1.9.2017
Zeširoka na dané téma.
Ke konci 30. let byly úspěchy SSSR v otázce budování nového systému vnitrospolečenských vztahů nezpochybnitelné dokonce s ohledem na to, že ekonomická základna nové civilizace se budovala při vynucené technicko-technologické pomoci rozvinutých kapitalistických zemí, což už bylo poznamenáno v předcházejících částech.
Přitom je nutné znovu připomenout, že „světové zákulisí“ předpokládalo rozšířit výdobytky, získané při socialistickém experimentu v SSSR, i do dalších zemí. Proto během celého období socialistického budování mezi první a druhou světovou válkou 20. století přijížděli do SSSR významní představitelé západní inteligence, kteří cestovali po zemi, setkávali se s prostými lidmi během práce i oddychu, i s různou nomenklaturní „elitou“, a dokonce byli přítomni na soudních jednáních ve veřejných procesech nad nepřáteli lidu atd. A ačkoliv reakce na spatřené byly různé1, celkově byla nestátní propaganda ze strany představitelů inteligence na Západě spíše prosovětská, než antisovětská, a formovala v zemích buržoazních demokracií pozitivní vztah k socialistickému experimentu v SSSR.
V té době byl západní člověk (zvláště vzdělaný) více vystrašen diktaturou Hitlera, než diktaturou Stalina – tím spíše že v SSSR se „antisemitizmus“ hodnotil jako zvlášť nebezpečný zločin, za který mohli „antisemité“ zaplatit životem, protože odpovídající paragrafy trestních zákoníků svazových republik (údajně v závislosti na stupni jeho intenzity) předpokládaly tresty až to trestu smrti.
Globální scénář „světového zákulistí“ těch let stejně jako dříve předpokládal uskutečnění světové socialistické revoluce, ale v nových historických podmínkách. Předchod k socialismu se v něm předpokládal cestou osvobození kontinentální Evropy (na první etapě) od hitlerovského jha během osvoboditelského pochodu Rudé Armády.
Toto přesvědčení ve svých knihách „Ledoborec“, „Den M“ a dalších úporně dokazuje V.B.Rezun (píšící pod pseudonymem Viktor Suvorov), avšak připisuje ten scénář Stalinovi osobně a ne světovému nadstátnímu „zákulisí“, které nechce vidět ani přímo, ani s pomocí metod analýzy různorodé sociální statistiky, které zná ze své práce v rozvědce. Proto V.Suvorov představuje jako agresora ne „světové zákulisí“, konající prostřednictvím západního židozednářství, ale SSSR, jemuž zasadil druhý agresor – fašistické Německo – údajně preventivní úder přibližně dva týdny před neuskutečněným sovětským napadením2.
Ve skutečnosti biblické „světové zákulisí“ existovalo dlouho před příchodem Stalina do vedení SSSR a během vší biblické epochy v historii globální civilizace se zabývalo globální politickou scénáristikou namířenou na uskutečnění doktríny, uvedené námi v Dodatku na konci knihy. V globálním politickém scénáři „světového zákulisí“ v roce 1941 už SSSR nemohl být původcem války ani pod záminkou nutnosti osvobození Evropy od hitlerovského jha.
Za prvé, veřejné mínění Evropy a Ameriky ve své většině směřování globální historie nevidělo, a v historii států vidělo jen řetez nespojených bezcílných náhod. V důsledku toho se krajně negativně postavilo k pokusu o obnovení sovětské moci ve Finsku3 během zimní války 1939-1940, kdy byl SSSR určen na roli agresora. Také zahrnutí buržoazních demokracií Pobaltí do SSSR na konci srpna 1940 ve výsledku exportu revoluce do nich a prosovětských státních převratů, provedených uvnitř místní periferie Kominterny, bylo vnímáno velmi negativně. A to při tom, že v té době už téměř rok běžela druhá světová válka, a zahrnutí Pobaltí do SSSR ho objektivně chránilo před nebezpečím hitlerovské agrese4. Ale hlavně – zlepšovalo zeměpisnou konfiguraci frontů budoucí antihitlerovské koalice, jejíž vyvtvoření v nejbližší době už bylo objektivním požadavkem doby.
Za druhé, v samotných buržoazně-demokratických státech Západu opozice zformovanému společensko-ekonomickému uspořádání, ve kterém panovalo židovské klanové nadstátní bankovní lichvářství, byla nejen promarxistická internacionálně-socialistická. V každé ze zemí buržoazní demokracie byla i dostatečně mocná nacionalistická opozice, která představovala reálně prohitlerovskou „pátou kolonu“, která sehrála svoji roli v okupaci všech zemí Evropy hitlerovci; a která byla připravena zradit historicky zformované režimy ve všech zemích, do kterých Hitler z nějakých příčin byl schopen vtrhnout.
