17.7.2014
Michail Krasov
Pro hodnocení probíhajících událostí z pozic globální politiky postavíme otázku takto: proč nadstátní struktury spíše podpoří vektor Putina, než vektor USA a proč Eurazijský blok bude?
Bez předchozí historie se zde neobejdeme.
Svým časovým rozsahem přesahují plány globální politiky délku života jednoho pokolení, díky čemuž jsou většinou obyvatel vnímány jako objektivní neřízený běh historie, podobně jako změna ročních období.
Epochy otevřeného otrokářství se střídají epochami, kdy je otrokářství v rozličných formách kamuflováno jako údajně sám od sebe zformovaný společenský systém, při kterém jedna skupina lidí má možnost parazitovat na práci jiných – širších skupin.
Změny formy otrokářství jsou podmíněny změnou sociální základny, která je světonázorově schopná být nevolníky.
Například, po ztrátě stability otevřeného otrokářství byl realizován přechod ke klanovému feudalizmu evropského modelu, kde představitelé spodních pater společnosti mají byť nějaká základní práva.
Dále v důsledku rostoucí konfliktnosti mezi regionální aristokracií a nadnárodními strukturami, a také nespokojeností, přerůstající v povstání, v nevolnickém prostředí (což bylo podstatou vyjádřením „změn v sociální bázi“, schopné přebývat na nevolnické úrovni), proběhl krach feudalizmu.
Sledujícím jařmem pro skrytí nerovnosti se stala buržoazní demokracie, při které se vzájemné vztahy ve společnosti určovaly údajně jedinými pro všechny právními normami a rovností před zákonem.
Ale nájemný personál zůstával i nadále fakticky na úrovni pracujícího otroka, což v perspektivě hrozilo přelít se v neřízené revoluční konfrontace, a to nebylo možné dopustit, protože „živelné“ povstání jsou důležitým nástrojem politiky, a ztráta kontroly nad ním nevěstila pro samotné globalizátory nic dobrého, proto bylo třeba ty procesy zavčas „osedlat“.
V důsledku snížení důvěry k církvi bylo třeba novou informaci založit na ateistické osnově. Aby se ve společnosti nerozšířila úroveň spotřeby elity, jehož tendence růstu svými měřítky v perspektivě ohrožovali surovinovou stabilitu planety jako celku, byla třeba ideologie, nepřipouštějící bujení kultu spotřeby, nicméně ve skryté formě zajišťující elitě předchozí sociálně-materiální status.
Marxizmus v tomto smyslu „zabil mnoho much“: rozšířila se práva pracujících, byl nasazen materializmus, odmítá se spotřeba, ale v CK KPSS bylo možné pokračovat v „elitní“ úrovni spotřeby.
Po revoluci a pádu Ruska globalizátoři potřebovali, za prvé, řešit věčný problém Ruska, utopit ho v občanské válce a teroru, a za druhé, exportovat socialistickou revoluci dále do Evropy, na což pracovalo křídlo Trockého a spol.
Ale Lenin podepsal Brestský mír a Trocký-Bronštejn onemocněl, a Stalin vzal kurz na budování socializmu v jedné samostatně vzaté zemi.
Otázka existence Ruska zůstávala a zůstává na pořadu dne globalizátorů, nehledě na paralelní procesy změny uspořádání společnosti. Ale po dalším neúspěšném pokusu řešit problém Ruska silovým způsobem, socializmu vybudovanému v SSST byla prokázána „reklamní“ podpora, protože díky projevené životaschopnosti po druhé světové válce byl „připraven k použití“ pro jiné země, kde byla pro globalisty nadále aktuální otázka vykořenění kapitalistického modelu.
Zdálo by se, že všestranný poválečný úspěch SSSR byl schopen nakazit „socializmem Marxe“ ostatní země, což následně zmáčkne kapitalizmus západního světa a věrchuška globalistů bude moci dále řídit procesy, dokud společnost s radostí „ohryzává kostičku“ pseudosocializmu s omáčkou marxistické politické ekonomie.
Podpora obrazu Stalina doprovázela právě tyto procesy, ale „taváriš Koba“, chápaje, že marxizmus je jen KROK k vykořenění vykořisťování člověka člověkem (a v ostatním – předchozí biblická koncepce v novém obalu), zlomil globalistům projekt, když publikoval teze o neadekvátnosti marxizmu, za coč byl vzápětí otráven a zóna experimentu, který nebyl doveden do konce, byla „zakonzervována“ přibližně na 30 let, dokud se „neoteplila“ (Chruščov) a „neodstagnovala“ (Brežněv) od stalinských návyků budování spravedlivé společnosti.
Následně, aby si každý občanu SSSR ujasnil, že kapitalizmus je zvířecí systém a znamená sociální nespravedlivost (což nijak neodpovídá ideálům ruské civilizace), byl imidži kapitalizmu proveden „kontrolní výstřel do hlavy“ v 90. letech.
