7.12.2015
... Kvůli realizaci hlavních snů a nadějí v životě jsou lidé schopni přetrpět a odpustit mnohé, ale když to nejdůležitější není, pak neodpouštějí ani drobnosti.
* *
*
Tím, že se Stalin po smrti Lenina stal de-iure prvním člověkem ve straně, dostal se do procesu tvoření kultů s velkým zpožděním, okolo 5-7 let. Ale přeci jen se dostal. V důsledku úspěchů politiky, prováděné pod jeho vedením a jím zosobňované v podmínkách masové tvorby kultů, která začala už během revoluce a během občanské války, kult jeho osobnosti následně zastínil všechny ostatní osobnostní kulty.
Jak reagoval na první pokusy „kultizace“ ve vztahu k němu dává pochopit jeho vystoupení „Odpověď na pozdravy pracujících železničních dílen v Tiflisu (Tbilisi)“ z 8.6.1926:
«Soudruzi! Dovolte mi především vyjádřit poděkování za přivítání, pronesené zde představiteli pracujících.
Musím vám soudruzi od duše říct, že jsem si nezasloužil ani polovinu těch pochval, které zde zazněly na mou adresu. Jako bych byl i hrdina Října, i vedoucí komunistické strany Sovětského svazu, i vůdce Kominterny, bohatýr z pohádek a cokoli dalšího. Všechno je to přátelé absolutně nepotřebné přehánění. Takovým tónem se obvykle hovoří nad hrobem zemřelého revolucionáře. A já se ještě nechystám umírat.“ (И.В.Сталин, Сочинения, т. 8., Москва, «Политиздат», 1948 г., стр. 173).
Je jasně řečeno: Všechno je to absolutně nepotřebné přehánění, - proč se tedy lidé neřídili jasně vyjádřeným míněním „vůdce“? - Proto, že sociální psychologie byla taková, že ať už to Stalin chtěl nebo ne, společnost – miliony lidí – sami tvořili kult jeho osobnosti a jen málokdo byl schopen držet se stranou od toho kolektivního šílenství.
Kromě toho:
Tvořit kult osobnosti nebo určitých pozic, to je systémový princip budování moci, kterému jsou staletí věrné mnohé zákulisní politické síly, a konkrétně zednáři.
Avšak v rámci chruščovského mýtu je možné i tento fragment odpovědi sám o sobě ohodnotit jako obvyklé rituálně-etiketní řeči, jejichž cílem je skrýt za slovy o skromnosti pýchu, domýšlivost a samolibost.
Ve skutečnosti Stalin nebyl takovým, jakým ho představoval referát Chruščova a veškerá literatura, která následovala a která pramenila z toho referátu. On vnímal své současníky takové, jakými byli. Přitom jedněch si vážil a druhých nikoliv. S těmi, koho si vážil, se snažil budovat normální lidské vztahy, staral se o ně jako přítel. K těm, koho si nevážil, byl formálně korektní. Ve vztahu k těm, kdo vyvolal z jeho strany nejen absenci úcty, ale i opovržení, se ne vždy byl schopen držet v hranicích formální korektnosti a ukazoval jim jejich místo, občas i veřejně, což uráželo jejich samolibost. Ale odstranit takové lidi z aparátu Stalin ne vždy považoval za vhodné: deficit sociálně odpovědných řídících kádrů a vysokých profesionálů mimo sféru řízení, v kombinaci s přebytkem ambiciozních hlupáků, kteří se rvali ke korytu na úkor méně průbojných, to byla a je chronická nemoc ruské společnosti. Tím spíše Stalin neusiloval o likvidaci těch, ve vztahu ke komu u něj vznikla osobní nepřízeň.
Mezi těmi, komu se povedlo vyvolat k sobě opovržení Stalina, byl podle všeho i Chruščov. A jak už je jasné z analýzy jím přečteného referátu na 20. sjezdu, Chruščov v sobě měl nějakou lživost a kluzkost, což vyvolávalo nechuť u mnohých lidí, kteří byli nuceni s ním pracovat. Proto v daném případě není na místě vytýkat Stalinovi, že ho neměl v lásce.