Právě k nacionalistické opozici apeloval R. Hess, který odletěl do Velké Británie v květnu 1941 s nějakými návrhy o světě, které nebyly odtajněny dodnes. Silná nacionálně-socialistická a celkově proněmecká opozice byla i v USA, o čemž už šla řeč v předchozí části, a Argentina v předválečné době byla téměř jihoamerickou pobočkou hitlerovské třetí říše.
„Světové zákulisí“ potřebovalo pro to, aby neutralizovalo vnitřní nacionalistickou opozici v zemích buržoazní demokracie Západu a zbavilo jejich aktivisty podpory politicky interního obyvatelstva – poškodit ideje národního uvědomění. Za tím učelem bylo třeba, ať Hitler dovede Německo do nacizmu a obětuje ho na oltář světové socialistické revoluce napadením na SSSR. Přitom válka ze strany Německa se musela stát zvěrsky nelidskou operací čistky území od původního obyvatelstva, a ne umírněnou policejní okupací, jakou byla v Evropě do r. 1941. Taková válka proti SSSR se měla završit porážkou Německa, tím spíše při podpoře SSSR Západem.
Kromě toho, jak už se uvádělo dříve, aby bylo možné přenést zkušenosti a výdobytky socialistického experimentu v SSSR bez zvláštních problémů do dalších zemí, musel se obraz SSSR stát atraktivním pro jejich obyvatelstvo, a jejich buržoazní režimy, provádějící ve 30. letech politiku podpory a tolerance ve vztahu k hitlerizmu, se musely stát odpuzujícími. Za tím účelem SSSR musel přestat být kultovním abstraktním symbolem světlé budoucnosti, jakým byl v očích inteligence ve 30. letech, a musel se stát poslední nadějí obyvatelstva, vystrašeného zvěrskými zločiny hitlerizmu, na to, že právě SSSR ochrání lidstvo před zotročením německým fašizmem. Pro to se za tím účelem, aby osvoboditelný pochod Rudé armády v Evropě byl morálně-eticky nenapadnutelný v celém světě a žádaný, musel SSSR také stát obětí agrese fašistického Německa.
Projekt „světová socialistická revoluce“ pod prapory marxismu vyžadoval v polovině 20. století, stejně jako na jeho začátku, pro své uskutečnění organizaci světové války.
Marxisté-trockisté v samotném SSSR s jejich politickou scénaristikou do toho politického scénáře nijak nezapadali:
-
idea začít revoluční válku za osvobození pracujících spolubratří, z jejíhož zajetí se nemohli osvobodit, odpuzovala od socialistického uspořádání světa mnoho lidí;
-
a scénář svržení bolševika J.V.Stalina, který si ve značné míře podřídil byrokratický aparát strany a státu své vůli, podle šablon japonsko-ruské války a první světové války 20.století (svržení režimu v důsledku vojenské porážky), přímo pracoval proti scénáři globální politiky „světového zákulisí“ a scénáři druhé světové války 20. století. Vypořádání se se Stalinem osobně naplánovalo „světové zákulisí“ na poválečné období.
Proto „světové zákulisí“ nejen nepřekáželo, ale i samo podporovalo likvidaci samotného L.D.Bronštejna a jeho stoupenců v SSSR i Kominterně, kteří nevycítili změnu doby. Ve výsledku při napadení SSSR podpora hitlerovské agrese „pátou kolonou“ v samotném SSSR měla omezený charakter5.
Německo se ukázalo zataženým do světové války, k vítězství v níž nebylo připraveno, v důsledku napadení Polska 1. září 1939. Poté bylo jedinou možností pro Německo vyhnout se roli oběti v projektu „světová socialistická revoluce“: svatě dodržovat sovětsko-německou dohodu o nenapadení ze srpna 1939 a v létě 1941 uskutečnit operaci „mořský lev“. To by umožnilo Německu vyskočit z války navzdory pozici vládnoucí „elity“ Velké Británie6, která odmítla mír, nabídnutý přes Hesse, a zabývat se reformou své rasistické sociologické doktríny v duchu směřování k mnohonárodnostního bolševismu (hájení zájmů pracující většiny), aby bylo možné sjednocení národů SSSR, Německa a dalších zemí v řečišti koncepce vybudování mnohonárodnostního socialismu, kde by Německo bylo svobodné od moci marxismu, a kde SSSR teprve stál před řešením tohoto problému.
V roce 1941 to bylo jedinou cestou pro Německo vynutit „světové zákulisí“ k přehodnocení globálních politických scénářů, včetně i ve vztahu k němu. J.V.Stalin nechal Německu takovou možnost odkrytou až do 22. 7. 19417. Avšak Němci se zmýlili v důvěře Hitlerovi osobně, který večer 21.6.1941 vydatně zanervoval, znejistěl a přijal rozhodnutí o napadení SSSR ránem dalšího dne podle plánu „Barbarossa“. A rozpracovávaný paralelně s ním plán napadení Anglie „Mořský lev“ následně získal status úspěšné strategické dezinformace8.
