27.9.2015
Často je slyšet následující úvaha: Amerika se nemusí bát žádné krize, protože reálné výroby je v USA stále více, než v mnohých jiných zemích, a dokonce pokud nějaké firmy změní majitele, budou pokračovat v provozu.
Bohužel, ne vše je tak jednoduché. Jistě, uvnitř každého tlusťocha se pod vrstvou tuku schovává kulturista, ale to ještě neznamená, že dvousetkilový Američan je zdravější, než 60-ti kilový Ind – a už tím spíše to neznamená, že Američana je možné vyléčit ztrojnásobením denní porce potravy.
Analogicky jsou reálné americké provozy bohužel pokryty tlustou vrstou tuku z finančních spekulací a nemohou být toho balastu zbaveny jinak, než důraznou chirurgickou operací. Avšak chirurgická operace se stále odkládá: místo eliminace parazitických sektorů cestou zvýšení úrokové sazby Američané naopak pumpují do ekonomiky stále více a více nových peněz.
V čem spočívá hlavní problém kapitalizmu?
V tom, že každý kapitalista táhne deku na sebe a stát nemá žádné mechanismy, jak je přinutit ke koordinovanému postupu. Představte si skupinu lidí, kteří se tvrdě o něčem hádají a nemohou se dohodnout, protože nikdo nechce obětovat své zájmy. Nyní chápete, jak vypadá typická krize při kapitalismu: ekonomika je paralyzovaná jednoduše proto, že byznys-kruhy se nemohou dohodnout o nějaké důležité otázce.
Klasický obraz doby Velké hospodářské krize v USA: farmáři spalují úrodu pomerančů a zpoza plotu to nenávistně sledují hladové oči nezaměstnaných.
Proč farmáři nemohou rozdat pomeranče hladovým? Protože pokud je rozdají, nikdo si u nich nekoupí pomeranče za peníze a příjdou na mizinu.
Proč nemohou hladovějící platit farmářům normální cenu za pomeranče? Protože nemají peníze, protože bankrotující farmáři je museli propustit.
Problém by bylo možné řešit, pokud by na sebe někdo vzal roli arbitra a nahradil volný trh nějakým systémem rozdělování, podobným sovětskému. Nebyla nijaká náhoda, že poválečný SSSR ukázal zázraky rychlosti obnovení země po válce – v podmínkách deficitu zdrojů je pevný přídělový systém jednoznačně efektivnější než nesmyslné kapitalistické „všichni hryžou všechny“.
Ale bělem Velké krize v USA se takový arbitr bohužel nenašel – neviditelná ruka trhu regulovala ekonomiku jak uměla, cestou likvidace „nadbytečných“ potravin a likvidace lidí, „nezapadajících do tržní ekonomiky“. (pozn. Hox: existují odhady, že během 30. let v USA zemřelo hladem několik milionů lidí, demografické statistiky USA 30. let jsou podle všeho stále tajné.)
Nyní ekonomika USA opět spadla do podobné neviditelné jámy. Spotřebitelé nemají peníze, aby mohli platit za zboží, a producenti mají příliš nízké zisky, než aby mohli platit mzdy. Pokusy řešit situaci cestou šetření jen zhoršují situaci: šetřiví spotřebitelé utrácejí ještě méně, a šetřiví byznysmeni platí ještě méně zaměstnancům.
V prvním desetiletí nového tisíciletí, kdy se nynější superkrize teprve rýsovala, ekonomická moc USA přijala rozhodnutí zahladit všechny problémy penězi, jako v tom starém vtipu o německém turistovi a řecké vesnici: Německý turista vstoupí do řeckého hotelu, dá 100 euro na rezervaci pro případ, že by nenašel nic jiného. Majitel hotelu 100 euro vezme a odnese do místního řeznictví a zaplatí svůj dluh. Řezník 100 euro odnese do vepřína a také zaplatí svůj dluh. Majitel vepřína 100 euro odnes k výrobci krmiva a také zaplatí svůj dluh. Výrobce krmiva odnese 100 euro k prostitutce a také zaplatí svůj dluh. Prostituka 100 euro odnes do hotelu a zaplatí dluh za nájem. Německý turista se vrátí, protože našel něco jiného, obdrží zpět svých 100 euro, celá vesnice je bez dluhů a optimisticky hledí do budoucnosti...
Vrátíme se znovu k srdceryvné scéně pálení pomerančů. Dejme nyní nezaměstnanému peníze. Nezaměstnaní nakoupí u farmářů, farmáři zaplatí daně a najmou nové pracovníky... a dále jako v tom vtipu. Podle teorie, kterou vyznávají keynesiánci a někteří naši komunisté, do ekonomiky stačí napumpovat peníze aby začala nepřetržitě růst.
Právě touto cestou se v prvním desetiletí vydali Američané. Prvních několik let, až do roku 2007, schéma celkem fungovalo. Levné peníze stimulovali americkou ekonomiku a na nějakou dobu se dokonce zdálo, že se fígl podařil. Dále však stimulace přestala pracovat: začalo být zřejmé, že pumpování peněz do ekonomiky nezaceluje praskající místa, ale naopak vytváří nové problémy v podobě nebezpečných bublin na trzích, v podobě deformací v reálném sektoru a v podobě degradace veškerého systému investic.
