Pacifická anakonda

18.10.2015

Julia Bražnikova

Dohoda o Transpacifickém partnerství je neprůzračná. Zvláště, pokud ve skutečnosti neexistuje.

Svět se o tom dozvěděl z velmi stručné zprávy. Informace o podepsání nějaké dohody v Atlantě se objevila ve všech médiích, ale samotný dokument nebyl nikde publikován a v USA prohlásili, že zatím nejsou připraveni ho publikovat. Senzační dokument, největší integrační projekt Ameriky za celou dobu její existence, který je prezentován jako strategické vítězství Washingtonu nad Ruskem a Čínou v pacifickém regionu, je kompletně nedostupný veřejnosti. Podivné, není liš pravda?

V přespříliš chvástavé řeči Obamy byli růžové perspektivky TTP vykresleny jen pro Ameriku, včetně 18000 daní, od kterých bude osvobozeno americké zboží. Výhody ostatních účastníků nebyly zmíněni ani z diplomatické slušnosti. Přitom slova prezidenta neobsahovala skoro žádné konkrétní údaje o podmínkách dohod.

Ještě méně přesvědčivě působí jeho prohlášení o tom, že pravidla světového obchodu musí diktovat USA, nikoliv Čína. Přičemž z kontextu je jasné, že toto drzé tvrzení pramení ze samotného faktu existence dohody o TPP. Pokud se jistota Ameriky ve vlastní neomylnosti zakládá na bodech dohody, proč je Obama neuvedl pro převědčivost?

Pokud věřit únikům typu WikiLeaks, jen 2 z 26 bodů dokumentu se týkají obchodu. Ostatní jsou výčtem takřka neohraničených privilegií, přiřknutým globálním korporacím, zvláště v oblastech spojených s intelektuálním vlastnictvím, včetně omezení státní kontroly a regulace. Pokud ty body budou uvedeny do života, budou ve své podstatě znamenat korporátní převrat, spočívající v zavedení kontroly nad obchodními a investičními styky účastníků. Podle slov V.Katasonova, soukromý kapitál bude mít právo napadat a odvolávat ta rozhodnutí vlády a úřadů, která budou považovat za nebezpečné pro své zájmy.

Pravda, WikiLeaks nejsou nejvěrohodnější zdroj, ale jiný zatím není.

Paralelní část dohody, nejtemnější a v tisku osvětlená jen několika skoupými frázemi, předpokládá zákaz konkurenční devalvace. To znamená že se likviduje mechanizmus regulace kurzů národních valut v případě ekonomických otřesů, údajně pro dosažení konkureční převahy. Ta část má za úkol „uspokojit kongres USA, který se obává měnových manipulací ze strany ostatních zemí, včetně Japonska“. Jsou nějací nervózní. Je třeba je uklidňovat, hladit po hlavě.

Ratifikace dohody TPP mají začít počátkem roku 2016. Není vyloučeno, že budou probíhat už při nové administrativě USA. Spoléhat se na její zdravý rozum samozřejmě nemá smysl, protože libovolná vláda bude instalována těmi stejnými korporacemi, které inspirovaly dohodu. Otázka je v tom, pro jaké cíle a v jaké podobě budou TPP potřebovat za rok, a budou-li ho vůbec potřebovat.

Protože naše rozvědka nespí, v Kremlu nejspíš o připravovaném projektu znali. Putin na Valném shromáždění o dohodě mluvil, nazvav jí „symptomem rostoucího ekonomického egoizmu“ a „uzavřeným exkluzivním ekonomickým svazem“.

Z velmi nekompletních a útržkových informací z médií analytici zformovali několi verzí o záměrech USA s TPP:

1. Projekt Transpacifického partnerství byl protlačen Obamou, který si přál do konce prezidentského období získat nějaké body po kolosální porážce na Ukrajině a Blízkém Východě.

2. Dohoda je namířena hlavně proti Číně, která je hlavním obchodním partnerem třetích stran, se kterými je podepsána dohoda: Malajsie, Vietnam, Peru, Singapur, Chile.

