17.5.2015
V. Čujkov
Narodil jsem se v roce 1900 rolníkům ve vesnici Serebryanye Prudy v Tulské oblasti. Mí předkové byli zemědělci. Ve 12 letech jsem musel odjet z rodného domu do Petrohradu na přivýdělek a zažil jsem vykořisťování kapitalistů. Má poslední specializace byla svářeč v dílně.
Nikdy jsem neplánoval být profesionálním vojákem. A pokud bych byl povolán do carské armády, strop mé hodnosti by byl vojín nebo námořník, jak tomu bylo s mými čtyřmi staršími bratry. Ale počátkem roku 1918 jsem na výzvu Leninovy strany šel dobrovolníkem do Rudé armády bránit svou rodnou Vlast. 56 let sloužím v řadách Sovětské armády, mám hodnost Maršála Sovětského svazu.
Komunistou jsem od roku 1919. Účastnil jsem se občanské války, od 19 let jsem velel pluku. Účastnil jsem se mnohých bojů s bělogvardějci a interventy na Jižním a Západním frontu do roku 1922. Po občanské válce jsem do Velké vlastenecké války také často bojoval s těmi, kdo chtěl bajonetem prověřit sílu našich ozbrojených sil. Když jsem přečetl v „Pravdě“, že se v naší době našel člověk, který vítězství u Stalingradu připisuje trestným praporům, nevěřil jsem vlastním očím.
Je mi známo, že A.Solženicyn je laureát Nobelovy ceny. Nemám přehled o tom, jaké okolnosti podporovaly udělení tohoto ocenění. Ale ocenění laureáta Nobelovy ceny ke mnohému zavazuje. Z mého pohledu je neslučitelné s nevědomostí a lží.
Přede mnou na stole leží kniha s názvem „Souostroví Gulag“, autorem je A. Solženicyn. Neznám se s Solženicynem, který, operuje vymyšlenými „fakty“ (zkuste je dokázat!), vyzbrojuje nepřátele míru a pokroku proudem lží a pomluv o naší Vlasti a našem národu.
Nemohu nezareagovat na takové pomluvy. Pomluvy armády, která zachránila lidstvo od hnědého moru a která si vysloužila vděčnost všech pokrokových lidí na planetě.
Naše armáda je dítětem svého národa. Pomluvení armády je obrovským zločinem před národem, který ji zrodil a vychoval pro obranu před nepřáteli a útočníky.
Na straně 90 knihy „Souostroví Gulag“ Solženicyn píše: „Tak byla očištěna armáda Bojující. Ale ještě byla ohromná armáda Nebojující na Dálném východě a v Mongolsku. Nenechat tuto armádu zrezivět bylo ušlechtilou povinností oddělení zvláštních úkolů. Hrdinům od Chalchin-golu a Chasanu se z nečinnosti začaly rozvazovat jazyky, tím spíše, že jim teď dali na zaučení nové, dosud před vlastními vojáky utajované Děgťarjovovy samopaly a plukovní minomety. S takovými zbraněmi v rukou mohli těžko pochopit, proč na západě ustupujeme.“
Copak vám, Solženicyne, a vašim západním přátelům a šéfům není známo, že Dálněvýchodní armáda, kterou nazýváte „nebojující“, po občanské válce a intervenci musela třikrát odrážet útoky nepřátel, kteří bajonety prověřovali sílu naší Rudé armády a celého Sovětského svazu? Copak jste zapomněl na boje na Dálněvýchodních hranicích v letech 1929, 1938 a 1939?
Solženicyn reprodukuje hlasy takových západních a východních činitelů jako Chamberlain, Daladier, Hoover, Čan Kaj Šek a dalších, kteří v 30. letech lezli z kůže, aby na nás poštvali japonské samuraje a tím na účet území Sovětského svazu uspokojili apetit imperialistického Japonska.
Vím, že v roce 1941 a 1942 se japonská Kuantungská armáda dvakrát připravovala u našich dálněvýchodních hranic k plné bojové pohotovosti pro napadení. Poprvé se Kuantungská armáda soustřeďovala a připravovala pro napadení na podzim 1941 během bitvy pod Moskvou. Porážka hitlerovců pod stěnami našeho hlavního města ochladila válečný apetit samurajů. Byli nuceni odsunout vojska od hranice do zimního ubytování.
Podruhé se tatáž, ale ještě posílená armáda připravovala k napadení na podzim roku 1942, když probíhala bitva na Volze, u Stalingradu, a čekala na signál k napadení. Signálem měl být pád Stalingradu.
I v tomto případě Stalingrad vydržel, a japonské velení, maje před sebou naši Dálněvýchodní armádu, a vychované hořkou zkušeností Hasanu a Chalkin-Golu, se neodvážilo napadnout nás a tím proti nám otevřít druhou frontu na Východě.
