Stopy tisícileté války

Aleksej Artěmjev, 18. října 2011

Autor našel odpověď na otázku, živě zajímající mnohé: odkud se vzal název „Evropa“, a proč rozdělili Asii uměle na dva světadíly – Evropu a Ázii? Ukazuje se, že ani zde se to neobešlo bez machinací církví...

Pokud chcete něco velmi dobře schovat, nejlepší je nějaké místo všem na očích. Mistři falšování historie to udělali právě tak. Hranici dlouhého střetu dvou protikladných civilizací – védické a parazitické, kterou nešlo nijak „zamést pod koberec“, se nyní skví na všech geografických mapách, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost.

Tak to v životě bývá. Zdá se, že už je v okolním světě vše vysvětleno. Už nic neočekávaného, a najednou... nějaké dítě se zeptá: Co je to vlastně Evropa? Není to země ani kontinent, co to pak tedy je?

Protože jsem ze zeměpisu neměl nikdy horší známku než dvojku, dávám pohotově odpověď: Evropa je část světa; kontinent Eurasie se dělí na Evropu a Asii. A najednou ve mně začne hlodat červík pochybností. Na jakém základě určili geograficky neoddělitelnou část jednoho kontinentu světadílem? Pochopitelně už víme, že Asie znamená Země Asů. Ale měla by existovat i pravděpodobně lživá oficiální verze, nebo nás vodí za nos tak „lacině“?

Při pokusu objasnit, odkud se co vzalo, se přesný systém geografických konceptů začíná zrádně rozplývat. Nejspíše nějaké kouzlo. Světadíly nám ve škole představovali jako „geografické koncepty“. Největší zeměpisné „jednotky“, zahrnující dokonce i kontinenty (obě Ameriky jsou součástí jednoho světadílu). Ale ukazuje se, že to tak není! Ačkoliv nás to ve školách neučí, Velká sovětská encyklopedie (VSE) říká:

Světadíly – historické dělení souše planety Země na oblasti...

Wikipedie je ještě zajímavější:

Rozdělení na kontinenty je určeno existencí oddělující vodní masy. Světadíly – jsou novější koncept, historicko-kulturní.

A ještě:

Na rozdíl od kontinentu, světadíl v sobě obsahuje také blízké ostrovy, přičemž blízkost se vykládá podle historické tradice a fyzická vzdálenost může být větší...

Proč tedy vyučují světadíly v zeměpise, a ne v dějepise?

A dále vidíme, že se ze začátku jednalo hlavně o geografický koncept, a teprve v poslední době se obsah konceptu změnil. Posuďte sami. Světadílů je šest: Amerika, Afrika, Antarktida, Austrálie a Oceánie, Evropa, Asie. Větší část tohoto dělení je geograficky velmi logická. Amerika je jediný kontinent s přilehlými ostrovy. Panamský kanál ho uměle rozdělil teprve v roce 1913. S Afrikou, Antarktidou, Austrálií a přiléhajícími ostrovy Oceánie je také z pohledu geografické logiky víceméně vše jasné.

A hle, s Evropou a Asií se veškerá geografická logika vytrácí. Vybočují z řádu. Svým způsobem vybočuje z historicko-kulturního dělení i Antarktida. Kdo je tam nositelem historické a kulturní tradice? Zřejmě tučňáci. Historicko-kulturní hledisko totiž tomuto dělení přidali až v poslední době. Ne dříve, než koncem 19. století. Je to očividné z prací výzkumníků té doby.

Ukazuje se, že i tehdy existovali lidé, kterým na nesmyslnost takového dělení našeho kontinentu na dvě části padl zrak. Publicista a geopolitik Nikolaj Jakovlevič Danilevský napsal v roce 1869 práci „Rusko a Evropa. Pohled na kulturní a politické vztahy Slovanského světa k Německo-Románskému“. Najdeme tam z našeho hlediska zajímavou pasáž:

„Amerika je ostrov; Austrálie – ostrov; Afrika – téměř ostrov; Asie spolu s Evropou je také téměř ostrov. Proč toto kompletní tělo, tento ohromný kus souše, obklopený ze všech stran nebo téměř ze všech stran vodou, dělit na dvě části na základě zcela zvláštního principu? Vytvořila zde příroda nějakou hranici? Uralský hřbet tvoří pouze polovinu takové hranice. Ale jaké má speciální kvality pro to, aby si ze všech pohoří Země právě on přisvojil čest sloužit jako hranice mezi dvěma světadíly, čest, která se ve všech ostatních případech přisuzuje pouze oceánům a zřídka i mořím? Po své výšce je to horský hřbet jako každý jiný, z hlediska překročení – jeden z nejpohodlnějších; v jeho střední části, okolo Jekatěrinburku, se přes něj cestuje jako přes Alanskou náhorní plošinu a Valdajské hory, až se člověk ptá – kde jsou hory? .. Ale Uralské hory jsou, přinejmenším, něco; dále čest tvořit hranici mezi dvěma světadíly připadá řece Ural, která je už naprosté nic. Úzká říčka, která je v ústí široká čtvrt Něvy, s naprosto stejnými břehy na obou stranách ...“

