Měděný jezdec, to vám není měděný had... (2)

18.1.2014

předchozí část

Měděný jezdec.pdf (337 kB)

...

Takže, jeden historik obviňuje židy z lichvářství, tj. utiskování dlužníků neúměrně vysokými úroky; jiný, odvolávaje se na Ctihodného Theodosia Pečorského, ctěného všemi křesťany, je nazývá nespravedlivými a odpadlíky. Podívejme se, nakolik tato obvinění odpovídají pravdě, nebo zda jsou výplodem emocionálního vnímání historické faktologie bez pochopení podmíněnosti příčin a následků.

„Nedávej na úrok bratru svému (v kontextu – soukmenovci, tj. židu) ani stříbro, ani chleba, ani cokoliv jiného, co lze dát na úrok; cizinci (tj. nežidu) na úrok dávej, aby hospodin bůh tvůj (tj. ďábel, pokud se podívat na podstatu doporučení z hlediska svědomí) ti žehnal ve všem, co děláš rukama svýma na zemi, do které jdeš, abys jí vládl (to poslední se netýká jen starověku a země zaslíbené starověkým židům, Palestiny, která byla uchvácena vojenskou silou, protože je to vzato nejen z jednoho svitku, nalezeného při vykopávkách, ale i z nejvydávanější knihy současnosti, propagované všemi církvemi i částí „inteligence“ jako věčná pravdu, daná údajně Shora)“ Deuteronomium, 23:19,20. „A budeš vládnout nad mnohými národy, a oni nad tebou vládnout nebudou“ Deuteronomium, 28:12

„Tehdy synové cizinců (tj. následující pokolení nežidů, jejichž předkové vlezli do cíleně nesplatitelných dluhů k plemeni lichvářů – jedinověrců) budou stavět stěny tvé (jako nyní mnohé rodiny arabů-Palestinců závisí svým životem na možnosti dojíždění za prací do Izraele) a jejich králové ti budou sloužit; neb v hněvu svém jsem tě porazil, ale ve své dobrotě k tobě budu milostiv. A budou otevřeny brány tvé, nebudou se zavírat ani dnem, ani nocí, aby ti mohly být přinášeny poklady národů a přivádění jejich králové. Neboť národy a království, kterým se nezachce to sloužit, zhynou, a takové národy budou skutečně zničeny“ Izaiáš, 60:10-12.

Křesťanské církve trvají na svátosti této zrůdnosti, a kánon Nového zákona, prošedší cenzurou a úpravami ještě před Nikajským koncilem (325 n.l.), ji ve jménu Krista prohlašuje do skonání světa: „Nemyslete si, že Já jsem přišel narušit zákon nebp proroky. Nenarušit jsem přišel Já, ale naplnit. Vpravdě pravím vám: dokud neskončí nebe a země, ani jedna nota nebo jedno písmeno nebude vytrženo ze zákona, dokud se vše nenaplní“, Matouš, 5:17,18.

Fakticky, výše citovaný text „svatého písma“ je dlouhodobá strategie porobení všech národů přes lichvu prostřednictvím přišedšího „věčně nuzného žida“. F. Petrarca myšlenku „nuzného žida“ zformuloval extrémně krátce: „Nenasytný je chudý vždy.“ V básni se s epitetonem „nuzný“ ve vztahu k Jevgenii potkáme ještě vícekrát.

Pokud při hodnocení událostí, které se odehrály v Kyjevě v 11. století, vycházet z uvedené doktríny „Deuteronomium–Izajáš“, a ne z emocionální percepce historiků, znamená to přiznat, že židé-lichváři, jednající přísně podle biblických zákonů, byli většími zákoníky, než je obviňující Ctihodný Theodosius Pečorský. Chápali „křtitelé Rusi“, že s „křestem“, nesli Rusům nejen navenek krásné rituály a společensko-lidské hodnoty, ale také způsobili rozšíření biblické koncepce ekonomického zotročení celého národa? Odpověď na tuto otázku lze nalézt v případě potřeby u N.M. Karamzina:

„Starověký kronikář náš (myšleno Nestor – pozn. aut.) vypráví, že nejen křesťanští kazatelé, ale i mohamedáni, spolu s židy, žijící v zemi kazaňské nebo v Tavridě, posílali do Kyjeva moudré zákoníky, aby naklonili Vladimíra k přijetí víry jejich a jak velký kníže naslouchal jejich učení. Pravděpodobná událost: sousední národy si mohli přát, aby vládce, již slavný vítězstvími v Evropě a Asii, následoval s nimi jednoho boha, a Vladimír mohl také, uviděv nakonec, jako jeho babička, omyly pohanství, hledat pravdu v různých vírách.

