Bývalý viceprezident Ruska o rozpadu SSSR, Jelcinovi a střelbě na lidi před Bílým domem: "Byl to čistý podraz"

12.6.2021

TauRus

Dne 11.6.2021 v jednom z centrálních internetových deníků vyšel rozhovor s bývalým Jelcinovým viceprezidentem Alexandrem Ruckým.

Ten rozhovor je mimořádný hned z několika důvodů:

• obsahuje svědectví nejbližšího Jelcinova spolupracovníka o chronologii rozpadu SSSR a jeho hlavních protagonistech,
• vychází před summitem Putin-Biden, a to v nejvíce citovaném deníku Ruska Lenta.ru,
• v rozhovoru jsou uvedena fakta dosud známá jen z alternativních médií nebo neznámá vůbec,
• v rozhovoru je potvrzeno, že rozpad SSSR řídily osoby ze zahraničí a finální fáze se účastnili i odstřelovači ze zahraničí

„Byl to čistý podraz“ – Bývalý viceprezident Ruska – o rozpadu SSSR, Jelcinovi a střelbě na lidi před Bílým domem

Před 30 lety, 12. června 1991, se konaly první prezidentské volby v RSFSR. Poté byl spolu s první osobou zvolen i její zástupce – zjevně na americký způsob byl tento post nazván viceprezidentem. Prvním, a jak se ukázalo později, jediným viceprezidentem Ruské federace byl Alexandr Ruckoj. V rozhovoru pro Lenta.ru řekl, proč si ho Boris Jelcin vybral muže číslo dva, a poté ho chtěl nechat zastřelit. Také vyprávěl o tom, jak unesl letadlo v době působení Státního výboru pro výjimečný stav (GKČP) a pokusil se zabránit válce v Čečensku.

„Lenta.ru“: Jak jste se rozhodl jít do politiky?

Ruckoj: Studoval jsem na Akademii generálního štábu a velení nám nařídilo, abychom do tříd chodili v civilu. Já i mnoho ostatních jsme se samozřejmě divili proč. Během tohoto období se bouřlivě rozvíjela perestrojka/přestavba, která vyvolávala rozhořčení nejen v této otázce.

Jaký to byl rok?

Byl to rok 1989 a počátek roku 1990. V roce 1990 jsem promoval na Akademii generálního štábu. V této době se v roce 1989 konalo plénum ústředního výboru KSSS „O nové národní politice KSSS“, kde byl republikám, které byly součástí SSSR, udělen status „suverénních nezávislých států“ opravňující je rušit rozhodnutí vlády SSSR.

“Každému, jen trochu myslícímu člověku muselo dojít, jak to všechno může skončit. Už tehdy jsem pochopil, co se děje ve vnitřní a zahraniční politice”.

Prázdné police v obchodech, otevřený a drzý separatismus v republikách vedly k destabilizaci situace v zemi. Tehdy jsem se rozhodl jít do politiky, i když jsem měl před sebou dobrou vojenskou kariéru.

Jak jste se dostal k Jelcinovu týmu? Koneckonců jste si názorově nebyli nijak blízcí, že?

Byl jsem zvolen lidovým poslancem RSFSR, stal jsem se předsedou výboru Nejvyššího sovětu, členem prezidia Nejvyššího sovětu a Jelcin byl předsedou Nejvyššího sovětu RSFSR. Náš vztah byl založen na spolupráci, nic víc. Jak jste řekl, nebyl jsem součástí Jelcinova týmu. Situace v zemi vyžadovala reformy a konstruktivní práci, jenže instruovaná frakce KSSS, jejíž většinu tvořili lidoví poslanci, proměnila práci Sjezdu a Nejvyššího sovětu v klub demagogů. Země potřebovala skutečnou transformaci v ekonomické, sociální a politické sféře. Díky tomu, že KSSS měla vedoucí úlohu při řízení země, bylo rovněž nezbytné provést demokratické reformy i ve straně. Nepodložené spory, spíše až ortodoxní postoje frakce KSSS, často přiváděly práci Sjezdu a Nejvyššího sovětu do slepé uličky. Rozhodl jsem se tedy, aniž bych to projednal s kýmkoli z vedení, založit frakci “Komunisté pro demokracii “ skládající se z 94 poslanců. Výsledkem byl vznik důležité frakce, která zaujala konstruktivní postoj.

To vše se dělo před Jelcinovýma očima. Viděl, že jsem aktivní člověk, že to mám v hlavě srovnané, dokázal jsem mluvit a lidi přesvědčit. Zřejmě proto si mě pozval, aby probral mou možnou nominaci na viceprezidenta v nadcházejících prezidentských volbách RSFSR. Řekl jsem mu: „Borisi Nikolajeviči, jsem začínající politik, jaký ze mě bude viceprezident? A potom bych rád věděl, co budu mít za úkol, pokud budeme zvoleni.“ Byl to přátelský a seriózní rozhovor, pokusil jsem se návrh odmítnout s argumentem, že jsem se jako politik ještě nezformoval, a zejména proto, že pravomoci viceprezidenta byly v ústavě uvedeny pouze v té linii, že “provádí pokyny prezidenta”. Dal mi tři dny, abych o tom návrhu uvažoval.