3. Kromě toho, cíl dohody je potlačit rostoucí vliv BRICS na světovou ekonomiku.

4. Pro USA je TPP neuvěřitelně výhodná.

5. Pro ostatní země je TPP hrozbou zřeknutí se vlastní výroby a jeho záměny na americkou produkci.

6. Důraz smlouvy na monopol USA v oblasti mozků a intelektuálního vlastniství dělá pro ostatní země nerentabilní výchovu vlastních specialistů.

7. Vytvoření TPP může vést ke znehodnocení univerzálních principů Světové obchodní organizace (WTO).

V principu, v takovém případě je smlouva o Transpacifickém partnerství zjevnou inkarnací dávného snu žraloků kapitalismu o přechodu rozvojových zemí pod správu USA. USA nejen neskrývají, ale dokonce zdůrazňují, že to je cíl a základ TPP.

Zbývá jen jedna otázka: od které doby dává dravec dopředu celému světu na vědomí o času, místě a způsobu napadení?

A proč „naši partneři“, tak kovaní ve lži a dezinformaci, začali být najednou tak otevření?

A z jakého důvodu by se specialisté v oblasti zpracování všech úrovní vědomí najednou zřekli obvyklých způsobů manipulace a přímo by prohlásili, že se chystají ovládnout celou planetu, nazlost Rusku a Číně, jako ve špatném hollywoodském filmu?

Na dané etapě vypadá myšlenka Transpacifického partnerství tak, jako by Amerika zcela ztratila rozum a rozhodla se zveřejnit skryté záměry tajné vlády ohledně ovládnutí ekonomik třetích stran, dokonce to ještě zafixovala oficiální smlouvou s potenciálními obětmi.

Ale to je naprostý nesmysl!

Samotný fakt, že Kreml se zatím zdržel komentářů a prohlášení ohledně TPP, hovoří o tom, že za obrázkem nám podsunutým se skrývá něco absolutně jiného. Pokud Rusko nespěchá souhlasit se závěry expertů, naše rozvědka může mít údaje, vykreslujíc projekt v jiném světle.

Dokonce v té kouskované informaci, která je dostupná přes média, je možné najít mnoho rozporů.

První otázka se týká skupiny států, kterých se TPP týká. Dělí se na dvě velmi rozdílné části – hroznýše a králíky. Šupinatá část zahrnuje anglosaskou větev amerických satelitů, kromě Británie, plus Japonsko. Krmná část vypadá jako hromádka ubohých hlodavců, náhodně vytažená za uši z pacifického regionu.

Ve skutečnosti mohly USA libovolnou zemi pacifické oblasti jednoduše přinutit k čemukoliv. Ze seznamu králíků je možné za nepříjemné překvapení označit pouze Malajsii, která měla s RF kontakty na úrovni hlav států. A i Vietnam, upřímně řečeno, si mohl vzpomenout, čím je komu zavázán, a neúčastnit se dohody se svým nedávným vrahem. Jako mimochodem i Japonsko. Ale to je konec konců volba jejich historické paměti.

Proč Washington nevyužil možnost demonstrovat sílu, zvláště na pozadí posledních neúspěchů, a nezahnal do TPP několik desítek obětí? Za linií zůstaly takové tučné kousky jako Filipíny, Nová Guinea, Kambodža, Honduras, Kostarika a další, nemluvě už o ostrovech Melanézie, Mikronésie a Polynésie. Větší část zemí regionu obchoduje s Čínou. Proč nenaškodit Číně v podobě získání kontroly například nad Thajskem nebo Indonésií? Čím jsou horší než Brunej nebo Singapur? Chyběl čas na zpracování? A kam vlastně Amerika s tou dohodou spěchala?

Závěr: „králíci“ byli vybráni ve spěchu a umístěni na seznam TPP jako kouřová clona.

Druhá otázka: na čí úkor se rozhodli udržovat při životě papírovou americkou ekonomiku vychytralí Rothschildové? Na úkor Malajsie, Peru, Bruneje? Pokud vezmeme v úvahu kupní sílu těch zemí, zavalit je americkou produkcí, jak nám to chtějí předestřít ve veřejném výkladu projektu, je nesmyslné. Malajci si nemohou dovolit koupit ani vlastní zboží, nemluvě už o produkci USA.

