Pět sibiřských říší (1)

Z knihy G. Sidorova "Chronologicko-esoterická analýza rozvoje současné civilizace".

Poznámka k překladu: v originále se nachází termín тюрки ("tjurki"), pro které čeština nezná podstatné jméno, jen přídavné - turkické národy, turkické jazyky. O Turky se nejedná. Proto se v textu nachází např. "Turkický chanát", který byste asi v českých učebnicích historie hledali marně. Možná se jedna o "Turkotatary", ale není to dle mého přesné.

...

Chtěl jsem pochopit, o jakých sibiřských říších mluvil chantejský šaman? Národní paměť obských ugrů uchovala vzpomínky na pět velkých říší bílé rasy. V ústních předáních Chantů se hovoří i o jejich zániku. Přičemž velmi konkrétně. Ale jak spojit národní legendy s fakty historické vědy? Pokud vezmeme v úvahu, a o tom jsem již neměl žádné pochyby, že velmi mnoho údajů podle přání politiků historici buďto jakkoliv změnili, nebo kompletně zamlčeli. Za předpokladu, že první velká říše, o které mluvil Lisak Pavlovič, je ta samá, o které se mluví v Mahabharátě, pak musí existovat něco, stopa, v historické literatuře, i o následující říši, a mě se ji velmi chtělo najít.

- "Soudě podle védické literatury, druhá říše, kterou po vítězství na polích Kurukšestry vedli bratři Pandavové, měla být neméně mocnou, - přemýšlel jsem. - A stopy po ní by se měly uchovat."

A tehdy mě napadlo:

- "A není čínská legenda o příchodu k předkům čínského národa velkých Jan-di a Chuan-di touto stopou? Podle vědomostí současné vědy k tomu došlo přibližně 2400-2500 let př.n.l. Fakticky ve stejnou dobu, kdy bílá rasa novou mocnou vlnou osídlila Zakavkaz, přední Asii i Sumer. K tomu všemu navíc údaje potvrzují, že před 4400-4500 lety došlo k nejmasivnějšímu přesídlení Árijců do Indostánu a Íránu. Co to představuje, pokud ne expanzi? Pohyb ze severu na jihozápad, jih a jihovýchod současnému lidstvu kompletně neznámé mocné árijské říše? Děda Joša měl naprostou pravdu, když říkal, že je mnohem jednodušší zabírat po odchodu předchozích pánů opuštěné země, než bojovat o nové. Pokud by to byly jednoduše různé kmeny, pak by především vedli boj o nová území mezi sebou, jako například italické kmeny před vznikem Římské říše. Ale zde vidíme současný pohyb kmenových svazů bílé rasy do všech volných směrů. Jak je to možné vysvětlit? K náhodám nedochází. Prudká změna klimatu? Ale tehdy, proč pohyb různými směry, a ne jedním určitým směrem? Odpověď může být jen jedna. Druhá, z ruin první zaniklé říše vznikající na jihouralských a sibiřských stepí nová říše Árijců začala posunovat své hranice na území ztracená během rozpadu. Tím více, že na všech těch zemích, počínaje Sumerem a konče čínskou planinou, žily kmeny bílé rasy z předchozí vlny osídlení. Na to ukazují početné archeologické nálezy."

O tom, že je můj dohad správný, jsem nepochyboval. Teď jsem sám sobě mohl objasnit, proč staroselkupské a ketské ornamenty jsou téměř totožné se sumerskými. O shodě ornamentů Narymu i Sumeru dobře psala ve velkolepé monografii "Původ Selkupů" doktorka věd, etnograf Galina Ivanovna Pelich. Ale objasnit tento fenomén neuměla. Ačkoliv vyslovila doměnku původu Sumerů na Sibiři.

- "Zajímavé, kde asi stály staré metropole dvou mocných sibiřských říší? - dumal jsem. - Jistě ne v Indostánu. V Mahabharátě se přímo hovoří o velké stepi. O tom, jak se po nekonečné rovině brodí bílý hřebec, a za ním následuje vojsko Jutšchitchiry - krále a vítěze bitvy na Kurukšetre. A všichni odpadlíci-knjazi během občanské války, když vidí bílého koně imperátora, přísahjí Jutšchitchirovi věrnost. Neústupné na hlavu poráží jeho armáda. Ale kůň je všeho všudy poetický obraz. Ve skutečnosti se ze severu, posunujíc hranice nového mocného árijského státu na jihozápad, jih a východ, pohybovaly vlny modrookých světlovlasých přesídlenců. Přesně tak, jako v době připojování Sibiře k moskevskému knížectví: napřed šly vojenské kontingenty. K nim se připojili místní ruští sibiřští Asové, či kozáci, a za vojsky na nová území plynuli přesídlenci - zěmědělci, řemeslníci, chovatelé dobytka. A nejspíše tato stará árijská říše měla ne jednu, dokonce ani dvě metropole. Z jedné muselo probíhat řízení pohybu kmenových svazů na jihozápad a západ, z druhé - na jihovýchod. A z centrální sídelního města probíhalo řízení celé říše. Hlídání jejích měnících se hranic. Přesně jako v Rusku celkem nedávno. Severní stolice - Velký Novgorod se díval vždy na západ, později jeho místo převzal Petrohrad. Metropole Sibiře Tobolsk odpovídal za zemi na východě, a Moskva byla hlavním centrem. Možná, že Herodotův hrad Gelon či Goluň byl západní metropolí druhé říše? - dumal jsem.