Po uplynutí těch tří dnů mne požádal, abych za ním přišel, a řekl: „Budeš se zabývat vojenskoprůmyslovým komplexem, reformou ozbrojených sil, otázkami sociálního zabezpečení rodin vojenského personálu.“ Poté jsem dal souhlas. A když jsme byli zvoleni, dal mi Jelcin na starost zemědělský komplex. Teprve později mi došlo, že šlo o podraz. Jak také jinak rozumět tomu, že byl do této funkce jmenován člověka, který nikdy nepracoval v zemědělství a neměl odpovídající vzdělání? Jelcin tím, že mi dal na starost zemědělství, chtěl ukázat, že nejsem schopen plnit prezidentovy příkazy.

Ale ani v tomto oboru se Jelcinovi nepodařilo mne zdiskreditovat. Založil jsem Federální centrum pro pozemkovou a agroprůmyslovou reformu, kam jsem pozval akademiky, vedoucí velkých i malých zemědělskoprůmyslových komplexů, sovchozů, kolchozů, obyčejné agronomy, veterináře, inženýry a chovatele dobytka a drůbeže. Tito odborníci pracovali na programu reformy zemědělskoprůmyslového komplexu 12 hodin denně. Ve výsledku jsme sestavili opravdový, dobře promyšlený a podložený program založený na reálných finančních a materiálních možnostech země. Kolchozy by nebyly zlikvidovány, ale naopak rozšířeny. Vytvořili jsme systém komplexních farem s produkcí surovin, skladováním a kompletním zpracováním s následným prodejem hotových vysoce kvalitních produktů podle vzorce: „pole-obchod”. Všechny zisky by zůstaly v zemědělství, mzdy vzrostly třikrát až čtyřikrát a práce v zemědělství by začala být vyhledávána.

Jelcinova myšlenka – farmářské zemědělství – vypadala na pozadí tohoto programu nevýznamně a nereálně, protože pro vytvoření produkce zemědělských komodit v národním měřítku tímto způsobem byly zapotřebí tři ruské rozpočty a země takové peníze neměla. Tento program Federálního centra pro pozemkovou a agroprůmyslovou reformu však Jelcin i přesto odmítl a jeho vláda zahájila farmářství – drancování zemědělských družstev, kolchozů a sovchozů.

Do roku 1995 bylo zemědělství země v porovnání se sovětským obdobím prakticky zničeno. Do země se valil proud náhražkových produktů ze zahraničí. Stali jsme se závislými na dodávkách potravin ze zahraničí.

Nakonec, když si uvědomili, že jim mluvím do farmářství, které ničí zemědělství, jsem byl převeden na boj proti zločinu a korupci. A tady se to všechno opakovalo – nebyl jsem vyškolený právník, vyšetřovatel ani státní zástupce. Podobným způsobem jsem však sezval odborníky z prokuratury, ministerstva vnitra, FSB a Nejvyššího soudu. Na stejném principu jsem je opět vyzval, aby sepsali své návrhy na zastavení drancování země a korupce, což se skutečně stalo. Základem byl návrh: nejdříve provést úplnou prověrku všech příkazů a usnesení vlády a prezidenta týkajících se finančních, materiálních, technických zdrojů a privatizace.

Pamatuji si své dojmy po měsíci práce v tomto oboru.

Moji zaměstnanci a já jsme jen valili oči na to, co se v zemi děje. Byla to hrůza. Probíhalo totální rozkrádaní země. Národní bohatství bylo rozdáváno za pakatel a dokonce i rozdáváno jen tak, rozpočet byl drze rozkrádán.

„Státní výbor pro výjimečný stav (GKČP) udělal nenapravitelnou chybu tím, že přivedl vojáky do Moskvy“

Když jste přijal Jelcinův návrh kandidovat s ním ve volbách jako kandidát na viceprezidenta, předpokládal jste, že se váš vztah v budoucnu tak zhorší?

Ne, nepředpokládal jsem to, protože v té době se Jelcin choval důstojně a mezi lidovými poslanci RSFSR byl respektován, měl silnou celostátní podporu. Jeho návrhy na změny byly konstruktivní. Proto jsme také ty volby vyhráli. Výsledek hlasování pro nás byl 57,3 procenta. Prováděli jsme volební kampaň v různých regionech. Byl jsem v 35 regionech. Naše volební výsledky z regionů, kde jsem se scházel s voliči, byly nejméně 55-60%. V místech, kde se s voliči setkával Jelcin, to bylo 27, 35 a 57%. Výsledkem bylo, že jsme zvítězili navzdory silné opozici KSSS. Nikolaje Ryžkova a Borise Gromova jsme předehnali 3,5 krát.

Povězte nám, jaké vzpomínky máte ze dnů práce GKČP v srpnu 1991?

