Zkušenost čtenářky - setkání s temnotou

Čtenářka vystupující pod jménem Jarka mi poslala zajímavý osobní příběh. Publikuji bez zásahů:

Setkání s temnotou

Jak to vlastně tenkrát celé začalo. Pracovala jsem třetí rok v esoterickém knihkupectví, takže možnost dostat se k informacím ohledně duchovna a esoteriky byla otevřená. Přečetla jsem snad skoro vše co se dalo, jenom některé knihy mi vůbec nešly číst. Byly pojednávány tak vědecky až nesrozumitelně, že se v tom vyznal jenom ten koho bavilo být záhadným. Spousty blábolů a slátanin se kupilo v různých knihách… Po dvou letech jsem došla k názoru, že tam jeden opisuje od druhého a každá další novinka jsou jenom sebrané spisy a že spousty autorů si vymýšlí, prostě proto, že je to móda.
Měla jsem možnost sledovat lidi a tzv. duchovní, věčně něco hledající zmatené postavy, co nevěděli ani kam patří. Chodili tam stále stejní a tak jsme se stávali jednou velkou duchovní rodinou. Povídali si a odkrývali svá rodinná tajemství a chodili si pro rady. Moje šéfová  v udílení rad, byla a je dodnes naprosto nepřekonatelná…  Vypozorovala jsem tam zajímavý úkaz. Čím více ti lidé byli na „vzestupu“, tím více jim překáželi partneři, kteří nestíhali jejich vývoj. Takže většina najednou zůstávala sama, neboť přeci nebudou s těmi co nevědí…
Ale to jsem odbočila. Chci vám popsat setkání, které otočilo celý můj život vzhůru nohama.
Jednu sobotu jsem byla na prodejně sama. Byl to celkem poklidný den. Zákazníci přicházeli a odcházeli. A těsně před polednem se tam objevily dvě ženy a jeden muž. Zprvu jsem jim věnovala stejnou pozornost jako každému. Pak se ale muž zeptal:“ Kolik je tady kartářek v (město jmenovat nebudu)?“ „ Nevím.. 6 nebo 8“. On na to: „ Moje sestra je ze Slovenska a je ta nejlepší na zemi!“ Zasmála jsem se… Načež se na mě ta dotyčná podívala svýma černýma očima. Zachytila můj pohled a mě se zatočila hlava. Chvíli jsme stály  a koukaly si do očí. A pak jsem se zeptala:  „A  mně byste vyložila?“  Probrala se, koukala mi chvíli nad hlavu a pak s takovou zvláštní pokorou v hlase řekla: „Vám vyložím zadarmo.“  Domluvily jsme se, že přijde v pondělí a vyloží mi karty  na prodejně.  Pak odešli. Jen co se za nimi zabouchly  dveře, tak mi hlavou proběhlo: „ Ty ses asi zbláznila….“  Myšlenku jsem umlčela, udělala co bylo třeba a odjela domů…
V pondělí  přišla sama. Vyložila mi  karty a pak jsme ještě chvíli povídaly.  Já se najednou cítila šťastná a omládlá, oči mi svítily jako zářivky. A nabyl to jenom můj pocit. Okolí na to reagovalo stejně překvapeně. Tak jsem  je posílala za paní Zdenou.  Všem bylo najednou krásně a spolupráce s paní kartářkou se začala prohlubovat. Občas se někomu z klientů udělalo nevolno a tak se zase vrátil a paní  Zdena ho „dala“ dohromady a zase mu bylo krásně a já měla radost jak pomáháme lidem.
 U jedné kamarádky jsme rozběhly  automatickou kresbu. Tak ona malovala a malovala…  Ale pak najednou chtěla za svou práci peníze.  To se paní Zdeně nelíbilo, tak ji za našeho kruhu vykázala. Mimochodem, to už se seance prováděly u mě doma. Protože ona byla tak úžasná kamarádka a navíc u mě je klid. Bydlím na samotě v roubence, takže báječné  místo pro budoucí „reje“   ( To jsem ovšem netušila).
 Když nebyl nikdo kdo by maloval (automatická kresba), tak jsem to tzv. žezlo přebrala já.
