4.8.2014
"Sandro" = velkokníže Alexandr Michailovič Romanov (1866 - 1933), vnuk cara Nikolaje I. a jeden z mála z dynastie Romanovových, kdo přežil revoluci roku 1917 a následné dění. V exilu napsal knihu vzpomínek, v níž je následující velmi zajímavá závěrečná kapitola, napsaná kolem roku 1930:
..
Pokud bych mohl žít znovu, začal bych z toho, že bych se zřekl svého knížecího titulu a začal bych šířit nutnost duchovní revoluce. To bych nemohl začít v Rusku. V Ruské říši bych byl pronásledován „ve jménu Boha“ ze strany členů pravoslavné církve. V sovětském Rusku by mě popravili „ve jménu Marxe“ pohůnci zvěrského náboženství vítězného proletariátu.
Ale nepadám duchem. Mí vnuci – jsou čtyři – nejspíše dosáhnou něčeho lepšího. Nepovažuji současnou epochu ani civilizovanou, ani křesťanskou. Když čtu o milionech lidí, umírajících hlady v Evropě, Americe a Asii zatímco na skladech hnije obrovské množství obilí, kávy a dalších potravin, přiznávám nutnost radikálních změn v podmínkách našeho života. Osud třech monarchií zviklal mou víru v neměnnost politických systémů. Třináct let komunistické zkušenosti nešťastného Ruska zabilo všechny mé iluze ohledně lidského idealizmu. Od lidí, nacházejících se v duchovním otroctví, nelze čekat nic jiného.
Oficiální křesťanství, které projevilo své selhání v roce 1914, přikládá veškerá úsilí k tomu, proměnit nás v otroky Boží a tím nás přivádí k fatalizmu, který nese strašnou odpovědnost za tragický konec Ruska a jeho dynastie. Relígie Milosti, založená na zákoně Milosti, musí nahradit všechna věroučení a proměnit dnešní „otroky Boží“ v jeho aktivní pomocníky. Pokud nás naše strádání ničemu nenaučili, pak byla oběť Krista k ničemu, a pak má skutečně pravdu ten, kdo tvrdí, že poslední křesťan byl ukřižován před devatenáctisty lety.
Je těžké uvědomovat si, že církev dnešního dne se velmi vzdálila od Krista; ale je to tak. Chybějící článek vytvořit nemůže, protože se neřídí zákonem milosti; vše je na povrchu: dogmata, tajemství, obřady, tisíce motliteb, za kterými se skrývá duchovní slabost, ale milost chybí.
Koho a co bychom měli milovat?
Moc Vyšší – Boha, ne slovy, ne poklonkováním a otrockým přesmýkáním, ale myšlenkami a činy Lásky ke všem stejně, k blízkým i dalekým, k druhům i nepřátelům, ke všem stvořením. Milovat bychom měli celý svět, protože my představujeme jeho neoddělitelnou částečku, zatímco si uvědomujeme, že pocházíme od Vyšší Síly, k níž se vrátíme teprve tehdy, když se staneme samostatnou, vědomou si sebe sama, duchem silnou osobností. Vně myšlenek a činů milosti nemůže existovat láska k Síle Vyšší – Bohu; té Síle jsme potřeba natolik, nakolik my, vyplňujíc zákony světa, nepoškozujeme harmonii světa.
Milovat musíme vše čisté, krásné, přírodu a všechny její projevy, milovat musíme pozemský život, protože je stupínkem života věčného, a prožijíc ho v pravdě, čistotě a lásce, získáme možnost postoupit o stupínek výše. Rozumím, že je těžké milovat život těm, kterým ubíhá v neustálé těžké práci, v neustálých starostech o nakrmení vlastních rodin. Ale vždyť pokud srovnat náš život s životem našich sester a bratrů, kteří zůstali v Rusku, pak je pravda lepší být svobodným a chudým, než chudým a nevolníkem.
Kromě toho, nejen nám samým se žije těžce; všechno obyvatelstvo zeměkoule, s výjimkou bohaté menšiny, žije v těchtýž podmínkách co i my.
Je třeba si pevně ujasnit, že návrat do minulost neexistuje; pokud se vrátíme do vlasti, pak tam budeme pracovat, nespouštěje ruce; na nás samých bude budovat svou prosperitu, nebude od koho čekat pomoci. Kromě toho, prudká změna, která proběhla v našem životě, je z duchovního úhlu pohledu veliké blaho, a kdo to pochopil, ten tu okolnost hluboce využil pro svůj posun na cestě k dokonalosti. A z tohoto úhlu pohledu musíme život milovat.
Je třeba sledovat svůj život ne z úhlu pohledu úzce pozemského, pomíjivého, ale z úhlu pohledu věčného, duchovního. Na sebe se je třeba dívat ne jako na tělo, ve kterém dočasně žijeme, ale jako na ducha, jehož je naše „já“ vyjádření, který je obyvatelem Světa, pro nějž neexistuje ani čas, ani prostor, který žije, kde chce, který není podřízen ani zákonům přírody, ani zákonům lidským, jenž má bezhraničné práva, protože život je v něm samém, a který je odpovědný jen před Bohem. Nic pozemské se nikdy a v ničem nemůže dotknout našeho ducha, on je vně dosažitelnosti pozemských, lidských vášní, ale spojení s Duchem Vyšším je vždy v jeho plném dosahu.
Řekněte si: „Já, duch věčný, svobodný, pocházející od Boha a jdoucí k Bohu: mám v sobě vše pro to, abych byl s Bohem ve věčném kontaktu, a vše to spočívá ve slově „milovat“ - slovo, které skutečně vyjadřuje základní, tvořící zákon Světa.“
Milovat musíme Rusko a ruský lid, což se musí projevovat v usilování pochopit nové vnímání světa ruských lidí, které je výsledkem bezbožné a bezduchovní výchovy, jaké nyní dostávají miliony ruských dětí. Ale my v tom novém vnímání světa musíme najít ty strany, které můžeme přijmout i my.
Princip, realizovaný v životě: „Práce každého ve jménu blaha státu“ je plně přijatelný pro každého z nás; on poslouží tím spojovacím článkem, který nás, představitele starého Ruska, sjednotí s lidmi nového Ruska. My oduševníme ten princip zákonem milosti, budeme se jím řídit nejen ve jménu blaha státu, ale hlavně ve jménu plnění vůle Boží, která v tom zákoně má své vyjádření.
Jednou provždy musíme jasně pochopit, že novému Rusku nemůžeme dát nic, kromě lásky. A připravujíce se k hodině našeho návratu do vlasti, musíme v sobě i v dětech vykořenit všechny city, jdoucí proti zákonu lásky. Jen za této podmínky nás ruský lid pochopí a přijme.
Musíme se stát tím duchovním základem, na kterém se bude stavět Království ducha, které zamění nyní panující Království hmoty. K tomu Království je ruský národ už blízko: ono dá Rusku duchovní vládu nad všemi ostatními národy – vládu Lásky a Míru, tu vládu, která je všem lidem slíbena Kristem.
...
Informační báze KSB