GKČP udělal nenapravitelnou chybu tím, že přivedl vojáky do Moskvy. To se nemělo stát. Zároveň těmto lidem rozumím – snažili se jakýmkoli způsobem zachovat Sovětský svaz, zachovat naši vlast. Byla to hloupost, včetně blokování Nejvyššího sovětu RSFSR. K čemu to bylo? Vyvolalo to jen dojem, že se SSSR skládá pouze z RSFSR. V jiných republikách, které byly součástí SSSR, se tohle nedělo, což působilo zmatek. Zorganizoval jsem obranu budovy Nejvyššího sovětu, kde se nacházel Nejvyšší sovět, vláda a prezident RSFSR. Dnem i nocí se dvakrát nebo třikrát objevovaly informace, že dojde k útoku na budovu, aby se GKČP ujal vedení RSFSR.

A pokaždé, když se informace zdály být spolehlivé, se Jelcin pokusil uprchnout na americké velvyslanectví. Když jsem mu v tom zase jednou zabránil, požádal jsem ho o povolení odletět na Foros, aby propustili zatčeného Gorbačova. Měly jsme tehdy totiž takové informace, že byl zatčen Gorbačov, prezident SSSR. Jelcin na můj návrh zareagoval skepticky a s úsměvem odpověděl: „To se vám nepodaří. Zastřelí vás i lidi, kteří půjdou s vámi.“ Na což jsem mu odpověděl, že to se uvidí, a že v současné situaci neexistuje jiné východisko. Opustil jsem jeho kancelář a nařídil jsem ministrovi vnitra Andreji Dunajevovi, aby shromáždil 20–30 důstojníků ze speciálních sil vnitřních vojsk. O dvě hodiny později jsme už jeli na letiště Vnukovo. Primakov, Silajev a Dunajev byli se mnou.

Úplně v klidu jsme dorazili na letiště do Vnukova, zmocnili se letadla viceprezidenta SSSR Janajeva připraveného k odletu a odletěli na Krym.

Po přistání nás přivítal velitel letiště. Požádal jsem ho, aby nám poskytl autobus, odpověděl mi, že to nebude žádný problém a do dvaceti minut bude k dispozici automobil UAZ i autobus. O půl hodiny později jsme nasedli a jeli do Forosu. Přijeli jsme až ke Gorbačovově “dače”, u jejíž brány postávali ministr obrany Dmitrij Jazov, předseda Nejvyššího sovětu SSSR Anatolij Lukjanov a předseda KGB Vladimir Krjučkov. Zeptal jsem se jich, proč tam stojí a nejdou za Gorbačovem, vždyť byl zatčen. Odpověděli mi: „A kdo ho zatkl, Alexandře Vladimiroviči? Nebylo nám dovoleno tam vstoupit. Možná že tebe Medveděv (to byl, jak jistě víte, šéf Gorbačovovy osobní ochranky) nechá projít. “

Šel jsem k Medveděvovi a on mi řekl: „Alexandře Vladimiroviči, nech tady svou stráž a spolu s Dunajevem, Primakovem a Silajevem můžeš vstoupit.“ Šli jsme tedy dovnitř, přistoupila k nám vystrašená Raisa Maximovna Gorbačova a řekla: „Alexandře Vladimiroviči, myslela jsem, že nás přišli zatknout, a to jste vy. Znamená to, že nebudeme zatčeni?“ Šli jsme za Gorbačovem a ten mi řekl: „Alexandře Vladimiroviči, jsme tady zadržováni.“ Odpověděl jsem mu: „A kdo vás tu zadržuje? Právě jsem mluvil s Medveděvem. Nikdo vás tu nezadržuje. Jak mi vysvětlíte, že Jazov, Krjučkov a Lukjanov stále stojí u plotu? Nesmějí vstoupit na vaše území. Tak kdo vás zadržuje? “ Gorbačov: „No, nemám tu ani telefonní spojení.“ Pohlédl jsem na automatickou telefonní stanici, která tam stála, šel nahoru, zvedl telefon a odpověděla mi telefonistka. Říkám jí: „Slečno, spojte mě s Jelcinem.“ Zeptala se mne, kdo jsem. Představil jsem se a ona na to: „Počkejte chviličku“ a spojila mě s Jelcinem. Povídám mu: „Borisi Nikolajeviči, jsem na místě. Je tu Gorbačov i Raisa Maximovna. Jazov, Krjučkov a Lukjanov stojí u plotu. Nedostali povolení vstoupit. Gorbačov nebyl zatčen. Mám mu předat telefon?“ Jelcin mi odpověděl: „Nechci s ním mluvit. Vezměte ho a leťte do Moskvy. “

Navrhl jsem Gorbačovovi, aby se připravil a ten na to, že poletí vlastním letadlem. Povídám mu: „Ne, poletíte mým letadlem. Jsem odpovědný prezidentovi RSFSR.“ A letěli jsme mým letadlem. Dunajev letěl s Jazovem, Krjučkovem a Lukjanovem Gorbačovovým letadlem. Tak to je v krátkosti, jak to probíhalo.

