Myslíte si, že pětileté dítě si nic nepamatuje ? Mýlíte se !
Pokud nyní očekáváte drastické vyprávění o hrůzách, pláči a stresu malého dítěte z vybičované atmosféry dospělých, pak vás zklamu. Zvláště ty mladší, kteří si rok 1968 nemohou pamatovat.
V podstatě je 21. srpen 1968 mojí první vzpomínkou z dětství. Před tím už si na nic nepamatuji, pak ještě nějaké střípky, první den ve škole … Ale na to středeční ráno si pamatuji docela zřetelně.
Bylo krásně slunečno, když jsem se probudil, a v tu chvíli vběhla do pokoje moje tehdy 12 letá sestra. „Přijeli sem cizí vojáci!“ Oznámila mi a odběhla. Lekl jsem se – co to znamená? Znal jsem vyprávění rodičů a prarodičů o tom, když přijeli „cizí vojáci“ a vypadalo to děsivě.
Ale rodiče ani prarodiče se vcelku nevzrušovali. „To jsou Rusové,“ řekli, a nijak žádné emoce neprojevili.
Ten týden měli rodiče dovolenou a tak jsme ihned vyšli do ulic. Hned ve vedlejší ulici, na rohu s hlavní třídou, stál tank. Byl obsypaný lidmi. Neviděl jsem, že by lidé vojákům nějak nadávali – mluvili s nimi a podávali vojákům děti, a ti je brali do tanku. A tak i já poprvé prolezl celý tank, tahal jsem za všechny páky …
Podivná okupace, že? Přesto jsem to slovo slyšel tehdy mnohokrát a ptal jsem se na jeho význam. A rodiče i prarodiče říkali – „My zažili skutečnou okupaci, ale TOTO není okupace.“
A já si to myslím dodnes. Okupanti by se těžko chovali tak, co jsem viděl. Bydleli ve stanech za městem, a místní omladina za nimi v poklidu chodila hrát volejbal. A já chodil s nimi.
Později jsme ale viděli, co se dělo v Praze – vybičovaná atmosféra, lidé v ulicích, i útoky na vojáky a tanky. Ti však nezačali střílet do lidí, jen do vzduchu. Ano, odražené kulky trefily několik kolemjdoucích. Musím říci, že se vojákům divím – ani po útocích zápalných lahví na tanky se nijak víc nebránili, což je vidět i nyní na dobových záběrech, které dodnes ČTV vysílá jako „důkaz odporu československého lidu proti okupaci.“ Zajímalo by mne, co by se stalo, kdybyste v Iráku nebo kdekoli jinde na světě hodili byť jen obyčejný kámen na americký tank, natož zápalnou láhev. Rád bych se podíval, co by z vás zbylo.
Nic takového se v našem městě nedělo.
Ano, je pravda, že Český rozhlas šli „bránit“ místní aktivisté. Nevím proč. Rozhlas v poklidu vysílal co chtěl, vojáci a tanky stály okolo. Nikdo mu v provozu nebránil. Vím, jak se lidé tehdy smáli sousedovi, který byl také mezi „obránci“. Všem bylo jasné, že kdyby vojáci chtěli zabránit rozhlasu v provozu, stačilo by jednou vystřelit z kanónu. Nic takového se nestalo.
Aktivisté nakonec pronikli až dovnitř, odkud je pak museli násilím vyvést – ne Rusové, ale normální esenbáci, povolaní rozhlasáky, kterým cizí lidé vadili při práci. A vcelku oprávněně.
Přesto se šířily různé fámy – a od té doby vím, že se dá lhát úplně nestydatě. Rodiče o tom často mluvili. Například – vojáci prý rozbili veškeré zařízení místní televizní věže, fotografie té spoušti přinesly noviny na první stránce. Jak se však bylo možno přesvědčit, televizní příjem fungoval pořád a bez problémů. Rodiče nad těmi povídačkami kroutili hlavou. Ty noviny jsem si tehdy schoval a mám je dodnes.
Je pravda, že doba to byla rozjitřená, pamatuji se na dlouhé debaty a spory u nás doma. Většinou se však vedly nad tím, kdo víc lže. A že už je dost jednostranných informací.
Rusové tehdy rozhazovali letáky z letadel. Pamatuji si, jak jsem šel jednou s babičkou po náměstí. Záblesk vzpomínky mi ukazuje na vrtulník vysoko na obloze, ze kterého se sypou papíry. Jeden z nich dolétl přímo k nám. Babička jej sebrala – a v tu chvíli byl u nás jakýsi chlap s černými brýlemi. Oslovil babičku, aby mu ten leták dala. Ta však odvětila, že si ho nejdřív přečte. Cizí chlap tedy babičku vyzval, aby si ho přečetla a dala mu ho. Ta se však nedala a řekla, že tu nemá správné brýle. Ten jí nabízel svoje, ale babička leták ubránila. Měla důvod – chlap byl zjevně místní „demokrat“, který dával dětem drobné za každý sebraný leták a v rámci té správné demokracie je pálili na náměstí.
