Mnichovské spiknutí – historická skutečnost a současné hodnocení (pokračování)

první část zde

První etapou realizace tohoto plánu bylo přijetí 8 bodů  programu na sjezdu SDP v Karlsbadu (dnes Karlovy Vary) dne 24. dubna 1938. Program vypadal v  řadě bodů  spíše mírně. V případě, že by s ním pražská vláda  souhlasila, měl  se k němu přidat nepřijatelný 9. bod, který předpokládal vytvoření vlastních vojenských útvarů sudetských Němců a následně stažení částí československé armády ze Sudetské oblasti. Rozmach krize  byl  však spojen ani ne tak s prosazováním “Karlovarského programu“, ale s teroristickými činy, které začali stoupenci SDP  provádět za použití zbraní, které byly tajně dodány z Německa. Pražské úřady reagovaly dost tvrdě na akce henleinovců a hitlerovské říše za nimi stojící: následovala částečná mobilizace, která jim umožnila soustředit významné seskupení vojsk v oblastech hraničících s Německem – asi 180 000 vojáků a důstojníků.
 
Tato opatření měla určitý zastavující účinek na strůjce krize. Činnost Německa  se v této fázi omezila na použití „měkké síly“. V tisku se rozjela kampaň o „českých zvěrstvech“ v souvislosti s incidentem, během něhož byli zastřeleni dva henleinovci (byl uspořádán velkolepý pohřeb, pohřební věnec položil osobně Hitler). Henlein sám, jak již bylo řečeno, vedl během svých návštěv ve Velké Británii aktivní propagandistickou kampaň. Pokračovala i mezi sudetskými Němci a nesla své zlověstné ovoce. 28. dubna 1938 Charge d’affaires SSSR v Německu G.A. Astachov na základě své cesty do oblasti Sudet hlásil NKID ( Lidový komisariát zahraničních věcí SSSR – poznámka překladatele ): „Německé obyvatelstvo… je téměř zcela ovlivněno  propagandou a připraveno přivítat Hitlera jako osvoboditele“ [20]. V místních volbách konaných dne 22. května obdržela SDP převážnou většinu hlasů v oblastech s převážně německým obyvatelstvem [21].
 
Tváří tvář rostoucí hrozbě zásahu Německa, včetně vojenského, vydalo československé vedení mimořádně protichůdné prohlášení. Podle zplnomocněného představitele SSSR ve Francii J.Z. Surica jeho československý protějšek v rozhovoru s ním „zeširoka vykládal, že odpor Československa byla mnohem významnější, než se říkalo, zejména hranice s Rakouskem je v předzvěsti anšlusu  již dlouho chráněna“.  Jiný možný průběh  událostí popsal prezident ČSR E. Beneš. V rozhovoru se  sovětským zplnomocněným představitelem  S.S. Aleksandrovským 18. května prohlásil, že i kdyby Československu nebyla poskytnuta pomoc , „dokáže bojovat při  ústupu na východ tři nebo čtyři měsíce.“ Chybějící opevnění na hranicích s Polskem a Maďarskem nepovažoval za nebezpečný faktor:  Polsko bude  pod kontrolou Sovětského Svazu a  Maďarsko pod kontrolou Malé dohody. Připustil možnost porážky německým Wehrmachtem a opakoval: „Stejně budeme bojovat, budeme se probíjet na východ, abchom se spojili s Rudou armádou … V případě potřeby se Češi pro záchranu své armády  vypořádají s jakoukoliv cizí hranicí a územím“ ( zdá se, že to znamenalo, že  by si ustupující armáda ČSR silou prolomila „koridor“ k sovětské hranici přes Polsko a Rumunsko. Beneš nevylučoval možnost uzavřít dohodu s Hitlerem, nicméně zdůraznil, že u takové dohody by SSSR musel vystupovat jako „garant“.  Něco zcela jiného  řekl Beneš  britskému velvyslanci  Newtonu předcházející den, 17. května : „Vztahy Československa s Ruskem  vždy  byly a vždy budou druhořadou otázkou v závislosti na postoji Francie a Velké Británie. Současné vztahy mezi Československem a Ruskem zcela vyplývají z francouzsko-ruské smlouvy a pokud západní Evropa ztratí zájem o Rusko, pak ho ztratí  i Československo. Československo vždy bude následovat západní Evropu a bude s ní vždy spojeno a nikdy nebude spojeno s východní Evropou. Veškerá komunikace s Ruskem bude udržována prostřednictvím západní Evropy. „  Ruská  historička V.V. Marjina uvádí tato  prohlášení Beneše a píše, že „působil jako zkušený diplomat a pragmatický politik“ [23], což samozřejmě přikrašluje  skutečné činy československého vůdce.
 
