14.2.2016
První sekretáři ihned namítli, že se do „stalinského parlamentu“ dostanou hlavně kněží. Skutečně, tehdy byla polovina národa věřící.
— A co by Stalin dělal, pokud by se Nejvyšší Sovět skládal z poloviny z církevníků?
—Nemyslím, že by národ tím, že by vybral ty kterým důvěřuje, ohrozil stabilitu. Spíš by pomohl vládě upevnit pozice. Zato Stalin předvídal, že drtivá většina prvních sekretářů, kandidujících do Nejvyššího sovětu, se tam na tajných volbách nedostanou. Národ jim nepromine přešlapy v kolektivizaci a industrializaci, zneužití moci. Je jasné že všichni, komu by občané odmítli dát důvěry ve volbách do Nejvyššího Sovětu, by museli opustit své posty. Právě takto, mírně a bez krve, se Stalin chtěl zbavit stranických velmožů, upevnit Sovětskou moc – včetně své, to se rozumí.
— Nechápal, že si zahrává s ohněm?
—Chápal, ale doufal, že protivníka přehraje.
— Jakým způsobem?
— Apelováním k národu. Vždyť Stalin si uvědomoval, že právě v něm národ vidí toho, kdo je schopný zkrotit partokracii... Soudní proces nad Zinovjevem a Kameněvem v srpnu 1936 se stal poslední tečkou v boji s trockistsko-zinovjevskou opozicí: ten úder už nerozchodila. Ale, paradoxně, vyhozená dveřmi se vrátila oknem, pravda už ve formě mýtu. Čím realnější a bližší se stávala perspektiva toho, že země začne žít podle nové ústavy, tím hlasitěji první tajemníci křičeli o existenci širokých trockistických spiknutí ve svých oblastech, které prý mohou ohrozit volby do Nejvyššího Sovětu. Dokonce ze stenogramů je vidět: i Stalin, i Ždanov, i Molotov vytrvale hovořili o nutnosti transformace systému řízení, přípravy voleb ve stranických organizacích, podtrhujíce, že dodnes se tam skutečné volby nekonaly, byla jen kooptace. Odpověď jim byla – povol represe! Stalin jim už otevřeně říkal: pokud je nějaký soudruh členem ÚV, myslí si že ví vše, pokud je lidovým komisařem, také je přesvědčen že ví vše. Ale tak to nepůjde, soudruzi, my všichni jsme dlužní se změnit. A dokonce jde na zjevnou lest, obraceje se k prvním tajemníkům: zajistěte si dva dobré zástupce a sami přijeďte do Moskvy na přeučení. Ale ti jsou kovaní, uvědomují si: to je jeden z legálních způsobů odstranit člověka z postu.
—Podivné, to vše probíhalo už po schválení nové ústavy, kterou 5. prosince 1936 přijal Všesvazový sjezd Sovětů a jejíž demokratickou podstatu ocenil celý svět. A už za dva měsíce vypukl boj s novou silou. O co šlo, přijali „špatnou ústavu“?
— Ale ne, ústavu přijali správnou. Dokonce kapitolu 11, „Volební systém“, kterou psal Stalin osobně a za níž měl největší obavy, schválili beze změn. Poslední, co schválili delegáti sjezdu, bylo „právo společenských organizací vyzdvihovat kandidáty“. Krátce, bylo to velmi podstatné vítězství a zároveň i drtivá porážka skupiny Stalina.
— V čem spočívalo vítěství?
— V ústavě bylo celkem 146 článků. Poprvé a naposled se o straně mluví v článku 126 jako o „jádru společenských organizací“...
— To znamená žádná „vedoucí role strany“?
—Takový obrat se objevil teprve v brežněvské ústavě roku 1977, v nové, „suslovské“ inkarnaci trockizmu.
— Pak v čem skupina Stalina utrpěla porážku?
