Súfismus a zednářství: v čem je rozdíl? (5)

27.8.2019

předchozí část

(...) Člověk, který vzdorovitě úmyslně nebo bezmyšlenkovitě lpí na „kaleidoskopičnosti“ svého vnímání světa nemůže pocítit Lásku, stejně jako Lásku nemůže pocítit ani nositel uceleného, ale překrouceného vnímání světa. Uvědomte si tedy, o co větší škodu způsobují ti, kteří napomáhají šíření psychické kultury postavené na „kaleidoskopičnosti“ a zkreslenosti celkového vnímání světa.

Ve snaze porozumět cizím popisům probíhá proces nastavení vzájemných vazeb „jazyky“ + obrazy „mimojazykových“ úrovní psychiky v opačném pořadí:

S ohledem na „jazykové“ formy daného popisu (sdělení) je nutné vytáhnout z vlastní pojmové základny již existující obrazy a prostřednictvím „jazykových“ konstrukcí a postupů „mimojazykových“ obrazových shod je spojit s veškerou zbylou pojmovou základnou a navíc zaplnit i pojmové mezery.

Kvůli tomu je nezbytné do skládanky doplnit chybějící pojmy¹ a spojit je s mozaikou pojmové základny, abyste neupadli do „kaleidoskopického idiotismu“. Jinými slovy, známé („mimojazykové“, tj. „Jazykové“, které jsou dostupné konkrétnímu člověku) subjektivní obrazy Objektivní reality a/nebo² nově vytvořené (které si člověk nově představil a dříve nebyly jeho psychice vlastní) subjektivní „mimojazykové“ obrazy je nutné si spojit s „jazykovými konstrukcemi“ sdělení.

Přitom však může být nedostatek obrazotvornosti, v jejímž důsledku nedojde k vytvoření všech chybějících „mimojazykových“ obrazů, což je potom příčinou stále přetrvávajících pojmových mezer, zčásti v životě kompenzován dodržováním gramatiky „jazyka“. Toto tvrzení je tím pravdivější, čím více vrstev má „jazyk“ jako kódový systém.

Ve výsledku vzniká na základě ujasnění si smyslu „jazykového“ sdělení ve vnitřním světě subjektivní – mravně podmíněná – představa o průběhu procesů v Objektivní realitě. Tvorbou představ (ve smyslu blízkém k jevištnímu představení) probíhá modelování Objektivní reality, kde jako „herci“ vystupují pojmy psychického světa člověka aktivované sdělením. Vytváření představ probíhá minimálně na dvou úrovních lidské psychiky: „jazykové“ a obrazové „mimojazykové“. Vědomí může být přístupná převážně jedna z těchto úrovní, nebo se mohou dost jasně projevovat obě dvě současně: vše je určováno osobnostní kulturou psychické činnosti člověka. Přitom může být nedostatek obrazů zčásti kompenzován dodržováním „jazykové“ gramatiky, neboť „jazykové“ konstrukce plní roli „mostů“ (spojení) mezi stávajícími obrazy a nedostatek „slov“ (a dalších „jazykových prostředků“) jednoho „jazyka“ může zčásti být kompenzován „jazykovými prostředky“ jiných „jazyků“³ a obrazy „mimojazykových“ úrovní psychiky.

To znamená, že je individuální psychická činnost člověka, který sám o sobě představuje jednu částečku společnosti a částečku Všehomíru, spojená se svého druhu „kaskádou“ informačních „transformátorů“ vymezených dále v popisovaném informačním systému dvojtečkami:

Jazyk života“ – informační složka trojjedinosti matérie-informace-míry, jak při bezprostředním vnímání životních jevů, tak i při jejich zprostředkovaném vnímání přes kulturní památky a komunikaci s jinými lidmi)> : : í se mluvilo dříve> : : <různorodé „jazyky“, které se v kultuře vyvinuly samy o sobě jako prostředky, kterými lidé vyjadřují své vnitřní obrazy v komunikaci s jinými lidmi, kterými jsou předávány pojmy z psychického světa jednoho člověka do psychického světa jiných lidí a v závislosti na tom je potom jednota společnosti podporována stejnorodým chápáním toho, co se děje, nebo se naopak bortí, pokud se tato stejnorodost vytrácí> : .