 Občas se stalo, když jsem chtěla být sama, že mě v noci navštívil malý čert. Jen tak ležel vedle mě v posteli, byl asi půl metrů veliký a byl celkem roztomilý. A přesně jak v pohádce, před svítáním zmizel. Zdena na mě čekával ráno u vlaku a pokaždé se ptala jaká byla noc a jak se cítím. Každé ráno mi udělala očistu těla i duše aby na mě černí nemohli. A stále mi vypravovala o tom jak je bible prohnilá a jak probíhá ve světě boj mezi temnotou a světlem. Smála jsem se tomu a stále si stála na svém – peklo neexistuje. Temnota není. A ona se čím dál víc rozčilovala, že nechci chápat, že se to se mnou nedá. Zlobila se a já přestala vzdorovat a byla jsem hodná a poslušná jako ovečka.  Když jsem dělala co chtěla, tak mi zas oplácela vlídností a laskavostí…. Takhle to šlo pár týdnů.  Jeden víkend (děti nebyly doma) za námi na chalupu přijelo pár známých. Oni vlastně jezdili stále ale ten víkend byl počátkem obrovského propadu. Když to tak beru zpětně, tak jsem vlastně prožila historii lidstva na své vlastní kůži. Takže: přijelo pár lidí a začalo se jako obvykle řešit nějaké vztahové problémy. Zdena karty, já automatickou kresbu. Odpojovala jsem energie a rovnala těla a prostě klasika. Probíralo se toho hodně a je pravda, že už si přesnou chronologii událostí moc nevybavuji. Bylo nás tam celkem 6. Já, Zdena, Martin, Martina, Jitka a její syn Petr. Vzpomínám si, že jsem jenom vnímala jak se baví o pekle a o čertech co jezdí venku na černých koních, o hadech co se jim pletou pod nohama a ohni… Nic z toho jsem neviděla. Koukala jsem na ně, že se zbláznili… A Zdena mlčela, neříkala nic, jen mě pořád pozorovala… Byla jsem mimo tuhle skupinu a vůbec netušila co si počít. A pak najednou přiběhl Petr z půdy a celý rozklepaný nám říkal, že na půdě je ukřižovaný chlap. Šli jsme se tam podívat. A tam začali jeden přes druhého vyprávět co vidí. Že tahle chalupa je prokletá, že tam selka se svou dcerou byly čarodějnice. Na půdě ukřižovaly sedláka, protože byl lakomý. Stále jsem nechápala. Oni na té půdě byli jak přimrzlí a jako by každý prožíval svou roli úplně celým svým tělem. Trvalo to nějakou chvíli a pro mě to bylo divadlo.  Pak jsme sešli dolů do sednice, jenom Petr se stále nevracel. Přiběhl za půl hodiny s tím, že na posteli (co byla na půdě) viděl ležet v krvi znásilněnou malou holku. Koukal na mě a já na něj. To už jsem začala se  klepat. Přišla ke mně Zdena, koukla mi zblízka do očí: „ To nejsi Ty, To nejsi Ty…….“  Schoulila jsem se do klubíčka a plakala a křičela a prožívala jsem brutální znásilnění. Byla jsem malá, bezbranná a totálně ponížená. Strach mě ochromil a zablokoval naprosto všechny mé smysly. Ostatní na mě koukali a čekali a ž se uklidním. V tu chvíli jsem ztratila naprostý pojem o čase a celý svět se propadl  do tmy. Nejedli jsem, spali ve dne a v noci bojovali s démony. Podle Zdeny to byla rozhodující noc, kdy se bojovalo o duše. Hlídali jsem pana presidenta VH. Malovala jsem – spíše čmárala a boj o záchranu světa byl v plném proudu. Démony jsme honily po celé chalupě, pálily obrazy svatých, pálili bible, spálili  nábytek. A pak začalo svítání a boj s démony byl u konce a my konečně vyšli ven. Na nebi byla duha a mraky měly tvar hradu a každý z nás měl kolem sebe duhovou auru. Protože jsme boj vyhráli, tak se z nás „ vyvolených“ mohl zrodit nový „ mesiáš“. Martin se stal