O imitačně-provokační činnosti (7)

31.7.2014

-předchozí část-

Nyní se vrátíme k tématu současné práce.

*           *
*

S ohledem na výše uvedené, každé zavedení a šíření koncepce do společnosti – bez ohledu na obsah koncepce samotné – představuje formování nových pojmů, překonání/redefinici už existujících pojmů, zavedení nových a překonání starých vazeb mezi složkami různých pojmů jak na úrovni jazykových prostředků, tak na úrovni vnímání světa, zavedení části nových a přehodnocených pojmů do stavu obecně přijímaných a "samo sebou" rozumících se, a části do stavu "vydělujích své nositele" od zbytku společnosti. Rozdělení pojmů do skupiny obecně přiznaných a vydělujících se může v procesu šíření koncepce ve společnosti měnit.

Hlavní otázka, spojená s touto činností konceptuální moci v jejích projevech ve formě ideologické moci, spočívá v následujícím: Má obsah koncepce na tyto procesy vliv? – nebo stačí bez ohledu na obsah koncepce vypracovat efektivní "sociální technologii implementace koncepce", ve výsledku čehož zvítězí ne ta či ona konkrétní koncepce, ale ten, kdo použije efektivnější technologii?

Jak je možné vidět v životě Ruska a dalších zemí, stoupenci druhého mínění jsou velmi aktivní a předhánějí se ve vytváření a používání různorodého "pí-ár" jak během uvádění produktů na trh, tak i během realizace údajně demokratických procedur občanské společnosti. A o jejich služby je taková poptávka, že "public relations" se staly neoddělitelnou součástí názvu mnohých oborů, které dříve byly dostatečné samy o sobě i bez "píár": byly ekonomické instituty a fakulty, nyní jsou to instituty "ekonomiky a vztahů s veřejností" atd. A zdálo by se že to potvrzuje správnost názoru o nadřazenosti "pí-ár"-technologií nad koncepcemi uspořádání života společnosti. Ale při vyjádřování názorů takového druhu zůstává v umlčení to, že všemožný "černý", "šedý", "čistý" a další "píár" je produkt západního obrazu života, tj. produkt určité koncepce uspořádání společnosti, konkrétně – biblické "elitárně"-nevolnické koncepce zotročení všeho a všech na osnově rasového monopolu na mezinárodní, nadstátní lichvu a skupování autorských práv (na roli čehož většina politologů zapomíná, nebo to nezmiňují).

K čemu dochází, pokud se setkává "píár" a koncepce vně "píár"? Odpověď na tuto otázku daly volby guvernéra Novosibirské oblasti v roce 1999 a volby primátora Novosibirsku v roce 2000. Konstantin Pavlovič Petrov, "nepíárovaná" a do té doby neznámá osobnost ve městě a regionu, jen mluvící o Koncepci sociální bezpečnosti, bez jakýchkoliv reklamních kampaní dosáhl za půl roku toho, že v podmínkách zamlčování jeho činnosti masmédii získal ve volbách na guvernéra 7% a ve volbách na primátora 9.79% hlasů. Tyto výsledky vyvolaly u specialistů na "píár" šok.

Výsledky obou voleb nemohou být vysvětleny z názorových pozic, že stačí údajně "nezávisle na obsahu koncepce" vypracovat efektivní "sociální technologii protlačení produktu (v daném případě koncepce) na trh", v důsledku čehož podporu společnosti obdrží ne ta nebo jiná konkrétní koncepce, ale ten, kdo použije efektivnější technologii přivedení zbytku společnosti k souhlasu s nabídnutou množinou názorů, přitahujících lidi k podpoře těch sil, které zavádí do života nějakou koncepci, znalost jejíhož obsahu je tzv. prostým lidem údajně nenutná.

V souvislosti s tím je třeba udělat ještě jedno odstoupení od tématu:

* *
*

Vsuvka 2: O nejlepším chápání světa

Pokud se vrátit k algoritmice vzniku dohadů, pojmů, vzájemného chápání a nechápání ve společnosti, to "píáristé" v podstatě pracují z pozic, vyjádřených v pořekadle: "Klidně hrncem nazvi, jen do pece nestrkej...¹". Jinak řečeno, jsou přesvědčeni, že libovolný jev je možné nazvat jakýmkoliv slovem, a určité představy o Životě je možné vyjádřit různými(jakýmikoliv) slovy, posle čehož se věc redukuje jen na to, vnutit společnosti používání právě těch jazykových konstrukcí pro popsání určitých jevů a vyjádření určitých představ o Životě, vlastních vnitřnímu světu každého.

