Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení

07.10.2018 09:12

 

Překlad části článku, který vyšel při příležitosti zveřejnění dokumentů k Mnichovu z ruských státních archivů (více zde), na adrese munich.rusarchives.ru.

Připomeneme, že se nejedná nutně o názory redakce, zveřejňujeme jako informaci, k níž nechť si každý vypracuje názor sám.

 

Мюнхенский сговор: историческая реальность и современные оценки

Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení

 

Мnichovská konference čtyř mocností – Velké Británie, Německa, Itálie a Francie, která se konala ve dnech 29-30. září 1938, se stala vrcholem politiky tolerování Hitlerovy agrese, té politiky, která vedla k rozpoutání 2. světové války.
Jak je známo, nacistické Německo se nespokojilo s těmi územními zisky, které jí byly poskytnuty v Mnichově. V březnu 1939 části wehrmachtu vstoupily do Prahy, Československo bylo rozděleno a ztratilo svou nezávislost. Byl vytvořen „protektorát Čechy a Morava“ v čele s německým místodržícím, byl vytvořen loutkový Slovenský štát, území Zakarpatské Ukrajiny bylo začleněno do Maďarska.
Dalším objektem agrese se stalo Polsko, které se samo do té doby účastnilo rozdělování Československa anektováním části Těšínska. Od března 1939 se Polsko nacházelo v té samé situaci, ve které se nacházelo Československo po obsazení Rakouska Německem: pokud mohla dříve vojenská hrozba přijít ze severu a ze západu, nyní se objevila hrozba i z jihu. Vedení Hitlerovské říše provádělo důsledně svou strategii „rozfázované“ agrese, když se vypořádávalo se svými protivníky po jednom. Anglie a Francie, které předaly Československo agresorovi na roztrhání, neposkytly žádnou pomoc svému spojenci – Polsku, když se 1. září 1939 stalo další obětí Hitlera. Vymezily se oficiálním vyhlášením války Německu, aniž by podnikly proti němu nějakou aktivní vojenskou akci. Začala tzv. „podivná válka“, během níž chování západních elit odhalilo , že jejich hlavním nepřítelem není Hitlerovské Německo, ale Sovětský Svaz.
Mnichovská politika pokračovala, což vedlo nakonec k vojenské porážce a okupaci Francie; velmi reálně vypadalo, že dojde k obsazení Velké Británie. Teprve důrazné odmítnutí této politiky, mobilizace všech antifašistických sil a vytvoření antihitlerovské koalice, které nastalo po útoku Německa na Sovětský Svaz a po začátku Velké Vlastenecké války – teprve toto zachránilo svět před „hnědým morem“. Krach mnichovské politiky nastolil i otázky formálního vyhlášení neplatnosti Mnichovské dohody z roku 1938, která otevřela cestu k rozdělení a likvidaci Československa.
Největší manévrování v této otázce prováděla vláda Spojeného království, více rozhodněji působilo vedení bojující Francie v čele s generálem de Gaullem a nová vláda Itálie po její kapitulaci také odsoudila Mnichovskou dohodu, jejímž jedním z iniciátorů byl svržený duce Mussolini. Nejdéle ze všech udržovala nejednoznačný postoj k Mnichovské dohodě vláda Spolkové Republiky Německa. Až v roce 1974 smlouva mezi SRN a Československem ukončila historii Mnichova, která se začala v září 1938.
Čím začaly tyto události, resp. co tomu předcházelo?
Za výchozí bod lze považovat projev Hitlera na schůzce s vedením ozbrojených sil a diplomatické služby 5. listopadu 1937. Jak píše jeho známý životopisec, anglický historik Ian Kershaw, právě tehdy „ dostali němečtí velitelé poprvé jasnou představu o myšlenkách Hitlera ohledně pravděpodobného času a okolností německé expanze proti Rakousku a Československu“ [1].
Jak vyplývá ze záznamu průběhu setkání, provedeného plukovníkem F.Hossbachem, jedním z pobočníků Hitlera, který popsal Anglii a Francii jako „úhlavní nepřátele“ Německa a prohlásil, že „naším prvním úkolem musí být rozdrcení současně Čech a Rakouska“; při tom vůdce považuje za velmi pravděpodobné, že Anglie a také pravděpodobně i Francie již tajně odepsaly Československo a souhlasily s tím, že Německo někdy tento problém vyřeší“[2].
Ve skutečnosti, Hitler ohlásil právě ten scénář, který se za necelý rok realizoval v Mnichově. Někteří západní historici zpochybňují pravost výroků Hitlera na tomto zasedání s tím, že tento záznam, známý jako „memorandum Hossbacha“, není oficiálním protokolem setkání a byl vytvořen dodatečně o několik dní později, částečně podle paměti a že nebyl vyhodnocen a verifikován Hitlerem. Předpokládá se také, že tento dokument, poprvé představený veřejnosti americkým zástupcem na Norimberském procesu, prošel nějakými „úpravami“ ze strany právníků v USA, kteří pracovali na obvinění. Existuje i taková verze, že němečtí vojenští zástupci buď nebrali Hitlerovy výroky vážně nebo byly proti, což vyvolalo u něj hněv a tím se vysvětluje jeho neochota seznámit se s dokumentem sestaveným jeho pobočníkem. Z textu „memoranda Hossbacha“ opravdu vyplývá, že zástupci wehrmachtu vyjádřili pochybnosti o tom, že Francie a Anglie „již odepsaly “ Československo, že poukazovali na „odolnost českých opevnění“, které „velice ztíží náš útok“. Ať je to jak chce, tyto pochybnosti jim nebránily znovu upravit plány operace wehrmachtu: pokud dříve vycházely z úkolů obrany československo-německé hranice „v případě války s Francií“, tak nyní šla řeč o vedení „útočné války proti Československu s cílem úspěšného řešení problému životního prostoru pro Německo, a to i v podmínkách, pokud je ta či ona velká mocnost vystoupí proti nám“[3]