Tak v důsledku toho, že Němci projevili odstrašující politickou krátkozrakost a absenci vůle, a Hitler zůstal věrný „světovému zákulisí“, Německo bylo poraženo a ideje národního uvědomění byly ztotožněny s nacizmem, fašismem a rasismem a pošpiněny v kultuře většiny národů Země na dlouhá desetiletí.
Ve výsledku porážky Německa získal SSSR ve světě kolosální autoritu, která byla neotřesitelná do tzv. „karibské krize“9. Kromě toho, socialistická plánovaná ekonomika SSSR dokázala svou efektivnost jak během období příprav země na válku, tak i během samotné války, a během poválečné obnovy hospodářství jak podle ukazatelů růstu výroby, tak i podle ukazatelů, charakterizující kulturní rozvoj společnosti a společenský pokrok.
Avšak prakticky hned po završení druhé světové války „světové zákulisí“ začalo s podporou antisovětských sil v celé části světa, nepodléhající SSSR. Přitom se kritizovalo nejen státní uspořádání SSSR, ale i samotná idea socialismu jako základ organizace života společnosti byla prohlášena ve státní propagandě buržoazních demokracií za druh totalitní tyranie, potlačující osobnost člověka.
Ale ve stejné době se začaly v zemích buržoazní demokracie zavádět mnohé prvky socialistického společensko-ekonomického zřízení, které se úspěšně osvědčily v SSSR a hitlerovském Německu: plánový-regulační vliv státu na úrovni makroekonomiky, rozvoj systému sociálního zabezpečení mládeže a také starších, kdo přišel o zdraví, seniorů atd.10 A na většině univerzit státnost buržoazních demokracií desítky let ignorovala či trpěla marxistickou propagandu trockistického typu v prostředí studentů.
Vedle toho se kvalitativně změnil charakter ekonomických a kulturních vzájemných vztahů SSSR a Západu, jak ve srovnání s dobou spolupráce „spojených národů“ v boji proti hitlerizmu během 2. světové války 20. století, tak i ve srovnání s předválečnou dobou, kdy se víceméně legálně realizoval přítok vědecko-technologického know-how z Evropy a USA do SSSR (i když tato stránka historie se v učebnicích dějepisu a publikacích masové spotřeby pomíjela). Po druhé světové válce vznikla „železná opona“, která ve své podstatě neexistovala dokonce ani po revoluci 1917 během občanské války a diplomatické izolace SSSR ze strany kapitalistických států.
Tyto okolnosti přivádí k myšlence, že v samotném SSSR proběhlo něco, co bylo vnímáno „světovým zákulisím“ jako nebezpečí pro jejich globální moc.
Z našeho pohledu, ještě v předválečné době mělo „světové zákulisí“ důvody bát se, aby v SSSR neunikl z pod jeho kontroly bolševismus, který v první polovině 20. století fungoval v ideologické obálce do Ruska implantovaného marxismu, a v organizačních formách marxistické strany. V důsledku toho, že ty obavy nebyly bezdůvodné, bylo po završení 2. světové války hlavním problémem „světového zákulisí“ osedlání, potlačení a vykořenění bolševismu v SSSR, a nikoliv rozšíření jeho socialistické kultury celkově do jiných zemí, ve kterých se omezili na určitými opatřeními ohledně zavedení prvků socialismu do ekonomiky a propagandou marxismu trockistického typu ve studentském prostředí.
Vyargumentování tvrzení o úniku SSSR v epoše stalinského bolševismu z pod kontroly „světového zákulisí“ začneme z toho, že:
Pro realizaci scénáře „světové socialistické revoluce“ v té politické situaci, jaká se složila k létu 1939, byla sovětsko-německá dohoda o nenapadení nejen nepotřebná, ale i potenciálně škodlivá.
Jde o to, že v obou státech byly aktivní pokolení, které viděli realitu a důsledky minulé války v Rusku i Německu, a proto byly upřímnými stoupenci dobrých vztahů a kulturního sblížení národů obou zemí. Veškerá historie ukazovala, že nejlepší časy života v obou zemích vznikaly tehdy, když mezi nimi panovaly vzájemně výhodné obchodní vztahy a kulturní výměna. Tento tvůrčí potenciál lidí, přejících si vyhnout novému válečnému střetnutí, byl realitou na obou stranách, a zbývalo ho jen využít a podpořit ve státní politice.
Proto pro „světové zákulisí“, opírající se především na sílu USA, odkrývala sovětsko-německá dohoda o nenapadení možnost k pro něj nepřijatelné změně globálního rozdělení ekonomicko-vojenské moci podle bloků států-spojenců, narušujíce přitom hlavní princip v jeho globálním řízení: „rozděl a panuj“.
