17.11.2015

předchozí část

...Proto nyní, poté, co je konkrétně zodpovězena otázka přesnosti historické vědy, je možné přejít k prozkoumání textu samotného referátu, obraceje přitom pozornost především na to, co Chruščov zamlčuje.

4. Kult osobnosti a Stalin

Referát N.S. Chruščova začíná z předmluvy:

«Soudruzi! Ve Výroční zprávě Ústředního výboru strany 20. sjezdu, v řadě vystoupení delegátů sjezdu, a také i dříve na Plénech ÚV KSSS, se nemálo mluvilo o kultu osobnosti a jeho škodlivých následcích.

Po Stalinově smrti začal Ústřední výbor strany tvrdě a viditelně směřovat k objasnění nepřípustnosti duchu marxismu-leninismu vzdáleného vyzdvihování jedné osobnosti, její proměny na nějakého nadčlověka, disponujícího nadpřirozenými kvalitami, podobnými Bohu. Tento člověk jakoby vše ví, vše vidí, za všechny přemýšlí, všechno může udělat; ve svých skutcích je neomylný.

Taková představa o člověku a, mluvme konkrétně, o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let.

V tomto referátu se nestaví cíl dát všestranné hodnocení života a činnosti Stalina. A zásluhách Stalina bylo ještě za jeho života napsáno naprosto dostatečné množství knih, brožur, výzkumů. Společenská role Stalina v přípravě a provedení socialistické revoluce, občanské války, v boji za vybudování socializmu v naší zemi. To je všem dobře známo. Nyní je řeč o otázce, mající obrovský význam pro současnost a budoucnost strany – řeč je to tom, jak se postupně skládal kult osobnosti Stalina, který se na určité etapě proměnil ve zdroj celé řady velkých a velmi těžkých zvrácení stranických principů, stranické demokracie, revoluční zákonnosti.

V souvislosti s tím, že ne všichni si ještě představují, k čemu v praxi vede kult osobnosti, jaká obrovská škoda byla způsobena principům kolektivního vedení ve straně a soustředěním obrovské neohraničené moci v rukou jednoho člověka, Ústřední výbor strany považuje za nutné doložit 20. sjezdu komunistické strany Sovětského svazu materiály ohledně této otázky.»

Zdálo by se že vše je správně, s dobrými úmysly a aktuální, minimálně v době 20. sjezdu.

Otázka je jen v následujícím: A co když J.Stalin skutečně byl jedním z nemnohých manažerů v SSSR, který myslel za všechny a o všem, zatímco většina ostatních buďto myslet nechtěli nebo neuměli (stejně jako většina delegátů 20. sjezdu), nebo mysleli samostatně či mafiózně-korporativně z větší části o svých výhodách, a za všechny a o všem každý z nich přemýšlel jen v rámci svých služebních povinností a jen pod tlakem požadavků J.V.Stalina k podřízeným?

Prostí lidé, pracující mimo oblast státního-hospodářského řízení a lokálního řízení, neměli čas a sílu myslet na všechno a na všechny, navíc neměli dostatek informací, předvším v otázkách historie, ekonomiky, sociologie a psychologie.

Pokud to tak je, a tak tomu skutečně v době J.Stalina bylo (a je stále až do dneška), pak to ve společnosti vytvářelo objektivní osnovu pro to, aby si prostí lidé vážili Stalina především jako vedoucího (velitele, hospodáře, manažera...), který úspěšně řešil úkoly celospolečenské důležitosti, a teprve vládnoucí byrokratická mafie, předstíraje vážení si Stalina, vyráběla kult osobnosti Stalina a hřála se v auře toho kultu. Bez respektu mnoha prostých lidí ke Stalinovi by byl kult jeho osoby nemožný, podobně jako byl později objektivně nemožný kult osobnosti Chruščova, Brežněva, Gorbačova, které se také vládnoucí byrokracie a další leštiči klik snažili vyrobit přesně stejně, jak to dělali v době Stalina.

Přesto Chruščov ve své zprávě obešel mlčením objektivní předpoklady ke vzniku kultu osobnosti v SSSR a hned přešel k „objasnění“ subjektivního vztahu ke kultu osobnosti zakladatelů marxismu: K. Marxe a F.Engelse, - přiváděje odpovídající citáty z jejich prací, které těžko sám znal a věděl by kde je najít, ale referenti a loutkáři se zasnažili a odpovídající citáty dodali:

«V dopise německému politikovi Wilhelmovi Blosovi Marx prohlásil: „... kvůli averzi k jakémukoliv kultu osobnosti jsem během existence Internacionály nikdy nepřipouštěl ke zveřejnění mnohé apely, ve kterých se přiznávaly mé zásluhy a kterými mě bombardovali z různých stran, - dokonce jsem na ně ani neodpovídal, a četl jen zřídka.

