24.8.2019
(...) Popírat skutečnost, že jde o Kristova slova, také není důvod, neboť když se to tak vezme, tak text kánonu Bible není o nic důvěryhodnější než uvedený apokryf. A není-li dost dobře možné potvrdit nebo vyvrátit, která z těchto vzájemně se vylučujících věrouk skutečně pochází od Krista, nezbývá než posuzovat smysl toho, co je v nich řečeno a porovnávat ho se životem.
Ovšem popírat pravdivost poučení obsažených v uvedeném apokryfu připisovaných Kristu je přece jen možné a to s neochvějnou horlivostí: odkazováním na nesoulad „nelegitimního“ apokryfu, který se vynořil z minulosti, s legitimními (tj. někým kdysi potvrzenými) kánony „svatého“ písma, s „učením svatých otců“ a dogmatikou. Bude to však projevem zdravého rozumu a jasného vědomí a jednáním v souladu s Blahým Božím záměrem? Jak si kdo odpoví na základě své víry a rozumu na tuto otázku – tak mu také podle jeho víry a rozumu bude Shora oplaceno. A to jak tomu, kdo si na tu otázku odpověděl, tak i tomu, kdo se odpovědi na ni vyhnul: v tomto životě, i po smrti1.
«Vše jsoucí, ve kterém jest život, je Bohu blíže než písmo zbavené života. Bůh stvořil život a vše jsoucí takovým, že je Slovem věčného života a slouží člověku k Učení o Zákonech pravdivého Boha. Bůh nepsal Své Zákony na stránky knih, ale do vašich srdcí, do vašeho ducha.»
Toto Boží Jazyčnictví dává smysl následujícím súfijským tvrzením uváděným Idrisem Šáhem.
«Súfí se tradičně považovali za následovníky jednoho jediného učení, jež na sebe bere v závislosti na okolnostech množství různých podob, a je možné ho použít jako nástroj pro rozvoj člověka» Súfismus, str. 50.
«Níže v řádcích básně Džaláleddína Rúmího vypráví její autor o tom, jak se seznamoval s různými náboženstvími (přesnější by bylo říci kulty a věroukami: naše vsuvka) a o svém vztahu k nim:
„Podrobně jsem prostudoval Kříž a Křesťany. Na kříži2 jsem ji však nenalezl. Pobýval jsem v hinduistickém chrámu i starobylé pagodě, ale ani tam nebyly stopy její. Došel jsem až do Herátu a Kandaháru. Hledal jsem ji, ale nebyla nahoře ani dole. I rozhodnul jsem se jít až k hoře Káf3, tam jsem však našel jen ptáka Anka4. Tak jsem se vypravil do Ka'by. Nebyla tam. Zeptal jsem se na ni Ibn Síná, ale ani filozofie Avicennova5 k ní nedosahovala… Pak jsem se podíval do svého srdce a tam jsem ji uviděl, nikde jinde jí nebylo… „
Slovo „ona“ (které je v originále možné chápat jako on, ona nebo ono) označuje skutečnou/pravou/pravdivou realitu» Súfismus, str. 163.
«Ghazálí6 usmířil súfismus s Islámem, když dokázal scholastikům (a ve skutečnosti: knihomolům-puntičkářům, kteří se texty Koránu zabarikádovali před životem i před Bohem jako takovými: naše vsuvka), že súfismus není kacířství, ale vnitřní význam náboženství» Súfismus, str. 166.
Abyste pochopili poslední výrok Idrise Šáha o vzájemných vztazích súfích a knihomolů, je nutné podívat se na otázku interakce „jazykových“ a „mimo jazykových“ úrovní lidské psychiky. K tomu je zapotřebí mít (a nemáte-li je, tak se k nim dopracovat) konkrétní představy o tom, jaké místo zastává celková psychická činnost člověka v Objektivní realitě; o možných rozdílech v organizaci procesu individuální psychické činnosti člověka a o jejím řízení; o vzájemných vztazích individuální psychiky člověka a kolektivní psychiky společnosti, ve které žije; o vzájemných vztazích společnosti a každého člověka s mimosociálními procesy v Objektivní realitě.