- Odkud Řekové mohli vědět, kdy byl založen? Ale kde tehdy byla stolice východu? A hlavní město? Mohlo to být, jak říkají indijské Védy, někde poblíž současného Dillí? Nejspíše ne. Starou královnu árijských měst je třeba hledat na jihu Sibiře nebo ve střední Asii. A možná, na místě pozdější Grastiany?! - zeptal jsem se sám sebe. - Vždyť nikdo neví, kdy byla postavena. Vědecké kruhy nemají dokonce ani povědomí o jejích rozvalinách. A přesněji, ani nechtějí mít povědomí! Podle nich je stará Grastiana jen mýtus. To, že je o ní napsáno v některých kronikách a dokonce je zaznačená ve starých mapách, nikoho nezajímá. Ale nemusí to být Grastiana, metropole druhé říše může být nějaké jiné město. Nejspíše se asi bude nacházet někde v Minusinské pánvi nebo na jihu Kuzněcké pánve, tam, kde je hodně uhlí a železné rudy. Vždyť stará města, stejně jako dnešní, byla místem koncetrance průmyslu. V tomto případě zpracování železa a kovářství. Zajímavé, věděl o umístění hlavních měst druhé říše bílé rasy "včelař" (volchv, p.p.)? Určitě věděl. Ale řekl mi o starých sibiřských říších Árijců jen tolik, kolik jsem byl schopen přijmout. Chantejské legendy říkají, že druhá velká říše, stejně jako první, zanikla kvůli vnitřnímu rozkolu. Ale ten rozkol zjevně nepřišel najednou. Druhá říše Árijců se podle všeho ukázala poměrně dlouhověkou. Pokud soudit podle Číny, teprve za 800 let skončila dynastije "nositelů kultury" vlny Chuan-di. A Čína se proměnila v nezávislé území. V tu dobu zjevně získal nezávislost na severní metropoli i Írán. Co se týká přední Asie, tam oddělení od uralsko-sibiřského jádra bílé rasy proběhlo ještě dříve (18. stol. př.n.l.). Na to ukazuje pozdní rozšíření semitů v Sumeru a Mezopotámii. Místní vládci, získajíce nezávislost na centrální vládě očividně nabrali se svými zeměmi nový kurs rozvoje. Místo toho, aby odrazili nápor hybridních etnik z arabských pouští, začali dávat přišelcům občanství, což nakonec vedlo k smísení dvou ras. A v budoucnosti to způsobilo další úder časem oslabené severní říši, úder ve směru Kavkazu, Sýrie a Mezopotámie. Tento úder je výzkumníky, počínaje otcem historické vědy Herodotem, považován za válku Skýtů a Kimmerijců proti státům Malé asie a Assýrie. Jenom nikoho nenapadá popřemýšlet, proč to všechno Skýtům a jejich příbuzným Kimmerijcům bylo třeba. Vždyť ve starověku nikdo s nikým nebojoval jen tak bezdůvodně."

Když jsem studoval historii s vědomostí existence velké Severní árijské říše, začal jsem chápat a uvědomovat si mnohé, zdálo by se absolutně nelogické kroky některých vládců starověku. Pokud o první Sibiřské říši bylo možné získat nějaká fakta z Mahabharáty, o druhé se dokonce i jen dohadoval i děda Joša, přímé důkazy neměl. Proto mi vědec-žid, opíraje se o svou neprůstřelnou logiku, ukázal jen její mlhavé kontury. Konkrétně mi o tom království pověděl chantejský šaman. A to se ukázalo dostatečným: mozaika v mém vědomí se začala sama od sebe skládat. Nyní už jsem znal i dobu rozkvětu druhého království, i doby jeho oslabení a získání nové síly. Na východě - pád dynastie Chuan-di, oddělení Indije od Severní říše, a také Íránu a přední Asie, proběhlo v době krajního oslabení říše (16. stol. př.n.l.). Ale za 500 let (11. století př.n.l.) uralsko-sibiřské království znovu posílilo a svůj první úder zasadilo na jihovýchodě. Události v Číně zjevně přiměly vládce severu pospíšit si. Ta doba je v čínských letopisech známá jako epocha vpádu modrookých světlovlasých Čžou ze severu. V 11. stol. př.n.l. byla Čína opět dobyta bílou rasou. A severní elita, podobně jako v době legendárního Chuan-di, začala v "nebeské říši" vládnout. Děda Joša při povídání o dobytí Číny kmeny Čžou poznamenal, že se to událo prakticky ve stejnou dobu jako nástup Skýtů a Kimmerijců na Kavkaze, Malé a Přední asii.