V této souvislosti nelze popřít odpovědnost československého vedení za rozvoj sudetské krize, která vedla k Mnichovu. V červnu a červenci vedení vyjednávalo s Henleinem v úzkém kontaktu se západními diplomaty a dělalo jeden ústupek za druhým,  zatímco se sovětským zplnomocněným představitelem  žádné konzultace nevedlo. Nevedlo s ním konzultace  ani tehdy, když se Britové rozhodli poslat  do ČSR zprostředkovací misi  v čele s bývalým ministrem obchodu Lordem Rensimenem. Beneš zpočátku reagoval negativně na iniciativu britské „zprostředkovací mise“, ale  23. července vyjádřil souhlas a posléze ji přijal. Rensimen přijel do Prahy 3. srpna 1938. Rensimen sám byl skeptický ohledně možnosti nalezení kompromisu, ale schválil „čtvrtý plán“, který vypracoval Beneš, který se ve skutečnosti blížil ustanovením „Karlovarského programu“. Československá společnost ústupky své vlády přijala negativně. Bylo shromážděno milion podpisů pod výzvou neustupovat německým nacionalistům.
 
Henleinovci se nechystali seriózně diskutovat o čtvrtém plánu.  Měli zahájit jednání s vládou a  tak  hledali hlavně důvod, jak jednání zmařit. Brzy se takový důvod našel. Dne 7. září ve městě Moravská Ostrava došlo ke střetům henleinovců s místním českým obyvatelstvem; pro obnovení pořádku byla povolána jí zdní policie, která údajně brutálně zacházela s poslanci  parlamentu za SDP, kteří dorazili do města, aby se informovali o osudu pachatelů zadržených za pašování zbraní. Ačkoli anglický diplomat, poslaný  na místo, kategoricky odmítl verzi „policejního násilí“ a poznamenal, že násilí byli vystaveni samotní strážci pořádku, mise Ransimena podpořila požadavky, aby  československá strana potrestala představitele moci. Tyto požadavky byly splněny: policista, který údajně dal ránu  bičem vůdci henleinovců, byl propuštěn a stejný osud postihl hlavu místní policie. Jednání však  nebylo obnoveno [24].

Je třeba podotknout, že henleinovci, kteří šli cestou extrémního zhoršování vztahů s ústřední vládou, se přesto neodvážili otevřeně mluvit o programu odchodu ze struktur Československa a připojení se k hitlerovské říši. Německé vedení se také zdrželo tohoto záměru. Tato myšlenka byla poprvé na dostatečně vysoké úrovni vyjádřena ve Velké Británii – ve formě redakčního článku v londýnském „Times“ 7. září – ve stejný den jako události v Moravské Ostravě. Velká část toho článku, který nesl nevýrazný název „Nürnberg a Aussig“ [25], (poznámka : Aussig – Ústí nad Labem ) byla věnována analýze zmíněného „čtvrtého plánu“, který získal velmi pozitivní hodnocení. Zejména bylo uvedeno, že československá vláda postoupila poměrně daleko při poskytnutí „regionálního sebeurčení“ a že je v právu, když si chce zachovat pravomoc „v oblasti obrany, zahraniční politiky a financí“. Jak píše současný badatel Mnichova, „jedovaté žihadlo bylo v ocasu“, tj. v závěrečných řádcích článku, důsledně „v suchém, téměř akademickém stylu“. Bylo zde napsáno: „Pokud budou Sudety teď požadovat víc, než je zjevně česká vláda připravena jim poskytnout ve svém posledním souboru návrhů, pak to může znamenat jen jednu věc – že u Němců nejde jen o odstranění jakýchkoli nepříjemností, ale že se celkově v současné Československé republice necítí dostatečně dobře. V tomto případě by československá vláda měla přemýšlet o projektu, který je v některých kruzích podporován, a to, aby se Československo stalo více homogenním státem cestou vyloučení ze své struktury části cizorodého obyvatelstva, které inklinuje k tomu národu, s nímž ho spojuje rasová jednota … Přínos pro Československo v důsledku přeměny na homogenní stát by mohl převážit nad nevýhodným dopadem ztráty pohraničních oblastí obývaných sudetskými Němci. “ Tváří v tvář rozhořčené reakci veřejnosti, si Ministerstvo zahraničních věcí pospíšilo s prohlášením, které popírá spojení této publikace s vládní linií, ale bylo obtížné toto tvrzení brát vážně. Ve skutečnosti hitlerovské vedení dostalo kartu k dalšímu vyostření krize, kterou neváhalo využít.