 

Pokud mluvíme o tom, že skutečné události pokračovaly do značné míry podle scénáře Hitlera, není třeba tato tvrzení absolutizovat. V „memorandu Hossbacha“ je zaznamenána jeho „předvídavost“, že v r. 1938 začne francouzsko-anglicko-italská válka“, že možnost „vojenské intervence Ruska“ (v případě německé agrese) je „více než pochybným“ faktorem – „vzhledem k pozici Japonska“. To vše se ukázalo jako neopodstatněná spekulace. Ale z jiného hlediska realita dokonce předčila jeho očekávání: Rakousko bylo anektováno ne cestou vojenského „rozdrcení“, které mělo probíhat současně se stejnou akcí v ČSR, ale již dříve a jiným způsobem – cestou anšlusu s pomocí „páté kolony“. Stejným způsobem se mělo postupovat proti Československu.
Při tom byla maximálně a celkem úspěšně využita nevyřešená národnostní otázka, kterou Československo zdědilo po Habsburské říši. Na začátku dvacátých let 20.století tvořilo z 13,6 milionů občanů nově vzniklého státu české obyvatelstvo méně než polovinu (6,6 mil.); druhou největší etnickou skupinou byli Němci (3,2 mil.), pak následovali Slováci (2 mil.), Maďaři (0,7 mil.), Rusíni žijící na Zakarpatské Ukrajině (0,5 mil), Židé (300 tisíc), Poláci (100 tisíc), a také zástupci dalších národnostních menšin – Chorvaté, cikáni a další. Období mezi vyhlášením Československé republiky 28. října 1918 a podpisem Saintgermainské mírové smlouvy 10. září 1919 bylo narušeno konfliktem mezi zástupci německé diaspory, z nichž mnozí vyjádřili přání stát se součástí Rakouska, a centrální vládou, která proti nim použila vojenskou sílu. Hlavní roli v německém odporu hrála místní Sociálně demokratická strana, která vznikla v roce 1919 sloučením stranických organizací Moravy, Čech a Sudetského Slezska. Pouze asi v polovině dvacátých let bylo dosaženo jakéhosi usmíření mezi německými politickými silami a pražskými orgány. Nicméně s nástupem světové hospodářské krize se staly rozpory intenzivnější, včetně národnostních otázek.
Míra nezaměstnanosti v Sudetské oblasti přesáhla celostátní průměr (1/3 pracovní síly proti 1/5 v zemi). Sudetoněmečtí sociální demokraté ( DSAP ) v čele s jejich novým předsedou Wenzelem Jakschem se snažili vytvořit spolu s Německou křesťansko-sociální stranou (DCV) a Svazem zemědělců (Bund der Landwirte, BdL) společnou platformu v boji za národní rovnoprávnost v rámci stávající státní struktury ( používání německého jazyka v státních institucích, přijetí Němců do místní správy, dotace německým podnikatelům ) a dokonce provedli řadu hromadných akcí na obranu těchto požadavků. Nicméně stále zaostávali za svými soupeři v německy mluvící diaspoře, kteří vystupovali s radikálnějšími požadavky. Řeč je o Sudetoněmecké straně (SDP) v čele s Konrádem Henleinem, která se stala tou „pátou kolonou“, kterou Hitler využil pro vnitřní roztrhání Československa a vytvoření vhodného mezinárodního pozadí pro anexi.

