Altajský seminář V.V.Pjakina: Posun Pobaltí směrem k Ruskému světu

21.8.2018

Seminář v Horském Altaji 18-27.07.2018 - Posun Pobaltí směrem k Ruskému světu.srt (42151)

Fond konceptuálních technologií uvádí Seminář v Horském Altaji ...Červenec 2018

Valerij Pjakin

Posun Pobaltí směrem k Ruskému světu

00:29

Valeriji Viktoroviči, jak je to s posunem Pobaltí směrem k Ruskému světu… Jak to vypadá s posunem Pobaltí směrem k Ruskému světu, jaká je teď...

Tato otázka je přes svou jednoduchost dost závažná a dotýká se velmi velkého počtu států světa a nejen v postsovětském prostoru. Je to otázka malých států a toho místa, které zaujímají v hierarchii řízení celého světa. A v tomto ohledu není žádným tajemstvím, že v Pobaltí pociťují velmi mnoho křivd jak ve vztahu k SSSR, tak i současnému Rusku. A teď žijí v tom, že:
„Ó jaká to hrůza, hrůza, hrůza, vždyť Putin na nás může kdykoliv zaútočit a stačí mu dva dny na to, aby Pobaltí zcela obsadil.“ Ve skutečnosti, kdyby si Rusko opravdu přálo okupovat Pobaltí, tak by mu stačilo půl dne.
Zaprvé se dnešní války vedou zcela jinak, než jak byly masově vedeny 1. a 2. světová válka. Příkladem toho je Sýrie.
A za druhé se dnešní zbraňové systémy zásadně liší i od těch, které se používaly ve 2. světové válce. A když generálové mluví o dvou dnech, tak se obvykle připravují na válku již minulou. Zřídkakdy naplánují válku tak, jak potom opravdu proběhne. Takže jde o malé státy nejen z postsovětského prostoru.
 

Povede se pobaltským republikám vrátit se do Ruského světa? Problém je v tom, že si nesmíme plést trockisticko-marxistické vedení ze sovětského období s Ruským světem. Zde dochází k velké záměně významů a jen o ní se potom opírá nepřijetí Ruska a Ruského světa.
V dané situaci je tu otázku třeba rozebírat z širšího hlediska, nejen z pohledu Pobaltí. Protože když tento úkol nebude vyřešen od základu… Někteří patrioté vykřikují, že by bylo třeba obnovit územní celistvost apod. A v jaké kvalitě a jaké území si chcete navracet? Chcete si vrátit území s obyvatelstvem, které je přesvědčeno, že mělo státní suverenitu a vy jste jim ji svými tanky převálcovali? To už tu bylo a stačilo to. Na tyto hrábě podruhé nikdo šlapat nehodlá. Co je tedy třeba dělat?
 

Abyste pochopili, co je třeba dělat, a jak se Ruský svět šíří do celého světa, je třeba vyjasnit si tu věc s malými státy. Proč existuje tak mnoho států s obyvatelstvem do deseti miliónů?

A v tomto ohledu se opět vrátíme k tomu setkání Putina a Trumpa. Proč se Putin a Trump setkali právě v Helsinkách, tedy na finském území?
Finsko je jak známo stát, který získal svou státnost čistě od Ruska. Dříve se mu o žádné státnosti ani snít nemohlo, stejně jako mimochodem všem pobaltským státům.
A Litva? Připomenu, že to byla Litevská Rus. Proč schovávají všechny dokumenty? Aby nebylo vidět, že jsou všechny psané v ruštině.
Napřed jsme tedy na základě Tylžského míru v roce 1807 získali Finsko do své vlivové zóny a po válce se Švédskem připadlo Rusku. V roce 1810 tam žilo 800 tisíc obyvatel a jednalo se o provincii, která byla strašně, neskutečně zaostalá. Švédové vůbec neumožňovali Finům prosadit se jako národ, politicky. Nebyla rozvíjena finská kultura, všude všechno řídili Švédové. Takže 800 tisíc lidí, co to může být za stát? Žádný. Rusko ale okamžitě udělilo Finsku zvláštní status a začalo tam na svém základu budovat finský stát, což se mu za sto let dost dobře podařilo. Objevila se tam finská inteligence, tvůrčí, řídící, technická. No a nakonec údajně bolševici...