— Stalin chtěl provést volby do Nejvyššího Sovětu do konce roku 1936, kdy by vypršel termín stávajícím delegátům VII. Sjezdu. To by zajistilo plynulý přechod od starého k novému systému moci. Ale... sjezd odložil volby na neurčito a navíc dal Centrálnímu výkonnému výboru právo určit datum voleb. Dva roky těžkých bojů byly ztraceny: vše se muselo dělat znova. V tom je celé drama roku 1937: pro zavedení nového, reformovaného modelu moci, zbývalo jen potvrdit její volební zákon, - ale země se ještě nevyrvala z objetí starého politického systému. Vepředu bylo červnové Plénum, tam se utkají na život a na smrt.“ (“Komsomolská pravda“, 13.11.2002)
Záležitost „Klubko“
— Juriji Nikolajeviči, nezdá se vám, že mezi březnem a červnem se se Stalinem odehrála nějaká podstatná metamorfóza? Ještě nezaschl inkoust nové Ústavy a už byla hrubým způsobem narušena: v dubnu 1937 byly při Sovnarkomu (rada ministrů) SSSR vytvořeny hned 3 neústavní instituce moci. Komise pro řešení otázek tajného charakteru, ještě nějaká „hospodářská“ komise a Komise obrany SSSR místo zrušené Rady pro práci a obranu. Ve všech třech byly tytéž jména: Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov, občas prostřídané ještě dvěma třemi: Mikojan, Čubar. Podstate je v tom, že odmítajíce stranu, stalinská skupina právě přes stranu uzurpovala moc. Souhlasíte?
— Jistě. Boj vstoupil do posledního stádia, a to, co se dělo v dubnu, je podle všech klasických definic palácový převrat. „Centristická skupina“ si velmi dobře uvědomovala, že pokud přenechá iniciativu, nejbližší Plénum ÚV ji může jednoduše smést. Když si upevnila pozice v centrálních orgánech strany a státu, spustila čistku veškerého vyššího aparátu strany. Ale bylo by chybou myslet si, že v „širokém vedení“ měli stalinisté jen nepřátele. Mimochodem, být stalinistou znamenalo v té době být stoupencem „nového kursu“, a jen v prostředí vyšší partokracie to slovo mělo negativní odstín. Chci se zastavit ještě na jedné věci, tady možná spadnete pod stůl. Kdysi jsem také já naprosto nečekal, že prokurátor SSSR Andrej Vyšínský byl člověk liberálních názorů.
— Už i Vyšínský byl liberál?! Není pro takové lidi slovo „stalinista“ nadávkou?
— Přečtěte si protokoly politbyra těch let, tam je čemu divit se. V roce 1935, jen co se stal prokurátorem, Vyšínský požadoval kontrolu rozhodnutí o deportaci tzv. „sociálně cizích elementů“ z Leningradu. Po vraždě Kirova NKVD „očistilo“ město od bývalých dvořanů, senátorů, generálů, inteligence – téměř 12 tisíc lidí bylo zbaveno politických a občanských práv, mnozí byli odsouzeni podle vymyšlených obvinění. Politbyro, kde tón udávala „pětka“ ( Stalin, Molotov, Vorošilov, Kaganovič, Ježov), protest prokurátora podpořilo. Většina „sociálně cizích elementů“ se mohlo vrátit do Leningradu, zastavili soudní stíhání a zrušili rozsudky, obnovili volební práva, dali nevyplacené penze. Rok 1936: Vyšínský se snaží o zrušení rozsudků podle zákona ze 7.8.1932 – tzv. „zákona o třech koloskách“, kvůli kterému utrpělo téměř milion rolníků! Kvůli naprosto malichernému rozkrádání socialistického vlastnictví. Nyní se mohl tento milion rolníků také účasnit voleb do Nejvyššího sovětu. Rok 1937: prokurátor SSSR trval na přehodnocení řízení s inženýry a techniky uhelného odvětví a požadoval rehabilitaci těch, kdo figuroval v „procesu Prompartie“ (proces r. 1930 ohledně sabotáže v průmyslu). Prvním i druhým vrátil ocenění, hodnosti a samozřejmě právo volit a být volen. Jak může seriózní historik, když čte toto všechno, nepřijít k naprosto jednoznačnému závěru, že epoše represí předcházela epocha liberalizace, byť vynucená, ospravedlněná bojem o moc? A pak si položit přesnou otázku: co neumožnilo pokračování toho kursu, jaká katastrofa ho zmařila?
