Proč jsou úroky morálně neospravedlnitelné

Proč jsou úroky morálně neospravedlnitelné

23.9.2018

 

Ve zdravé ekonomice plní peníze roli "krevního oběhu" ekonomiky - zboží proudí jedním směrem, peníze opačným, a aby vše fungovalo bez krizí a výkyvů, musí množství peněz odpovídat objemu ekonomiky. Pokud bude nějaká ekonomika produkovat milion bochníků chleba denně a 100 aut denně, bude potřebovat přibližně 10x méně peněžních prostředků, než ekonomika, která bude produkovat desetinásobek. V praxi pak může být tento soulad zajištěn nejen zvyšováním objemu peněžní zásoby, ale také snižováním cen - z hlediska souladu mezi peněžní zásobou a produkovaným zbožím je jedno, zda bude 10x vyšší peněžní zásoba, nebo budou 10x nižší ceny.

Tento zákon lze vyjádřit i jednoduše: množství peněz musí zhruba odpovídat tomu, co se za ně dá koupit.

Co jsou to potom peníze? Z uvedeného vyplývá, že peníze nejsou nic jiného, než informace o zboží, které se za ně dá koupit. Hodnotu peněz představuje to, co se za ně dá koupit, nikoliv nějaká jejich vnitřní hodnota, jako by to bylo v případě, pokud by se například používalo zlato v roli peněz. Je tedy naprosto v pořádku, že peníze jsou "nekryté", představují totiž jen informaci. Pokud bychom používali něčím kryté peníze, například zlatem, a naše ekonomika by zvýšila objem výroby, a neměli bychom možnost získat ten fyzický předmět, kterým jakoby musí být měna krytá, pak bychom se dostali do problémů a vypukla by ekonomická krize způsobená nedostatkem peněz v oběhu.

Pokud neodpovídá objem peněžní zásoby reálným hodnotám, pak nastávají dvě situace:

  • jsou peníze, není za ně co koupit -> inflační krize
  • nejsou peníze, není za co koupit zboží, kterého je mnohem více, než peněz -> krize z nadvýroby
 
Ale pokud se zvýší objem výroby a zároveň se zvýší objem peněžní zásoby emisí nových peněz, jakoby "nekrytých", pak problém nenastane, nenastane ani inflace, protože vzájemný poměr peněz a zboží zůstane správný. Emise peněžní zásoby sama o sobě žádnou inflaci nezpůsobuje. Tak to dělali Japonci v 50-70. letech: státní plánovací komise odhadla, že v silách ekonomiky je v následujícím období postavit tolik a tolik nových škol, tolik a tolik nové infrastruktury, a pro tento objem se vyemitovaly nové finanční prostředky, přičemž ale nevznikl žádný dluh. Následně ekonomika tyto projekty realizovala, a i když se zvýšila peněžní zásoba, v důsledku nových projektů se i zvýšil reálný objem ekonomiky a vše fungovalo. Spolu s tím, že v tomto období byla v Japonsku úroková míra kolem 0,5%, toto zajistilo to, čemu se říká "japonský ekonomický zázrak". Kdyby Japonsko nemělo možnost provádět suverénní emisi peněz a mít skoro nulové úrokové sazby (a to mu bylo dovoleno z globální úrovně řízení), Japonci by mohli pracovat do úmoru a žádný "ekonomický zázrak" by nenastal, nebylo by to jednoduše možné. Když byl Japonsku tento systém v 80-90. letech zaražen, nastala tam ekonomická krize. Nikoliv proto, že by Japonci začali hůře pracovat, ale proto, že se změnily makroekonomické podmínky, které určují mantinely. Nežijeme tak dobře, jak dobře pracujeme, ale žijeme tak dobře, jak kvalitně je naše práce řízena. Pokud je špatné, nebo záměrně špatné řízení, pak na tom dobrá práce nic moc nezmění.
V reálných podmínkách inflaci nezpůsobuje emise peněz, ale vliv úroků. Inflací je dnes nazýváno meziroční zvyšování cen. Čím je způsobeno? Tím, že do ceny výrobků musí výrobce zahrnout úvěrové náklady, úroky které platí. Je jasné, že pokud je úroková míra nízká, budou tyto náklady nižší, než při vysokých úrocích. Pokud se zvednou úrokové sazby, výrobce musí platit vyšší úroky a musí zvednout ceny, protože všechny náklady v konečném důsledku platí spotřebitel. Jak vidíme, úroková sazba centrální banky je příčinou inflace, nikoliv důsledkem. Pokud se podíváme po světě, vidíme pravidlo: nízké úrokové sazby centrální banky = nízká inflace, vysoké úrokové sazby centrální banky = vysoká inflace. Jen příčina a důsledek jsou naopak, než tvrdí současná mainstream ekonomická "věda".
 