Vy, Solženicyne, a vaši zahraniční šéfové, byste zjevně velmi chtěli, aby Sovětská vláda a národ chránili své Dálněvýchodní hranice paktem o nenapadení, uzavřeným s Japonskem v březnu 1941, který by v rukách agresorů nebyl ničím více než kouskem papíru.
Vy zamlčujete, záměrně nechcete svědčit o moudrosti vedení Sovětské vlády a Hlavního štábu nejvyššího velení (Stavky), kteří, nehledě na triky imperialistických vlád, postupně nepřátele poráželi. Nejdříve rozdrtili Hitlera, Mussoliniho, Antonescu a další na Západě, a pak vyplnili spojenecké závazky a zasadili zdrcující úder Kuantungské armádě na Dálném východě, čímž srazili na kolena imperialistické Japonsko.
Čtu vyprávění Solženicyna dále. Na stránkách 91 a 92 stojí: „Ve stejném roce po neúspěších u Kerče (120 tisíc zajatců), u Charkova (ještě víc) a za velkého jižního ústupu na Kavkaz a k Volze byl načerpán ještě jeden důležitý' proud důstojníků a vojáků, kteří nechtěli čekat na smrt a ustoupili bez rozkazu - proud těch, jimž podle slov nesmrtelného Stalinova rozkazu č. 227 vlast nikdy neodpustí jejich hanbu. Tento proud však na ostrovy Gulag nedospěl: urychleně odbaven divizními soudy byl všechen nahnán do trestních rot a beze stop se vsál do rudého písku předních linii. Byl to cement základu stalingradského vítězství, ale do všeruských dějin se nedostal a zůstává jen v dílčí historii kanalizace.“
Jak jste mohl, Solženicyne, klesnout tak hluboko, abyste pomluvil o pošpinil ty, kteří stáli nasmrt a zvítězili nad smrtí? Kolik je třeba mít jedovaté žluči v srdci a v ústech, abyste odůvodnil vítězství trestnými prapory, které do i během Bitvy o Stalingrad ještě neexistovaly. Hnusně pomlouváte Sovětskou armádu a národ před historií a před celým lidstvem.
Copak si vy a vaši šéfové myslíte, že všechny národy světa zapomněly, jak se zatajeným dechem sledovaly gigantickou bitvu, protože její výsledek odpovídal na otázku: půjdou hitlerovci ve svém úsilí dosáhnout světovlády dále, nebo budou zastaveni a vytlačeni zpět?
Odpověď na tuto otázku jsme dali my, obránci Stalingradu. Hitlerovci neprošli. Jejich úderné síly byly rozdrceny, protože nás cementovala strana Lenina.
Nelíbí se vám rozkaz Stalina č.227, který nás, všechny bojovníky, vyzbrojoval pro nemilosrdné zničení nepřítele. Ale vy nevíte o dvou předchozích rozhodnutích a rozkazech Stavky Nejvyššího Velení. Nyní to už není tajemství: 6. července, kvůli likvidaci hrozby obklíčení Jiho-západního frontu, Stavka rozhodla odvést ta vojska na nové pozice. A když vzniklo nebezpečí obklíčení vojsk Jižního frontu, Stavka 15. června přikázala odvést je na řeku Don.
Ano, ustupovali jsme, ale ustupovali jsme na rozkaz Stavky a zároveň posilovali svými rezervami nejnebezpečnější úseky. Odchod našich vojsk na rozkaz Stavky tak zamotal Hitlerovi hlavu, jeho polním maršálům a generálům, že už považovali Sovětskou armádu poraženou a vrhli hlavní síly na Kavkaz. A když si uvědomili chybu a začali posilovat stalingradský směr, už bylo pozdě. Účastníci bitvy o Stalingrad odrazili více než 700 útoků výběrových vojsk Hitlera, rozemleli jeho lidi i techniku, a potom zasadili zdrcující porážku všem vojskům na jižním křídle sovětsko-německé fronty.
Vám se nelíbí rozkaz č. 227? Vím, že se vám nelíbí. Jste v tom zajedno s mnoha generály wehrmachtu. Generál Doerr ve své práci „Pochod na Stalingrad“ na straně 30 píše: „Rozkaz Stalina byl charakteristický svým stylem: otcovský tón apelu k vojákům a národu... Žádné výtky, žádné výhružky... žádné plané sliby... ale fungoval. Přibližně od 10. srpna byl na všech částech fronty pozorován zesílený odpor protivníka.“
O téže době dokládá velitel 14. tankového korpusu generál von Wietersheim Paulusovi: „Jednotky Rudé armády přecházejí do protiútoku, opíraje se na podporu všech obyvatel Stalingradu... na poli boje leží zabití dělníci ve svých montérkách, často držíce ve svých studených rukou pušku... Mrtví v pracovním oděvu vychladli, skláněje se nad rozbitým tankem. Nic podobného jsme v životě neviděli.“
Vy, Solženicyne, lžete a podle jste urazil ty vojska, kterým tleskal celý svět, veškeré pokrokové lidstvo.