Jenže ve skutečnosti se všechny ty dezintegrační procesy Ruského impéria rozeběhly za prozatímní vlády a bolševické vládě už nezbylo než se smířit s daným stavem a tvářit se, že je vše jak má být, aby potom vůbec měli možnost něco obnovit. Finsko tak získalo svou nezávislost a stal se z něj samostatný stát. Jenže politický stát je velice, opravdu velice drahá záležitost. Asi můžete sami na základě vlastních znalostí říci, zda je možné, aby Černá Hora se šesti sty tisíci obyvateli mohla soutěžit… Nu ani neříkám, že s Ruskem, ale třeba s Itálií, kde je 60 miliónů obyvatel. Svým potenciálem. Co může na fungování svého státu vynaložit Černá Hora a co Itálie?

A tak je to se všemi státy. Podíváme-li se z tohoto hlediska, co si může z hlediska zajištění vlastní suverenity a vlastní státnosti dovolit ten či onen stát, tak přijdeme k závěru, který je pro všechny ty milovníky přehlídky suverenit, velmi bezútěšný, že všechny státy s obyvatelstvem pod deset miliónů si vůbec nemohou činit nárok na žádnou státnost. Ve vztahu ke všem těmto státům je uplatňováno nadnárodní řízení.
 

A to setkání Putina a Trumpa se odehrálo na území, které se nachází pod bezprostředním řízením globálního prediktoru. Projekt, který byl realizovaný v Ruském impériu dynastií Romanovců, byl totiž globální projekt na rozčlenění Ruského impéria v budoucí revoluci, kdy měly získat národy, které ji dřív neměly, svou státnost. A tento experiment vytvoření státu z ničeho byl proveden na Finsku. Proto ty státnosti například pobaltských republik…
Nu, Litvu ponechme stranou, ale Estonsko a Lotyšsko existují od roku 1918. Tyto státy byly vytvořeny jako mezičlánek mezi socialistickým Ruskem a kapitalistickým Západem, který sice s Ruskem nenavázal diplomatické vztahy, ale přitom přes území pobaltských států probíhala výměna zboží v obou směrech, z Ruska proudily suroviny a materiály a v opačném směru vysoce technologická produkce a zboží, které bylo nezbytné pro fungování státu. To znamená, že na jedné straně nikdo neporušoval žádné diplomatické vztahy, a na druhé straně západní státy získávaly to, co od Ruska potřebovaly, a my jsme zase dostávali to, co jsme potřebovali od Západu.

A ty státy si na tom vybudovaly své postavení, byly vytvořeny jako nárazník. Žádnou státnost… Tedy státnost měly, ale stát jako takový nemůže nikdy u států s obyvatelstvem pod deset miliónů vzniknout.
V daném případě nehodnotíme stát jako je Švýcarsko, to už je zóna přímého řízení, stejně jako Belgie.
Pro ty další státy platí, že byly založeny přesně podle tohoto principu.
Ještě vám povím jednu věc o Belgii. Jak víte, tak Belgie byla založena v roce 1830 z části území Francie a Nizozemska. To znamená, že ho odkrojili a slepili z toho Belgii. Prostě potřebovali vytvořit subjekt globálního řízení do jehož čela dosadili krále Leopolda I. Ten Leopold I. pocházel z jednoho z 39 německých států, které tehdy existovaly, a byl předtím ve službě u ruského cara.