Historie vzniku SDP se datuje k roku 1918 , když ještě v rámci habsburské monarchie byla založena organizace pod názvem “ Německá národně socialistická strana dělnická “ (DNSAP). Je pravděpodobné, že právě toto slovní spojení se stalo vzorem pro Hitlera při konečném výběru názvu pro svou stranu (rozdíl byl pouze v pořadí slov a písmen ve zkratce: NSDAP místo DNSAP). V Československu byla DNSAP v roce 1932 zakázána, ale 1. října 1933 byla obnovena pod názvem „Sudetoněmecká vlastenecká fronta “ a od dubna 1935 přijala název – „Sudetoněmecká strana“. Ve volbách v květnu téhož roku získala SDP 63% hlasů sudetských Němců a počet voličů sociálních demokratů, DCV a BdL se snížil o více než polovinu. Po rakouském anšlusu 13. března 1938 oznámilo vedení DCV a BdL rozpuštění jejich stran a připojení se k SDP; jedinou politickou silou mezi sudetskými Němci představující demokratickou alternativu k henleinovcům, zůstali sociální demokraté, kteří však stále více ztráceli na popularitě.

Jak vysvětlit tento posun v postojích a politické orientaci sudetských Němců? Voroněžský historik S. V. Kretinin označil faktor chybějící jednoty a ztráty orientace ve vedení Sudetoněmecké sociální demokracie jako jednu z příčin její politické neúčinnosti: stoupenci bývalého předsedy Ludwiga Czecha přijali jeho odstranění z vedení jako antisemitskou akcii a intrikovali proti Jakschovi a Jaksch se zase snažil navázat, ale marně, kontakt s osobami z prostředí Henleina[4]. Je pravděpodobné, že tyto složité procesy mezi Sudetoněmeckými sociálními demokraty hrály určitou negativní roli, ale ne hlavní. Zásadní význam měla obrovská výhoda SDP v materiálním zajištění, způsobená tím, že od r. 1934 začala přijímat velké finanční injekce ze strany Německa.

 

Určitou roli hrála i podpora Henleina  ze strany Velké Británie. V červenci 1935 navázaly britské tajné služby kontakty s Henleinem. Jejich zástupce, kapitán (podle jiných údajů plukovník) Graham Christie, bývalý  letecký atašé v Německu, opakovaně organizoval  návštěvy  Henleina ve Velké Británii, během kterých  se  Henlein setkával s takovými významnými osobnostmi intelektuálních elit, jako Seton-Watson a A. Toynbee, s diplomaty a politiky R. Vansittartem , H. Nicolsonem, W. Churchillem. Uvedení lidé měli opoziční názory k vládě Chamberlaina  a poslání Henleina spočívalo v tom, aby je  přesvědčil o „umírněnosti“ programu SDP. Tato propaganda měla určitý úspěch: během další návštěvy Londýna v květnu 1938  (když krize německo-československých vztahů  byla v plném proudu) se mu podařilo přesvědčit Churchilla, že situace v Československu je podobná situaci, jaká byla ve velké Británii v roce 1913, kdy byli podvedeni Irové, když jim neposkytli “Home Rule“[5], což vedlo k povstání a odchodu  Irska ze Spojeného Království; ve svém projevu v Dolní sněmovně 3. června 1938  Churchill doslova zopakoval argumenty Henleina[6].