Kristem, Martina pannou Marií, zabrali mi ložnici a šli plodit mesiáše. A já spala na gauči se Zdenou, co hrozně chrápala. Pokaždé když jsem do ni šťouchla abych utišila chrápání, tak jsem ji vzbudila. Jen po mě hodila pohled a zase usnula. Ráno vstala Martina s seřvala nás, že takhle potratí, protože ji budíme a nemáme žádnou disciplinu. V tu chvíli se z nás s Petrem stali spojenci, mrkli jsme na sebe a oba dostali záchvat smíchu. „ Jak můžeš potratit, když jsi ještě nepočala? “ Chechtali jsme se jak  malí a nebyli k zastavení. Načež se do nás pustila Zdena, že nemáme žádnou víru a že si zasloužíme potrestat. Tak se ti tři (Zdena, Martina a Martin) sbalili a odjeli do města. Až prý se vzpamatujeme, tak máme přijet za nimi. Tady si myslím, že udělala chybu. Jakmile odjela, začala mi pracovat hlava. Petr usnul a já přemýšlela. „ Jak nemám víru? Já, že nemám víru? Mám víru v sebe a to tak velkou, že kdybych si nevěřila tak tady nemůžu bydlet“. Rozčílila jsem se: „ Já víru mám! A co zvládneš Ty, zvládnu tak! A nikdo mi nebude říkat takovéhle nesmysly!“  Probudila jsem Petra a řekla jsem mu že musíme odejít, pryč z tohohle místa. Moc nechápal ale byl loutka tak poslouchal. Zavolali jsme Jitce (Petrova mamka, co byla vyhozena) a ta nám dávala instrukce. To co jsme nevěděli, bylo že ve městě zatím vznikla skupina přátel, která nám chtěla pomoc. Byli to klienti Zdeny. Jitka jim zatím povyprávěla, co se dělo před tím, než byla vyhozena.
 Chtěli jsme odejít z domu ale nešlo to… Nešli otevřít dveře… Díky  telefonní podpoře Jitky  jsme je pak otevřeli. Zvláštní na tom celém bylo, že nikdo s kým jsme mluvili nechtěl  za námi přijet.  Možná se báli, netuším….

Venku jsme nemohli jít, podlamovaly se nám nohy, váleli jsem se po trávě, těžko se nám vstávalo a tak jsme padali a zase vstávali až se nám pak podařilo dojít k sousedovi, co nám slíbil půjčení auta. Skupina z města  nám dala  instrukce, že je třeba protnout kruh,  co Zdena vyrobila. To znamená odjet jinam. Na druhou stranu a pak můžeme zpět za nimi do města. Nevím ani jak se mi podařilo dojet na smluvené místo, jen si pamatuji, že jsme opět nemohli z auta vylézt. Pro nás bylo zamčené. Ale po velkém úsilí se to podařilo. Dali jsem si oběd, napili se a pak nás kamarád  zavezl tam, kam jsme potřebovali. Šli jsme do prvního kostela a mám pocit, že jsme se v té jejich svěcené vodě snad i koupali. Od známých jsme dostali růžence a pokoušeli se vrátit k sobě. Nebylo to tak jednoduché. Ti tři  (Zdena, Martina s Martinem) nám volali a naháněli nás. Zahodili jsme telefony. Byl to stav jako když ztratíš tělo. Stav naprostého šílenství a zoufalství.Petr se vrátil k mámě domů a já odjela k nám na vesnici.  Do chalupy  jsem se vrátit nemohla, měla jsem šílený strach. Tak jsem přespávala  u souseda. Trvalo to asi týden a já si řekla, že to takhle dál nejde. Šla jsem se podívat domů – nikomu bych nepřála ten pohled. Chalupa jak po vnitřním požáru. Nepořádek, černo, špína. Rozbité nádobí, prostě vybydlená chalupa. A venku nepořádek a spousty ohořelého nábytku…..  Přes den jsem tam chodila uklízet a na noc spát k sousedovi. Ty noci to bylo děsivé – promlouvali k nám skrze sny (to co zůstali věrní Zdeně) a nutili k návratu. Bylo to jako by stál Martin u mé postele. Ale nikdo tam nebyl. Hlasy byly tak skutečné… Tady jsem pochopila jak vypadá schizofrenie.