Zde je s Danilevským složité nesouhlasit. Také je zřejmé, že v jeho době se o žádném historicko-kulturním hledisku dělení na světadíly nemluvilo. Tehdy „byla řeč“ jen o geografii. Na konci své práce se Nikolaj Jakovlevič pokouší nalézt racionální vysvětlení a dělení Evropa/Asie připisuje chybám a starým zvykům. Ale dnes už víme více. Myslím, že každý bude souhlasit, že se jedná o podvod. Ale abychom tuto staletí starou spleť lží rozpletli, musíme se ponořit k samotnému zdroji. A nejstarší a nejposvátnější – leží ve slovech a názvech. A jimi také začnu.

Evropa – co je to za slovo?

Wikipedie: Název Evropa pochází od starověké řecké mytologické hrdinky, fénické princezně Europy, unesené Diem a odvlečené na Krétu.

Ačkoliv je to nejrozšířenější verze, je nejméně pravděpodobná. Koho ve 9-14. století ve Francii, Německu atd. zajímaly nějaké skutky nějakého řeckého bůžka, aby tak nazvali svou zemi? Raději se podíváme do Velké sovětské encyklopedie (dále jen VSE):

Evropa (řecky Europe, od assyr. ereb – západ (v jiných zdrojích – pravděpodobně západ, – autor)); ve starověkém Řecku tak nazývali území, ležící na západ od Egejského moře)…

I kdybychom připustili „(ne)pravděpodobný západ“, není jednoduchá získat z „ereb“ Evropu. Ale na západ od Egejského moře je jen Itálie a Španělsko. A na mapách je Evropa od 15. století zobrazována už ve zhruba současných konturách. Ve skutečnosti nemá význam, jak Řekové nebo dokonce Římané nazývali to či ono – Evropané nejsou starověcí Řekové. Různá místa i epochy. Musí být někdo jiný, kdo v kolem 15. století dal západním územím jednotný název. A nijak nespěchal získat veřejné uznání. Proto se i vypouštějí bajky o fénických princeznách...

Je zřejmé, že určitá jednotná politická síla získala kolem 15. století natolik silný vliv na západní teritoria Eurasie, že je nazvala jedním názvem – Evropa. A nehledě na to, že se zde nacházelo mnoho různých států, všechny zdá se byly v podřízeném postavení. Tou silou mohla být jen katolická církev, a ona udržuje mlčení. Ale i tak je všem jasné, že oficiálním jazykem katolické církve byla od začátku latina. A pokud církev zavedla nějaké označení, bude mít vysvětlení právě tam.

A co myslíte, že latinsky znamená euro? Připravte se k razantnímu obratu – latinsky to znamená VÝCHOD! Prověřit to lze lehce:

eurus, i m (řec.; lat. vulturnus, supí)

1)  eur, jihovýchodní vítr L, Sen etc.;

2) poet. východní vítr, také bouře H, V, St; vítr (obecně): primo sub euro Lcn při prvním vánku;

3) poet. východ VF, Cld.

euro–aquilo, onis m [eurus] – severovýchodní vítr Vlg.

eurocircias, ae m (řec.) – východo-jiho-východní vítr Vtr

euronotus, i m (řec.) – jiho-jiho-východní vítr Col, PM.

eurous, a, um [eurus] – východní (fluctus - bouře V).

Kdo nevěří, že Evropa má k latinskému východu přímý vztah, uvedu psaní tohoto slova latinkou:

Europa, ae и Europe, es (acc. en) f – Еvropa.

Euro – pa (pars – část. lat.) – Východní část.

Není to mnohem blíže, než ereb, jak místem, tak časem? A co je nejhlavnější, není to jen přibližná podoba, je to identita. Zbývá jen zjistit, proč katolíci nazývají západní území východem.

Je to velmi jednoduché – pro nás je Evropa na západ. Ale rozšiřování vlivu katolické církve po Evropě je probíhalo ze západu na východ. A jelikož proces mýcení védické kultury je věc pomalá a do dnešních dnů není dokončená, nové země, ovládnuté katolíky, se ještě dlouho nazývali východem (v jejich latinském žargonu). Jsou to ta stejná rozsáhlá území, které se dnes nazývají Evropou (Francie, Německo, Polsko, Pobaltí atd.).