- "Antropolog se očividně orientoval, - dumal jsem nad slovy vědce. - Pochod na jihovýchod byl realizován skýtsko-kimmerijským svazem v konci 8. století př.n.l. To je téměř 300 let po porážce Číny Čžouenci. Zajímavé, čím se zabývala přes dvě století před pochodem na jihozápad Severní říše?" - položil jsem si otázku.

Zasednuv za knihy, velmi rychle jsem našel i odpověď. S počátkem 12. století př.n.l. začíná osídlení Darijcy achájského Řecka. Zároveň začíná přítomnost "národů moře" v Malé a Přední asii.

- "Co je to za podivné "národy moře" a odkud se vzaly, historická věda neví. Jasné je to, někdo je vyhnal z předchozích míst. Nejspíše z Pobaltí. Odtud se "národy moře" na svých korábech vrhly na hledání nové vlasti v oblastech středozemního moře. To znamená, nějaká síla, která přišla z východu, začala vytěsňovat na jih i západ autochtonní obyvatelstvo Střední evropy. Co to bylo za sílu a odkud se vzala? Pochopitelně, zpoza Dunaje."

Nyní jsem si uvědomil ještě jeden aspekt.

- "Proč severní uralsko-sibiřské království nepřišlo na pomoc Tróji, obsazené paleoevropským svazem Achájů? V 14. století př.n.l., kdy se rozhořela Trójská válka, vedly vojenské kontingenty Severní říše boj s paleoevropskými kmenovými svazy ve Střední a Západní evropě. Přijít na pomoc svému spojenci - státu v Malé asii, severní říše jednoduše neuspěla. Zasadila úder achájskému Řecku, později toto dobytí vešlo v historické vědě ve známost jako darijská přítomnost v Řecku. Přesněji, árijská. Proto černovlasí a temnoocí Achájové po darijském dobytí znovu zesvětleli. Fakticky měl děda Joša pravdu: uralsko-sibiřská říše vedla současně dvě války. Na východě s Čínou, na západě prováděla druhé dobytí Evropy. A teprve na konci 8. století př.n.l. se její vojska pod vedením Portatua či Prototea hnula na Urartu a Médii v Zakavkazí a na Semity ovládanou Assýrii v Mezopotámii. Je pozoruhodné, že v tuto dobu uralsko-sibiřská říše opět začala válku s rebelující proti ní Čínou. Východní letopisy nazývají severní dobyvatele Dinliny, a západní - Žu-žany. I na západě i na severu byla čínská vojska znovu poražena, a "nebeská říše" se opět dostala pod správu Sibiře. Pracuje s historickými dokumenty a monografiemi vědců, vyjasnil jsem si pro sebe jeden fakt: druhé severní království se neobrodilo v bývalé velikosti a síle. Jeho nápor na západě i východě nebyl tak mocný, jako kolem roku 2400 př.n.l., jako za časů Chuan-di a dobytí Íránu a Indie. Zjevně došlo k procesu decentralizace - rozpadu na malé celky a knížectví. Chantejské legendy o zániku druhé sibiřské říše byly pravdivé. Říše zanikla v důsledku vnitřních problémů. Příkladem může sloužit válka Skýtů se Sarmaty (3. století př.n.l.) v Přičernomoří, vznik nezávislého státu Laolun na západě Číny, boj Masagétů mezi sebou, se Sogdijci i Baktrijci. Ale nehledě na úpadek, uralsko-sibiřské jádro říše přetrvalo. Druhá říše měla dost sil, aby porazila a odrazila od svých hranic armády Alexandra Velikého, o čemž podává svědectví dodnes dochovaná dohoda o rozdělení Eurasie na jemu poddaná území a území Severní říše. Tato dohoda nějakým zázrakem přežila do naší doby v archivech Konstantinopole. Je zajímavé, že ho nezničili v 8. století n.l. katolíci - přemýšlel jsem, - Vždyť přímo hovoří o tom, že Severní říše dokonce v době svého úpadku nebyla o nic slabší než Makedonská říše. Ohledně této dohody u temných vznikl jasný problém. Nezbývalo než tupě tvrdit, že je to padělek. Ale otázka - za jakým účelem by ho někdo dělal? Tím méně 2500 let před Kristem."

