímání světa, ve kterém je vesmír proces trojjedinosti matérie, informace a míry. Myslím, že Puškin ve svém vnímání světa nerozděloval obrazy těch třech projevů objektivní reality, ale přijímal je jako jediný trojný souzvuk, o čemž napsal v poetické formě:

Toho, kdo pro verš dovede mít čich,
trojitý souzvuk přece neunaví.
Vždyť rýmy se mnou prostě žijí:
dva příjdou sami, třetí přivedou.

A skutečně, trojjedinost je trojný souzvuk matérie, informace a míry. Jinými slovy, matérie sama o sobě nebývá: libovolná věc má materiální, informační a měrnou (přídavné jméno od „míra“, pozn. překl.) komponentu, a všechny jsou si rovny z hlediska jejich vnímání, — ani jedna není prvotní ve vztahu k druhé a ani jedna se nemůže v konkrétní věci obejít bez dvou ostatních. Navíc, v konkrétní věci ty tři komponenty jsou svázány tak, že ani jednu z nich nelze oddělit od dvou zbylých – vždy jsou pohromadě. Jen v procesu poznávání objektivní reality probíhá „rozdělení trojného souzvuku“ na kategorie matérie, informace a míry.

Přitom slovy „dvě přijdou samy, třetí přivedou“ Puškin podle mého se dotkl nějakých, zatím ještě biblické technokratické kultuře neznámých „technologií“, kterými zřejmě vládli určití jedinci dopotopní civilizace, které ostatní přijímali za bohy. Pokud člověk je schopen ve své představivosti představit si obraz věci (informaci), její míru (uspořádanost nejen na molekulární, atomové úrovni, ale dokonce i na úrovni vákua – éterické úrovni⁴), pak protože ve Vesmíru stvořeném Bohem všechno pochází z vákua a vše se do vákua vrací, se musí projevit i materiální stránka věci.

— Pane Saleme, vy tak přesvědčivě mluvíte o těch technologiích, že u mě nevědomky vzniká otázka: snad těmi technologiemi nedisponujete sám? — zeptal se Holmes.

— Bohužel, — usmál se Salem, — ty technologie mi nejsou dostupné. Ale má žena tvrdí, že osoba známá v současné Indii pod jménem Saí Baba, vnímána mnohými jako inkarnace boha mezi lidmi, vládne podobnými technologiemi, které jsou zevně neodlišitelné od iluzionistických triků. Sám Saí Baba se za boha nepovažuje, ale přesto předpokládá, že libovolný člověk může tvořit věci „z ničeho“, to znamená z vákua silou svých myšlenek.

— Udivující... právě před odchodem sem k vám jsem dostal nabídku odletět z Káhiry do Bombaje ohledně záležitostí firmy, kterou jsem představoval na zdejší konferenci.

— Pokud jste Holmesi nikdy nebyl v Indii, skutečně vám doporučuji využít příležitosti a zároveň navštívit rezidenci Saí Baby.

— A jak daleko se nachází místo pobytu Saí Baby od Bombaje?

— Nevelké městečko Puttaparti je rozkládá jižně od Bombaje. Ale mají tam své letiště, kam z Bombaje dvakrát týdně létají hodinové lety, dopravující poutníky. Pokud se skutečně rozhodnete jet do Indie, má žena vám může dát všechny nutné informace ohledně cesty.

— Děkuji, pane Saleme, pokud se odeberu do Bombaje, určitě to prokonzultuji s vaší ženou. A nyní, do konce večera, bych vám chtěl položit řadu otázek, které, jak se mi zdá, jsou spojeny s ruskými rébusy.

— Prosím, Holmesi, jsem vám k službám.

— Co myslíte, Saleme, co může znamenat tato fráze?

Holmes k sobě přisunul ubrousek se znakem nekonečna a velkými písmeny napsal: „Sunlight everywhere“.

— Sluneční světlo všude? Odkud ta fráze je, pane Holmesi?

— Ze závěti Trockého. Rusové ho ve svých besedách nevzpomínali?

— Ano, a nejednou. Ale oni více hovořili o trockizmu jako o určitém typu stroje psychiky, při kterém se hovoří jedno, a dělá druhé. V islámu mu odpovídá pojem posedlost a Trocký byl podle jejich mínění v plné míře vtělením toho typu stroje psychiky. Co se týká vámi napsané fráze, dřevněegyptští žreci jí obvykle zakončovali libovolný rituální obřad v přítomnosti davu. Oni chápali nějakým svým způsobem smysl jedinoboží, podporovali stádo-“elitarizmus“ a viděli svůj úkol v tom, přesvědčit dav, že Slunce je bůh.

— Chcete říct, že ta fráze v té době znamenala přibližně to, co v současném křesťanském obřadu znamená „Amen“.

— Naprosto správně. „Amen“ je vlastní jméno pána, kterému se ve skutečnosti klaní církev jména Krista, ale není to jména Krista – Ježíše, – kterého církev hlasitě označuje svým Pánem. V tom, že Amun je skutečně pán těch, kdo dal křesťanům symbol víry, se každý může přesvědčit, podívaje se do Zjevení Janova: „A Andělu Laodikejské církve napiš: tak hovoří Amen, svědek věrný a skutečný, počátek božího vědomí.“⁵

Amin, Amen (latinsky), Amun, Amon jsou variace jednoho a téhož jména boha Slunce – Amona-Ra, kterému se klaněli dřevní Egypťané. Dokonce pokud je pravdivé to, že je „svědek věrný a skutečný, počátek božího vědomí“, pak stále není Bohem všedržitelem, ani Ježíš Kristus, který přišel pod svým jménem a ne pod pseudonymem.

— A poslední, na co bych se vás chtěl zeptat, pane Saleme. Znáte knihu Alberta Révilla „Ježíš Nazaretský“?

— Ano, pane Holmesi, mám ji v bibliotéce, kterou začal shromažďovat ještě můj děd, žijící nějakou dobu ve Francii. A co vás na knize Révilla zaujalo?

— Jde o to, že Albert Réville ve své knize⁶ z nějakého důvodu obrátil pozornost na to, že v čele Velké Synagogy dřevní Judey přibližně po roce 230 před naším letopočtem stáli vždy dva rabíni. Nicméně nevysvětlil ten fakt, jen se nad tím podivil. Možná, pane Saleme, mi to budete schopen objasnit.

— Zvláštní, ale téma Velké Synagogy bylo předmětem i našich rozhovorů s Rusy. A snad se vám to nebude zdát divným, ale důvodem jeho posouzení byla ta samá fráze Révilla, které jste si všiml vy. Jak mi tenkrát vysvětlili, reč tam je o tandemovém principu činnosti, na který se ve své činnosti úspěšně opírali ve svém řízení dřevněegyptští hierofanté. Potom mi přátelé z Ruska poslali podrobný materiál na to téma, a pokud si budete přát, udělám vám kopii.

— Ano, pane Saleme, chtěl bych se v té metodě zorientovat. Nakolik chápu, můj děd jí využíval v praktické činnosti a já vám budu velmi zavázán, pokud mohu dostat její detailní popis.

Na Káhiru klesla jižní noc.

-pokračování-