 Když byla chalupa vybílená, vše umyto a venku poklizeno, vrátila jsem se domů. V noci pokračovali útoky takového rázu – celé tělo je paralyzováno, nemůžete se pohnout, kolem létají hřebeny, otevírají se dveře…. Modlila jsem se noc co noc otčenáš a žalmy… Pomohlo to jenom na chvíli. V té době jsem studovala homeopatii, která je jak mi bylo řečeno od ďábla.( To mi sdělila na počátku setkání Zdena)  A právě homeopatie, byla ta co mě pomohla vrátit se zpátky. Takže i když jsem ji na chvíli přerušila, začala jsem se ji věnovat o to víc.
 Jednoho dne volal soused, že bych si měla nechat vysvětit chalupu. Že mi přivede kněze. Nevím proč ale začala jsem se bránit. Přes mé protesty ho přivedl.  Vstoupil mi do chalupy vysoký pán s nádhernýma průzračně modrýma očima. Podíval se na stůl,( kde jsem zrovna měla rozložena skripta, atlas anatomie, repertorium a dalších spousty knih) a řekl: „ to je od ďábla – spalte to!“  Úplně jsem se oklepala. Ten pocit na zvracení už znám…. (mívala  jsem ho často poté co jsem se Zdenou ukončila spolupráci a zůstal doteď, když je něco špatně).  Věděla jsem, že mám být opatrná. Nechala jsem knihy na stole a zeptala jsem se ho co chce.“ Slyšel jsem co se tady dělo! Jdu Vám pomoc!“  Ptala jsem se co ví a jak se to dozvěděl. Prý se nemám ptát. Prostě se to tam u nich ví. Zamrazilo mě. Tak jsem se zeptala jak vyrábějí svěcenou vodu . „ To je rituál, to umí jenom vyvolení.“  Opět to slovo a opět zvony v hlavě. Povídám: „ Takže, když si obléknu sváteční šat a naprogramuji si vodu tak si ji vyrobím také“. Jeho nádherné modré oči potemněly a začaly z nich sršet blesky. „ Jste posedlá ďáblem! Jste nebezpečná sobě i světu!“ „ Tak a ven!“ Má trpělivost byla u konce. Vyhodila jsem je oba i s mým sousedem. Odcházel velmi znechucen a něco si brblal pod nosem. Pak asi za dvě hodiny přišel soused a řekl mi, že si zahrávám a že nevím co dělám. Abych se vzpamatovala nebo skončím  v blázinci….. „ Když jsem tam neskončila doteď tak teď už to zvládnu!“  A v duši se mi rozlilo příjemné teplo.
Dlouho potom jsem nechtěla vzít pastelky do ruky. Ale jednoho dne jsem to zkusila a používám je doteď. Vím jak se dá pomoc i uškodit. Naučila jsem se jak rovnat lidem těla. Jak probouzet duše. Tahle zkušenost mi pomohla přijmout, že peklo vážně existuje. Že svět není jenom o lásce a štěstí. Že manipulace s druhým není tak těžká. Pochopila jsem, že  „pozitivní myšlení“ je past. Stejně jako jakékoli náboženství. …
S temnými silami jsem se od té doby setkala ještě několikrát. Jen jsem se přestala bát. Jsme silnější, pokud si věříme. Pokud víme kdo jsme…
A jak to dopadlo s Martinem a Martinou? Viděla jsem je po dvou letech. Přišli o byt, o peníze. Martin se dodnes léčí na psychiatrii. Mají spolu malého syna o kterého se hádají. Jeden na druhého neustále nadává. Martina se jakžtakž srovnala.
A další účastníci? Petr se stále hledá. Jeho maminka Jitka zachraňuje svět a přitom potápí sebe – prý si to tak Bůh přeje. Za mnou do chalupy nikdo z nich nechce. Mají strach.
No a paní Zdena? Stále je v (městě) a občas vykládá karty. Potkala jsem pár lidí, kteří přišli o peníze o šperky… I takhle se dá žít. Nevím co ona je zač ale na začátku jejího příběhu je obrovská tragedie. Přišla o svou prvorozenou dceru – ve třech letech ji srazilo auto. Co to udělalo s její psychikou, to už nechám na čtenáři…
 

-Jarka