Projev V. Putina k Mnichovské zradě, k paktu Molotov-Ribentrop, k úloze Polska a Západu ve 2. světové válce (1. část)

Projev V. Putina k Mnichovské zradě, k paktu Molotov-Ribentrop, k úloze Polska a Západu ve 2. světové válce (1. část)

22.12.2019

 

Videozáznam: https://www.youtube.com/watch?v=x24EYL5-1Uo
Transkript: http://kremlin.ru/events/president/news/62376

 

Projev V. Putina k Mnichovské zradě, k paktu Molotov-Ribentrop, k úloze Polska a Západu ve 2. světové válce.odt (46624)
Projev V. Putina k Mnichovské zradě, k paktu Molotov-Ribentrop, k úloze Polska a Západu ve 2. světové válce.pdf (88548)
 

Vážení kolegové, moc rád vás vidím. Rád bych vás všechny ještě jednou přivítal, už v takovém „poněkud širokém“ složení, ve složení vedoucích představitelů zemí SNS. Společně jsme přijímali rozhodnutí, týkající se realizace programu, věnovanému konci Velké vlastenecké války mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem, věnovanému vítězství Sovětského svazu v této válce. Pro nás všechny, a to chci zdůraznit a vím, že s tím všichni souhlasíte, pro nás všechny je to zvláštní den, protože naši předkové, naši otcové, naši dědové položili na oltář naší vlasti, naší tehdy společné domoviny, opravdu hodně. Mnozí z nich položili své životy. Fakticky každá rodina v bývalém Sovětském svazu tak či onak utrpěla tím, co se stalo po celém světě a v naší zemi. Opakovaně jsme o tom mluvili, jak neformálně, tak i formálně, dohodli jsme se na spolupráci v předvečer 75.výročí. Rád bych se s vámi v této souvislosti podělil o některé úvahy.

Poněkud mě překvapila, dokonce trochu ranila jedna z posledních rezolucí Evropského parlamentu z 19. září 2019 „O významu zachování historické paměti pro budoucnost Evropy“, jak se píše. My jsme se vždy spolu s vámi snažili o zaručení historické podstaty, pravdivosti historie, její otevřenosti a objektivitu. Chci ještě jednou zdůraznit, že se to týká nás všech, protože jsme do značné míry dědici bývalého Sovětského svazu. Když se mluví o SSSR, mluví se o nás.

Co se píše? Podle tohoto dokumentu takzvaný pakt Molotov – Ribbentrop, připomínám, že jde o ministry zahraničí Sovětského svazu a fašistického Německa, jak se píše dál, „rozdělil Evropu a území nezávislých států mezi dva totalitní režimy, což položilo cestu k začátku druhé světové války“. Pakt Molotova – Ribbentrop položil cestu k začátku druhé … no možná.

Evropští poslanci navíc požadují, aby Rusko zastavilo své úsilí o zkreslování historických faktů, o propagaci teze, že skutečnými strůjci války jsou Polsko, země Pobaltí a Západ. Podle mého názoru jsme nikdy nic takového neřekli, že některá z těchto zemí je strůjcem. Kde je pravda? Rád bych se s tím vypořádal, tak jsem požádal své kolegy, aby vytáhli některé archivní dokumenty. A když jsem je začal číst, víte, zdálo se mi, že to bude zajímavé pro nás všechny, protože, opakuji, všichni jsme bývalý Sovětský svaz.

Vzniká první otázka – pořád mluvíme o paktu Molotov – Ribbentrop , opakujeme to pro naše evropské kolegy – otázka zní: byl to snad jediný dokument podepsaný jednou z evropských zemí, tehdy Sovětským svazem, s fašistickým Německem? Ukázalo se, že to tak vůbec není. Jen je, s vaším dovolením vyjmenuji.

Prohlášení o nepoužití násilí mezi Německem a Polskem. Je to ve skutečnosti tzv. pakt Pilsudski – Hitler. Podepsán v roce 1934. V podstatě je to pakt o neútočení.
Pak anglo – německá námořní dohoda z roku 1935. Británie poskytla Hitlerovi možnost mít své válečné námořnictvo, což mu bylo v podstatě zakázáno nebo sníženo na minimum na základě výsledků první světové války.

Pak společná anglo – německá deklarace Chamberlaina a Hitlera podepsaná 30. září 1938, na níž se dohodli na základě iniciativy Chamberlaina. V ní se uvádí, , že podepsaná Mnichovská dohoda a anglo – německá námořní dohoda symbolizují … a tak dále a tak dále. Vytvoření právního rámce mezi oběma státy pokračovalo.
To není všechno. Francouzsko – německá deklarace podepsaná 6. prosince 1938 v Paříži ministry zahraničních věcí Francie a Německa Bonnetem a Ribbentropem.
Konečně smlouva mezi Litevskou republikou a Německou říší, podepsaná 22. března 1939 v Berlíně ministrem zahraničí Litvy a opět Ribbentopem, o tom, že se Klaipedský kraj znovu spojuje s Německou říší.