Do uzavření sovětsko-německé dohody o nenapadení v r. 1939 byla situace následující:
„USA a Velká Británie“ jako síla, určující vítězství jedné ze stran v konfliktující dvojici: „Německo a jeho spojenci“ na jedné straně frontu, a SSSR prakticky bez spojenců na druhé straně.
V důsledku uzavření sovětsko-německé dohody o nenapadení se situace změnila na:
Otevřela se perspektiva duální situace – USA proti jedinému Eurasijskému bloku při vůdcovství v něm bolševických (podle charakteru socialismu v něm) SSSR a Německa (které se možná spojí do jednoho státu). Kdo z předchozích politických činitelů a vůdců obou států by v důsledku uskutečnění podobného scénáře zůstal a kdo by zmizel je jiná otázka.
Respektování dohody politického vedení obou států odkrývalo cestu právě k tomuto11. Globální situace v případě rozvoje Německa a SSSR v tomto směru se dostávala z pod kontroly „světového zákulisí“. Proto psaním na téma, jak Stalin potřeboval dohodu a nenapadení proto, aby sám zaútočil na Německo, V.B.Rezun odvádí pozornost od „světového zákulisí“ jako organizátora první i druhé světové války 20. století.
Ačkoliv se tento scénář-maximum ve 20. století nerealizoval, sovětsko-německá dohoda o nenapadení přesto zbavila „světové zákulisí“ svobody politického manévru a proto se stala vítězstvím bolševismu v globální politice.
Bez té dohody by už v té době nazrálé napadení Německa na Polsko12 automaticky mohlo přerůst do vojenské srážky SSSR a Německa v případě pokusu SSSR vzít pod svou ochranu etnicky nepolské obyvatelstvo západních oblastí Běloruska a Ukrajiny, zachvácených Polskem při rozpadu Ruské říše, nebo v případě pokusu části polských vojsk nechat se internovat přechodem sovětské hranice.
Tento scénář vojenské konfrontace SSSR a Německa by se realizoval garantovaně automaticky, pokud by srpnu 1939 místo sovětsko-německé dohody o nenapadení byla uzavřena ze strany SSSR spojenecká dohoda, která mu byla předložena ze strany Británie a Francie. Británií a Francií předložený projekt spojenecké dohody nezavazoval ty země k vedení vojenských akcí souhlasovaných se SSSR v určitém časovém termínu po vstupu SSSR do války v případě napadení Německa na jednu z nich nebo na Polsko. Přitom Polsko navíc v případě napadení ze strany Německa odmítalo propustit vojska SSSR skrz svoje území pro jejich vstup do bojové konfrontace s vojsky Německa.
Taková politika byla idiotizmem ze strany vládnoucích buržoazních režimů Británie a Francie: jejich vlády pěstovaly naději na zachování historicky zformovaného kapitalismu a systému globálního kolonializmu, a vycházeje z toho cíleně pracovaly na to, aby se německým nacionál-socialismem zaštítily před marxismem a bolševismem SSSR, a bolševismem a marxismem SSSR se zaštítili před německým nacionál-socialismem. Polsko v r. 1939 obětovaly těm nadějím stejně, jako byly o rok dříve obětovány Rakousko a Československo, jejichž osud stejně ničemu nenaučil „mudrce“ ve Varšavě.
Tak se buržoazní demokracie Západu vepsaly do scénáře „světového zákulisí“ ohledně automatického začátku války Německa se SSSR už v roce 1939 (nebo nejpozději 1940).
Jak ukázal další rozvoj situace, J.V.Stalin v roce 1939 správně zavrhl Francouzsko-Anglické návrhy spojenecké dohody: po napadení Německa na Polsko projevily Francie i Anglie věrolomnost ve vztahu k němu. Polsko padlo pod údery wehrmachtu proto, že Francie i Anglie porušily svoji dohodu s ním a nepodnikly vojenské kroky proti Německu. Takové chování spojenců Polska umožnilo wehrmachtu rozdrtit protivníky Německa po jednom: nejdřív soustředili své síly proti Polsku, pak proti Francii a proti expedičním silám Británie na Evropském kontinentu, což přivedlo k okupaci hitlerovci části Francie a vytvořilo v ní loutkový prohitlerovský režim, a Británii v roce 1940 postavilo na kraj vojenské a ekonomické katastrofy.
Není důvod předpokládat, že buržoazní vlády Francie a Británie by splnily své spojenecké závazky ve vztahu ke Svazu sovětských socialistických republik svědomitěji, než je „vyplnily“ ve vztahu k buržoaznímu Polsku.
