10.11.2014
Odborná analytická veřejnost prozřela, prakticky v plném počtu. Dokonce včerejší alarmisté už se nepřou o tom, za kolik a jak „odepíší Novorusko“, ale výlučně o tom, za jak dlouho kyjevský režim začne bojovat sám se sebou.
To je utěšitelným faktem. Ne proto, že experti nakonec spatřili očividné, ale ve spojení s tím, že prostor rozhodnutí kyjevské moci se zúžil natolik, že varianty vyjmenují bez práce dokonce i lidé, mající velmi vzdálené představy o šachu a pletoucí si geopolitiku s geologií. To znamená že se odpočítávají dny, maximálně týdny.
Pokusíme se „táhnout za Kyjev“ a podívat se, jaké konkrétní zdroje mu zbyly na oddálení agónie. Dnešní situace byla předurčena v okamžiku, kdy se Porošenko rozhodl bojovat za předčasné parlamentní volby. Mnohokrát jsem psal o tom, že předchozí Rada mu nijak nepřekážela, naopak, byla dokonce lépe řiditelnou, než se mohla stát a stala nová. Taktéž jsem ještě v květnu, když Porošenko poprvé ohlásil své záměry rozpustit parlament, tvrdil, že ve výsledku získá destabilizaci na podřízených územích a rozkol mezi stranami a vůdci majdanu. Nebudu opět objasňovat, proč to bylo nevyhnutelné. Během předvolební kampaně se ta nevyhnutelnost stala realitou.
Jakou situaci máme v Kyjevě a okolí nyní?
Majdanoví politici kompletně reálně ocenili situaci s volbami a pochopili dvě věci:
1. Na Jihovýchodě už nemají konkurenty – regionálové a komunisté jsou rozbiti, zahnáni do ilegality a účastnit se voleb mohou jen ti z nich, komu to dovoli nová „demokratická“ moc. To znamená, že reálná konkurence se bude odehrávat výlučně na poli majdanu.
2. Lidé, kteří provedli ozbrojený silový převrat v únoru, nikam nezmizeli. Naopak, během občanské války se zorganizovali, dodatečně vyzbrojili a jsou rozhodnutí vykázat rozhodující vliv na výsledky voleb tím samým způsobem, jakým řešili „problém Janukovyče“. Jednou použili zbraně pro řešení vnitropolitických problémů a nyní už se nezastaví. Tím spíše, že ozbrojený nátlak je pro ně jediným dostupným způsobem, jak se podílet na politice.
Odpovídající rozhodnutí leželo na povrchu: chceš získat ve volbách dobrý výsledek? - musíš se opřít na ozbrojenou sílu. Ve výsledku se stranické volební spisky ukázaly přeplněné neonacisty z kárných oddílů, jejichž „vítězství“ bylo třeba zabezpečit ne volebním procesem s účastí obyvatel, ale přítomností „těch správných lidí (s kulomety)“ na potřebném místě (volební komise) v potřebný čas.
Ve výsledku se značná část nejvíce ideologizovaných členů různých dobrovolnických, teritoriálních a dalších batalionů, a také některých částí armády, koupených příležitostně oligarchy, ocitla ne na frontě, ale v oblastních centrech jakožto klíčových bodech pro „sčítání hlasů“. Stejně přirozeně se velká část militantů okopala v Kyjevě, protože právě Centrální volební komise vynáší poslední a rozhodující verdikt.
Přirozeně, všichni ti „účastníci politického procesu“ s kulomety v rukou se nechystají vracet se na přední linii. Mnohem výhodnější a bezpečnější (ve všech ohledech) je „kontrolovat moc“ v Kyjevě. Takovým způsobem sami politici, bojující mezi sebou o koryta, navodnili hlavní město nekontrolovanou ozbrojenou silou. Situace je o to složitější, že politici, bojující o ekonomické zdroje mizející před očima, objektivně nemohou najít kompromisní variantu a rozdělit moc a majetky mezi všemi, nebo byť jen mezi nejvlivnějšími. Na všechny se jednoduše nedostává a podpůrné skupiny (nejen bataliony, ale i politici, finančníci, kteří investovali do odpovídající politické síly) vyžadují odměnu za vynaložené úsilí a prostředky. Pokud je neuspokojit, přejdou na stranu úspěšnějšího vůdce.