Rozjímaje o druhém Velkém uralsko-sibiřském království-říši, vytvořeném bílou rasou, a přesněji dávnými Rusy, nakonec jsem pojal tu ohromující lež, do které ponořili historici nejen vědomí nás, Rusů, ale chápání minulosti celého lidstva. A technologie byla jako vždy jednodušší než vařená řepa: první velkou světovou říši bílé rasy, která je popsána v Mahabharátě, vědecké kruhy umístily do světa fantazií. Druhou říši, která vznikla na ruinách první, všichni společně ignorují. Aby zmátli masy (někdo přece Čínu, Indii a Írán dobyl, a nahlavu porazil Urartu a Assýrii), byly vymyšleny kmeny Skýtů, Sarmatů, Massagétů, národ Čžou, Dinlinové, národ Žu-žan. Údajně všichni tito představovali na historické aréně nesouvisející zapšklé, závistivé kmenové svazy. S říší Hunů, která vznikla na troskám druhé říše, postupovali ještě jednodušeji. Prohlásili, že Hunové byli mongoloidní rasou a hovořili ne staroruštinou, ale turkickým jazykem. Teprve nyní jsem pochopil, proč čínský císař Cin'-ši-Chuandi (3. stol. př.n.l.), ten, kterému se povedlo osvobodit Čínu od Dinlinů a sjednotit ji v jeden celek, přikázal spálit bez výjimky všechny staré letopisy. A aby toho nebylo málo, na jeho příkaz byly zaživa zakopány čtyři stovky nejlepších čínských vědců. To, co my dnes nazýváme čínskými letopisy, bylo napsáno v 18. století italskými Jezuity, kteří okopírovali historii "nebesné říše" podle antického Říma. Přežilo jen několik daoských letopisů a všeho všudy tři buddhistické. Jasné je jedno, Cin'-ši-Chuandi zničil minulost svého národa na něčí příkaz. Nabízí se, že na příkaz Západu. A přesněji, na příkaz těch, kdo v časech mocné Římské říše věděl o jejím budoucím pádu, viděl vítězství nové, už vznikající náboženské idelogie (křesťanství) a chápal, že v historické vědě budoucnosti nesmí být ani zmínka o Velké severní říši potomků hvězdných Orianů-arktů.

- "Tedy on, žrecský vhled do budoucnosti, umění sestavovat superdlouhodobé plány. Nedá se nic vytknout, u kormidla pozemské civilizace stojí vyčůraní hoši! Jak by se dali od toho kormidla odstavit? - mimoděk mě napadlo. - Musí to být nějak možné. Hlavní je, je třeba dát lidem pochopení, co se na Zemi dělo a děje."

O třetí mocné sibiřské říši lidí bílé rasy Lisak Pavlovič Kajukov řekl, že se postupně posunula někam na západ. Chantejské legendy pamatují přesun bohatýrů z horních toků řek na stranu Kamene (na západ, k Uralu, p.p.). Co se s nimi potom stalo za Uralem, to legendy obských ugrů neobsahují. Pochopil jsem jedno: třetí sibiřská říše z chantejských legend je nepochybně vzpomínka na časy Hunů. A zase jsem se začal přehrabovat historickou literaturou. Chtěl jsem pochopit, odkud současní vědci vzali, že Hunové byli představiteli mongoloidní rasy. Antropologické nálezy nejsou bezvýhradným důkazem. Není na nich napsáno, že patří právě Hunům. Mongoloidní lebky mohou patřit Číňanům nebo předkům Burjatů či Tuvinců. To, že se mongoloidní lebky mohou nacházet na pohřebišti s předměty hunské kultury také není důkaz, protože vždy probíhá kulturní výměna, navíc národy Asie provozovaly vzájemný obchod. A co jsem nenašel, pracuje s historickou literaturou? To, že Hunové neboli kmeny "Chunnu" byli jednou z větví národa "Či-di", neboli Dinlinů. Těch stejných modrookých světlovlasých představitelů tagarské kultury, kteří spolu se západními spojenci, lidmi bílé rasy Žu-žany, v 7. století př.n.l. zasadili Číně řadu porážek, osídlili údolí řeky Chuanche a celou severní část čínské roviny. To znamená, že Hunové jako představitelé národa Či-di neboli Dinlinů nemohli být kmeny mongoloidní rasy. A z toho vyplývá, že turkický či ugrofinský jazyk nebyl jejich rodným jazykem. Naši současní historici-falšovatelé naráží na problém u katolických tvůrců čínské historie, kteří považovali Huny sice za divochy, ale za lid národa Či-di, čili bílé rasy. Vědci konce 19.-20. století došli k takovým paradoxům, jako změna rasové příslušnosti hunského kmenového svazu. Co je to, pokud ne politická objednávka?