Tato kaskáda „informačních transformátorů“ (п<е>ре-образ-ователей / pře-obraz-ovačů , tj. prostředků přenášení a přeměny obrazů, řekneme-li to rusky respektive česky) obsluhuje proces veškeré individuální lidské činnosti, která stylem „to se rozumí samo sebou“ probíhá ve společnosti a vnáší do něj svou individuální svébytnost⁴:

; ; potvrzení nebo odmítnutí shody subjektivního modelování (na základě „mimojazykových“ obrazů a pojmů) s objektivním průběhem událostí v Objektivní realitě> ; vycházející z vnitřního světa člověka>.

Ve své podstatě je tento proces . A je samozřejmé, že z této individuální vědomé a nevědomé činnosti množství lidí se potom v návaznosti pokolení skládají dějiny lidstva.

Část prvků kaskády „informačních transformátorů“ se nachází v bezprostředním dosahu každého člověka; část jich je kolektivním výdobytkem lidí; část jich leží mimo dosah možného individuálního nebo kolektivního působení na ně. Ale ty z nich, které se nacházejí v bezprostředním dosahu člověka a společnosti jako celku, určují svým naladěním a organizací styl života, sjednocenost nebo nesjednocenost kolektivní činnosti, a také charakter činnosti lidí měnící Všehomír a v důsledku i charakter reakcí celkové Objektivní reality na člověka. To znamená, že v tomto procesu člověk rozhoduje o tom, zda bude kompatibilní se Všehomírem.

Některé z bohosloveckých škol tvrdí, že Všehomír je jako Boží výtvor dokonalý, a proto nejsou žádné jeho změny potřebné a z toho potom vyvozují, že snaha o dosažení jakýchkoliv změn v něm je již svou podstatou hříšná. Jenže toto tvrzení se vyhýbá otázce: V jaké kvalitě je Všehomír dokonalý a s jakým cílem byl vytvořen?

Apokryf, který již dříve církev odvrhla, tvrdí: «Vše jsoucí, ve kterém jest život, je Bohu blíže než písmo zbavené života. Bůh stvořil život a vše jsoucí takovým, že je Slovem věčného života a slouží člověku k Učení o Zákonech pravdivého Boha. Bůh nepsal Své Zákony na stránky knih, ale do vašich srdcí, do vašeho ducha.»

Je těžké představit si učení (ne v podobě souboru pravidel, které je třeba se nabiflovat, ale jako proces), které by se omezovalo na rozjímání bez aktivní tvůrčí různorodé činnosti. Přeměny vnášené do Všehomíru, ale i záměry realizovat nebo nerealizovat přeměny, a nebo jim bránit, mohou skutečně být hříšné. Ale cožpak je potom aktivní činnost odstraňující nedokonalosti dříve vyprodukované hříšnou činností ve Všehomíru, který je dokonalým prostředkem určeným k tomu, aby se v něm «člověk Učil o Zákonech pravého Boha»; činností stojící v cestě tomu, aby do světa vstupovala nová hříšnost také hříšná? Nebo je naopak hříšná netečnost v rozjímání a laxní přihlížení bezbožnému zlu?

To jsou ty otázky, na které si nepřejí odpovídat ti, co si povšechně rádi podebatují na téma hříšnosti znalostí a činnosti vedoucí ke změnám. Hříšnost je vždy konkrétní ve svých všem viditelných projevech i v záměrech před ostatními lidmi ukrývaných a neurčitá hříšnost „povšechně“ je produktem lidského „bohosloví“.

Přeměna Všehomíru, ke které dochází v průběhu vědomé a/nebo nevědomé lidské určité činnosti, probíhá buď v souladu s blahým Božím záměrem, nebo na základě vlastních výmyslů konfrontačně vůči Bohu v mezích dopuštění, které je Shora poskytováno po předurčenou dobu poskytnutou k tomu, aby bylo možné se vzpamatovat, kát se a začít určitým způsobem žít jinak.