Připomínám slova lidí, které ctí veškeré lidstvo.
„Všeruský starosta“, jak jsme láskyplně nazývali Michaila Kalinina, ve svém sdělení bohatýrům Stalingradu psal: „Za tu dobu jste rozdrtili mnoho nepřátelských divízí a techniky. Ale nejen v tom jsou vaše zásluhy. Odvaha vojáků a umění velitelů odrážet útoky nepřítele dosáhly toho, že iniciativa protivníka byla ve značné míře na mnoha místech fronty paralyzována. V tom je historický úspěch obránců Stalingradu.“
Vy jste záměrně zapomněl na dopis prezidenta USA Roosevelta, který napsal: „Jménen lidu Spojených států Ameriky předávám tento dopis městu Stalingradu, na důkaz našeho nadšení jeho statečnými obránci, jejichž statečnost, síla ducha a obětavost během obležení od 13. září 1942 do 31. ledna 1943 budou věčně inspirovat srdce všech svobodných lidí. Jejich slavné vítězství zastavilo vlnu útoku a stalo se přelomem války spojenectví národů proti silám agrese.“
Přiznám, že je bolestivé přežívat urážku, kterou jste zasadil nám, obráncům Stalingradu. Říkám vám to, protože jsem prožil dvě stě ohnivých dnů a nocí, celou dobu se nacházeje na pravém břehu Volhy a ve Stalingradu.
Možná že jsem podle vás já, jako člen trestných praporů, byl jmenován do velení 62. armády, o jejíchž zásluhách naše noviny „Pravda“ psaly 25. listopadu 1942:
„V návrhu, kde se upomínají armády, bránící Stalingrad, je zdůrazněna zvláštní role 62. armády, která odrazila hlavní údery Němců na Stalingrad, jejího velitele generál-plukovníka Čujkova V.I. A jeho hlavních pomocníků plukovníka Gorochova, generálmajora Rodimceva, generálmajora Gureva, plukovníka Balvinova, plukovníka Gurtěva, plukovníka Sarajeva, podplukovníka Skvorcova a dalších, a také dělostřelců a letců.“
Podle vás Solženicyne tyto gvardějské divize Rodimceva, Gurjeva, Žoluděva a dalších, které se skládaly z více než 50 procent z komunistů a komsomolců, byly „zcementovány“ trestnými rotami?!
Podle vás snad ostřelovač Vasilij Zajcev, který zlikvidoval kolem 300 fašistů a první pronesl slova, která inspirovala všechny obránce: „Za Volhou pro nás země není“ - byl trestancem nebo „zcementován“ trestanci?
Byl snad seržant Jakov Pavlov a jím vedená skupina bojovníků různých národností, kteří 58 dní a nocí bránili dům, který nakonec hitlerovci nedobyli a nechali kolem svých mrtvol více, než při dobytí Paříže, byli snad ti stateční obránci Stalingradu „zcementováni“ trestaneckými rotami?
Byla snad Ljuba Nestěrenko, která zemřela vykrvácením během obvazování a pomáhání jiným, ona byla také „zcementována“ trestanci nebo byla trestancem?
Byl snad slavný syn španělského národa Rubén Ruiz Ibárruri v trestném praporu nebo „zcementován“ trestanci?
Mohl bych uvést stovky, tisíce příkladů hrdinství a oddanosti všech obránců Stalingradu svému národu a leninské straně. Nad těmi hrdiny jste se vy, Solženicyne, odvážil smát a naházet na ně kupu lží a špíny.
Znova opakuji: v období Stalingradské epopeje v Sovětské armádě neexistovaly trestné roty nebo jiné trestné oddíly. Mezi bojovníky-obránci Stalingradu nebylo jediného člena trestných rot. Jménem živých a zemřelých obránců Stalingradu, jménem jejich otců a matek, žen a dětí, vás obviňuji, Solženicyne, že jste podlý lhář a pomlouvač hrdinů – obránců Stalingradu, naší armády a národa. Jsem přesvědčen, že to obvinění bude podpořeno všemi obránci Stalingradu. Všichni vás jedním hlasem nazvou lhářem.
Pokud se o tom chcete přesvědčit, přijeďte do Stalingradu, přijďte na Mamajevovu mohylu a podívejte se na nekonečný proud lidí, z mnoha zemí, lidí mnoha národností, jdoucích uctít památku hrdinů. Chraň vás Bůh prozradit, že jste Alexandr Solženicyn!
zdroj: Письмо В. Чуйкова А. Солженицыну в связи с изданием книги «Архипелаг ГУЛАГ»
Informační báze KSB