První vstup Engelse do mé tajné společnosti komunistů proběhl pod podmínkou, že ze stanov bude vyhozeno vše, co podporuje pověrčivé uctívání autorit ...” (Соч. К.Маркса и Ф.Энгельса, т. XXVI, изд. 1-е, стр. 487 — 488).

O něco později Engels psal:

„I Marx, i já, všichni jsme byli proti jakýmkoliv veřejným demontracím ve vztahu ke konkrétním osobám, s výjimkou těch případů, kdy to mělo nějaký významný cíl. A nejvíce ze všeho jsme byli proti takovým demonstracím, které by se za našeho života nějak týkali nás.“ (Соч. К. Маркса и Ф. Энгельса, т. XXVIII, стр. 385).

Je známá obrovská skromnost génia revoluce Vladimíra Iljiče Lenina. Lenin vždy zdůrazňoval roli národa, jako tvůrce historie, vedoucí a organizační roli strany, jako živého samostatného organismu, roli Ústředního výboru.

Marxismus neodmítá roli lídrů dělnické třídy ve vedení revolučně-osvoboditelným hnutím. Přidávaje velký význam roli vůdců a organizátorů mas, Lenin spolu s tím nemilosrdně útočil na jakékoliv projevy kultu osobnosti, vedl nesmiřitelný boj proti marxismu cizím eserovských vzhledům „hrdiny“ a „davu“, proti pokusům postavit „hrdinu“ do opozice k „masám“. »

Po přečtení něčeho takového je možné dospět k názoru, že Stalin v otázce kultu osobnosti neměl vlastní názor, nebo se držel nějakých jiných pozic a na jejich základě cíleně budoval kult vlastní osoby.

Ve skutečnosti J.V.Stalin přímo a mnohokrát odsoudil pokusy mnohých hodnostářů a byrokratů oddělit se v roli nějaké nové sociální „elity“ a zjevně nechtěl být lídrem a zosobněním té „elity“. A pokud známe publikované texty samotného Stalina, pak poslední uvedený odstavec z referátu Chruščova si přímo říká o to, aby na něj navázal text samotného Stalina.

Uvedeme jeho dopis do „Dětizdatu“ (vydavatelství dětské literatury) při ÚV VLKSM z 16.2.1938:

«Jsem absolutně proti publikování „Povídek o dětství Stalina“. Knížka je plná faktologických nepřesností, překrucování, zveličování, nezaslouženého chválení. Autora zmátli pohádkáři, blábolisté (možná v dobré víře) a patolízalové. Je mi líto autora, ale fakt zůstává faktem.

Ale to není to hlavní. Hlavní je to, že knížka má tendenci zakořenit ve vědomí sovětských dětí (a lidí obecně) kult osobností, vůdců, neomylných hrdinů. To je nebezpečné, škodlivé. Teorie „hrdinů“ a „davu“ je antibolševická, eserovská teorie. Hrdinové dělají národ, pozvedávajího z masy(davu) na národ – říkají eserové. Národ dělá hrdiny – odpovídají eserům bolševici. Knížka lije vodu na mlýn eserům. Každá taková knížka bude lít vodu na mlýn eserům, bude škodit našemu společnému bolševickému dílu.

Radím knížku spálit.“ (И.В.Сталин, Сочинения, т. 14, март 1934 — 1940, Москва, издательство «Писатель», 1997 г., стр. 249, разрядка шрифта — И.В.Сталина).

Pro normálního člověka musí být z toho dopisu Stalina jednoznačně jasné, že kult osobnosti dělají ne idoly toho kultu, ale patolízalové, kteří si vybírají idoly nebo trpí licoměrností kvůli nějakým subjektivním okolnostem před výše stojícícmi osobami. A toto tvrzení není vědecký objev Stalina v oblasti psychologie a sociologie. To bylo známo odedávna ve všech kulturách.

Avšak delegátům 20. sjezdu v roce 1956 to jasné nebylo; nebylo to jasné ani celé antistalinistické „veřejnosti“ v následujících letech. To je idiotizmus a mravní rozklad nejvyššího stupně.

A pokud by Chruščov nebyl podlým, mohl by zahrnout do textu referátů i tento názor J.V.Stalina o škodlivosti kultu osobnosti „vůdců“ pro dílo budování socialismu a komunismu.

Ale v tom případě by se Chruščov musel v referátu věnovat i další problematice: Jak mohl vzniknout a rozkvétat kult osobnosti, navzdory jasně vyjádřenému přání samotné osobnosti – idolu kultu? - ale právě toto téma ničemové, kteří vypustili Chruščova s jeho referátem na sjezd, chtěli obejít mlčením.