- "Popřemýšleli svými prodejnými mozky, jak objasnit fakt přemístění Hunské říše na jižní Ural, do Přičernomoří, a dále do Střední evropy, bez toho, aby etnikům po cestě zanechali byť jen kapku mongoloidní krve? - dumal jsem o falzifikátorech minulosti. - Chantejští šamani pamatují, že Hunská severní říše byla královstvím lidu "Aus-jach" (jedno z jmen Orianů-rusů, p.p.), a naši vědci tvrdí opak. Hunské lebky prozkoumané antropology se více podobají sarmatským, než tuvinským nebo mongolským. Jsou, podobně jako slovanské lebky, brachikefální - kulatohlavé, s vysokými čelními kostmi, velkými očnicemi a bez ostře patrných lícních kostí. Ale pak proč je identifikují jako mongoloidní? - lámal jsem si hlavu. - To je pak možné nás všechny, Rusy, identifikovat jako Číňany, pokud by byla objednávka seshora. U N.J.Bigunina v jeho monografii "Soupis svědectví o národech, obývajících střední Asii v dávných dobách" (1950) je řečeno, že Hunové a jejich příbuzní - "Či-di" neboli Dinlinové jsou pozdními představiteli skýtsko-sibiřského světa. To stejné navrhl ve své práci "Historie Ujgurů" i D. Pozdnějev. Ale pokud Dinlinové i Hunové byli představiteli skýtského národa, odkud se vzalo tvrzení, že Hunové patří k mongoloidní rase? Ohromný národ se přesídlil do Evropy a nezůstalo po něm geneticky ani stopy?! - nepřestával jsem se divit. - Kde jsou jejich potomci?! Kam se poděli? Centrem Hunského chanátu se stala Panonie. Ale jak je známo, na území Maďarska, Slovenska, jihu Polska i v Česku žije přesně stejná bílá rasa, jako v Německu či Pobaltí. Maďaři-avaři, kteří přišli v 9. století na roviny Panonie svou genetickou stopu zanechali. Je vidět i dnes: určitá mongoloidnost, temná barva očí, černé vlasy. Ale Avarů bylo ve srovnání s Huny hrstka. A hunská genetická stopa nikde v Evropě není! Zjevně nikdy ani neexistovala, protože Hunové byli přesně stejnými představiteli bílé rasy, jako jejich příbuzní - Slované či Němci." - udělal jsem pro sebe závěr.

Vešel mi na mysl středověký epos o Nibelunzích, kde se přímo hovoří, že Hunové cara Etcalja (Atily) byli krásným, silným národem, antropologicky ničím se neodlišujícím od Burgundů krále Guntera.

- "Není to snad důkaz? - udivil jsem se. - Proč historici, když se jim to hodí, plně důvěřují Bibli nebo skandinávským ságám, ale když národní paměť protiřečí jejich představám o minulosti, prohlásí dané zdroje výmyslem? Pokud je to tak, pak z toho vyplývá, že historická věda byla na Zemi vytvořena proto, aby produkovala pseudověděcké mýty!"

Od podobných myšlenek se mi udělalo nelehce.