A smlouva o neútočení mezi Německou říší a Lotyšskem z 7. června 1939.

Smlouva mezi Sovětským svazem a Německem tak byla poslední v řadě těch, které byly podepsány jinými evropskými zeměmi, jakkoli měly zájem na zachování míru v Evropě. Chci přitom zdůraznit, že Sovětský svaz se odhodlal k podpisu tohoto dokumentu až poté, co byly vyčerpány všechny možnosti a byly odmítnuty všechny návrhy Sovětského svazu na vytvoření společného bezpečnostního systému, antifašistické koalice, v podstatě v Evropě.

V této souvislosti vás chci požádat o několik minut, abychom se vrátili k samotnému zrodu, k začátku, což je podle mého názoru mimořádně důležité, a navrhuji začít, jak se lidově říká, ze „středu pole“, a to z výsledků první světové války, z toho, za jakých podmínek byl uzavřen v roce 1919 takzvaný Versailleský mír, Versailleská smlouva.

Pro Německo se Versailleský mír stal symbolem hluboké nespravedlnosti a národního ponížení. Fakticky šlo o oloupení Německa. Pro zajímavost uvedu některá čísla, jsou to velmi zajímavá čísla. Německo mělo zaplatit zemím Antanty ( Dohody ) – a Rusko vystoupilo z řad vítězů a nepodílelo se na podpisu této Versailleské smlouvy – mělo zaplatit v té době astronomickou částku – 269 miliard zlatých marek, což je zhruba ekvivalent 100 tisíc tun zlata. Pro srovnání: v říjnu 2019, a teď, zásoby zlata jsou následující: v USA 8 130 tun, v Německu
3 370 tun, v Rusku 2 250 tun. A Německo mělo tehdy vyplatit 100 tisíc tun. Při současné ceně zlata 1 464 dolarů za trojskou unci byly reparace v řádu 4.7 bilionů dolarů. Přitom německý HDP v běžných cenách roku 2018, pokud jsou správné údaje, které jsem dostal, představuje pouhé 4 biliony dolarů.

Postačí říct, že poslední splátky ve výši 70 milionů eur byly uskutečněny relativně nedávno, až 3. října 2010, Německo platilo ještě za první světovou válku právě v den 20. výročí sjednocení Spolkové republiky.
Myslím, a mnozí s tím souhlasí, včetně výzkumných pracovníků, že právě takzvaný duch Versailles vytvořil živnou půdu pro radikální a revanšistické nálady. Nacisté ve své propagandě aktivně zneužívali téma Versailles, slibovali, že zbaví Německo národní hanby, a sám Západ dal vlastníma rukama nacistům carte blanche na odvetu.

Pro zajímavost mohu říci, že autor francouzského vítězství v první světové válce maršál Ferdinand Foch, francouzský velitel, tak popsal výsledky versailleské smlouvy, ve své době vyřkl pozoruhodné proroctví, řekl, cituji: „To není mír, ale příměří na dvacet let.“ Prakticky se nemýlil, ani ne v čase.
Americký prezident Woodrow Wilson varoval: „Naší největší chybou bylo dát Německu pohnutku pro pomstu jednoho dne .“ A světoznámý Winston Churchill napsal: „Ekonomické články smlouvy byly zlé a hloupé natolik, že se stávaly zjevně nesmyslnými.“

Versailleské světové uspořádání vyvolalo četné konflikty a rozpory. Mezi ty základní patří hranice nových států v Evropě určené svévolně vítězi první světové války. To znamená, že hranice byly přerozděleny. Tak byly vytvořeny podmínky pro vznik takzvané sudetské krize. To je ta část Československa, v níž kompaktně žilo německé obyvatelstvo. Zde je odkaz na sudetskou krizi a následnou tzv. mnichovskou konferenci.

 

V roce 1938 žilo v Československu 14 milionů lidí, z nichž 3,5 mil. tvořili etničtí Němci. 13. září 1938 tam vypukly boje a hned se objevily návrhy z Velké Británie kvůli záchraně světa jednat s Hitlerem a fakticky ho přemlouvat. Nebudu Vás nudit různými zápisy a jednáním, ale situace se dostala až k známému podpisu dohody v Mnichově.