Mohou existovat námitky, že uvedený dopis Stalina do „Dětizdatu“ přišel pozdě, protože se objevil až poté, co se kult zformoval; že o něm Chruščov nevěděl; že upomínání eserovské teorie „hrdinů“ a „mas“ v referátu Chruščova a i v dopise Stalina je souhra náhod, a ne svědectví toho, že autor referátu o tom dopise věděl a využil to při přípravě svého referátu.

Skutečně, za života Stalina vyšlo knižně 13 svazků jeho sebraných spisů, které obsahují práce do ledna 1934 včetně, a proto dopis do „Dětizdatu“ veřejnost neznala. Poslední svazek vyšel v roce 1951 a tím bylo vydávání přerušeno. A neexistují žádná svědectví, že to bylo z vůle Stalina, protože pro něj byly svazky Sebraných spisů téměř jedinou možností, jak své chápání historického procesu, perspektiv a dění obecně předložit v nezkreslené podobě veřejnosti. Stalin věděl, že se jeho život chýlí ke konci. Proto:

Zastavení vydávání sebraných spisů J.V.Stalina ještě za jeho života je dalším argumentem proti chruščovovské verzi o tom, že Stalin byl narcisistickým totálním diktátorem, který cíleně budoval kult své osoby.

Vydávání sebraných spisů J.V.Stalina bylo zastaveno za jeho života fakticky sabotáží vnitrostranické „antistalinistické“, a ve své podstatě antibolševistické mafie, během přípravy svazků, které měly následovat za 13. svazkem.

„V předmluvě k 1. svazku vydavatelé slibovali zahrnout do 14. svazku text let 1934-1940, zasvěcené boji za dokončení vybudování socialismu v SSSR, vytvoření nové Ústavy Sovětského svazu, boji za mír v situaci začátku 2. světové války“; 15. svazek měla tvořit „Historie Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Krátký kurs“; v 16. svazku měly být umístěny materiály z období Velké vlastenecké války.» (z předmluvy Richarda Kosolapova k výše citovanému 14. svazku sebraných spisů J.V.Stalina).

A po vraždě Stalina jeho „spolubojovníky“ nebylo vydávání sebraných spisů obnoveno, navzdory odpovídajícímu rozhodnutí ÚV KSSS o zvěčnění paměti J.V.Stalina, přijatému v březnu 1953. Dále, po 20. sjezdu bylo studium prací Stalina vyňato ze systému historicko-sociologického vzdělávání a stranické výuky, a samotné texty byly odstraněny z obecné dostupnosti knihoven, byly přemístěny do speciálních skladů, a nikdy už v SSSR vydány nebyly. Ale protože nenásledoval příkaz, aby občané odevzdali práce „tyrana“, které měli v osobním vlastnictví, v některých rodinách se zachovaly nedokončené sebrané spisy J.V.Stalina a jednotlivá vydání jeho prací a publikací v novinách. Díky tomu dnes máme možnost analyzovat podstatu 20. sjezdu.

Kontrastem k situaci s odkazem Stalina v SSSR je okolnost, že v polovině 60. let Hooverův institut válek, revolucí a míru (USA, Stanford, Kalifornie) publikoval svazky 14, 15, 16 sebraných spisů Stalina v originále. To znamená, že proběhl masivní únik informací z Institutu marxismu-leninismu při ÚV KSSS, který v sovětské době odpovídal za vydávání a dotisky prací vůdců světového komunistického hnutí. Únik mohl být neoficiálně povolen.

Vydání sebraných spisů Stalina v ruštině Hooverovým institutem znamená, že kurátoři USA akceptovali v osobě Stalina skutečného - vynikajícího – politika-komunistu. Potřebovali jeho práce pro to, aby mohli gramotně budovat svou globální antikomunistickou politiku; potřebovali je právě v ruském jazyce a ne v překladu do angličtiny proto, že během překladu překladatel nevědomky deformuje (uřezává) ten smysl, který přesahuje jeho vlastní chápání a nezapadá do jeho okruhu pojmů.

V souvislosti s tím bylo pro zjednodušení realizace globální antikomunistické politiky nutné, aby v SSSR stalinský ideový odkaz nebyl přístupný nikomu kromě těch, kde měl přístup do speciálních archivů.

To je opět na téma toho, že mluvit o 20. sjezdu a jeho vlivu na kvalitu budoucnosti všeho lidstva mimo kontext globální politiky – je intelektuální nedorozvinutost nebo idiotizmus, nebo záměrné klamání.

S tímto exkurzem do historie domácího a zahraničního knihtisku se vrátíme k referátu N.S.Chruščova na 20. sjezdu.