Když souhlasil, že se stane králem Belgie, tak mu náš car Mikuláš I. řekl:
„Jaký smutný osud pro ruského generála.“ Mnohým se zdá tento výrok velice podivný, ale ve skutečnosti se opírá o velmi věcný základ. Ta věc se má tak, že těch 39 německých států bylo natolik chudých, že to tam vypadalo jako v té pohádce od bratří Grimmů:
„Vyšel ze svého království a zamknul jeho dveře.“
A všichni určitě znáte pohádku O princezně na hrášku. Král s královnou sedí ve svém království a najednou někdo zaklepe na dveře. Král jde otevřít a ukáže se, že je to princezna.“ To byla realita.

Takže k tomu Leopoldovi, který ve svých denících… Když společně s ruskou armádou triumfálně vstoupil do Paříže, tak si do svého deníku zapsal:
„Jaká to proměna. Jak jsem hrdý a přeplněný pocitem vlastní důstojnosti. Ti lidé, kteří mi dříve nejen ukazovali dveře, ale prostě mě úplně přehlíželi, mě teď všude zvou a prokazují mi svou úctu.“
On byl tehdy plukovníkem a hned ho k sobě pozvali Bourboni. O jeho návštěvu začali usilovat i další urození lidé, nejen Francouzi, prostě všichni. A on tam říká:
„Ty dveře, které přede mnou vždy byly uzavřeny, dokud jsem byl jen německým princem, jsou teď, když jsem ruským plukovníkem, všechny otevřené. Všude jsem vítaným hostem.“
Ta věc se má tak, že dokonce i jen v majetkovém měřítku, v měřítku majetnosti, byl ruský plukovník daleko bohatší než průměrný vladař německého státu, nějakého toho ministátečku. A právě proto si jich nikdo nikde nijak zvlášť nepovažoval.

Bismarck si to uvědomoval a věděl, že Německo nemůže existovat v podobě této pestré tlupy, že z něj musí udělat jeden jednotný stát a to z jednoduchého důvodu, že dokonce z ekonomického hlediska je nutné platit funkční státní aparát v potřebné míře, aby byl stát schopen hájit své zájmy. A má-li mít armádu, musí mít ještě více obyvatel.
A v tomto ohledu existuje takové zavádějící tvrzení, že aby ekonomický trh fungoval, je potřebné, aby kupní síla byla zastoupena přibližně 400 milióny obyvatel. Jestliže toto není splněno, tak stát nemůže existovat, společný trh nemůže existovat. Proto se prý, jak vidíme, Evropa sjednocuje a má už téměř 500 miliónů obyvatel.
 

USA mají jen vlastního obyvatelstva více než 300 miliónů. Ve skutečnosti to tak ale není. Problém je v tom, že je to třeba maličko upřesnit, že to tak je za tohoto ekonomického modelu!
Ale sovětský model ukázal, že i stát se sto milióny si úplně dokáže poradit se všemi úkoly ekonomického rozvoje a nepotřebuje k tomu žádný spotřebitelský trh v počtu 400 miliónů lidí.

Ale proč tedy to zavádějící tvrzení? Aby skryly podmínky, za kterých může existovat stát. Takže ten Leopold I. se ještě jako ruský generál oženil s dědičkou britské koruny Charlotte. Je pravda, že to manželství netrvalo dlouho, neboť Charlotte zemřela i s dítětem při porodu. Ale to je zde vedlejší. Bylo mu nabídnuto (v roce 1825), aby se stal králem Řecka. (To odmítnul.) Vždyť koho zajímá názor Řecka, řeckého obyvatelstva, kdo se stane jejich králem? Stejně jako se neptali bulharského národa, koho jim dosadí za cara. Nebo jaký na to měli názor Poláci, když jim krále určovali ve Francii. To přece nehraje absolutně žádnou roli.