Na prostoru SNS byla úloha „ostrůvku sovětské retrospektivy“ přiřazena Bělorusku, kterého, nehledě na dlouhodobou protizápadní pozici, se nikdo nedovolil „ani prstíčkem dotknout“. Na území samotného Ruska byl také zachován kolorit SSSR: v jakém městě chybí ulice nebo památník Lenina, Marxe, Engelse atd?
„Názvových stop“ stalinského projektu ve formě objektů, nazvaných v počest Stalina, je výrazně méně (proto se po návratu názvu Stalingradu k 70. výročí Dne vítězství spustí v liberálním prostředí vleklý panický předsmrtný křik).
Dlouhodobé plány [„minimum” - do vykořenění liberálně-buržoazního modelu ekonomiky a „maximum“] ohledně „konvergence s pseudosocialistickým specifikem“ se nikam nevytratily, jsou odloženy na následující rozšiřování na bázi Eurazijského sjednocení s centrem v Rusku (ačkoliv reálně je přání globalizátorů ohledně „maxima“ mnohem širší).
V tom leží odpověď na otázku, proč vybudování Eurazijského projektu je pro nadstátní řízení důležitější než podpora USA v konfrontaci s Ruskem.
Kapitalistický západní svět čeká transformace, která není záležitostí okamžiku, ale dlouhodobým plánem, rozprotřeným na desítky let a vstupujícím do finální fáze na pozadí událostí na Ukrajině.
Nenávist k západně-„demokratickému“ systému se stále zvyšuje různými prostředky: od otevřeně cynické politiky západu do otevřeně vousaté Conchity.
Energetická otěž vlivu, která je schopná znatelně ovlivňovat budoucí stav Evropy, jí nutí sebrat zbytky politické vůle a hledat cesty rozřešení ukrajinské krize ve vzájemné součinnosti s Ruskem.
Ale, tím že se Evropa dlouhou dobu nacházela pod pantoflí u USA, garantovala si problémy, hrozící přelít se v nějakou „perestrojku“, která pravděpodobně deformuje EU jako administrativní celek.
Regionální elita USA, která si usmyslela že je centrem vesmíru, se brání probíhajícím procesům, a reálnou protiváhou jí může být jen Rusko nebo „Rusko+Čína“. Pro obnovení parity skrz spojenectví Ruska a Číny, které bylo narušeno za Chruščova, bylo třeba přibližně tolik času jako na napravení dalšího „přešlapu“ Chruščova ohledně Krymu.
USA na vlně beztrestnosti se snaží uniknout z pod kontroly globalistů, u nichž se problémy se schopností řídit neohraničují jen Spojenými státy – dozrávají i další subjekty, připravené „vydat se na samostatnou plavbu“.
Ale hlavní – v současných informačních podmínkách společnosti obvyklé nástroje řízení ztrácí předchozí účinek, proto nadstátní struktury nemají příliš možností: buďto další válka (za současných podmínek s garancí přechodu do jaderné) a vržení lidstva na úroveň doby kamenné, nebo kompromis: podpora míru a zachování planety vhodné pro život, což je v současný okamžik možné díky pozicím Ruska.
V tom případě je nutné „nabrousit“ Rusku pro odpověď kapitalistickému západu a pro následující budování Eurazijského projektu na přijatelnějších (především z pohledu „surovinové stability“) podmínkách, ale přitom nedovolit Rusku realizovat vlastní projekt globalziace (o tom, že Putin je jako minimum s tím projektem seznámen, není pochyb), tj. opět – zavčas „osedlat“.
Chování nadstátního řízení během ukrajinských událostí ukazuje, že varianta s velkou válkou jim nevyhovuje (nebo jim nevyhovuje NYNÍ).
Pokud by USA neměly reálnou protiváhu, pak všechna cvičení po odvrácení jaderného nebezpečí, prováděná ruskými ozbrojenými silami za poslední dobu, by přestaly být cvičeními, tím spíše že o důsledcích svých „humanitárních“ misí, jak ukazuje historická praxe, se „civilizovaný“ západ nenaučil přemýšlet.
Proto dnes stabilita procesů řízení ve světě závisí na Rusku a především na Putinovi, který je jediným ze současných politických figur, kdo provádí vlastní globální politiku, proto i vystupuje ze zbylého davu „jakoby politiků“, proto ho uznávají jako hráče globální úrovně, a proto ve světle posledních konfliktních měsíců musí globalizátoři počítat s míněním Ruska.
Ale Putin může realizovat jen tu politiku, které se z jedné strany aktivně neprotiví státní kádrový korpus, zacílený ve větší míře na uspokojování korporátně-klanových zájmů vládnoucí „elity“, a z druhé strany – která nachází pochopení a podporu v národě.
Tady je třeba pamatovat, že na každé etapě historie byla forma otrokářství podmíněna především kvalitou sociální základny, kterou bylo možné “okopat”, tj. úrovní, do které dorostli lidé v kultuře svého vnímání a chápání světa.
Proto otázka „co bude prorůstat z osnovy Eurazijského sjednocení“ zůstává odkrytá, ale volba tentokrát není na straně globalizátorů...
Informační báze KSB