Například podle mínění „Lékařů bez hranic“, zrušení cel na americkou farmaceutickou produkci povede k prudkému zdražení léků ve slabých zemích. Vtrhnou tam americké preparáty, mnohem dražší než místní.

Pak se nabízí situace, že se USA chystají obětovat své spojence – Austrálii, Nový Zéland, Kanadu, Japonsko? To, že Amerika je toho schopná je jasné, vidíme to na příkladu Evropy. Rozpor je v tom, že stejně jako Evropa, vazalové dobrovolně na porážku nepůjdou. Austrálie a Japonsko není Brunej a tlačit na ně je možné jen do určité míry. Navíc jsou i tak s USA – jejich zájmy jsou natolik těsně propleteny s americkými, že nepotřebují další dohodu pro potvrzení těch vazeb.

Závěr: cíl Transpacifického partnerství naprosto nespočívá v obnovení ekonomiky USA – žádná z zemí-účastníků není schopna poskytnout tuto možnost, z různých příčin.

Třetí otázka nás vrací k problému času. Proč byla dohoda TPP podepsána právě teď? Vznik Transpacifického partnerství proběhl přesně v okamžik návratu Ruska jako supervelmoci na světovou arénu, paralelně s likvidací Islámského státu a materializací proruské koalice na Blízkém Východě. To nemůže být náhoda – prostá náhoda u tak významných mezinárodních událostí zcela nepřipadá v úvahu.

Také nestojí za to představovat si Agenturu národní bezpečnosti USA jako sebranku hlupáků. Pravděpodobně už před 70. Valným shromážděním OSN brali v úvahu byť hypotetickou možnost ruského zásahu v Sýrii. Nehledě na všechna úsilí Pentagonu představit ruské bombardování ve falešném světle, jeho rétorika by neměla nikoho klamat – profesionalita ruských vzdušných sil jim byla pravděpodobně známa a proto pro USA nepředstavovalo žádný problém předpovědět výsledek války s ISIL.

Závěr: okamžik podepsání TTP byl pravděpodobně speciálně vybrán americkými analytiky k okamžiku začátku bombardování ISIL. Rychlé následné zničení ISIL pravděpodobně také spočítali.

Zůstává poslední otázka, odpověď na níž vrhá světlo na skutečné cíle neprůhledné dohody: jak spolu souvisí novorozené „partnerství“ a úspěchy Ruska na Blízkém Východě?

Ještě jednou zopakuji: specialisté Washingtonu nejsou sbírkou hlupáků. Prognózovat rychlý pád ISILu pro ně nepředstavuje problém. Na Blízkém východě se v důsledku toho kardinálně změní rovnováha sil a seskupovaní zemí okolo RF bude pokračovat. Po krachu americké koalice v Sýrii se celý arabský svět, do smrti vystrašen ISILem, vrhne pod křídla Moskvy. Promyšlená tolerantní politika Putina ve vztahu k muslimům a islámu, včetně nedávného otevření moskevské mešity, tomu také napomáhá.

To znamená, že veškerá asijská část kontinentu může v nedaleké budoucnosti vstoupit do integračních projektů s účastí Ruska a Číny. Taková situace vyústí ve vytvoření zón volného obchodu a v přechod k národním měnám v zahraničním obchodu.

Pro Ameriku je noční můrou dokonce ani ne toto, ale odstoupení Blízkého východu od prodeje ropy výhradně za dolary, to znamená ve zrušení petrodolaru, který zjevně není za horami. ISIL demonstroval velmi jasně dokonce i Saudské arábii, k čemu vede finanční závislost na USA.

Tímto způsobem se stává aktuální otázka, která dávno visí nad Amerikou jako Damoklův meč: kam sypat dolarové obligace a zelené papírky. Na pozadí rychlé smrti ISIL a postupného odchodu ropné Asie z dolarové zóny se tato otázka stává akutní. Banka BRICS a ABII (asijská banka infrastrukturního rozvoje, založená Čínou) Pentagonu optimismu pochopitelně nepřidají.