Je pravda, že se nyní drze snaží zamlčet, kdo zastavil GKČP a připisují vítězství nad ním Jelcinovi. Ve skutečnosti to všechno skončilo poté, co jsem já – a nikdo jiný – přivezl Gorbačova a jeho rodinu do Moskvy. A Andrej Fedorovič Dunajev zase do Moskvy přivezl Jazova a Lukjanova. Krjučkov letěl se mnou. No a vítězem se stal Jelcin, který se v rozhodující chvíli pokusil utéct k Američanům. Proč by ovšem někdo měl v této souvislosti upomínat viceprezidenta Ruckého, že? Mimochodem, hned další den, 22. srpna, Jelcin shromáždil celý svůj doprovod a odjel na venkov oslavovat vítězství. Ovšem na viceprezidenta přitom jaksi pozapomněli.

Jak to?

No, ano. Tehdy mi došlo, co nás asi čeká při práci s Jelcinem.

Náhodou jsem se stal svědkem nepříjemného rozhovoru. Víckrát jsem toho člověka nikdy a nikde neviděl. Vypadal solidně, byl vysoký jako Jelcin a říkal mu: „Nu, Borisi Nikolajeviči, Ruckoj splnil svůj úkol, vyhráli jste volby, vyhráli nad GKČP a teď musíte přemýšlet o tom, jak ho zbavit funkce viceprezidenta. Nepotřebujete ho, s jeho povahou, schopnostmi a chováním vám bude jen překážet.

Slyšel jste to na vlastní uši?

Ano. Stalo se to doslova týden a půl poté, co byl zastaven GKČP. Nikdy v životě jsem toho muže už neviděl.

Stále nevíte, kdo to byl?

Ne. Ale měl přízvuk, byl to cizinec.

Co mu tehdy Jelcin odpověděl?

Řekl, že o tom bude přemýšlet: „Samozřejmě, že je to zapotřebí. Chystáme se transformovat zemi a vy znáte Ruckého postoje, přinejmenším s ohledem na nadcházející privatizaci a mou personální politiku. A pak, je to nebezpečný člověk. Vidíte, jak se choval v nejtěžší chvíli: riskoval život, unesl letadlo, odletěl a přivezl Gorbačova.“

Proč si myslíte, že se Jelcin tehdy neřídil radami tohoto muže?

Jak by se mě mohl zbavit? Když v souladu s ústavou RSFSR mě mohl z funkce viceprezidenta odvolat pouze nejvyšší orgán státní moci – Sjezd lidových poslanců RSFSR na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu RSFSR za spáchání zločinu. Jelcin chtěl, abych odešel sám. Přitom jsem už třikrát napsal žádost o rezignaci poté, co jsem mu předal zprávu o výsledcích práce Výboru pro boj proti trestné činnosti a korupci, když na výsledky jeho práce nijak nereagoval. Po obdržení mé žádosti mi Jelcin pokaždé položil stejnou otázku: „Budete zdůvodňovat své rozhodnutí rezignovat na Sjezdu lidových poslanců?“ Pokaždé, jsem mu odpověděl, že samozřejmě budu.

Pokaždé proto mou žádost roztrhal, hodil ji do koše a převedl rozhovor do jiné roviny: „Nerozčilujte se, Alexandře Vladimiroviči, toto je přirozený proces, probíhá období privatizace, přechod k novým formám ekonomických vztahů.“ Povídám mu: „Borisi Nikolajeviči, požádal jsem vás, abyste nechal na pokoji Státní plánovací výbor. Pozvěte si ty lidi a vyzvěte je, aby připravili program pro přechod k tržní ekonomice. Jsou tam soustředěni odborníci vysoké úrovně z celé země a vy k reformám přibíráte uličníky bez pracovních zkušeností s životopisem ze tří řádků: narozen, vystudoval, ženatý. Takhle nelze přistupovat k reformě ekonomiky. “

Jmenoval mladého výzkumného pracovníka Ekonomického institutu Fedorova do funkce ministra hospodářství obrovské země. Burbulis, bývalý učitel vědeckého komunismu, se stal místopředsedou vlády pro ekonomiku a přechod k tržnímu hospodářství. Čubajse, bývalého majitele květinářství na trhu, jmenoval ministrem, který měl vypracovat privatizační program. Šéfa ekonomického oddělení deníku Pravda Gajdara fakticky učinil hlavním reformátorem jednajícím jménem premiéra.

Naroubovali Friedmanův harvardský model liberální ekonomiky na ekonomiku země, ve které bylo zrušeno státní řízení ekonomiky, plánování a země měla přejít do stavu samoregulace trhem. Doufám, že si lidé ještě pamatují, jak vypadal přechod na tržní hospodářství podle tohoto modelu. Populace přišla o své úspory, byla zcela zbavena svých práv, průmyslový potenciál země byl rozdán za pakatel. V podnicích, v zemědělství, lékařům ani učitelům nebyly vypláceny mzdy, nebyly vypláceny platy vojenskému personálu a vyplácení důchodů prakticky skončilo.