Dohoda o nenapadení SSSR s Německem, ve kterém nazrál útok na Polsko, vyloučila možnost automatického zavlečení SSSR do války s Německem a jeho spojenci při zádumčivé pozici Francie a Británie a skutečně odsunula válku s Německem téměř o dva roky, čímž dala možnost přezbrojení a reorganizace ozbrojených sil SSSR. Sovětsko-německá dohoda z r. 1939 je ostudou SSSR jen pokud se tváříme, že „světové zákulisí“ neexistuje. Pokud se na věc díváme s vědomím globální nadstátní politické scénáristiky biblického „světového zákulisí“, pak je ospravedlněna a je krokem k osvobození všeho lidstva od tyranie biblického „světového zákulisí“.
To hlavní pro SSSR spočívá v tom, že právě v důsledku uzavření sovětsko-německé dohody o nenapadení se buržoazní demokracie Západu ocitly ve válečném stavu s Německem dříve, než začala válka mezi SSSR a Německem. Proto při začátku války mezi SSSR a Německem se SSSR automaticky stával spojencem defakto všech států, které vedly bojové akce proti Německu a jeho spojencům, nezávisle na právní formalizaci spojeneckých vztahů SSSR s každým z nich.
Kdyby světová válka začala jako válka mezi SSSR a Německem, opakoval by se scénář první světové války 20. století a „světové zákulisí“ by mělo možnost, vycházeje z loajálnosti každé z bojujících stran a ze svých hodnocení perspektiv, vybrat čas a stranu pro vstoupení do války buržoazních demokracií Západu, aby vykázaly svůj rozhodující vliv na výsledek války a poválečné uspořádání systému mezinárodních vztahů.
Druhý signál – také špatný z pohledu „světového zákulisí“ – připadá na období bezprostředně po kapitulaci Německa. Je to vítězná přehlídka v Moskvě na Rudém náměstí 24. 6. 1945.
Z úhlu pohledu prostého sovětského člověka, který nezná zednářskou symboliku, rituály a legendy, by bylo logické, že když napadení Německa proběhlo 22. června, pak i Přehlídka vítězství by měla být 22. června. Symbolicky: chtěli jste 22. června? - Dostanete naši Přehlídku vítězství 22. června.
Avšak přehlídka vítězství se odehrála, údajně neznámo z jakých důvodů, ne 22., ale 24. června. Ale pokud si vzpomeneme na zednářskou symboliku a rituály, pak 24. červen je den Jana Křtitele, jehož jménem se nazývá jeden směr v židozednářství. V Janově zednářství je každoroční 24. červen dnem svátku řádu. V souladu s tím, určení data 24. června na přehlídku je znakem, ukazujícím na ty, kdo skutečně tu válku začal, aby s její pomocí dosáhl svých cílů.
Otázka, odkud pocházela iniciativa určení data vítězné předlídky, zda od představitelů „světového zákulisí“ nebo od J.V.Stalina, je otázka dodnes otevřená, nesetkali jsme se ani s publikacemi na to téma. V každém případě je významné, že J.V.Stalin se ze své iniciativy zřekl toho, aby přijímal vítěznou přehlídku v den svátku zednářství. Příčiny jeho zřeknutí bývají nazývány dvě:
První: J.V.Stalin prý ze začátku chtěl přijímat přehlídku sám. Ale když se k tomu připravoval, údajně na nácviku v manéži s koňmi spadl, a nepovedlo se najít mu klidného koně. Pod tlakem takového druhu nepředvídatelných okolností se J.V.Stalin údajně rozhodl, skřípaje zuby, přenechat čest přijímat přehlídku Maršálovi SSSR G.K.Žukovovi, který byl původem od kavalerie a tedy dobrý jezdec13.
Druhou verzi v jedné z besed na rádiu Svoboda v roce 2002 vyslovil V.B.Rezun („Viktor Suvorov“). Její podstata spočívá v následujícím:
SSSR se nepodařilo okupovat celou Evropu, což zhatilo perspektivy světové socialistické revoluce a tím, podle mínění Rezuna, odsoudilo SSSR na zahnívání a zánik14. J.V.Stalin se údajně držel podobného úhlu pohledu, a proto měl za to, že SSSR tu válku prohrál, a tu válku Stalin údajně zorganizoval pro to, aby mohl zahrnout celou Evropu do SSSR, ale v realizaci tohoto plánu mu údajně zabránil nejprve Hitler „preventivním“ útokem na SSSR, a poté spojenci, jejichž vojenská přítomnost v Evropě po roce 1945 vynutila J.V.Stalina zřeknout se zahrnutí států, osvobozených od hitlerizmu, do SSSR.
J.V.Stalin údajně nechtěl veřejně přiznávat fakt porážky takového druhu, defakto osobní, a odmítl přijímat vítěznou přehlídku a přenechal tu možnost ctižádostivému Žukovovi, který v globální politice a ve „světovém zákulisí“ nic nechápal, stejně jako většina obyvatel a úzkých specialistů té doby i dneška.