První poslové byli od volžských a kamských Bulharů. Na východních a jižních březích Kaspického moře již dávno vládla mohamedánská víra, utvrzovaná šťastnými zbraněmi Arabů: Bulhaři ji přijali a chtěli informovat Vladimíra. Popis Mohamedova ráje a kvetoucích gurij dráždil představu požitkářského knížete; ale obřízka mu připadala jako nenávistný obřad a zákaz pití vína jako bezohledné pravidlo. Víno, řekl, je pro Rusy zábava; nemůžeme bez něj být: poslové německých katolíků mu říkali o velikosti neviditelného Všemohoucího a ubohosti model. Kníže jim odpověděl: Vraťte se zpět; otcové naši nepřijali víru od papeže. Vyslyšev židy, zeptal se, kde je jejich otčina? „V Jeruzalémě, odpovídali kazatelé: ale bůh nás ve svém hněvu rozehnal do cizích zemí.“ A vy, bohem trestaní máte drzost učit jiné? řekl Vladimír: nechceme, jako vy, přijít o svou vlast. Konečně, bezejmenný filozof, poslaný Řeky, opovrhnuv v několika slovech jinými vírami, seznámil Vladimíra s celým obsahem Bible, Starého a Nového zákona: historii stvoření, ráje, hříchu, prvních lidí, potopy, vyvoleného národa, spasení, křesťanství, sedmi Koncilech a na závěr mu ukázal obraz Posledního soudu s vyobrazením spravedlivých, jdoucích do ráje, a hříšníků, odsouzených k věčným mukám. Zasažen touto podívanou Vladimír vzdechl a řekl: „Blaho ctnostným a utrpení zlým!“ Pokřti se, odpověděl filizof, a budeš v ráji prvním.“

Toto převyprávění Nestorových letopisů N.M. Karamzin zakončil pozoruhodným vysvětlením:

„Náš kronikář tušil, jakým způsobem kazatelé věr byli nuceni mluvit s Vladimírem; ale pokud řecký filozof byl hoden toho jména, pak nebylo těžké přesvědčit rozumného jazyčníka (tj. pohana) ve veliké převaze křesťanského zákona.“¹

Vidíme tedy, že „pod perem Karamzina v rodných tradicích zaznělo“ opravdu mnoho zajímavého ve vztahu k tomu historickému jevu, na který Puškin ukázal jménem Jevgenij. Z „Historie Státu Ruského“ také vyplývá, že k volbě věroučení² pro svůj národ Vladimír přistoupil nikoliv jako konceptuálně samostatný státník, ale jako „agent vlivu“, umně zpracovaný filozofem na návštěvě, představitelem okultní věrchušky globálního znacharstva, který ve svém převyprávění Starého a Nového zákona sotva zasvětil knížete do tajemství námi výše uvedené doktríny „Deutoronomium – Izajáš“. Je pochopitelné, že Vladimír ani Korán, ani Bibli nečetl; ale i kdyby je chtěl prostudovat samostatně, takovou možnost prostě neměl: v 10. století ještě nebyly ruské překlady ani Bible, ani Koránu. V kronikách není ani svědectví o tom, že budoucí „apoštolům rovný“ se pokoušel zasadit o studium jazyků a překlady těchto knih do ruštiny.

Postupně se vybrané společnosti (řídící „elitě“) a domácím „vlivovým agentům“ ve spojení s „bezejmennými filozofy“ podařilo metodami „kulturní spolupráce“ potlačit negativní reakci mluvy (kolektivního nevědomí) na projevy parazitické agrese lichvářského židovského génia v ekonomickém životě:

Ale nyní smetánkou a mluvou

Je to zapomenuto

Tehdy se židovstvo, následující svůj starý kočovný instinkt a „trest boží“, o kterém Vladimírovi říkal židovský emisar, energicky rozšířilo na obrovské území Ruska a, nehledě na snahu vládců zastavit jeho expanzi přes zavedení hranic osidlování (črty osedlosti), začátkem 19. století napevno usadilo ve všech vládních institucí Ruska. Proto je v básni:

Náš hrdina

Žije v Kolomně. Někde slouží,

Straní se urozených a neteskní

Ani po slavných předcích,

Ani po dávné minulosti.