Jelcinův volební program, pod který jsem se také podepsal, byl prováděn přesně naopak.

Hospodářství země se hroutilo před našimi očima, plus ty nekontrolovatelné krádeže, včetně rozpočtových fondů, vývozu zlata, kovů, vzácných surovin, uranu. Korupce na všech úrovních moci…

Já předběhnu vaši otázku a nejdříve se zeptám sám. Mohl jsem já, viceprezident RSFSR, zvolený lidmi, kteří mi uvěřili, že provedeme transformaci v zájmu země a lidu, souhlasit s touto svévolí?

Začaly prudké střety mezi Jelcinem, Jelcinovou vládou a Sjezdem lidových poslanců RSFSR a Nejvyšším sovětem. S jelcinovsko-gajdarovskými reformami mohli souhlasit pouze idioti a zrádci a nebylo jich málo. Mimochodem, při té transformaci jim pomáhalo 12 zaměstnanců CIA z USA. Situace se natolik vyhrotila, že se schylovalo k odvolání prezidenta Jelcina. Ten ospravedlňoval kolaps ekonomiky, chudobu obyvatelstva, svévoli v privatizaci, odstavení podniků, kolaps zemědělství, nevyplácení mezd a důchodů tím, že Sjezd lidových poslanců, Nejvyšší Sovět a poté i viceprezident zasahují do jeho reforem. Jelcin se svým týmem připravil výnos č. 1400 „O etapové ústavní reformě“, několikrát mi ho přinesli k podpisu. Odmítl jsem potvrdit tento výnos o státním převratu – svou podstatou i obsahem – kde byla veškerá moc převáděna do rukou jediné osoby – prezidenta Ruské federace. Doufám, že si pamatujete, jak Sjezd zvažoval otázku Jelcinova impeachmentu? Jelcin se už uchlastal do takového stavu, že nařídil přivézt do sjezdového sálu láhve s jedovatým plynem a v případě, že bude oznámen jeho impeachment, uzavřít vstupní dveře a otočit kohoutky. Díky bohu, že to Koržakov, Jelcinův šéf ochranky, odmítl udělat.

Dne 21. září 1993 vydal Jelcin výnos č. 1400, kde se uvádí, že Sjezd lidových poslanců Ruské federace a Nejvyšší sovět Ruské federace jsou rozpuštěni. Dne 24. srpna na základě dokumentů padělaných s jeho svolením, které se týkaly mé osoby a v rozporu se zákonem dočasně odvolal viceprezidenta Ruské federace. Ústavní soud Ruské federace vydal rozhodnutí, které dodnes nebylo zrušeno: kvůli hrubému porušení článků ústavy Ruské federace musí být prezident Boris Jelcin zbaven své funkce.

Na základě rozhodnutí ústavního soudu Ruské federace mě Sjezd lidových poslanců Ruské federace dočasně pověřil funkcí prezidenta Ruské federace. Sjezd, Nejvyšší sovět a já, dočasně pověřený funkcí prezidenta Ruské federace jsme za účelem vyřešení stávající krize navrhli uspořádat souběžné volby lidových poslanců a prezidenta Ruské federace. Jelcin tento návrh odmítl a pokračoval v eskalaci situace. Následovala provokace za provokací a nakonec masové střílení do lidí na náměstí před televizní věží Ostankino, poté došlo i na střelbu z tanků na Nejvyšší sovět Ruské federace. Zemřelo více než 1500 lidí. Takto skončila ta Jelcinova etapová ústavní reforma.

„Gorbačov se celý pokryl červenými skvrnami, začal pobíhat po kanceláři a píchat prstem do stropu.“

Na podzim roku 1991 jste měl na starosti urovnání situace v Čečensko-Ingušsku. Proč se nakonec nepovedlo zkrotit Dudajeva?

Začněme tím, že zde byly sklady zbraní Severokavkazského vojenského okruhu, kterých se začali zmocňovat na podzim roku 1991. Ve skutečnosti tomu ministr obrany SSSR Šapošnikov a předseda státního výboru RSFSR pro otázky obrany Gračev nechali zcela volný průběh. Především tam jezdili Burbulis, Starovojtova, Kozyrev a Šachraj, kteří situaci přivedli do kritického stavu. Navrhl jsem, aby mě tam Jelcin poslal. Souhlasil.
Tam jsem se setkal s Dudajevem a navrhl jsem mu následující: „Promluvím si s Jelcinem, aby vám udělil hodnost generálporučíka a jmenoval vás jako bývalého velitele letecké divize dálkového letectva velitelem sboru.“ Mluvili jsme tři hodiny a pili přitom čaj. Nakonec souhlasil.

