20.1.2016
V důsledku systematické činnosti třech uvedených faktorů právě stalinské represe byly ve své většině opodstatněné. Ale problém společnosti v SSSR byl v tom, že kromě stalinských byly ještě i represe, organizované zednářsko-marxistickými kruhy, a represe, organizované bezideovou byrokracií jako takovou jednoduše z hlouposti a přání dokázat svou užitečnost před „pánem“.
Jeden z prvních problémů, se kterým se setkal marxisticko-zednářský režim v Rusku a v SSSR byla lavina takové byrokracie, jaká by v epoše carismu byla nemyslitelná. Z jedné strany vůdcové typu L.D.“Trockého“ jí vytvářeli sami tím, že si nepřáli vnikat do podstaty věcí které začali řídit, buď z nedostatku soudnosti nebo vzdělání, nebo z pocitu nadřazenosti a projevení otrokářských sklonů, pramenících z jejich rodného judaismu.
Pozice generálního tajemníka ÚV, v té době, když ji obsadil J.V.Stalin, byla v mnohém technickou pozicí, jejíž účel byl připravovat zasedání Politbyra ÚV, tj. porady „vůdců“, dokumentovat jejich průběh a přijímaná rozhodnutí. Z pamětí B.Bažanova je možné pochopit, že ve 20. letech, zatímco se na Politbyro „vůdcové“ radili o problémech velké politiky, se J.V.Stalin zabýval důležitější činností: seznamoval se s lidmi a na základě osobního kontaktu, využívaje pozici generálního tajemníka, formoval aparát státní a stranické moci, tj. vybíral konkrétní lidi a podporoval jejich posun na ty či ony konkrétní pozice. Podle všeho to dělal dobře, protože profesionalismus aparátu v otázkách řízení stoupal. Proto J.V.Stalin na pozici generálního tajemníka „vůdcům“ vyhovoval, kromě toho i tím, že je zbavoval nutnosti vnikat v podstatu věci množství „malých“ záležitostí (z jejich pohledu).
V důsledku několika let takové práce se stal aparát – po státní i stranické linii – na celém území SSSR v mnohém podřízen J.V.Stalinovi osobně, minimálně neformálně na základě osobních vztahů. Potom vyšlo najevo, že aparát, jsa faktorem stále přítomným, začal vykazovat rozhodující vliv na život stranických organizací na místech a konkrétně i na to, jaké delegáty místní stranické organizace posílají na sjezdy strany. Tak se vnitrostranická demokracie na konci 20. let ocitla říditelnou ze strany aparátu, a ne vycházející zespodu ze stranické základny. Ve skutečnosti o to „vůdci“ „ideových“ marxistů, zasvěcení do nějakého esoterismu, od začátku i usilovali, ale vznikl jim problém. Problém spočíval v tom, že J.V.Stalin, který ve svých rukou soustředil otěže řízení aparátem, se ukázal nemanipulovatelným ze strany „vůdců“ - L.D.“Trockého“, G.E.“Zinovjeva“, L.B.“Kameněva“ a k nim přimykajícího N.I.Bucharina, jak to oni plánovali při jmenování té „průměrnosti“ do pozice generálního tajemníka ÚV.
Ve výsledku toho, že „vůdci“ z řad „ideových“ marxistů si toho včas nevšimli, časem začali systematicky trpět porážky na sjezdech a plénech ÚV, ačkoliv ve spodních stranických organizacích měli stále dost stoupenců z řad podobných „ideových“ marxistů jako oni sami – nastudovaných a vzdělaných inteligentů a polointeligentů, za nimiž by za jiných podmínek mohli jít méně vzdělaní a nastudovaní členové. Takto začala z rukou „vůdců“ vyklouzávat veřejná moc. To samo o sobě už bylo zločinem marxistů-zednářů před výše postavenými kurátory zednářsko-marxistického projektu. Kromě toho, výherní oblast politiky, - vybudování socialismu v jedné samostatně vzaté zemi, - zabezpečující v té době podporu zahraničního zednářstva v jeho marxistické větvi, se také ocitla pevně obsazena J.V.Stalinem a stalinisty.
