10.5.2017
Současná fyzika se nachází v dlouhodobé krizi, způsobené světonázorovou (metodologickou) krizí. Na slepou uličku se dostala, a lépe řečeno byla zavedena na začátku 20. století s pomocí odmítnutí éteru, i přes tehdejší drtivé důkazy o opaku.
Metodologická krize současné fyziky se projevuje hlavně v tom, že nemá nejmenší ponětí o skutečné podstatě (vnitřní povaze) elementárních jevů, rezignovala na nějaké snahy v tomto směru a prohlásila princip, že stačí popsat vnější projevy, změřit, a následně vymyslet nějakou sadu axiomů pro vysvětlení pozorovaných jevů. A tak nastal stav, kdy přes miliardové investice do základního výzkumu, přičemž náklady exponenciálně rostou a nové výsledky se asymptoticky blíží nule, současná fyzika:
- nemá nejmenší ponětí o tom, co je to vlastně elektřina, umí jí jen měřit a používat,
- nemá nejmenší ponětí o tom, co je to vlastně magnetismus, umí ho jen měřit a používat,
- nemá nejmenší ponětí o tom, co je to vlastně gravitace,
- a tak dále.
Současně se fyzika dostala do ještě jedné slepé uličky. Jde o to, že jakýkoliv počet experimentálních dat, které jsou v souladu s nějakou teorií, neznamená automaticky potvrzení správnosti dané teorie, co se týká vnitřních příčin pozorovaných jevů. Vyplývá to z prostého jevu, že každá teorie je jen určitou aproximací pozorovaných jevů, která s potřebnou přesností odpovídá pozorovaným jevům a dokáže třeba i něco převídat, ale teorie je jedna věc a realita druhá. V realitě jsou jevy, které se nějaká teorie snaží popisovat, výsledkem nějakých procesů na nižší (hlubší) úrovni organizace hmoty, a například matematická rovnice popisující intenzitu pole v nějaké vzdálenosti od náboje je jen aproximací vnějších projevů těchto procesů.
Jakákoliv množina pozorovaných jevů (naměřených dat) může být v souladu s více než jednou teorií, a tyto teorie, které jsou v souladu s nějakými pozorovanými daty, můžou dané jevy vysvětlovat vzájemně neslučitelnými vnitřními mechanismy, nebo je také nemusí vysvětlovat vůbec.
Například, existuje teorie relativity Einsteina pracující se „zakřivením časoprostoru“, ze které vyplývá, že gravitační síla mezi dvěma objekty se odvíjí od čtverce vzdálenosti mezi nimi a od jejich váhy. Existuje však také například teorie éterodynamiky prof. Acjukovského, ze které vyplývá totožná matematická zákonitost, ale z úplně jiných předpokladů a mechanismů, než u nyní přijímané teorie. A na rozdíl od současné teorie, která jen konstatuje „zakřivení časoprostoru“, aniž by bylo jasné co a jak ten „časoprostor“ zakřivuje, a co to vlastně ten „časoprostor“ je, vysvětluje podstatu (vnitřní mechanismus) gravitace srozumitelně a jednoduše. Lze za těchto okolností určit, která teorie více odpovídá vnitřní organizaci a mechanismům daných jevů? V principu nikoliv, lze jen soudit podle toho, která teorie vychází při vysvětlení z hlubších úrovní organizace bytí, a teprve při proniknutí na tuto hlubší úroveň organizace bytí, a ověření daných předpokladů, ze kterých vychází principy pozorovaných jevů na hierarchicky vyšší úrovni organizace hmoty, lze říct, co odpovídá realitě a co nikoliv.
Ve skutečnosti je to se současnou fyzikou horší, než pouze tento problém. Jde o to, že se z fyziky stala matematická abstrakce, realita se vytratila. Jak bylo poznamenáno více než před sto lety:
„Skutečnost se vytratila, zůstaly jen matematické formulky.“
Ale matematické formulky můžou být jen pomocným nástrojem zkoumání reality, na prvním místě musí vždy stát realita sama a pochopení jejích principů. Schopnost zkonstruovat libovolně absurdní matematickou soustavu, která vnějškově popisuje nějaké pozorované jevy, ještě neznamená pochopení vnitřní podstaty těchto jevů! Ale přesně touto cestou fyzika kráčí už více než 100 let, cestou matematických abstrakcí a idealismu – vedoucí osobnosti fyziky 20. století dokonce prohlásily, že není třeba pochopit vnitřní mechanismy, stačí vymyslet dostatečný počet postulátů, kterými se „postuluje“ chování nějakých objektů. Namísto zkoumání fyzikální podstaty jevů se tak fyzika vydala cestou postulátů a matematických abstrakcí, a jakmile je libovolně absurdní matematická teorie schopna popsat nějaké pozorované jevy, tak se přijímá za popis reality a dělají se z ní závěry. Z těchto závěrů se pak odvozuje směr dalšího výzkumu a kruh se uzavírá.
Za příklad můžeme uvést „povolené“ orbitální dráhy elektronů v atomu. Proč jsou některé dráhy „povolené“ a některé „zakázané“, a elektron může jen přeskakovat mezi „povolenými“ dráhami, o tom nemá současná fyzika jakékoliv ponětí.