Přijel jsem do Moskvy a ohlásil se Jelcinovi. Řekl, že v zásadě by to šlo. Ale lidé z jeho blízkého okolí mu našeptali, že je nutné tam všechno zablokovat, zavést výjimečný stav a poslat tam vojáky. Byl jsem proti tomu a argumentoval, že zapomněli na dějiny a na to, jak skončily všechny kavkazské války. 11. prosince 1994 zahájili Jelcin a Gračev válku. Jak to všechno skončilo, víte, smrtí několika desítek tisíc našich spoluobčanů, důstojníků a vojáků.

Povězte nám o svém postoji k Bělověžským dohodám. Je to pravda, že jste se v prosinci 1991 setkal s Gorbačovem, kterého jste se snažil přesvědčit, aby zatkl Jelcina, Šuškeviče a Kravčuka?

V souladu se svým postavením jsem měl prezidenta RSFSR vyprovodit a na letišti jsem se Jelcina zeptal, co bych měl říct novinářům ohledně jeho návštěvy v Bělorusku. Odpověděl, že letí, aby podepsal dohodu o hospodářské spolupráci.

A ráno jsem se dozvěděl, že byla podepsána dohoda o likvidaci Sovětského svazu a vytvoření SNS. Jelcin hned také podal hlášení o likvidaci SSSR americkému prezidentovi Bushovi. Představte si moji reakci. Byl jsem drze podveden, jako malý kluk. Obrátil jsem se na Gorbačova, protože to byl trestný čin a stále přece platil trestní zákoník. Řekl jsem mu: „Tohle je vlastizrada. Dejte mi letadlo, speciální jednotky GRU, a já ty tři zrádce přivezu. V Matrosskoj Tišině (věznice v Moskvě) už potom vyšetří, kdo jim dal tyto pravomoci a proč Jelcin ihned informoval Bushe, že Sovětský svaz byl zlikvidován.“

V tu chvíli jste měl vidět Gorbačova. Celý se pokryl červenými skvrnami, začal pobíhat po kanceláři a píchat prstem do stropu. Povídal něco v tom smyslu: „Co to blábolíš, tady se přece všechno odposlouchává!“

Jak jste po tom všem mluvil s Jelcinem? O čem jste s ním diskutovali během prvního setkání po podpisu Bělověžské dohody?

O čem jsem mluvil? Nevolal mě tři dny. I když já jsem měl na stole červené tlačítko, které jsem mohl stisknout a zeptat se ho, jestli k němu mohu zajít. Čekal jsem tři dny, a potom jsem použil to tlačítko. Okamžitě se mě zeptal, jestli jsem byl u Gorbačova a zda jsem ho požádal o letadlo a speciální jednotky. Odpověděl jsem, že ano. Povídám: „Byl jsem hluboce přesvědčen, že šlo o zradu, vlastizradu.“ Jelcin na to odpověděl: „Vy nevíte, jak probíhal Novo-Ogarevskij proces, to tam byl pohřben Sovětský svaz a začala být formována nová země, která by se smyslově ani obsahově vůbec nepodobala SSSR.“ Věděl jsem, že se tam pokoušeli vytvořit něco podobného Sovětskému svazu, jenže z toho zdaleka nevyšel žádný Sovětský svaz, takže Gorbačov raději před podepsáním nové svazové smlouvy uprchl na Foros.

Zeptal jsem se Jelcina: „To byl takový problém svolat vůdce všech republik společně s Gorbačovem a nastolit otázku odvolání prezidenta SSSR, který vedl zemi do slepé uličky?“ Navíc měl na svědomí GKČP. Ono se totiž později ukázalo, že GKČP založil sám Gorbačov už v březnu 1991, tedy pět měsíců před srpnovým vystoupením GKČP. “Měli jste ho odvolat z funkce a hotovo. Já nepochybuji, že vy, Borisi Nikolajeviči, byste byl zvolen prezidentem SSSR a země by byla zachráněna. Proč bylo nutné zlikvidovat Sovětský svaz, za který ve Velké vlastenecké válce položilo své životy 25 miliónů našich spoluobčanů?“ zeptal jsem se Jelcina.

Začal mi tvrdit, že ničemu nerozumím, že SNS je mnohem lepší než SSSR a podobné věci.

Už jsem tu mluvil o plénu 1989 ÚV KSSS. Tam bylo rozhodnuto o nové národní politice: republikám, včetně autonomních, bylo navrženo udělit nový status suverénních nezávislých států. Už tehdy tím bylo zaděláno na likvidaci SSSR. Už Gorbačov na Sjezdu lidových poslanců SSSR přijal zákony rozvracející zemi: o způsobu vystoupení ze Svazu, o ekonomické nezávislosti pobaltských republik, o národních jazycích, které získaly status státních a tak dále. To znamená, že legislativní rámec pro zničení země připravil Gorbačov a Jelcin to využil. To je vše.

Rozhovor s Jelcinem trval asi hodinu a půl: „Proč jste s tím nepřišel dřív? Proč jste za mnou nepřišel s tím návrhem nahradit Gorbačova?” Odpověděl jsem: „Kdo by si byl pomyslel, že se vy tři rozhodnete zničit Sovětský svaz?“ Jelcin ukončil rozhovor slovy: „No, dobře. Chápu, že jste horkokrevný člověk. Navíc voják. Za ten váš návrh Gorbačovovi se na vás zlobit nebudu.“ Tím ten rozhovor skončil.