Ale pokud by J.V.Stalin měl pocit osobního vítězství, tak by údajně přijímal přehlídku sám. A dokonce jestli by mu nenašli klidného koně, pak by přijímal přehlídku klidně z džípu nebo z tanku, nebo třeba z limuzíny (což se stalo normou v pozdější době, kdy se vojáci schopní jezdit na koni stali raritou).
Zároveň V.B.Rezun vyslovuje ještě jeden znak, potvrzující z jeho pohledu krach idejí zavedení Sovětské moci a socialismu v globálním měřítku v důsledku 2. světové války. Do roku 1941 se na místě zničeného (v roce 1935) Chrámu Krista Spasitele stavěl Palác Sovětů – mrakodrap, který měla zastřešovat gigantická socha V.I.Lenina výškou několika desítek metrů.
V tom Paláci se údajně plánovalo uskutečňit přijímání do SSSR poslední socialistické republiky, což mělo zakončit světovou socialistickou revoluci a dát SSSR status celosvětové státnosti.
Stavba byla se začátkem Velké vlastenecké války (2. světové války) zakonzerovována, a nedlouho před vítězstvím nad Německem bylo přijato rozhodnutí o jejím ukončení. V poválečné době byl na místě Chrámu Krista Spasitele a nedokončeného Paláce Sovětů vybudován plavecký bazén „Moskva“. Bazén „Moskva“ byl pro změnu zlikvidován během reforem 90. let a na jeho místě byl v roce 2001 postaven chrám-maketa bývalého Chrámu Krista Spasitele.
Ale existuje i třetí verze.
Spočívá v tom, že pokud 24. června v den Janova zednářství se J.V.Stalin – hlava státu a jeho nejvyšší vojenský velitel – dívá na přehlídku ze strany, pak to objektivně jako minimum znamená demonstraci jeho neloajálnosti biblickému „světovému zákulisí“. A jako maximum je to signál, že sám J.V.Stalin, stojící na čele bolševického vedení SSSR, se nachází na téže, pokud ne vyšší vnitrospolečenské pozici, jako i činitelé „světového zákulisí“, ale nachází se k nim v opozici, na což ukazuje charakter jeho veškeré poválečné činnosti.
Ve prospěch právě této verze hovoří i to, že Den Vítězství se stal státním svátkem teprve v roce 1965, když v čele strany a státu stáli trockisté – imitátoři bolševismu. Pro samotné bolševiky vítězství v koalici s loutkami „světového zákulisí“ nad loutkovým uměle vytvořeným hitlerovským nacizmem bylo jen vítězstvím v jedné srážce, nikoliv rozhodující bitvou v boji za osvobození globální civilizace od tyranie „světového zákulisí“, odkrývající možnost ustanovení globální civilizace lidskosti.
1 André Jude dal v „Návratu z SSSR“ negativní hodnocení, a Lion Feuchtwanger v knize „Moskva 1937“ pozitivní. Oba dva názory se komentují v naší práci „O imitačně-provokační činnosti“.
2 Jediné, za co je možné Rezunovi poděkovat, je to, že byl první, kdo v otevřeném tisku prezentoval tu kolosální mnohostrannou práci, která byla udělána pod vedením J.V.Stalina pro to, aby mohl SSSR zvítězit ve válce, která mu byla vnucena v roce 1941. Ačkoliv uvádí některé nehodnověrné údaje technického a faktologického charakteru.
Ohledně komentáře VP SSSR ke knize V.B.Rezuna „Ledoborec“ a knize I.L.Buniče „Bouře“, viz sborník „Intelektuální pozice“, 1996.
3 Sovětská vláda byla ve Finsku svržena v roce 1918 za vojenské podpory Německa, ačkoliv původně běželo ve Finsku stanovení sovětské moci stejně jako na ostatním území Ruské říše, která nebyla k listopadu 1917 pod německou okupací.
4 Politické scénáře „světového zákulisí“ tehdy byly takové, že v roli samostatných buržoazních demokracií státy Pobaltí existovat nemohly. Otázka byla jen v tom, kdo – Německo nebo SSSR – je vezme pod svou kontrolu.
Pro vedení SSSR dilema nespočívalo v tom, zda Pobaltí okupovat nebo nechat tamní buržoazní demokracie rozvíjet se svou cestou. Dilema spočívalo v tom, zda dovolit Hitlerovi okupovat Pobaltí za podpory místních nacistů, nebo takovou variantu předběhnout vlastní okupací.
To, že proněmecké a prokapitalistické prvky v těch zemích byly v důsledku zahrnutí do SSSR cílem represí, a že se při tom děly přehmaty a zločiny, to bylo nevyhnutelné pro danou epochu.