V hromadné⁵ statistice života společnosti tvoří toto vše dohromady společenskou kulturu psychické činnosti, která je vlastně souhrnem vnitřní i vnější interakce individuálních psychických kultur všech jednotlivců (kultury smyslově vnímat Objektivní realitu, kultury myšlení, tj. porozumění tomu, co je člověk schopen svými smysly vnímat a kultury vyjádření subjektivního smyslu v komunikaci s jinými; která ve společnosti buď vyvolává, nebo maří vzájemné pochopení). To znamená, že nynější stav kultury je podmíněn individuálními kulturami každého z množství lidí tvořících společnost a tím, jak každý z těchto lidí vyhodnocuje kulturní dědictví předků v průběhu procesu jeho osvojování. Kultura utváří styl života, ve kterém se projevuje genetika a určitá vypracovaná kultura společnosti; kultura také plodí kolektivní psychiku včetně kolektivního rozumu⁶.

Jedná se o společné bohatství všech těch, kteří jsou součástí určité kultury psychické činnosti v množině takového druhu kultur a jejich kultura je tím vyšší a dokonalejší, čím menší je u člověka zkreslení při přímém i zpětném průchodu kaskádou informačních přeměn při dosahování jeho osobních cílů; čím více úrovní „Jazyka“, jako hierarchicky mnohovrstevného systému kódování informací, lidé používají; a čím méně přitom přichází o své kvality to, co je předáváno jedním člověkem a přijímáno druhým. To platí jak pro všem společnou Realitu, tak i pro subjektivní realitu vnitřního světa každého člověka. A tato kultura smyslového vnímání světa, myšlení a informační výměny mezi lidmi ve společnosti leží v základu veškeré lidské činnosti jak individuální, tak i kolektivní, jež přeměňuje Všehomír v procesu výuky člověka prostřednictvím „Jazyka života“ nezávisle na existenci či absenci uvědomělých záměrů tohoto druhu u člověka. Jinou věcí je, zda budou tyto přeměny naplňovat blahý Vyšší záměr, nebo se Mu budou pokoušet čelit.

V podstatě je každý „jazyk“ rozvinutý v kultuře měrnou a ne informační složkou Všehomíru: je všem společným kódovým systémem, který předává „mimojazykové“ subjektivní obrazy, jež jsou subjektivně „zkopírovány“ z objektivních obrazů všem společné Reality. A dokonce, i když „jazyk“ sám disponuje nespornou obrazností (umění: především malířství), není to to hlavní. Hlavní je to, že v rukách lidového umělce je „jazyk“ schopen ulehčit jiným lidem v tom horším případě zprostředkovaný přístup k obrazům zcela jiného řádu, které jim vždy nejsou v hierarchicky organizované Objektivní realitě bezprostředně přístupné; a v tom lepším případě jim poskytne klíče k bezprostřednímu přístupu k nim.

A i když jsou „jazykové“ prostředky povrchovou vrstvou v kultuře myšlení a vzájemného porozumění lidí mezi sebou, jsou možnosti jazyků v celkovém vnitřním společenském smyslu tohoto slova rozdílné. A proto jsou v jedněch případech jedny „jazyky“ v porovnání s jinými jako prostředky informační výměny a komunikace mezi lidmi vhodnější⁷.

A jestliže rodina a škola ještě alespoň do určité míry vyučují gramatiku rodného jazyka a logiku „jazyka“ matematiky, tak jak si mají lidé spojit tuto úroveň systému kódování informací s jinými „mimojazykovými“ úrovněmi psychiky člověka a jejich kódovými systémy a ty potom s „Jazyky“? Jak vypadá „mimojazyková“ gramotnost na „mimolexikálních“ úrovních psychiky a gramotnost v „Jazycích“? – tomu se sami naučí pouze ti, kteří se v životě střetli s tímto problémem a pochopili, že není přeludem ani výmyslem; že prázdné nebo neurčité adresnosti „slov“ různorodých „jazyků“ jsou přinejmenším k ničemu, ale častěji nebezpečné; že existují objektivní procesy (události) a věci, pro které v „jazycích“ rozvinutých v kultuře neexistují „slova“.

A jedna ze stránek súfismu je výuka určité „mimojazykové“ gramotnosti, která je vlastní kultuře Jazyčnictví v jejích různorodých projevech.

Jednu větev v rozvoji kultury tvoří i rozvoj prostředků popisu vnějšího a vnitřního světa ve vztahu k subjektivismu člověka. A od popisů, ať už jde třeba o slovní nebo matematické formulace přírodovědných nebo společenskovědních zákonů, není možné očekávat úplnou shodu s Objektivní realitou, která je svou složitostí ve své plnosti a ucelenosti převyšuje už jen z důvodu omezených možností člověka z hlediska času a prostoru jako měřítek v Bohem dané míře.