Dva poslední řádky ukazují na neřešitelný rozpor západní historické vědy ve vztahu k hlavnímu nástroji expanze biblické koncepce: z jedné strany, její neustálé pokusy přesvědčit světové společenství o zvláštních, vynikajících vlastnostech židovstva jako národa, a za druhé, její neschopnost odlišit tento „národ“ podle jeho hlavních příznaků od mafie. Jinými slovy, jakoukoliv definici národa by věda nepřijala, vždy vznikne neřešitelné dilema: buď všechny národy, kromě židů, jsou národy (ale tehdy zůstává otázka, kým jsou židé?), nebo jediným národem na světě jsou židé (ale potom všechny ostatní národy přestanou být národy).

Neméně obtížné je pro západní vědu objasnit zvláštní, jen židovstvu vlastní „geniálnost“, která se v Rusku a jiných zemích projevuje skrz jejich převahu ve všech řídících strukturách, a zejména ve sdělovacích prostředcích a v mínkotvorných a tvůrčích profesích: herci, umělci, spisovatelé, hudebníci atd. Jestliže z úhlu pohledu západní vědy je židovstvo národ, potom vědce, objasňující „zvláštní obdařenost“ židů, lze lehce obvinit z pozic té samé vědy z rasismu; jestliže, dle názoru těchto vědců, židé národem nejsou, potom musí souhlasit s verzí: zvláštní „obdařenost“ židů je projevem jejich (mafiózní) semknutosti.

Společné u židovstva a libovolné mafie:

— mají rozvinutý systém rozlišování „svůj – cizí“. První způsob sebeobrany zloděje, páchajícího loupež v davu, je křičet ze všech sil: chyťte zloděje! Žid je připravven obvinit z nacionalismu přestavitele jakékoliv národnosti, aby zamaskoval jediný reálně ve světě existující agresivní nacionalismus – sionismus, maskující se pod internacionalismus. Není náhoda, že v libovolné zemi je žid internacionalistou, a u sebe v Izraeli je extrémním nacionalistou;

— rozptýlení mezi lidmi, vyhýbání se produktivní těžké práci, i když navenek mohou být zcela respektabilními;

— banda je semknuta a není v ní boj za sociální spravedlnost, „malá ryba“ nikdy nepovstane proti „kmotrovi“ – „rabínovi“. „Nuzný žid“ je připraven bojovat za sociální spravedlnost do posledního góje mimo židovstvo a ne na úkor bohatého židovstva. „Kmotr“ příležitostně splácí krví malých ryb, v pogromech nikdy židovská velkoburžoazie a židovští bankéři netrpěli;

— v bandě se používají přezdívky. Židé zbožňují pseudonymy;

— židům je nemístné připomínat jejich „národnost“, slovy Marxe „chimérickou národnost kupce, obecně člověka peněz“. Připomínání vede k teroru: od obvinění z příslušnosti k Černosotěncům až k vraždám;

— kriminál se vysmívá pracujícím – všichni „hrdinové“ Rajkina, Žvaněckého, Altova a dalších „humoristů“ jsou góji-pracanti; ani jeden žid.

— řízení je na nižších úrovních bezstrukturní, přes peníze; vyšší úrovně mají strukturu. Analogicky i u židovstva: nižší úrovně se přes peníze dostanou na nezbytné posty v oficiálních strukturách, v případně nezbytnosti jde přerozdělení příjmů přes židovskou obec. Na vyšších úrovních je zednářská struktura. Každý jednotlivý člen nezná a nezajímá se o strukturu celé bandy. Každý jednotlivý žid se podvědomě takové informace bojí.

Nyní se stává jasnou i zvláštní Jevgenijova osamělost. V básni se to projevuje tak, že „náš hrdina“ nemá ani příbuzné, ani přátele či známé. Při pozornějším zkoumání obsahu básně se čtenářovi objeví jakoby dva vzájemně neprovázané světy: v jednom, polofantastickém, v úplné samotě žije Jevgenij, v druhém, reálném, žijí obyčejným životem všechny ostatní postavy.