—Pochopil jsem správně vaši koncepci: aby zabezpečil triumf začaté politické reformy, Stalin se rozhodl stát „na den diktátorem“?
— Zda měli Stalin podobný záměr je možné jen hádat. Už šedesát let historici sní o tom, aby se mohli k dostat k jedněm dokumentům, schovaným v archivech FSB, protože v nich je klíč k chápání toho, co proběhlo mezi březnem a červnem 1937. Ale dostat se k nim je nemožné.
— Kauza „Klubko“?
— Odkud to víte?
— Z vaší knihy „Tajemství Kremlu“, z vašich článků. Ale odkud jste se dozvěděl vy, že existuje takové archivní tajemství?
— Naše zvláštní služby rády periodicky uspořádávají „show“ s odtajněním materiálů, aby se zdálo, že před širokou veřejností nemají žádná tajemství. Vypustí archivní dokumenty malinkým nákladem, a potom říkají: vidíte, my jsme nejen odtajnili, ale i publikovali! Tak před několika lety v Kazani vyšel sborník „Henrich Grigorijevič Jagoda. Dokumenty a materiály.“ Náklad tři sta kusů. Musel jsem použít všechny známosti, abych se k jednomu exempláři dostal. A většina historiků ani tak dodnes neví, že precedens odtajnění „Klubka“ přeci jen začal. Ve sborníku jsou uvedeny protokoly výslechů Jagody, který, jsa hlavním čekistou, „prospal“ spiknutí proti skupině Stalina. Podařilo se najít i výslechy některých hlavních účastníků spiknutí, konkrétně velitele Kremlu, Petersona. Byl zadržen v Kyjevě v roce 1937 a tím začala vlna zatčení v armádě. Hodně jmen, účastnících se spiknutí, Stalinem doslova otřásly, ale hlavně dva, Jenukidze a Tuchačevský.
—Juriji Nikolajeviči, není to spiknutí mýtem? Možná proto jsou ty dokumenty v archivech nedostupné?
—Spíše je zde druhá příčina. Peterson, který odpovídal za ochranu vyšších osob státu, znal všechny místa Kremlu, znal, kde se obvykle setkávala vedoucí „pětka“. Ve své výpovědi říká, že na zatčení „pětky“ by mu stačilo 5-10 lidí.
— Kdy reálně vzniklo to spiknutí „Klubko“?
— V letech 1934-35. Bylo to reakcí na „nový kurs“ Stalina, který začal se vstupem do Ligy národů a získal pokračování v nové Ústavě. Z mého pohledu je nutné si uvědomit následující. Byla to opozice nového typu, nemající nic společného se starou, „ideovou“: v ní se poprvé spojili ortodoxní komunisté, „aparátčíci“ a vojáci. Zde začíná čistě detektivní román, který my, historici, musíme domýšlet za hlavní postavy.“ (Komsomolská pravda, 14.11.2002).
„— A přeci jen, co známe naprosto věrohodně?
— Že 2. června 1937 Stalin přijel na rozšířené zasedání Vojenské rady při ministru obrany SSSR. Po vystoupení Vorošilova, který informoval o zatčení Tuchačevského, Putny, Korka, Jakira, Uboreviče a dalších velitelů-učastníků spiknutí, vystoupil i Stalin. Není žádných pochyb o tom, že „kremlovské spiknutí“, které bylo odhaleno před Plénem roku 1937, bylo pro Stalina silným úderem. Přišel o oporu v armádě a nyní v dalším boji se stranickými dogmatiky mohl spoléhat jen na NKVD.