Kdyby se Stalin zřekl exportu internacionál-socialistické revoluce pod prapory marxismu do nich, Hitler by v nich provedl export nacionálně-socialistické revoluce. Znova by byly represe, ale ve vztahu k jiným osobám, a také by se děly přehmaty a zločiny.
Buržoazní demokracie v těch zemích byly tehdy nezpůsobilé nedopustit vznik obou nesmiřitelných s nimi i mezi sebou opozic a disponovaly sklony ke kapitulaci nacizmu. I v naší době představují buržoazní demokracie těch zemí bezperspektivní samolibostí jejich „elity“. Je třeba být chytřejší... A oni si stěžují na J.V.Stalina a litují, že se neuskutečnila hitlerovská okupace, místo toho aby přemýšleli o tom, co bylo špatně v samotných společnostech buržoazních demokracií Pobaltí, a v důsledku čehož se staly “trávou na poli boje“ a oběťmi Božího dopuštění.
5 Hlavní z nich: nevyplnění generálem Pavlovem direktivy o přivedení vojsk Západního zvláštního okruhu do bojové pohotovosti, což bylo jednou z vážných příčin katastrofy léta 1941. D.G.Pavlov během výslechů přiznal fakt své vlastizrady, ale před soudem svou výpověď o vlastizradě odvolal. V důsledku toho, že ohledně toho bodu se vyšetřovatelé po přiznání Pavlova neobtěžovali získáním důkazní báze, se během soudního procesu podařilo dokázat jen nedbalost při výkonu služebních povinností, za což byl Pavlov odsouzen a popraven. Rehabilitován byl posmrtně neotrockistickým režimem Chruščova jako úlitba mýtu o „neočekávaném napadení“ a osobní vině Stalina za katastrofu roku 1941.
Ve skutečnosti je známým faktem: Námořní válečná flotila SSSR přijala „neočekávané“ napadení v plné bojové pohotovosti, tj. pro ni nebylo neočekávaným. Pokud jeden druh ozbrojených sil vítá „neočekávané“ napadení v plné bojové pohotovosti, a ostatní druhy vojsk se ocitají skutečně pod neočekávaným útokem protivníka, pak tyto druhy vojsk jsou vinny přinejmenším v nedbalosti vyšších velitelů, a jako maximum – v organizované vlastizradě.
Poválečný neotrockistický režim si tento fakt uvědomoval a v poválečné době organizovaně štval hlavního velitele Námořní flotily admirála N.G.Kuzněcova. A G.K.Žukov, jehož intelekt a vojenská erudica stačily na to, aby udělal výše uvedený závěr, ale který byl osobně odpovědný za část katastrofy r. 1941, se této štvavé kampaně osobně účastnil a účastnil se také vytvoření mýtu o „neočekávaném“ napadení SSSR Německem.
6 Ve spojení s vyřčenou možností průběhu událostí, která se v realitě neodehrála, není třeba lomit rukama: Británie byla v té době centrem globální koloniální říše, a utlačovala stovky milionů lidí po celém světě; blahobyt jejího obyvatelstva byl v mnohém zajištěn dlouhodobou politikou kolonialismu a otrokářství v řečišti biblické doktríny. To je koktejl z židovského internacizmu a anglosaského nacizmu. Polemizovat, který nacizmus je „lepší“ - německý nebo britský – nebudeme.
7 Jak informují některé publikace, 22.6.1941 se sovětské vedení, už po začátku německého útoku, spojovalo s Berlínem rádiem a navrhovalo zastavit německé vojska, vycházeje z předpokladu, že to není napadení Německa na SSSR, ale provokace, mající za cíl vyvolat válku mezi Německem a SSSR mimo dohody jejich vlád.
8 Oba dva plány se rozpracovávaly jako plány reálných válečných dějství, předpokládaných k realizaci, a každý z nich vystupoval v roli dezinformujícího manévru ve vztahu k tomu druhému. Při tom každý z nich byl svým způsobem avanturistický, a proto při útěku informací by byl v důsledku své avanturnosti hodnocen mnohými zahraničními vojenskými specialisty jako dezinformace, která nemůže být základem reálného válečného plánu.
9 Světová veřejnost neprominula SSSR umístění raket na Kubě, ačkoliv neprotestovala proti tomu, aby byly okolo hranic SSSR umístěny vojenské základny jeho protivníků, včetně raketových, a letecké základny letectva USA a jejich spojenců v rozličných blocích. To charakterizuje „světovou veřejnost“.
Z druhé strany bylo umístění raket na Kubě politickou provokací, vojenská nutnost v tom nebyla. Tato okolnost charakterizuje vedení SSSR: politická krátkozrakost, chyba, jako atmosféra, ve které se stal možným loutkový (ve vztahu ke „světovému zákulisí“) charakter chruščovského antibolševického režimu.