Do revoluce se všichni lidé ve státní službě dělili na čtrnáct stupňů (úrovní – rangů), a vnějším charakteristickým rysem, hovořícím o přináležitosti k té či oné pozici, byl především plášť uniformy, který N.V. Gogol udělal ústřední postavou jedné ze svých povídek. Neurčitým výrazem „někde slouží“ Puškin, v souladu se systémem zamlčování existujícím v poémě, dává pochopit, že „židovský génius“, tj. druhé „JÁ“ židovstva, jeho informační podstata rozesetá ve společnosti, je přítomna všude, ve všech institutech státního řízení.

Slova libovolného puškinského textu nesou stroze definovaný informační náklad, jehož míra je určena, z jedné strany, stavem kolektivního nevědomí, vždy odpovídajícímu duchu konkrétní historické epochy, a z druhé strany, schopností individuálního vědomí vyjádřit toto kolektivní nevědomí v strohých lexikálních formách, vlastních jen informačnímu stavu dané epochy.

Slovo „знать“ (čti – znať – „znát, vědět“, ale i „aristokracie, vyšší kruhy“ – pozn. přek.) vyvolávalo ve vědomí v různých dobách různé obrazy. Pro mnohé je dodnes toto slovo znakem příslušnosti k nějaké „elitě“. Ve své podstatě je toto slovo jen prst, ukazující na určitou sociální skupinu, disponující určitou úrovní řídících znalostí, překonávající ostatní vrstvy společnosti. Ale poněvadž v puškinské epoše nejvyšší úrovní znalostí takového druhu disponovalo dvořanstvo (ve statistickém smyslu), nejbohatší třída té doby, v běžném chápání se slovo „знать“ (znať) ztotožňovalo především ani ne tak s dostupem k samotným znalostem o řízení společnosti, jako s urozeností a bohatstvím, předávajícím se z pokolení na pokolení.

„Stranit se urozených“ (znati), to neznamená, že židovstvo se bojí „šlechty“, ve smyslu urozeného dvořanstva; to znamená, že se vyčleňuje (ovšem nevědomky) podle příslušnosti k představitelům jiných vědomostí o řízení, které jsou nedostupné řídící třídě Ruské říše, ale které s plným vědomím vyjádřil jeden z Rotschildů, když v odpovědi na nepodařený kompliment: „Vy jste král židů“ odpověděl: „Ne, já jsem žid králů!“. „Král“ je v obvyklém chápání představitel vyšší šlechty (v Puškinově době také vůdce šlechty, ale ne újezdní, jako Kisa Vorobjaninov, ale celostátní) a proto Rotschildova odpověď může být zařazena do kategorie „straní se urozených“.

Skutečnými předky židů jsou obyčejní semitští kočovníci, početné kmeny, jichž se na konci druhého tisíciletí před naším letopočem spousta potulovala v pohraničních oblastech rozsáhlé staroegyptské civilizace. „Jev.genij“ se pro ně netrápí ne proto, že nechce, ale protože o nich opravdu nemůže vědět, neboť minulost a daleké příbuzenstvo, z jehož středu byl vydělen staroegyptskými eugeniky (ve smyslu uměle vytvořen) tento zvláštní kmen „ani ve světě živý, ani přízrak mrtvý³“ upadly již opravdu dávno v zapomnění. Ale to o nich, ztrativších schopnost k rozlišení dobra a zla, a proto stále „ohlušených hlukem vnitřní úzkosti“, je řečeno v Koránu, súře 45:31. A když bylo řečeno: „Vždyť Aláhův slib – pravda a hodina – není v něm pochybnosti,“ - řekli jste: NEVÍME, co je to hodina, MY JEN PŘEMÝŠLÍME NAD RŮZNÝMI MYŠLENKAMI, NEJSME SI NIČÍM JISTI.“ 32. A ukazovaly se jim ohavnosti toho, co vytvářeli, a postihlo je to, čemu se vysmívali.

Hlava 2: Vlnobití různých úvah

A tak přišel domů, Jevgenij

setřásl kabát, svlékl se, lehl,

ale dlouho usnout nemohl,

ve vlnobití různých úvah.