Opakuji, že jsme z archivu vytáhli některé dokumenty. Chci vás seznámit s některými z nich. Máme takový dokument – šifrovanou zprávu sovětského velvyslance ve Francii lidovému komisaři pro zahraniční věci Litvinovovi z 25. května 1938 o důvěrném rozhovoru s francouzským ministerským předsedou Daladierem. Prostě ho přečtu, zajímavý dokument. „Francouzský ministerský předseda Eduard Daladier se poslední dny věnoval zjišťování postoje Polska.“ Jde o postoj k Mnichovské dohodě, na základě které měly být Německu postoupeny Sudety – část československého území. „Sondáž v Polsku přinesla nejhorší výsledek“ – říká ministerský předseda Francie. „Nejen, že není možné počítat s polskou podporou, ale není záruka, že Polsko nezaútočí z týla. Navzdory polskému ujištění Daladier nevěří v loajalitu Poláků ani při přímém napadení Francie Německem. Požadoval po Polácích jasnou a jednoznačnou odpověď, s kým je v době míru i války. V tomto ohledu dal polskému velvyslanci ve Francii Lukasiewiczovi řadu přímých otázek. Zeptal se ho, zda Poláci nechají projít sovětské jednotky. Lukasiewicz odpověděl záporně. Daladier se tedy zeptal, zda pustí sovětská letadla. Lukasiewicz řekl, že Poláci po nich zahájí palbu. Když Lukasiewicz reagoval odmítavě i na otázku, zda Polsko přijde na pomoc, pokud Francie po německém útoku na Československo – a mezi Francií a Československem byla smlouva o vzájemné pomoci – pokud vyhlásí Německo Francii válku, polský představitel odpověděl, že ne. Daladier řekl, že nevidí smysl ve francouzsko – polském svazku ani v obětech, které ve jménu něho Francie přináší.“

O čem to vypovídá? O tom, že Sovětský svaz byl připraven poskytnout pomoc Československu, které se nacistické Německo chystalo oloupit. Ve smlouvě mezi Sovětským svazem a Československem ale bylo napsáno, že Sovětský svaz tak bude činit pouze v případě, že své závazky vůči Československu splní i Francie. Francie spojila svou pomoc Československu s podporou ze strany Polska. Polsko to odmítlo.
Další dokument. To je dokument číslo pět, tady u mě leží, o něm jsem právě mluvil. Pojďme dál, šestý dokument.

Co tedy polské orgány moci podnikly, když si Německo začalo nárokovat část československého území? Stejně jako Německo, současně vznesli požadavky na svůj podíl na „kořisti“ při rozdělení československého území a požadovali, aby jim byla také předána určitá část Československa. Navíc byli ochotni uplatnit i sílu. Zformovali celou specializovanou vojenskou skupinu s názvem Silesia, jejíž součástí byly tři pěchotní divize, brigáda jezdectva a další jednotky.

K dispozici je také konkrétní dokument z archivu: hlášení velitele samostatné operační skupiny Silesia pana Bortnowského o přípravě útočné operace, převzetí Tešínské oblasti a o výcviku jednotek. Polské orgány moci připravovaly a zasílaly ozbrojence na československé území k páchání sabotáží a teroristických útoků, vedly aktivní přípravy na rozdělení a okupaci Československa.

Dalším dokumentem je záznam rozhovoru německého velvyslance v Polsku pana Moltke s polským ministrem zahraničí panem Beckem. V tomto dokumentu vyjádřil polský ministr zahraničí Beck naději, dále cituji: „V oblastech, které si Polsko nárokuje – on o tom otevřeně hovoří – nevzniknou rozpory s německými zájmy.“ To znamená, že dochází k rozdělení československého území.

Ihned, jak byla uzavřena Mnichovská dohoda 30. září 1938, Varšava v podstatě okopírovala nacistické metody a vyslala do Prahy ultimátum s bezpodmínečným požadavkem předat jí část území Československa – Těšínskou oblast. Francie a Británie Československo nepodpořily, což ho přimělo smířit se s tímto útiskem. Polsko spolu s Německem, které anektovalo Sudety, zahájilo 1. října 1938 přímé obsazování československého území, čímž porušilo dohodu, kterou samo dříve uzavřelo s Československem.

Dalším dokumentem je potvrzení o vrcholné, tedy konečné smlouvě o hranici mezi Polskem a Československem – jde o následující. 28. července 1920 při arbitráži Nejvyšší rady mocností Dohody Polsko a Československo uzavřely vrcholnou, takzvanou konečnou smlouvu o hranicích, na základě které byla západní část Těšínské oblasti Československa ponechána Čechům, zatímco Varšava získala východní část. Obě strany oficiálně uznaly, dokonce garantovaly, hranici vzniklou mezi nimi v tu dobu.