Epizoda s propagandistickou misí Henleina, provedená s podporou  pracovníka anglické tajné služby, je velmi příznačná. Svědčí o tom, že britské vládní kruhy nejenže  projevovaly slabost vůči agresivním ambicím Hitlera a jeho loutek, ale také  s nimi aktivně spolupracovaly v otázce zpracování veřejného mínění správným způsobem, přičemž si dobře uvědomovaly skutečné záměry německého vedení. Kapitán Christie obdržel obsáhlé informace od „druhé osoby“ v říši, Göringa: ten přímo řekl „svému starému známému“, že Německo má v úmyslu „získat nejen Sudetskou oblast, ale celé Čechy s Moravou,“[7].

Nicméně pokusy o nějaké ospravedlnění tehdejší politiky britské vlády pokračují i ​​dnes. Například je zde výňatek z dopisu Chamberlaina jeho sestře, kde psal o svém dojmu po prvním setkání s Hitlerem v Berchtesgadenu 15. září 1938: „Přede mnou byl člověk,  na jehož slovo je možné se spolehnout“ [8]. Čtenář si z toho udělá závěr o extrémní naivitě britského premiéra, protože uvěřil ujišťovaní druhé strany, že potřebuje pouze Sudety a že nemá zájem o zbytek Československa. Ale  opravdu se k němu nedostala informace o výše uvedených výrocích Göringa, které přímo protiřečily Hitlerovým ujišťováním? Ale mimochodem, Goering byl považován za představitele „umírněného“ křídla kolem führera!

Poměrně dávno se objevila jiná opačná verze, která ospravedlnila Chamberlaina: jako by si byl plně vědom Hitlerových agresivních ambicí, udělal nucené ústupky, aby získal čas na zlepšení obranyschopnosti země, která v době Mnichova byla mnohem horší než německá, a to zejména co se týče letectví a protiletecké obrany. Na první pohled  tuto verzi potvrzují prohlášení britského premiéra v rozhovoru s jeho francouzským protějškem E. Daladierem, který se konal 28. dubna 1938: „Krev se mu vaří, když vidí, jak Německo rozšiřuje svou nadvládu v Evropě“, ale „dá se pochybovat, že tyto dvě země (Anglie a Francie – A.F) jsou dostatečně silné, aby vnutily svou vůli Německu … může přijít čas, kdy bude možné lépe vzdorovat … „[9]. Ve stejném duchu vyjádřil Chamberlainův postoj jeho nejbližší pomocník Horace Wilson v rozhovoru se sovětským zplnomocněncem v Londýně I.M. Majskim 10. května 1938: „Chamberlain plně zvažuje možnost německé expanze do střední a jihovýchodní Evropy a dokonce možnost německého pohlcení ( v té či oné formě ) množství malých středoevropských a balkánských států. Domnívá se však, že to je menší zlo než válka s Německem v nejbližší budoucnosti. Premiér spoléhá na to, že proces pohlcování bude trvat relativně dlouho a Anglie bude mezitím dobře vyzbrojena „[10].

 

Verze, která popírá Chamberlainovu „naivitu“ a která hovoří o jeho “realismu“, byla prezentována zejména na konferenci „Význam Mnichova: padesát let poté“ pořádané Washingtonským institutem pro mír v roce 1988.  Hlavní výtka  zde směřovala k tehdejším pacifistům a  bojovníkům proti  zbrojení: Chamberlain prý za podmínek, kdy Německo vynakládalo 17% HDP na vojenské účely a Velká Británie 4%,  prostě neměl šanci vzdorovat Hitlerovi [11]. Nicméně, jen rok před touto konferencí se objevila studie britského historika, z které vyplývá, že údaje získané britskou zpravodajskou službou o německém vojenském potenciálu, zejména v letectví, nepotvrdily tezi o německé „ohromné ​​převaze“ nad vojenským potenciálem  Velké Británie a jejích případných spojenců [12]. Je velmi nepravděpodobné, že by tyto údaje nebyly předloženy premiérovi. Navíc, pokud jim nevěřil a byl si stále jistý, že zaostává za Německem z hlediska výzbroje, logickým závěrem by byla zrychlená mobilizace vojenského průmyslu.  Nic podobného však  nenásledovalo. V rozhovoru se sovětským zplnomocněncem I.M. Mayskim britský politik Beaverbrook, který  podporoval mnichovskou politiku, protože vycházel z existence „disproporce mezi německými a britskými leteckými silami“, poznamenal: „Chamberlain věří, že neexistuje bezprostřední hrozba velké války a proto vážně neuvažuje o provádění opravdu rychlého tempa zbrojení… Jeho heslo je „business as usual“ ( všechno bude jako vždycky ). Není třeba narušovat normální průběh ekonomického života země. A bez takového narušení je nemyslitelné uvedení bojeschopnosti Anglie do patřičného stavu v patřičný čas „[13]
 