Kudy přichází do libovolného národního domu židovstvo, se v poémě neříká, jako se přímo nemluví ani o tom, že slovem „Jevgenij“ se musí čtenáři vybavit obraz sociálního jevu tak zvláštního, že obyčejnému vědomí lze jeho míru jedním slovem těžko vyjádřit. A proto (čehož si nikdo nevšímá), místo všem známého úvodního slova „итак“ (tak tedy, tedy, takže, čili – pozn. přek.) z kánonických textů básně, v originálním textu vidíme rozdělené „и так“ (a tak – pozn. přek), aby u čtenáře určité epochy, v souladu s principem doplňkové informace, dle míry toho, jak v kolektivním nevědomí dozrál obraz tohoto jevu, jako by sama sebou vznikla i otázka, básníkem nevyřčená: „A jak?“ - Jak nejstarší mafie proniká do libovolné národní společnosti?

Protože se na konci 20. století nakupilo dost informací o židovstvu, aby se o něm v kolektivním nevědomí zformovala ucelená představa, je důležité pochopit objektivní, a ne deklarovanou, mravnost této zvláštní společnosti, která se projevuje nejen v jejím chování, ale i v myšlenkách.

O čem přemýšlel? O tom,

že byl chudý, že prací

si musel zajistit

jak nezávislost, tak čest,

že Bůh by mu mohl přidat

Rozumu i peněz,
 

V tomto krátkém, ale obsažném, Jevgenijově vnitřním monologu je vyjádřena sociálně protiřečivá logika chování jak jednoho samostatně vzatého žida, tak i židovstva jako celku. Samozřejmě, každý žid chápe, že jen prací si může „zajistit jak nezávislost, tak čest“, ale v reálném životě se židovstvo jako celek (myšleno statisticky) vyhýbá výrobní sféře, svázané s fyzickou prací, a upřednostňuje práci v řídící sféře a jiných oblastech informační činnosti, a také v principu imitaci společensky prospěšné činnosti podle principu: co by nedělat, jen nepracovat. Ale činnost podobného druhu potřebuje určité znalosti a proto ne každý, obdařený od Boha rozumem, je schopný efektivní práce, zvláště v řídící sféře. A toto chápaje, Jevgenij prosí Boha o přídavek „rozumu a peněz“, protože židé mají pořekadlo: „Jen by bylo zdraví a peníze, ostatní si koupím.“ Skutečně, za peníze je možné koupit vše, kromě… vědění. Je možné koupit, zvláště dnes, i diplom-vývěsku, ujišťující veřejnost o přítomnosti znalostí v určité sféře činnosti u „předkladatele“, ale koupit samotné znalosti je nemožné.

Znalosti (vědění) je jediná věc na světě, která se neprodává, nekupuje a nevyvlastňuje, ani na příkaz vládce, ale k nimž je od Boha dán přístup, morálně-mravně podmíněný. Proto si lze znalosti osvojit jen skutečnou prací, ale při tom výsledky jejich realizace budou vždy svázány se typem psychiky člověka. Proto, znalosti jsou jen přídavkem (nadstavbou) k typu stroje psychiky.

Jevgenijova mravnost (nedeklarovaná, ale objektivní) se odkrývá v druhé části jeho „různých úvah“, a, jak vidíme, jejich projevy zde vstupují do opozice s úvahami o pravém předurčení práce a rozumu:

Co jsou zač

Ti prázdní šťastlivci,

Rozumu mdlého lenivci,

Kterým je život poněkud lehký!
 

Ve výsledku je před námi sociální typ, dokonce ne s rozdvojeným⁴, ale s „roz(s)trojeným“ myšlením: chápe, že prostředky k čestné prosperitě se musí v životě získávat poctivou prací, ale zároveň prosí Boha o peníze, tj. není proti tomu přežívat (užívat si?) „zdarma“ a celkově závidí povalečům a lidem „rozumu mdlého“. Jinými slovy, ve „vlnobití různých úvah“ židovského génia problikávají zjevné příznaky schizofrenie. A o tom, že ji Puškin rozeznal v kolektivním nevědomí židovstva dlouho před tím, než se projevila v individuálním vědomí jednoho samostatně vzatého žida, nás obeznamuje časopis „Petrohradský express/ Петербург экспресс“ č. 10(11), r. 1995, ve kterém ne nejchudší a ne nejnadanější židovský herec Michail Bojarskij na první straně přímo říká: „ Kéž bych byl chytřejší a bohatší…“ Přídomek „nuzný“ nedostal Jevgenij od Puškina náhodně: na začátku století byla v Rusku velmi populární bajka I. A. Krylova „Nuzný boháč/ Бедный Богач“. Uvádíme ji zde celou, protože zmíněná bajka, její osobité vyjádření v kolektivním nevědomí současnosti, je problém, který se Puškin na úrovni druhé smyslové roviny snažil v básni osvětlit.