Tanky pak pomalu vymizely z běžného provozu měst, k velké lítosti dětí. Pamatuji si, jak někteří sousedé začali strhávat ukazatele ulic a čísla ze svých domů. Prý proto, aby vojáci zabloudili. Nevím, proč to dělali, neboť zjevně to byl nápad dokonale vybrakovaného mozku. Nikdy se totiž nenašlo tolik pitomců, kteří by očistili celé ulice od cedulí, nehledě na to, že se tak z Rusů dělali úplní blbci, kteří nemají ani mapu. Navíc v naší poklidné vilové čtvrti se tank ani cokoli jiného vojenského neukázalo ani jednou. Postupně se tak cedule vrátily na své místo.
Viděl jsem i to, jak někomu vadilo úplně všechno, co se vojáků týkalo – jeden soused se rozčiloval nad stavem vozovek, které měly občas přirozeně stopy po pásech. Tento člověk však nikdy nehnul ani prstem, pokud se konala v ulici nějaká zkrášlovací akce. Rodiče říkali – podívej, jak se krčí za záclonami a nevystrčí ani nos, aby nemusel zamést ani chodník!
Vzpomínám na hesla té doby: „Ani sousto, ani skývu okupantům!“ A nechutnou odrhovačku „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša.“ Dodnes to nemohu ani slyšet.
Dozvídali jsme se totiž jiné věci – o tom, jak mnozí vojáci volili raději vlastní smrt, než ohrožení našich lidí. Těch, kteří jim nadávali, házeli kameny. Stal se případ, že řidič transportéru raději strhl vůz ze stráně, než by riskoval střet s ženou a kočárkem. Všichni vojáci zahynuli.
Když slyším dnešní zprávy, dívám se na TV, říkám si – ještě 10 let a bude se tvrdit, že tady vojska střílela do lidí, byly tady hromady mrtvol … Ne, to nedopustím!
Celý život o tom, co se tehdy dělo, přemýšlím. Snažím se dobrat toho, kde se stala chyba. Přečetl jsem všechno, co se dalo, nevyhýbám se jakémukoliv názoru. Vidím u starších kolegů, kterým v té době bylo více let než mě, že ta doba v nich zanechala hlubokou stopu.
Snažím se také vidět tehdejší situaci – jaké to bylo tehdy rozhodování Moskvy? Riskovat ztrátu ČSSR – to by znamenalo válku. A vstup vojsk – vyvolání nenávisti a narušení do té doby skutečně tradičního přátelství Čechů, Slováků s Rusy. Ať dnes slyšíte co chcete, to přátelství zde bylo vždycky, až do té doby. Moskva se tedy musela rozhodnout, i když bylo jistě jasné, že ať dojde k jakémukoli rozhodnutí, bude více či méně špatné. Způsobilo to ztrátu přátelství. Sdělovací prostředky chrlily nenávist a zlobu. A důsledek - ať se dnes dám do řeči s lidmi, kteří tu dobu tehdy zažili, jejich argumenty jsou hlavně poznamenány emocemi, rozumné argumenty chybí. Nikdo si nepřipouští, co se tehdy mohlo stát, kdyby vojska nepřijela.
Za pár let jsme to pochopili. 11. září (ach, to známé datum) 1973 nastal převrat v Chile. Vojsko svrhlo demokraticky zvolenou vládu, vybombardovalo prezidentský palác, zastřelilo zákonného prezidenta. Pinochet a vojenská junta v Chile se nadlouho stalo synonymem novodobého fašismu a neskutečných zvěrstev. 30.000 lidí bylo do konce roku 1973 v Chile zavražděno, nebo zmizelo beze stopy. Velvyslanectví samotných západních států (s východními státy byly okamžitě přerušeny styky) přijímalo na svém území uprchlíky. Ti byli mnohdy stříleni před jejich ploty vládními vojáky, pokud nestačili doběhnout.
To všechno se mohlo stát u nás. Nedělejme si žádné iluze o „socialismu s lidskou tváří“. Později jsem se dozvěděl o štvanicích na lidi, o lidech, dohnaných k sebevraždám. I strýc dostal dopis s šibenicí. Lidé se dají nasměrovat proti komukoli, prodejní novináři k tomu budou ještě podněcovat. Třeba ten chlap s černými brýlemi. Viděl jsem jeho vztek, když se s babičkou hádal pro pitomý kus papíru. Nebýt ten tank pár metrů od nás, nic by ho nezastavilo.
Mé vzpomínky na 21. srpen 1968 vyšlo na novysmer.cz
Informační báze KSB