Jak Stalin osvobodil rubl od dolaru

29.3.2015

Sovětský peněžní systém vydržel zkoušku válkou. Peněžní zásoba v Německu během války vzrostla 6x, v Itálii 10x, v Japonsku 11x. V SSSR peněžní zásoba vyrostla během války jen 3,8x.

Nicméně válka způsobila řadu negativních jevů, které bylo nutné odstranit. Za prvé, objevil se nepoměr mezi množstvím peněz v oběhu a potřebami koloběhu zboží. Existoval nadbytek peněz. Za druhé, objevilo se několik druhů cen – přídělové, komerční a tržní. To podrývalo význam peněžních výdělků a příjmů kolchozníků podle odpracovaných dnů. Za třetí, velké peněžní sumy se dostávaly ke spekulantům. Přičemž rozdíl v cenách stále umožňoval obohacovat se na účet obyvatel. To podrývalo sociální spravedlivost v zemi.

Stát hned po završení války provedl řadu opatření namířených na upevnění peněžního systému a růst zabezpečenosti obyvatel. Kupní síla obyvatelstva se zvyšovala cestou zvyšování výdělků (mezd) a snížením odvodů do státní pokladny. Tak ze srpna 1945 začali rušit vojenskou daň. Finálně byla zrušena začátkem roku 1946. Byly stopnuty i výherní loterie a snížily se podíly na novou státní půjčku. Na jaře 1946 začal stát vyplácet pracujícím náhrady za nevyčerpané dovolené válečných let, začala poválečná transformace průmyslu. Proběhl určitý růst objemu zboží díky transformaci průmyslu a díky zmenšení potřeb obranného průmyslu a realizace trofejí. Pro stahování nadbytku peněz z oběhu pokračovali v rozvíjení komerčního obchodu. V roce 1946 nastal poměrně široký rozmach komerčního trhu: byla vytvořená široká síť obchodů a restaurací, rozšířen sortiment zboží a snížena cena. Konec války umožnil pád cen na kolchozních (zemědělských) trzích (více než o třetinu).

Nicméně ke konci roku 1946 negativní jevy nebyly úplně odstraněny. Proto kurz na peněžní reformu nezmizel. Navíc bylo vypuštění nových peněz a stažení starých nutné kvůli tomu, aby se odstranily peníze, které se během války dostaly za hranici a kvůli zlepšení kvality bankovek.

Podle svědectví ministra financí SSSR Arsenije Zvereva (řídil finance SSSR od roku 1938) se Stalin poprvé zajímal o možnost peněžní reformy v roce 1942 a vyžadoval připravit návrhy a propočty k začátku roku 1943. Zpočátku plánovali provést peněžní reformu v roce 1946. Nicméně kvůli hladu, který byl způsoben suchem a neúrodou v celé řadě oblastí SSSR, byl začátek reformy odložen. Teprve 3.12.1947 politbyro VKS(b) přijalo rozhodnutí o zrušení přídělového systému a začátku peněžní reformy.

Podmínky peněžní reformy byly určeny ve Výhlášení Rady ministrů SSSR a ÚV VKS(b) ze 14. prosince 1947. Výměna peněz se prováděla na celém území SSSR od 16. do 22. prosince 1947 a ve vzdálených oblastech byla završena 29. prosince. Při přepočítávání platů se peníze měnily 1:1, plat zůstával beze změn. Mince zůstávaly stejné, ty se také neměnily a byly platné v předchozí nominální hodnotě. Pro peněžní vklady ve Sberbance se sumy do 3 tis. rublů měnily v kurzu 1:1, vklady 3 až 10 tisíc rublů se krátily o 1/3 a vklady nad 10 tisíc rublů se krátily o 2/3. Občané, kteří měli větší sumy hotovosti, je mohli měnit v kurzu 1:10. Pro držitele státních dluhopisů byla zavedena tato pravidla: obligace roku 1947 přecenění nepodléhaly, obligace masových půjček se měnily na obligace nových půjček v poměru 3:1, obligace svobodně realizovatelného dluhu roku 1938 se měnily v poměru 5:1. Peněžní prostředky na účtech kooperativ a kolchozů se měnily v poměru 5 starých rublů na 4 nové.

Zároveň vláda zrušila přídělový systém (dříve než jiné vítězné státy), vysoké ceny v komerčním obchodě a zavedla jediné snížené státní ceny na potravinové a průmyslové spotřební zboží. Na chléb a mouku tak byly sníženy ceny v průměru o 12%, na špagety a kroupy o 10% atd.

Takto byly v SSSR likvidovány negativní následky války v oblasti peněžního systému. To dovolilo přejít k obchodu podle jednotných cen a zmenšit peněžní zásobu – ze 43 miliard na 14 miliard rublů. Celkově byla reforma úspěšná.