Jestliže je britská vláda správně označena jako „iniciátor mnichovské politiky“, přičemž  zdroje o tom  je možné vysledovat dlouho před sudetskou krizí  roku 1938 [14], postavení jiného člena mnichovské dohody, Francie, se jeví spornější. Z kontextu výše uvedeného záznamu rozhovoru Chamberlaina a Daladiera z 28. dubna 1938 (bohužel neúplného) vyplývá, že francouzská strana vystupovala za rozhodnější kroky proti nacistické agresi. Byly pro to jisté důvody. Za prvé, díky společné hranici s Německem, pociťovala Francie obzvláště silně tuto hrozbu.
 
Za druhé,  v „bibli“ nacismu – Hitlerově „Mein Kampfu“  figurovala Francie jako hlavní nepřítel. Za třetí, Francie měla smlouvy o vzájemné pomoci se SSSR a Československem (a dokonce dříve s Polskem), a proto byla těsně spojena se situací, která se vyvíjela na hranicích těchto států od března 1938. Historiografie uvádí, že francouzská vláda sedmkrát oficiálně prohlásila, že dostojí  svým závazkům, které vyplývají z těchto smluv, ale konstatuje se i něco jiného: na svoji první cestu k Hitlerovi do Berchtesgadenu jel Chamberlain  právě na doporučení Daladiera, o čemž jednali telefonicky 13. září 1938. [15]   Fakta ukazují, že francouzští „mírotvůrci“  v kapitulantské politice nezaostávali za britskými partnery. Obdobná byla i argumentace:   Francie je prý na  nižší úrovni vojenské připravenosti  než Německo, přičemž vinu prý za to nese vláda lidové fronty, která dává přednost vynaložení peněz na sociální potřeby a zanedbává zájmy obrany. Typický příklad této propagandistické verze je uveden v jedné z prvních  výzkumných prací o mnichovské politice  vydaných na Západě – v knize „Mnichov – prolog tragédie“ předního britského historika J. Wheelera-Benneta:   “Večer 9. září (1938) pozval  americký velvyslanec  na žádost Daladiera do své rezidence v Chantilly na večeři plukovníka Lindberga [16] a náměstka ministra letectví (Francie) G. Chambray. Chambray namaloval nejtemnější obraz stavu francouzského letectva. Situace je podle něj zoufalá: Německo je tak daleko vepředu, že Francii bude trvat roky, než ji dožene, jestli se to vůbec podaří. V říši se vyrábí  500 až 800 letadel za měsíc, zatímco ve Francii  45 – 50 a v Británii kolem 70. Lindberg, aniž by uvedl přesná čísla, potvrdil názor o převaze Německa ve vzduchu: je nucen konstatovat, že německá letecká flotila  převyšuje všechny ostatní evropské země dohromady. „  Wheeler-Bennett doplnil ještě tento obrázek: „V srpnu 1938, kdy (francouzští) kovodělníci měli placenou dovolenou, produkce letadel klesla na 13 kusů“ [17]
 
Ve skutečnosti však vláda lidové fronty dosáhla zvýšení přidělených prostředků na vojenské potřeby a je tragické, že tato vláda vedená socialistou L. Blumem rezignovala těsně před krizí vyvolanou německou stranou  (10. dubna 1938). Jak je uvedeno v jedné z nedávných prací o historii Mnichova, pád vlády lidové fronty „vyvolal nadšení“ u britského velvyslance ve Francii, E. Phippse. Ten se neomezil  jen na emoce. Phipps přímo zasáhl do procesu utváření nové vlády: když se mu „zdálo“, že by nový premiér E. Daladier mohl nabídnout bývalému ministru zahraničí Paul-Boncourovi, aby zůstal na svém místě, následoval ze strany britského velvyslance „mimořádný demarš“ (mimochodem , dohodnutý s  hlavou Ministerstva zahraničí [18] Halifaxem): francouzskému premiérovi bylo naznačeno, že „by bylo velkým neštěstím, kdyby zůstal Paul-Boncour.“ Na základě toho si „Daladier pro tento post zvolil George Bonneta, známého mírotvůrce“ [19].
 