Ale v roce 1956 většina lidí neznala, jakým byl Stalin v soukromém životě: systematicky se s ním setkávali jen pracovníci vyšších úrovní stranického a státního aparátu, a také vedoucí profesionálové různých oblastí činnosti; vzpomínky těch, kdo se z titulu své pozice systematicky setkával se Stalinem v různých dobách jeho života, ještě nebyly v roce 1956 napsány a publikovány.
Straničtí a státní funkcionáři úrovně Chruščova, kteří byli v systematickém kontaktu se Stalinem během mnohých let a někdy i desetiletí, v podmínkách stálé „kultizace“ ze strany většiny populace, která kultovní osobu znala jen ze sdělovacích prostředků a nepřímo – podle zlepšování kvality života od pětiletky k pětiletce, byli přijímáni jako blízcí stoupenci Stalina a jeho učedníci, kteří měli jeho plnou důvěru. Proto když Chruščov uvedl příklady zneužití moci, které existovaly ve stalinské epoše, mnozí mu uvěřili v důsledku absence vlastní zkušenosti kontaktu se Stalinem a vnímání členů ÚV a Prezídia ÚV jako skutečných komunistů, kteří se v takové kvalitě osvědčili činy během stalinské epochy.
V dnešní době, pokud provedeme tématickou rešerši textů publikovaných vzpomínek osobního kontaktu se Stalinem těmi, kdo s ním systematicky pracoval roky a nevyvolal u něj opovržení ke své osobě, vznikne jiný obraz, vyvracející chruščovskou verzi původu kultu osobnosti Stalina a vyvracející ten mravně-psychologický profil monstra, který se zformoval ve vědomí mnoha lidí pod vlivem subkulturní tradice liberální inteligence a dalšího lumpenu, pramenící z chruščovského referátu na 20. sjezdu.
Konkrétně, letecký konstruktér Jakovlev ve svých pamětech „Cíl života“ píše následující:
„V každodenní práci to často bylo tak, že člověk, který dostal novou funkci a setkal se s těžkostmi, si stěžoval na nedostatek kádrů: „není s kým pracovat“, „není o koho se opřít“ - a aby se „opřel“, táhl za sebou takzvaný „chvost“, to znamená spolupracovníky z předchozí funkce. Slyšel jsem od Stalina rozhodnou kritiku takového „přetahování“ lidí.
— Lidé jsou obecně všude stejní – říkal. - Jistě, bylo by dobré všem dát dobré lidi, ale dobrých je málo, ze všech dobré neuděláš. Jsou průměrní pracovníci – jich je mnoho, více než dobrých, a jsou i špatní, špatní také jsou. Je třeba pracovat s těmi, kdo jsou.
Ještě jsem si zapamatoval takovou odpověď:
— Každý má nedostatky a omyly v práci, svatí lidé nejsou. Proto je třeba smířit se s malými nedostatky v práci každého člověka. Důležité je, aby pozitiva převažovala. Vy si myslíte, že nemáte nedostatky? - položil mi ruku na rameno. - I vy máte. I já mám nedostatky, ačkoliv jsem - „velký vůdce a učitel“. To vím z novin , -zavtipkoval.“ (А.С.Яковлев “Цель жизни” (записки авиаконструктора), Москва, «Политиздат», 1973 г., citováno podle publikace na internetu: http://www.airwar.ru/other/bibl/yakovlev.html, http://www.airwar.ru/other/bibl/yakovlev.zip, soubor 36).
Z toho je možné pochopit, že Stalin skutečně bral lidi takové jací jsou, a kult své osoby vnímal jako objektivní danost epochy, ve které žil. Ale lidí si vážil, a nevynechával možnost zdůraznit svůj ironický postoj ke kultu své osoby, dávaje tím najevo, že ve společnosti normálních lidí nejsou kulty na místě; podporoval a stimuloval projevy iniciativy a odpovědnosti ze strany lidí, usiloval o rovnoprávné přátelské vztahy:
«Obvykle ten, kdo byl u Stalina poprvé, se dlouho neodhodlával odpovědět na zadanou otázku, snažil se dlouho posuzovat, hodnotit, aby si nenaběhl. Stejně tak já poprvé, než jsem odpověděl, jsem dlouho hleděl z okna a na strop. A Stalin, směje se, řekl:
— Zbytečně se díváte na strop, tam není nic napsáno. Lépe se už dívejte zpříma a řekněte, co si myslíte. To je to jediné, co se od vás žádá.