Při tom J.V.Stalin v tom časovém úseku marxismus nekritizoval, program budování marxistického jakoby socialismu, zveřejněný „Trockým“ už v roce 1907, se realizoval, a rozvoj kultury a ekonomiky SSSR pod celkovým vedením J.V.Stalina, ačkoliv i bez výzev k revolučnímu boji, přesto mlčky podrozumíval, že je to nezbytné pro zabezpečení rozhodného vítězství světové marxistické jakoby socialistické revoluce v revoluční situaci, která teprve čekala na vytvoření. Zatím bylo třeba vedle rozvoje kultury a ekonomiky SSSR ještě vytvářet jeho přitažlivý „imidž“.
Osobní ambice nedovolili L.D.“Trockému“, G.E.“Zinovjevovi“, L.B.“Kameněvovi“ šlápnou na hrdlo svým vlastním stranám a stát se věrnými spojenci „toho neotesaného hrubiána-rychlokvašky“ z Kavkazu. To se týká i jejich stoupenců jak ve straně, tak i bezpartijních.
Tj. „ideoví“ marxisté bez dělení na „esoteristy“ a „exoteristy“ udělali mnoho politických chyb: včas nevycítili změnu globálního politického scénáře a nepřeorientovali se na nový, zůstali otroky předchozího scénáře světové marxistické revoluce; nevšimli si jak veřejná moc přetekla z jejich rukou do jiných rukou; neodešli dobrovolně z veřejné politiky. Pokud by odešli z politiky, možná by se dožili váženého stáří jako „vůdci revoluce a spolubojovníci velikého Lenina, kteří, když udělali své dílo, ustoupili cestu mladému pokolení budovatelů komunismu“. Avšak jejich mocenské ambice jim nedovolili klidně odejít od záležitostí a stát se váženými veterány, jak to v mnohých případech dovoluje zednářský systém; místo toho lezli na rožeň, tím že spustili takzvaný „ilegální boj“ - ve své podstatě neformální zednářskou činnost – proti J.V.Stalinovi a stalincům za obnovení své moci ve straně a státu, obviňujíc Stalina z deformace marxismu, narušení norem vnitrostranické demokracie a byrokratizace strany a Sovětské moci. Jejich antistalinistická činnost přivedla je samé a mnoho jejich stoupenců ke smrti.
Říct, že J.V.Stalin vytvořil byrokracii a cíleně ji podporoval, jsa sám kontrarevolucionářem a byrokratem, jak to dělají marxisté-trockisté a abstraktní humanisté, by bylo také nesprávné.
Skutečně, byrokracie epochy socialistického budování, která ve stranickém a státním aparátu zaměnila byrokracii epochy revoluce a občanské války, se v procesu „rotace kádrů“, vedeném J.V.Stalinem z pozice generálního tajemníka ÚV, ukázala pro „ideové“ marxisty („esoteriky“ i „exoteriky“) protivníkem, se kterým si nebyli schopni poradit: nejprve je vytlačovala a potlačovala, a poté nemilosrdně likvidovala jako aspiranty na moc.
Příčiny té porážky a smrti množství „ideových“ marxistů jsou:
• z jedné strany, v kompletní bezprincipnosti a bezideovosti byrokratů, jako systémotvorného principu vzniku a reprodukce byrokracie;
• a z druhé strany, v „elitarismu“ samotných „vůdců“ „ideových“ marxistů, kteří si nepřáli vnikat v podstatu množství „malých“ záležitostí, a v nepoužitelnosti marxismu jako takového v otázkách řízení, díky čemuž na jeho základě není možné vytvořit sociální základnu řídícího korpusu, který nebude byrokratický.
