Jak jsme uvedli výše, neví kdo mu porazil Kira, nějací Masagéti.. Kmeny Skýtů roznesli v prach i Dária, následně porazili Alexandra Makedonského, po něm zastavili expanzi Říma... A ve středověké "neznámé" válce opět ty stejné kmeny.., opět, ti proklatí, postavili se do cesty civilizátorům Západu. A bojovali jako vždy udatně. Jak dlouho je ješté možné lhát? Historie je cyklická, opakuje se. Jak jsme vzpomnínali výše, vše opět šlo po starodávném kruhu. Konfederace Rusi se svými spojenci, tentokrát Finy, Litvou a Skandinávci, přehradila cestu silám globalizace Západu. Jediné co se jim nepovedlo bylo zavčas poskytnout pomoc rýnským Slovanům. A věc zde byla ne v nedostatku vůle nebo špatné organizaci, ale v tom, že v roce 525 na území Východní rusi vtrhli z hlubin Asie Avaři, tvrdý a silný národ. Mimochodem, Avaři přišli na Rus na sklonku "neznámé války" také ne náhodou. Přivedla je na roviny Východní evropy tatáž síla, která přiměla k pohybu na východ Karla Velikého. Ale to je jiné téma a jím se nyní zabývat nebudeme. Důležité je, že úder Avarů z východu porazil jihoruský kmenový svaz Antů, po něm padl přikarpatský svaz Doudlebů. Avaři několik let hospodařili na stepních prostorách Přičernomoří a válka s nimi si žádala ohromné síly a prostředky.
Stabilizace ve Východní evropě začala teprve po nástupu posledního kmenového svazu Slovanů Sibiřské rusi na Avary - Savirů. Zajímavé je, že o Sibiřské rusi znali v raném středověku v Indii, Íránu a dokonce i v Arábii. Existují svědectví letopisů o státu Savirů a pochodech sibiřských Rusů do Střední asie a Íránu. Zato v Evropě o Savirech nic nevědí, jako by neexistovali.
A přitom se Sibiř nazývá i v naší době jejich jménem. Ruští historikové připouští Saviry. Dokonce souhlasí i s tím, že slovanské kmeny seveřanů jsou jejich přímými potomky, ale přitom kategoricky odmítají určit samotné Saviry jako Slovany. Jak to chápat? Jak se komu hodí. Například podle L.Gumileva jsou Savirové samodijský kmen, příbuzní Něnců, Nganasanů, sibiřských Selkupů. A přitom v staroruském jazyce není jediné samodijské slovo. I jejich potomci seveřané odjakživa hovořili čistě ruským jazykem. Ale bůh s nimi i s Gumilevy, je jasné na čí zakázku pracujou; všichni matou. Vrátíme se k tématu. Savirové chápajíce, že pod avarským tlakem může zaniknout povolžská Rus, se jarem roku 527 vydali na pochod do Východní evropy. Savirská území na Sibiři byla: země od Uralu do Jeniseje, byla jimi osídlena lesostep a jižní část zóny tajgy. Odcházejíce zanechali své města a pevnosti, jejichž rozvaliny jsou i dnes dobře viditelné na březích Obu a jeho přítoků. Savirové nechali svému osudu i své hlavní město Grastianu. Její ulice, valy a náměstí jsou rozlišitelné ještě i dnes (Oriané stavěli všechny své stavby ze dřeva, proto více než valy-rozvaliny už z nich dnes nezbývá, p.p.). Země Savirů byly velmi brzy obsazeny od jihu přišlými turkickými národy. Ne náhodou mají tomští, čulymští, barabinští a tobolští Tataři legendy o tom, že před nimi žili v sibiřské lesostepi bílí, světlovlasí a modroocí lidé, a příchod donských kazaků v čele s Jermakem Timofejčem byl místními obyvateli viděn jako zákonitý jev.
Avaři s válkou se Saviry nepočítali. Tím spíše, že těžká jízda Savirů stejně jako jejich předků Sarmatů překonávala avarskou. Pod údery nového nepřítele se Avaři rychle přemístili z Přičernomoří do Panonie. Na březích Dunaje se jim podařilo porazit konfederaci Moravanů a s jejich podporou začít bojové akce proti Konstantinopoli. Vědomě či ne, ale v té neznámé celoevropské válce a spíše celosvětové válce, protože do ní byli velmi rychle vtaženy i Turkické národy (zřejmě Tataři, p.p.) a dokonce i Číňané, dunajští Avaři se stali (nechtěnými?) spojenci védických Rusů. Je jasné, že poslední zmíněné zajímal jen lup a Slované byli také jejich protivníci, ale i přesto Avaři ochotně vstoupili do války na straně ruské konfederace. Západ s něčím takovým nepočítal. Jeho analytici se přepočítali na neúplném chápání psychologie Rusů. Adepti Kabaly a okultního působení na lidskou psychiku prohráli svůj nepřímý souboj s ruskými žreci. Konkrétně, se žreci Savirů, kteří přivedli svůj národ do Rusi v nejtěžších chvílích pro své spojence. Příchod Savirů do Evropy vzal křesťanům a jejich pánům vítr z plachet. Savirové velmi brzy postavili poblíž Kyjeva svou stolici - Černigov, a jejich mocná jízda se obrátila na Tatary, kteří táhli směrem na Volgu. Hůře se pro křesťany situace vyvíjela na Balkáně a v Sýrii.