Jestliže si ekonomicky nedokážete zajistit fungování státního aparátu a obranu své státní suverenity, tak vždy budete součástí jiné koncepce řízení z nadnárodní úrovně. Přičemž čím je ten stát menší, tím je větší pravděpodobnost, že vnější nadnárodní řízení s ohledem na daný ministáteček nebude uplatňováno ze strany konkrétního státu, ale ze strany nějaké nadnárodní korporace.
Asi jste nezapomněli, či si vzpomínáte na takovou korporaci jménem United Fruit Company a řadu převratů v banánových republikách? Takže všechno to o čem mluvím, ať už se vám to líbí či ne, je prostě fakt, který je třeba mít neustále na zřeteli. Kdy tedy malé národy, a obzvláště národy bez vlastní státnosti, mohou obstát jako politický národ a získat svou státnost? Jestliže je tedy jako taková nezbytná, protože v podstatě stačí kulturně-národnostní autonomie, aby se národ mohl rozvíjet, aniž by přicházel o svou kulturní identitu, jak to také navrhoval Stalin. Takže takový národ se může rozvíjet, přežívat a nebát se ostatních...

Protože strach, to je ta nejdůležitější podmínka umožňující manipulování z nadnárodní úrovně. Nebudou-li se malé národy, malé státy bát, nebude možné je ovládat, jenže potom budou mít stejný problém jako u O. Henryho - Kapusta a vladaři. Pamatujete?
A sami chodí bosky. Co by tedy měly dělat, jak z toho ven? Chápu, že na jedné straně je tu ten strach: „Já dostanu úvěr, o kterém jistě vím, že ho nesplatím, ale budu ho teď moci na něco použít. Oni si tu postaví základnu a budou tu něco řešit, pomůže to naší ekonomice. Přivezou produkty pro zajištění svého zahraničního kontingentu, jinak nás teď obsadí…“

Proto je ten strach z Ruska speciálně přiživován.
A princip Ruského světa spočívá v tom, jen si to vezměte, v Ruském impériu nebyly národní státní útvary, ale všechny národy bez výjimky se mohly účastnit na všech stupních řízení. To znamená, že elity národů tvořících Ruské impérium se stávaly nedílnou součástí Ruského impéria. Můžeme se tu bavit o různých představitelích těchto elit ve vedení, například kníže Jusupov z Tatarstánu a Bagration z Gruzie a jmenovat můžeme mnoho dalších. Těch příkladů je opravdu hodně. Díky přerozdělení ekonomické zátěže na společný státní aparát, na společnou státní ekonomiku a se zohledněním kulturně-národnostních autonomií jen tak se mohou národy jako takové prosadit, jen tak mohou ve společném státě zaujmout jakoukoliv státní funkci.

Příkladů u sovětské moci je více než dost. Jen kolik Gruzínů v ní figurovalo. Přestože jeden původem Gruzín Ševardnadze fakticky Sovětský svaz pohřbil společně s Michailem Sergejevičem Gorbačovem. Takže ty příklady tu jsou. I Ševardnadze se přece mohl účastnit řízení, dokázal se tam dostat. A jak jsou na tom teď ty národy, které se nechaly takto rozdrobit?
Jsou na tom tak, že platí za mocenské ambice svého vedení a ve výsledku jsou ekonomiky těchto států podlamovány. Byl zpřetrhán jednotný ekonomický organismus a mechanismus pro rozvoj státu. A v tomto ohledu, jak to všechno běželo, byla historicky, historicky byla odhalena jednoduchá věc.
 

Ještě jednou se k tomu vrátím, že pro vznik státu je nutných přinejmenším deset miliónů obyvatel. To je ta minimální laťka, od které je možné se odrazit. Takže když bylo v roce 1918 zakládáno Československo, tak vycházeli právě z této skutečnosti, co je k tomu zapotřebí. Když potom chtěli oslabit Česko a Slovensko, tak je rozsekli na pět miliónů na jedné a deset na druhé straně. Takže ty náklady na zajištění státní suverenity vzrostly dvojnásobně, což znemožnilo řešení určitých problémů. A hotovo, dva aparáty, dvě suverenity, což ve výsledku znamená zátěž, břímě pro jejich ekonomiky.
Když zakládali Jugoslávii, tak jí poskládali tak, aby tam bylo těch deset miliónů. A když potom zase chtěli Jugoslávii jako subjekt světové politiky zlikvidovat, tak ji ráz na ráz rozčlenili na státečky po jednom dvou miliónech. A co potom můžeme chtít od Černé hory, kde zbylo šest set miliónů, oj šest set tisíc obyvatel?
- A Slovinsko.
- Prosím?
- Slovinsko.
- Ano, také Slovinsko.
Co od nich můžeme chtít, když je ten diktát uplatňovaný ve vztahu k nim a jejich státnosti z nadnárodní úrovně takový, že ho jednoduše fyzicky nemohou ustát? Ať už tedy člověk do jejich vedení přijde s jakýmkoliv úmyslem, zlomí ho ten vnější nátlak, aby ten stát vůbec nějak mohl v tomto ohledu existovat. Co je proto nutné neustále zajišťovat?