12. září Hitler vystoupil s plamenným projevem, kdy fakticky vyzval německou diasporu v ČSR k ozbrojenému povstání. Nazval sudetské Němce „mučedníky“ a prohlásil, že pokud nebudou mít „práva a podporu“ od západních mocností, „dostanou jedno i druhé od nás … Němci v Československu nejsou neozbrojeni a nejsou opuštěni.“
V noci z 12. na 13. září začaly v oblastech, kde žili sudetští Němci, hromadné akce teroru proti české populaci a představitelům státní moci. Povstání zachvátilo 70 obydlených oblastí, především v západních částech země. Povstání bylo rychle potlačeno. Německý historik Werner Röhr uvádí ve svých pracích o činnosti SDP následující údaje o ztrátách proti sobě stojících stran: za večer 14. září 13 mrtvých a 61 zraněných na české straně, 10 mrtvých a 14 zraněných na německé straně; 17. září (kdy převrat konečně zkrachoval) – 16 mrtvých na české straně, 11 na německé straně. Německý velvyslanec v Československu Eisenlohr popsal situaci ve vedení pučistů takto: „Vedoucí štáb SDP – to je revoluční výbor u neexistující revoluce. Celkový zmatek a nervozita.“ SDP byla zakázána, Henlein uprchl do Německa, odkud 17. září vyzýval k vytvoření sudetsko-německého Freikorpsu, jakési nepravidelné armády, která měla v ČSR vykonávat podvratnou práci. Na území Německa bylo vytvořeno 41 praporů s celkovým počtem asi 35 tisíc lidí. Operativní vedení Freikorpsu zajišťovalo Vrchní velitelství wehrmachtu (Oberkommando der Wehrmacht; OKW). Ve zprávě o činnosti Freikorpsu, který byl osobně předložen Hitlerovi dne 27. září, se hovořilo o 260 „úspěšných akcích“, v nichž bylo zabito 51 zástupců české populace a 1 249 bylo uneseno a přesunuto přes hranici do Německa. Vlastní ztráty „partyzánů“ byly odhadnuty na 32 mrtvých a 61 zraněných. 1. října se tato čísla zvýšila: 110 lidí zabito na straně „nepřítele“, 2 029 – „vězni“ (jak popsali osoby násilně převezené do Říše), jejich vlastní ztráty: 52 zabito, 65 zraněných, 19 – nezvěstných [26].

Nehledě na omezený rozsah povstání, dokonce jeho zjevné selhání i zřejmé důkazy o jeho podpoře ze zahraničí, v německém tisku byla rozpoutána informační kampaň o „generálním povstání“ německého obyvatelstva proti pražské vládě, o hromadných represích z její strany a masivním „útěku“ sudetských Němců na hranice říše.
Za této situace proběhla první návštěva Chamberlaina u Hitlera, po níž byl vyslán československé straně požadavek Angličanů a Francouzů předat Německu území, kde je více než 50% německé populace, s perspektivou dalšího rozšiřování oblastí připojení. Anglicko-francouzské ultimátum bylo zpočátku odmítnuto, o čemž byli informováni oba
velvyslanci; nicméně ve dvě hodiny v noci z 20. na 21. září požadovali oba velvyslanci novou audienci, během níž předali požadavky svých vlád na Beneše, aby odvolal své zamítavé stanovisko k ultimátu; v opačném případě narýsovali perspektivu okamžité invaze wehrmachtu do Československa při plné „nezainteresovanosti“ jejich zemí v tom, co se stane s Československem. Podle svědectví Beneše, měl jeho francouzský partner v očích slzy a britský partner „koukal upřeně na podlahu.“ Ráno 21. září Beneš svolal zasedání vlády, jehož průběh popisoval následovně: „Všichni s větší nebo menší rozhodností nejprve obhajovali názor, že nelze ustoupit. “ Ale když došlo na specifika, jaké důsledky by to mělo, „názory se začaly silně rozcházet a postupně měnit „, zejména pod vlivem informací od pozvaných zástupců armády – generálního Inspektora ozbrojených sil J. Syrového a náčelníka generálního štábu L. Krejčího. Oba generálové prohlásili, že „máme možnost jen krátké a obtížné obrany, která nemůže být vleklou „a přitom se odvolávali na „nejasnost „ve vztahu k tomu „co podniknou z vojenského hlediska Sověti „[27].
Ve skutečnosti neexistovala žádná „nejasnost“ týkající se sovětské pozice. Podrobněji se zastavíme u otázky role SSSR v událostech, k nimž došlo před Mnichovem a po něm, zatím podotkneme, že nejasnými dosud zůstávají motivy do značné míry ostrých otoček v postoji Československého vedení. Je těžké předpokládat, že názory generality jim nebyly dříve známy, nicméně to neovlivnilo původní rozhodnutí vedení vzdorovat diktátu; proč to tedy mělo vliv v kritický moment rána 21. září? Po výše zmíněném zasedání vlády oznámil ministr zahraničních věcí ČSR Krofta v 20:30 hod. téhož dne přijetí anglo-francouzských podmínek. Nicméně 22. září během druhého setkání Chamberlaina a Hitlera v Bad Godesbergu, německá strana předložila nové, ještě horší podmínky. Zejména bylo uvedeno, že podporují územní nároky Polska a Maďarska.