Tam se události pro křesťany vyvíjely katastroficky. Avaři ve spojení se Slovany div že nedobyli stolici Byzantské říše, Konstantinopol. Tu se podařilo zachránit. Ale v Sýrii vojska Íránu porazila armádu Byzantinců a začala ohrožovat celou Malou Asii. Válka začala pro křesťany nabírat velmi špatný směr.
Aby situaci zachránili, temné žrečestvo potřebovalo rychle přijmout nějaká opatření. Bylo nutné pokud možno nejdřív neutralizovat sasanidský Írán. Mocné árijské království jihu, jako za doby velkých Parthů, vstoupilo do spojenectví s Rusí. A s tímto úkolem se temné žrečestvo vypořádalo dobře. S jeho pomocí získal byzantský císař Herakleios nadějného spojence v osobě západoturkického kagana Tun-Džabu. Tataři na Volze nemohli odolat seveřanům-Savirům, ale přišli na pomoc křesťanům proti Íránu. Tun-Džabu a Herakleios se setkali u Tbilisi. Dva měsíce se Tataři i Byzantinci pokoušeli město dobýt, ale nepodařilo se jim to. Íránci a družiny města obstáli. Tehdy se Herakleios začal s vojskem pohybovat na íránskou stolici. V roce 628 město Ktésifón dobyli. A stala se skutečná pohroma. Íránský šáh Chosroj, jak hovoří letopisy, přišel o rozum. Své generály vyhlásil zrádci a všechny odsoudil k smrti. Je zajímavé, že jeho výnosy bylo "zabrány" Řeky a doručeny přímo do rukou adresátů. Jak se to mohlo stát? Je zřejmé, že šáh ze samého začátku upadl pod vliv těch, kteří měli zájem na úpadku jeho říše. Stará nadějná metoda ovládání. Bezchybně pracovala i v časech Kira, Artaxerxe i v době ovládání Dariů. Šáh pozbyl rozumu, ale ne dříve nebo později, než bylo třeba! A všechny jeho výnosy se ocitly v rukou prokletých protivníků! Jak víme, náhody se nedějí. Jakákoliv náhoda je vždy skrytá zákonitost. Šáhem obviněný íránský vojevůdce Šachvaraza uzavřel s Byzantinci příměří, vzal svou armádu a obrátil se nazpět na Ktésifón. Íránští vojevůdci svrhli a zavřeli šíleného Chosroje a dosadili na trůn loutku Konstantinopole, Kovada Širaja. Pochopitelně, s Byzancí byl uzavřen mír a vojska Hérakleia mohla být opět vržena proti severnímu protivníku.
Zatímco se odehrávaly tyto události, byl ztracen drahocenný čas a toho křesťané využili. V Evropě jimi byla dobyta zpočátku rýnská oblast a později v době Karla Velikého pod jejich údery umíraly slovanské kmeny jižních toků Labe a Odry, ale venedská Pobaltská rus tu pro konfederaci složitou dobu ustála. A počátkem osmého století se začala situace měnit ve prospěch konfederace. Ve vojenských střetech Západ tradičně prohrával a všechna naděje byla nyní upřena ne na sílu, ale na novou ideologii se silným prvkem otrocké mentality. Ani ne za tři století křesťanští misionáři patřičně "opracovali" vědomí "pohanských" vládců. Zpočátku všechny jejich snahy narážely na neprostupnou zeď, ale časem se jim povedlo v psychologii knjazů nalézt pár slabých míst. Ne všichni vládcové byli nadšeni ohledně národního shromáždění - veče, které dosazovalo nebo sesazovalo nejen vojevůdce, ale i samotné vládce. Některým knjazům se zachtělo vlády nezávisle na veči, a zhledli se v křesťanském systému - dědičné moci. Ale ze všeho nejvíc se jim nelíbila podřízenost žrečestvu. Rus, jako jádro severní civilizace, v průběhu mnoha tisíc let následovala a chránila občinný sociální organizmus Oriany-Hyperborey, kde se nejvyšším stavem považoval žrečeský: ten, kdo zná více, ten i disponuje větší zákonodárnou mocí. Vše je spravedlivé. Druhým stavem byli vojevůdci - bojaři. Z jejich středu se vybíral ten nejdůstojnější a nazýval se knjazem. "Knjaz" pochází ze starého jazyka a znamená dokonalý voják a vládce. V antičnosti měly podobné společenské systémy všechny národy planety. To byla doba slunečních kultů. Epocha rozvoje duchovních sfér člověka, kultivování jeho tvůrčího potenciálu a spojení s vyšším rozumem.