Měl jsem problémy odpovědět na zadanou otázku: nevěděl jsem, jak bude odpověď přijata, zda se Stalinovi bude líbit, co řeknu. Stalin se zamračil:
— Jen prosím odpovídejte tak, jak sám myslíte. Nesnažte se zalíbit. V rozhovoru se mnou to není třeba. Pokud budete hádat moje přání, náš rozhovor nebude mít smysl. Nemyslete si, že pokud řeknete něco v rozporu s mým názorem, že bude problém. Vy jste specialista. Mluvíme spolu proto, abych se od vás něco naučil, a ne abych vás poučoval.
A najednou povyprávěl o jednom vedoucím, který byl zbaven funkce:
— V čem s ním byl problém? Než odpověděl na jakoukoliv otázku, snažil se přímo z očí uhádnout „správnou“ odpověď. Visel na rtech, aby opakoval po nadřízených jakoukoli hloupost. Takový člověk, aniž by sám chtěl, může způsobit obrovské problémy. Nebezpečný člověk.
A pokračoval:
— Pokud jste pevně přesvědčeni, že máte pravdu a můžete dokázat svou pravdu, nikdy neberte ohled na něčí názory, a dělejte tak, jak vám radí rozum a svědomí.
(…)
Občas Stalin dostával pracovní lejstra, jejichž autoři považovali za nutné na konci se nejen podepsat, ale i vyjádřit všelijaké lichotky a ujištění o své oddanosti. Při čtení takových papírů Stalin buď konec nečetl, nebo řekl:
—Nu a zde jak se patří: „Třikrát hurá! Ať žije VKS(b) a její vůdce velký Stalin“. A posměšně zamračeně dodal:
— Chce si mě tím koupit, zajistit si podporu.» (А.С.Яковлев “Цель жизни” (записки авиаконструктора), Москва, «Политиздат», 1973 г.)
A Stalin se těch principů skutečně držel v praxi. V pracovním kontaktu s ním někteří specialisté občas sklouzávali k sprostým slovům a vyvolávali jeho hněv vůči sobě. O tom je možné se dozvědět z jejich pamětí: nepadli jako oběti represí.
Jako příklad uvedeme vzpomínky dělostřeleckého konstruktéra V.G.Grabina „Zbraň vítězství“ (Moskva 1989). Grabin informuje o diskusi na zasedání Státní obranné komise (GKO) o možnostech zvyšování produkce dělostřeleckých zbraní:
«V prosinci 1941 na závod přijel Vorošilov. Celý den jsme s ním chodili po dílnách, nestihli jsme ani poobědvat. Klimentovi Jefremoviči se velmi líbilo vše, co viděl.
— To jste udělali dobře, molodci! - chválil. A 4. ledna mě pozvali na zasedání GKO. Přišel dlouho očekávaný okamžik, kdy bude možné oznámit J.V.Stalinovi o divizním kanónu ZIS-3, a možná i ukázat ho, pomyslel jsem si. Je třeba povolení lidového komisaře obrany Ustinova. Dmitrij Fjodorovič byl nedlouho předtím na závodě a seznámil se se stavem výroby. Viděl, že závod nejen plní k prosinci slíbené pětinásobné zvýšení objemu produkce děl, ale i převyšuje. Navíc v kompletovací dílně už sledoval sborku kanónu ZIS-3. Závod poprosil komisaře povolit dodávku kanónu do Moskvy a on ihned dal povolení. Vorošilov na zasedání GKO nebyl. Zasedání se brzy proměnilo v ostrou výměnu názorů mezi Stalinem a mnou. Veškerá naše práce byla podrobena ostré a nespravedlivé kritice, a mě Stalin obvinil z toho, že kvůli mně bude země bez kanónů (otázka: kdo falešně informoval Stalina o stavu věcí? - naše poznámka při citování). Bránil jsem pozice našeho kolektivu až do konce.