Je nutné zajistit mír mezi národy a možnost vytvoření takových států, ve kterých by bylo možné na základě kulturně národnostních autonomií udržovat fungování státu. To je první krok k získání úplné suverenity a je to také první krok k rozšíření Ruského světa.
Ruský svět znamená zachovat všechny národy s jejich kulturní identitou a umožnit jim se rozvíjet.
U nás je, jak to rádi badatelé na Západě nazývají, impérium naopak. Impérium, ve kterém nevymizel ani jediný národ a ty, které dříve neměly své písemnictví, ho získaly.
Anglosasové přišli do Ameriky a kde je konec indiánům?
A vzpomeňte si na ten hlad v roce 1942 v Indii, který jim zařídili ti ušlechtilí Angličané. Jen tak, protože se k tomu vytvořily podmínky, a oni se potřebovali zbavit pár miliónů obyvatel, protože ti lidé znamenali příliš velkou hrozbu pro nepočetný správní aparát Velké Británie.

Teď se vrátíme k naší otázce.
Kdy budeme moci mluvit o posunu Ruského světa, tedy přesněji pobaltských republik směrem k Ruskému světu?
Až dokážeme zajistit komfortní existenci národu a bez strachu. Dokud jsou ty národy trýzněny obavami, dokud jsou nuceny odrážet jakousi pomyslnou agresi a někde… Jak bych to, hledat nějaké ochranné křídlo, nějakou alianci, která by je ochránila před tou domnělou agresí vyvolávající jejich obavy, která reálně neexistuje, tak stále více přicházejí o svou suverenitu, kterou, znovu opakuji, si národy s ekonomikou produkovanou méně než deseti milióny obyvatel, prostě formálně, na základě všech příznaků...
Vždyť ani normální armádu si nemohou dovolit. Pro ně to znamená takovou zátěž, která ten stát prostě položí. Když se zbaví toho strachu, budou lidé nuceni žít svým obvyklým životem, řešit běžné problémy. A když začnou řešit své každodenní problémy, tak začnou přemýšlet o tom, jak lépe rozvíjet svůj stát, jak rozvíjet svou ekonomiku. A začnou hledat možná spojenectví, jak, kde, s jakým státem spolupracovat, kam se zaměřit, jak lépe zorganizovat výměnu zboží a komunikaci mezi lidmi a to právě je ten Ruský svět, kterému se snaží zabránit, a tak zatloukají mezi národy klín, aby se všechny mezi sebou nenáviděly, aby…

Nu a rusofobie je tím objektivně podmíněná, neboť dojde-li na tu věc, že se všechny národy začnou rozvíjet, a dostanou možnost rozvíjet se v rámci jednotného státu s minimální zátěží na vlastní ekonomiku, jako národního státu, ale přitom se kterémukoliv občanovi otevře možnost jakéhokoliv sociálního kádrového postupu a bude moci obsadit jakoukoliv funkci v tomto jednotném státě, jakou dokáže zvládnout, tak to je právě něco, co je kategoricky nepřijatelné pro globální prediktor a pro jeho budování davo-„elitářského“ světa.
Oni uznávají jen jeden princip: Rozděl a panuj! Stav proti sobě národy.