Druhý bod je třeba trochu vysvětlit. Když děti rostou, sní a fantazírují o své budoucnosti, málokdo z nich si přeje stát se úředníkem. Nejvýraznější dětské sny většiny dětí jsou ve své podstatě o tom, jak se realizovat v profesi tvůrce nebo obránce tvoření. V normálně žijící společnosti děti v jejich většině chtějí být malíři, umělci, vědci, budovateli, piloty, řidiči, vojáky, mašinfíry a jen menšina prohlašuje, že chtějí být bandity nebo vládci, aby mohli přepychově žít a nic nedělat. V době dospívání (minimálně ve 20. století a v naší době) se objevuje poměrně široká skupina dětí, u kterých dospělí už byli schopni uhasit dětské sny a oni si už nic nepřejí a nevědí, co si přát; buď už se naladili na život podle principu „cokoliv by nedělat, jen nepracovat“, tj. život mimo bezprostřední tvorby. Jeden ze stimulů, podporujících je k tomu ve společnosti, je nemožnost normální prací získat slušnou existenci, tj. své rodině zajistit kvalitu života, jak ve smyslu volného času, nutného pro plnocenný odpočinek a uspokojení tzv. „duchovních potřeb“, tak i ve smyslu tzv. „materiálních potřeb“.
Pro ty, kdo už se naladil na princip „cokoliv dělat, jen nepracovat“, se v závislosti na dalších okolnostech jejich psychiky a situace otvírají tři životní cesty:
• do lumpenu, - odpadu společnosti, produkovaného všemi společenskými vrstvami, všemi třídami;
• do kriminální sféry;
• do vedoucích pozic, kde se při takovém vztahu k dílu, v podmínkách civilizovanosti a rozvinutých institutů státnosti a byznysu, nevyhnutelně stávají byrokraty.
Společenské zřízení Ruské říše bylo takové, že lumpenu ona produkovala v nadbytku, včetně lumpen-inteligence nejrůznějšího původu – od nižších vrstev až do vyšší aristokracie.
Internacistický zednářsko-marxistický režim tím, že zlikvidoval nebo vyhnal za hranice předchozí vzdělané skupiny obyvatel, vytvořil mnoho prostoru v oblasti státního řízení politiky, a díky znárodnění drtivé většiny výrobních prostředků, i ve sféře hospodářského řízení. Zaplnit ten prostor lidmi, znajícími příslušné oblasti, bylo nemožné jednoduše z důvodu fyzického nedostatku potřebného množství lidí. A bylo nemožné je připravit rychle, včetně díky neadekvátnosti filosofie marxismu v otázkách řízení.
V podmínkách, kde 85% obyvatel neumělo číst a psát, člověk, který uměl číst a psát víceméně gramotně a čitelně, mohl, pokud si přál a dovoloval mu to třídní původ nebo osobní vztahy s představiteli moci, zaujmout pokud ne libovolnou, pak mnohé pozice.
Ale i to ještě nestačí k chápání té epochy. Kultura Ruska během mnohých století kultivovala a podporovala psychologii servilnosti, jakkoliv by proti tomu namítali ti patrioté, kteří idealizují carskou minulost. To psychologické, v mnohém neuvědomované dědictví minulosti, určovalo algoritmiku nevědomých úrovní psychiky pokud ne milionů, pak stovek tisíc lidí. Ono nezmizelo hned pod vlivem sloganů socialismu typu „člověk je člověku přítel, bratr a druh“, protože změna organizace psychiky jedince vyžaduje od samého jedince vědomou práci nad sebou, a to není zdaleka jednoduché a vyžaduje čas a síly.
Díky uvedeným okolnostem byrokracie v SSSR po porevoluční době nevzniknout jednoduše nemohla. A ona vznikla, ale dokud byla podřízena „ideovým“ marxistům a „vůdcům“-zednářům, nebyla nepřítelem „vůdců“, a kritika byrokracie z jejich strany měla z větší části deklarativní charakter a sloužila jako systémový prostředek zastrašování byrokratů, aby si ti pamatovali, komu slouží.
Ale když moc nad byrokracií začala přecházet k bolševikům (jich – zvláště gramotných a vzdělaných bylo málo) „ideoví“ marxisté a jejich „vůdci“-zednáři se stali bojovníci s byrokracií, a v její osobě – se sílícím bolševismem.