Atmosféru toho zasedání může kompletně charakterizovat jedna epizoda. Když jsem se opět pokoušel argumentovat Stalinovi a bránit správnost naší pozice, jeho pevné sebeovládání ho zradilo. Popadl židli a praštil s ní o zem. V jeho hlase bylo podráždění a hněv.
—Máte konstruktérskou nemoc, stále chcete vše měnit a měnit! - tvrdě se do mě pustil. - Pracujte tak, jako jste pracovali doteď!
Takového jsem Stalina nikdy neviděl – předtím ani potom.
GKO nařídil: náš závod bude vyrábět kanóny stejnou metodou jako dosud.
V těžké a naprosto beznadějné náladě jsem opustil Kreml. Neděsil mě můj osud, který mohl být tragický. Návrat ke starým nákresům a staré technologii nevyhnutelně hrozil nejen velkým poklesem produkce, ale i částečným přerušením výroby. Nyní by země skutečně zůstala bez kanónů!
Noc jsem strávil v protileteckém krytu komisariátu obrany.
Vyplnit příkaz Stalina znamenalo problémy. Ale jak nevyplnit příkaz samotného Stalina?!
Řešení jsem neviděl.
Ráno 5. ledna, ještě za úpné tmy, za mnou přišel důstojník a požádal mne, abych šel nahoru k telefonu. Nešel jsem – pokud mě chtějí zatknout, nechť si pro mě přijdou. Ovládla mě těžká apatie, už mi bylo všechno jedno. Neměl jsem žádné pochybnosti o tom, co mě čeká: můj spor se Stalinem měl – pokud člověk nevnikne do podstaty věci (zvýraznění naše, pozn.) – charakter výzvy a bylo lehké ho označit za sabotáž nebo záškodnictví.
Za chvíli přišel důstojník znovu.
— Chtějí vás k telefonu,- opakoval a dodal: - bude s vámi mluvit soudruh Stalin.
Skutečně volal Stalin. Řekl:
— Měl jste pravdu.
Polilo mě horko.
—To, co jste udělal, je těžké hned pochopit a skutečně ocenit. Pochopí vás vůbec v blízké budoucnosti? Vždyť to, co jste udělal, to je revoluce v technice. ÚV, GKO i já vysoko oceňujeme vaše úspěchy, - pokračoval Stalin. - Bez obav dokončete započaté dílo.
Co se odehrálo? V noci, po hrozném zasedání GKO, Stalin zjevně zavolal Vorošilovi a ten mu řekl o stavu věci, o všem, co viděl vlastníma očima. Ale k téhle verzi jsem dospěl až později, porovnáním faktů.» (http://victory.mil.ru/lib/books/memo/grabin/23.html).
Grabin není jediný, kdo uvádí fakta podobného druhu, kdy při posuzování věcí vyjadřovali krajně razantně svůj nesouhlas s názorem Stalina. Stávalo se i, že některým to v zápalu diskuse ujíždělo a začali div ne na Stalina sprostě řvát, a on je potom uklidňoval a přiznával jejich správnost v těch či oněch konkrétních otázkách – prázdné řeči nespojené s konkrétními záležitostmi však Stalin netrpěl.
A zvláště obracíme pozornost čtenáře na to, že Stalin se omluvil Grabinovi ne při dalším zasedání v Kremlu ohledně otázek dělostřelectva za nějakou dobu; Stalin pochopil, že se mýlil a sám ho vyhledal, aby se mu omluvil a uklidnil ho, pamatuje si na to, v jakém stavu opustil Kreml a kolik je obecně kolem něj šplhounů a patolízalů.
A nyní co tvrdí ve svém referátu Chruščov:
«Jednou po válce během setkání Stalina s členy Politbyro Anastas Mikojan řekl, že prý Chruščov měl tehdy pravdu, když telefonoval ohledně Charkovské operace, že ho tehdy měli podpořit. Bylo třeba vidět, jak se Stalin rozzuřil! Jak může někdo chtít aby on, Stalin, přiznal, že neměl pravdu?! Vždyť on je „génius“ a génius se nemůže mýlit. Všichni se mohou mýlit, a Stalin měl za to, že se nikdy nemýlí, že má vždycky pravdu. Nikdy a nikomu se nepřiznával k jakékoliv své byť nejmenší chybě, ačkoli dělal nemálo chyb jak v teoretických otázkách, tak ve své praktické činnosti.»