„Nu, má-li cenu bohatým být,
ale nikdy se dobře nenajíst, nenapít
a pouze peníze jen hromadit?
A na co? Umřeme, vždyť všechno zanecháme.
Pouze se jen mučíme, a zostouzíme.
Ne, pokud bych bohatství měl v úděl,
nejen rubl, tisíců bych nelitoval,
abych žil luxusně, honosně,
O mých hostinách by daleko bylo slyšet;
A  ještě bych druhým dělal dobro.
A život skoupých boháčů se mukám podobá“, -
Tak přemýšlel Nuzák sám se sebou,
v přízemní chatičce, leže na holé pryčně,
když najednou k němu trhlinou proklouzl,
někdo říká, že čaroděj, někdo, že démon;
to druhé je přesnější,
z toho, co se stane to bude jasnější;
Objevil se, a takto začal: “Chceš být bohatý,
slyšel jsem proč; posloužím příteli rád.
tady máš měšec, je v něm desetirubl, ne víc;
vyndáš jen jeden, a už tam bude další.
Takže, příteli můj,    
zbohatnout je teď jen Tvá vůle.
Vezmi ho tedy a bez počítání si ber,
dokud budeš potřebovat;
Ale věz jen:
Nesmíš utratit desetirubl ani jeden,     
Dokud měšec nehodíš do řeky“.
Řekl a nechal Nuzáka s měšcem samotného.    
Nuzák se málem pomátl radostí,
Ale jen se vzpamatoval, vzal si měšec do parády,
a co? – Věřit se mu nechtělo, že to nebyl sen:
Ledva vyndal desetirubl,
už v měšci zacinkal další.
„Ach, nechť mé štěstí trvá do rána!“

Nuzák náš si říká:
„Nasypu si hromadu desetirublů,        
a zítra budu bohatý,
a  začnu žít, jako požitkář“.
Leč ráno přemýšlí jinak.
„Pravda je“, říká, „teď jsem bohatý;
také, kdo blaho nemá rád!
A proč bych neměl být dvakrát tak bohatý?
Jakápak lenost, jen
nad měšcem strávit alespoň den!
Zde na můj dům, na služebnictvo, na daču;
nu, budu-li nakupovat, mohu vesnice,
byl bych hloupý, kdybych šanci promeškal?
Tak udržím kouzelný měšec;
budiž tak, ještě využiji
jeden malý den;
A, mimochodem, vždyť prožít všechno stihnu.“
Uplyne den, týden, měsíc, rok a
nuzák můj ztrazil o mincích přehled;
mezi tím skromě jí, a skromě pije;
ale sotva uplyne den, je zase v práci.
Den končí, a, podle jeho propočtů,
stále mu něco chybí.
Sotva chce měšec odnést,
srdce se mu svírá;
přijde k řece, zas se vrací.
Jak je možné, říká, měšec nechat na pokoji,
když mi zlato řekou samo přitéká?“
A nakonec, Nuzák můj zešedivěl,
nuzák můj pohubnul;
Jako jeho zlato, Nuzák můj zežloutl.
Už ani po okázalosti nepátrá;
zeslábl, a je křehký; zdraví a klid,
přišel o všechno, ale stále třesoucí se rukou
z měšce desetiruble tahá.
Stále tahal a tahal…  a jak skončil?
Na pryčně, kde svým bohatstvím se kochal,
na té samé pryčně také skončil,
dopočítávaje svůj devátý milión.

Během znamenitého Boldinského podzimu r. 1830, básník věnoval tématu zvláštní pozornost ve „Skoupém rytíři / Скупом рыцаре“. Ale vrátíme se k nuzákovým úvahám z „Měděného jezdce“:

Že těžko i za dva roky

hodnost získá; že řeka

stále stoupala, že počasí

se nelepšilo; že těžko

mosty nestáhnou, a Paraše

bude jistě velmi smutno...

Nejdříve se v básni objevuje obraz národa, známý z „Domku v Kolomně“ pod jménem Paraša:

Paraša, tak se jmenovala naše kráska,

Uměla prát a žehlit, šít a plést;

Celým domem vládla jen Paraša

Bylo jí svěřeno účty vést,

Za ní se vařila pohanková kaše

(Tuto vážnou práci s ní nesla

Kuchařka Fekla, dobrá stařena,

Co dávno ztratila čich i sluch).