Bohužel se přitom nedá vyhnout nelehkému rozhovoru o „banalitách“, tj. o takových životních jevech, na které když je nutné zavést řeč, tak většina lidí reaguje, že to je přece všeobecně známo a že „to se rozumí samo sebou“; jestliže je však na ně neupozorníte, tak se stejní lidé, kteří si nepřejí poslouchat o „banalitách“, chovají v životě jako smyslů zbavení, a dělají téměř všechny chyby, kterým by se mohli vyhnout, kdyby těmto „banalitám“ skutečně samo sebou rozuměli a toto porozumění by tvořilo základ jejich chování v každodenním životě.
V podstatě se jedná o to, umožnit každému, aby se dokázal podívat ze strany na individuální „samo sebou se rozumějící“ jako na proces podmíněný všemi společnými jevy života Objektivní reality a individuálními osobitostmi člověka. Představy o těchto věcech je nutné mít, abyste byli schopni rozlišovat přípustné a nebezpečné varianty naladění individuální psychiky, neboť v závislosti na nich se člověk buď podobá bezmocné kosené trávě, nebo jeho jednání okolním lidem i jeho potomkům přináší neštěstí, nebo jeho jednání v převážně většině životních okolností, do kterých se dostává, naopak přináší dobro.
V závislosti na těchto „naladěních“ individuální psychiky každého člověka (které je možné řídit na základě vlastní libovůle), může být v kolektivní činnosti lidí chyba, které se dopustí jeden, buď předurčeně odstraněna jinými lidmi, takže jejich společná činnost probíhá úspěšně; nebo je naopak tato chyba jednoho člověka doplňována a umocňována chybami jiných lidí, takže jejich kolektivní7 vědomá nebo nevědomá činnost přichází o svou sjednocenost a rozpadá se pod tíhou chyb, aniž by dosáhla svého úspěšného konce, nebo je její výsledek nepřijatelný.
Je obecně známo, že psychika každého člověka vstřebává informace z Objektivní reality přes systém smyslových orgánů a na základě těchto informací a informací, které již má uloženy v paměti, modeluje tuto všem lidem společnou Objektivní realitu prostřednictvím určitých obrazů a forem předurčených jak geneticky, tak i podmíněných kulturou.
Modelování tohoto druhu tvoří jeden ze základů formování individuálního chování všech lidí ve Všehomíru, které má potom v podstatě za následek, že ve Všehomíru (a nejen u lidí) dochází k těm či oněm změnám ovlivňujícím bytí lidí v okolí daného člověka. Podstata tohoto osobnostního vlivu je podmíněna individuální psychickou činností člověka a zaměřeností změn v jeho psychice. Avšak vzhledem k tomu, že lidí je velké množství a jejich život je doprovázen výměnou pokolení, jsou samozřejmě i všechny výdobytky kultury výsledkem vědomého nebo nevědomého modelování všem společné Objektivní reality v psychickém (vnitřním) světě člověka. Řečené platí pro vše v životě lidí: od drobného každodenního rozhodnutí až do vybudování životního stylu spojujícího všechno lidstvo.
Sjednocení lidstva v určitém životním stylu je objektivní daností nezávislou na vůli a záměrech každého z lidí; jinou věcí je, nakolik silné jsou vazby uvnitř společnosti mezi dvojicemi konkrétních lidí (i širšími okruhy lidí), jaká je operační rychlost těchto vazeb a čím konkrétně se projevují. Jestliže je styl života pro samotné lidi nepřijatelný a škodlivý pro biosféru Země, je nutné, aby lidé před tím, než začnou vyvíjet jakékoliv úsilí s vnějším zaměřením, napřed přehodnotili charakter své psychické činnosti a upravili ji. To může platit jak pro jednotlivce, tak i pro společenské skupiny a celé národy.