Co se týká byrokracie, ona není svou podstatou subjekt politiky, jen sluha nositelů politické vůle. Proto epocha, jejíž začátek položilo odstranění „vůdců“ „ideových“ marxistů z veřejné politiky, se stala pro byrokracii noční můrou, který skončil ve své podstatě teprve hysterickým dokladem N.S.Chruščova na 20. sjezdu.
Příčina té hysteriky byla v tom, že bolševici a „ideoví“ marxisté tlačili na byrokracii ze dvou stran. Přičemž každá strana vykazovala tlak ve svých, navzájem se vylučujících cílech a při tom používali jeden a tentýž marxistický lexikon, a byrokracie nemohla pochopit, kdo je kdo, komu se je třeba podřizovat a čí rozhodnutí je třeba sabotovat; a za neposlušnost ji nemilosrdně bili i bolševici, i „ideoví“ marxisté.
A při chápání tohoto charakteru moci v SSSR se historie 30. let vyrýsuje ve zcela jiném světle, než ji zobrazil ve svém dokladu N.S.Chruščov: údajně tyran J.V.Stalin likviduje údajně zapálené bojovníky za národní štěstí a spoustu jiných lidí, kvůli udržení údajně jeho osobní diktatury.
Proces globalizace ve druhé polovině 20. století přivedl k tomu, že v historické vědě vznikl nový směr, takzvaní „noví historici“, jejichž podstata činnosti spočívá v tom, že se pokoušejí vyjasnit, co stojí za spory různých historických škol, vyjadřujících ty či ony čistě nacionalistické nebo úzce zájmové úhly pohledu. Jeden z nich, D.A.Getty se zabýval revizí panujících představ o historii SSSR a USA a jejich konfrontace během 20. století. Byl připuštěn k práci v ruských archivech. V roce 2002 „komsomolská pravda“ publikovala během 1,5 měsíce sérii jeho článků, zasvěcenou tomu, co D.A.Getty „nakopal“ v ruských archivech na téma temných míst v historii SSSR. Uvedeme některé úryvky z té série článků (poznámky jsou naše):
„Při seznamování s prvozdroji stalinské doby udělal objev, který vedl k této publikaci. D.A.Getty na celý svět prohlásil, že zlověstnému roku 37 předcházela zhruba tříletá doba liberálních stalinských reforem, a že právě neúspěch těchto reforem vedl k represím roku 37, které byly nespravedlivě nazvány „stalinskými“. (…)
- Ano, Getty skutečně udělal objev, - říká vedoucí vědecký pracovník Institutu ruské historie Akademie Věd Jurij Žukov, - ale protože to téma pro něj bylo jen doprovodné, jen ho zafixoval pro vědu.
A Jurij Nikolajevič nám ukázal dokument, který sám našel v archivech.
Je to modelový volební lístek pro volby do Nejvyššího Sovětu SSSR. V konečné variantě, kterou lístek získal k volbám 12. prosince 1937, na něm zůstal jen jeden, bezalternativní, jak bychom řekli dnes, kandidát od strany nebo komsomolu. Ale až do června 1937 všichni předpokládali, že volby budou na alternativní osnově, to znamená vedle kandidáta od stranického aparátu, pracující nějakého závodu by mohli navrhnout i svého kandidáta, a kolchozníci ještě dalšího – svého. Ale prošel by jen jeden z trojice, a na modelovém lístku je to tak napsáno: nechat JEDNOHO kandidáta – ostatní přeškrtnout.
Ale co kdyby voliči 37 roku najednou vyškrtli právě představitele vládnoucí strany v zemi, kde je jen jedna strana? Pokud by z urn vytáhli miliony takových lístků, nastal by zlom: strana by zůstala bez moci! Ale možná že to byl jen stalinský populismus? Jurij Žukov namítl:
— Stalin chtěl něco jiného: kompletně odstranit stranu od moci. Proto napřed naplánoval novou Ústavu, a potom na jejím základě alternativní volby. Podle stalinského projektu, právo navrhovat své kandidáty by se vedle stranického aparátu dostalo prakticky všem společenským organizacím: odborům, družstvům, mládežnickým organizacím, kulturním společnostem, dokonce náboženským občinám. Ale tento boj Stalin prohrál a to tak, že nejen jeho kariéra, ale i jeho život se ocitl v nebezpečí.“ (“Komsomolská pravda“, 5.11.2002)
„Nový kurs“ a hon na čarodějnice
— V čích rukou tehdy byly hlavní otěže moci, u Centrálního výkonného výboru nebo Politbyro?