Stoupenci "špinavého píár" k tomu mohou dodat ještě své nároky na to, pojmenovávat slovy to, co reálně není, a dokonce to, co nemá místo v matrici-předurčení bytí Vesmíru (iluzorní pojmy, v obálce reálně prázdných slov); a také vytvářet pojmy (ve dříve ukázaném smyslu spojení obrazu a lexiky), které jsou formálně lexikálně shodné s obecně přijatými pojmy, ale... pro určité sociální skupiny se jeví být vydělujícími, protože jejich jazykové komponenty používané ve společnosti jsou v těch sociálních skupinách spojeny s obraznými představami o Životě, odlišnými od obecně přijímaných.

Výsledkem "čistého píár" takového druhu je vznik jazyka esperanto. A výsledkem "špinavého píár" – marxizmus s nezměrným (ve vztahu k Předurčenosti bytí) bludem jeho filozofie a metrologicky nesoudržné politekonomie. "Špinavý píár" podobného druhu je popsán i v pohádce H. Ch. Andersena "Císařovy nové šaty", která má určitou podobnost zápletky s prodloužením ruského rčení "o hrnci a peci": ačkoliv společnost nějakou dobu může přebývat v bludu o císařových šatech, nazývaje "hrncem" něco objektivně jiného, ale jen pokud "neumístí hrnec do pece". Ale pravděpodobnostně předurčeně se najde někdo, kdo prohlásí, že král je nahý, a to bude blahem osvobození z iluzí; nebo někdo "hrnec", pro ty účely neurčený, strčí do pece, což má v principu potenciál přivodit následky, daleko převyšující hranice fantazie scénáristů hororových a katastrofických filmů.

Ale stoupenci "píár" technologií na osnově principu "Klidně hrncem nazvi.." s různými pokračováními byli v každé době historie současné globální civilizace, a vynakládali nemalé úsilí k tomu, zavést a udržet svou absolutní moc nad společností v hranicích božího dopuštění. Proto stopy jejich činnosti jsou v té či oné formě přítomny ve všech kulturách všech národů současnosti i minulosti.

Všechno to hovoří o tom, že spojení obrazných představ o Životě v psychice člověka a jazykových forem, spojujících lidi i společnost, byť i představuje mnohostrannou možnost, ale mezi tím množstvím variant je vždy nějaká nejlepší varianta subjektivního chápání světa, na základě kterého je dosaženo nejlepšího vzájemného chápání různými lidmi.

Při zkoumání otázky nejlepšího chápání světa v hranicích společnosti vychází najevo, že chápání světa, nejlepší ve vztahu k jedné koncepci, se může ukázat nejhorším ve vztahu k jiné koncepci. Ale spory o objektivně nejlepším a nejhorším chápání světa jsou neplodné na osnově "já-centrického" vnímání světa.

Vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míry vztahuje jazykové prostředky kultury k míře – Božímu předurčení bytí Vesmíru. V důsledku toho i v hranicích společnosti otázka o nejlepším – ale už v absolutním smyslu realizace Božího záměru – chápání světa se ukazuje spojenou s otázkou Rozlišení. Množina obrazů, ležících v osnově vnímání světa, vzniká v procesu Rozlišení, dávaného každému bezprostředně Bohem. Vnímání světa – jako systému vzájemných vazeb a transformace různých obrazů – je morálně podmíněný produkt obrazného myšlení jedince. Jazyk je fragment míry, Předurčení bytí, systému kódování informací; v daném případě – kódování subjektivních obrazů jedince, které jsou buďto odrazem obrazů Objektivní reality, nebo protoobrazy toho, vznik čehož je v Objektivní realitě možný (samozřejmě, pokud nejsou plody fantazie, neznající míru-Předurčení, za jejímiž hranicemi je realizace nemožná).