- "Všude lež! Oceán lží!... Pozemská civilizace lidí v tomto oceánu utonula a motá se po jeho dnu, neznajíc cestu. Prodejní historici udělali ze Skýtů, Sarmatů, Hunů, Turků, Chazarů, Pečeněgů, Polovců i obyvatel Zlaté hordy kočovné národy. Když i mně, amatéru, se podařilo dobrat se toho, že ani jeden z výše uvedených národů se v čisté formě kočovných chovem dobytka nezabýval. Všechny ty národy měly mnohostranný charakter ekonomiky: část osídlení, hlavně podél řek, se zabývala zemědělstvím, druhá skupina vedla polokočovný pastevecký život. Třetí část se zabývala řemesly a stavbou měst pro zimní období. Další skupina se zimou i létem zabývala rybolovem. Mýtičtí kočovníci, podobně jako i Slované na zimu pro svá stáda připravovali seno a zimovali za stěnami svých měst v hliněných či roubených útulných domech. V současnosti je archeologům v Přičernomoří i na Donu známo několik desítek pečeněžských a poloveckých měst. V některých letopisech jsou obsaženy dokonce i jejich jména. Ale mýtus o tom, že všechna etnika jihoruských stepí byla kočovníky, nezmizel. Ten kočuje z jedné učebnice do druhé. Kdo je tady skutečný kočovník? - zasmál jsem se pro sebe. - Bloudí časem, mate mozky mladým pokolením, spolu s normanským mýtem o tom, že státotvornost přišla na Rus ze Skandinávie. Ze všeho mnou pročteného a z toho, co mi pověděl děda Joša jsem dospěl k obrovskému závěru: došlo mi, že počátkem kimmerijského období, a možná i mnoho dříve, už od časů tripolské kultury, obyvatelé Velké stepi, lesostepní a s ní hraničící lesní zony Eurasie, beze změn udržovali věky prověřený jeden a ten stejný princip mnohostranného hospodaření. Právě on jim dovolil relativně lehce přestát nejen nepřízeň přírody, ale i časté vojenské srážky s jižními, a časem se západními sousedy. Pokud pomřely z jakýchkoliv příčin na poli zemědělské plodiny, společenství Kimmerijců, Dinlinů, Skýtů, Hunů, atd. přežilo pomocí chovů dobytka. Pokud se problémy dotkly ještě i stád, zachránil je rybolov, lov a sběr. Fakticky, přesně stejným mnohostranným hospodařením žili ještě do 20. století ruští i sibiřští kozáci. Je to ten samý staroárijský způsob chování, kde každý směr hospodaření měl pro společnost rovný význam. Právě on dal árijským národům možnost bez problémů osidlovat velké plochy a bez problémů překonávat obrovské vzdálenosti. Pokud sledujeme "kočovníky" velké eurasijské stepi z úhlu pohledu jejich pokrokové mnohostranné ekonomiky, vidíme, že byli maximálně přizpůsobení k šíření civilizace: árijské kmenové svazy, oddělené jeden od druhého obrovskými vzdálenostmi. Současným jazykem - dávné i středověké kozáctvo, které díky univerzálnosti svého hospodářského stroje mohlo bez změn dožít do naší doby. Kým se stali potomci legendárních Skýtů, Sarmatů, Alanů, Hunů i modrookých, plavovlasých Pečeněgů a Polovců - kozáky! - dumal jsem. - Takoví "kočovníci" naučili hospodařit lovecko-sběratelské osídlení Evropy, a ne naopak. Od nich, prvních evropských Árijců, převzali zemědělství i chov dobytka kmeny paleoevropanů i Finů. Na Sibiři bylo tisíce let nazad Áriji osvojeno i chování sobů. V některých skýtských pohřebištích nachází archeologové ke svému údivu i kostěné části sobího postroje. A není žádných domněnek o tom, že severní Árijové, neboli u Evenků modroocí "Endri", u Chantů mocní "Aus-jach", u Lamutů "Ngomendri" a u Jukagirů "Omoki", naučili jižní národy (Evenky, Chanty, Jakuty, atd. ...), které přesídlily na sever, metodám chovu sobů. Jinak by ty národy dávno vymřely. V evenkských legendách se hovoří přímo o tom, že do setkání s "Endri" byli předkové Evenků jen lovci-sběrači. To legendární plavovlasí bohatýři jim dali soby a naučili je chovat je. To stejné se říká i v samodijských ústních předáních. Jen obské Ugry neučili chovu sobů modroocí Árijové. Chantové a Mansové ho převzali od Něnců".

Když jsem si poradil s třetím velkám sibiřským "carstvem", které bylo nepochybně mocnou Hunskou říší, dal jsem se do hledání stop čtvrté říše v historické literatuře. Pokud by nebylo lekce dědy Joši, nikdy bych ho nenašel. Ortodoxní vědci tak lehce a s takovým umem zakamuflovali tuto říši, že normálnímu člověku, tím méně historicky nevzdělanému by nikdy nepřišlo do hlavy spojit ji s Turkickým chanátem.

- "Tataři jsou Tataři - typičtí představitelé mongoloidní rasy, národ jiné krve a kultury... Navíc, v letopisech teleuských kmenů jsou nazváni přímými potomky Hunů. O Hunech je už dávno vytvořena pohádka, že jsou to představitelé mongoloidní rasy. Díky dědovi Jošovi, který mě ponořil až po nos do čínských letopisů, v kterých je černým na bílém napsáno, že Hunové jsou jedním z kmenů národa Či-di, neboli Dinlinů. Ortodoxům se nedaří, - přemýšlel jsem, - Čžounci i Dinlinové jsou typičtí představitelé bílé rasy evropského typu. A jedno z jejich kmenových společenství (Hunové) se má stát mongoloidnímy? To je úkol! Jak se něco takového mohlo stát? - smál jsem se pro sebe - Asi všichni onemocněli nějakou nevyléčitelnou genetickou nemocí. A najednou se u nich znížila výška, zešikměly oči a protáhla se lebka."