Jak se dále vyvíjel váš konflikt s Jelcinem v letech 1992-1993?

V souladu s jeho nařízením jsem mu musel každý týden podávat zprávy o práci mezirezortní komise pro boj proti trestné činnosti a korupci. Při studiu dokumentů o privatizaci jsem narazil na jednorázové krádeže několika miliard dolarů – například na privatizaci přístavu Nachodka za 200 000 dolarů, nebo na privatizaci Uralmaše za 500 000 dolarů nebo na privatizaci Ačinské rafinerie oxidu hlinitého za 300 000 dolarů, Novolipeckého metalurgického závodu za 700 000 dolarů. Útočné lodě Tichooceánské flotily byly prodány Číňanům. Do státního rozpočtu to přineslo sedm tisíc dolarů. Dále šlo o stahování vojsk z Německa, Polska, Maďarska a Československa, kde ani není možné si ten rozsah rozkrádání a drancování vůbec představit.

Nebo ještě jedna taková věc. Na stole jsem měl faktury za nakládku deseti tun zlata a do švýcarské banky ho dorazilo sedm tun. Kde zůstaly ty tři tuny? Jednou jsem zapomněl brýle u Jelcinovy sekretářky. Šel jsem si pro ně a dveře byly pootevřené. Stál tam Gajdar a Jelcin mu nadával: „To jste nemohli ty dokumenty připravit pořádně? Podívej se, co na vás Ruckoj vykopal.“ Přímo v tom sekretariátu jsem napsal žádost o uvolnění z funkce. Jelcin přirozeně mou rezignaci přijmout nemohl. Představte si, že bych na Sjezdu oznámil, že byly ukradeny tři tuny zlata. Pak bych nebyl propuštěn já, byl by odvolán Jelcin.

„Pouze idiot může uvěřit, že budova ze skla a betonu vyhoří kvůli dřevěným nábojům.“

Promluvme si o roce 1993, kdy byl parlament rozstřílen z tanků. Choval byste se nyní stejně jako tehdy? Nebo ne?

Vážím si lidí, kteří mají pevnou páteř, kteří ji nemají z modelíny. Hned od počátku, když jsem se stal poslancem, jsem zaujal jednoznačný postoj, že zájmy vlasti a lidu jsou prvořadé. I když to může zní pateticky. A jaký jsem také mohl zaujmout jiný postoj, když jsem složil přísahu věrnosti vlasti a lidu? Jak bych se měl chovat, když mi lidé svou volbou projevili takovou důvěru? Ale co jsem mohl dělat, když Jelcin nereagoval na zprávy o okrádání a drancování země? Když nereagoval na korupci a drzé krádeže rozpočtových prostředků? Jaký jsem měl zaujmout postoj? Když byla jeho personální politika tak šílená, jaký jsem měl zaujmout postoj? K likvidaci Sovětského svazu, mé vlasti? A jaký k jeho projevu v kongresu USA, kde vyzýval Boha, aby ochraňoval Ameriku a zároveň nechal drancovat Rusko? A co jsem vlastně mohl udělat sám s těmi pravomocemi, které mi byly určeny ústavou.

Oni se všemožně snažili házet na mne v médiích bahno, alespoň z něčeho mne obvinit, ale nefungovalo to. Po jednání s Jelcinem mu jeho nejbližší okolí navrhlo padělat dokumenty o mých účtech a nemovitostech. Takže zfalšovali mé podpisy, otevřeli ve švýcarských bankách mým jménem účty a podepsali pověřovací listiny pro správu mých údajných nemovitostí v zahraničí.

A poté toto odhalení viceprezidenta zveřejnili v médiích a televizi. Tito darebáci pětkrát až desetkrát denně mávali z televizních obrazovek dokumenty s padělanými podpisy a přesvědčovali občany země, že jsem zloděj a zkorumpovaný úředník. Teprve o rok později, na konci roku 1994, státní zastupitelství Ruské federace po provedení vyšetřování rozhodlo, že podpisy bývalého viceprezidenta byly padělané, že Ruckoj nemá nic společného s těmi účty ani pověřovacími listinami. Takto Jelcin odstraňoval nepohodlné. Právě padělek se stal pro Jelcina základem pro mé odvolání z funkce a zákaz práce v Kremlu.

Často lžou, že prý Ruckoj a Chasbulatov uspořádali státní převrat a chtěli svrhnout Jelcina, který údajně navrhoval uspořádání souběžných voleb. Ve skutečnosti to nebyl Jelcin, ale Ruckoj, kdo navrhoval uspořádání souběžných voleb lidových poslanců a prezidenta Ruské federace.