Jak je možné pěstovat pomeranče, když je váš soused zadarmo rozdává všem? Jak je možné investovat do reálného sektoru, když jsou peníze dostupné všem v podobě levných úvěrů? Ironie osudu: Američané s pomocí humanitární potravinové pomoci zlikvidovali zemědělství mnoha zemí, avšak jim samým nestačil rozum na to ochránit před pastí peněz zadarmo vlastní finanční systém.
Co proběhlo dále? Krize roku 2008 ukázala chybnost směru zvoleného Američany a pokud by Státy řídil silný prezident, změna ekonomického kurzu by se odehrála už tehdy. Ale místo nápravy chyb se Američané rozhodli problém jen zhoršit: deformace ekonomiky se rozhodli napravit... ještě větším množstvím peněz skoro zadarmo. Ben Bernanke, který byl v té době hlavou FEDu, prohásil, že rozdá tolik peněz kolik bude třeba a pokud to nebude stačit, bude sám shazovat dolary z vrtulníku. Od té doby se mu říká „vrtulník Ben“.
Není těžké uhodnout, že zapnutí tiskařského lisu na plný výkon jen zhoršilo nebezpečné deformace americké ekonomiky. V lednu 2014 „vrtulník Ben“ odstoupil, ale bylo už pozdě. Jeho nástupkyně Janet Yellen dostala do rukou jeden z největších finančních problémů v celé historii USA.
Počínaje koncem srpna 2015, finanční krize v USA přešla do velmi nepěkné fáze. Levné peníze pokračovaly v plynutí na trh, FED nezvýšil úrokové sazby a dokonce průzračně naznačil další snížení sazeb, nicméně akcie začaly padat. Poslední 4 dny trh vlažně padá – a to je velmi špatný symptom, který ukazuje, že stimulace penězi přestala fungovat:
http://markets.ft.com/research/Markets/Tearsheets/Summary?s=INX:IOM (rj)
Zvláště špatná je ta okolnost, že bubliny přestaly růst. Padá nyní prakticky vše, včetně surovin a ropy. Dá se předpokládat, že probíhá velmi nepříjemný jev: pumpování peněz do ekonomiky nevede k dalšímu růstu bublin. Zjednodušeně řečeno, spekulanti dávají přednost tomu držet peníze získané od FEDu na účtech, v sejfech a čekat, protože oprávněně předpokládají, že pokus koupit padající akcie vyústí do ztráty.
To znamená že fronta deflační bouřky už se rýsuje na horizontu: ještě chvíli a v USA se začne odehrávat scénář Velké krize 30. let. Zatím burzy ještě nepřešly do volného pádu, v libovolný okamžik mohou jít nahoru. Ale pokud FED dovolí trhům spadnout pod srpnová minima, může se to stát signálem k divokému rozprodeji.
Existuje z té slepé uličky cesta ven?
Nejsprávnější cestu jsem už naznačil na začátku článku – finanční klany USA by se měly sejít a přizvat na kralování amerického Stalina, aby ten jako regulátor v silniční zácpě odstranil všechna úzká místa v ekonomice. Problém je v tom, že prvním krokem tohoto hypotetického Stalina by mělo být odeslání do uranových dolů všech těch oligarchů a spekulantů, kteří by ho měli teoreticky přizvat, takže tuto variantu je možné hned dát bokem jakou čistou fantazii.
Druhá varianta nápravy situace je zvýšení úrokové sazby FEDu do úrovně nepřijatelné pro spekulanty, čímž očistit ekonomiku od parazitických sektorů. Pokud se sazba zvedne alespoň na 5-6% ročně, investice penzijních fondů znovu začnou přinášet příjmy a reálný sektor získá možnost spouštět normální, ziskové projekty.
Tato varianta mohla zafungovat na začátku tisíciletí, ačkoliv by způsobila ekonomice USA nejspíš dlouhou recesi.
Nyní je však peněz naemitováno tak mnoho, a nemoc zašla už tak daleko, že nabízený lék by pacienta spíše zabil než vyléčil. Penzijní systém už začal praskat ve švech – řadoví američané zažívající finanční těžkosti začali masově vybírat své penzijní úspory:
http://aftershock.su/?q=node/336624 (rj)
Nedávno se mě zeptali v komentářích: mohou se Státy udržovat mezi inflačním a deflačním scénářem krize a proplout mezi Skyllou a Charibdou?
Odpovím příkladem. Představte si smrtelně nemocného člověka, kterého je možné vyléčit jen velmi drsnou terapií. Nemoc je pokročilá a pacient už zeslábl natolik, že léčba ho téměř jistě zabije. Z druhé strany, pokud necháme nemocného bez léčení, garantovaně ho zabije.
Celkově nyní američanům zbývá spoléhat se na jen na to, že ekonomové dali špatnou diagnózu, že nemoc ekonomiky USA není tak pokročilá, jak to vypadá ze strany. Ale jen stěží udržuji optimizmus když vidím jak Janet Yellen ve vystoupení nejdřív průzračně naznačuje negativní úrokové sazby a poté jen stěží dokáže dokončit svou řeč.
Celkově velmi nezávidím paní Yellen: je na ní vložena ohromná odpovědnost, je nyní nucena přijímat složitá rozhodnutí v prakticky beznadějné situace – kterou, opakuji, nevytvořila ona, ale její předchůdci.
Informační báze KSB