Kniha Bůh Synergie Jiřího Šifrina

Dělníci

Ve městech to bylo z řady důvodů pro nás neobvyklé. Celkem překvapivá skutečnost, že ruská města měla přirozený přírůstek obyvatelstva, zatímco v ‚kulturní‘ Evropě velmi dlouho byla města populačně deficitní a existovala a rozvíjela se pouze v důsledku přílivu lidí z venkova. Svoji váhu snad mělo i to, že v Rusku byly lepší hygienické návyky (!). Jsou názory, že koupelny se v Evropě rozšířily díky řadovým (!) ruským vojákům za napoleonských válek.

Byli zde i lidé, jako Nikolaj¹ Ivanovič Putilov, takový ruský Emil Škoda, který se se svými mistry zdravil podáním ruky a pro své dělníky postavil školu, učiliště, nemocnici a knihovnu. Byl výjimkou. Obecně se dělníkům o něčem takovém mohlo jen zdát.

Aby podnikatelé pořádně vydělali, pracovalo se ve strojních provozech většinou nepřetržitě. Střídaly se dvě směny po 12 hodinách. Jenomže tak dlouhá směna je velmi únavná a po určité době stereotypní práce klesá její kvalita. Řešilo se to tak, že směny byly šestihodinové a po dalších 6 hodinách znovu práce… Jinde zase byly zavedeny přes pracovní den dlouhý 14 hodin dvě přestávky, během kterých do práce nastupovala noční směna, samotná dlouhá 10 hodin… Tam, kde strojní provoz nebyl, se většinou pracovalo na jednu směnu dlouhou přes 12 hodin, byly i případy pracovní doby přes 18 hodin. Pokud se to někomu nelíbilo, nemusel samozřejmě druhý den přijít do práce. Poznamenejme, že velkou část dělnictva tvořily děti. Musely stačit dospělým, ale dostávaly jen třetinu mzdy. Ženy na tom byly lépe – dostávaly necelé dvě třetiny mzdy mužů…²

Jak byli dělníci placeni, je jen další strana téže mince. Jednoduše, když se panstvu uráčilo. Dokonce zřejmě nebylo neobvyklé, když se mzda vyplácela 2x (!) ročně, na Vánoce a na Velikonoce. Když někdo potřeboval peníze dříve, bylo to se srážkou, někdy i půl výplaty. Odchod ze zaměstnání (i rozhodnutím zaměstnavatele) často znamenal propadnutí celé mzdy.

Svéráznou záležitostí byly pokuty. Pokuty za pozdní příchod do práce ještě byly pochopitelné. Za projití po dvoře závodu, za překročení brány závodu, za ‚užití nesprávných slov‘, za nenavštívení kostela, za setkání s více lidmi, za neuctivý pozdrav, a tak dále, a tak podobně. Prudniková uvádí, že pokuty činily na jakémsi závodě 40% mzdy³!

Co dělali otcové-podnikatelé pro své dělníky? Jak se starali o jejich bydlení? Jak to bylo s ochranou při práci? Jaká byla ochrana před jedy a nepříznivými faktory? Jednoduše vůbec nic!

Ruské nevolnictví

Ruské nevolnictví bylo odlišné od nevolnictví v západní Evropě. V západní Evropě nevolnictví vzniklo v podobě osobní závislosti ještě v Římské říši a odeznělo za morové epidemie ve 14. století. V Čechách nevolnictví vyjadřovalo nikoliv osobní závislost, ale soubor povinností (platit daně, chovat se slušně…). Třicetiletou válkou potom začíná tzv. druhé nevolnictví (to nastoupilo s liberalizací společnosti), které končí teprve patentem Josefa II. Robota byla zrušena až roku 1848.

Původně ruské nevolnictví, podobně jako v Čechách, vyjadřovalo skutečný stav věcí. To, co chápeme jako nevolnictví, nastoupilo teprve s rozpadem mravního zákona, nástupem kapitalizmu a zánikem rovnováhy povinností a práv.

Poměščici se snažili zvyšovat své výnosy tím, že na pronájem půdy lákali další rolníky, se kterými uzavírali dohody na určité období. Tito lidé se tak na dohodnutou dobu stávali nevolníky. Další skupiny nevolníků představovali dlužníci a váleční zajatci. Ovšem ostatní rolníci byli zcela svobodní a po vypořádání daní se mohli volně stěhovat. V té době bylo ruské zemědělství zcela na výši. Používaly se moderní technologie a výkony byly na úrovni vyspělých zemí.

K prvnímu zrušení práva rolníků stěhovat se došlo ještě na konci vlády Ivana IV. v souvislosti s evidencí majetku roku 1581. Osobně si myslím, že to souviselo se zhoršenou hospodářskou situací státu, jejíž příčinou bylo jednak ochlazení, jednak dlouhá a úspěšná vláda Ivana IV.⁴ a asi především intriky bojarů.