Politika československé vlády byla také velmi kontroverzní. Nepřijala žádná účinná opatření proti masovým demonstracím, které organizovala SDP bezprostředně po anšlusu v Rakousku pod heslem „Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce“, nezveřejnila informace o financování SDP nacistickým Německem. Mezitím Henlein  vystupoval čím dál víc otevřeně  jako hlava nacistické „páté kolony“. 28. března Henlein tajně dorazil do Berlína, kde na schůzkách s Hitlerem a pracovníky německého ministerstva zahraničí byla vytvořena taktika na podkopání československé státnosti. Taktika spočívala v tom, že pražská vláda měla čelit stále více radikálnějším požadavkům, jejichž odmítnutí by bylo důvodem německého zásahu pod záminkou ochrany práv německé diaspory.

-Pokračování-

---------------------

 

Komentář Taurus:

 

Závěry byly správné. Já jsem se zaměřil na to, jak to s případnou pomoci SSSR vypadalo, nakolik byla míněná vážně.
Tak za prvé, prioritně byl zájem donutit Francií, aby dostala svým závazkům. SSSR požadoval okamžité zasedání 3 generálních štábů, na kterých by měl být vypracován konkrétní plán obrany Československa. K té době SSSR už provedl částečnou mobilizací, na západních hranicích už stálo přípravných 30 divizí a v první linií už přes 300 letadel. Jinak bylo v plánu poslat 700 letadel. Na otázku čs. diplomatů, jak sovětská strana může pomoci, když neexistuje koridor, bylo řečeno: Byl by zájem, koridor se najde. S Rumunskou stranou bylo dojednáno, že Rumunsko přivře oři, když nad jejich územím proletí sovětská letadla ve výšce přes 3 tis. kilometrů, tam totiž nedosahuje jejich PVO.
V souvislosti se záměry Polska obsadit Těšínskou oblast, byla 23.9.1938 polské straně zaslána nóta, že v případě narušení československých hranic, SSSR jednostranně denuncuje dohodu o neútočení, který byla mezi Polskem a SSSR podepsána v roce 1932.
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=129

Tj. na koridor se myslelo s předstihem a nejen to. Podle chování Francie byla zde možnost, že poslední se pokusí vyhnout svým závazkům. I tato možnost byla projednána s československým vedením. SSSR jen požadoval po Benešovi, aby v případě agrese, požádal SSSR o pomoc a poslal požadavek na projednání do Rady národů (rusky „Лига наций“). Na vyjádření pochybnosti české strany, že v Radě národů se vše projednává dlouze a než se Československo dostane na řadu, bude už dávno obsazeno, sov. strana odpověděla, že je důležité, aby ten požadavek tam byl vnesen, SSSR už může, jako člen RD podnikat kroky k zastavení agrese ze strany Německa.
Zde mám telegram představitele SSSR v ČR Alexandrovského Lidovému komisariátu zahraničních věci SSSR, datovaný 39.9.1938, ve kterém popisuje chování Beneše.
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=144

V kostce. Beneš neustále kličkoval. Na jednu stranu hledal pomoc u SSSR o, vždy, jakmile dostal od Francii s Anglii nějakou ránu. Jakmile první šok pominul, Beneš se snažil nalézt nové diplomatické kličky. Alexandrovský vyjadřuje přesvědčení, že Beneš pořád více doufá v pomoc Francie s Anglií a o pomoci SSSR přemýšlí, jako o posledním sebevražedném pro československou buržoazii prostředku obrany ČSR před agresí Hitlera.
Tato pochybnost vznikla u Alexandrovkého v den, kdy Beneš začal začal s ním mluvit o hitlerovském memorandu a ukazovat mu na mapě rajony Československa k 1.10.1938, které má Hitler okupovat. Že tváři v tvář této zjevné agresí, Beneš taktizoval a říkal, že první vystřel neučiní, protože by byl zodpovědný za 2. světovou válku a že to musí učinit Hitler. Jako kdyby v Sudetech už se neprolévala krev a pozice Francii s Anglií byla taková, že Československo už se mělo postavit a bránit. Takové chování Alexandrovský vysvětloval sociálním strachem, kterým jsou nakaženy i jiní „mírotvůrci“ v Evropě. Jestli dříve Beneš říkal, že v případě ohrožení požádá československý národ a národ ho podpoří, tak později se začal bát toho samého národa…