A my neustále vidíme, že tento svět se bez válek neobejde, neustále se někde bojuje. Války jsou buď světové… A proč je například 1. světová válka považována za světovou? A krymská válka je jen krymskou válkou? Cožpak ta se nedotkla prakticky veškerého obyvatelstva? Dotkla se všech. Co například odpověděl rakouský císař, když se ho zeptali, na čí straně bude v této válce proti Rusku?
A to ho Mikuláš I. právě zachránil před zhroucením jeho císařství, aby se tam nerozhořela válka. On odpověděl: „My celý svět překvapíme svým nevděkem!“ A šel do války proti Rusku.

Proto je nutná celková změna principu fungování států a hlavě se musí lidé přestat něčeho obávat. Jak to probíhalo, když se v roce 1940 pobaltské republiky staly součástí SSSR? Proběhlo to velice jednoduše. Když si obyčejní lidé porovnali svou životní úroveň a své sociální možnosti s těmi v SSSR, tak byla otázka, pro koho budou v normálních demokratických volbách hlasovat, zcela jasná. A samozřejmě hlasovali pro ty politické síly, které nabízely společnou cestu v rozvoji se SSSR, a které jim poukazovaly na všechny výhody plynoucí pro pobaltské republiky, stanou-li se součástí SSSR. Protože to řešilo mnohé jejich ekonomické problémy a otevíralo možnost růstu.

Proto se tak lidé sami rozhodli. Jenže to se samozřejmě nelíbilo těm, kteří žili na základě principu: Rozděl a panuj!

Ale ještě jednou opakuji, že si zde nesmíte plést dvě věci. Ruský svět, jehož nositelem je ruský lid a partajně-sovětskou nomenklaturu a obzvláště její řízení v poststalinském období, která byla marxisticko-trockistická a v mnohém byla nositelem právě tohoto náboje a to i směrem ven. Po válce vzniknul socialistický tábor. Ale Stalin měl všechny možnosti ukončit válku tak, že by došel až k Lamanšskému průlivu. Tenkrát by to nebyl žádný problém, stačilo prostě nereagovat na Churchillovu žádost o pomoc, když je Němci začali drtit v Ardenách a div nezatlačili Angličany společně s Američany do Atlantického oceánu.

Stačilo si prostě připravit svůj generální útok, a potom v klidu dojít až k Lamanšskému průlivu. Jenže Stalin si uvědomoval jednoduchou věc, že se SSSR neosvobodil od marxismu a trockismu. Bolševici ve své většině zahynuli na polích Velké vlastenecké války. Co by tedy Sovětský svaz mohl přinést do Evropy? Přinesl by jim to samé jařmo trockismu a marxismu, kterého se Stalin neustále snažil zbavit. Vždyť ta válka, ty stalinské represe byly opravdovou válkou o to, aby se Rusko zbavilo marxisticko-trockistického řízení.
Vždyť k té revoluci u nás došlo už v únoru! A byla organizována podle vzoru Velké francouzské revoluce, a to včetně vraždy cara, jako ve Francii zavraždili krále, vše bylo zcela identické. A jen ta skutečnost, že bolševici, kteří vůbec… Lenin ještě v lednu roku 1917 říkal, že nepůjde o proletářskou revoluci, že tu taková možnost ještě není. A až když ve státě zavládl chaos a stát se začal hroutit, až když se v dubnu roku 1917 mluvilo o tom, že se státem je konec, a že neexistuje taková politická síla, která by se mohla ujmout záchrany státu, tak teprve tehdy Lenin řekl:
„Taková strana tu je!“
 

A bolševiků bylo všeho všudy 20 tisíc! Eserů byl milión a bolševiků 20 tisíc! To říkám proto, abyste si uvědomili, o koho se museli opírat. Když na sebe bolševici vzali odpovědnost za záchranu státu, tak museli spolupracovat se všemi, s kým jen… Každý, kdo byl ochoten přistoupit na spolupráci s bolševiky, s tím spolupracovali. S kýmkoliv! Proto byli v první vládě jak trockisté, no těch tam bylo hodně vždy. Protože v srpnu už bylo bolševiků sto tisíc, ale díky komu?