Navíc reforma měla sociální aspekt – postihla hlavně spekulanty. To obnovovalo důvěru v sociální spravedlnost, podrytou během války. Na první pohled se zdálo, že k úbytku přišli všichni, vždyť k 15. prosinci měli nějaké peníze v hotovosti všichni. Ale normální pracující člověk měl k půlce měsíce už celkem málo peněz, tratil jen nominálně. Dokonce nezůstal ani bez peněz, protože už 16. prosince se začaly vyplácet mzdy novými penězi za první polovinu prosince, což se normálně nedělalo, mzdy se obvykle vyplácely měsíčně vždy za předcházející měsíc. Díky tomu pracující a sloužící (armáda atd.) zabezpečili na začátku reformy novými penězi. Výměna vkladů do 3 tisíc rublů v poměru 1:1 pokrývala drtivou část obyvatel, protože po válce měl jen málokdo větší úspory. Rozděleno na veškeré dospělé obyvatelstvo, průměrná částka na vkladní knížce byla kolem 200 rublů. Je pochopitelné, že spolu se spekulanty ztratili část svých peněz i „stachanovci“, vynálezci a další málo početné skupiny obyvatel, mající vysoké příjmy. Ale se započtením celkového snížení cen většinou v reálu přišli ne o mnoho. Pravda, nespokojení mohli být ti, kdo měli doma velké sumy peněz v hotovosti. To se týkalo spekulativních skupin obyvatel a části obyvatel Jižního Kavkazu a Střední Asie, jichž se válka nedotkla a díky tomu měli možnost obchodovat.

Je třeba poukázat na unikátnost stalinského systému, který byl schopen stáhnout 2/3 přebytečných peněz z oběhu a drtivé části obyvatel se to nedotklo. Přitom celý svět byl ohromen tím, že to proběhlo jen dva roky po válce a navíc po neúrodě roku 1946, a ceny potravin byly přitom zachovány na úrovni předchozích přídělových cen, nebo byly dokonce sníženy. Ve výsledku se téměř jakákoli potravinová produkce v SSSR stala dostupná každému.

Pro Západní svět to bylo neočekávané a potupné. Například Anglie, která byla válkou poškozena nepoměrně méně než SSSR, byla schopna zrušit přídělové systémy až v 50. letech a na začátku 50. let tam byly pravidelným jevem stávky horníků, kteří vyžadovali „stejnou životní úroveň jako horníci v SSSR“.

Jak Stalin osvobodil rubl od dolaru

Sovětský rubl byl od roku 1937 přivázán k americkému dolaru. Kurz rublu v cizích měnách se počítal pomocí kurzu těchto měn k dolaru. V únoru 1950 Centrální statistický úřad SSSR na zadání Stalina spočítal valutový kurz nového rublu. Sovětští specialisté, orientujíc se na kupní sílu rublu a dolaru (srovnáním cen na zboží) přišli k hodnotě 14 rublů za dolar. Dříve (do r. 1947) dávali za dolar 53 rublů. Nicméně, podle slov ministra financí Zvereva a vedoucího Gosplanu Saburova, a také čínského premiéra Chou Enlaje, který byl u té události přítomen, Stalin 27. února tu cifru škrtl a připsal: „maximálně 4 rubly.“

Nařízení Rady ministrů SSSR z 28. února 1950 převedlo rubl na stálý zlatý základ, přivázání k dolaru bylo zrušeno. Zlatý obsah rublu byl stanoven na 0,222168 gramu čistého zlata. Od 1. března 1950 byla stanovena výkupní cena Státní banky SSSR na 4,45 rublu za 1 gram čistého zlata. Jak poznamenal Stalin, SSSR se takovým způsobem stal ochráněn před dolarem. USA po válce měly dolarové přebytky, které se snažily přenést na jiné země, čímž by přenesly své finanční problémy na druhé. Jako příklad okamžité finanční a tedy i politické závislosti na Západním světě Stalin uváděl Jugoslávii. Jugoslávská valuta byla přivázána ke koši amerického dolaru a anglické libry. Stalin fakticky předpověděl budoucnost Jugoslávie: „...dříve nebo pozdějí Západ Jugoslávii ekonomicky „položí“ a politicky rozbije...“. Na jeho slova došlo v 90. letech.

Poprvé byla národní měna osvobozena od dolaru. Podle údajů Ekonomické a Sociální komise OSN, Evropské i Dálněvýchodní komise OSN (1952-54), řešení Stalina téměř dvakrát zvýšilo efektivitu sovětského exportu. Přičemž v té době – hlavně průmyslového a vědeckého. Proběhlo to díky osvobození zemí-importérů od dolarových cen, což snížilo ceny sovětského exportu. To následně vedlo ke zvýšení objemů produkce ve většině odvětví sovětského průmyslu. Sovětský svaz také získal možnost zbavit se importu technologií USA a dalších zemí, které se orientovaly na dolar, a zrychlit vlastní technologickou obnovu.