Pouze v důsledku tohoto druhu cílevědomých změn psychiky dojde i ke změně stylu života, ke změně charakteru plodů, které život přináší, tj. ke změně charakteru reakce Objektivní reality na přítomnost jedince i většího množství lidí, kteří se v ní nacházejí: «Hledejte především Pravdu Boží a všechno ostatní (z kontextu – pozemská blaha) vám bude přidáno» Nový zákon (Matouš 6:33); «Bůh nezmění to, co je
Samotné modelování všem společné Objektivní reality v psychice člověka je výsledkem zaprvé – geneticky podmíněné citlivosti psychických možností každého, kdo se narodil; zadruhé – výchovného vlivu na člověka jak kultury zděděné po předcích, tak i okolních lidí, který člověk vnímá bezmyšlenkovitě, a v jehož důsledku se tak „sama o sobě“ formuje psychická kultura jeho osobnosti: kultura vyciťování Objektivní reality, kultura porozumění Objektivní realitě a kultura jejího přeměňování; zatřetí – aktivního vědomého formování osobnostní psychické kultury v procesu vyhodnocování kulturního dědictví předků a životních zkušenosti jak svých vlastních, tak i zkušeností celé společnosti, které jsou člověku známy8.
Člověk se přitom střetává se dvěmi kvalitativně rozdílnými informačními toky: s informacemi, které do jeho psychiky přicházejí bezprostředně přes smyslové orgány z životních jevů; a s informacemi o životních jevech, které také vnímá přes smyslové orgány, ale už ne bezprostředně, ale zprostředkovaně: z jejich popisů od jiných lidí prostředky kultury, která je společná určitému množství lidí (či subkultury, nejde-li o kulturu spojující celou společnost).
Je tedy třeba si uvědomovat, že životní jev jako takový a jeho model v psychickém světě člověka nejsou jedno a to samé; stejně jako popis životního jevu (nebo výmyslu) není tím stejným životním jevem (nebo výmyslem). No a kromě toho je i psychický svět každého člověka a jeho činnost v něm – také jedním z množství svébytných životních jevů ve Všehomíru a popis těchto jevů jedním z množství jejich možných popisů.
V základu psychického světa každého člověka leží odraz objektivních obrazů zachycených z Objektivní reality bezprostředním způsobem především na mimojazykovou úroveň9 jeho psychiky. Zatímco vyjádření subjektivních mimojazykových obrazů prostředky kultury, tj. lidskými „jazyky“ v obecném smyslu slova „jazyk“10 přijatém uvnitř společnosti jako označení prostředku předávání informací mezi lidmi ve společnosti, je ve vztahu k „mimojazykové“ psychické činnosti až druhotné.
Ústní a písemná řeč je pouze jedním z množství „jazyků“ vyvinutých v kultuře. Všechny „jazyky“ vyvinuté v kultuře (nebo v nějaké subkultuře) slouží v životě společnosti jako prostředky začleňující jinak celkem vzájemně izolované (rozhraničené) psychické světy množství lidí do souhrnného systému. Některé pojmy neměnně existují po celou dobu života člověka, jiné se rodí a okamžitě umírají, neboť jsou nadále nepotřebné. Množství obrazů „mimojazykových“ úrovní psychiky početně převyšuje množinu „slov“ „jazyků“, proto je význam pojmů jedněch a těch samých „slov“ ve větší či menší míře podmíněn vnějšími okolnostmi, náladou člověka, jeho osobnostní kulturou „pronášení slov“ a „vnímání slov“ pronesených jinými lidmi.
Ale „jazyky“ nejsou základem vnitřního psychického života lidí; „jazyková“ úroveň psychiky je povrchová, a když se odtrhne od ostatních „mimojazykových“ úrovní psychiky, začne být pro člověka příznačné myslet výlučně „slovy“ aniž by jim přiřazoval obrazy, které by vedly k jejich pochopení; bohužel tento způsob myšlení v holých „slovech“ odtržených od veškerého zbylého světa v naší kultuře převládá.
Pojem (jako životní jev, který je vlastní individuální – a ne kolektivní – psychické činnosti člověka11 a stabilně v ní existuje po dobu trvání určitého časového intervalu, po jehož uplynutí může zmizet nebo se změnit) je vzájemně podmíněná jednota „mimojazykového“ subjektivního obrazu v psychice konkrétního jedince a „slov“ jednoho z „jazyků“ rozvinutých v kultuře společnosti spojující podle „jazykového“ příznaku lidi do různorodých množin; právě proto je „slovo“ (i slovo, jmenovitě) bez obrazu, který by se na něj pojil, holé a prázdné. Pojem označující cokoliv (životní jev a nebo12 výmysl), který vznikne v psychice jednoho člověka, může být šířen ve společnosti, tj. pronikat do psychiky dalších lidí převážně13 prostřednictvím „jazykových“ prostředků kultury. V řadě případů více či méně široký okruh lidí vytváří pro takové šíření nových pojmů i nový „jazyk“, neboť v „jazycích“ rozvinutých v kultuře nejsou slova, která by mohla vyjádřit jejich chápání světa.