- Zaujat Tatary, začal jsem studovat ve vědeckých kruzích známý Sujský letopis. V něm se psalo, že "Tjukju" byli barbary "smíšeného původu", že jejich předky byli Hunové a obyčeje jsou takové, jaké u jejich předků Hunů. Tak, a je zde důkaz, co dalšího je třeba? Že kmenové svazy Tjukju hovořili turkickým jazykem nemusí nic znamenat. Podle mínění dědy Joši, který zasvětil studiu prototurkického jazyka spoustu let, byl turkický jazyk kdysi vytvořen uměle (přičemž ze staroruského), pro vzájemný styk mezi sebou a s bílou rasou všech národů centrální Asie. V tu dobu znal libovolný obyvatel pouště Gobi či Takla-Makanu kromě svého mateřského jazyka ještě i asijské esperanto. Proto se stal turkický jazyk následně i jazykem dvou ras. Ale dávní Tjukju hovořili nejen turkicky, ale dobře znali i svůj rodný jazyk - ruský. A to jde lehce dokázat. Stačí nahlédnout do našich slovanských letopisů. Ani v jednom z nich není napsáno, že Pečeněgové nebo Polovci neznali ruštinu. Jedni i druzí znali ruštinu stejně dobře jako obyvatele Kyjeva nebo Černigova. O faktu znalosti ruštiny Polovcy či Pečeněgy je zmíněno i v "Slově o pluku Igorově". V něm se všichni Polovci domlouvají ruštinou. A tlumočník není ani jedné straně třeba. A potom, přímí potomkové Roxolanů, Hunů, Pečeněgů, Polovců a nějakých zvláštních "Brodniků", donští kozáci, hovořili a do dnešního dne hovoří krásným ruským jazykem. Ale je zde jedno "ale": podle staré kozácké tradice uměli do konce 19. století všichni kozáci ještě i tatarsky. K čemu ho znali? A proč právě tatarštinu? Je to jednoduché, jako atavizmus, paměť na svou sibiřskou minulost. Připomněl jsem si vyprávění otce, jak můj děd, donský kozák, přesídlil před první světovou válkou na Irtyš a odjel do stepi ke "Kyrgyzům", současným Kazachům, najít ztracené koně. Spolu se svým bratrem se dostali do kyrgyzského tábora a rusky se zeptali, jestli místní neviděli koně jiného plemene. Kyrgyzové odpověděli, že údajně ne. Ale jejich vůdce přešel na svůj jazyk a nějakým mladíkům řekl, aby ty koně šli někam schovat. Za to ho můj děd spráskal bičem a tatarštinou mu oznámil, že jestli "Kyrgyzové" nepřestanou krást koně, kozáci jim dají takovou lekci, na kterou budou dlouho vzpomínat. Tehdy jsem se ptal otce, odkud znal můj děd tatarštinu. Otec odvětil, že taková byla v srdci kozáků tradice, mluvit nejen rusky, ale i tatarsky. Ale nevěděl proč. Turkický chanát byl ještě silnější državou, než Hunská říše, ale stát se tak mocným, jako říše popsaná v Mahabharátě či druhá říše sibiřských Árijců, se mu nepovedlo. Jak oznamují čínské letopisy, v roce 630 byl Cheli-kagan poražen Číňany a východní část chanátu zanikla. Ale v roce 692 se chanát znovu obrodil. Tentokrát mocná skýtská říše porazila nejen Čínu, ale i její spojenecké kmeny, které se draly na sever. Na východě se "Tataři" dostali až k Tichému oceánu, na západě k Dunaji. Ale vnitřní rozkol zahubil i tuto mocnou říši. V roce 745 byl východoturkický chanát v důsledku boje o vliv zničen. Na jeho místě se objevil stát Ujgurů. Západní chanát sibiřských Skýtů přiléhal u Kaspického moře a Dagestánu na Chazarský chanát, a v povodí Donu na Ruský chanát. To, že Ruský chanát na západě sousedil s jemu příbuznými kmeny Slovanů potvrzuje arabský historik Al-Masudi. Píše o Kyjevě i o králi Dirovi: "Prvním se slovanských králů je král Dir, má velká města a mnohé obývané země; muslimští kupci jezdí do jeho hlavního města s různým zbožím. S tímto králem žije ze slovanských knížat kníže Avandža, mající města a obšírné země, mnoho vojska a vojenských zásob. Bojuje s Rumem, Ifradžem, Nukabardom a s dalšími národy, ale tyto války nejsou významné. S tímto slovanským králem sousedí král Turka. To jsou kmeny tváří krásnější než Slované, početnější a chrabrejší." Tedy, arabský cestovatel ztotožňuje "turka" se Slovany. Navíc je považuje za silnější a urostlejší národ. Podle mého názoru nejsou komentáře třeba.