Ovšem bez ohledu na to je člověk používající ty či ony „jazyky“ při popisu reality a čtení popisů od jiných lidí povinen vidět chybu v popisu a uvědomovat si, v jakém typu činnosti tato chyba produkuje rezervu její stability, čímž zvyšuje úroveň bezpečí daného člověka i jeho okolí, a také v jakých případech chyba popisů vyčerpává rezervu stability jeho bezpečné činnosti, která musí vždy probíhat v souladu se Všehomírem a Bohem.

Proto je problém rozvoje kultury současné civilizace dvojjediný:

1) problém pěstování osobnostní psychické kultury: kultury vlastního smyslového vnímání světa (kultury využívání smyslových orgánů a to jak tělesných, tak i duchovních – biopolních), kultury myšlení všech jednotlivých lidí, tj. vnímání znalostí v míře praktické nezbytnosti mimo „jazykové“ prostředky. V našem chápání o tom Nový zákon hovoří následovně: «Duch Svatý uvádí lidi do veškeré pravdy.» A to je klíč k získání toho, co je možné nazvat prvotní znalostí, která je člověku poskytována bezprostředně Shora – každému podle jeho skutečné mravnosti; je poskytována Jazykem života. V souvislosti s tímto novozákonním vodítkem poukazujícím na výslovně náboženský Zdroj prvotních znalostí uvedeme i názor Proroka Mohameda: «Otrok Boží získá ze své modlitby pouze to, co dokáže pochopit.»

2) problém adekvátní výměny názorů, tj. šíření „prvotních znalostí“ mezi sobě podobnými lidmi pomocí „jazykových“ prostředků rozvinutých v kultuře společnosti – „prstu“ ukazujícího na „Měsíc“.

Většina „jazykových“ formulací existuje jako izolované uzavřené systémy kvůli omezeným možnostem člověka, zatímco v realitě má vše podobu vzájemně vložených systémů s okamžitě existující a okamžitě se měnící (virtuální) strukturou, mezi kterými funguje materiálně-informační výměna v souladu s matricí možných stavů a přeměn (v míře); a to včetně výměny probíhající mezi hierarchickými úrovněmi určujícími způsob vzájemné vloženosti procesů.

Na to se často zapomíná při popisu něčeho nějakým jedním „jazykem“ jako soběstačným systémem, přičemž bývá zjevně nebo skrytě opominut popis jeho vztahů s nadřazenými systémy v podobě procesů (událostí v jejich souhrnu [со-бытий – spolu-dějů]); řečeno jinými slovy – jsou používány „jazyky“ a zcela se přitom zapomíná na jejich podmíněnost „Jazyky“. Když to potom způsobuje očividnou škodu v důsledku činnosti na základě těch či oněch nepřesných popisů, tak za podobným druhem chyb celkem často následuje dalších chyba: absolutizace chybovosti předchozího popisu nebo „jazyka“, ve kterém byl daný popis učiněn.

Díky omezenosti lidských možností v každém stádiu rozvoje člověka je, při použití „jazyků“ v kontextu „Jazyka života“, řečené pomocí „jazyků“ vždy doprovázeno něčím, co je zapotřebí brát na vědomí implicitně v souladu s „Jazyky“. Avšak to, co je v řečeném implicitní, je buď vnímáno jako „samo sebou se rozumějící“ přes individuální subjektivismus každého jedince, nebo není vnímáno vůbec, a to dokonce i v případě, že to skutečně existuje a mluvčí to objektivně měl na mysli. Je třeba se starat o to, aby systém těchto nevyřčených samozřejmostí, který je objektivně nevyhnutelně přítomný při použití „jazyků“, nebyl v rozporu s tím, co bylo pomocí „jazyků“ řečeno zjevně; a nepopíral to, co bylo řečeno zjevně a přímo⁸. Kromě toho to, co je řečeno „jazyky“, nesmí protiřečit zjevně ani implicitně „Jazyku života“. To znamená, že ve skutečnosti je možnost bezchybného použití každého z „jazyků“ podmíněna „Jazyky“.