Jestliže se člověk učí slova, aniž by jim byl schopen přiřadit obrazy/porozumět, a nebo ze sebe chrlí „slova“ bez obrazů/aniž by jim rozuměl, neliší se ničím od magnetofonu14. Přestože ta „slova“ mohou být skutečně moudrá, nemění to nic na tom, že on sám zůstává hlupákem; a přestane jím být až poté, kdy si za všem společnými (a nebo novými) „slovy“ představí své „mimolexikální“ subjektivní obrazy objektivních životních jevů. To samé platí i pro obrazy výmyslů, které do Všehomíru vysílá jak on, tak i ostatní lidé. A vztahuje se to bez výjimky na všechny „jazyky“ rozvinuté v kultuře lidstva: od mimiky, tanců, ústní řeči až po specializované „jazyky“ vědních oborů.
To, co zde bylo řečeno o „slovech“, není žádnou novinkou, již starověký zen-buddhistický učitel Daie v dopisu varoval svého žáka:
«Mezi následovníky Zena se teď šíří dvě chyby a to jak mezi laiky, tak i mezi pokročilými. Jednou chybou je, domnívá-li se člověk, že ve slovech jsou ukryty podivuhodné věci. Ti, kteří si to myslí, se pak pokoušejí naučit se co nejvíce slov a pořekadel. Druhou chybou je opačný extrém, kdy člověk zapomíná, že slova jsou prstem ukazujícím na Měsíc. Slepě věří pokynům súter, kde je řečeno, že slova brání správnému pochopení pravdy Zena a budhismu. Tito lidé odvrhují všechno, co souvisí se slovy a jenom sedí se zavřenýma očima a kyselými obličeji jako nebožtíci.»
Běda tomu, kdo si splete «prst» s „Měsícem“15, nebo bude považovat neexistenci „ukazujícího prstu“ za neexistenci „Měsíce“.
Konkrétní lidé se můžou vzájemně pochopit jen natolik, nakolik přesně každému z nich společné „jazykové“ prostředky a kultura použití „jazyků“ umožní správně přiřadit své subjektivní „mimolexikální“ obrazy životních jevů všem společného Všehomíru, jež jsou vlastní jeho psychickému světu, k subjektivním „mimolexikálním“ obrazům toho druhého; a nakolik je „posluchač“ schopen vybavit si při „rozhovoru“ s ním aktivní fragmenty pojmové základny svého spolubesedníka, tj. „uvidět“ za jeho „slovy“ subjektivní „mimojazykové“ obrazy a za nimi potom „uvidět“ i prvotní obrazy Objektivní reality jako takové.
Ale dokonce i v případě, že si lidé vzájemně plně porozumí, nemusí jejich „mimolexikální“ obrazy odpovídat objektivním obrazům Reality. Za příklad mohou posloužit chyby v popisech z minulosti: Země je placatá pod křišťálovou klenbou nebes; a ze současnosti: rychlost světla je nejvyšší možná rychlost, teorie relativity je pravdivá, přestože od poloviny padesátých let 20. století astrofyzikové zaznamenali fakta, kdy byly získány informace od vzdálených hvězd s rychlostmi mnohokrát převyšujícími rychlost světla16, která je podle výchozí teze teorie relativity prý maximální možná.
A nutnost, aby si lidé vzájemně důkladně rozuměli a kultura17, v jejímž základu leží použití „jazyků“, byla bezpečná, nás přivádí k problému popisů jak všem společné Objektivní reality, tak i psychického (vnitřního) světa všech jednotlivých lidí.