V takových podmínkách USA horlivě hledají libovolné skulinky pro slévání zelených papírků. Možností jim zůstalo velmi málo:

1) Putin operativně zavřel dveře pro transnacionální dolarové firmy téměř v celé Latinské Americe, v akceschopné části Afriky, ve většině zemí SNS a nyní také v Asii;

2) Evropa se nachází v kompletní disonanci s USA ve všech otázkách, kritických pro USA – ohledně vztahu k Rusku, k válce v Sýrii, v otázce běženců a dokonce samotné další existence eurozóny a EU. Probírat s ní Transatlantické partneství – obdobu TTP – se mírně řečeno nehodí;

3) Tamtamy Oceánie a Polynésie, jak jsme vyjasnili, prostor pro záchranu dolaru nevytvoří;

4) Americe zbývá spoléhat se, kromě Chile a Malajsie, jen na své věrné satelity.

Připomenu, že dohodu TPP se pokoušeli protlačit už v roce 2008. Dokument nenašel podporu právě z důvodu absence reálného ekonomického obsahu.

Nyní je možné udělat závěr:

Transpacifické partnerství, předkládané jako globální ekonomický projekt, nebylo vytvořeno kvůli obchodu. Kdo a s kým by tam obchodoval? Starý plán byl využit jako krytí pro nový program. Jeho cílem je vytvoření chráněné dolarové zóny. USA chtějí vykolíkovat území pro ochranu zájmů nadnárodních korporací před rostoucím vlivem BRICS, ABII, Celní unie a Eurasijské ekonomické unie.

Bezcelní obchod a nemožnost devalvovat měny v rámci TPP mezi anglosaskými zeměmi a Japonskem, to znamená nejvíce bonitní a zabezpečené země, tvořící spolu s vybranými „králíky“ kolem 40% světového HDP, zrušení daní na produkci USA – to vše napevno přiváže tyto země k dolaru. Transpacifické partnerství je vytvořeno pro spojence USA, a nikoliv pro geografický region Pacifiku.

Ostrovní a pobřežní státy mohou samozřejmě jít příkladem, ale kurz určovat nebudou.

Radikálně naladěná část finančních klanů (protože nejspíš existuje i druhá část, naladěná na kompromis) není nijak nadšená myšlenkou multipolárního světa. Globalisté šli cestou nejmenšího odporu. Je vidět že mentalita dravce, který vidí všude okolo jen nepřátele a kořist, se napevno usídlila v jejich mozcích. Chystají se znovu rozdělit svět na dvě části – s dolarem a bez dolaru.

Zůstává poslední otázka: k čemu potřebuje takové otroctví Austrálie, Nový zéland, Kanada, Japonsko? (dá se předpokládat, že Británii tam také nějakým způsobem zatáhnou, i kdyby třeba přes Severní pól).

Podobná pozice je nejspíš objasnitelná jen z úhlu pohledu antagonizmu Světla a Tmy. Ve stanu zaoceánského démona zůstali nesmiřitelní. Možná že teorie Icka o původu Anglosasů od reptioloidů, a Árijců od humanoidů má právo na existenci. Jak jinak objasnit kroky našich kolegů, konajících dokonce navzdory logice a vlastní bezpečnosti? Jen genetickou predispozicí. Protože myšlenka rozlomení planety po linii valut je cítit paranoiou. Jak se chtějí izolovat od druhé části světa? Postavit betonovou zeď po příkladu nešťastné Ukrajiny? Uvalit sankce na několik kontinentů?

Mimochodem, rozhovory Šinzo Abe s Vladimirem Putinem možná vypovídají o tom, že japonská mentalita se dostala do stádia samádhí. Jak se říká, Bůh dá.

Co bychom měli v této situaci dělat? Zatím jen pozorovat. Amerika měla za celou svou historii mnoho šílených nápadů a zdaleka ne všechny se realizovaly v životě. Dohoda o TPP má být ratifikována až v roce 2016. Geopolitická situace se mění tak rychle, že do té doby se toho může stát mnoho. Tím spíše, že Putin už vstoupil do historie jako člověk, který byl schopen změnit svět. A ne jedenkrát.

Тихоокеанская анаконда vyšlo 10.10.2015 na cont.ws