25.3.2017
...Jinými slovy, přechodný proces zamrzl, pokud se budeme vyjadřovat slengem programátorů. Proto je nutné srovnat to, co je obvyklé a přirozené pro nás, s tím, co bylo obvyklé a přirozené v epoše, která předcházela přechodnému období.
Pro nás je přirozené umět číst a psát, ačkoliv mnozí kteří se to naučili, se i tak nenaučili cítit Život a samostatně myslet o jeho smyslu. Pro Rusko do roku 1917 bylo přirozené, že 85% obyvatel neumělo číst ani psát, z jakéhož důvodu jim byla nedostupná veškerá písemná kultura. V důsledku toho byli omezeni v možnostech získání nového vědění svými schopnostmi osvojit si vědomosti a návyky na základě ukázek nebo ustních vysvětlení ze strany nositelů těch vědomostí nebo návyků. Za takových okolností byla společnost nezpůsobná ani k mravně-etickému duchovnímu rozvoji, ani k vědeckotechnickému pokroku. Přesněji, rychlost osvojování a přehodnocování společností informací byla tak nízká, že byla odsouzena zaniknout pod břemenem problémů, které vytvářela a zavčas neřešila a neodstraňovala.
V prvním desetiletí po završení občanské války 1918-1922 byla likvidována negramotnost dospělé populace1. Také byla likvidována bezprizornost dětí, které zůstaly bez rodičů během revoluce a občanské války. Paralelně s tím běžel rozvoj systému lidového vzdělávání, který rok od roku pokrýval stále větší část populace, a postupně pozvedl kvalitu vzdělání na úroveň, dovolující nastupovat do středních škol a univerzit. V této době neměli mnozí studenti možnost získat vzdělání za plné materiální podpory rodiny a byli nuceni začít pracovat ještě během dospívání. Ale mnozí z nich měli sen zabývat se takovým druhem činnosti, který vyžadoval speciální střední nebo vysokoškolské vzdělání. Ve snaze vyjít vstříct těmto snům mládeže, sovětská vláda spustila systém „rabfaků“ („rabočij fakultět“ - pracovní fakulta, z nichž mnohé byly otevřeny při univerzitách), kde se mladí dělníci a rolníci mohli připravovat k nástupu na vysokou školu. Na části těchto fakult se vedla výuka bokem výroby, a jejich studenti dostávali státní stipendium. Na části se vedla výuka bez odryvu od výroby, ve volném čase. Také se pro ty, kdo začal pracovat dříve, než mohl získat vzdělání které chtěl, spouštěl systém večerních škol a dálkových fakult vysokých škol.
Díky možnostem získat střední speciální vzdělání a vyšší profesionální vzdělání, zajištěným sovětskou vládou, se do vědy, techniky a odvětví tvůrčí tvorby dostalo mnoho mladých lidí, kteří by do roku 1917 v podmínkách kastové společnosti a panování hierarchie peněz takovou možnost neměli. Na tomto základě v SSSR už ve 20. letech začaly vznikat a rozvíjet se nové vědecké a konstruktorské školy. Právě podpory vědeckých a konstruktorských škol byli zbaveni v dorevoluční době vynikající ruští vědci a vynálezci, protože od poloviny 19. století se věda a projektování stala oblastí kolektivní činnosti, ve kterých génius, zbavený podpory vysoce kvalifikovaných a mnohostraně vzdělaných pomocníků, není schopen nic realizovat.
Ve výsledku takové politiky v oblasti vzdělání byla úroveň vzdělání obyvatel v SSSR (tj. hlavně dělníků a rolníků) už v 50. letech nejvyšší na světě. Také v počtu studentů vysokých škol na 1000 obyvatel SSSR vedl, s velkým náskokem na kapitalistické země. Přitom je třeba mít na paměti, že naše střední a vyšší vzdělání odpovídalo počátkem 50. let velmi vysokým standardům ve světovém měřítku vzdělávacích systémů různých zemí.
Díky úspěchům vědeckých a inženýrských škol, rozvíjejících se na základě široké kádrové základny všeho národa, získal Sovětský svaz počátkem 50. let vědeckotechnickou a technicko-technologickou nezávislost od zahraniční vědy a techniky v tom smyslu, že naše věda a průmysl začaly být schopné rozvíjet se samostatně a produkovat vše, co potřeboval stát, který ve mnohém vyjadřoval zájmy drtivé většiny pracujících. Ačkoliv je třeba přiznat, že podíl pionýrských prací (to, co je uděláno poprvé na světě) byl v té době nízký, protože v 20-40. letech Sovětský svaz z větší části osvojoval cizí výsledky a překonával zaostalost zděděnou z carských dob.