Zde je důležité zdůraznit, že název Evropa má zjevně výhradně politický původ.
 

Asie – co to znamená Asie? VSE říká:

Asie (řecky Asía, pravděpodobně od assyrského asu – východ), největší část světa (zhruba 30% plochy zemské souše), část kontinentu Eurasie.

Znova to nevědecké „pravděpodobně“. A k nevíře, je to nepravděpodobné – v řečtině se slovo „východ“ řekne – Ανατολή („Anatoli“). Proč by někdo zaváděl cizí označení světové strany?

Wikipedia informuje:

… v chetitských dobách se v severozápadní části Malé Ázie rozkládalo království Assuva... V řeckém eposu je to království personifikováno do obrazu krále Asije, spojence Trójanů... V časech Herodota se název Asija (Azia) už všeobecně přijímal jako název části světa.

Assuva a Asia, jak se to obecně píše v evropských jazycích nejsou příliš podobná slova. Také není zřejmé, čím byl král Asij tak výjimečný, že by po něm měl být pojmenován celý světadíl?

Stále jsme se nikam nedostali, ale římský historik Ammian Marcellin popsal nějaké Asy-Alany. A tito Asové obývali právě Asii. Navzdory nezdravé závislosti vědecké elity k assyrským slovům, vidíme, že oficiální hodnověrná hypotéza jednoduše není. A znovu vidíme, že se nejedná o geografickou otázku. Asie je politický koncept – země Asů. Její hranice neurčují moře a vrcholky hor, ale války a smlouvy. To znamená, že název Asie má stejně jako Evropa politický původ.

Teprve nyní to začíná dávat smysl. Ale vyvstává jedna velká otázka: jakým způsobem se politické dělení kontinentu proměnilo v pseudo-geografické a později v historicko-kulturní?

Podle všech znaků to tak bylo. Před tisíci lety, s nástupem Noci Svaroga, začal na západních teritoriích probíhat proces ovládnutí a sjednocení území a národů. Když se národy nedařilo „sjednotit“, byly kompletně vyhlazeny. Tak byly zničeny mnohamilionové kmenové svazy Lutičů a Venedů, obývajících rozsáhlá území Evropy. V Evropě v zásadě zůstaly jen zlomené národy. Podle všech kritérií to byla genocida. Nějaká politická síla, projevy které my pozorujeme ve skutcích katolické církve, dělila národy na kousky, stavěla je proti sobě, oslabovala. Poté ta síla sebrala všechny podmaněné národy v jednu „pěst“ a vrhla jí na zničení zbytku. Vše doprovázela implantace křesťanství.

Poté, co ta síla na spáleništi Evropy upevnila svou moc, byla nutná renesance. Ale renesance nové , vlastní, nikoliv řecké nebo římské kultury, jak to obvykle vysvětlují historici. Řeckou nebo římskou kulturu mohla Evropa importovat, adoptovat, cokoliv by se hodilo, jen ne obnovit.

Ohněm a mečem, lží a zradou bylo do živého těla západních národů vřezáno „mírumilovné“ katolické náboženství – ideologie – světonázor – jiná civilizace. Civilizace otroctví, lži, luxusu a chudoby. Ideální prostředí z hlediska sociálních parazitů. A nazvali ji – Evropa (východní část).

Je to ve své podstatě nesoběstačná civilizace. Pro udržení při životě byla vždy třeba další oběť. Když vysáli své domácí otroky, vydali se ovládnout sousední národy. A kandidátů bylo mnoho – celá svobodná Asie...

Asie – domoc národů, nositelů védické civilizace, kde nikdy nebylo otroctví a chudoby, kde se vše vytvářelo prací, kde se vůle a um, a mistrovství cenilo více než zlato. Je to naše civilizace, Asů či Asijská, i když se dnes pokoušejí převrátit smysl. Ne čínská, ne, mongolská, ne japonská, ale naše.

A zde je zakopán pes. Asie vždy aktivně zasahovala proti evropské expanzi. V 13. století očistili od nákazy otroctvím moskevské knížectví i další (údajné „tatarsko-mongolské jho“). Tehdy byl zastaven „Drang nach Osten“ - tažení na východ. Úderné síly Evropy skončily pod ledy Čudského jezera.