Hlavní část příchozích tvořili trockisté a BUNDovci. A proč? Protože byl nedostatek kádrů! A tak museli spolupracovat se všemi. Bylo potřeba zachraňovat stát, takže museli přistoupit na určité kompromisy. A jen bolševikům ta vražda cara a jeho rodiny nijak nemohla posloužit. A těm politickým silám, které chtěly občanskou válku a šíření marxismu a trockismu, těm posloužit mohla. Stalin chápal, že dokud se stát plně neočistí, neboť zatímco bolševici umírali na frontách Velké vlastenecké války, trockisté obsazovali všechny řídící funkce v týlu...

Tak co jsme jim mohli dát? Přinést to samé? Ne, promiňte, ale my tu takto orientovaných máme už tak dost. Když v těch... Když si v Polsku, Československu a dalších zemích přáli jít socialistickou cestou: „Tak prosím, ale musíte si najít svou vlastní cestu.“
Přičemž Stalin trval na tom, vyslovoval svůj názor na jednu zásadní věc, že komunistická strana tam nesmí mít monopol, a že bude lepší, když se ta strana vůbec bude nazývat nějak jinak. Proto se v Polsku například nazývala Polská sjednocená dělnická strana, v NDR Jednotná socialistická strana Německa, tímto způsobem. To bylo i projevem vlastní kulturní identity.

On si velmi dobře uvědomoval, že hlavní většina těch lidí u řízení ho bude realizovat na základě vlastních marxisticko-trockistických postojů. S tím si potřebovali poradit. Nemohl si přibrat ještě takovou zátěž, kdy lidé budou přesvědčeni, že když bylo svrženo fašistické jařmo, tak přišla světlá síla.
Jenže ta světlá síla byla ve své většině zastoupena konkrétními úředníky trockisticko-marxistického zaměření. A aby se to dalo vykořenit, bylo potřeba se uzavřít. Byl například v Rakousku ustanoven komunistický režim? Nebyl. A proč?
Protože si to tam lidé nepřáli, vybrali si svou cestu. V Norsku přece také ne. Finsko vůbec nechali být, a přitom by ho mohli klidně přičlenit. A takových variant bylo mnoho.

A proč se rozhádali s Jugoslávií? Protože tam byla nastolena trockistická varianta. Absolutně. Josip Broz Tito sám byl přímo psychickým trockistou, marxistou, proto se se Stalinem rozešli.

Takže ta situace… Co by ještě bylo možné o těch malých státech říci? Ano, tohle.
Jeden z okamžiků, který se v historii nepromítnul, tedy přesněji, který nebyl historicky správně osvětlen.
Týká se to Mnichovské zrady z roku 1938 ve vztahu k Československu a války Sovětského svazu s… …Finskem, z let 1939-40.
Když si vezmeme západní, ale i náš dnešní „demokratický“ pohled na věc, tak se ta Mnichovská zrada sice stala, ale co bylo, to bylo, už to není důležité, zapomeňme na to.
Zatímco ta válka Sovětského svazu s Finskem, to bylo něco tak strašného, vždyť to byla „válka“.

Přestože tím vydáním Sudet fakticky započalo rozsáhlé budování Třetí říše, vedlo to k absolutní ztrátě státní suverenity a státní identity Česka, a vůbec celého Československa. A proč tyto události oddělují?
Vždyť na jakém základě došlo k Mnichovské zradě? Zamyslel se někdy někdo nad tím? Proč o tom všichni historici mlčí? A já vám řeknu proč.
V roce 1925 byly uzavřeny Locarnské dohody, ve kterých státy, které vyhrály 1. světovou válku, určily pravidla existence států v Evropě pro přechodné období, a na základě kterých byly vymezeny hranice států založených na území Rakousko-Uherska a Německé říše, tedy států, které přišly o svou státní suverenitu v důsledku výsledků 1. světové války. Bylo tam řečeno následující:
„My nezaručujeme, že teď jsou ty hranice vymezeny správně. Život ukáže, kde je bude třeba upravit. Proto až to bude nutné, tak my, vítězné státy, zaručujeme těmto nově zformovaným státům, spravedlivé přerozdělení jejich územního uspořádání.“