Očividně, proto Jevgenij i:

...... rozněžnil se srdečně

A rozesnil se jako básník.

První pokus Jevgeniových pánů uklidnit s jeho pomocí ruské národy záměnou křesťanské ideologie (kuchařka Fekla) za ideologii marxistickou (kuchařka Mavra), neskončil úspěchem. O tom, že přezdívkou židovského génia Marxe byl Mavr, ví téměř každý, kdo se zajímal o historii marxismu. Ale ten, kdo se seriózně zabýval křesťanskou historií, také ví, že nejbližší souputnicí (bývalého šéfa bezpečnostních služeb Sanhedrinu, jednoho z jeho mladých a perspektivních spolupracovníků) žida Saula, zázračně se přeměnícího v křesťanského apoštola Pavla, byla žena přinášející oběť celibátu jménem Fekla. Takže puškinovský pseudonym pro křesťanství (taktéž svérázný prst, ukazující na určité kvality státní ideologie monarchistického Ruska počátku 19. století) se objevil v textu „Domku v Kolomně“ ne náhodou. My jsme se tak, díky jeho systému obrazů týkajících se celostného světa věcí a jevů, stali svědky jím předpovězeného (již v r. 1830) střídání podob marxistických činovníků, lehce překročivších věčnou vdovu – vládu (v daném případě sovětskou) – a najednou se měnících na demokraty:

Před Parašiným zrcátkem, důstojně sedíc,

Kuchařka se holí. Co s mojí vdovou?

„Ach, ach!“ a svalila se. Uviděv ji,

Ta ve spěchu, s namydlenou tváří

Přes stařenu (urážejíc vdovy čest)

Skočila do síně, přímo na zápraží

Nu a běží, zakrývajíc si tvář.

To je kulminující, 50. oktáva „Domku v Kolomně“, na kterou Puškin dvakrát soustředil čtenářovu pozornost: vytvořil ji ze sedmi řádků (všechny ostatní oktávy básně mají řádků osm) a vybavil jí vlastnoruční ilustrací, obsahově doplňující text. Smysl obrazného doplňku: dát budoucímu čtenáři, nelenivému a zvědavému, tu informaci, kterou v Puškinově době ještě nebylo možné vyjádřit slovy. Jinými slovy, řeč je o vnělexikálních formách jednotlivých uměleckých obrazů, které vznikají v podvědomí na úrovni dohadů.

Skutečná Jevgeniova tvář je v „Domku v Kolomně“ pro „smetánku a mluvu“ zatím ještě zakrytá „Parašiným zrcátkem“, televizním vysíláním, které také Puškin předpověděl dlouho před jeho objevením se, v roli věna zlého génia.

Věnem jí bylo dáno

Bylo jedno zrcátko;

Zrcátko mělo vlastnost::

Umělo mluvit.

Jen s ním jedním ona byla

Dobrosrdečná, veselá,

S ním přívětivě žertovala

A, šňořiv se, hovořila:

„Zrcátko, světlo mé! Řekni

a oznam celou pravdu:

Jsem-li na světě nejmilejší,

bělostná a ze všech nejkrásnějí?“

A zrcátko jí odpovídá:

„Ty, ovšem, sporu není;

Ty, carevno, jsi ze všech nejmilejší,

nejspanilejší a nejbělejší“.

A carevna se chechtá,

a rameny krčí,

a očima pomrkává

a prsty louská,

a nakrucuje se, ruce v bok,

nafoukaně do zrcátka hledí.

Je možné stručněji a věcněji popsat vzájemný vztah židovstva se současným televizním vysíláním, než to udělal Puškin v „Pohádce o mrtvé carevně a sedmi bohatýrech“?

Doposud židovský génius infomuje světovou společnost a jako dosud nemohou „Parašina zrcátka“ sdělit všechny pravdy, jelikož jsou prvotně, stejně jako všechny další masové sdělovací prostředky, majetkem „dívčiny“, která, zamilovaná do svého odrazu v „Parašině zrcátku“, dokonce, i když se „otřáslo celé hlavní město“, se stále jako dříve lehkomyslně a bezstarostně chechtá, jako Šamachaňská carevna:

Chi-chi chi da cha-cha-chu!
Nebojí se znát hříchu.

"Pohádka o zlatém kohoutkovi"

...pokračování