V těchto podmínkách provedlo Československo novou otočku, která navenek vypadala jako přechod k rozhodnému odporu vůči agresorovi. 24. – 26. září proběhla v Československu mobilizace, která se konala příkladně. Nálada obyvatel svědčila o jejich odhodlání chránit republiku. Poprvé od začátku krize dala o sobě vědět i vláda USA. Dne 26. září vystoupil prezident Roosevelt s iniciativou svolání mezinárodní konference k projednání současné situace, která se měla konat na neutrálním území za účasti všech zúčastněných zemí, včetně Sovětského svazu. Ze sovětské strany následovala (v podobě článku v novinách Izvestija dne 27. září) pozitivní reakce na tuto iniciativu. Západní mocnosti ji však využily jinak a navrhly svolat konferenci v užším složení, s omezením počtu účastníků na čtyři země – Německo, Itálie, Velká Británie a Francie. S tímto návrhem se anglický vyslanec v Itálii, lord Perth, obrátil na Mussoliniho, který naopak pověřil svého velvyslance v Berlíně, aby koordinoval tuto záležitost s Hitlerem. Tak vznikla organizační základna pro mnichovské spiknutí.

Průběh Mnichovské konference a obsah přijatých dokumentů jsou poměrně dobře známé a sotva vyžadují komentář. Zastavíme se u některých problémů, o kterých se vedou stále vědecké a někdy i čistě zpolitizované spory. První se týká role Polska v proti-československé kampani, která se rozpoutala v roce 1938 a role Polska v procesu rozdělení Československa, který začal v Mnichově.

Oficiálně se polské vládní kruhy v meziválečném období řídily doktrínou „rovnováhy“ ve vztahu k jejich sousedům. Ve skutečnosti však polská politika stále více získávala zřetelně proněmecký a protisovětský (a také proti-československý) charakter. V předvečer rakouského anšlusu navštívil Göring Varšavu, kde spolu s polským ministrem zahraničí J. Beckem „dospěli ke společnému názoru, že by bylo vhodné koordinovat politiku Německa a Polska ohledně Československa“. Beck současně zdůraznil, že Polsko má zájem o „určitý region Československa“ a je zainteresováno na „způsobu možného řešení českých problémů „[28]. Polská strana ve skutečnosti podpořila anšlus a navíc ho využila k tomu, aby vyvinula tlak na Litvu, s níž měla dlouhodobý diplomatický konflikt. Programové zaměření polské vlády se omezilo na to, aby dosáhlo postavení „lídra ve skupině zemí mezi Německem a Ruskem“, kvůli čemuž „bude nutné neutralizovat vliv Francouzů v tomto regionu a rozdrtit Československo“ [29].