Podobně má své místo spirální proces transformace objektivní informace v Životě Objektivní reality, jejíž částí je každý člověk:

1. Obrazy Objektivní reality v Bohem dávaném Rozlišení se přetvářejí v subjektivní rozličné obrazy jedince.

2. Subjektivní obrazy se skládají do morálně podmíněného systému: vnímání světa subjektu.

3. Subjekt kóduje své obrazy do jazykových prostředků, v důsledku čehož vzniká chápání světa. Chápání světa vzniká v důsledku společné práce procesně-obrazného a diskrétně-logického myšlení a je také morálně podmíněno. Přitom jazykové prostředky:

• za prvé, více či méně sjednocují množství subjektů ve společnost (supersystém) ve vzájemném chápání na osnově podobnosti jejich chápání světa;

• za druhé, jsa fragmentem univerzální míry, vyjadřující chápání světa subjektů (jak personálně, tak i společností), bezprostředně ovlivňují (řídí) matrice-předurčení bytí, možností nebo nemožností realizace (včetně netechnogenní²) těch či oněch událostí v Objektivní realitě.

Tím bod 3. dokončuje smyčku spirály a odkrývá možnost přechodu k začátku následující smyčky: Obrazy Objektivní reality v Bohem dávaném Rozlišení se přetvářejí v subjektivní rozličné obrazy jedince...

V tomto procesu, který jedinec podmiňuje svými morálními měřítky, řídícími veškerou algoritmiku jeho psychické činnosti, se buď vzdaluje od nebo přibližuje k nejlepšímu ve smyslu Božího Předurčení chápání světa – zformování množiny vzájemných vazeb vnímání světa a jazykových prostředků ho vyjadřujících.

Tento proces vytvoření nejlepšího souladu vnímání světa (to je také třeba sesbírat z rozličných různých obrazů) a jazykových prostředků (kterými je třeba gramotně vládnout, odpovídat vnitřní míře-logice jazyka jako takového) je možné přirovnat ke skládání rubikovy kostky:

• nejlepší vnímání světa = jedna správně složená strana rubikovy kostky.

• nejlepší lad jazyka (půvab proudu slov) = správně složená protilehlá strana kostky.

• ale jsou ještě čtyři strany, které mohou zůstat více či méně rozházenými i při správně složené přední a zadní straně, nazvaných "vnímáním světa" a "ladem jazyka".

Nicméně v libovolné variantě jsou vždy přítomné nějaké vazby mezi nějak vystavěným vnímáním světa a nějak osvojenými návyky používání jazykových prostředků. A proto je možné přirovnat nejlepší chápání světa ke "rubikově kostce" se všemi stranami správně složenými: správně složené jednobarevné strany "vnímání světa" a "jazykové prostředky", spojené správně složenými čtyřmi zbývajícími jednobarevnými stranami-vazbami.

Podobně někdo může sestavit nejlepším způsobem stranu "vnímání světa", ale neuspět přivést do souladu s ní vše ostatní – ty nazývají "nepopsatelně moudrými". Někdo může sestavit nejlepším způsobem stranu "lad jazyka" a neuspět vystavět ani vnímání světa, ani pojmový aparát – ty nazývají kecaly, tlučhuby, žvanily. Ale Člověku je nevyhnutelně třeba sestavit nejlepší vnímání světa a vyjádřit ho v nejlepším ladu jazyka, tj. stát se, rusky řečeno, краснобаем, ("krasnobaj", od "krásně bájit, mluvit". Česky možná "krasomluv", u nějž je také satirický podtón, pozn.), kteréž slovo už ztratilo svůj původní smysl a stalo se synonymem mluvky, žvanila. Tím méně si člověk může dovolit podobat se reálné nebo vymyšlené gorile, která ve vzteku roztříští darovanou "rubikovu kostku" o stěnu.

Přitom je nutné chápat, že chápání světa je svého druhu "rubikova kostka" v psychice každého člověka, ale na rozdíl od hračky – vybavená samolikvidátorem a napojená na vnější prostředky likvidace svého nositele. V důsledku toho, úmyslné nebo neúmyslné odklonění se od ideálně nejlepšího chápání světa představuje nebezpečí jak pro ty, kdo se odklání, tak i pro okolí a potomky, pokud ti nejsou schopni úklony identifikovat a odstranit.