Problém popisů existující ve společnosti je ve své podstatě problémem formování „jazyka“ potřebného pro kódování informací a pěstování kultury smysluplného, uvědoměle účelného použití tohoto „jazyka“ (na „Měsíc“ je možné ukázat jak „prstem“, tak i „vytím“: otázkou zůstává pouze to, co z toho bude lépe pochopeno). Tento problém není nový, ale to, co bylo dříve řečeno o „jazycích“, je nutné zahrnout do kontextu „Jazyka života“ tvořícího souhrn „jazyků“, což nás vede k tomu, že musíme nevyhnutelně určité věci zopakovat, aby si čtenáři mohli vytvořit nezbytné smyslové vazby s tím, co se dříve „rozumělo samo sebou“, tj. bylo implicitní.
Všehomír jako takový existuje v Bohem dané míře jako trojjedinost «matérie18-informace19-míry20»: to je Objektivní realita21. Již před více než 1300 lety o tom bylo v Koránu řečeno následující: «Bůh všechny věci stvořil a každé její míru určil» (25:2; podtržené v jiném překladu: „…a předurčujíce předurčil bytí její“, což nám umožňuje v míře vidět také předurčenost bytí všeho, co bylo stvořeno).
Když člověk vnímá Objektivní realitu, vznikají u něj v duši jakési jeho individuální („mimojazykové“) obrazy22 podmíněné jak charakterem objektivních obrazů reality (tj. „Jazykem“), tak i vývojem člověka (i jeho rozpoložením, naladěním, duševním stavem v procesu) v okamžiku vjemu informace z Objektivní reality. Individuální, subjektivní obrazy již jako součást vnitřního (psychického) světa člověka nabývají uvnitř něho do určité míry samostatnou stabilní a nevratnou existenci; nevratnou v tom smyslu, že nemohou být vymazány z psychiky samotným člověkem ani jinými lidmi: je pouze možné po přehodnocení uplynulých a aktuálních událostí a také záměrů do budoucna následně jim přidat jiný význam a spojit je s jinými objekty psychického světa člověka.
Subjektivní obrazy, které jsou druhotné ve vztahu k těm objektivním, v duši člověka statisticky uspořádaně a pravděpodobnostně předurčeně produkují množství pojmů v míře toho, jak člověk vyhodnocuje realitu a vymezuje si ve svém vnitřním světě subjektivní „mimojazykové“ obrazy, které jsou mu vlastní, a spojuje je se „slovy“ „jazyků“, jež se v kultuře vyvinuly.
V průběhu procesu, po jehož ukončení nový pojem získá uvědomělou určitost, neumožňuje systém vymezování subjektivních „mimojazykových“ obrazů vnitřního světa člověka, aby si jeden subjektivní obraz ztotožnil, nechal ho splynout či zaměnil s jinými; přestože jednomu a tomu samému životnímu jevu může v psychice člověka současně odpovídat několik rozdílných obrazů, které mohou odrážet různé hrany stejného jevu nebo jeho vzájemné vazby s jinými jevy. Tento proces vymezování obrazů probíhá „automaticky“ nevědomě, ale když se v hierarchicky organizované lidské psychice dostane na úroveň vědomí, začne člověk hledat prostředky, kterými by vyjádřil obrazy, jež získaly určité hranice vlastní jeho vnitřním „mimojazykovým“ úrovním psychiky a: buď je nalezne v jednom ze stávajících „jazyků“; nebo vytváří nová „slova“ a „jazyky“ – tedy prostředky pro vyjádření svých vnitřních obrazů, a zpřístupňuje tak ostatním lidem to, jak on sám chápe a popisuje svou vnitřní i všem společnou vnější realitu. Kultura společnosti, která je produktem souběhu individuální tvůrčí činnosti23 každého z množství lidí buď nové „jazyky“ přijme nebo je z různých příčin odmítne:
-
kvůli jejich skutečné nanicovatosti (jako esperanto očividně nedokázalo proniknout do kultury a to i přesto, že bylo v tomto směru vyvíjeno cílevědomé sponzorské úsilí);
-
kvůli tomu, že sama společnost nedozrála k tomu, aby „jazyk“ dokázala používat (trvalo to více než sto let, než se aparát teorie pravděpodobnosti a matematické statistiky stal součástí základního matematického kurzu a není to tak ve všech vysokých školách, kde by to mohlo kvalitativně pozdvihnout úroveň vzdělání; a ještě ani dnes ho v mnohých případech, kde by mohl přinášet užitek, při své práci nevyužívají ani ti, kteří se tento „jazyk“ naučili).