Drze šíří lži, podle kterých byly na budovu Nejvyššího sovětu vypáleny z tanků dřevěné náboje, aby utajili více než 1500 mrtvých. Pouze idiot může uvěřit, že budova ze skla a betonu vyhoří kvůli dřevěným nábojům. Všichni viděli, jak budova hořela, jaký z ní vycházel kouř – to byl důsledek ostřelování vysoce výbušnými granáty. A kromě nich byly také použity kumulativní granáty, které prorážely stěny a vybuchovaly uvnitř. Představte si, co to tam asi dělalo s lidmi. Poté byla oznámena čísla, prý zemřelo 120 – 150 lidí.

Jenže v blízkosti budovy Nejvyššího sovětu nezemřelo 150, ale více než jeden a půl tisíce lidí. V noci pak byly mrtvoly odváženy na člunech po řece Moskvě.

A všechno je v pořádku – státní převrat s rozstřílením parlamentu země, nejvyššího orgánu státní moci. Všichni už zapomněli na to, jak opilí příslušníci zvláštních policejních jednotek chytali lidi a stříleli je přímo na stadionu nedaleko budovy Nejvyššího sovětu.

Za účelem ospravedlnění těchto jejich zločinů byly z televizních obrazovek nepřetržitě vysílány informace o odstřelovačích střílejícich z Nejvyššího sovětu. Doufám, že si to pamatujete? Kde mohl Nejvyšší sovět získat odstřelovací zbraně? V rozhovoru s generálem FSB novinář Mark Deutsch odhalil pravdu, čí to byli odstřelovači. Ukázalo se, že to byli odstřelovači Bejtaru (Izrael) a maďarských speciálních sil, s nimiž se Koržakov setkal na letišti Šeremetěvo… Ten je také odvezl k brigádě Sofrinskaja, kde dostali odstřelovací pušky SVD. Proč to udělali takto? Stříleli na milici, vojenský personál, civilisty. Představte si reakci vojáků a milicionářů, když padne jejich kamarád střelou odstřelovače. V Ostankinu ​​to bylo úplně stejné. Podívejte se na archivní videomateriály, je jasně vidět, odkud se natáčelo, zda z náměstí před Ostankinem nebo z budovy televizní věže. Je zcela jednoznačné, že se střílelo z budovy televizní věže. Podívejte se, jak obrněný transportér spouští velkorážní hlaveň kulometu a zasahuje lidi přímo na náměstí před televizní věží.

A teď, když se ohlédnete zpět, myslíte si, že v této konfrontaci s Jelcinem byla šance zvítězit?

Ne, nebyla žádná šance. Absolutně. Jak už jsem říkal, byl tu návrh na politické řešení této otázky. Mimochodem, když mě sjezd jmenoval úřadujícím prezidentem Ruské federace, napsal jsem prohlášení, že se nezúčastním nadcházejících prezidentských voleb a voleb do Nejvyššího sovětu. Na to také už zapomněli.

Je pravda, že vás Jelcin chtěl nechat zastřelit?

Ano, to se stalo. Ta věc se má tak, že to vyšetřování provádělo hlavní vyšetřovací oddělení FSB. Během výslechu jsem nikoho neobviňoval z rozhodnutí, která jsem já učinil a každé z nich jsem odůvodnil. Nakonec mi vyšetřovatel řekl: „Napovídal jste tady toho a dosvědčil dost na to, aby by udělen nejvyšší trest.“ Poté mi donesl svědectví Makašova a Chasbulatova a nechal mne si je přečíst. Když jsem to udělal, byl jsem zděšen, zaprodali v nich i rodnou matku. Přesto jsem své svědectví nezměnil.

Mimochodem, později jsem vydal knihu s protokoly z mých výslechů. Jednou jsem řekl Chasbulatovovi: „Nu, zveřejni také ty své.“ Varoval jsem ho, že pokud o mně bude mluvit nesmysly, já sám zveřejním protokoly z jeho výslechů. Já je totiž mám. Potom o mně ty nesmysly přestal roznášet.

Jelcin si nechal předvolat generálního prokurátora Ruské federace Alexeje Kazannika a řekl mu: „Nějak vám to vyšetřování trvá. Ještě dva nebo tři dny a Ruckému je třeba dát nejvyšší trest. “ V reakci na to generální prokurátor Ruska napsal žádost o rezignaci a odešel s tím, že se nehodlá dopouštět trestného činu. Aleksej Ivanovič Kazannik již zemřel, byl to skvělý a slušný člověk.

Ta dokumentace o korupci a drancování země byla uložena v mé odpočinkové místnosti v kremelské kanceláři. Mimochodem, Jelcin mi přidělil kancelář Lavrentije Berii, takový on měl humor. Bylo tam 11 skříní plných složek. Hned první den, kdy mne strčili do Lefortova (věznice), byly všechny tyto skříně rozbity a veškerá dokumentace z nich odstraněna. Jelcin se obával, že tyto dokumenty o tom, jak byla země rozkradena, by mohly být zveřejněny a že by se z těchto krádeží muset zodpovídat především on sám.

zdroj:

https://lenta.ru/articles/2021/06/11/rutskoy/?utm_source=yxnews&utm_medium=desktop