S otázkou o nejlepším chápání světa je spojená otázka o souladu umlčení³ a ohlášení. Žádný informační systém (a stejně tak informační proces) nemůže být sestrojen výlučně na informaci, zaváděnou do něj po ohlášení. Vždy je v něm přítomna nějaká doprovodná informace, zaváděná po umlčení⁴.

"Ohlášení" jsou především jazykové prostředky a s nimi bezprostředně spojené obrazy. To znamená, "ohlášení" představují povrchní⁵ vrstvu chápání libovolné otázky a jeho vazeb s informačním pozadím.

V psychice člověka je sama otázka a její informační pozadí jeho subjektivními obraznými představami o Objektivní realitě. Ve vztahu k jazykovým prostředkům představují kompletní množinu "umlčení" k dané otázce.

Při tvorbě popisu v "ohlášení" získávájí určité obrazy a jejich skupiny z množiny všech obrazů, představující vnímání světa, určité vazby s jazykovými prostředky "ohlášení".

Popis nějaké otázky v "ohlášení" může být různé obecnosti: od neartikulovaných zvuků do mnohosvazkového traktátu, který vzdoruje dokončení, protože každá konkrétní otázka je spojena s informačním pozadím, tvořeným množstvím dalších otázek, a v sobě samé obsahuje množství aspektů, které jsou propojeny jak mezi sebou, tak s informačním pozadím; zdetailňovat "popis v ohlášeních" samotné otázky a jeho informačního pozadí je možné donekonečna: „Kdyby bylo moře inkoustem ke psaní slov Pána mého, bylo by moře vyčerpáno dříve, než by se spotřebovala slova Pána mého, i kdybychom inkoustem učinili ještě jedno podobné jemu.“ (Korán, súra 18:109)

Subjekt sám volky (vědomě) nebo nevolky (pod vedením algoritmiky nevědomých úrovní psychiky) ohraničuje objem opisu v "ohlášeních". V drtivé většině případů proces formování popisu v "ohlášeních" není doprovázen krachem nebo přetvořením toho vnímání světa, které subjekt vyjadřuje ve svém popisu něčeho jazykovými prostředky. Podobně, v závislosti na vybraném objemu "popisu v ohlášeních", se do povrchní vrstvy chápání dostávají ve větší nebo menší míře podrobnosti větší nebo menší oblasti vnímání světa, zůstávájící samy sebou nehledě na objem a tématické spektrum "popisu v ohlášení".

Ale samotné úkoly a okolnosti jejich řešení dostatečně často vyžadují, aby v ohlášeních byla vyjádřena informace, dosud ponechána v umlčení. Pokud je s chápáním světa všechno v pořádku, odkrytí předchozích umlčení není doprovázeno negací předchozích ohlášení. To probíhá v důsledku toho, že svou podstatou jeden a tentýž systém obrazných představ o Objektivní realitě – vnímání světa, informace v umlčeních – leží i v základě relativně krátkého, i v základě detailnějšího "popisu v ohlášeních" určité problematiky.

Pokud je identifikována neslučitelnost předchozích ohlášení a nově odkrytých umlčení, je to důvod pro to:

• přebudování systému obrazných představ o Objektivní realitě;

• přehodnotit "slovní zásobu" a osobní gramatiku používání odpovídajících jazykových prostředků;

• přehodnotit objevené navzájem neslučitelné pojmy a dohady jako definici vzájemného souladu komponent vnímání světa a jazykových prostředků.

• a tím změnit dosavadní chápání světa.

Zdali se v tomto procesu vnitřní světonázorový konflikt subjektu vyřeší ve prospěch předchozích ohlášení nebo nově odkrytých umlčení, záleží na povaze objeveného konfliktu "umlčení-ohlášení" a morálně podmíněné algoritmice řešení konfliktů takového druhu v psychice subjektu.

Odmítnutí řešení konfliktů "umlčení-ohlášení" takového druhu nezávisle na příčinách a motivacích (ne vždy souhlasí) způsobuje růst kaleidoskopičnosti procesně-obrazného a diskrétně-logického myšlení, což může skončit schizofrenií a samolikvidací subjektu.

*            *
*

pokračování