Ale už v 17. století teritoria, dlouho oslabená křesťanstvím, nebyla schopná dále odolávat. Moskevské knížectví a jemu podřízené oblasti se začaly na evropských mapách objevovat jako „Evropská Tartarie“, nebo jednoduše „Evropa“. Fronta ve válce civilizací se posunula na východ. V roce 1720 Tatiščev, údajně, navrhl vést hranici mezi Evropou a Asií pohořím Ural. V té době to byla hlavně politická hranice dvou SVĚTŮ.

Tažení na východ pokračovalo. V roce 1775, v důsledku porážky osvoboditelských armád Asie (Veliké Tartarie), kterou my známe jako „Pugačevského povstání“, evropská civilizace otroctví a lichvy přemohla zbytky organizovaného odporu. Nově vzniklá „Ruská říše“ rychle anektovala ovládnutá teritoria a přistoupila k čistce stop velké konfrontace. V rámci jejích hranic to bylo technicky jednoduché. Například, získané doklady štábu Pugačevského (dekrety, příkazy, dopisy) byly nadlouho ukryty před zvědavými zraky. Zbytek udělala propaganda.

A.S. Puškin se k těm dokladům dostal po 50ti letech, díky osobním kontaktům. A ještě vzniká otázka – co mu vlastně ukázali? Přinejmenším ty texty, které publikují dnešní výzkumníci (nevím, jaké jsou jejich zdroje), se hemží frázemi „Mí věrní poddaní otroci...“. Mohl něco takového napsat člověk, který lidem přinášel vůli a zacházel s nimi jako se sobě rovnými? Přinejmenším, nikde se mi dodnes nepodařilo najít originály těch údajně Pugačevových dekretů.

Čistku provedli tak pečlivě, že ještě v 18. století se elita nové generace plazila jako štěnata před „osvícenou Evropou“, a opovrhovala špinavým, temným asijským „odpadem“, jak vnímali nevyvinuté Rusko. Ale stopy velkého střetnutí jsou příliš silně zakořeněny po celém světě, zachovány v názvech, různých jazycích, na mapách. Jak to tedy schovat?

A zde přišla na pomoc geografie. Tehdejší geografové byli velmi praktičtí lidé a účastnili se velké politiky. Proto lhali lehce a profesionálně. Vše, co dříve rozdělovalo dvě civilizace (armády, státy, dohody) vešlo v nebytí. Velicí generálové se stali zarostlými zbojníky, říše proměnili v sebranku loupeživých baronů, velká města – v nedávno dobyté strážní pevnosti. A v geografii se objevily dva nové světadíly.

Autorové podvodu byli toho názoru, že nejen Rusům by měly být skryty politické motivy věci, ale celému světu, a hlavně – Evropanům. Neměli se nikdy dozvědět, že množství zdánlivě nezávislých evropských států je jen fasáda. Nesmí se ukázat, že celé Evropě vládne jedna síla, a obrodit zapomenuté védické tradice. Vždyť pokoření Evropy není do dnešního dne dokončeno.

Tam, kde proti sobě stály dvě různé civilizace, zůstala jen geografická hranice. Není na ní strážců, ani dohlížejících pluků. Stojí mlčenlivé hory, tečou řeky a je jim to vše jedno. Je možné se z jedné strany na hranici Evropy a Asie podívat, potom přeběhnout a podívat se i z druhé strany. Nikdo neřekne ani slovo. A takto to zůstává dodnes.

Uběhlo jen století (od „Pugačevského povstání“), a Danilevský se upřímně diví takové podivnosti. Nenapadá ho se zamyslet se nad politickým zdůvodněním názvu Eurasie. Ale léta ubíhala a takových danilevských přibývalo. Obecná vzdělanost, nechť je nedobrá. Do budoucna Fursenko (pozn. ministr školství RF) zajistí, aby se to nezměnilo. Geografové vyrůstající v kabinetních podmínkách zdegenerovali. Politici jim zabránili přístup k "čerstvému masu" (asi - do terénu, p.p.). Zmizel u nich profesní zápal. Obyčejní lidé se s nimi začali hádat a dávat jim nevhodné otázky. Tak vznikla potřeba poopravit oficiální verzi. Specialisté - lháři vyšší kvalifikace - začali vršit nové hory lží do geografického sklepa Asie-Tartarie, který však začal dostávat mnoho prasklin.

Bylo třeba vymyslet něco nového, cokoliv, jen ne polititickou konfrontaci dvou civilizací. Nejprve se chytli nějakých údajných historických tradic. Poté pochopili, že celá historie je neodělitelná od politiky, a zahrnuli do toho kulturní proud. A tímto „historicko-kulturním“ mlží dodnes.

zdroj: http://ru-an.info/news_content.php?id=1138