Měděný jezdec, to vám není měděný had... (22) (aktualizováno)

8.10.2015

předchozí část

Aktualizace (9.10.2015) - kompletní text:

Měděný jezdec, to vám není měděný had.doc (2 MB)
Měděný jezdec, to vám není měděný had.odt (1,2 MB)
Měděný jezdec, to vám není měděný had.pdf (1,2 MB)
medeny-jezdec-a5.pdf (1 MB)
medeny-jezdec.epub (729,7 kB)
medeny-jezdec.mobi (2 MB)

ZÁVĚR

Jinotaje některých kódových slov „Závěru“ (člun, loďka, ostrov) byly částečně odhaleny v první a druhé části básně. Jinotaje „Závěru“ jako celku jsou obsahově svázány ještě s druhou smyslovou řadou „Úvodu“, ale spatřit toto spojení je možné jen vskrytím nějakého skrytého systému informačních jednotek, který je šikovně v poémě vystavěn.

V kolektivním vědomí a nevědomí se splétá spousta informačních výpočtů (procesů, algoritmů) současně jak z dokončených, tak útržkovitých myšlenek: nějaké informační výpočty se mohou uzamknout/zacyklit v nekonečném kruhu. Poku takto vystavěný kruh špatného informačního výpočtu kolektivního vědomého a nevědomého je stabilní, může pracovat v režimu nekonečných cyklů utrpení ¹(přibližně takových, jaké jsou popsány v románu „Hodina býka“).

Stává se, že nějaký informační výpočet, podporovaný celkem malým počtem lidí, v sobě obsahuje mnoho zakončení, otevřených pro připojení cizích začátků a odvetných pokračování cizích dokončených myšlenek² a jejich a jejich útržků. Takový informační výpočet může na sebe navázat každodenní činnost téměř celé společnosti.

Nevelká skupina lidí ³může celkem stabilně vědomě podporovat život společnosti v rámci jim potřebné koncepce v tom případě, pokud ve společnosti nejsou objektivní předpoklady k vlastní změně infromačního výpočtu. Jinými slovy, pokud ve společnosti mechanismus vyhledávání východu z uzamčeného cyklu špatného informačního výpočtu pracuje hůře, než mechanismus jeho podpory nevelkým počtem lidí, cyklus se uchovává. Pokud přání společnosti dostat se z takového cyklu narůstá, a skupina lidí, podporujících poslední, nezvládá z něj uzavírat všechny východy, může nastat rozepře, přes kterou je možné cyklus informačního výpočtu změnit tak, že se začne rozpadat.

Nevědomé přání společnosti dostat se z cyklu špatného informačního výpočtu v určité etapě svého rozvoje bezpodmínečně v takové společnosti „porodí“ skupinu lidí, kteří začnou vědomě vyvádět společnost z kruhu špatného informačního výpočtu.

Pozorným zkoumáním informačních výpočtů jinotajů „Měděného jezdce“ je možné spatřit, jak Puškin ukazuje svým budoucím čtenářům na východ i inferna (zacykleného cyklu) biblické koncepce řízení.
 

Остров малый                                                     Ostrov malý
На взморье виден. Иногда                                 na mořském pobřeží viditelný. Občas
Причалит с неводом туда                                  tady přistává s rybářskou sítí
Рыбак на ловле запоздалый                               rybář co se zpozdil na lovu
И бедный ужин свой варит,                               a svou chudou večeři si vaří,
Или чиновник посетит,                                      nebo sem zajede úředník
Гуляя в лодке в воскресенье,                             na nedělní plavbě loďkou,
Пустынный остров.                                            pustý ostrov.
 

Kdo je oním „rybářem zpozdilým na lovu“? Ano ten samý „finský rybář, smutný nevlastní syn přírody“, „nuzný člun“, který potkáváme v „Úvodu“. Tj. v „Závěru“, na rozdíl od „Úvodu“ se mafie (člun) již přímo nezmiňuje. To znamená, že řeč po změně koncepce muže být o bezstrukturním řízení, jako principu. A jak stojí záležitosti s loďkami?

Z „Části druhé“ je již známo, že „loďky jsou z dvorů svezeny“. Ale židovští bankéři přes systém půjček pod „slušnými“ procenty vždy manipulovali monarchistickými dvory, realizující takovým způsobem nadnárodní řízení. Proto třetí smyslová řada vyjádření „z dvorů svezli loďky“ jinotajně ukazuje na žalostnou budoucnost celého židovstva, do které je možné nahlédnout prostřednictvím tajemství pohřebního rituálu ve starověkém Egyptě:

„Základem všeho, co patří k chápání Egypťanů o mravní sankci v posmrtném životě, je, zřejmě, národní tradice, kterou uvádí Diodór ve věci soudu mrtvých v Egyptě.

„Když někoho pohřbívají, říká, den pohřbu se oznamuje soudcům, příbuzným a přátelům zesnulého. Vyvolávají jméno zemřelého a pronášejí, že je ho nutné přepravit přes jezero. Tehdy si 42 soudců stoupá do půlkruhu na jedné straně jezera, a loďka, kterou řídí veslař, kterého Egypťané v jejich jazyce nazývají Cháron, chápe se vesel.