10 USA zašly ve svém socialistickém rozvoji tak daleko, že náš bývalý krajan Viktor Friedman, který utekl před sovětským socialismem do USA, objevil pro něj nepřijatelný socialismus v zemi svých snů, načež napsal knihu „Socialistické státy Ameriky“.
11 Stížnosti abstraktních humanistů na nemravnost spolupráce s fašistickým režimem v Německu jsou buď prázdná slova, vyjadřující nechápání globálního historického procesu, nebo licoměrnost při vědomém nebo nevědomém souhlasu existovat pod mocí doktríny, uvedené na konci knihy.
Z úhlu pohledu bolševismu musí být i nacizmus, i internacizmus přežity, a za tím účelem je třeba být s jedním i druhým v kontaktu – přijatelném pro bolševismus.
Nechť abstraktní humanisté odpoví na otázku, proč jim nevadí život globální civilizace pod mocí doktríny, umístěné v Příloze na konci knihy?
12 Motivace války proti Polsku německou stranou: polská vláda překážela pozemnímu spojení skrz své území mezi Východním Pruskem (nyní Kaliningradská oblast RF) a zbytkem Německa. Vzájemné dohody na to téma se obě strany podle všeho vyhýbaly pod tlakem „světového zákulisí“.
Během vší doby mezi první a druhou světovou válkou Německou nejednou nabízelo Polsku domluvit se o režimu exteritoriálního tranzitu skrz její území (tj. bez vízové a celní kontroly polskou stranou), ale Polsko kategoricky podobný tranzit odmítalo. Po jednom z dalších odmítnutí rešit problém Polskou stranou, Hitler se rozhodl se problému zbavit silovou cestou.
13 Tato verze se velmi líbí představitelům antistalinské inteligence. Z nenávisti ke Stalinovi a z pokusu vysvětlit masám příčiny vítězství ve Velké vlastenecké válce pramení také pokusy vytvořit posmrtný kult Maršála Sovětského svazu G.K.Žukova, aby s ním bylo možné zastínit pravdu o J.V.Stalinovi a o té epoše: Žukov je údajně hlavní a téměř jediný architekt vítězství, nespravedlivě utlačovaný Stalinem v poválečné době.
Ti, kdo věří téhle nesmyslné verzi, zapomínají o tom, že Žukov byl jen profesionální voják, ale vítězství ve Velké vlastenecké válce vyžadovalo předválečnou přípravu jak v globální politice, tak i ve vnitřní politice, přípravu národního hospodářství; a během samotné války – koordinaci dějství fronty a týlu. To vše od konce 20. let, během války a do konce svých dní řídil J.V.Stalin. J.V.Stalin řídil i činnost Žukova, ačkoliv v poválečné době „odhalení kultu osobnosti Stalina“ to vše obrostlo legendami a historicky nevěrohodnými výmysly, ne bez účasti samotného Žukova.
Sám Žukov neměl za cíl stát se po vítězství ve válce legitimním nástupcem J.V.Stalina, nebo uzurpátorem – sovětským Bonapartem. Ale politikaření a ve své podstatě antibolševické trendy mezi poválečnou generalitou byly, a Žukov, s jeho ctižádostí, představoval vhodnou figuru pro to, aby v případě úspěchu antistalinského vojenského spiknutí byl jmenován hlavou státu minimálně na dobu stanovení nového režimu. Tím že Stalin odstranil Žukova z Moskvy ho fakticky zachránil a zároveň vystrašil generalitu represemi ve vztahu k některým vysoce postaveným vojákům za zneužití postavení a narušení bolševické etiky, která se projevila v „lásce k trofejím“.
Co se týká činnosti Žukova v poválečné době, pak jak ukázal život, svými kvalitami neodpovídal hodnostím nad velitele vojenského okruhu nebo maximum hlavního velitele pozemních sil, protože ani před válkou ani po válce si nenašel čas, aby vnikl do podstaty záležitostí letectva a námořnictva, takže by je nemohl kvalifikovaně vést a rozvíjet.
Žukov byl takový jaký byl: patří mu díky za to dobré, co udělal, ale je nepřípustné vytvářet o něm mýty, dělat z něho kultovní – ve své podstatě karikaturní – historickou figuru.
14 Jak je možné pochopit V.B.Rezuna, SSSR představoval parazitický sociální systém, neschopný rozvoje na základě vnitřních zdrojů, v důsledku čehož byl odsouzen ke krachu v případě nemožnosti expanze. Podle mínění Rezuna, „bandita“ Stalin si chtěl uchovat svou diktátorskou moc do konce dní, a právě proto usiloval o dobývání pod krytím sloganů a idejí světové socialistické revoluce.
Informační báze KSB