Ale jak jsme ukázali výše, temnému žrečstvu se na území Severní afriky, Přední asie a Centrální evropy časem podařilo provést měsíční ("lunnou") reformu. Důsledkem toho se na těchto územích dostala k zákonodárné moci druhá kasta. Ta kasta, kterou je možné na psychické úrovni manipulovat... Proto i byly mesíční kulty vytvořeny. Postupně pod vlivem temných sil se tito vládci proměnili v despoty a duchovní vrahy svých vlastních národů. Z popudu temných sil, očividně, pro utvrzení své moci a vystrašení občanů, začali pořádat krvavé oběti. A zvěrské pitky a gladiátorské boje se v takových společnostech staly divadelními představeními.
Je zřejmé, že lunné kulty byly vytvářeny pro diskreditace sluneční, životadárné védické víry, která vlastně ani vírou či náboženstvím nebyla, ale byla souhrnem poznání o zákonech stavby a fungování světa.
Lunné kulty a jejich stoupenci do Skandinávie nepronikly přímo, ale jejich idea se sem dostala z Británie od Římanů. Je třeba říct, že k lidským rituálním obětem tam nedošlo, ale žrečeská kasta byla odstraněna od zákonodárné moci. Skandinávští jarlové začali od 6. století předávat vládu svým potomkům, a v 10. století zrušili i institut shromáždění - veče. Přijetí křesťanství pro ně znamenalo upevnění toho, co už získali. Proto vládcové Dánů, Norů i Švédů, naslouchajíce křesťanským rádcům, začali chápat, že stát se křesťany pro ně bude výhodné. Nebezpečí bylo v jednom: přijme národ nové náboženství? Ale to je detail. Nakonec, na mínění národa není třeba nutně brát ohled. Je pochopitelné, že na psychiku skandinávských knjazů nepůsobili jen křesťané. Jen vyprávěním o výhodách konverze na křesťanství a sliby o budoucím Ráji by u nich ničeho nedosáhli. Byly nepochybně uvedeny do pohybu i okultní metody působení. Existuje pro to mnoho důkazů. Například, proč jarlové Norska potřebovali kompletně vyhladit své národní žrečestvo? Komu vadilo? Křesťanům a židům - ano, ale Norům ne. Vždyť to skončilo vzpourou a odjezdem části obyvatel na Island. To stejné udělali se svými žrecy i Dánové a Švédi. Na nějaký čas zachvátilo vládnoucí elitu Skandinávie skutečné šílenství. Knjazové dělali věci, jaké nikdy předtím nedělali. Nepoznávali je blízcí přátelé a dokonce ani rodina. Desáté století, doba přijetí křesťansví ve Skandinávii, bylo hrozné, krvavé období neklidu a všeobecného šílenství.
Ale ještě hůře se události vyvíjely na Moravě a v Polsku. Moravští knjazi po zániku Avarského chanátu v 8. století rychle zavedli represe proti svému národnímu žrečestvu. A po jeho zničení silou zbraně na začátku 9. století obraceli svůj národ na křesťanství. Polsko obrátil na křesťanskou víru knjaz Meško I., který podle legendy v mládí oslepl a jeden z křesťanských misionářů mu vrátil zrak. A knjaz zešílel. Hbitě vyhubil své národní žrečestvo, zakázal veče a mečem a ohněm se jal křtít poddané. Za to je nyní v Polsku jedním z nejváženějších svatých. A to, že jeho konáním byly zničeny tisíce védických knih, zničena moudrost předků, se zdá se nepočítá.
Ale nehledě na to, že Skandinávci z války odstoupili, Polsko se stalo neutrálním a Morava nepřátelskou, v desátem století "neznámá válka" nejen neztichla, ale stala se ještě tvrdší. Věc je v tom, že z jihoruských stepí, skrze severní Přičernomoří, do Evropy přišli Maďaři. První úder zasadili křesťanské Moravě a na části jejího území založili své království. Odtud se Maďaři-Uhři pustili na Polsko dobyté Byzancí, Bulharsko i na valašské křesťanské knížeství. Současně s nimi zahájil tažení proti Byzanstké říši i poslední ruský védický vládce Svjatoslav.
Informační báze KSB