To vše v souhrnu vytvářelo objektivní předpoklady k tomu, aby se i dále SSSR rozvíjel v obecně kulturním a vědeckotechnickém aspektu zrychlenými tempy ve vztahu k tempu rozvoje kapitalistických států. Ale systém vzdělávání, vytvořený v té době, měl principiální nedostatek:
Kult marxismu ve společnosti zdeformoval celý komplex filosoficko-společenských věd, psychologii, bránil správnému rozvoji biologie a z ní pramenící medicíny.2
V důsledku zdeformovanosti komplexu věd o člověku a lidské společnosti v SSSR byl nevyhnutelný nesoulad mezi vědami, především filosoficko-společenského typu a mezi uměleckou tvorbou ve všech oblastech umění. Avšak při kultovní nadvládě marxismu ve vzdělávacím sysému byl tento nesoulad blahem pro společnosti a další perspektivy jejího rozvoje z toho důvodu, že v davově-“elitární“ společnosti umění, umělecká tvorba v drtivé většině případů předbíhají vědy filosoficko-společenského typu v identifikaci problémů současnosti a perspektiv života a rozvoje společnosti3.
To tvrzení pochopitelně neplatí o všech uměleckých dílech a o všech vědeckých pracech. Je spravedlivé ve vztahu k různorodé umělecké tvorbě celkově jako k odvětví činnosti a ve vztahu k vědě jako k odvětví činnosti. Proto bez chápání toho, že nesoulad mezi uměleckou tvorbou a společenskými vědami byl, není možné pochopit ani to, co představoval ten styl umělecké tvorby, který se nyní nazývá „socialistický realizmus“; ale také není možné pochopit podstatu a roli tzv. „avantgardizmu-modernizmu“ ve všech jeho projevech, zděděných epochou přechodného období od dorevolučních dob.
Především, se stanovením státnosti Sovětské moci začala revize uměleckého dědictví, zděděného po carské epoše. Díla dorevolučního konzervativního a retrográdního směru se přestaly tisknout (literatura, výtvarná umělecká díla) a reprodukovat (hudba, představení), a některé byly vyjmuty z oběhu, částečně zničeny a zčásti schovány do muzejních skladů, do archivů a knihoven. Díla dorevolučního nihilistického směru jsou v naší době známy jako díla „kritického realizmu“4, a také jako díla různorodé „avantgardy“ v literatuře, scénickém umění, malbě, hudbě.
Přitom je třeba mít na paměti, že „avantgarda-modernizmus“ není v každé epoše stejnorodý jev: v tom smyslu, že vedle hledání nových forem a způsobů vyjádření životního smyslu v uměleckých dílech je v něm přítomna defektní mravně-etická komponenta, která představuje buď projev psychicky nemocných lidí, nebo projev démonické chorobné ctižádosti, jejíž nositel nemá co říct a ukázat lidem, ale má nutkavou potřebu proslavit se jako „veliký“ umělec, básník, spisovatel, hudebník. V době kritické pro společnost je „avantgarda“ představena z větší části právě uměleckými díly, vyjadřujícími mravně-etickou defektnost a agresivní usilování o proslavení se, nebo démonickou ctižádost. To se týká i drtivé většiny „veleděl“ „avantgardy“ dorevoluční i porevoluční epochy.
1 To je kvalitativní transformace společnosti, ve svém vlivu na život a významu mnohokrát převyšující komputerizaci a připojení k internetu, čehož jsme svědky nyní.
2 Následky tohoto bude Rusko řešit ještě několik desetiletí.
3 V potvrzení tohoto viz práce VP SSSR Domek v Kolomně, Ruslan a Ludmila, Mědecný Jezdec – to vám není měděný had a další.
4 Všechna nesou duch bezvýchodnosti a nerešitelnosti sociálních problémů, zkoumaných autory, protože ty problémy samotné jsou vytvářeny protipřirozenou biblickou kulturou, od které se nemohli osvobodit autoři. Právě to je osnovou pro jejich zařazení k nihilistickému směru kultury.
Nejsou v nich „kladní hrdinové“, jejichž napodobováním by současníci mohli vybudovat budoucí štěstí společnosti. Osudy všech od Čackého, Oněgina a Pečorina do Bazarova a hrdinů Dostojevského, jsou varováním: takto to nedělej, hledej jiné cesty a metody tvorby svého osudu a osudů společnosti.
Informační báze KSB