Stalinský plán vytvoření společného nedolarového trhu

Přechod velké části vzájemného obchodu SSSR se zeměmi RVHP a také s Čínou, Mongolskem, Severní Koreou, Vietnamem a řadou dalších zemí na „stalinský zlatý rubl“ vedl k formování finančně-ekonomického bloku. Objevil se společný trh, který byl osvobozen od dolaru a to znamená i od politického vlivu USA.

V první polovině dubna 1952 v Moskvě proběhla mezinárodní ekonomická rada. Na něm sovětská delegace v čele s místopředsedou Rady ministrů SSSR Šepilovem navrhla zřídit společný trh zboží, služeb i kapitálových investic. Byl by nezávislý na dolaru a vytvářel se jako protiváha dohodě GATT a expanzi USA. V té době už všude fungoval Marshallův plán a ekonomika většiny zemí Evropy se stala závislou na Spojených státech.

Členové RVHP a Čína už v roce 1951 ohlásili nutnost těsné spolupráce všech zemí, které se nechtějí podřizovat dolaru USA a diktátu západních finančních a obchodních struktur. Myšlenku podpořily země jako Afghánistán, Írán, Indie, Indonésie, Jemen, Sýrie, Etiopie, Jugoslávie a Urugvay. Ty země se staly spoluorganizátory Moskevského fóra. Je zajímavé, že návrh podporovaly i některé západní země – Švédsko, Finsko, Irsko, Island a Rakousko. Celkem se moskevského fóra účastnilo 49 zemí. Během jeho fungování bylo podepsáno více než 60 obchodních, investičních a vědeckotechnických dohod a memorand. Mezi hlavními principy těch dohod byly: vykloučení dolarových operací; možnost barteru, včetně pro vyrovnávání dluhů; souhlasování politiky v mezinárodních ekonomických organizacích a na světovém trhu; vzájemný režim maximálního vycházení vstříct v půjčkách, investicích, kreditech a vědecko-technické spolupráci; celní a cenová ochranná opatření pro rozvíjející se země (nebo konkrétních zboží) atd.

Sovětská delegace navrhla v první etapě uzavřít dvoustranné nebo mnohostranné dohody o celních, cenových, finančních a tržních otázkách. Poté se plánovalo provést postupnou unifikaci principů zahraničně-ekonomické činnosti a vytvořit „celoblokovou“ zónu svobodného obchodu. V závěrečné etapě se plánovalo vytvořit mezistátní valutu pro zahraniční obchod se zlatým obsahem (rubl k tomu byl už připraven), což by vedlo k završení vytváření společného trhu. Je pochopitelné, že finančně-ekonomická integrace by vedla i k politické integraci. Okolo SSSR by se sjednotily nejen socialistické, ale i národně-demokratické a bývalé koloniální, to jest rozvojové země.

Po smrti Stalina však vlády SSSR a většiny ostatních zemí RVHP odstoupily od návrhů Stalina, postupně se dostávaje pod nadvládu dolaru (a jejich „elity“ pod vládu zlatého telete). Na velký stalinský projekt se všichni snažili „zapomenout“. Kromě toho, kvůli ekonomickým a politickým experimentům trockisty Chruščova, bylo třeba silně devalvovat stalinský „zlatý rubl “ (desetinásobně) a zmenšit jeho zlatý obsah. Ke konci 70. let bylo zlaté krytí odstraněno úplně. Od doby Chruščova začal vnější sovětský obchod přecházet na podřízené postavení ve vztahu k dolarovému systému. Cena zboží, dodávaných ze SSSR do kapitalistických zemí se počítala ve virtuálních „invalutních (konvertibilních) rublech“ v kurzu 1 dolar = 0,6 invalutního rublu. Navíc Sovětský svaz se stal sponzorem rozvojových zemí a začal zásobovat Západ levnými energetickými a průmyslovými surovinami, a zlaté rezervy, které byly vytvořeny za Stalina, začaly rychle tát.

Zdroje:
Забытая идея без срока давности // http://www.rg.ru/bussines/rinky/482.shtm.
Зверев А. Записки министра. М., 1973.
Как рубль "освободили" от доллара // http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/kak_rubl_osvobodili_ot_dollara_2010-03-01.htm.
Мартиросян А. Б. 200 мифов о Сталине. Сталин после войны. 1945–1953 годы. М., 2007.
Мухин Ю. За что убит Сталин? М., 2004.
Мухин Ю. Сталин – хозяин СССР. М., 2008.
Против диктата доллара // http://www.stoletie.ru/territoriya_istorii/protiv_diktata_dollara_2010-06-04.htm.