Tím „určitým regionem“, o kterém Beck hovořil, že mají o něj „zájem“, bylo území tzv. Zaolží, části Těšínského Slezska, které se nacházelo za řekou Olše. Toto území se smíšeným obyvatelstvem (48,6% Poláků [30], asi 40% Čechů, 11% Němců) bylo obsazeno českým vojskem v roce 1919 a poté oficiálně začleněno do Československa; vzhledem k tomu, že oficiální určení statusu Zaolží československou stranou následovalo po ustoupení Poláků před náporem Rudé armády v roce 1920, polská propaganda vytáhla tvrzení o pražském „úderu do zad“ a o nezákonnosti „anexe“. V atmosféře začínající sudetské krize se polské vedení připojilo k požadavkům henleinovců ve skutečnosti dokonce ještě předtím, než byly zformulovány jako „Karlovarský program“. Jednou z prvních nepřátelských akcí proti jižnímu sousedovi byl rozhovor s Beckem 21. března 1938, ve kterém uvedl, že Poláci žijící v Zaolží mají právo získat „stejnou autonomii, jakou požadují sudetští Němci“ [31]. Během výše zmíněné „květnové krize“ polské vedení zaujalo poměrně nejednoznačný postoj; když se 23. května v anglickém tisku objevila zpráva (zřejmě jako „testovací balonek“), že v případě, že Anglie a Francie vystoupí na obranu Československa, se k nim Polsko připojí, tak si polská strana pospíšila s vyvrácením této zprávy. 31. května německé Ministerstvo zahraničí vyjádřilo Polsku „vděk“ za přátelský postoj k Berlínu. [32].

Po setkání Chamberlaina a Hitlera v Berchtesgadenu polská strana 19. září přímo nastolila otázku předání Zaolží Polsku a tentýž den byl vydán příkaz k soustředění vojsk na polsko-československé hranici. Byla vytvořena samostatná operační skupina Śląsk (Slezsko), jejíž úkol byl definován jako „obsazení Zaolží, ať už dohodou nebo silou“.

Svolání Mnichovské konference bylo polskými vůdci přijato s určitou zdrženlivostí: byli zjevně rozčarováni tím, že oni sami na ni nedostali pozvánku. Na druhou stranu výsledky Mnichova byly Poláky využívány jako ultimátum Praze pro okamžité předání Zaolží: jinak by ho prý zabrali Němci. Při projednávání otázky ultimáta se proti vyjádřil pouze jeden člen vlády – vicepremiér E. Kwiatkowski. Rozhodnutí bylo učiněno. Dne 30. září, 15 minut před půlnocí, předal polský velvyslanec v Praze ultimativní požadavek na postoupení území Zaolží. Na odpověď bylo dáno 12 hodin, v případě odmítnutí měla následovat vojenská akce. Polské vedení počítalo s možností, že Praha nepřijme toto ultimátum a obrátí se o pomoc na SSSR, a proto si vyžádalo na Berlínu sdělení postoje Berlína v případě polsko-československé a polsko-sovětské války. Ribbentrop a Göring slíbili bezpodmínečnou podporu. Ale to nebylo nutné, protože bylo přijato ultimátum a 2. října 1938 vstoupily jednotky polské armády na území odtržené od ČSR.

Část polské veřejnosti odsoudila akce vlády. Jak uvedl polský historik Stanisław Żerko, „zazněly hlasy, že se Polsko chová jako hyena, která se vrhá na v Mnichově povalenou oběť. “ Uvádí také názor jednoho z polských pamětníků událostí, že „tato anexe byla předehrou k novému rozmezí Polska „[33].

Nyní podrobněji o postavení a roli SSSR v hodnoceném období. Podle podmínek sovětsko-československé smlouvy z roku 1935 vstupovaly v platnost závazky týkající se vzájemné pomoci „pouze pokud nastanou podmínky stanovené touto smlouvou a bude státu-oběti útoku poskytnuta pomoc Francií „[34]. Nicméně již na samém počátku sudetské krize 26. dubna 1938 bylo ze sovětské strany uvedeno, že sovětsko-československá smlouva „nezakazuje ani jedné ze stran, aby přišla na pomoc bez čekání na Francii „[35]. V historiografii existuje názor, že toto prohlášení, které řekl předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR M.I. Kalinin „bylo určeno pro vnitřní účely a nemělo žádný vliv na diplomatické úrovni“ [36].
Je však možný jiný výklad: v podmínkách, které platily v SSSR, tj.za přísné kontroly veřejných projevů, zejména těch, které se týkaly oblasti zahraniční politiky, to, co bylo řečeno člověkem, který alespoň formálně zastával vysoký post v zemi, mělo velký význam. Znamenalo to slib bezpodmínečné podpory Československu při jeho odolávání vůči německé agresi a celkem pravděpodobně to byl jeden z faktorů, které předznamenaly dost silnou pozici Prahy v podmínkách „květnové krize“. Na druhou stranu to byl jakýsi „testovací balónek“ pro zjištění její dlouhodobé orientace: je připravena přijmout sovětskou pomoc bez ohledu na postoj Francie? Tento „testovací balónek“ mohl ale být adresován i Francii: měla-li zájem o společné akce na obranu Československa?