Ve výsledku tohoto přirozeného procesu interakce „mimojazykových“ a „jazykových“ úrovní individuální psychiky člověka vzniká na úrovni vědomí pojmová základna, tj.:
Jestliže „mozaikové“ pojmové zrcadlo psychického světa poskytuje o průběhu událostí v Objektivní realitě zkreslené představy, je možné, že bude nutné tuto „mozaiku“ roztříštit do „kaleidoskopu“, a pak znovu poskládat pojmovou základnu jiným způsobem (v opačném případě nezbyde než sklízet plody zkreslených představ o Objektivní realitě). Kvůli osobitostem kultury, ve které žijeme, je určitá „kaleidoskopičnost“ pojmové základny přítomna vždy, pokud je však tato „kaleidoskopičnost“ vnímání světa přílišná, je nutné se jí zbavovat, aby bylo v Životě možné zajistit sobě i svému okolí bezpečnost. Člověk, který vzdorovitě úmyslně nebo bezmyšlenkovitě lpí na „kaleidoskopičnosti“ svého vnímání světa nemůže pocítit Lásku, stejně jako Lásku nemůže pocítit ani nositel uceleného, ale překrouceného vnímání světa. Uvědomte si tedy, o co větší škodu způsobují ti, kteří napomáhají šíření psychické kultury postavené na „kaleidoskopičnosti“ a zkreslenosti celkového vnímání světa.
1 Poznámka určená skálopevným materialistům: Vaše oblíbená doktrína, že vědomí zmizí, jakmile se zastaví fyziologické procesy ve hmotném těle, které je nosičem nemateriálních informací – vědomí a paměti, je v přímém rozporu s vašimi tak oblíbenými zákony o zachování matérie, energie.
2 Viz Korán, 4:156 (157-158): «…oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo. <...> naopak Bůh jej k sobě pozdvihl, neboť Bůh je mocný, moudrý!» A nic v textu synodální Bible vydané v ruském jazyce s požehnáním patriarchů Moskevských i veškeré Rusi (mínus Ukrajina v posledních letech) nevypovídá o tom, že by Korán v této otázce lhal. Navíc v textech Starého i Nového zákona jsou slova potvrzující a vysvětlující pravdivost popírání Kristova ukřižování, jak o tom vyprávějí „evangelia“ o popravě.
3 V této transliteraci se shoduje s názvem písmene arabské abecedy, kterým začíná arabské slov „mluvit“: naše poznámka.
4 Pozn. překl. – Anka (arab.عنقاء) – vystupují v muslimské mytologii. Jsou to čarokrásní ptáci stvoření Alláhem a nepřátelští k lidem. Má se za to, že stále existují, ale jsou natolik málo početní, že setkání s nimi jsou velice vzácná. Tito ptáci se v mnohém svými vlastnostmi podobají ptáku Fénixovi žijícímu v Arabské poušti (informace převzaty z ruské verze Wikipedie).
5 Latinizovaná podoba jména Ibn Síná.
6 al-Ghazálí (1058 — 1111)
7 Přestože se tento latinismus v ruském jazyce ujal, je jeho použití zbytečné, neboť zvyšuje neurčitost smyslu v porovnání s použitím původních ruských slov: kolektivní činnost může být sjednocená nebo nesjednocená, tj. vnitřně konfliktní. Když se použije slovo „kolektivní“, tak kterou z těchto dvou variant činnosti to označuje? – každý si to musí dodatečně domyslit sám.
8 V životě reálných ojedinělých „Mauglí“ dochází k přerušení tohoto procesu po první etapě; a početně převládající většina se v zřídkavých obdobích svého života dokáže dobrat až ke třetí etapě. Ale právě ta třetí etapa je z hlediska jazyčnictví (súfismu) normou lidského života ve Světě po jeho upadnutí do hříchu.
9 Dítě ještě neumí mluvit, ale již určitým způsobem myslí. Lidé, kteří jsou od narození hluchoněmí, si uchovávají schopnost mimolexikálního myšlení do konce života, nenaučí-li se zavčas ústní a písemné řeči jinými způsoby (bez použití sluchu), neboť nic jiného neznají. Skutečnost, že většina „přemýšlí ve slovech“, tj. lexikálně – je pouze viditelná „nadvodní“ část „ledovce“ procesu myšlení.