Ovšem Rus je široká a i ve 20. století za sovětské éry nebyl problém se na širých pláních rychle ztratit. Poměščici původně měli pětiletou lhůtu, po kterou mohli uprchlé nevolníky hledat. Bylo jim to málo, a proto vyvíjeli na panovníka tlak na omezení práv rolníků a na posílení vlastních práv. Po smrti Ivana IV. se jim podařilo prosadit prodloužení lhůty pro navrácení uprchlých z 5 na 15 let a definitivní zrušení možnosti se stěhovat (okolo let 1582-83). Tím byli rolníci připoutáni k stávající půdě bez práva ji opustit. Bylo to v době, kdy v Rusku probíhal Velký nepokoj (viz Slovníček). Toto opatření bylo dočasné a nepovažovalo se za nevolnictví, přesto fakticky právě tehdy nevolnictví vzniklo. Soudě podle ruské wikipedie nelze v těchto případech stanovovat nějaká přesná data, jednalo se spíše o postupný vývoj. Stěhování je doloženo ještě v 17. století.

Poměščici dále tlačili na cara, aby na úkor rolníků posílil jejich práva. A ‚dobrý a laskavý‘ car Alexej Michajlovič jim roku 1649 vyšel vstříc. Zavedl neomezenou lhůtu pro hledání uprchlých nevolníků. Poměščik měl právo vrátit zběhlého nevolníka i případné jeho potomky a zabavovat jejich osobní majetek. Právo přesídlit ovšem ztratili i ostatní rolníci, kteří dosud nijak vázáni nebyli; nařizovalo se vrátit každého rolníka i s jeho majetkem i rodinou. Rolník se stal majetkem poměščika. Tímto okamžikem byl také zaveden pojem nevolnictví. Rolník ztratil právo rozhodovat o své práci, majetku i rodině a dostal se do naprosté závislosti na poměščikovi. Poměščici postupem času dokonce získali právo dělit rodiny, oddělovat rodiče a děti. S rolníky mohli nakládat nezávisle na půdě. Nařízení cara Alexeje bylo společenskou revolucí, ačkoliv zatím formálně obsahovalo i opatření na ochranu rolníků. Pokud poměščik při výprasku zabil nevolníka, měl vyplácet rodině rentu, dále nesměl poměščik zbavit nevolníka půdy a nevolník měl právo poměščika žalovat. Zatím zákon zaručoval rolníkům řadu práv. Jen možností je uplatnit rolníci neměli. Na jedné straně tu stáli poměščici, kteří byli oporou panovníka, na druhé straně rolníci, kteří oporu neměli žádnou.

Klíčovým byl nástup Romanovců, kteří za pomoci dalších bojarů (asi především Šujských) uzurpovali trůn po Ivanu IV. a zmocnili se vlády v severozápadní části Ivanovy říše. Nedivil bych se, kdyby se tehdy staly běžné útěky nevolníků z těchto krajů za Volhu, kam asi moc Romanovců prakticky nedosahovala. Romanovci představovali v ruské společnosti renezanční prvek a přinesli i jeho důsledky: nástup kapitalizmu a zánik platnosti mravního zákona ve společnosti. Zavedením nevolnictví sjednotili šlechtu na své straně v boji proti východní části Ivanovy říše – legendární Velké Tartárii. Tím lze také vysvětlit to, že na Sibiři nevolnictví zavedeno nebylo – tento kraj sice nakonec připojili, ale museli se tam chovat přece jenom slušněji – viz stať Stručné dějiny Ruska.

Koncem 17. století začíná obchodování s nevolníky jako s věcmi. Petr I. svévolně porušil nařízení Alexeje a začal s nevolníky neomezeně nakládat. Byl schopen darovat svým oblíbencům sta tisíce lidí. Tak se na začátku 18. století ruské nevolnictví proměnilo na otroctví⁵. Objevuje se i šesti- a sedmidenní robota (!) a odnímání půdy rolníkům, kteří se tak dostávají do postavení severoamerických otroků. V roce 1767 je rolníkům zakázáno podávat žaloby na poměščiky. V roce 1833 nová nařízení dávají poměščikům právo vládnout nad životy nevolníků (trestání nevolníků, povolování svateb, poměščik je oficiálně vlastníkem majetků svých nevolníků atd.).

Zavedení otroctví také znamenalo zastavení rozvoje ruského venkova. Od tohoto okamžiku se ruský venkov až do kolektivizace nezměnil. Nezměnila se agrotechnika, ani výkony. Ruské zemědělství 20. let 20. století je stejné, jako ruské zemědělství poloviny 17. století. Zbídačení rolníků vedlo i k vyčerpání půdy a poklesu výnosů. Bída rolníkům neumožňovala držet dobytek, jehož trusem by mohli hnojit pole a zemědělské hospodaření jen vyčerpávalo humózní složky půdy. Proto také většina rolníků nemohla přejít na střídavé hospodaření (viz Slovníček) – a to je dál drželo v bídě. S nárůstem obyvatelstva přibývalo hladomorů. Za vlády Ivana IV. bylo ruské zemědělství bezproblémové, ačkoliv tehdejší Moskevská Rus měla k dispozici zemědělsky méně vhodnou půdu. Romanovské Rusko expandovalo do podstatně úrodnějších černozemních končin, ale doprovodily to hladomory. Dnes již nevíme nic o hladomorech za Petra I., přestože se asi tehdy staly součástí všedního života. Pro Romanovce bylo nezbytné zvýšit hustotu obyvatelstva jak kvůli obsluze svých obchodních karavan, tak kvůli možnosti postavit armádu. Jenomže jejich vlastní lid jim byl úhlavním nepřítelem, kterému v nejmenším nedůvěřovali, a jejich zájmem bylo udržet jej v naprosté porobě, i když tím podráželi své vlastní cíle.