Dále následují texty telegramů, v prvním Beneš před zasedáním vlády žádá sovětské velení, aby potvrdilo svoji pomoc Československu. Beneš prosí, aby odpověď přišla mezi 18-19 hodinami pražského času, tj. mezi 20-21 hodinami moskevského. Telegram přišel do Moskvy v 17 hodin. dešifrován byl v 17.15 mosk. času a než sov. velení stačilo odpovědět, v 17.45 mosk.času přichází druhý telegram, že Beneš už na odpovědi netrvá, protože vláda už rozhodla o podepsání Mnichovské dohody.
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=147
http://bookre.org/reader?file=722679&pg=149

Proč Beneš vůbec posílal tyto telegramy, když sám nedodržel čas, do kterého měl čekat odpověď, nehledě na to, že sov. velení slíbilo pomoc už před tím, se třemi podmínkami:
- oficiální žádost Československa,
- žádost do Rady Národu (která měla zajistit legalitu sov. pomoci),
- žádné plnění podmínek Hitlera

by se dalo vysvětlit jen pokusem o jakési zajištění alibi pro Beneše, který v pozdější době západní historikové vysvětlili „blafováním“ sovětského vedení.
Nic takového, jako „blafování“ sovětského vedení nebylo! Pomoc byla míněná vážně a byly k ní podniknuty veškeré kroky, jako mobilizace a zajištění koridorů (rumunský a polský, viz. anonce roztržení smlouvy o míru s Polskem v případě jeho agrese v Československu).

Dále bych vás chtěl upozornit na knihu v češtině, z šedesátých let, ve které jsou obsazeny dokumenty, o kterých se dnes raději nemluví:
Na pomoc československému lidu; dokumenty o československo-sovětskem přátelství z let 1938-1945.
http://www.worldcat.org/title/na-pomoc-ceskoslovenskemu-lidu-dokumenty-o-ceskoslovensko-sovetskem-pratelstvi-z-let-1938-1945/oclc/17361029

A v ruštině od sov. historika shrnutí kroků, které SSSR podnikl na obranu Československa
Борьба Советского Союза в защиту Чехословакии
http://historic.ru/books/item/f00/s00/z0000167/st011.shtml

 

Diskusní téma: Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení

troufnu si nabídnout ještě jeden pohled na dění

Inspektor Spektátor | 07.10.2018

Představme si, že by Hitler v roce 1939 nenapadl Polsko. Ba, že by nezabral i zbytek naší země po rozpadu ČSR! Z politiky appeasementu totiž mám dojem, že kdyby Hitler řekl Francii a Británii, že chce vrátit bývalé německé kolonie, o které Německo přišlo v 1.WW, že by je dostal. Země hospodářsky prosperovala (vzpomeňme na W. Brouka apod.). Měla své satelity. Soudím, že by kontinent pak skoupil! Byla by to jen otázka 1-2 desítek let!

Re: troufnu si nabídnout ještě jeden pohled na dění

openeyes | 07.10.2018

To by však Nemecko muselo mať vlastnú politiku a nie byť nástrojom (podobne ako Napoleon), ktorý mal poslúžiť na útok proti ZSSR. Veď aj vojenskému elévovi je predsa jasné, že ak sa obávam rastúcej vojenskej sily Nemecka, nedovolím mu predsa pohliť štát s obrovským zbrojným priemyslom a zásobami vojenskej techniky, akým ČSR v tom čase bola. Celá VB-FR politika bola čistá propaganda na oklamanie národov - podobne ako dnes...