To, co zde bylo řečeno o „Jazycích“, „jazycích“ a jazyce ústního a písemného vyjadřování každého jedince, je ještě jednou stránkou JAZYČNICKÉ(„pohanské“) KULTURY nebo kultury súfismu, která v kultuře lidstva existuje odpradávna. A právě tu odpradávna vykořeňovali znacharové-okultisti s cílem vytvořit závislost absolutní většiny všeho ostatního – nezasvěceného obyvatelstva na legitimní vládnoucí hierarchii zasvěcení. A tato uměle vypěstovaná nepřirozená závislost v otázkách vnímání a chápání světa na hierarchii nutí tuto většinu dřít ve svém životě na Zemi na hierarchii zasvěcených a její pány.

Proto vše, co zde bylo řečeno o všech možných „Jazycích“ a „jazycích“, subjektivně neexistuje pro ty, kteří umí bez-obrazně „mluvit“ a „psát“ na jednom nebo několika z nich, ale neumí – mimo tyto „jazykové“ prostředky – vnímat Objektivní realitu jako takovou, přemýšlet a hlavně se uzavřeli ve své nechuti učit se JAZYKŮM ŽIVOTA, neboť jsou přesvědčeni (možná i neuvědoměle), že buď již dosáhli dokonalosti, nebo se smířili se svou bezvýznamností „malého človíčka“, který průběh událostí okolo sebe ovlivnit nedokáže.

A v procesu, při kterém se učí JAZYKŮM ŽIVOTA, každý člověk vytváří určitou složku mravnosti vládnoucí ve společnosti a všem společné kultury, etiky a životních okolností mravností podmíněných, neboť: Bůh nezmění to, co se děje s lidmi (tj. vnější okolnosti), dokud lidé sami nezmění to, co je v nich (podtržené je v jiném překladu: své myšlenky/smýšlení); A těm, kteří se varují vyvolat hněv Boží, těm Bůh poskytuje Schopnost k Rozlišení, (která leží v základu porozumění tomu, co se děje) – takto my chápeme smysl koránských tvrzení 13:12, 8:29 [citace z českého překladu Koránu: Bůh nezmění to, co je v lidu nějakém, pokud se tento sám nezmění 13:11, Budete-li bohabojní, On dá vám spásné rozlišení 8:29].

Je-li člověku Shora poskytnuto Rozlišení jako schopnost, tak ve výsledku Objektivní realita, kterou daný člověk vnímá, v jeho psychickém světě nabývá v jeho vědomí podobu dvou kategorií obrazů, které je možné hypoteticky nazvat „vyhraněné to je ono“ a kategorie doplňující celek „vyhraněné to není ono“. Nové dvojici „to je ono – to není ono“ člověk rozumí na základě své skutečné mravnosti, na základě své individuální kultury myšlení v souhrnu se všemi dvojicemi „to je ono – to není ono“, které mu byly Shora v Rozlišení poskytnuty dříve, a které si pamatuje na všech úrovních své psychiky. Člověk, který je Shora připravený o Schopnost rozlišení, zároveň přichází i o schopnost „zásobování“ rozumu novými informacemi, takže se ocitá v informační kleci a jeho život se mění v přehrávání ohrané desky. Jeho „Život“ je existencí automatu neschopného vytyčovat si cíle a rozvíjet se a nebo dálkově řízeného robota, jehož ty či ony psychické programy jsou aktivovány životními okolnostmi nebo vnějšími operátory na základě jejich libovůle (a nebo automatismem, který má v hierarchii automatů vyšší úroveň⁹).

To znamená, že informačním základem ztráty svobodné vůle je odmítnutí Shora poskytnout danému člověku Schopnost k rozlišení vyvolané tím, že rozličným způsobem zneužil získané možnosti jednat ve svém vlastním psychickém světě i ve všem společném Všehomíru.