— Jednoznačně nejde odpovědět, ty dva orgány se proplétaly. Všuho všudy se odehrálo sedm sjezdů Sovětů plus osmý, mimořádný. V době mezi sjezdy byl přizván k činnosti Centrální výkonný výbor, něco jako parlament, kam patřilo 300 lidí. Ale ten se skoro nikdy nescházel v plném počtu, stále fungovalo jen jím vybrané Prezídium.
— Těch 300 lidí bylo alespoň osvobozeno od původní práce?
— Samozřejmě že ne. Představovali jak úzké, tak široké vedení země. Co se týká Prezídia CVV, do něj patřili jen členové Politbyro a Rady lidových komisařů. Unikátní paradox sovětského systému řízení té doby spočíval také v tom, že jeho srostlé větve, a v podstatě jednu celkovou větev moci od začátku do konce obsadil stranický aparát. To vše se Stalin rozhodl rozebrat pomocí nové Ústavy. Zaprvé, oddělit v sovětských orgánech výkonnou moc od zákonodárné, a oddělit je od soudní, která se přímo podřizovala lidovému komisaři (ministru) justice Krylenkovi. Za druhé, oddělit stranu od mocenských struktur a celkově jí zakázat vměšovat se do práce sovětských orgánů. Měly na ní zůstat jen dva úkoly: agitace a propaganda a účast v přípravě kádrů. Hrubě řečeno, strana měla v životě země zaujmout stejné místo, jako například katolická církev v životě Irska: může ovlivňovat život státu, ale jen morálně, skrz své stoupence. Reforma, kterou vymyslel Stalin, byla určena ke konsolidaci naší společnosti před téměř nevyhnutelnou srážkou s fašistickým Německem.
— Můžete krátce vyjmenovat její základní cíle?
— První: likvidovat takzvané bezprávné (lišence). Do revoluce neměla značná část populace volební právo z důvodu majetkových poměrů, po revoluci to zase byly „sociálně cizí elementy“. Stalin se rozhodl dát volební právo všem občanům, s výjimkou těch, koho zbavil práv soud, jak se to dělá všude. Za druhé: rovné volby pro všechny společenské třídy a sociální vrstvy. Do revoluce měli všechny výhody tzv. majitelé půdy, statkářů, kteří automaticky měli mnohem více zástupců (deputátů), než představitelé rolníků, pracujících, měšťanů. Po revoluci měli dělníci automaticky pětkrát více deputátů, než rolníci. Nyní se práva vyrovnaly. Za třetí: přímé volby, to znamená místo starého mnohoúrovňového systému každý občan přímo vybírá místní, republikovou, svazovou moc. Nakonec, tajné volby, což nebylo nikdy dříve ani za carské moci, ani za sovětské moci. Ale co je nejvíce ohromující: v roce 1936 se Stalin na celou zemi nechal slyšet, že volby mají být na alternativní osnově, to znamená že na jedno místo má kandidovat vždy více lidí. Byl to pokus měkkou nekrvavou cestou odstranit od moci široké stranické vedení. Není tajemství: první tajemník oblastního výboru, nebo krajského, nebo ÚV komunistické strany svazové republiky byl na svém území carem i bohem. Odstranit od moci je bylo možné jen naší obvyklou cestou – po obvinění z nějakých hříchů. Ale hned odstranit všechny bylo nemožné: konsolidovali by se na plénu a odstranili z vedení kohokoliv by se jim zachtělo. Stalin takto vymyslel mírnou, ústavní cestu k novému volebnímu systému.
Informační báze KSB