Podívejme se na situaci, kdy máme modelovou ekonomiku, kde objem peněžní zásoby odpovídá objemu zboží. Banky nabízejí úročení vkladů a část populace nastřádá v bankách dostatek prostředků, aby mohli žít z úroků a nemuseli pracovat. To bude mít mj. následující účinky:
  • část peněžní zásoby se nebude podílet na "krevním oběhu" ekonomiky, bude umrtvena na účtech, takže nastane nesoulad mezi peněžní zásobou a objemem ekomomiky
  • ti, co začnou žít z úroků jako ze svých hlavních příjmů, reálně nebudou pracovat a nic užitečného produkovat, ale budou jen spotřebovávat plody práce jiných, stanou se z nich čistokrevní parazité na zbytku společnosti.
Dá se namítnout, že vklady v bankách nejsou umrtveny, ale přes úvěry se dostanou zpět do ekonomiky. To jen zdánlivě, neboť v současném systému banky nepůjčují prostředky z vkladů, ale při úvěru vzniknou účetním zápisem nové peníze - proto je bankám víceméně šumák, kolik mají vkladů, a nabízejí úrokové míry typu 0,01%, zato nabídky úvěrů jsou stále vlezlejší a agresivnější. To je způsobeno tím, že systém jako celek je stále ve větším napětí v důsledku úrokového zatížení z minulosti, které se stále zvětšuje, a musí proto stále zvyšovat peněžní zásobu formou nových úvěrů, aby se vůbec udržel v chodu. V současném systému se totiž peněžní zásoba navyšuje vznikem nových úvěrů, což je zároveň mechanizmus, kterým je "tak nějak" zaručen přibližný soulad mezi objemem peněžní zásoby a objemem ekonomiky - podnikatel si vezme úvěr a pokud nezkrachuje, začne produkovat nějaké hodnoty, čímž jsou pokryty nově vzniklé peníze. Když ekonomika relativně prosperuje, zvyšuje se její objem a zvyšuje se i objem úvěrů a tedy peněžní zásoby. Ale za tento způsob udržování přibližného souladu mezi objemem ekonomiky a objemem peněžní zásoby platí celá společnost neospravedlnitelnou cenu, v důsledku neodstranitelných negativních jevů, které finanční systém založený na úrocích a penězích vznikajících jako dluh způsobuje.
 

V mravně zdravé společnosti mohou příjmy patřit výlučně k jedné z následujících kategorií:

  • mzdy a odměny za účast v pracovní činnosti;
  • platby sociálního zabezpečení z účelových státních a veřejných fondů, nepodmíněné účastí v pracovním procesu;
  • finanční pomoc od jiného člověka na základě jeho osobní motivace a vzájemné domluvy, nenarušující práva strany, která přijímá pomoc (pomoc osvobozuje od problémů, a nevytváří nové).

Příjmy v podobě úroků, včetně úročení vkladů v bance, jsou uzákoněná krádež, anonymní vymáhání peněz v tom smyslu, že vymahatel nevstupuje do přímého kontaktu s tím, koho okrádá, v důsledku čehož ti, které obírá, jsou zbaveni možnosti odporu vůči němu.

Ti, kdo nesouhlasí s takovým přístupem v otázce o úrokových sazbách, včetně úročení vkladů v bankách, stojí před nutností objasnit běžnému pracujícímu:

  • proč jedny druhy nepracovních příjmů jsou přiznány pravomocnými a uzákoněny, a jiné druhy nepracovních příjmů se považují za protiprávní a trestné?
  • proč uzmutí uzákoněných nepracovních příjmů na individuálním základě je zařazeno k trestným činům a stíhá se na základě zákona?

Objasnit je to třeba právě běžnému pracujícímu, a ne „běžnému daňovému poplatníku“, protože daňový poplatník v historicky reálně zformované ekonomice nemusí sám být pracujícím, ačkoli může čestně platit daně z nepracovních příjmů, uzákoněných ve společnosti. A pracující je nucen krmit, odívat a podporovat život všech, včetně daňových poplatníků, „čestně“ a podle zákona žijících z nepracovních příjmů. A pracující má právo vědět, proč údajně musí zabezpečovat život těch, kdo je schopen pracovat ale nepracuje; přičemž zabezpečit ho často na vyšší úrovni spotřeby, než je dostupná jemu samému nebo jeho rodině.

 

Doporučujeme také k přečtení: ČNB vysvětluje, jak komerční banky vytvářejí peníze z ničeho

 

Diskuse: http://www.vodaksb.eu/diskuse/k-aktualnim-clankum/#comment-162287

 

Štítky:

| |