Když se loďka vyváže u přístaviště, před tím než položí mrtvého do jeho příbytku, každý, kdo ho chce ovinit, má na to ze zákona právo.“ – A. More, „Králové a bohové Egypta“, překlad J.J. Grigoroviče, Moskva, vydáno N. a S. Sabašnikovými, r. 1909, str. 137.

Dle egyptských textů se boží převozník jmenuje Magaf; ale slovo garo („ch“ nebo „g“ jsou specifika překladu) znamená v egyptštině bárka. Tak jsme se dostali ke kódovacím klíčům pojmenování plavebních prostředků, připomínaných jen v „Úvodu“ a „Závěru“: koráb a bárka.
 

Наводненье                                                          Navodnění

Туда, играя, занесло                                            sem zaneslo, hrajíc si,

Домишко ветхий. Над водою                              Vetchý domek. Nad vodou

Остался он как черный куст.                                Zůstal jako černý keř.

Его прошедшею весною                                      Ještě minulé jaro

Свезли на барке.                                                 Ho odvezli na bárce.
 

V podstatě to je jinotajné sdělení o popotopní události – objevení se a následujícím osudu biblické koncepce – Starého zákona (Vetchého domečku – v ruštině se „Starý zákon“ řekně „Vetchij zavet“ - „vetchá smlouva“, pozn. př.)

V souladu se súfijskou terminologií „bárka = baraka“ (Súfijové mají za to, že z tohoto slova vznikl název základního prostředek přesunu po vodě, koráb) znamená rozlišení, schopnost člověka ve svém světonázoru dělit celistvý svět na dvě části: „to – ne to“. Hlavně touto schopností omezený (ve smyslu hranic svých schopností) člověk může do sebe pojmout celou neohraničenou Objektivní realitu ve formě nějaké mozaiky, ve které je množství „to – ne to“ spolu spojeno tak, jak člověk osmyslel svět(realitu). Rozlišení je schopnost, dávaná každému člověku Shora podle jeho objektivní mravnosti. V souladu s tím:

„Mojžíšovi bylo dáno Písmo a Rozlišení*“ (Korán, 2:50). Všechny církve dikutují o Písmu, ale všechny mlčí o Rozlišení…

Jedinci, Shora obdaření Rozlišením, na první prioritě zobecněných prostředků řízení uskutečňují nejvyšší úroveň sociální moci, moc konceptuální. Konceptuální moc je ve své přirozenosti autokratická. Znamená to, že je mimo demokratických procedur; člověk se k ní pozvedá na základě principu, objektivně existujícího ve společnosti: každý mírou svého chápání celkového chodu věcí pracuje na sebe, a v mírou nechápání na toho, kdo chápe více. Konceptuální moc je moc koncepce (informace, utvářející stereotypy vztahů k jevům vnitřního a vnějšího světa) a moc lidí, určujících mírou svého chápání společnosti nezbytnou koncepci řízení. Ale jen ti, co disponují Rozlišením jsou schopni pochopit, kdy se existující koncepce řízení stává „prázdnou“, tj. vyčerpá své možnosti, po čemž bude „po jaru“ možné vybrat ze všech alternativních koncepcí řízení, vytvořených společností, vybrat tu, jenž jí zabezpečuje v konkrétních historických podmínkách nejstabilnější rozvoj.

Z toho důvodu se v „Závěru“ o biblické koncepci řízení, „domečku vetchém/starém“ říká: „Byl prázdný a celý poničený“. Ale i ostrov, který úředník navštěvuje, „plující na loďce v neděli na výlet“, je opuštěný.

Jinými slovy, již začátkem 19. století Puškin jinotajnou formou, přerušuje špatné informační výpočty davově-„elitárního“ bytí, mu vyslovuje ortel nejen na úrovni koncepce řízení společnosti, ale i na úrovni kádrové základny, sformované na základě této koncepce (Nevyrostlo tam ani stéblo). To je velmi výstižný jinotaj: podle slovníku V.I. Dála „stéblo, stébelko – i rostlina, i nesmyšlené vyprávění, ale pravdivé (národní bylina je skutečná minulost); jindy výmysl (zámysl), ale nepohádkový.“

Století po uplynutí tohoto historického ortelu ho začal v Rusku naplňovat Stalin, neboť za něj poprvé na planetě Zemi, na její jedné šestině, se společnost „zombií-šroubků“ začala měnit na společnost lidí. Dnes my všichni, ale každý mírou svého chápání, se účastníme závěrečné etapy naplnění tohoto ortelu. Pociťování svým rozsahem grandiózního vlivu psychologicky dnes natolik utlačuje současné „Jevgenije“, že „zbláznění ze strachu z odplaty“ za spáchané (hlavně v posledním století) zločiny v Rusku bezmyšlenkovitě prozrazují takové věci, jaké by nebylo možné z nich vytáhnout dokonce ani při mučení ve sklepech bývalého NKVD.