V Polsku si byli jistě vědomi, že bez Hitlerovy podpory by pokusy o převzetí části území Československa byly odsouzeny k nezdaru. V této souvislosti vám chci odcitovat následující velmi vypovídající dokument – záznam rozhovoru z 1. října 1938 mezi německým velvyslancem ve Varšavě panem Moltke a Jozefem Beckem o polsko-českých vztazích a o postojích SSSR v této otázce.

Německý velvyslanec v Polsku pan Moltke podává hlášení svým nadřízeným do Berlína. Pan Beck, připomínám, ministr zahraničí Polska, totiž mimo jiné vyjádřil velkou vděčnost za loajální pojetí polských zájmů na mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů v době českého konfliktu. Polská vláda i veřejnost si plně cení postoje vůdce a říšského kancléře. To znamená, že reaguje s vděčností na Hitlerovy činy na konferenci v Mnichově.

Za zmínku stojí, že polští zastupitelé nebyli pozváni na mnichovskou konferenci a jejich zájmy v podstatě zastupoval Hitler. Polsko se také evidentně ujalo role štváče: zatahovalo Maďarsko do rozdělení Československa, tedy vědomě usilovalo o zatažení dalších států do porušování mezinárodního práva. To, že Německo a Polsko jednaly v souladu, bylo známo a jasno dalším evropským státům – Velké Británii i Francii.

Dále desátý dokument. Ze zprávy francouzského velvyslance v Německu André François-Ponceta francouzskému ministru zahraničí Georgesi Bonnetovi z 22. září 1938. Přečtu to, je to velmi zajímavý dokument. Dále cituji, je to zpráva francouzského velvyslance svému nadřízenému v Paříži, píše: „Jedná se o demarše, učiněné 20. září Polskem a Maďarskem na adresu vůdce, a v Londýně, které měly za cíl demonstrovat, že Varšava a Budapešť nebudou souhlasit s tím, aby byl vůči jejich etnickým menšinám začleněným do československého státu uplatněn méně příznivý režim než ten, který bude poskytnut sudetským Němcům. Byl to ekvivalent schválení,“ dál píše francouzský velvyslanec, „že ústup území obývaných německou většinou bude muset mít za následek také zřeknutí se Prahou Těšínské oblasti a 700 tisíc Maďarů na Slovensku. Tedy navrhované odtržení území by tak znamenalo rozdělení země (tj. Československa).“

To je přesně to, co říše potřebuje. Polsko a Maďarsko se připojují k Německu ve štvanici na Československo. Francie a Anglie, které se snažily o ústupky a všemožně vyhověly německým požadavkům, aby zachránily existenci českého státu, se ocitají tváří v tvář jednotné frontě tří států usilujících o rozdělení Československa.

Vedoucí představitelé říše, kteří se netajili tím, že jejich cílem je vymazat Československo z mapy Evropy, okamžitě využili polské a maďarské demarše, aby už 21. září oznámili prostřednictvím svých oficiálních tiskových orgánů, že nastala nová situace, k níž je potřeba nové řešení.

Dále. Skutečnost, že Polsko ukázalo svůj apetit ve chvíli, kdy cítilo, že se blíží čas dělení kořisti, nemůže překvapit ty, kdo věděli o úmyslech pana Becka, polského ministra zahraničí, který v poslední době projevoval stále větší opatrnost ve vztahu k Německu a byl plně informován o záměrech hitlerovských šéfů. Zejména díky systematickým kontaktům s Göringem v průběhu už několika měsíců se polský ministr zahraničí domníval, že rozdělení Československa je neodvratné, že se to stane bez války a před vypršením roku 1938. Beck se také netajil svými záměry usilovat o Těšín a také ho okupovat, bude-li třeba.

A poslední věc. Neshody mezi stranou Henleina ( to je strana, v jejímž čele v Československu stál tento pán ) a Čechy se staly pro říši jen záminkou a výchozím bodem. Hlavním cílem říše bylo, při štvanici na pražské vedení, aby byla zlikvidována ta bariéra, kterou představovalo Československo – spojenec Francie a Ruska ve střední Evropě v cestě německé expanzi.

Jedná se o velmi příznačnou věc. Jak tehdy velcí světoví politici hodnotili mnichovské spolčení, tu dohodu, která byla podepsána mezi Hitlerem, Velkou Británií a Francií v roce 1938? Co říkali tehdy známí lidé a lidé uznávaní ve světě i v Evropě? Dá se říci, že až na několik výjimek reagovali velmi pozitivně a optimisticky. Jen Winston Churchill vyhodnotil situaci upřímně a nazýval věci pravými jmény.

 

-pokračování-