Pokud se podíváme z hlediska chronologie, pak:

• referát Chruščova uděluje hlavní pozornost událostem, které se odehrály od konce r.1934 – vražda Kirova, masové represe období „ježovštiny“, politické procesy let 1937-38, kdy Ježova na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí (analog dnešního ministra vnitra) nahradil Berija, Velká vlastenecká válka, „leningradský proces“ (Vozněsenský, Kuzněcov, Rodionov, Popkov a další dostali co zasloužili), „proces s lékaři“;

• a prakticky kompletně mlčí o tom, co se dělo do roku 1934 – čím se zabýval Jagoda na pozici lidového komisaře vnitřních záležitostí, čím se zabýval Trocký, Bucharin, Kameněv, Zinovjev a někteří další aktivisté revoluce, kteří zemřeli po r.1934. Mlčí také o boji s kosmopolitismem na konci 40. let.

Proto se podíváme na dobu, kdy „kult osobnosti Stalina“ ještě neexistoval.

Bylo 8.6.1926. Stalin byl Generálním sekretářem ÚV VKS(b)¹ teprve tři roky. Ještě neuběhlo ani dva a půl roku od okamžiku, kdy zemřel Lenin. Ve zemi běžel NEP². Ještě nezačalo projektování prvního pětiletého plánu, nezačala industrializace ani kolektivizace. Běží boj s všeobecnou negramotností. SSSR jako stát-superkoncern ještě defakto neexistuje.

A kult už je.

Kult už je. Avšak v té době to nebyl kult nějaké jedné osoby, ale množství kultů mnohých osob - „vůdců revoluce a hrdinů občanské války“: Lenina, Krupské, Trockého, Buděnného, Vorošilova, Frunze, Tuchačevského – to jsou kulty všesvazového rozsahu. Kulty lokálního rozsahu: Zinovjeva (lokální leningradský s ambicemi na všesvazovost); a kromě uvedených ještě množství lokálních kultů „hrdinů revoluce“ menšího významu. Některé kulty kulminovaly a vytrácely se (Trocký, Zinovjev); některé přežili své idoly (Lenin, Frunze); další „měly právo na existenci“ (Buděnný, Vorošilov, Tuchačevský).

Avšak kulty osobností ve velkém nevznikly v roce 1926, začaly vznikat během úspěchů revoluce let 1905-1907 a 1917 a občanské války. Samotné idoly se stavěly ke svým kultům různě: Lenin a Džerzinský podle dobových svědectví byli proti kultu svých osob a celkově se oddávali dílu, kterému sloužili. Trocký, Zinovjev, ačkoliv občas i něco dělali (otázka: co?), se podle dobových svědectví rádi chvástali, kult osobnosti jim byl příjemný.

* * *

Zde je třeba obrátit pozornost ještě na jednu okolnost. V důsledku vítězsví revoluce r. 1917 v Rusku skončilo období nadvlády ideologie idealistického ateismu a začalo nastolování nadvlády ideologie marxismu – materialistického ateismu. Ale přitom lidé ve své většině zůstali stejní, hlubiny jejich psychiky (což je hlubší úroveň než ideologie vyjádřená slovy) zůstaly beze změny.

Proto všechny naděje, které se dříve upínaly k Bohu, se v důsledku přechodu od idealistického ateismu k materialistickému ateismu staly „bezprizornými“. To vytvářelo automaticky realizované předpoklady k tomu, pozvednout hlavu státu do statusu „nadčlověka, disponujícího napřirozenými kvalitami, podobně bohu“ (slova z referátu Chruščova), pokud se v jím prováděné politice budou realizovat sny dostatečně širokých sociálních vrstech.

V politice, prováděné pod vedením Stalina, se naděje dostatečně širokých vrstev společnosti (mnohem širších, než věčně nespokojené skupinky inteligence) s železnou pravidelností realizovaly v životě, ačkoliv docházelo i k chybám, i ke zneužívání moci ze strany mnoha stranických, státních a hospodářských hodnostářů.

Kult osobnosti vůdce strany by v těch podmínkách byl nemožný jen v tom případě, pokud by společnost byla výrazně psychicky-mravně jiná nebo, pokud by politika klamala nejdůležitější naděje a sny dostatečně širokých vrstev lidí (což se dělo později, v době Chruščova, Brežněva, Gorbačova, Jelcina), v důsledku čehož oni ve zrazení svých nadějí obviňovali vůdce. Kvůli realizace v životě nejdůležitějších snů a nadějí jsou lidé schopni přetrpět a odpustit mnohé, ale když to nejdůležitější není, pak neodpouští ani drobnosti.

*             *

*

-pokračování-