— Vysvětlete mi jednu záhadu: Stalin se už v roce 1935 dozvěděl, že proti němu vzniká stranicko-vojenské spiknutí, ale teprve v květnu 1937 nasměroval na spiklence svůj hněv. Téměř dva a půl roku čekal na okamžik potrestání!
— Stalin rozděloval účastníky spiknutí, a přesněji, své možné protivníky. A dělal to administrativními cestami: jmenoval je na různá místa a závazně pod kontrolu NKVD. Rozděloval je, aby měli ztížené kontakty, aby zlomil jejich hru. A pokud by se „klubko“ rozvázalo samo o sobě, možná by na tom i všechno skončilo, ale ono se bohužel nerozvázalo, a Stalin to věděl. Když přišel čas hlavní bitvy, udeřil jako první.
—Takže to byl preventivní úder z jeho strany?
— Ano, a ne jeden. Druhý preventivní úder byl zasazen partokracii. Smysl podniknuté čistky byl naprosto jasný: shazoval se balast, Stalin dával pochopit, že reálná moc je jeho v rukou a ty, kdo se budou protivit novému volebnímu zákonu, může postihnout stejný osud. Krátce, tón byl zadán. A v ten okamžik Stalinský tým udělal z mého pohledu podstatnou chybu.
— Tím, že vyvolal hněv na sebe?
— Řekl bych to jinak: tím, že přinutil partokracii semknout se.
— V seznamech cílů ostrakizace byli i první tajemníci?
— Čtyři lidé: Razumov, Šeboldajev, Lavrentěv a Rumjancev, kteří reprezentovali Východosibiřský krajský výbor, Kurský, Krymský a Západní (Smolensko-Brjanský) oblastní výbory strany. To byly nejviditelnější figury mezi 28 osobami, které upadly v nemilost. Avšak jaká vina je jim inkriminována řečeno nebylo, prý se v tom zorientuje NKVD. V samotné amorfnosti, abstraktnosti obvinění, které mohlo být adresováno libovolnému účastníku pléna, byl i cíl toho preventivního úderu pro případ, že by se vyšší stranický aparát pokusil zablokovat přijetí volebního zákona.
— A jak aparát vydržel ten úder?
— Jak se říká, mlčky. Nikdo nezadal jedinou otázku, všichni prohlasovali „ano“. Ale 28. června, v den otevření Pléna, do Moskvy dorazili ještě zdaleka ne všichni členové ÚV: přijížděli vlaky. Zdálo se že lze slavit vítězství. Ale euforie, která ukolébala bdělost týmu Stalina, trvala jen jeden den, 28. června. V ten den v kuloárech Pléna proběhla dohoda mezi prvními tajemníky, podařilo se jim promyslet, jak odpoví na generální linii Politbyra.
Byla 29. června, Plénum už končilo, když od prvního tajemníka Novosibiřského výboru strany R.I.Ejche přišla na Politbyro zápiska, ve které se obracel na Politbyro s prosbou dočasně mu udělit mimořádnou moc na jeho území. V Novosibiřské oblasti, psal on, byla odhalena mocná, rozsahem ohromná antisovětská kontrarevoluční organizace, kterou se orgánům NKVD nedaří zlikvidovat. Bylo nutné vytvořit „trojku“ v následujícím obsazení: první tajemník krajského výboru strany, oblastní prokurátor a vedoucí oblastního oddělení NKVD, s právem přijímat operativní rozhodnutí o deportaci antisovětských elementů a vynášení rozsudků smrti. To znamená fakticky vojenský polní soud: bez obhájců, bez svědků, s právem okamžitého vykonání rozsudku. Prosba Ejche byla obhajována tím, že při přítomnosti tak silné antisovětské agentury by volby do Nejvyššího sovětu mohly přinést nežádaný politický výsledek.
Informační báze KSB