To znamená, prostor pro libovolné politické kompromisní řešení konfliktu, způsobeného bojem o moc, je nepřítomen. Nu a pokud se nelze domluvit, posledním argumentem ve sporu zůstanou zbraně, a jejich použití je otázkou času, ne principu. Navíc velitelé i členové různých batalionů, krmících se z ruk různých oligarchů a orientujících se na různé struktury, se nemají navzájem v lásce. Nepřátelství je posilováno konkurencí za právo považovat se za toho nejsprávnějšího nacistu, a také účty z fronty (kdo koho zradil a podrazil, kdo se nerozdělil o lup, kdo dezertoval a kdo proléval krev atd.)
V následující rovině hrozí otevřená únava obyvatel z prudce se zhoršující ekonomické situace, nesmyslné občanské války (ve vítězství v níž už nikdo nevěří) a rozhazovačnosti vlády v době „morové epidemie“ v rozpadajícím se státě. Lidé jsou přirpaveni při první příležitosti „vybuchnout“. Ne kvůli Novorusku, ale proti „zrádcům idejí majdanu“, a samotným zrádcům to nepřidává na klidném spánku.
Dočasně vypustit páru lze jen předhozením obětního beránka na roztrhání. Ale doba, kdy obětí mohli být regionálové nebo komunisté minula. Nacisté jsou samozřejmě připraveni vraždit je i nadále, stejně jako všechny „vaťáky“ a „mandelinky“ a všechny antifašisty, ale za únorovo-listopadové období ukrajinské historie musí před národem odpovídat někdo z aktuální moci. A těch není tak mnoho: Porošenko, Jacenjuk, Turčinov, Avakov a ještě 10-20 méně viditelných politiků. Jsou seskupeni do dvou hlavních navzájem antagonistických skupin: „Lidová fronta“ Jacenjuka a Blok Porošenka.
Lidé, ozbrojení a rozhněvaní na celý svět a sebe navzájem, nebudou příliš dlouho sedět nečinně. To není Berkut, který celé měsíce disciplinovaně stál na Majdanu a čekal na příkaz od Janukovyče. To jsou bandy marodérů. Pokud je nevrhnout na nepřítele, vrhnou se ony na vás. Takovým způsobem kyjevským politikům nezůstalo mnoho času. Militanté musí dostat příkaz „trhej“ v nejbližší dny, maximálně týdny. Je pochopitelně možné využít trik starý jako sám svět a přemlít landsknechty na frontě, ale i zde vznikají neřešitelné problémy.
Za prvé, při příkazu odejít na frontu s pravděpodobností 100% militanté budou jednat tak, jako jednala posádka Petrohradské pevnosti v únoru 1917, které stačily jen neprověřené fámy o odvelení na frontu, aby svrhli samoděržaví, držící se poněkud silněji, než jacenjukovsko-porošenkovský tým pijavic v bance.
Za druhé, armáda Kyjeva po srpnové porážce není schopna vést aktivní boje déle než několik týdnů (a fronta se pravděpodobne rozpadne ještě dříve). Poté se kyjevská vláda bude potýkat nejen s militanty, žádajícími jim předhodit „zrádce“ na roztrhání, ale i s nastupujícím opolčením, také usilujícím předložit účet za zničená města, zavražděné obyvatele, v zajetí umučené spolubojovníky. Tempa postupu opolčení budou určována jeho relativně nevelkou početností – dojít do Kyjeva rychle nebudou schopní. Bude třeba dělat pauzy, budovat kontrolu nad získaným územím, provádět tam mobilizační opatření, spojovat místní partizány s regulérními jednotkami a teprvé poté jít dále. To vytvoří pro Kyjev ještě další problém. V případě bleskového útoku armády Novoruska a přiblížení se ke Kyjevu by bylo možné uprchnout za hranice, prohlásit se za „exilovou vládu“ a ještě 50 let přednášek a psát memoáry o tom, jak „ruské totalitní asijské hordy zadusily mladou ukrajinskou evropskou demokracii“. Ale protože mezi začátkem nástupu opolčení a vzetím Kyjeva uběhne nejméně jeden dva měsíce, a možná i více, nacističtí bandité z kárných oddílů budou mít více než dost času, aby postříleli „zrádce“ a vytvořili skutečnou „revoluční vládu“ majdanu, a kyjevská vláda nejen nebude mít záminku drápat se na Západ, ale nejspíš jim na to ani nestačí rozum. Oni budou nadále poštvávat nacisty na sebe navzájem a čekat, kdy USA vyřeší všechny jejich problémy.