- "Hmm a odkud se vzala říše Temudžina-Čingischána - ze sibiřského skýtsko-turkického světa, - přemítal jsem. - Přesněji, z kmenových svazů středoazijských a sibiřských Árijců, a Mongolové - polodivoké kmeny k ní neměli žádný vztah. A nemohli mít, protože byli čistými kočovníky. Kočovný chov dobytka bez zemědělství a rybolovu nemůže nakrmit větší armádu. Tak tak stačí zachránit před smrtí hladem samotné pastevce. Odít, nakrmit a ozbrojit mocnou armádu může jen hospodaření, kterým se tradičně zabývaly árijské národy. Ta mnohostranná ekonomika, kde chov dobytka, zemědělství, rybolov i řemesla byly rovnoměrně rozvinuty a navzájem se doplňovaly. A obyvatelé stavěli nevelká opevněná půdním valem dřevěná města, kde zimovali a kde se řemeslníci zabývali výrobou, metalurgií, kovářstvím a šperkařstvím. Právě mnohostrannost hospodaření dovolovala nejen nakrmit, ale i dobře vyzbrojit armádu."

V materiálech dědy Joši jsem našel výzkumy některých mně neznámých vědců ohledně výzbroje stepních armád. A co jsem se dočetl? To, že v sibiřské lesostepi místní Árijci chovali tři plemena koní. Jedno plemeno bylo čistě na maso. To se zachránilo dodnes v Burjatii a Mongolsku. Malí, polodivocí, svým charakterem agresivní koně, schopní dobývat si zeleň zpod sněhu. Celý rok žijí v otevřené stepi bez přístřešku. Druhé dvě plemena v naší době už neexistují. Předpokládá se, že vymizely v 16-17. století. Obě plemena byly plemeny bojových koní. Jedno dlouhonohé, štíhlé, s dlouhou šíjí a menší hlavou, do určité míry podobné dnešním Achaltekincům. Ale soudě podle dochovaných materiálů, bylo více přizpůsobeno severním šířkám a mnohem vytrvalejší. Právě takoví koně proslavili po celém světě jízdu Čingischána. Přinesli jí vítězství, a ne ti mongolští koně, a kterých píšou někteří autoři ve svých románech. Sibiřský kůň byl mnohem vytrvalejší než jeho daleký příbuzný - arabský plnokrevník. O tom upomínají iránské i arabské kroniky. Ani jednou nedokázala kavalérie Íránců či Arabů porazit jízdu Čingischána. Egyptským Mamelukům se to pravda povedlo. Ale vší svou armádou porazili jen nevelký oddíl, a dohnat na svých znamenitých arabských hřebcích ustupujícího protivníka se jim tak jako tak nepovedlo. Zvítězili koně Sibiřanů. Vyšlo najevo, že to vše je možné v kronikách najít. Včetně arabských, pokud by byla vůle.

- "Ale tu lidé ji nějak nemají, - dumal jsem pro sebe. - Otázka: proč? Vždyť je to tak osvobozující, přiblížit se pravdě! Správně říkal šedovlasý: pokud je vědomí člověka ovládnuto získáváním materiálního, moci a smyslových požitků, pak je takové vědomí třeba vidět jako duchovní šílenství, duchovní nemoc. Na pohled je člověk zdravý, ale jen na pohled. Ve skutečnosti už to není člověk, pokud ztratil svou duchovní orientaci."

Poslední, druhé plemeno bojových sibiřských koní se neodlišovalo hravostí. Ale bylo velmi vytrvalé a velmi silné. To byli velcí těžcí koně. Trochu připomínali dnešní tažné koně, ale byli méně zavalití, vyšší. Jejich vyobrazení lze nalézt na Jenisejských nápisech v Minusinské pánvi. Bylo to plemena zvláště vytvořeno pro těžké stepní rytířstvo - mocné jezdce, pokryté neproniknutelnou kovovou nebo koženou zbrojí. Koně stepních rytířů byli také pokryti zvláštním pancířem. Tak tvrdým, že jím neproniklo ani kopí. Těžká kavalérie Árijců, četl jsem v materiálech antropologa, byla využívána hlavně na čelní údery a prolomení linií protivníka. Nebyla ve vojscích Sarmatů, Hunů či ve vojscích Čingischána-Timčaka příliš početná. Ale taková jízda často určovala výsledek bitvy. Její údery nevydržely dokonce ani linie vychvalovaných evropských rytířských řádů. Právě těžkou jízdu Zlaté hordy přivedl na led Čudského jezera pod prapor knížete Alexandra Jaroslavoviče jeho takzvaný tatarský bratr, syn vůdce Zlaté hordy, velitel Sartak. To ona zlomila pravé křídlo Němců a obrátila je na úprk. Zjevně se ukázala převaha mocných sibiřských koní i nad koňmi Litevců. Protože těžký a silný kůň hraje v okamžiku čelního úderu primární roli. V tom roce 1242 mocná kavalerie sibiřských rytířů spolu s rychlo i středně rychlou, ale také dobře ozbrojenou jízdou, na hlavu porazila katolické vojska Poláků, Němců, Srbů i Chorvatů.

-pokračování-

Středověká malba zobrazující srážku Burgundů s Huny. Poznáte, kteří jsou Hunové?