10 Zde i dále slova jazyk, lexika apod. označené uvozovkami označují „jazyk“ v obecném vnitřním společenském smyslu tohoto slova – tedy prostředek sloužící k předávání informací mezi lidmi ve společnosti rozvinutý v kultuře. „Jazyk“ v uvozovkách s velkým písmenem a podtržený označuje jazyk, jehož prostřednictvím probíhá informační výměna, nadřazený koloběh informací v mezích lidské společnosti na základě „jazyků“ její kultury. Jinými slovy „Jazyk“ je souhrnem jazyků Jazyčnictví, o kterém Ježíš mluvil jako o Slově věčného života zapsaném bez výjimky ve všem, co Bůh Živý stvořil. A „jazyky“ jsou v tomto pojetí podmnožinou „Jazyků“ rozšiřující se v míře rozvoje kultury do geneticky předurčené plnosti množiny „jazyků“ lidí.
11 Která je širší než pouhá činnost z psychiky abstraktně vyčleněného intelektu.
12 Mluvnických pravidel pro psaní i ústní řeč může být v jednom a tomtéž jazyce několik: to, co je v jednom mluvnickém pravidle považováno za spojku „anebo“ může být podle jiných pravidel vnímáno jako chybný zápis dvou logických spojek „a“ a „nebo“, jejichž role přešla v obecně přijaté mluvnici ke spojce „anebo“, přičemž vymizelo, že toto všeobecně vžité „anebo“ v logice znamená i „a“, i „nebo“ zároveň. Spojka „anebo“ je ve všeobecně vžité mluvnici zapomenuté „a nebo“. Poukazuje na to konkrétně ta okolnost, že ve všeobecně vžité mluvnici jsou „anebo“ a „neboli“ (a zřídkakdy používané „neb“) synonyma, zatímco smysl „a nebo“ lišící se od „neboli“ nemůže být ve všeobecně zažité gramatice předán jedním slovem. To znamená, že všeobecně zažitá mluvnice ruského jazyka z roku 1918 je bez smyslu a foneticky bez obsahového významu: nepojí se s kulturou myšlení a v mnohých případech brání přesnému předání smyslu.
13 Tou nepřevládající cestou šíření pojmů ve společnosti je stejnorodost psychické kultury různých lidí střetávajících se v životě s jednou a tou samou problematikou. Nejde o unifikaci osobností ve společnosti, neboť životní zkušenosti a zaměření každého jedince tím neztrácí na své osobitosti. Jde o to, že způsob, jakým budou řešit stejné problémy za shodných okolností, se v mnohém může ukázat jako velmi blízký. A nezáleží přitom na tom, nakolik jsou si podobní, ale na tom, nakolik jejich reakce odpovídají situaci a zaměření průběhu událostí: v celém tom množství možných řešení problému je obvykle podmnožina těch v určitém smyslu nejlepších možných řešení dost omezená. A dokonalost psychické kultury jedince se neprojevuje ve své odlišnosti od jiných, ale ve schopnosti maximálně se přiblížit k nejlepšímu řešení reálného životního problému (což určitě není náplní intelektuálních televizních show typu „Co? Kde? Kdy?*“ a jejich životních analogů). *Pozn. překl. S použitím metody brainstromingu tým ze šesti hráčů – „odborníků“ – hledá po dobu jedné minuty správnou odpověď na jakoukoliv otázku položenou televizními diváky. Za správnou odpověď dostane tým odborníků bod a za nesprávnou zase jejich protivníci – tým televizních diváků. Vyhrává tým, který jako první získá šest bodů.
14 «Lidé prodávají mluvící papoušky za velké peníze, aniž by se kdy zamysleli nad tím, jak cenný by byl myslící papoušek», z aforismů súfího Nasredina, Súfismus, str. 124. Budeme-li za klíčové slovo v této větě považovat slovo „myslet“, které je vztaženo jak k lidem, tak i k papouškům, tak ztotožníme-li si to s nemyslícími lidmi, bude tato věta pojednávat výlučně o papoušcích: přestože jedni budou svým tělesným vzezřením ptáci a druzí lidé. Jak lehce se žije člověku mezi lidem podobnými papoušky? Vždyť civilizace člověkopodobných papoušků je nebezpečná jak sama sobě, tak i veškerému svému okolí.