Zneužívání rolníků se však neomezilo jen na jejich bezuzdné vykořisťování. Vedle prodeje dívek a dětí do otroctví zde byly i další ‚obyčeje‘ jakoby z jiného světa. Tak za účelem patřičné reputace si poměščici zřizovali harémy z pohlednějších rolnických dcer⁶. Bití nevolníků bylo běžné a to třeba i jen proto, aby panstvu lépe chutnalo jídlo… Znásilnění se neřešilo, s výjimkou případů, kdy znásilněné ženy patřily jinému majiteli.

Tak například otec majitelky panství Michaely Strašinské – Viktor Strašinskij z Kyjevské gubernie – si nechal do svého sídla posílat nevolnice z majetku své dcery. A když nevolnice nedorazily včas, rozzlobený vyrazil do vsi a na místě znásilňoval ženy i nedospělé dívky. Tento případ se však dostal na veřejnost pouze proto, že ‚využíval cizí majetek‘. Samotné znásilňování nevolnic se za hřích nepovažovalo. Tento výkonný jedinec byl po udání kněze v roce 1832 popotahován soudem pro více než 500 znásilnění žen, včetně dívek mladších 14 let, přičemž některé z jeho obětí zemřely. Proti násilníkovi byly nakonec vedeny čtyři soudní pře a celé toto divadlo trvalo i na ruské poměry trochu dlouho – skoro 25 let. Rozhodnutí nakonec připadlo Senátu. Ovšem názory jeho členů se silně lišily, a tak Senát předložil roku 1857 carovi Alexandru II. návrhy na rozsudky:

1. Strašinského zbavit všech práv a privilegií a odeslat ho do Tobolské gubernie (Sibiř).

2. Strašinskij je vinen nejen za kruté zacházení s nevolnicemi, ale i za znásilnění a nucení k prostituci… Za jeho nejtěžší zločin, znásilnění dívek mladších 14 let, mu přísluší trest zbavení práv a nucené práce ve vyhnanství na 10-12 let. Ale s ohledem na jeho současný věk 72 let navrhujeme zbavit ho práv a odeslat na vzdálená místa Sibiře.

3. Obžalovaného Strašinského zbavit podezření ze znásilnění. Nařídit kyjevskému gubernátorovi odebrat Strašinskému nevolníky a předat je do poručnictví…

Alexandr II. byl jemný člověk, neměl rád spory, a proto se přidržel třetího návrhu. Ale prý měl sám rád mladá děvčátka…

Toto nebyl jediný případ tohoto druhu, ostatně dopadl podobně jako předešlá aféra slavného generálporučíka L. D. Izmailova, hrdiny války s Napoleonem. Izmailov podobnou žalobu likvidoval pomocí úplatků soudcům a vyhrožování nevolníkům, že za pomluvy poměščika půjdou na Sibiř. Ovšem shodou okolností se v daném místě vyskytli jeho oponenti, takže provedli výslechy v jeho ‚harému‘ a výpovědi překonávaly veškerá očekávání. I Izmailovův životopisec se o těchto záležitostech vyjadřoval pouze v jinotajích. Ovšem Senát byl mimořádně milosrdný: jeho majetek byl předán do poručnictví…

Vedle ‚používání‘ nevolnic si poměščici prosadili i další výhody. Mezi ně patřila povinnost nevolníka zaplatit poměščikovi za svoji svatbu – a také ‚právo první noci‘. Tyto obyčeje byly vlastně protiprávní, ale poměščici je udrželi až do zrušení nevolnictví⁷.

A dále: v Rusku nebyla v carském období zavedena povinná školní docházka, o to se museli postarat až bolševici. Ti pak negramotnost lidu odstraňovali několik desetiletí.

Bůh vám pomáhej, poměščici, až zloba těchto lidí okolo vás překoná vaše síly!

Zrušení nevolnictví

Zrušení nevolnictví se považuje za zásadní přínos pro ruský venkov. Ve skutečnosti zrušení nevolnictví sice dalo teoretickou svobodu, ale zato zhoršilo hospodářské postavení rolníků. Bylo vlastně první otevřenou příčinou ruských revolucí 20. století⁸.

Britský historik Philip Longworth píše, že velkostatky byly nositeli rozvoje a pokroku. Jejich zánikem zmizela síla podporující technický rozvoj venkova, jenž ve své hrůzné zaostalosti prostě ustrnul. Takový už potom zůstal vlastně až do kolektivizace.

(...)