Re: Re: troufnu si nabídnout ještě jeden pohled na dění

Inspektor Spektátor | 08.10.2018

A on někdo Hitlerovi nařídil, aby válčil? Jak by to dokázal? Ten chlap byl prostě magor a prokazatelný psychiatrický pacoš (měl doktory, co mu míchali drogy!). Zkuste se podívat na tento alternativní scénář (který nastiňuji a nikoli podrobně rozepisuji): 1939 březen - rozpad ČSR. A.H. pogratuluje Slovensku k získání samostatného státu (kterému nabídne hospodářskou pomoc) a prohlásí, že bude dodržovat Mnichov - tedy, že podporuje samostatné Čechy a Moravu. V podstatě se prezentuje jako mezinárodní správňák. Pak by ale v tichosti zařídil embargo na dodávky do zbytků naší země. Spojenec Slovensko by různě v tichosti brzdilo např. dodávky ropy (odjinud by to ani nešlo - viz. nepřátelé ze všech stran), objevovaly by se různé záhadné potíže atd. Během týdnů by přišla velká krize a stát by kolaboval. Někdy v té době by prohlásil, že jeho "vědci" zjistili, že Češi jsou vlastně slovansky hovořící Germáni... A místo programu nuceně nasazených by vytvořil programy "gastarabaitrovské" (aby zdejší mládež, vyhnaná ze svých domovů bídou, šla sama dobrovolně za prací do Říše z ekonomicky zkolabované země), a rozjel nějaký promyšlený prográmek asimilace mladých Čechů na území 3.Říše. Zároveň by podpořil domácí byznys, aby šel vykoupit za levnou cenu ten český (díky krizi zkolabovaný) - ty místní zbrojovky a pod. Říšská mládež by byla povzbuzována, aby se snažila uchytit v krizi zasažených oblastech Čech a Moravy a rovněž se účastnila ve stále ještě samostatné zemi germanizačních programů... Vše by opět na mezinárodní scéně prezentoval, jako dobrodiní! V naší hospodářsky slabé zemi by Němci skoupili tisk, Barrandov, a podporovali zdejší fašisty. Ideologicko - propagandistická diverze a další programy by časem odvedly své... Někdy během dvou let by zde nejspíše vládli již zdejší fašisté... Část národa a židé, co by se na to nemohli dívat, by emigrovali! Formálně samostatné Čechy a Morava by fakticky byli součástí Říše a zbrojní dodávky by byly! Náš národní zlatý poklad by např. nebyl přestěhován do Londýna, ale padl by do rukou Němců... Polsko rovněž nemusel přepadat... Nějaká ta podpora separatismu Ukrajinců a Bělorusů na východě Polska by odvedla své, protože užitečné idioty najdete všude. Následné konflikty v Polsku by A.H. použil jako záminku pro vpád do země - pod záminkou ochrany práv Ukrajinců a Bělorusů... Polsko se rozpadne na německé satelity Západoukrajinu a Západobělorusko... Lodžská oblast bude přičleněna k Německu a Wehrmacht by po zničení polské armády ze zbytků Polska zase ustoupil s prohlášením, že je mírotvůrce a tvůrce spravedlnosti mezi národy a ať si Poláci nadále mají svůj samostatný stát! Zase by se prezentoval jako mezinárodní správňák, který by vládám v Paříži a Londýně i tamnímu veřejnému mínění (zblblé davy) zavdal příčinu si myslet, že vše je v nejlepším pořádku a že se Německu za napadení Polska vyhlašovat válka nemá... A tak, pokud by se vůbec vyhlásila (období Podivné války), pak vy se po těchto krocích opět uzavřel mír... Bída by ale vyháněla Poláky z Polska... Takže by i germanizace Polska časem začala být na pořadu dne... Podobně by rozložil Jugoslávii atd. atd. Trochu jinými metodami by získal Pobaltí a Skandinávii - nabídka společného obranného vojenského svazu! Fašizace místní politiky. Někdy v roce 1945 by měl za sebou již hodně silnou ekonomiku, skvěle vyzbrojenou armádu a atomovou bombu... SSSR by možná ani nemusel napadat. Stalinovým generálům by ukázal atomovou bombu a tajně skrze agenty i otevřeně by vedení SSSR nabídl konta ve Švýcarsku, letoviska na Rujáně... za zradu země... Možná by se to pak Stalinovi navzdory silným represím rozpadlo pod rukama... Nu a teď si můj "cokdybyscénář" srovnejte se současností. Nevidíte tam paralely? Nepíši to proto, že by se mi podobný scénář líbil. Jen pro poučení.

Re: Re: Re: troufnu si nabídnout ještě jeden pohled na dění

filadendron | 08.10.2018

Vynikajúca úvaha

Re: Re: Re: troufnu si nabídnout ještě jeden pohled na dění

Uva | 09.10.2018

Dobrá úvaha, leč "Nic nového pod sluncem" + dodatek : Rozpoznání plánů nepřítele - poloviční vítězství.

Přidat nový příspěvek