15 V této souvislosti je pro Rusko aktuální výrok akademika I. Pavlova, který v roce 1932 poznamenal: «Musím zde vyjádřit svůj smutný názor na ruského člověka, který má tak slabý mozkový systém, že není schopen vnímat skutečnost jako takovou. Existují pro něj pouze slova. Jeho podmíněné reflexy nejsou koordinovány se skutky, ale se slovy.»
Podle našeho názoru toto jeho hodnocení ani dnes neztratilo nic na své aktuálnosti s ohledem na velkou část Rusů. Jenom se domníváme, že problém není ve slabosti „mozkového systému“ jako hmotného útvaru, ale v tisíciletém ohlupujícím vlivu kultury založené na Bibli plné vnitřních protimluvů a na biblickém projektu protiřečícímu Světu i Bohu. Uvěří-li člověk všem těmto protimluvům, roztrhá to jeho intelekt jako proces na cucky a dojde k odtržení slov od života jako takového. Lidé žijí ve světě slov, která jsou odtržena od života jako takového, a kvůli tomu je svět pustošen a dochází v něm k nepokojům.
Viníkem tohoto stavu psychické (duchovní) kultury na Rusi je hierarchie Pravoslavné církve.
16 Viz: N. A. Kozyrev – Astronomická pozorování prostřednictvím fyzikálních vlastností času: 1. Výběr z prací, část třetí, Příčinná mechanika, str. 379, 380. Vydavatelství LGU Leningrad 1991; 2. Práce ze sympozia konaného u příležitosti zprovoznění 2,6 metrového teleskopu Bjurokanské astrofyzikální observatoře, Bjurokan, 5.-8. října 1976, Jerevan, 1977, str. 209-227.
17 Kulturou se v této práci rozumí veškerý souhrn geneticky neděděných informací předávaných ve společnosti od pokolení k pokolení.
18 „Něco“, z čeho je vytvořen Všehomír a co mezi sebou objektivně vstupuje do interakce v podobě různých fragmentů Všehomíru.
19 Objektivní obrazy, to jsou „obrazy“, které jsou nemateriální a při svém přenosu z jednoho materiálního nosiče na jiný nemění svou objektivní kvalitu. Každý takový obraz zůstává stejný nezávisle na tom, zda je zaznamenaný v přírodě, na obrazu, soše, fotografii nebo v psychice člověka. Informace je objektivní, ale její vnímání je subjektivní stejně jako následné vyjádření jejího vjemu.
20 Míra – 1) matrice možných stavů matérie – nosiče informací-obrazů – a 2) objektivní systém kódování informací-obrazů v celém Všehomíru. Takže prostor a čas nejsou prázdnými nepoznatelnými schránkami materiálního Všehomíru, ale dva druhy souměřitelnosti jeho fragmentů, které jsou vlastní Všehomíru, tj. produkty fragmentů Všehomíru.
21 V této práci se Objektivní realitou rozumí v souhrnu Bůh a stvořený Všehomír. V duši každého člověka má své místo subjektivní obraz objektivního Boha pravého; jinou věcí však je, čím konkrétně je pod vlivem kultury a subjektivní libovůle každého zaplněno.
22 V terminologii západní esoterické tradice jsou to „myšlenkové formy“.
23 Jestliže ze společnosti vymizí individuální tvořivost, přestane existovat i ta kolektivní, a kultura se změní v „gramofonovou desku“, která se časem kvůli svému nesmyslnému přetáčení vydře. Jinou věcí je, zda individuální tvořivost množství lidí vyprodukuje pospolitou společensky prospěšnou činnost, a nebo změní společnost v nemyslící stádo, a nebo povede k vnitřně rozvrácené a lidi rozeštvávající protiřečící si činnosti - ke schizofrenii mimo zdi psychiatrické nemocnice.
24 Přičemž adresnost se může měnit v závislosti na subjektivní kultuře myšlení a vyjádření myšlenky v každé z konkrétních situací prostřednictvím „volby slov“ v každém z „jazyků“.
Informační báze KSB