Bohužel toto „testování“ pozic západních partnerů přineslo negativní důsledek. Ve vzniklé situaci musela sovětská diplomacie zachovávat extrémní opatrnost, kterou byla později časem snaha interpretovat jako “ kurs izolacionismu, nevměšování do vznikající evropské krize „[37]. Skutečné motivy sovětského postoje byly uvedeny v pokynech lidového komisaře zahraničních věcí SSSR M.M. Litvinova zplnomocněnému představiteli v ČSR S.S. Aleksandrovskému (tento dokument poprvé objevil a uvedl do vědeckého oběhu kanadský historik Michael Carley): „Samozřejmě, že jsme mimořádně zainteresovaní na zachování nezávislosti Československa, na brždění Hitlerovy orientace na jihovýchod, ale my bez Západních mocností můžeme sotva něco podstatného podniknout a oni nepovažují za nezbytnou naši asistenci, ignorují nás a sami rozhodují o všem , co se týká německo-československého konfliktu. Nevíme, že by samotné Československo někdy poukazovalo svým západním „přátelům“ na potřebu zapojení SSSR. Za této situace vystupovat veřejně a oficiálně s kritikou jednání Británie a Francie by znamenalo vyvolat obvinění, že se snažíme zmařit jejich „mírové jednání“ a povzbuzujeme československou neústupnost, aniž by to přineslo Československu jakýkoliv užitek. Stačí, že jsem řekl, že není z naší strany tlak na Československo a že má plnou svobodu rozhodování „[38].

S dotazem na možnost sovětské pomoci se Beneš obrátil na SSSR až po přijetí anglo- francouzského ultimáta 19. září 1938. V tento den měl rozhovor se zplnomocněným představitelem. Aleksandrovský měl předat sovětské vládě dvě otázky: „1. Poskytne SSSR podle smlouvy okamžitou a účinnou pomoc, pokud bude Francie nadále věrná a také poskytne pomoc? 2. V případě útoku se Beneš okamžitě obrátí telegramem na Radu Společnosti národů (League of Nations) se žádostí o aktivaci článků 16 a 17 … zda SSSR, jako člen Společnosti národů, pomůže na základě zmíněných článků „[39]. Existuje verze (prezentoval ji i samotný Beneš), podle které sovětská odpověď, i když byla kladná na obě otázky, přišla s velkým zpožděním, teprve 21. září, a kvůli tomu byla vláda ČSR nucena přijmout anglo-francouzské požadavky. Tato verze je však v rozporu s fakty.
Zpráva o sovětské odpovědi byla dána na vědomí československé straně 20. září a to současně dvěma kanály. Byl poslán telegram Aleksandrovskému, který zatelefonoval Benešovi v době, kdy se konalo zasedání vlády, kde se projednála odpověď na západní ultimátum. Kromě toho o postoji sovětské vlády byl navíc informován vyslanec Československa v SSSR Z. Fierlinger, který také odeslal odpovídající depeši do Prahy. Byla odeslána v 17:30 hod., do Prahy přišla v 19:37 hod. a byla rozšifrována ve 20:20 hod.[40].
Možná, že obdržení této informace zapůsobilo tak, že se Praha zpočátku odchýlila od západního ultimáta.

Příběh se opakoval 30. září poté, co československá strana obdržela podmínky Mnichovské dohody. Dokonce ještě před zasedáním vlády, na kterém měla být vypracována odpověď na toto druhé (po 19. září) ultimátum, v 9:30 ráno, zavolal Beneš sovětskému zplnomocněnému představiteli a požádal ho, aby upřesnil otázku pomoci a požádal o odpověď k času mezi 18 – 19 hodin, tj. 20-21 hod. moskevského času. Není jasné, proč byl řečen právě tento čas, vzhledem k tomu, že tři velvyslanci akreditovaní v Praze (anglicky, francouzsky a italský) a také německý zmocněnec požadovali odpověď do 12 hodin a do 17 hodin už bylo nutné poslat zástupce do komise, aby se konkrétně definovalo nové vymezení hranic. Telegram přišel do Moskvy v 17 hodin ( poznámka: moskevského času ) a po 45 minutách byl přijat druhý, ve kterém byly zpráva, že Beneš odvolal svou otázku, protože československá vláda přijala rozhodnutí o kapitulaci. Je pravděpodobné, že československé vedení si chtělo zajistit alibi a odpovědnost za přijetí mnichovského diktátu přenést na SSSR.

-pokračování-