Se Stalinem bylo možné posuzovat i téma represí a jejich neodůvodněnosti, ale posuzovat ne z pozic abstraktního humanismu, ale konkrétně a ohledně podstaty. A.S.Jakovlev uvádí svůj rozhovor se Stalinem v červenci 1941:
«— Soudruhu Staline, už měsíc a půl je zatčen náš náměstek ministra ohledně motorů Balandin. Nevíme, za co sedí, ale nemůžeme si představit, že by byl nepřítelem. Potřebujeme ho v komisariátu, vedení ohledně motorů citelně zesláblo. Prosím vás zhodnotit tu záležitost.
— Ano, sedí už 40 dní a žádné doznání neudělal. Možná, že sedí neprávem, to je dost možné... i to se stává... - odpověděl Stalin.
Druhý den se nakrátko ostříhaný Balandin objevil ve svém kabinetu a pokračoval v práci, jako by se nic nestalo...
Za několik dní se Stalin zeptal:
— Tak co Balandin?
—Pracuje, soudruhu Staline, jako by se s ním nic nestalo.
— Ano, neprávem ho zavřeli...
Stalin zjevně uviděl v mých očích údiv – jak je možné zavírat nevinné lidi?! - a bez dalších otázek z mé strany řekl:
— Bohužel i to se stává. Schopný člověk, dobře pracuje, ostatní mu závidí a kují pikle. Pokud je to navíc smělý člověk, říká co si myslí, to vyvolává nespokojenost a přitahuje pozornost podezřívavých čekistů, kteří sami obor neznají, a ochotně se opírají o různé řeči a pomluvy... prevít Ježov! Padlý člověk. Voláš k němu na komisariát a řeknou: jel na ÚV. Voláš na ÚV a řeknou: odjel k sobě. Posíláš lidi k němu domů a ukazuje se, že leží zpitý k smrti na posteli. Spoustu neviných lidí zahubil. Za to jsme ho potom popravili.
Po takových slovech vznikal dojem, že bezzákonnost se tvoří za zády Stalina. Ale zároveň jiná fakta vyvolávala protichůdné myšlenky. Mohl snad Stalin nevědět o tom, co dělá Berija?» (А.С.Яковлев “Цель жизни” (записки авиаконструктора), Москва, «Политиздат», 1973)
Chruščov ve své referátu neuvedl ani jeden fakt podobný tomu, o čem informují Grabin a Jakovlev, ačkoliv nemohl nevědět, že takové události byly a že nebyly vyjímkou. Ale to bylo v rozporu s jím ohlašovaným oficiálním schématem „pravdivého“ chápání epochy: „Stalin byl mocichtivý maniak, a my všichni ostatní jsme nevinné oběti jeho maniakální podezřívavosti, nedůvěry a nekompetence.“
Ve výše uvedeném úryvku Grabina je fráze, kterou jsme označili aspekt, důležitý pro chápání osoby Stalina a vztahů okolí s ním: „můj spor se Stalinem měl – pokud člověk nevnikne do podstaty věci – charakter výzvy, a lehce ho bylo možné označit za sabotáž nebo záškodnictví.“ Na stejný aspekt, tentokrát v podání Stalina, ukazuje Jakovlev: „Schopný člověk, dobře pracuje, ostatní mu závidí a kují pikle. Pokud je to navíc smělý člověk, říká, co si myslí, to vyvolává nespokojenost a přitahuje pozornost podezřívavých čekistů, kteří sami obor neznají, a ochotně se opírají se o různé řeči a pomluvy...“
Proto vzniká otázka: „Mohl Stalin – sám osobně – prověřit všechny vyšetřovací spisy a oddělit z nich ty, v jejichž osnově ležely pomluvy nebo vyřizování účtů, nebo přílišná horlivost samotných „čekistů“, a ty, kde bylo skutečně odhaleno záškodnictví nebo jiná protistátní činnost?“ Odpověď je zřejmá: nemohl... A nikdo – ani Stalin, ani Kristus, ani kdokoliv jiný nemůže zaměnit svou osobou, jakkoli talentovanou, celý státní aparát a veškerý hospodářský aparát jakékoli země.
Informační báze KSB