Proto také Beneš seděl a čekal, až vítězné státy vymezí hranice.
Zatímco Stalin výlučně na základě mezinárodního zákonodárství, aby zajistil Leningradu bezpečnost, navrhnul VÝMĚNU území. Nechtěl Finsko připravit o jeho území, chtěl ho vyměnit. Tedy:
„Tak dobře pánové, odtrhli jste se od nás, tak dobrá. Vrátíte se, až se vám bude chtít, ale pojďme si tedy vyměnit území.“
 

Cožpak někdo dnes mluví o tom, že byl tenkrát finský nacionalismus v rozkvětu a že plánovali rozšířit to své Finsko až k Jeniseji?
To dokládají dokumenty, stačí si je přečíst. A my jsme tedy vedli jednání a dělali jsme jim návrhy. Nabízeli jsme jim větší území, přičemž i bohatší na přírodní zdroje, jenže oni prostě chtěli válku se Sovětským svazem.
Ta válka se měla stát jedním z prvků 2. světové války, které se mělo účastnit Polsko, tehdy ještě nepokořené, nezotročené Hitlerem, Německo, Finsko a Velká Británie. Ti všichni měli společně zaútočit společně se spojenci na SSSR a jedině diplomacie sovětské vlády umožnila, že bylo napřed zlikvidováno Polsko, když zařídili, aby se vlci porvali mezi sebou a oni to udělali.

Potom z toho vyloučili Velkou Británii a ten útok na Kavkaz byl odložen, protože si Írán rozdělili napůl. Už jsem o tom mluvil.
A Finsko, ti finští nacionalisté svého dosáhli a právě díky jejich provokaci začala ta Zimní válka s Finskem. A výsledkem bylo, že první etapa byla prohrána. Jim se totiž zdálo, že tam napochodují parádním krokem, vždyť co tam je? Tenkrát tam ještě nebylo ani pět miliónů obyvatel:
„Prostě tam napochodujeme, tohle území si vezmeme a tamto jim ponecháme. A na tom ten konflikt skončí.“
A v tomto ohledu jsme v roce 1944 mohli dostat celé Finsko, stačilo nestahovat odtamtud naši armádu, roznesli jsme je tam na kopytech. Ono ani nebylo moc co drtit, ta jejich Mannerheimova linie byla spíš jen takovým mýtem. Spíše jsou tam prostě těžké přírodní podmínky pro válčení.

Mohli jsme to udělat. Ale nechali jsme to na nich: „Ne, my nechceme!“
„Chápeme, prodělali jste těžkou občanskou válku, kdy jste své vlastní komunisty s pomocí expedičního německého sboru vyvraždili tím nejsurovějším způsobem, takže u vás v podstatě nezbyl nikdo, kdo by měl zájem o normální vztahy se Sovětským svazem. Dobrá, buďte tedy samostatní.“
A Finsko, které si v podstatě dobře pomatovalo tyto své dvě porážky, si už víc nevyskakovalo. Proto ho také SSSR nechával na pokoji a nemá o něj zájem ani dnešní Rusko.

Je třeba si ujasnit jednoduchou věc.
Rusko nemá v úmyslu vracet si území Sovětského svazu a tím spíše připojovat nějaká území jiných států, jestliže to nebude odpovídat vůli jejich národů.
Napřed musí národ projevit svou vůli v referendu, o kterém rozhodne jejich státní vedení, a potom teprve
Rusko zastřeší daný stát svou suverenitou a poskytne jejich občanům stejná práva, jako mají občané Ruska.

Knihy vnitřního prediktoru SSSR v češtině i slovenštině naleznete na leva-net.webnode.cz , www.dotu.ru , nebo můžete zakoupit v knižní podobě na KSBPRESS.cz.