To, co zde bylo řečeno o „jazycích“ kultury a „Jazycích života“ (širší množině systémů kódování a materiálních prostředí nosičů informací), o Schopnosti k rozlišení bezprostředně poskytované každému výlučně Bohem, umožňuje posuzovat súfismus (jazyčnictví) jako přirozenou subkulturu v početně převládající nepřirozené současné kultuře lidstva, úmyslně znehodnocené okultními pány vládnoucí „elity“. Pro tuto subkulturu přirozeného, Shora geneticky lidstvu předurčeného jazyčnictví je příznačné používání kanálů výměny informací a „jazyků“, které buď ještě nebyly osvojeny, nebo byly odvrhnuty kulturou většinové společnosti, jejíž součástí jsou súfí. Jestliže máme toto na paměti a podíváme se na súfismus z omezeného pohledu početně převládající kultury většiny, je súfismus jinou organizací „mimojazykových“ úrovní psychiky člověka. Jinak řečeno: to, co je v komunikaci jedněch lidí „mimojazykovou“ úrovní, může být pro jiné lidi úrovní „jazykovou“. Takže súfismus je psychologickou kulturou lišící se od té, která v současnosti převládá ve společnostech Východu, Ruska i Západu.

V této souvislosti Idris Šáh píše:

«Súfismus není možné studovat pomocí psychologie z několika příčin a tou nejzajímavější z nich pro západního člověka nejpravděpodobněji bude ta, že súfismus je sám o sobě psychologickým systémem, přičemž daleko rozvinutějším než jakýkoliv psychologický systém, který kdy byl na Západě rozvíjen. Tuto psychologii není možné nazvat východní, pouze obecně lidskou¹⁰. A toto své tvrzení můžeme i podložit například uvedením Jungova výroku, ve kterém přiznává, že západní psychoanalýza je v porovnání s tou východní v plenkách:

„Západní psychoanalýza jako taková a ty směry myšlení, které plodí, nejsou ničím víc než pokusy začátečníka v porovnání se starověkým uměním Východu“ (Carl Jung, Duše moderního člověka, Londýn, str. 250 – 251, viz také poznámka „Vědomí“).

Přičemž Jung se dotýkal pouze některých jednotlivých aspektů východní mysli. Celek není možné postihnout, znáte-li pouze některé jeho části a začátečník v jakékoliv oblasti včetně súfismu nemůže posuzovat práci mistra.

<...>

Ještě jednou je třeba upozornit na to, že celek není možné postihnout, jestliže znáte pouze některé jeho jednotlivé části a také na to, že současně postihnout sám sebe není možné. Súfijský mistr Pir-i-Do-Sara řekl: „Dokážete si představit rozum, který by sám sebe celý pozoroval? Co vlastně bude pozorovat, jestliže bude plně vytížen svým pozorováním? A bude-li rozum plně vytížen plněním svých funkcí, tak jaký jeho podíl se bude moci věnovat svému pozorování?¹¹ Pozorování „já“ je potřebné v tom případě, kdy se „já“ odděluje od „ne já“…“ (Hora světla, XVII, verše 9951 - 57, rukopis)» Súfismus, str. 77, 78.

Subkultura súfích je psychologická kultura lišící se od té, která je v biblické civilizaci považována za „normální“ (ve své podstatě: jde o tu, která v ní početně převažuje) tím, z jakého důvodu jsou súfímu vědomě přístupné některé možnosti, jež nejsou přístupné okolním ne-súfím, a které občas nejsou vysvětlitelné pomocí vědy na dosažené úrovni jejího rozvoje¹². V souladu s tím ostatní lidé vnímají to, co ovládají súfí a jim samotným je odepřeno, jako „mystiku“, která je považována – v závislosti na okolnostech a názorech legitimní vládnoucí hierarchie zasvěcených – buď za objektivně nemožný výmysl, nebo nadpřirozené schopnosti mága, svatého apod.

Kromě toho i jednu a tu samou informaci vlastní „mimojazykovým“ úrovním psychiky může člověk vyjádřit pomocí různých „jazyků“: podobně jako může být jedna a ta samá myšlenka více či méně jednotně vyjádřena v ruském či anglickém jazyce, nebo v jazyce jiné národní kultury. Kromě toho však mohou představitelé různých „mimojazykových“ subkultur vnášet do jednoho a toho samého „jazyka“ rozdílný smysl, který je vlastní „mimojazykovým“ úrovním psychiky každého z nich (zde také v podstatě vzniká ten problém: Čím se liší Rusové od rusky mluvících? Odpověď je jednoduchá: organizací „mimojazykových“ úrovní své psychiky a vzájemnou součinností svých „jazykových“ a „mimojazykových“ úrovní).

-pokračování-