Reálně to, co se považuje za kyjevskou moc (ačkoliv to už dávno je konglomerát politických zombií, bojujících za virtuální pravomoce, a připravených už-už přejít do tábora reálných mrtvol), může vybírat mezi začátkem přestřelky v Kyjevě a následným rozpadem fronty, nebo rozpadem fronty a následnou přestřelkou v Kyjevě.
Při tom je jasné, že regiony, které se nedostaly pod kontrolu opolčení a neodehrálo se v nich protifašistické povstání, nebudou automaticky souhlasit s výsledky dalšího ozbrojeného převratu v Kyjevě. Někdo prohlásí, že se povstalcům nepodřídí, a někdo rovnou vyhlásí „nezávislost“ (díky teritoriálním batalionům, které jsou prakticky všude, a vojenské zdroje kyjevské moci se po převratu prudce sníží). Obecně, nástup machnovštiny bude prakticky okamžitý.
Prvním kandidátem na obětního beránka je samozřejmě Porošenko. Národ si zvykl, že prezident odpovídá za všechno. Navíc, stoupence míru rozčaroval neschopností ho uzavřít, a stoupenci války mu předloží účet za porážku, jako vrchnímu veliteli. Nakonec je oligarchou, mající zájmy i v Rusku (téměř hotový vlastizrádce).
Ale to neznamená, že Porošenko bude poslední obětí. Jako kdysi byl nenáviděný Janukovyč poslední překážkou mezi špatným, ale pořádkem, a převratem, tak dnes Porošenko je poslední překážkou mezi zbytky formální státnosti a plnou anarchií. V podmínkách kompletní anarchie nikdo nepotřebuje ani Jacenjuka, ani vládu, ani poslance a parlament, ani politické strany, ani dokonce majdanovské novináře a politické technology. Tam bude mít každý „pan ataman“ svůj „zlatý poklad“, jehož velikost bude určena množstvím kontrolovaných hlavní, a ty zase budou určovat velikost „pokladu“.
A bojím se, že velmi brzy kyjevské „evropany“, kteří v zemi „neviděli nacisty“ a považovali za normální používání letectva a dělostřelectva proti obytným čtvrtím, bude čekat poznání, že nacistické bandy okrádají a vraždí nejen „moskaly“ a „teroristy“, ale použijí dělostřelectvo se stejným potěšením i proti „evropanům“.
Mimochodem, mezinacistický a „vnitroevropský“ konflikt v Kyjevě je dobrou šancí na přežití mnohých stoupenců ruského světa, kteří tam zůstali. Velmi rychle přestanou být hlavním cílem a finální rozpad státních mechanizmů je uchrání před centralizovanými adresnými represemi. Militanté budou hledat své oběti podle ne podle ideologického, ale podle majetkového klíče. Jistě, na ty, kteří budou otevřeně ohlašovat svou pozici s takovou otevřeností, s jakou to bylo možné při Porošenkovi, se nacisti-militanti zaměří. Také jsou v nebezpečí lidé, kteří jsou dobře známí podle tváře. Ale pro ty, kdo známí nejsou a nebudou lézt na rožeň, bude nebezpečnější mít drahé auto a byt v luxusní čtvrti, než protifašistické postoje.
Jedna věc je utěšující - „svátek nacistické demokracie“ nebude dlouho trvat. EU „prozře“ ještě rychleji, než naše odborná veřejnost.
zdroj: Начало конца: война в Киеве
Informační báze KSB