V historii fyziky můžeme sledovat kvalitativní skoky, spojené s přechodem na hlubší úroveň organizace hmoty a její pochopení. Tak například přechod od „látek“ k atomům a jejich sloučeninám umožnil rozvoj chemie a kvalitativní skok. Přechod od atomů k subatormáním částicím umožnil využití jaderné síly a další skok. Všechny tyto úspěchy pramenily ze snahy o pochopení hlubší úrovně organizace hmoty, nikoliv z postulování a z matematických abstrakcí. Avšak na začátku 20. století fyzika z této cesty sešla a přestala usilovat o přechod na hlubší úroveň organizace hmoty a její pochopení, a namísto toho se spokojila s popisem vnějších stránek jevů a „postulováním“ reality cestou matematických rovnic. Fyzici se stali idealisty, a fyzika náboženstvím, vírou v posvátnost matematických rovnic. A jako každé náboženství má své „svaté“, svou inkvizici, přísnou hierachii (systém peer-review). S odlišnými názory se nediskutuje, odlišné názory se potlačují a perzekuují. „Bohové“ vědy z akademií věd rozhodují administrativní cestou o tom, co je „vědecké“ a co je „nevědecké“ a běžný člověk údajně nemá schopnost pochopit dané záležitosti, tak má akceptovat názor „autorit“. Věc došla tak daleko, lépe řečeno, vzdušné zámky matematických abstrakcí, nemajících žádnou vazbu na realitu, došly tak daleko, že těm „nejpokrokovějším“ už nikdo nerozumí, kromě pár jedinců na planetě – zbývá jen víra v chrám teoretické fyziky, založený na postulátech a rovnicích. Ale tato víra se setkává se surovou realitou: současná fyzika nechápe vnitřní podstatu a mechanismy ani jedné elementární síly v přírodě, ať už se jedná o elektřinu, magnetismus, gravitaci, subatomární interakce a tak dále. Bylo identifikováno 200 až 2000 různých subatomárních částic (podle toho, jak počítat), ale pochopení hlubší úrovně organizace hmoty se neposunulo ani o píď. Všechny tyto subatormání částice se mohou transformovat jedna ve druhou navzájem, což indikuje společný stavební materiál. Fyzika se snaží rozbíjet atomy se stále větší silou (urychlovače částic) a jen sleduje „co se stane“, aniž má ponětí, co vlastně hledá a co čekat. A když se ve srážkách s úrovněmi energie miliard elektronvoltů srazí jádra dvou atomů, a po okolí se rozprskne sprška subatomárních částic, dělá se závěr, že jádra se z nich skládají, aniž by někdo pouvažoval nad tím, že z těch částic se jádra neskládají, ale tyto částice se formují z materiálu, ze kterého se skládají protony a neutrony, v okamžiku jejich srážky a zániku. Pokud rozbijeme sklenici a vzniknou střepy, neznamená to, že se sklenice skládá ze střepů.
Fyziku, odtrženou od reality, kritizoval ještě před 45 lety ruský spisovatel Ivan Jefremov ve svém díle Hodina býka, když viděl tento nešvar a spravedlivě poznamenal:
"Neplaš se, Kimi," přerušil mladíka učitel, "děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly' závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu."
Pokud si místo „anizotropní struktura prostoročasu“ dosadíme „éter“, vše zapadne na svá místa. Normálnímu člověku je jasné, že vlny nemůžou existovat bez prostředí v němž se šíří, ale bohužel „normálnímu“ fyzikovi dneška to vůbec jasné není a nejspíš o tom ani nepřemýšlí. Dnešní fyzika totiž říká: elektromagnetické vlny jsou, ale prostředí, v němž se šíří, není. Což je podobné jako říct, že vlny na vodě pro svou existenci nepotřebují vodu, prostě „jsou“.
Shrnuto, současná krize fyziky a přešlapování na místě vyplývá z krize metodologie (1. priorita zobecněných prostředků řízení), která se projevuje v přechodu k idealismu a k matematickým abstrakcím. Na tuto kolej fyzika vstoupila už na začátku 20. století, kdy odmítla éter jako objektivní jev, čímž si vědomě zavřela cestu k chápání hlubší úrovně organizace hmoty a k možnosti dalšího kvalitativního skoku, podobného jako při přechodu od atomů k subatormárním částicím. Za 20. století fyzika shromáždila obrovské množství experimentálních údajů, které ale neumí interpretovat, a které nelze intepretovat bez opuštění slepé uličky, do které se dostala odmítnutím éteru a přechodem k idealismu. Je třeba poznamenat, že chápání éteru jako objektivní danosti bylo po celou historii fyzice vlastní, 20. století je v tomto anomálií, nikoliv pravidlem.
Je nejvyšší čas tuto chybu napravit, pokud fyzika nemá zůstat brzdou vývoje a tmářskou institucí. V průběhu posledních desetiletí vznikají alternativní školy a struktury, zabývající se fyzikou éteru, a tyto myšlenky získávají popularitu a rozšířenost. Správné myšlenky se časem vždy prosadí, otázka je jen, zda to bude navzdory, nebo za pomoci současného „chrámu fyziky“. Pokud nebude schopen dostat se ze současné metodologické krize a slepé uličky, promění se časem v irelevantní zkostnatělou instituci, kterou nebude nikdo potřebovat a zanikne, a místo ní vyrostou „alternativní“ školy fyziky éteru, které se časem přirozeně stanou přijímanými, na základě praktických výsledků a řešení, v prvé řadě takových problémů, jako čistá bezpečná energetika, bezdrátový přenos energie, nové technologie přenosu informací bez „drátů“ a vln, nové technologie léčení na základě biopolí a podobně.
Přechod k fyzice éteru bude součástí řešení současné systémové mravně-společensko-ekologické krize, do které se lidstvo dostalo na začátku 21. století, samozřejmě podle míry rozvoje mravnosti - mravnost je k těmto vědomostem klíčem.
Informační báze KSB