„Je zajímavé, že každý ze třech posledních Stalinových svazků otevírá citát z Puškina. Když už se autor nemůže obejít bez Puškina, ale má při tom za to, že génius a zločin jsou „věci slučitelné“, mohu mu napovědět mnohem vhodnější epigraf z „Měděného jezdce“, kdy „šílený strachem z odplaty ze strany vládce poloviny světa se „šroubek“ Jevgenij pokouší zachránit útěkem: „A celou noc šílený nuzák, /kam se podíval,/ za ním všude Měděný jezdec/ s těžký dusotem uháněl.“

Takto nevědomě příjmají nejaktivnější roli v budování „své“ neblahé budoucnosti.

Uvedený citát náleží jednomu ze současných „jevgenijů“, Leonu Onikovovi, který se zmítal v histerii kvůli vydání posledních třech svazků (14,15,16) Sebraných spisů I.V.Stalina.

Je známo, že báseň u některých čtenářů vyvolává tíživý pocit beznaděje. Ale to může znamenat, že se na podvědomé úrovni identifikůjí s tím jevem, který stojí za jménem Jevgenij. Ve skutečnosti „Měděný jezdec“, stejně jako celá Puškinova tvorba, je výtvor zářící a zaměřený do budoucnosti. Ale uvidět světlo, jenž se stalo Jevgenijovi cizím, je možné až po pochopení svérázné role informace chronologické priority zobecněných prostředků řízení v básni.

Tak v „Úvodu“ před čtenářem plynou všechna roční období, kromě podzimu.
 

Léto:

Когда я в комнате моей                              Když ve svém pokoji

Пишу, читаю без лампады,                         píšu, čtu bez lampy,

И ясны спящие громады                             a zářící spící giganti

Пустынных улиц, и светла                          na prázdných ulicích, a světla

Адмиралтейская игла,                                Admiralitětské věže,

И не пуская тьму ночную                            nepustíce noční tmu

На золотые небеса,                                     na zlatá nebesa,

Одна заря сменить другую                         jedna záře vystřídat druhou

Спешит, дав ночи полчаса.                         Spěchá, davši noci půlhodinu.

Zima:

Люблю зимы твоей жестокой                      Miluji Tvé kruté zimy

Прозрачный воздух и мороз,                      průzračný vzduch a mráz,

Бег санок вдоль Невы широкой,                 bez sáněk podél široké Něvy,

Девичьи лица ярче роз,                              dívčiny tváře rudější než růže,

И блеск, и шум, и говор балов,                  a blesk, a šum, a mluva bálů,

А в час пирушки холостой                         a během vstaromládeneckých večírků

Шипенье пенистых бокалов                       sykot pěnících pohárů

И пунша пламень голубой.                        a modroplamenný punč.

A, nakonec, jaro:

Или победу над врагом                             Nebo vítězství na nepřítelem

Россия снова торжествует,                         Rusko opět oslaví,

Или, взломав свой синий лед,                   Nebo, lámajíc svůj modrý led,

Нева к морям его несет                             Něva k mořím nese ho,

И, чуя вешни дни, ликует.                         A cítíc jarní dny, raduje se.

Podzim chybí jak v „Úvodu“, tak v „Závěru“. Z jakého důvodu? Proto, že v nich pro Jevgenije není místo (minimálně živému, pokud je řeč o „Závěru“). Toto roční období doprovází Jevgenije, jako nějaký symbol vyčerpavšího své možnosti a ušedšího do minulosti, a proto události první a druhé části básně se odehrávají na podzim.

Jaro, jako symbol zrození nového, radostného, světlého, chronologicky otevírá a zakončuje báseň, dodávaje jí osobitý, skrytý před „cizími světly“, optimismus. Tento pocit vzniká i tím, že Něva v „Úvodu“ jen „cítí“ příchod jarních dnů; v „Závěru“ je pak příchod jara hotový fakt a proto zrození nového plánu životního uspořádání (koncepce řízení), alternativního biblickému, se na úrovni druhé smyslové řady vnímá jako objektivní danost/realita.

A v závěru je o žalostném osudu těch, kdo bezmyšlenkovitě uváděl koncepci Bezbožnosti do života.
 

У порога                                               Na prahu,

Нашли безумца моего,                         našli šílence mého,

И тут же хладный труп его                  zde chladné tělo jeho

Похоронили ради Бога.                       pochovali, díky Bohu.
 

Zde je možné zpozorovat překvapující zakončenost (nezacyklenost) básně a na první prioritě všeobecných prostředků řízení, světonázorové. Tato zakončenost se stává očividnou poté, co se slovem „Bůh“ odhaluje jinotaj třetí smyslové řady zájmena „On“, daného v „Úvodu“ a velkým písmenem.

Vše na tomto světě pochází od Boha a k Němu se vše vrací…

Vnitřní prediktor SSSR

30. března 1998.